Rodiče mají dětem o adopci říkat pravdu, říká adoptovaná blogerka Tereza Kratochvílová

Na jedné akci jsem měla možnost nedávno osobně poznat velmi zajímavou, otevřenou a úžasnou mladou ženu. Tereza byla jako úplně malé miminko zanechána svou biologickou maminkou v porodnici. Z té si ji pak domů odvezli její noví, adoptivní rodiče. Slyšet naživo její příběh bylo pro mě velmi přínosné a také moc silné, vždyť dvě taková stvořeníčka mi pobíhají po domě a budou jednou řešit tytéž otázky a tytéž problémy.

Vím, že s Terezou Kratochvílovou vyšlo v poslední době hned několik různých rozhovorů, ale v žádném z nich jsem se nedozvěděla odpovědi na své otázky. Proč? Otázky byly na povrchu, byly kladeny lidmi, kteří adopci nežijí… Proto jsem Terezu poprosila o možnost položit ji vlastní otázky, otázky adoptivní mámy.

Říkala jsi, že ti maminka o tom, že jsi adoptovaná, vyprávěla formou pohádky a pak ti to tak nějak oficiálně řekli v sedmi letech. A že to pro vás všechny byl velmi emotivní zážitek. Jak potom pokračovala komunikace s tvými rodiči o tomto tématu? Chodila ses ptát a doplňovat informace, nebo se o tématu moc nemluvilo? Kdybys byla rodič, jak bys tohle téma s dětmi komunikovala?

Co si pamatuju, tak jsem se jako malá na nic neptala, protože jsem asi měla pocit, že doma se o tom bavit moc nechtějí. Myslím, že moje maminka měla strach a bála se, aby o mě nepřišla, abych se pořád neptala na tu první maminku a jí tím nevyřadila „ze hry“.

Kdybych byla rodič, určitě bych o tom s dětmi mluvila, už odmala bych je připravovala na to, že pokud se budou chtít na cokoliv zeptat, řeknu jim pravdu, budu se o tom s nimi bavit otevřeně a řeknu všechno, co vím.

Zároveň bych si všímala situací, které se kolem dětí dějí, a kdybych měla pocit, že dítě řeší něco, co má co dočinění s biologickou rodinou a jeho kořeny, hned bych o tom narovinu mluvila a nečekala, až dítě přijde samo. Ono totiž nemusí přijít nikdy, ale uvnitř to může řešit každý den.

Hodně přemýšlím o té podobnosti. Myslím tím, že si adoptivní rodiče a děti bývají podobní. Jak tohle vnímáš, byla jsi ráda, když ti okolí řeklo, že jsi třeba celá mamka? Nebo ti to bylo naopak nepříjemné?

Bylo mi to vlastně nepříjemné. Vždycky jsme se s mamkou na sebe tak podívaly a uvnitř se zasmály a řekly si něco jako: „Kdybys věděl…“. Bylo ale těžké se na toho člověka nezlobit, protože to samozřejmě nemohl vědět.

Nedávno jsem byla u jedné doktorky, kterou znala moje teta, a i přesto, že jsem jí na začátku řekla, že jsem adoptovaná mi řekla: „Vy jste si s tetou strašně podobné!“ Velmi se mě to dotklo, protože jsem jí na začátku řekla, že jsem přece adoptovaná! Když se ale na to podívám zpětně, je přece normální, že jsou si i cizí lidé podobní a nevidí na tom nic špatného. Já to ale vnímám asi trochu jinak, protože jsem v několika případech měla pocit, že to lidé říkají jen proto, aby se mi zalíbili a aby mi dali najevo, že být adoptovaná je v pohodě, když jsem si přece se svojí maminkou podobná.

Vím, že ses původně jmenovala Petra, a také vím, že jsi to v dětství nevěděla. Kdy a jak ses to dozvěděla? Víš, říkám si, že to jméno je taková dost zvláštní a těžká věc. Vím, že některé děti to mají jako ty… že třeba všechny panenky se jmenují tak, jak se dítě jmenovalo původně, a přitom to jméno vůbec nevědí. Jak tohle vnímáš? Bylo by třeba lepší, aby ti původní jméno zůstalo, nebo by jen stačilo, aby ti o tom řekli rodiče dřív? Víš, mluví se o tom, že jméno je kus identity a mělo by se dětem nechávat. Ale je pravda, že to adoptivní rodiče velmi často nedělají...

Dozvěděla jsem se to až v dospělosti, na matrice. Když jsem to pak řekla mamce, odpověděla mi, že to ví a že když jsem byla malá, hrála jsem si na to, že se jmenuju Petra. To je jasný důkaz toho, že „něco“ mezi nebem a zemí rozhodně je a že to není náhoda.

Teď v dospělosti k tomu jménu žádnou vazbu nemám. Když se vysloví, nic necítím. Nedovedu si představit, že se tak jmenuju, a jsem ráda, že mám jméno takové, jaké mám.

Na druhou stranu si myslím, že nikdo nemá právo měnit dětem identitu a že by mělo samo mít tu možnost volby. Říct mu, jaká je jeho minulost, jaké jméno dostalo, a pokud ho chce, tak ať ho má. Chápu adoptivní rodiče, že chtějí mít to své děťátko, které má jméno po nich, nebo které se jim nejvíce líbí, ale tím absolutně popírají kořeny a identitu malého človíčka a chtějí tím na vše zapomenout. A s tím nesouhlasím.

Vím, že jsi pátrala po biologické mamince na vlastní pěst. A také vím, že jsi měla a máš s adotivními rodiči výborný vztah. Proč jsi nechtěla, aby ti při tom hledání a všem ostatním byli podporou?

Já jsem byla od malička do sebe hodně uzavřená. I přesto, že mamka za mnou pořád chodila a ubezpečovala mě, že když cokoliv budu potřebovat, je tady, a když budu chtít s něčím pomoct, pomůže mi, jak jen bude v jejich silách.

Bylo mi přirozené jednat vždycky na vlastní pěst a jít do všeho po hlavě bez jakékoliv konzultace s rodiči nebo kýmkoliv jiným. Přišlo mi to normální. A v osmnácti mi to hlavně přišlo jako „moje věc“. Zároveň jsem tím rodičům nechtěla ublížit.

Moje maminka je hodně starostlivá, citlivá a pečující a já jsem věděla, že když jí ráno oznámím, že jdu odpoledne na matriku, bude se celý den strachovat a bude z toho ve stresu. Chtěla jsem jí toho ušetřit. S taťkou se o adopci vůbec nebavíme. Ten vlastně všechno věděl až jako poslední.

Zpětně vím, že bych dala všechno za to, aby to mamka podstoupila se mnou, protože by nenastalo tolik nepříjemných situací, které nastaly. Ale nevyčítám si to ani toho nelituju, protože se to tak stát mělo a hodně mě to formovalo.

Kdy a jak se adoptivní rodiče dozvěděli, že jsi biologickou rodinu našla? A jak na to reagovali?

Nejdřív jsem to řekla mamce doma u kafe. Byla v šoku, ale hned jsem jí ubezpečila, že se ničeho nemusí bát a že jí a taťku miluju nejvíc na světě a nikdy bych je nevyměnila. Už v té době jsem věděla, že biologická matka se mnou odmítá komunikovat, a to pro ni asi bylo lehčí, než kdybych jí řekla, že je skvělá, krásná a úspěšná…

Mamka měla velký strach. Jsem extrémně citlivý člověk a věděla, že mě tohle hledání, pátrání a setkávání může hodně semlít. Od té doby jsem s ní ale všechno narovinu řešila a myslím, že se nám oběma ulevilo. Já jsem to do té doby neměla s kým řešit. Nikdo z mých přátel by to nechápal a konečně jsem všechno mohla říct mamce, která mi na všechno řekla svůj názor, a cením si toho, že se snažila být nezaujatá, i když to v těchto momentech je podle mě hodně těžké. Taťkovi to myslím řekla mamka, pro něj je adopce hodně citlivé téma, a i když se s tatínkem hodně milujeme, tyhle věci řeším spíš s mamkou.

Vím, že pro tebe bylo důležité a vlastně klíčové zjistit tu odpověď „proč“ – proč tě biologická maminka dala do adopce. Napadá mě, dokážeš říct, proč je ta odpověd tak moc klíčová a důležitá? Co přesně jsi potřebovala od své biologické maminky vědět?

Asi jsem si celý život nesla nějaký pocit viny. Podle mě to má takhle většina adoptovaných, dokud to PROČ nezjistí. Když vás v dospělosti partner opustí, tak si asi nějak logicky dokážete vydedukovat proč. Zeptáte se ho a on vám odpoví, a když ne, tak si spoustu věcí dosadíte. V tomhle případě ale nevíte. Někdo vás opustí a vy nevíte proč.

Nevíte co jste udělali špatně, že vás maminka nechce ve svém životě. Malinkého človíčka napadá jen tohle. Někdo mě opustil, protože jsem byl špatný. Pro mě to bylo důležité proto, že jsem chtěla vědět, jestli to teda opravdu byla moje chyba.

Teď v dospělosti vím, že nebyla, ale člověk si s sebou do života bere různé pocity méněcennosi a podobně. Chtěla jsem vědět, jestli i přesto, že věděla, že si mě nenechá, ke mně vysílala nějaké signály lásky. Jestli mě v břiše neproklínala a nepřemýšlela nad potratem nebo tím, jak se mě jinak zbavit. Taky jsem celou dobu měla jakýsi pocit neúplnosti, jako když hledáte sama sebe, ale ten poslední kousek je někde hodně daleko a vy vůbec nevíte, jestli se k němu někdy dostantete.

K tomu mě ještě napadá… Poslední dobou se vyrojilo mnoho dětí odložených do babyboxu, dětí které tu šanci na to dohledat informaci o své biologické rodině vlastně vůbec nemají. Dokážeš si představit, že bys byla v podobné situaci? Co by to znamenalo pro tvůj život?

Vůbec si to nedokážu představit. Nemít šanci a možnost své kořeny najít. Dostat odpovědi na svoje otázky. Je to strašně děsivé.

Mnoho adoptivních rodičů má z komunikace kolem biologické rodiny s dítětem strach. A už vůbec se bojí toho, až jednou dítě bude chtít své biologické rodiče poznat. Myslíš, že je tenhle strach oprávněný? Já to pořád vnímám tak, že moje děti vyrůstají u nás, my je milujeme, my se o ně staráme, my s nimi budujeme vztah… a proto by nás takové setkání asi nemuselo úplně ohrozit. Nehrozí něco ve smyslu „odejdu za nimi, oni jsou mí praví rodiče". Jak tohle vnímáš ty?

Já si myslím, že je to hlavně o výchově. Pokud rodič bezpodmínečně své adoptované dítko miluje a dává mu vše, co potřebuje (nemyslím teď materiální stránku), dítě nikdy nebude mít potřebu tu rodinu opouštět a vracet se ke své „původní“.

Přece nemůžu mít vztah s někým, koho neznám, kdo mě nevychoval… Proto je podle mě důležité o tom mluvit, mluvit a mluvit… Rodiče o tom mluvit nechtějí, protože nechtějí svým dětem dávat najevo, že jsou „jiné“, a tak radši mlčí. To je chyba.

Mluvila jsi také o to, že ses po několika kontaktech s biologickou maminkou až psychicky zhroutila. Protože ty situace, které se děly, byly velmi těžké. Co by ti tenkrát pomohlo? Jak se ty sitauce měly dít lépe? Víš, říkám si, že tohle se může vlastně stát i našim dětem.

Pomohlo by mi, kdybych všechno neřešila sama. Kdybych to řešila s maminkou anebo v té době už s nějakým terapeutem. Přišla bych k němu, řekla bych mu, co mám v plánu, že chci vyhledat svojí biologickou rodinu, a on by mi poradil.

Proto nevidím nic špatného na tom, kdyby dítě už od útlého věku mělo nějakého svého terapeutického průvodce. Rodič je rodič, ale ať chce nebo ne, pořád je v těchto věcech tak trochu zaujatý a myslím si, že by dítě mělo mít možnost to slyšet i od někoho, kdo má zkušenosti a dokáže na to dítě perfektně připravit.

Vím, že s biologickou maminkou vztah neudržuješ, ale s biologickým tatínkem občas ano. Jak tohle vnímá tvůj adoptivní tatínek? Já si pořád říkám, že to je, jako když mám dvě děti, obě můžu milovat a s oběma můžu mít krásný vztah bez toho, aby to jednoho nebo druhého ohrožovalo. Jak to vnímáš ty?

S tatínkem to neřeším. Vím, že je tohle obrovská bariéra mezi námi, ale ještě cítím, že nepřišel ten čas se s ním o tom bavit. Už se na to sice připravuju, že s ním i celou adopci proberu – píšu knížku a mám spoustu otázek, které by mi určitě v tvorbě pomohly.

Přemýšlela jsi někdy, že bys sama adoptovala dítě?

Neadoptovala ze dvou důvodů. Cítím, že na to nejsem dostatečně silná. Vůbec si nedovedu představit, že bych řešila to všechno, co se mnou řešila moje maminka, co všechno musela přetrpět, jak moc jí dalo práce ze mě vychovat člověka, jaký jsem. Je to všechno obrovská zásluha maminky a tatínka, že jsem taková, jaká jsem. V mém životě byly momenty, které nebyly vůbec lehké jak pro mě, tak pro rodiče, a klobouk dolů před nimi, že to všechno zvládli.

A ten druhý důvod je čistě sobecký – chtěla bych mít svoje dítě, které by mělo mé a partnerovy geny, když jsem tohle ve své rodině nikdy nezažila. Samozřejmě ale smekám před všemi, kteří chtějí adoptovat dítě, protože je to neuvěřitelně hrdinský a krásný čin a přála bych si, aby takových lidí tady bylo mnohem víc.

A poslední otázka na konec. Jsi ráda, že jsi adoptovaná? Víš, narážím na to, že ne všichni adoptovaní by si tuhle situaci dobrovolně zvolili.

Jsem. Tohle jsem já. A neměnila bych.

Rozhovor vyšel za podpory organizace Dobrá rodina o.p.s. doprovázející náhradní rodiny. Pokud Vás více zajímá adopce nebo pěstounská péče neváhejte nás kontaktovat https://www.dobrarodina.cz/kontakty