Pohádka o malé ptačí holčičce (pro dospělé a děti)

Bylo nebylo - malé ptačí hnízdo se krčilo vysoko v koruně stromu. A v tom malém hnízdě bylo jedno nádherné, modrofialové vejce. Ptačí máma byla na něj tak pyšná, že ho ukazovala všem ostatním ptákům v okolí. Jednoho dne náhle vejce puklo a ven vylezla maličká, mokrá ptačí holčička. Ptačí holčička špatně viděla, bylo jí zima a byla trochu vylekaná, a tak ji máma hned schovala pod křídla, aby byla v bezpečí, zatímco ptačí táta odletěl najít něco dobrého k obědu.

Po nějaké době začaly ptačímu děťátku růst vlastní hebká pírka, aby mohlo být pořád v teple. Pak pocítilo chuť otevřít oči a dívat se na všechno kolem. Avšak čeho si všímalo nejvíc, byl ten zvláštní pocit hluboko dole uvnitř…

„To bych ráda věděla, co to je, ten pocit uvnitř mne“, říkala si ptačí holčička. Jak dny plynuly, ten zvláštní pocit rostl a rostl, a ptačí hočička se divila a divila, co to všechno má znamenat?

Pak jednoho dne uslyšela mámu, jak si cvrliká, když poklízela kolem hnízda. Najednou ptačí holčička věděla, co znamená ten dívný pocit. Chtěla cvrlikat! Ptačí hočička vlastně věděla, že to MUSÍ udělat. A tak otevřela ústa a zacvrlikala hlasitěji, než jak to kdy slyšela. Děti, které si hrály v domě, dokonce vyšly ven se podívat, co to bylo za zvuk. Psi začali štěkat a paní z vedlejšího domu, která právě věšela prádlo, přestala a rozhlédla se kolem a naslouchala.

Ptačí máma se tak polekala, že pozadu přepadla z hnízda. Ale protože uměla létat, rozevřela křídla a hned letěla zpět zjistit, co se děje. Když holčička viděla, že se vrací, měla radost. Když teď věděla, z čeho byl ten divný pocit, cítila, že je čas pro další veliké zacvrlikání, a tak to vyběhlo ven znovu! V té chvíli ptačí táta přiletěl z větve, na které předtím trpělivě čekal na brouka. Pak sem přiletěli sousedi od vedle, tety, strýčkové, bratranci a přátelé, až byly všechny větve kolem hnízda zaplněny ptáky…

Když viděla všechen ten rozruch a cítila všechnu tu pozornost, řekla si ptačí holčička: “No ne, já jsem skutečně někdo. Všem na mě záleží. A to je uvnitř tak dobrý pocit. Asi teď budu skákat nahoru a dolů.“ A to také udělala.

Ale potom, ještě dřív, než ptačí hočička mohla zacvrlikat znovu, řekla teta: „Ale my necvrlikáme tak rychle a tak vysoko“. A jeden z bratranců řekl mámě: „Musíš to zarazit!“ A někdo další dodal: „Měli byste ji naučit správně cvrlikat“. Ostatní souhlasně kývali a říkali mámě a tátovi co mají dělat se svojí holčičkou…

Ptačí holčička jen seděla v hnízdě a dívala se kolem. Ten radostný, dobrý pocit uvnitř najednou začal mizet. Začínala se cítit zmatená a osamělá a smutná. „Moje cvrlikání – to jsem přece já a já jsem moje cvrlikání“, říkala si sama pro sebe. „Ale všichni tihle ptáci , kteří jsou starší a větší a tak asi chytřejší než já říkají, že tohle není to správné ptačí cvrlikání. Tak asi mají pravdu? Budou mě mít rádi, když budu zpívat po svém?“. Tohle znepokojovalo ptačí holčičku tak moc, že se obrátila na rodiče. Ptačí máma toho moc neříkala, protože byla taky zmatená a v rozpacích z toho, že všichni přátelé a příbuzní si myslí, že je špatná matka! A ptačí táta se pokoušel předstírat, že se nic nestalo a odletěl hledat něco k obědu.

Ptačí holčička tak zůstala osamělá a neměla už nejmenší chuť do cvrlikání. Vlastně se bála vůbec to znovu zkoušet. Den za dnem rostl uvnitř pocit smutku a toho, že jí nikdo nerozumí. Každý den seděla sama na kraji hnízda nebo na některé blízké větvi, protože teď už její peří dorostlo. Jedinou zábavou v životě bylo pro ni poskakovat na větvích kolem. Nevěděla co se sebou.

Někdy se zastavili její bratranci, cvrlikali, hráli si a vybízeli ji, aby se k nim přidala. Ale kdykoliv se odvážila zacvrlikat tak jak to cítila, byť co nejtiššeji, říkali hned – „Ale takhle my necvrlikáme! Buď se naučíš být jako my - a nebo si s tebou nebudeme hrát.“

Až jednou letěla kolem stará sova a viděla osamělou ptačí holčičku. Sova slétla dolů k hnízdu. Když se ptačí holčička podívala do vlídné tváře velké sovy, něco uvnitř pocítilo bezpečí a tak se odvážila zeptat: „Co to vlastně dělám? A… dělám něco špatně? Jsem tedy ŠPATNÁ??“

Stará sova se tiše přesunula k ptačí holčičce, objala ji a řekla: „Když se uvnitř uklidníš, můžeš skoro slyšet, jak k tobě něco uvnitř mluví. Je v celé té změti nějaký pocit, který víc než ty ostatní potřebuje, abys mu naslouchala?“

Tiše začala ptačí holčička prozkoumávat pocity v těle pod narůstajícím peřím. Stará sova neříkala nic, ale ptačí holčička cítila její uklidňující přítomnost a to jí pomáhalo. Netrvalo příliš dlouho a tělo jí řeklo: „Je mi hrozně, hrozně smutno.“ A tak to staré, moudré sově se slzami v očích řekla. Sova se velmi tiše posunula ještě blíž k ptačí holčičce a řekla: „Můžeš se k tomu smutnému místu v sobě přiblížit, tak jako se já přibližuji k tobě, a dát mu vědět, že jsi tady?“

Z toho, jak stará sova byla u ní, cítila ptačí hočička, jak má být u svého smutného místa. Ona a sova byly spolu velice, velice potichu. Cítila jak je to pro ni díky tomu snazší být přítomná – protože to BOLELO a ona měla STRACH.

“Je to lepší, když nenechám svá smutná, vylekaná, zmatená a osamělá místa samotná. Měla bych se o ně STARAT.“ Na to sova odpověděla: „Co bys teď potřebovala? Zůstaň tam uvnitř a trpělivě poslouchej“.

Ptačí holčička se podívala dovnitř, pak na velkou sovu vedle sebe a vyhrkla: „Chci cvrlikat! Ano, to je ono, já potřebuju cvrlikat a cvrlikat a cvrlikat!“ A ptačí hočička začala cvrlikat a usmívající se sova odletěla se slibem, že se zase vrátí, kdyby ji ptačí hočička potřebovala. Ale čím víc se srdce ptačí holčičky otevřelo a čím víc cvrlikala, tím líp se uvnitř cítila, že dělá přesně to co její srdce potřebuje…
Ačkoliv cvrlikala na větvi pořád ještě sama, uvnitř už nebyl smutek ani zmatek. A smutek a zmatek už také nebyly samy, protože ona vcházela dovnitř, aby byla s nimi... A tak se staly jejími přáteli.
Pak jednoho slunečného rána, když se probudila a otevřela ústa, aby zacvrlikala, vyšel z nich ten nejkrásnější zvuk, jaký kdy kdo předtím slyšel. Ptačí hočička začala zpívat! Ale to nebylo obyčejné zpívání. Všichni ptáci přestali cvrlikat a užasle naslouchali. Psi dole v ulici přestali štěkat a děti jdoucí do školy si přišly poslechnout. Brzy lidé z okolí přicházeli jen tak si sednout pod strom na trávník, odpočívat a naslouchat krásnému zpěvu ptačí hočičky. Trylkovala a zpívala a zpívala pro každého, ale nejvíc ze všeho pro sebe. Pro svoji RADOST.

Všichni ostatní ptáci si mezi sebou říkali: „Škoda, že nezpíváme taky tak. Jaktože je ta ptačí holčička tak jiná a tak zajímavá?“ Ptačí holčička a moudrá stará sova (která také přicházívala poslouchat) se na sebe usmály a zamrkaly jedna na druhou….

(zpracováno podle knihy Za hranice mýtu o dominanci, E. McMahon)