Komunikace při oprávněných požadavcích

Komunikace při oprávněných požadavcích

Navazuji na minulý článek (Abeceda základních komunikačních dovedností), tentokrát uvádím další souvislosti.

• Je třeba zvažovat smysluplnost a oprávněnost našich požadavků z hlediska jejich příjemce. I dobré komunikační postupy se mohou míjet účinkem, když druhý člověk nevidí smysluplnost požadovaného úkolu nebo je úkol nad jeho aktuální možnosti. Ve výchově je velkým úkolem dospělých přibližovat dětem smysluplnost požadavků (nejčastěji informacemi). Každý rodič ale ví, jak je třeba těžké vysvětlit dvouletému dítěti, proč si má po návštěve WC umýt ruce. Vždyť jsou přece čisté!
• Z neefektivních způsobů kominkace (což je vyčítání a obiňování, vyhrožování, příkazy, zákazy a pokyny, zesměňování a shazování, nadávky, ironie, poučování, kázání a moralizování, varování, mučednické výroky a citové vydírání, srovnávání, prorokování, křik) si dítě vyvodí, že jej považujeme za málo schopné, špatné, nespolehlivé atd., což jeho chování spíše jenom zhorší
• Nabízené komunikační dovednosti naopak dítěti sdělují, že jej považujeme za schopné, milé a že věříme, že jakmile si problém uvědomí, něco s ním udělá. Posilujeme tak jeho sebeúctu
• Dalším rizikem neefektivních způsobů je, že dítě pochopí situaci jako boj o moc. V té chvíli již nejde o oprávněnost požadavku, o dodržování pravidel, vše se soustředí na to, kdo vyhraje. Ať vyhraje dospělý nebo dítě, dítě se učí, že to důležité v životě je vyhrát, ne spolupracovat.
• Tón hlasu je důležitý u všech efektivních komunik. způsobů – útočný či ironický tón může pokazit i „správná“ slova. Když jsou tón a slova v rozporu, určující je tón
• POPIS signalizuje, že nechceme bojovat. Umožňuje koncentraci na problém, neútočí na charakter
• PŘIZVÁNÍM KE SPOLUÚČASTI (add bod 2 minulého článku) dáváme druhému najevo, že ho považujeme za kompetentní osobu schopnou najít dobré řešení situace
• INFORMACE (add 3) pomáhá vidět smysl požadavků a dává možnost rozhodnout se. Pozor na rady (měl bys, udělej to takhle) Informace jsou formulovány v 1. nebo 3. osobě jednotného nebo množného čísla. Pokyny či rady jsou formulávny v 2. osobě
• VÝBĚR (add 4) nespouští boj o moc, podporuje vnitřní motivaci a zodpovědnost
• JEDNO DVĚ SLOVA (add 5 ) je vhodné použít jako stručnou připomínku v situacích, kdy je dítěti zřejmé, co se od něj očekává. Oslovení jménem a přátelský tón pomohou, aby náš výrok nezněl jako povel
• VYJÁDŘENÍ PŘÁNÍ, OČEKÁVÁNÍ (add 6) – jeho síla je ve formulaci přijatelného chování
• JÁ VÝROK (add 7) je komunikační dovednost, kterou můžeme vyjádřit své negativní pocity bez útoků na charakter druhého. Zároveň sdělujeme, že si vážíme sami sebe. Já – výrok obvykle obsahuje:

              1. Sdělení o tom, co prožíváme, a to v 1. os. jedn. čísla
Já mám vtek, když .... (nikoliv „Ty mě tak zlobíš“) Nelíbí se mi, když .... Nechci, abys .... Je mi nepříjemné, když .... Rozčiluje mě, že ... (nikoliv „Vy mě tak rozčilujete“) Nejsem si jistá, jestli ti dobře rozumím. Mrzí mě, když ...               

             2. Sdělení důvodu našich pocitů – pokud možno popisem situace:
Vadí mi, když slyším taková slova. Taková slova mi vadí. Zlobím se, když se nedodržují dohody. Je mi nepříjemné, že o tom musím znova mluvit.
Je důležité, nepokazit tuto část obviňováním!

            3. Můžeme sdělit svá očekávání, jak by se situace měla řešit nebo jak by mělo vypadat přijatelné chování:

Očekávám, že taková slova nebudš používat, ať už jsem u toho nebo ne. Chtěla bych, abys mi řekl hned, žes něco zapoměl, a nečekal, až na to přijdu. Očekávala bych omluvu.

Někdy je vhodné po já-výroku odejít, aby situace nebyla vnímána jako nátla a boj o moc.

Já-výroky jsou poměrně silnou komunikační dovedností a měli bychom jimi šetřit.

I děti by se měly učit používat já-výroky. Když jsme svědky komfliktu mezi dětmi (nebo děti na sebe žalují), můžeme jim nabídnout, aby řekly o svých pocitech útočníkovi (Nelíbí se mi, když tohle říkáš. Nechci, abys mi bral bez dovolení moje fixy.) Pokud útočník reaguje negativně nebo posměšně, mělo by dítě já-výrok zopakovat a odejít (Ale mě to stejně vadí. Já to nechci). Pozor na pokyny a rady typu: Běž a řekni Jirkovi, jak se cítíš. Namísto pokynů poskytneme informaci: Možná by bylo dobré, kdyby Jirka věděl, jak ti je.

• ZAMĚŘENÍ NA POZITIVNÍ SOUVISLOSTI (add bod 8) nás učí všímat si pozitivního chování a upevňovat ho. „Čemu se věnuje pozornost, to se rozrůstá“ platí jak pro pozitivní, tak i negativní chování!

V mnoha situacích je dobré začít nejdřív empatií a až po ní použít další komunikační dovednosti, které můžeme různě kombinovat: Jendo, vím, že máš nemocnou maminku a asi máš o ní starost (empatie), ale tento týden je to už podruhé, co jsi se nenaučil (popis) ... Očekávám, že s tím něco uděláš (já-výrok) ... Zvládneš to sám, nebo chceš, aby ti pomohl někdo ze spolužáků? (výběr)

Společnost pro mozkově kompatibilní vzdělávání

Materiál z kurzu Respektovat a být respektován