Jsem máma

5. září 2017  v 17:34 jsem se stala maminkou Adámka a ani jsem o tom nevěděla...

4.9 v 7:30 jsem šla na klasický monitor, který řekl že se nic neděje..následná KO normální jen se mě ptaly zda je vše OK a jak se cítím, tak jim povídám že se mi zdá že vždy po ránu že mě něco vyteče...tak tedy druhý den dorazit s vložkou a oni se mrknou zda to není plodovka...následně jsem jela k rodičům a s mamkou na nákup, když najednou bolení břicha jako na velkou....a ono nic...tak teda jedeme nakoupit a najednou bolest...a za chvíli zase a povídám mamce, ty jo mami je to po 10 min....nakonec jsem odjela domů...volám příteli, sežeň si na večer večeři protože já mám asi kontrakce...ale byli nepravidelné...po 14 hod volám sestře že mám bolesti, jestli radši nesjedeme do porodnice..tak jsme vyrazily...a hle ono se nic nepřipravuje...tak jsme odjely zase domů a tam jsem si měla vzít čípek...no jo jenže já jsem ho nedokázala na správné místo dostat a přítel řekl že to neudělá ať to po něm nechci...takže jsem celou spala po 10-15 min, pořád chodila na wc...ráno jsem se sebrala a jela do porodnice...bolesti co 10 min..předala jsem jim vložku, verdikt: je to plodovka zůstáváte taky...tak na příjem, do pokoje a už mi šoupli tabletku na vyvolání porodu...

Jako nevím asi mám malý práh bolesti...mě to strašně bolelo, odpoledne přijela mamka, až se mi chtělo brečet bolestmi, občas jsem si zakřičela což se prý nemá..ležet se nedalo to bylo ještě horší, kontroly a on skoro žádný posun..sakra já byla hotová už...a představa porodu, no to prostě nedám...

po 16 hod konečně jdeme na sál...dostala jsem klystýr...a pak na porodním boxu jsem šla hned do sprchy...každých 15 min mi kontrolovali ozvy..po hodině měla přijít kontrola...jenomže při 4 kontrole ozvů už bylo něco špatně...nemohli je chytit..tak si lehnout, volat dr, hledali a malý měl slabé ozvy...kouknu na doktora a povídám císař??a on že ano tak říkám jdem na to...šup na sál...holky tam byl takový fofr..kam se to hrabe televizi...

ještě říkám dr už mě uspěte protože ty bolesti pro mě byly hrozné...

ve sprše jsem byla ještě 17:26 a v 17:34 se narodil Adam...museli ho resuscitovat a nechtěl dýchat...

Když jsem se probírala ptám se co miminko a sestřička: doktor vám to poví...a to už jsem věděla že je něco špatně..v 18:36 jsem jela j na JIP a pak přišla má sestra, která měla být u porodu se mnou...a ptám se co mimi, povídá že máme Adámka (a já tušila že nosím chlapečka v bříšku), ale jelikož nechtěl sám dýchat, tak se můj malý poklad vezl do Prahy k Apolináři, kde jsou na to lépe vybaveni....

Tatínek se o mě/nás bál...nechtěl být u porodu ale na JIP dorazil i po 20 hod, chtěl tam být se mnou..ale nejhorší to bylo zavolat dědovi...já ještě trošku mimo, sestra mi držela telefon u pusy a já vše vyprávím...děda začal plakat a já utěšovala...já musela být držák a neplakat a věřit svému synovi že to zvládne, přece je po mamince...

Ráno přišel dětský lékař že malý už dýchá sám, odpoledne jsem si tam volala i sama, a už mu i zkoušeli dát jíst ale moc nechtěl...kdo by taky chtěl po tom zážitku že...

Ale pocity byly divné...nemám břicho, dítě mám někde pryč a jsem máma...ale cítila jsem se tak...ve čtvrtek mi malého z Prahy přivezli do MB na JIP, a šla jsem se na něj podívat...koukám a říkám si tak to je můj syn..bylo to jako koukat na cizí dítě..žádný nával hormonů, lásky atd nic....

V pátek už mě převeleli k malému na patro ale stále byl na JIP, měl ATB..a ještě ho hlídali...ale v sobotu už jsme od 16 hod byli spolu, a všechno jsem se učila....přebalovat, chovat, koupat, kojit a taky si pobrečela....

Jelikož ho hlídali i tak, mohla jsem si dojít vyřídit potřebné dokumenty na úřady a málem jsem bulela při pohledu na rodný list...ta mateřská láska prostě přišla postupně...

Můj syn je úžasný..pustili nás domů po 10 dnech...za 2 měsíce nás čeká návštěva neuroložky...ale pevně věřím v to, že budeme v pořádku..jsem hrdá že jsem jeho máma,

MY TO SPOLU ZVLÁDNEME...