MANUÁL PRO PRVORODIČKY: Rady příbuzenstva a mýty
„Vychovávat dítě začnu hnedka, nechci ho rozmazlit, ať nám za pár let neskáče po hlavě. Ostatně babička říká, že pláčem sílí plíce.“
Bohužel na rady starších příbuzných se nedá spolehnout – to co se doporučovalo za minulého režimu, nemělo žádné vědecké opodstatnění a totálně to potlačilo roli matky. A máma je pro dítě to nejdůležitější! Tady je pravda:
- Vyřvávání je drezúra dětí, která je vážně poškozuje (to že jsme to přežili, neznamená, že je to OK).
- Dítě není pes, není třeba jej učit, kdo je tady pánem. Je to náš budoucí parťák. Chceme, aby nám mohlo věřit, tak ho nezraďme!
- Chováním v náruči se nikdy žádné dítě nerozmazlilo.
- Rozmazlenost neexistuje – je to jen nepochopení dítěte – miminko má kontakt jako základní potřebu, proto ho vyžaduje.
- Jako rozmazlené vnímáme ty (starší) děti, které vyžadují nadměrnou pozornost – právě proto, že se jim jí nedostalo v raném dětství. Není to ale jejich vina.
Věřte svému srdci – pokud vám něco říká, ať to brečící miminko zvednete do náruče, udělejte to! Poslouchejte víc sebe, než okolí. Jste nejlepší rodiče pro své dítě – už teď! Stačí si naslouchat.
Je dobře, že se popírají staré mýty, jen pozor na vytváření nových (viz. odstavec o tom, že děti které vyžadují nadmíru pozornosti, ji měli málo v raném dětství - může to být ten důvod, ale taky nemusí).
@urtica Děti nerespektují uměle vytvořené hranice, špatně vytvořené hranice a bezdůvodně vytvořené hranice. Pak se taky za děti, nerespektující hranice, označují děti, které žádné hranice nemají - rodiče je neumí nastavit.
Každopádně ani jeden případ není vinou dítěte.
A ani to není důsledek uspokojování potřeb dítěte v raném dětství, ale spíš důsledek špatných vnitřních hranic jeho rodičů.
Nadbytek lásky neexistuje - pokud se bavíme o pravé lásce. A ano, nadbytek věcí je způsob, jakým si rodiče vykupují své špatné svědomí z toho, že nemají na dítě tolik času, kolik by zasloužilo.
(Na téma hranice jsem napsala články Jak na vnitřní hranice a Jak vybalancovat potřeby novorozence a mé vlastní. 😉)
@cobaltino Jasně - ona zmíněná rozmazlenost také není vinou dítěte - přesto existuje. Měla jsem tím na mysli i to, že dítě např. chápe (pochopitelně až od určitého věku), že i ostatní (myšleno nejen rodiče, ale i třeba děti-kamarádi) mají své potřeby a touhy a že ne vždy může být po jejich - že je třeba respektovat lidské hranice svého okolí a autonomii každého člověka.
Domnívám se, že s hranicemi ve významu "pravidel" je to složitější, protože jsou typy, které rády respektují autoritou nastavená pravidla a jejich smysluplnost je příliš netíží, jiný naopak potřebuje, aby mu to dávalo hlavu a patu, a pak jsou děti, které jejich porušování velice láká a mohou si ho i užívat 🙂. Takže to, že jedno dítě perfektně dodržuje pokyny a pravidla a druhé "zlobí" nemusí být vždy nutně tím, že rodiče prvního dítěte jsou v tomto směru schopnější a mají to v sobě lépe srovnané, ale třeba tím, že dítko je krapet jiný "typ". Celkem pěkně je to popsáno v knize "Nejsou stejné" od Šárky Mikové.
Začni psát komentář...
Rozmazlenost existuje - osobně tak vnímám hlavně děti (pochopitelně teď nemám na mysli plačící kojence), které nedokáží respektovat hranice (tím ovšem netvrdím, že se s tím ve výchově vlastních dětí sama nepotýkám). Někde jsem také narazila na myšlenku, že rozmazlené děti se "rodí" nikoliv z nadbytku lásky, ale z nadbytku věcí...