Deník "slaměné vdovy"

Den 11. - středa (výlet)

Vstávám kolem šesté ráno, abych si dala ještě sprchu a nachystala zbytek věcí na výlet. Natálku musím z postele tahat pomalu heverem, ale nakonec se mi to povede. Jako vždy se mi to povedlo pozdě takže nestíháme. To není nic nového a na stres pod tlakem vědomí, že jedeme pozdě jsem vlastně zvyklá. Večer jsem si nepřipravila už kočárek do auta. Takže hone ven a vytáhnout dva kočárky co běžně vozím v autě a strčit tam jeden dvojkočár. Opět jsem musela naházet děti do auta a svištět jak nejlíp umím. Opět téměř letíme za zvuků Beethovenovi symfonie. Zaparkuji kus od nádraží a začnu skládat kočár. Jelikož se nedá moc věcí dát pod kočár s ohledem na to, že tam bude mít mladší dcera nohy tak jsem si vzala super tašku, kterou jsem se rozhodla připevnit na bok kočáru. Doma jsem to zkoušela a držela i když jsem za ni zabrala jenže teď byla plně naložená věcmi a samozřejmě, že tak jak jsem si vymyslela, že tam bude držet tak nedrží. Aaaaaaa pomoc za chvilku nám jede vlak a ta proklatá taška nedrží. Vzala bych si ji na rameno, ale budu tlačit kočárek s dítětem a na zádech budu mít batoh. Nakonec se mi povedlo tašku přidělat. Do kočárku jsem dala lehnout mladší s tím, že starší doběhne na nádraží. Pro ty malý nožičky je to ale daleko a navíc, běhá prostě pomalu. Jak to mohlo asi dopadnou jinak než tak, že běžím s batohem na zádech, kočárkem před sebou a starší v náručí. Nedala se v tu chvíli uplně dát do kočárku, protože bych musela vyndat mladší a přední sedadlo dát místo do lehu do sedu. Na spodní sedadlo bych musela dát mladší dítě, protože tam jde dát poloha jako ve vajíčku a do úplného sedu nahoru bych musela dát starší a jelikož jsem neměla ani minutu na víc tak prostě nezbylo nic jiného než zatnout zuby a hlavně svaly a běžet jako o život. Jelikož se ve vlacích vůbec nevyznám tak jsem se na nádraží musela zeptat kam máme jít. Paní mi řekla, že na druhé nástupiště. Tak jsem rychle našla výtah a utíkala jsem s holkami na druhé nástupiště. Co čert nechtěl na druhém nástupišti stály vlaky dva 😀. Tak jsem honem běžela za průvodčím s tím kam potřebuju a jestli tam jede tenhle vlak. Tak mi řekl, že ne, že to je ten naproti. Paní průvodčí naproti mě sice slyšela jak mluvím s tím kolegou a samozřejmě mě i viděla jelilkož tam nikdo jiný nebyl, ale přesto se rozhodla otočit a jít s dalším kolegou směrem ode mě. Utíkala jsem s dětmi tedy za ní a ptala jsem se jí kudy se do vlaku dostanu s kočárkem jelikož to byl poschoďový vlak. Řekla mi, že musím k vagónu první třídy a pak tím vagonem projít do druhé třídy. No v duchu jsem si řekla, že i do toho vagonu přeci musejí vést schody a tak jsem se jí zeptala jestli by to nešlo vlézt tam někudy druhou třídou a jestli by mi třeba nemohla pomoct s tím kočárkem. Tvářila se jako bych ji nesmírně obtěžovala život a dost naprdle mi šla otevřít nějaký nákladový prostor či co. Řekla mi ať si vyndám dítě a podám jí teda ten kočár. No žádná hitparáda to nebyla, ale kočár byl ve vlaku. Pak mi řekla ať jdu normálně dveřmi do vlaku. Jako super no. Takže jsem měla sedmiměsíční asi devítikilové dítě v jedné ruce a za ruku jsem držela druhé dítě, které se samozřejmě po těch úzkých schodech do vlaku bálo. No naštěstí mi zůstal ten batoh na zádech kde jsem měla alespoň pití pro maličkou a koláč pro větší. Vlak byl na místě dost rychle. Cesta trvala si dvacet minut což se dalo v pohodě zvládnout. Byly jsme v kupéčku samy tak to bylo fajn. Při výstupu to bylo horší. Dolů se starší bála víc. Měla jsem na ni jen jednu ruku a tou jsem nebyla schopná ji takhle ze shora sundat a tak se křečovitě držela za jednu ruku a pomalu lezla dolů. Jen co se ji to povedlo tak na mě už hulákala průvodčí jestli si jdu jako pro ten kočár nebo co. No to mě nasrala znovu a začínala jsem litovat, že jsem nejela s dětmi autem. Nevím jestli si myslela, že se ven z vlaku teleportujeme, ale asi neměla děti no. Kočárek mi pomohl sundat nějaký ochotný chlapec. Jelikož jsme zastavily opět asi na druhé koleji a valila se banda dětí a potom banda důchodců a já mám jen dvě ruce na dva děti a kočár tak jsme zůstaly stát na peronu a musela jsem nejdříve malou naložit do kočárku, abych mohla starší držet za ruku a mladší tlačit v kočárku. To už se zase nelíbilo průvodčí, která chtěla mávnou a odjet. Holt musela písknout i když jsme tam ještě stály, ale zase nevím co si jako myslela. Jestli měla pocit, že přeskočím koleje na nádraží s dvěma dětma a kočárem nebo nevím. Jsem celkem fyzicky zdatná a unesu toho dost, ale tohle bych ani já nedala. Nikdy jsem na téhle stanici nebyla a netušila jsem kam mám potom jít na bus. Starší si začala stěžovat, že je jí zima a chce do kočárku. Kočárek jsem tedy musela transformovat na dvojkočárek a mladší posadit dolů, aby mohla starší nad ní. Obě jsem zachumlala do deky a všimla jsem si, že nám má jet za dvě minuty bus. No tak jsem se smířila s tím, že tady už náš boj s časem prohrajeme. Bojovala jsem statečně a zatím jsem to vše stihly, ale za dvě minuty už se přeci nikam nepřesuneme. Zvedla jsem hlavu a všimla jsem si dvou lidí po mé pravici jak stojí u kulaté cedule. Aha on jede asi bus odsud. A tak mě zřejmě někdo nahoře zase slyšel. Autobus byl naštěstí bezbariérový a tak se do něj lezlo v pohodě oproti vlaku. Na zastávce už na nás čekala tchýně a holek sestřenicemi a manželovou tetou a šly jsme na chalupu. Udělaly jsme si po obědě výlet ze kterého jsme došly rovnou zpět na nádraží. Musím přiznat, že po cestě tam jsem měla strach kdo pojede zpět a jaká bude cesta. Lidí bylo hodně, ale průvodčí byl tak nějak víc v pohodě. Do vlaku nám pomohl a kočárek jsem měla tentokrát u sebe. Ona v něm taky mladší dcera spala takže bych ho s nějakým nákladovým prostorem poslala k šípku. Jemu se to naopak myslím nechtělo vůbec otevírat a tak jsem zabraly místo pro invalidy kam jsem posadila starší dceru a mladší zaparkovala na místo vozíku. No jinak to nešlo. Z vlaku mi naštěstí ochotně pomohl a jelikož byla mladší dcera v kočárku tak jsem se mohla oběma rukama natáhnout pro starší a nemusela chudák celá ve stresu slejzat ty pitomí schody. Už jsme nikam až tak nespěchaly a tak jsem ještě chvilku postály na nádraží a mávaly jen tak na vlaky.....

Den 12. - čtvrtek

Dnes jsme byly z holkami konečně jen doma. Prošly jsme se v klidu po vesnici, uvařily si oběd a dál nic víc. Pár domácích prací a zase nic. Večer byla dcera u sousedů a bohužel se odchod neobešel bez scény. Chtěla tam ještě zůstat, ale byla celá mokrá a už bylo dost chladno. Bohužel tahle scéna měla ještě dohru z mojí strany doma a tak se hodně křičelo a brečelo. Nebylo to vůbec dobrý a situaci jsem prostě moc nezvládla. No jsem jenom člověk a bohužel když držím 15 minut těžké dítě na ruce, které je už nevrlé jelikož má plnou plínku a ta druhá můra dělá naschvály v podobě utíkání mi...Ano někdy bouchnu. No a abych se doma náhodou nenudila tak mi do baráku spolu s námi proběhla kočka. To by asi až tak nevadilo. Nestalo se to poprvé. Vykoupala jsem mladší dceru a vzpomněla jsem si, že tu někde musí být ta naše kočka. Je totiž jinak venkovní.  Tak na ní volám a ona nikde. Koukla jsem teda do postelí jestli tam někde neleží. Nakonec jsem slyšela mlaskání z kuchyně. Byla pod stolem tak jsem si říkala co tam asi žere. Vždyť tam nic napadaného není. Kouknu na ní a ona láduje myš. Ty vole ona sem vlezla s myší. By se jeden poblil. Fakt že jo. Chytla jsem ji za kožich a letěla ven jak namydlený blesk. Starší měla průšvih takže jsem ji nakázala ať sedí na židli jak přikovaná a šla jsem ven hledat nějakou lopatku na co to naberu. Našla jsem jen motyčku a kočičí misku takže jsem ji to nahrnula do misky a naservírovala jsem ji to ven. Potom jsem se zapotila u náušnice mladší dcery. Má totiž naušničky nastřelené a má je tam mít 6 týdnů než je budeme moci vyměnit. Jenže ona ji z té nastřelené náušnice vypadla ta zadní zátka co to tam drží a později ji vypadla i ta naušnice. Všimla jsem si toho včera před výletem a to nebyl čas to řešit. Dneska jsem ji teda svoji náušnicí, která je rovná musela nejdříve to ucho prorazit. Tekla jí z toho i krev takže jsem to musela pořádně vyčistit. Já neumím ty dětské náušnice nasazovat. Sama mám navíc tunely takže to je trošku jiné. Neumím ty dětské ani zapnout. Na to tady mám manžela. On má sice velké hrubé ruce, ale je to rybář a umí navázat i ten sebemenší háček a udělat maličký uzel. Já mám na tohle ruce levé. Nakonec jsem ji to zapla, ale má ji obráceně protože jsem levák a umím to protáhnout jen zepředu dozadu 😀. No hlavně, že ji to nezaroste a snad se ji tam ani nic nedostane. No co vám budu povídat, spocená jsem byla až na prdeli (pardon). 

Teď si dávám druhé pivo na linii po těch nervech a youtube. 

Tak schválně co nás čeká zítra...... 🙂