Maminky předávající dítě do adopce potřebují podporu a správné informace. Pomoci může dula

Velmi dlouho přemýšlím nad tím, jak asi těm našim biologickým maminkám bylo v době, kdy ty naše děti přišly na svět. Jak se cítily v době před porodem a ve chvíli, kdy na porodním sále oznámily personálu, že třeba dítě po porodu ani nechtějí vidět a už vůbec ne o něj pečovat? Cítily strach? Cítily hanbu? Beznaděj? Potřebu utéct?

Jak se k nim asi chovali lékaři a sestry? Měly respekt a pochopení, nebo je odsuzovaly? Podpořili maminku v jejím rozhodnutí, nebo na ni tlačili, aby se rozhodla jinak? Vždyť dát dítě do adopce, přece není v pořádku a je to odsouzeníhodné…

Informoval nemocniční personál nebo sociální pracovnice maminku správně o tom, jaké má možnosti? O tom, že může dítě dát do přímé adopce nebo do pěstounské péče na přechodnou dobu a že umístění do ústavu je až krajním a pro dítě velmi traumatizujícím řešením?

V jak velkém kontrastu této velmi těžké a smutné situaci je tu porod maminky, která své dítě s láskou toužebně očekává. Porod maminky, která si pro větší komfort svůj i dítěte povolá sebou k porodu úžasnou podporu v podobě duly.

Velmi mě proto překvapilo, když jsem nedávno zjistila, že dula může doprovázet k porodu i maminku, která z jakýchkoliv důvodů nemůže nebo nechce následně o dítě dále pečovat.  Překvapilo mě i to, že některé duly doprovod k takovému porodu považují za obrovskou výzvu a moc rády by takovým maminkám pomohly!

O tématu jsem měla možnost mluvit s dulou a terapeutkou Květou Cermanovou. Květa je kromě jiného také adoptivní maminka, takže je jí toto téma velmi blízké. Maminky k porodu doprovází už více než 18 let a také vede školení a kurzy pro nové duly.

Jaké vzdělání, nebo „kvality“ byl dula provázející maminku, která se z jakéhokoliv důvodu chce nebo musí vzdát svého dítka měla mít?

Základem je, aby šlo o dulu s ukončeným výcvikem pro duly a již také se zkušenostmi. V ideálním případě kombinace, kdy je dula zároveň psycholožkou či terapeutkou nebo dula se zkušenostmi, která je schopna i dále poskytnout dobrou podporu v provázení během šestinedělí.

Osobnostně musí jít o dulu s velkou profesionalitou, pochopením a srdcem. Se schopností nesoudit, držet respekt a uměním nezasahovat do příběhu a do cesty dané ženy.

Jak by mohla služba pro biologické maminky vypadat? Co všechno může taková dula pro maminku udělat a v čem jí může porod a události kolem něj ulehčit?

Hlavním by byl samotný doprovod u porodu. Což zahrnuje i držení pohotovosti a případné telefonické konzultace v období kolem termínu a následně doprovod v šestinedělí.

Během doprovodu v porodnici by dula poskytovala mamince emoční, psychologickou i fyzickou podporu, aby porod byl pro ženu co nejlépe zvládnutelný. V této situaci by asi bylo důležité podpořit ženu směrem k personálu, umožnit ji vše prožít bez dalších traumat a zbytečných zákroků.

Naslouchat, být prostě přítomna a umožnit tak ženě, aby tímto procesem prošla tak, jak sama potřebuje.

Přítomnost duly během porodu a v prvních hodinách po porodu může pomoci vše lépe vstřebat, odtruchlit, pustit. Následně by bylo důležité zpracování a uzavření během šestinedělí.

Tady mě ještě napadá, že dula může mamince pomoci v tom, aby na ni nebyl v jakémkoli směru činěn nátlak a mohla si v klidu rozmyslet a přečíst dokumenty, které jí budou v souvislosti s dítětem předkládány k podpisu.

Ano, zcela určitě, dělat jakéhosi tlumočníka, podporu. Tak jako to děláme i u běžných porodů, kdy podporujeme ženy, aby rozuměly třeba tomu, jaký zákrok a proč je jim nabízen.

Dula by měla předem daný kontrakt s maminkou, vyjasnily by si, co a proč žena chce, a měla by ji podpořit v tom, aby svých práv využila.

Na druhou stranu, pokud by v procesu porodu maminka názor změnila, spontánně, vlivem vlastního zážitku, dula musí být na její straně a umožnit jí udělat takové kroky, jaké by si přála. Rozhodně by dula nesměla ženu jakýmkoli směrem ovlivňovat.

Tady mě napadá, jestli existuje nějaká cesta, jak by dula mohla situaci ulehčit miminku?

Toto by bylo hodně ještě ke zvážení. Dula by musela mít jasno, komu je hlavní oporou a kde je její místo. Pokud by měla především podpořit biologickou matku a být jí oporou v prvních hodinách po porodu, nemůže být zároveň přítomna u miminka a myslím, že by to bylo i komplikované právně.

Toto místo bych viděla spíše jako ideální pro nové rodiče, případně vybrané přechodné pěstouny. Role duly by se jinak dost křížila.

Na druhou stranu, dula může pro rodící se dítě udělat mnoho právě tím, že ženu s miminkem provede procesem zrození a budou se tak minimalizovat zákroky, medikace a podobně.

Kam by se mohly maminky se zájmem o takovou službu obracet? Je to v tuto chvíli možné? Jak je taková služba nákladná?

Konkrétní duly by měly na svém profilu informaci a nabídku této služby, případně by byla kontaktní osoba, která by tuto službu mohla zprostředkovat. Zatím, pokud vím, nic takového u nás nefunguje a je to spíše náhoda, když maminka takovou dulu najde.

Mojí vizí je otevřít letos nástavbový kurz pro duly, které by to zajímalo a vytvořit tak síť takovéto podpory.

Cena porodního balíčku se pohybuje v rozmezí 5 až 8 tisíc korun – zahrnuje držení pohotovosti, telefonické konzultace, doprovod u porodu, podporu v šestinedělí.  Záleželo by na možnostech duly, jejím ceníku, na tom, kdo by mohl takovou službu uhradit, z jakých zdrojů.

Zcela zdarma by toto šlo jen opravdu velmi výjimečně, možné by asi bylo se v konkrétních případech domluvit se na nějaké symbolické částce. Protože, pokud žena zvažuje dát dítě do adopce, většinou nemá zdroje si takovou službu sama uhradit.

Ano, s tím souhlasím a napadá mě, že v tomto by mohly být nápomocny neziskové organizace na podporu biologických rodin a tuto službu maminkám hradit.

Ano, tak nějak jsem to s těmi jinými zdroji myslela. Ono jde o to, že dula může pomoci zdarma jedné, dvěma maminkám, ale nelze to tak dělat ve velkém a stále.

Práce duly je velmi náročná, emočně, časově, energeticky. V době, kdy jsem u porodu, musím rušit jiné závazky, odhlašovat klienty, často ruším své osobní aktivity. Je proto potřeba mít tuto službu nějak kompenzovanou. V opačném případě hrozí vyhoření, protože se vydáme více, než máme kapacitu, a časem se to někde projeví. Často nechutí v takové práci dále pokračovat a to je škoda.

Vy tedy konkrétně nemáte s tímto žádnou zkušenost, ale mluvila jste o terapeutické zkušenosti se ženami, které tímto prošly. Bylo by možné alespoň obecně přiblížit důvody, proč děti do adopce daly a jak se jim s tím následně šlo životem?

Mám zkušenost s doprovodem u náhradního mateřství, kde šlo děťátko po porodu ihned do náruče biologické maminky. Já doprovázela ženu, která miminko odnosila, a zůstávala jsem s ní i v prvních hodinách po porodu, pomáhala jsem také nové rodině s tímto přechodem v momentech těsně po porodu.

U porodu adopčního jsem zatím nebyla. Pokud se na mě nějaká žena, která se takto dítěte vzdala obrátila, bylo to až s odstupem času. Mám také zkušenost se ženami, které zvažovaly během těhotenství tuto cestu, protože nechtěly jít na potrat, ale nakonec se rozhodly jinak.

Ženy, se kterými jsem pracovala na tomto tématu, měly většinou jako hlavní důvod špatné, nevyhovující sociální zázemí. Dítě, které čekaly, přišlo nevítané, neměly funkční vztah, už měly své děti a dalšího se bály – třeba že ho jako samoživitelky nezvládnou, neuživí. Bylo toho na ně moc. Nechtěly volit potrat, eticky to pro ně bylo nepřijatelné a hledaly způsob, jak se dítěti postarat o dobrý život.

Byly to ženy, které samy následně vyhledaly terapeutickou pomoc, takže asi i specifický vzorek žen s vyšším vzděláním, náhledem na situaci, kapacitou o tématu mluvit a pracovat na sobě.

Ještě mě napadá poslední otázka, jak v celém tom kontextu vašich osobních i profesních zkušeností vlastně vnímáte maminky vašich vlastních adoptivních dětí?

Sama jsem často myslela na biologické mámy našich adoptivních dětí. Vždy jsem vůči nim cítila velký respekt a vděčnost, protože bez nich by naše děti nebyly. Nikdy by se nenarodily, vše mohlo být zcela jinak, pokud by se ony jinak rozhodly. Zvolily tuto cestu a my díky tomu měli možnost vychovávat skvělé a jedinečné bytosti.

Jsem také matkou vlastní dcery, takže jsem si trochu dovedla představit tu ohromnou zátěž a bolest, kterou musely prožívat.

Protože jsem se stala dulou a mým velkým tématem i jako terapeutky se stalo období prenatálního období a porodu a to, jak moc nás tyto zážitky ovlivňují, mnohokrát jsem si představovala, co asi naše děti se svými mámami v tomto významném a citlivém období zažily.

Přála bych si, aby ženy, které se ocitnou v takto náročné situaci, měly dobrou podporu, která jim umožní cestou projít co nejlépe. Také si uvědomuji, že někdy rozhodnutí dát dítě k adopci může být pod nátlakem, ať už nátlakem situace nebo partnera, a že někdy dojde následně k velkým výčitkám a pochybnostem. Dobrá, respektující podpora by mohla toto minimalizovat, dovolit ženě, aby věci udělala opravdu tak, jak je udělat chce. Ona, ne někdo jiný.

Moc děkuji za zajímavý rozhovor!

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty