Můj den D - hurá Porod!

Ahojky Maminky, tak jsem se konečně dostala k tomu,abych se také svěřila se svým příběhem-porodem. Musím říct,že jsem se na porod těšila,a nenervovala se a nenechala se nikým a ničím nervovat.Termín jsem měla 25.května 2014. Celé těhotenství probíhalo bez komplikací, to že jsem měla nízký tlak,nebo mi v prvním trimestru bylo špatně jsem neřešila,a užívala si každý den 🙂 V třetím trimestru se bohužel stalo, že mi začalo tvrdnout hodně bříško,a to konkrétně v 32. týdnu, tak jsem si poležela tři a půl dne a tři a půl noci v nemocnici na kapačkách, a z toho jsem dvě noci byla na čekankách a zažila jsem dva porody, a to jsem oplakala,bála jsem se moc o miminko,a však víte, že to je nelehké citové období, natož když něco není v pořádku. Díkybohu po již zmíněné době mě propustili z nemocnice domů,a já jsem se opatrovala a šetřila co to šlo 🙂 Pak mi začaly otékat ruce,a ke konci těhotenství i nohy,a to opravdu hodně :( Tlak jsem měla dvakrát vysoký, a nic nenasvědčovalo tomu,že bych měla mít Preeklampsii. Od začátku května jsem si každý den říkala, tak holka už se to blíží,kdypak to asi přijde. Samozřejmě rodina a přátelé si přáli,aby se miminko narodilo např. 29.května to má narozky mladší ségra, nebo 26.května kolegyně mé sestry, pak 25.května přímo v termín porodu má narozky kamarádka. Někteří tvrdili,že budu přenášet, takže padali další přání termínu porodu v červnu 🙂 Já si říkala v duchu,že by se mohl splnit sen,který se mi zdál,že porodím 14.května...a nic...ale poslíčky jsem párkrát měla. Blížil se termín porodu a to také jistě znáte všichni byli dosti nervní 🙂 a já z nich 🙂 Tatínek, můj manžel budoucí jen při vyslovení slova porod,trošku bledl,ale byli jsme domluvení, že až přijde tak chvíle...když to nebude zvládat,tak bude na chodbě a počká si...V sobotu 24.května na můj svátek (Jana) jsem si řekla, tak dneska by ses naše štěstíčko mohlo narodit,a když ne dnes,tak přímo v termín porodu bylo by to krásný 🙂 a musím podotknout,že mi nebylo zrovna dobře...Únava,a takový divný pocit...asi určitá nervózita mnou cloumala od rána, odpoledne víc,a večer když jsem se sprchovala, tak jsem se lekla, že už mi odtéká plodová voda...V klidu jsem přišla za manželem,a řekla,že radši pojedeme do porodnice,že si nejsem úplně jistá (protože všude to popisují jinak...jak je to s odtokem plodové vody), ale že mi možná trochu odtekla,a že cítím,že bych měla jet do porodnice. Vše jsem měla už měsíc sbalené, tak jsem se jen rozloučila s naším labradorem a jeli jsme...to bylo cca 22:10 h.. V porodnici mi hned podali košili ať se převléknu,poté mi natočili monitor a mezitím z vložky,kterou jsem jim přivezla zjistili,že to tedy plodová voda ještě není,ale že si mě tam nechají radši,a dali mě na čekanky, kde jsem se setkala s paní,která měla silné poslíčky. To bylo cca 23 hod. loučení s manželem bylo, tak zítra si pro mě přijedeš když se nic nebude dít a pa....Ale intuice žen je opravdu zvláštní, protože ve tři hodiny ráno,kdy jsem trošku dřímala, mne probudilo,takové lupnutí,leknutí a nevěděla jsem co...a jen jsem cítila to teplo...a začala mi odtékat plodová voda,to už jsem si byla jistá,a šťastně jsem napochodovala s vložkou za sestrou,že bych řekla,že teď to je plodová voda určitě 🙂 a ona mi to potvrdila a šla připravit kapačku s antibiotiky na Streptokoka. Ve čtyři jsem začala mít kontrakce a v půl páté odešla hlenová zátka. Já se ptala sestry kdy můžu zavolat manželovi,ta mě ujistila,že je čas..v pět ráno přijde primář,prohlédne si mě a pak se uvidí. Jak řekla,tak se stalo...a výsledek...nebyla jsem otevřená vůbec...Bolesti se začali stupňovat,prodýchavala jsem to,a věřila,že dnes porodím....jelikož primář mi řekl,no snad dnes porodíte,kdyžtak to další den ráno vyvoláme....:( V půl osmé mě poslali na snídani,že když se neotvírám,že to bude ještě dlouhá cesta,tak ať se posilním, u snídaně jsem měla kontrakce cca po sedmi minutách, po hodině najednou po třech minutách,a tak to už zůstalo...otevřená jsem byla na 1 cm...Poslali mě na svačinu, nejen,že jsem neměla chuť,ale navíc po chlebu mě pálí žáha,bála jsem se,abych pak nezvracela...nesnědla jsem nic...Kolem půl 12 cca přijel manžel s věcmi, s tím,že dnes asi porodím,že se na mě jde podívat a pak ještě zajede domů vyvenčit hafana, když jsem "v pohodě",ale to jsem řekla,že začínají být ty kontrakce fakt silné...Primář mě vyšetřil a sdělil sestře ať mě vezme na přípravu,že jsem na 3 cm. Při klystýru jsem měla už takové kontrakce,že jsem si říkala,já jí porodím tady 🙂 A poté v koupelně jsem nedokázala myslet na nic jiného než na tu bolest,a byla to jedna kontrakce za druhou...Mezitím to sdělili manželovi,který jaksi nechápal,že se ta situace změnila 🙂a jel rychle na chvíli domů. Když kolem půl jedné přijel,už jsem ležela na sále,a oči jsem otvírala jen když to šlo...a šlo to špatně...únavou jsem ztrácela vědomí..usínala...Píchli mi Oxytocin...nu žádná sláva...a do toho mě začalo zlobit srdíčko...Tachykardie,ale Miminko naštěstí v pořádku...Několikrát mě vyšetřovali,a já byla otevřená cca na 3 cm kolem půl 4, řekla jsem si o Epidural,i primář souhlasil, že by to mohlo pomoct porodu...aby se rozjel...Píchli mi Epidural,ulevilo se mi,že jsem zvládala zase komunikovat. Čas se vlekl,a kolem šesté mi dali další Epidural. Blížila se osmá hodina a já jsem měla takové bolesti,jak maminky uvádí...že Tě to zlomí vejpůl 🙂 a jelikož jsem byla otevřená cca na 8 a půl cm,věřila jsem,že do desíti porodím 🙂 A dozvěděla jsem se, že mám bílkovinu v moči, to že jsem měla tak strašně oteklé nohy, že se sestry na ně dívali s hrůzou v očích,a to nepřenáhím.....Takže Preeklampsie potvrzena...V půl desáté jsem byla na 8 a půl centimetru...a to už jsem měla dávno pocity na tlačení, chodila jsem s manželem do sprchy,který mi byl neuvěřitelnou oporou. Pak kolem 22: 20 hod. přišel primář, pomyslela jsem si, tak a teď to řekne, zatlačte ... Místo toho řekl...Je mi líto, ale musíme udělat Císařský řez...Musím se přiznat,že jsem to vůbec nečekala,byla jsem odhodlaná to zvládnout a zvládala jsem to doteď...tak proč????Řekl,že je to nepostupující porod, a že musím akutně na sál....Rychle jsem stačila říct, že chci Spinální anestezii a manžela mít u sebe. Pan primář naprosto skvělý lékař a člověk, bez mrknutí oka řekl, že ano,a pak to šlo tak rychle. Bandáž nohou, zastavení Oxytocinu...ale bolesti jsem dál měla, pak přechod na lůžko a převoz na sál...A po napíchnutí Spinalu,to byl fofr ještě větší,během chviličky u mě byl manžel,dost bledý strachy...o nás...Nevěděli jsme jestli se nám za chvíli narodí holčička nebo chlapeček...chtěli jsem být překvapeni...a já si byla jistá, že to bude holčička a manžel si to moc přál...po chvíli kdy jsem ucítila tlak v břiše, pak takové zvláštní lupnutí a pak ten nejněžnější a nejkrásnější hlásek na světě....V tu chvíli jsem už měla zimnici...a drkotajíc ptám se svého milého : "Co to je" ? Anesteziolog řekl, tak se podívejte Tatínku. Jenže neměl hned takový výhled,aby to mohl říct,a pak už jen slyším holčička...Chtěla jsem moc plakat,ale nešlo to,asi únavou...A při pohledu na manžela a na jeho oči,tedy spíš ty škvírky štěstí..jsem byla ta nejšťastnější na světě 🙂 A naše Barborka nejkrásnější na světě...zahlédla jsem jí na chvíli...Měla jsem hroznou zimnici,která trvala asi dvacet minut...Odvezli mě na pokoj..a Maličkou přivezli,ať jí vidím...nedá se popsat ten pocit štěstí...Manžel byl absolutně dojatý a šťastný, že jsme v pořádku....si si myslíte...tak to je vše...ale není. Ráno přivezli Barborku na kojení,přisála se na první pokus,pyšně jsem na ni hleděla a řekla manželovi,že jdu rodit znovu,opravdu si nevymýšlím,řekla jsem to a stojím si za tím furt...Jenže po pár hodinách za mnou začali chodit pediatři,že Barborka ublinkává,tak jsem řekla,že to je časté po porodu,napolykají plodovou vodu a pak mají chuděrky takové trable...Jenže za chvíli i sestra s kamennou tváří,že ublinkává...Pak přišla hlavní doktorka z pediatrie,že převezou Barborku do nemocnice kde mají dětskou JIPku...ještě jsem se držela,byla jsem si jista,že převezou i mě s ní...Jsem přece maminka...musím být s ní...navíc i kvůli laktaci nééé?Jenže řekli,že to nejde,že převezou jen jí.....trošku jsem plašila,víc plakala...Manžel se držel...Malou odvezli...Volala jsem hned v úterý ráno, a že je v pořádku...že ji,ale udělají testy další....Večer jsem volala zas, a zase mi bylo řečeno,že je v pořádku...Ve středu ráno i večer totéž je v pořádku...a že bych mohla přijet já za ní,že tam mají místo pro mě...Jenže v noci mi začalo být divně...nedá se to popsat...Tlak,nepříjemné pocity...Změřili mi tlak a už to lítalo, měla jsem hodně vysoký tlak a Preklampsie se začala rozvíjet do té horší úrovně...ráno to bylo ještě horší, dali mi už x-tou infúzi....a na speciální přístroj hlídající tlak po patnácti minutách,tak vysoký tlak jsem měla,hrozila mi mrtvice...pak přístroj na odměřování dávky infúze...a do toho jsem řešila jak se dostanu na Kladno,ale věděla jsem,že bude problém,že mě pro změnu nepustí...což se potvrdilo...Lékař z nemocnice kde byla Barborka byl dosti udiven náhlou změnou situace a najednou řekl (a to byl čtvrtek),že dnes už to nepůjde,ale v pátek bychom Vám dcerku tedy přivezli...Nemohla jsem se dočkat pátku...Bylo kolem desáté hodiny,když jsem slyšela pravidelné pípání inkubátoru,který byl slyšet na chodbě....a já už věděla,že za chvíli mi bude nejlíp 🙂 Dojetím jsem nemohla ani plakat.....Konečně po dnech a nocích hrůzy ji mám u sebe lásku mojí největší...Tlak jsem měla tuplem vysoký,ale pak už to bylo jen lepší...Z Preklampsie jsem se dostala a tlak mám v pořádku, léky jsem brala doma cca tři týdny a nyní jsem v pořádku..Zažila jsem si vlastně dva porody..přirozený,bez závěru a císaře..a Maminky,můžu Vám říct, šla bych do toho hned den po porodu jak jsem řekla,každá ta kontrakce za to stála...Protože já jsem MAMINKA, a jsem ta nejšťastnější žena na světě a mám naprosto úžasného manžela,který byl u porodu tak skvělý a báječný,že pláču jen při vzpomínce, a na závěr mám tu nejkouzelnější a nejkrásnější holčičku na světě! Moc Tě Miluju Baruško a můj drahý budoucí mužíčku Luboši !!!