Adina Ester I. Těhotenství jako z pohádky

Vzhledem k tomu, že můj druhý porod byl zcela jiný a jinak, než jsem si vůbec dovedla představit a připustit, jsem se rozhodla se o něm trochu rozepsat. Příběh má tři části. Důležitá je i část těhotenství a pro mě velmi důležité téma strachu z porodu, který mě v podstatě provázel od počátku…

Zavřela jsem dveře od záchodu a v ruce držela test, kde už se viditelně vybarvila i 2. čárka. Vítězoslavně jsem ho šla ukázat manželovi, který byl ohledně mých domněnek, že jsem těhotná, skeptický. Spal po noční, ale tohle jsem mu musela říct hned. Ihned byl vzhůru, upřímně se zaradoval, řekl dceři, že bude velká ségra a spal dál. Tušila jsem to už dýl, vlastně jsem i přesně věděla, kdy jsme druhé miminko počali. Zcela plánovaně hned na poprvé, co jsme si řekli „tak už“.

První rok Bereničina života jsem si druhé dítě vůbec neuměla představit. A to jsem vždycky říkala, že první 2 děti z plánovaných 4 budeme mít cca 2 roky od sebe. No a pak, když měla naše princezna rok pryč, se mi vrátil cyklus a začali jsme řešit co dál. Dohodli jsme se, že jakmile bude mít Beru rok a půl, „začneme“. Měla jsem strach, Beru byla pořád kojená, ale zároveň jsem cítila, že už je ten správný čas. No a povedlo se, rok a půl měla Beru v půlce května a na začátku června už jsem měla první viditelně pozitivní test. 

Byla jsem šťastná, trochu vyděšená, ale šťastná. Stejně jako u Beru mi při pohledu na test blesklo hlavou, že miminko bude v pořádku. Seděli jsme s Jakubem na náměstí a Beru kolem nás pobíhala. „Za rok už tu budeme čtyři.“ Podíval se na mě Jakub zasněně. Bylo krásné na něm vidět, že se taky těší.

Ještě než jsem byla na první kontrole u svého gynekologa, šla jsem si na hematologii pro injekce na ředění krve. V prvním těhotenství mi je nasadili později a začátek těhotenství mi zkomplikovala trombóza. Tomu jsem se teď chtěla pokud možno vyhnout. Ten samý den jsem i napsala svojí PA, že bych si přála, aby byla opět u mého porodu. K mému nadšení, souhlasila.

První trimestr obvykle bývá ve znamení nevolností, ale patřím k těm šťastným, co na ně netrpí, ale aby mi to nebylo líto, tak mě tentokrát začala velmi brzy pálit žáha. Kromě toho jsem hned na začátku měla problém se svěděním celého těla a v noci jsem se tak škrábala na krku, že jsem tam měla šrámy. Naštěstí však šlo jen o krátkodobý problém, který mě dále nijak netrápil. Byla jsem ale celkem unavená, což se mi moc nehodilo, protože měla v červenci přiletět Dilek. Kamarádka, se kterou jsme se neviděly 2,5 roku a po které nese Berenika druhé jméno. Byly to krásné tři týdny, moc jsme si to užily. Dilek se mnou byla i na ultrazvuku a pak mi řekla, že si nemyslí, že čekáme chlapečka, ale druhou holčičku. Berunku si totálně zamilovala a ona ji také. Procestovaly jsme co se dalo a akorát si potvrdily, že i když se vidíme jen jednou za čas, o to vzácnější a krásnější to je.

Na konci prvního trimestru jsme byli na prvním screeningu, tam jsme se dozvěděli, že pravděpodobně čekáme druhou holčičku. Byla jsem moc šťastná, manžela se doktor ptal, jestli je zklamaný, ale řekl, že vůbec, že správný král má tři dcery. V létě jsem měla možnost být součástí krásných předporodních rituálů a úplně mě to naladilo na pozitivní vlnu, zpívaly jsme, kreslily hennou na bříška a já se moc těšila, až budu mít sama takový rituál. Zkoušela jsem intuitivní kresbu a neustále mě to táhlo k mořské, vodní tématice a cítila jsem, že bych chtěla, aby se druhé miminko narodilo do vody. Léto pomalu přecházelo v podzim a já se těšila na první schůzku s mojí PA.

Když se těhotenství přehouplo do druhé poloviny, vydali jsme se po více než 2 letech opět do Brna za PA, řekla jsem jí svoje představy a přání, ale také obavy. Začala jsem i chodit na cvičení pro těhotné s fyzioterapeutkou a později přidala cvičení ve vodě. (To můžu všem všemi 10 doporučit. Kdo máte možnost chodit na cvičení pro těhotné ve vodě do Olomoucké FN, neváhejte! Paní Vrbová je opravdu super a cvičení je parádní relaxace.) Poslouchala jsem afirmace z hypnoporodu, opět jsem se cítila krásná a sexy, manžel mi to taky neustále říkal, těhotenství probíhalo klidně, všechny výsledky jsem měla ukázkové. Dokonce mi mohli snížit dávku injekcí, z čehož jsem byla nadšená. U první dcery jsem v těhotenství dodělávala školu a byla jsem dost ve stresu, teď jsem z tohoto pohledu byla v klidu a těšila jsem se, jak tentokrát bude „vše správně“, jak porodím a zamiluju se do dítěte okamžitě, jak budu mít v pohodě šestinedělí apod. Na předporodní kurz jsme se tentokrát rozhodli nejít. (V prvním těhotenství jsme byli na kurzu hypnoporodu a nebýt především finančního omezení, klidně bych šla na kurz znovu.) I tak jsem si chtěla přeci jen něco „dopřát“, tak jsem se přihlásila na předporodní rituál k jedné úžasné porodní asistentce.

S PA jsme se domluvily, že k ní opět budu chodit každý měsíc do poradny, líbilo se mi, když mi řekla, že se snaží ženy na porod připravit a tím eliminovat případné problémy typu bolesti zad, že pracuje s fyzioterapií a případně doporučuje cvičení s rebozo a podobně. Chtěla vědět vše, co mě trápí, fyzicky i psychicky. Svěřila jsem se jí se strachem z porodu. Před prvním porodem, jsem se nejvíce ze všeho bála nástřihu hráze, nebyl to strach co by mě ovládal a dokázala jsem přijmout, že to může být úplně jinak, navíc jsem věřila, že to zvládnu i bez tohoto zásahu.

Tentokrát to pro mě bylo opravdu intenzivní téma, co mě provázelo od počátku těhotenství. Na konci prvního trimestru se mi zdál poprvé takový sen. Sen, ve kterém manžel odjížděl z porodnice s miminkem, ale beze mě. Probudila jsem se a musela o tom dlouho přemýšlet. Abyste tomu rozuměli, moje máma měla druhý porod akutním císařem a první porody jsme měly docela podobné (dlouhé a intenzivní) a já měla strach, že „půjdu v jejich stopách“ i v tomto a ten sen mi ten strach zase připomněl. V případě mojí mámy byla nutná sekce kvůli bratrovi, který byl už byl na pokraji smrti z důvodu výhřezu pupečníku, já ale měla strach hlavně o sebe. Když se kolem mě objevil nějaký případ sekce, vždycky mi hlavou blesklo, že můžu být ohrožena na životě já. Těch snů bylo v těhotenství několik, vždy prostě takové, že jsem sledovala svůj život jako film, ve kterém jsem už nehrála. Myslím, že ten strach zhoršovalo i to, že už jsem měla jedno dítě doma a musela jsem přemýšlet co bude s Beru, když tu nebudu. Co bude dělat Jakub? Takové myšlenky mě napadaly často, s PA jsme to racionálně probraly, ona mě ujistila, že kdybych měla ty problémy co maminka, tak by se to řešilo včas, medicína je přece jinde než v 90. letech, v případě problémů jsou zachyceny v drtivé většině případů dříve a jsou úspěšně řešeny. Z tohoto pohledu jsem byla klidnější. Pořád ve mně ale hlodal červíček pochybnosti. Přitom jsem měla jeden porod za sebou a věděla jsem, že moje tělo je schopno porodit, že už jsem to jednou zvládla a není důvod abych to nezvládla i tentokrát, není důvod proč by to mělo být jinak.

Vánoce jsme strávili v rodinném kruhu, já chtěla ještě před vánoci nachystat výbavu a roztřídit věci, ale absolutně jsem to nestíhala. Byla jsem na sebe hrdá, že jsem zvládla upéct cukroví a posléze i vánočku (i když jsem ji pekla do 4 do rána). Na silvestra jsme byli u kamarádů, co očekávali narození miminka začátkem roku. S Klárou jsme byly už podruhé současně těhotné, jen jsme se během prvního těhotenství nebavily a nevídaly tolik, jako nyní. A to i s manželi a dětmi. Klára chtěla původně také jet na předporodní rituál, ale vzhledem k termínu porodu se bála, že už by to nestihla. Takže jsem jela s kamarádkou Aničkou.

Moc jsem se těšila, měla jsem konečně poznat PA, která rituál vede a kterou jsem dosud znala jen „virtuálně“, navíc jsem byla zvědavá na ostatní ženy. Měla jsem možnost promluvit o svých očekáváních i o strachu a velice mi to pomohlo. Doslova jsem ho rozpustila a zbavila se ho. Z rituálu jsem odcházela naprosto uvolněná, rozhodnutá, že můj porod bude krásný a ke strachu není důvod.

Následující den jsme šli vyplnit dokumentaci k porodu do Vyškova. V prvním těhotenství to byl zážitek, který korunovala konfrontace s nerespektující novorozeneckou sestrou. Tentokrát vše bylo překvapivě klidné a v pohodě, byla jsem přesvědčena, že vesmír vyslyšel moje přání a nestaví mi do cesty žádné překážky. Jediné, co mě trápilo, byly bolesti zad. Cesta z Havířova předešlý den byla dlouhá a navíc jsme stály dlouho v koloně, kvůli čemu patrně došlo k blokaci zad v místě mezi lopatkami. Bolest to byla velmi nepříjemná, nicméně mě zachránila kamarádka Anička, která přišla a záda mi namasírovala. Navíc jsem měla na čtvrtek domluvenou návštěvu fyzioterapeutky a tak jsem byla v pohodě, protože jsem věděla, že mi pomůže. Do porodu přece zbývaly ještě 3 týdny a kousek a ty zablokovaný záda by byly dost blbý „doplněk“ ke kontrakcím. Netušila jsem, že všechno bude jinak a miminko tu s námi bude o dost dřív. Pokračování příště...