Jak jsem si chytila Bambulku

Bambulka. Můj třetí porod, poprvé bez možnosti porodit ve Švýcarsku. Smířila jsem se s představou domácího porodu, i můj muž o něm mluvil jako o hotové věci. Jenže pak jsem otěhotněla. Jakmile jsem měla v břiše opravdové dítě, On dostal strach. Požádal, abych si našla porodnici, protože se bojí. A já ho u porodu potřebuju mít jako skálu, pod kterou se schovám, kde budu v bezpečí a o kterou se opřu s vědomím, že se ani nezachvěje. Ale taky jsem chtěla porodit do vody, takže jsme měli vlastně jedinou reálnou možnost – Rakovník. Registrovala jsem se hned po potvrzení těhotenství u gynekoložky, abych měla jistotu.

Poprvé jsem do Rakovníka přijela na ultrazvuk v třetím trimestru. A zrovna mě to neuklidnilo. Prostředí jako z laciného hororu, dlouhé čekání na chodbě, lékař, který se ani nepředstavil. Začala jsem sepisovat Dříve vyslovené přání s citacemi všech paragrafů a bála se. Podruhé jsem tam přijela na poradnu ve 36. týdnu. Hned v přízemí nás zdravili saniťáci, usměvavá sestřička mě obskakovala jako nějakou celebritu a pak jsem se poprvé setkala s doktorem Čapkem. Asi není potřeba zabíhat do podrobností, ale domluvili jsme se na všem, co jsem chtěla i nechtěla, vysvětlil mi rizika, ale uznal nesmyslnost některých postupů, které se v Česku málokdo odváží zpochybnit, a domluvili jsme se na další poradně pár dnů po termínu. Rozloučili jsme se s tím, že už se neuvidíme. A já doma celé DVP vymazala. Rozhodla jsem se důvěřovat – svému rozhodnutí a profesionalitě zdravotníků v Rakovníku. Sepsala jsem mnohem stručnější porodní přání, sbalila tašku a začala se těšit.

S tou taškou to vlastně není tak docela pravda. Začala jsem ji balit, to ano. Ale pak nějak nebyl čas… Třetí dítě, no. Prostě jsme nestíhali. V termínovce už všichni čančali polštářky v postýlkách a my pořád neměli natřenou postel pro syna, aby uvolnil postýlku miminku. Hlavně, že to On sliboval od června… Ve středu 10. října, den před výročím naší svatby a 10 dní před termínem, jsme využili toho, že děti byly u babičky, a rozhodli se vyrazit na večeři. A já využila toho, že On dorazil z práce dřív, a donutila ho tu postel smontovat. Prskal, pak si dal o pár skleniček víc a já z legrace mluvila k bříšku, ať dneska ještě ven neleze, že by měl tatínek průšvih.

Ve čtvrtek jsem svému chlapečkovi povlékla postel, nakoupila dobroty na klidnou domácí oslavu výročí, a zatímco byly děti ve vaně, povlékla i postýlku pro miminko. Když jsem vázala poslední mašličku mantinelu, ucítila jsem vlhké teplo v kalhotkách, jako kdybych si učůrla. A po chvilce zase. Došla jsem se vyčůrat, vzala si vložku a stále cítila pomalu odtékající plodovku. Poslala jsem smsku manželovi (Dneska ani pivo, zacala odtekat plodovka. – Jedu!) a na večerní čtení a povídání si do postele pod sebe dala ručník. Těsně před usnutím jsem dětem řekla, co se děje. Že to možná bude ještě pár dní trvat, ale… To už neslyšely. Skákaly po posteli a řvaly Hurá, hurá! jako blázni. Smála jsem se a vtom do dveří vešel On. Nezapomenutelná chvíle.

Akorát, když děti usnuly, přišla první kontrakce. Po deseti minutách druhá. A pak třetí. Místo plánované oslavy výročí jsem poslala manžela spát a napustila si vanu. Kontrakce se ale nerozjely, naopak zpomalily, tak jsem si poležela ve vodě, dokud nevychladla, a pak šla spát. Kontrakce přicházely po čtvrt hodině, když zrychlily zase na deset minut, přesunula jsem se do obýváku. Pustila jsem si relaxační hudbu, na gauči si z polštářů udělala hnízdečko, lehla si na bok a dál odpočívala. Plánovala jsem zavolat našim a vyjet, až budou kontrakce zhruba po sedmi minutách, přeci jen nás čekala hodinka cesty, ale najednou byly kontrakce rovnou po pěti minutách.

Zavolala jsem našim (máma to zvedla po druhém zazvonění), vzbudila muže, nachystala mu svačinu a dobalila tašku. To už volali naši, že dorazí za dvě minuty, ať klidně jedeme. On odnesl tašky k autu, já si uvařila čaj a vyrazila za ním. U dveří se potkala s mámou, dole u auta stál táta. Rozloučili jsme se, cítila jsem z něj kouzelnou směs obav a těšení. V očích měl malou holku, přitom si v tu chvíli připadala dospělá jako nikdy. Tuhle chvíli si chci zapamatovat navždy…

V autě jsem si udělala pohodlí, pila čaj, poslouchala hudbu a snažila se kochat podzimní krajinou, při kontrakci jsem se vždycky ponořila do sebe a klidně prodýchávala. Cestou domů z porodnice jsem si pak uvědomila, jak velké úseky cesty si vůbec nepamatuju. Byla jsem překvapená, jak brzy jsme do Rakovníka dojeli.

Příjem byl nejslabší část mého porodu. Ostré světlo, spousta lidí, kteří procházeli kolem, a já netušila, kdo to je a proč tam je, dlouhé čekání na doktora i potom na přesun na porodní sál. Ještě že jsem rodila potřetí a všechno mi bylo tak nějak jedno. Soustředila jsem se jen na sebe, zavřela oči a nevnímala, všechny dotazy jsem odrážela pohybem ruky směrem k manželovi, procházela se a vlastně si to docela užívala. Ještě jsem požádala manžela o poslední "bříškovou" fotku - škoda, že mi neřekl, abych si upravila vlasy😀

Po přesunu na sál jsme se s manželem oba ihned uložili na rozložený gauč u vany a usnuli. V polospánku jsme absolvovali i pohovor s pediatrou, která byla dost nepříjemná, ale já se jen usmívala a manžel vytrvale opakoval, na čem jsme se domluvili, až odešla. Pak jsem požádala o napuštění vany, vybrala si vůni a vlezla do teplé vody. To bylo tak příjemné! Byli jsme sami, manžel spal, já se pohupovala ve vodě a vnímala blížící se porod. Nakonec jsem kývla na klystýr (chyba!!!) a párkrát si došla na toaletu. Mezitím se kdovíproč sama vypustila vana, ale nás to nerozhodilo a začali jsme si ji napouštět sami. Díky tomu, že bylo vody málo, jsem si mohla lehnout na bok na dno a hlavu opřít o schůdek, což mi bylo velmi pohodlné.

Když byla vana konečně znovu plná, přišla porodní asistentka s žádostí o provedení monitoru. Mně se ale zrovna chtělo na záchod, tak zase odešla. Já si došla na záchod, vysprchovala se a rychle si sáhla dovnitř. Nahmatala jsem hlavičku tak blízko! Kontrakce začínaly být dost nepříjemné, tak jsem se vrátila do vany a jemně vzbudila manžela s informací, že už to bude brzo. A že už mě to nebaví, protože to začíná bolet 😀

Ve vaně jsem se zavěsila rukama o okraj a čelo si opřela o vanu. Bylo to tak pohodlné. Kontrakce přicházely stále častěji a najednou jsem v jejím závěru ucítila potřebu tlačit. Vtom se vrátila porodní asistentka, klekla si vedle mě a čekala na konec kontrakce. Pak znovu naléhala na monitor. Já ho nechci, odmítla jsem, už sotva prodýchávám kontrakce. Ale nedodala jsem – už to nemá cenu, za chvíli porodím. Nechtěla jsem, aby zavolala tu nepříjemnou pediatru… Naléhala, že už je to dvě a půl hodiny, ale vtom přišla další kontrakce, tak zmlkla a zase čekala.

Kontrakce už je velmi silná, tak se zvedám do kleku a zapírám rukama o kraj vany. Prodýchávám, ale kontrakce stále sílí, najednou mě ta síla poráží, padám a v poslední chvíli se opírám o dno vany za sebou v hlubokém záklonu. Stále sílí, roztahuji kolena široko od sebe a pociťuji silnou potřebu tlačit. Zvedám se do kleku a obě ruce vkládám do klína. Nahmatávám hlavičku, která se už tlačí na svět. Rodím…, vydechuji a PA odbíhá zavolat lékaře. Slyším ji volat na chodbě na ostatní sestry, aby to zařídily, a vrací se ke mně. Mně na tom ale nezáleží. Při prvním porodu jsem cítila silnou paniku, když PA odběhla, teď najednou nikoho nepotřebuju. Rukama objímám rodící se hlavičku a jsem fascinovaná, jak se jí moje tělo otevírá. Vždycky o kousek povyleze a zase se vrátí. Počítám s tím, že nakonec zase zaleze a budeme muset počkat na další kontrakci, připadá mi, že tahle už trvá tak dlouho, že už musí skončit. Ale vtom kontrakce ještě zesílí, celé mé tělo zatlačí, já mu ještě pomohu a najednou je hlavička na světě. Jemně ji pohladím, dvakrát se nadechnu a už musím znovu tlačit a tělíčko hladce a poklidně vyklouzne ven. Držím své miminko kolem hrudníčku, uvnitř zůstanou jen nožičky, to mě nechá v klidu, chci trpělivě počkat na další kontrakci. Ale v tom se s jemným lupnutím narodí i nožičky. Jemně pustím své miminko a nechám ho plavat samotné ve vaně, opřu se dlaněmi vedle něj a hltám ho očima. Vznáší se na boku, stočené do klubíčka, a vypadá, že si vůbec nevšimlo, že už se narodilo. Pak s prudkým trhnutím roztáhne ruce a obličejem vzhůru se vynoří k hladině. Opatrně ho obejmu předloktími, hlavičku uchopím do dlaní a kochám se tím zarudlým obličejem s široce otevřenýma očima. Tenhle obrázek mám v očích uložený navždy…

Miminko se několikrát rychle nadechne a začíná plakat. Zvedám ho do náručí a vítám ho na světě. Teď pár minut přeskočím, protože konflikt s nepříjemnou pediatrou, která se nedokázala vyrovnat s tím, že neviděla porod hlavičky, se mi nechce popisovat. Díky manželovi, PA i porodníkovi jsem tyhle okamžiky zvládla, aniž by mi pokazily vítání s miminkem. Ta euforie, že jsem se rozhodla správně, když jsem tuhle hysterku přelstila a u porodu ji neměla 😀 Strašně nutně potřebuje znát pohlaví dítěte, tak se po opakované výzvě podíváme, a pak už je mi ale opravdu všechno jedno. Chovám v náručí naši vytouženou dceru Jasminku!

V tuhle chvíli musím říct, že i přes otravný dlouhý příjem a nepříjemnou pediatru byl porod v Rakovníku pro nás ta nejlepší volba. Ten moment, kdy v širokém kleku rodím své dítě a sama si ho chytám do rukou, byl splněním mým porodních snů. Další z těch obrazů, které mám v hlavě uložené, jako kdyby mě někdo vyfotil. Cítím se jako bohyně. Sedím uprostřed bazénku s miminkem v náručí, jediný, kdo na nás dosáhne, je On. Ostatní mlčky sedí kolem bazénku a čekají. Nikdo nic neříká, nikdo mě nenutí vylézt z vany ani se nesápe po miminku. Když miminko začíná podruhé plakat, cítím, že nám začíná být zima.  Vstávám, otáčím se zády k dychtivě se natahující dětské sestře, a podávám dcerku manželovi. S pomocí usmívající se PA pak přelezu na přistavené lehátko, beru si malou zpět do náruče, dvě grácie z dětského uraženě odcházejí a nám s PA a porodníkem, odpočívajícím na lehátku u zdi, nastává poklidné očekávání porození placenty. Porodníka tu zmiňuji poprvé, přestože byl celému porodu přítomen. Jen jsem ho tušila. Je to muž na svém místě, celou dobu jsem o něm věděla, byl to jeden ze zdrojů mého pocitu bezpečí, ale ani nástinu obav. Nijak nezasahoval, nemluvil, nevkládal se. Jediný aktivní projev za celou dobu bylo, že manželovi podal nůžky, aby o několik minut později mohl přestřihnout pupeční šňůru. Přesně tak jsem to chtěla. Ale zároveň mi při našem rozhovoru dal pocit, že když bude potřeba, je odborník, který by mi dokázal zachránit život. Klobouk dolů a velké poděkování, doktor Čapek mě přesvědčil, že české porodnictví vážně směřuje k lepší budoucnosti! Poděkování patří i skvělé porodní asistentce Katce Rochové za její tichou přítomnost a podporu. A dokonce i sestrám z oddělení šestinedělí, které mi z pobytu tam udělaly příjemnou dovolenou. Být potřetí máma bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat!