V minulém článku jsem psala o tom, jak jsem díky kombinaci východní a západní medicíny otěhotněla. Teď k tomu finále, kde čínská medicína měla taky svoje místo.

Celé těhotenství probíhalo v klidu, v první polovině jsem zobala jakési bylinné pilule a co 12 týdnů jsem chodila na akupunkturu. Pobyla jsem si i na neschopence, protože se mi dělalo těžko po všem, co jsem snědla, cokoliv do sebe dostat bylo umění. Stejně se ukázalo, že za to mohl stres a doma jsem po chvíli jedla už normálně.

Všechny screeningy v pořádku a čínské jehličky se mnou byly až do konce. Chodila jsem na přípravu i na vyvolání pomocí akupunktury a díky tomu byl nakonec porod tak rychlý.
V poradně se paní doktorce nezdála moje postava, prej jsem drobná a bylo by lepší porod vyvolat. Zkusila jsem to nejdřív s pomocí TCM, ale Viktorce se ven nechtělo a tak jsem po týdnu přistoupila na umělé vyvolání.

22.11.2019 jsem v 7 ráno nastoupila s manželem po boku na vyvolání. Natočili monitor, asi v půl 8 jsem dostala první tabletu prostinu a hurá na porodní box. Představila se nám PA, vysvětlila průběh a co tam jak funguje. Byla moc milá a měla nastudované moje porodní přání, za což měla u mě plusové body 😃 Zapálila aromalampu (mandarinka+bergamot😍) a sem tam nás přišla omrknout a poslechnout Viki. A jako na každém monitoru Viki nespolupracovala, tak jsem se tam točila jak kuře na grilu.

Po 3 hodinách se nález nezměnil, stále otevřená na 4cm a kontrakce spíš nic než něco, následovala stejná procedura s prostinem. Chodila jsem do sprchy, sedět jsem mohla jen na míči, tak jsem na něm instinktivně hopsala, což se nesetkalo s pochopením PA, prý mám radši ležet a nabírat síly. Stejně jsem radši chodila, ať pomůže gravitace, nějak jsem s PA vnitřně nesouhlasila.
Asi ve 13:00 mě znova doktor vyšetřil, nález se ani nehnul a tak jsme to ukončili. Manžela poslali domů s tím, že kdyby něco, zavolám mu. Mě dali na pokoj, dostala jsem termofor a těšila jsem se, jak se večer budu dívat na Grinche, když pokračujeme až zítra. Ale naše Viki měla jiný plán na večer.

Kontrakce začaly sílit a mě to nutilo chodit do sprchy, nemohla jsem ležet. Nebyly vůbec pravidelné a já si naivně myslela, že to za chvíli přejde. Když přišel moment, kdy jsem si v hlavě říkala, že už nechci a chci císař, zavolala jsem PA že “už to bolí jak sviňa”. Tou dobou bylo po půl třetí.

Verdikt zněl jasně - otevřená na 8cm, zavolejte manželovi, nálev nestihneme, okamžitě na box. No telefonovat při kontrakci je opravdu lahoda.
Na boxu jsem ještě zaplula do sprchy, ani tu vanu jsme nestihli a pak jsem se jako v transu odploužila na postel a sledovala jsem lidi kolem mě, jak tam všechno chystají. Přišlo mi to jak v mraveništi a to jsme tam byli jen 4.
Kontrakce mě nutily křičet, manžel mě prý slyšel přes 4 dveře, ale mně to pomáhalo. Tělo se mi bolestí propínalo a málem jsem kopla PA, za což se ještě jednou omlouvám. Nakonec se mi s její pomocí podařilo další kontrakce prodýchávat dokud nebudu moct tlačit. Někdy v té době se tam objevil manžel. Dával mi studené obklady, což mi v tu chvíli přišlo jako ta nejlepší věc na světě. Miminku začaly padat ozvy, vadila jí ještě neprasknutá plodová voda a tak ji po mém souhlasu a vysvětlení proč píchli. Ještě pár zatlačení, které mi přišly neskutečně úlevné a příjemné a Viki byla na světě. Hned mi ji dali na břicho, nechali dotepat pupečník a ten pak manžel přestřihl. Moje první reakce byla otázka, kolik je hodin 😃 V 15:59 přecházel štír do střelce a Viki se narodila v 15:36, tak mi můj sen o štírovi splnila 😃

Bohužel bylo potřeba šití, tak se pan doktor dal do práce, ale málo to znecitlivěl a já se hrozně třepala, tak mi malou vzali na vážení a měření a pak ji vrátili už zabalenou manželovi. Já jsem dostala ještě infuzi oxitocinu a nějakých dalších léků kvůli větší krevní ztrátě a pak nás už nechali 2 hodinky samy, jen sestřička pomohla s prvním přiložením.

Ačkoliv nebyl porod na 100% podle mých představ, můžu říct, že byl super. Rozhodně nejvíc mi dal předporodní kurz paní Dominikové a cvičení s aniballem. A opravdu je to hodně o hlavě. Na PS i oddělení šestinedělí Uherskohradišťské porodnice byli všichni skvělí a ochotní a těším se, že jestli se mi dostane toho požehnání být mámou i podruhé, zažiju v UH ještě lepší porod než ten první.

Viktorie Zuzana se narodila 22.11.2019 v 15:36 hod, 3270g, 48cm ❤️

Je pátek 17.5.2019. V 8:14 se Alex narodil a okolo 13:30 mi ho odvezli z Olomouce do Prahy do Motola. Asi nemusím popisovat, že jsem to celé probrečela. Ale byla jsem tak vyčerpaná a hladová, že mě pak převezli na vozíku na oddělení pro gynekologické pacienty. Zřejmě abych nemusela potkávat maminky s miminky, když já žádné nemám u sebe. 

Porodila jsem absolutně bez poranění, ani škrábnutí. Takže kromě toho vyčerpání mi nic nebylo. Jakmile jsem se dostala na pokoj, lehla jsem si a odpočívala. Přišla pak i laktační poradkyně s odsávačkou a za chvilku mi dorazil chlap s naším starším synem a mojí mamkou. Zatím jsem nic víc nevěděla, jen že jsou s Alexem někde na cestě. Přesný termín operace jsem taky nevěděla. Zdrželi se jen chvilku, abych se mohla prospat. Ale stejně to nešlo. Každé 3 hodiny odsávat, mezitím nějaké to jídlo, sprcha a tak. Nakonec jsem večer vytuhla rychle a prospala se docela dobře. Brzo ráno jsem hned odsávala, pak se nasnídala a přišel doktor. Vše v pořádku. Šla jsem pak na JIPku využít telefonické konzultace s nemocnicí v Motole. Operace měla být v sobotu kolem poledne, nakonec přesunuta až na neděli odpoledne. Podepsala jsem tedy negativní revers a odpoledne jsem už byla doma. 

Rychle jsem zabalila nějaké věci a v neděli jsme odjeli k mým rodičům do Podkrkonoší. Jeli jsme hned ráno, aby se Aleš mohl vrátit zase domů. Jedna cesta trvá víc jak 3 hodiny, je to přesně 210 km, takže mazec. S Adamem jsme se tedy přechodně ubytovali u našich, v baráčku, kde já jsem vyrůstala. 

V neděli večer jsem volala, jak dopadla operace. Paní doktorka mi tedy oznámila, že se jícen nepodařilo spojit a že pahýly jsou daleko od sebe. Protože Praha je i od mých rodičů víc jak 100 km, rozhodla jsem se za Alexem jet už ve středu, tedy ani ne týden po porodu. Jel se mnou můj brácha. Už tam mi paní doktorka naznačila, že teď bude nějakou dobu trvat do dalšího pokusu o spojení. A co víc, budou ho muset přeložit jinam. Samozřejmě, že jsem si přála, aby byl umístěn "na výkrm" (jak tomu říkají) do Olomouce. To ale nevyšlo. Další možnost byl Hradec Králové (cca 50 km od mých rodičů) a ten už vyšel. Takže mi bylo jasné, že nějakou dobu strávíme s Adamem mimo domov a daleko od "táty". 

Nikdo ale nečekal, že to nakonec bude více jak 3 měsíce. Ale to už předbíhám. Alexe tedy převezli 30.5.2019 na Dětskou kliniku Fakultní nemocnice v Hradci Králové. A musím říct, že jsem moc ráda, že byl Alex zrovna tam. Odsávala jsem mléko, nejdříve jsem ho balila do sáčků a mrazila. Pak mi v Hradci dali svoje lahvičky a do nich jsem odstříkávala. Mléka mám doteď strašně moc, daruji ho do mléčné banky právě v Hradci. Jezdila jsem za Alexem 3x týdně, vždy na 2-3 hodiny. Jeden víkend jsem se dokonce nechala hospitalizovat, abych tam byla pořád s ním a dávala mu čerstvé mléko. 

Zpočátku Alex moc nepřibíral, ba dokonce ubíral a dostal se na svoji porodní váhu. Nakonec se zjistilo, že mu chybí sodík (ze slin, které polykat nemůže). Jakmile mu ho dodali, začal krásně přibírat. Zároveň absolvoval v Hradci rehabilitace, takže byl tak šikovný, že ve 2 měsících se snažil zvedat hlavičku a krásně "pást". 

Prošel tam téměř všemi odděleními a všechny sestry si ho oblíbily. Byl prý strašně hodný, smíšek a na všechno tak trpělivý. Abych nezapomněla, když se jícen nepodařilo spojit, zavedli mu "gastro-hadičku" přímo do žaludku a injekční stříkačkou mu kapali mléko. 

V půlce července se měl převážet zpět do Motola na druhý pokus o spojení jícnu. Jenže z důvodu malování se převoz posunul. Pak znovu. Nakonec k převozu došlo 8.8. a den poté následovala operace. Hned 8. jsem tam za ním jela podepsat papíry k operaci a hospitalizaci. Řekli mi, že jde na sál jako první v 8 hodin. Měla jsem si zavolat po obědě, jak operace dopadla. Začala jsem volat ve 13:10, nechali mě asi 10 minut napnutou. Paní doktorka vyřizovala ještě další telefony. Pak jsem ji dostala k uchu a řekla mi, že se jim jícen podařilo spojit pod mírným tahem. Což bylo úplně skvělé, ale nebylo vyhráno. Týden po operaci se musí udělat test s kontrastní látkou, jestli to někde v ráně neprosakuje. V pátek to udělat nemohli, tudíž šel na rentgen dnes. Dopadlo to všechno dobře, jícen je zahojený a zítra k němu nastupuji do nemocnice. Po 3 měsících a 3 dnech budu s ním celé dny (ze začátku noci ještě ne). Moc se na něj těším. Byla jsem za ním minulou středu, jenže to byl po operaci ještě oteklý a nemohl ani otevřít oči. Byl taky ještě na přístrojích. Ale byl krásný.

Teď se oba budeme učit. On se musí naučit sát a polykat, já se musím naučit první pomoc a dokrmovat. Takže nám držte pěsti a když nám to dobře půjde, za týden budeme doma všichni. A Adam se bude moci konečně s bráškou pomazlit. 

Ve čtvrtek 16.5. jsme se domluvily s mamkou, že pro ni pak v sobotu přijede taťka, aby si právě našetřila dny dovolené, které by trávila u nás a pomáhala mi s domácností po porodu. Bydlí od nás 200 km, proto nebylo úplně lehké vše naplánovat. Kažodpádně malý Alex v břiše si to rozhodl úplně podle sebe. Ještě připomínám, že 16.5. jsem měla kontrolu v 37+7tt a nic se nedělo, doktor mě objednal na kontrolu za týden. 

Uspali jsme staršího syna, jenže ten se kolem půl jedenácté vzbudil s pláčem. Chtěl spát s maminkou v ložnici. Tak jsem si s ním šla lehnout a rovnou usnu také. O půl jedné po půlnoci, to už bylo 17.5., jsem šla na záchod (jako každý den v tuto hodinu). Zase mi odešla zátka, jako už posledních 14 dní. Šla jsem zase do postele. Po chvilce jsem ucítila nahoře v břiše malé tlumené lupnutí. Dobré, mokro není, voda nepraskla. A za dalších 5 minut rána jako z děla a to už byla potopa. Spícího syna jsem si nevšímala a snažila se budit chlapa, že mi praska voda. Asi na potřetí teprve vyletěl z postele a vzbudil moji mamku. Já jsem mezitím došla do sprchy. Znáte tu písničku o Niagarských vodopádech? Teskně hučí, Niagááára.... teskně hučí, do noci??? ... Tak asi takhle: ze mě hučí, Niagááára... :D 

Ještě asi 2x jsem se převlékala, než jsem byla schopná nastoupit do auta. Po 2 minutách jízdy mě polil studený pot a cítila jsem hlavičku mezi nohama. Ale byla to "jen" kontrakce, kdy se ze mě zas valila voda. Přítel zastavil a volali jsme sanitku. Té to trvalo asi 20 minut. Každopádně jsem do sanitky nasedla, lehla si na lehátko a do porodnice jsme dojeli s kontrakcemi po 4 minutách a s vodou po kotníky něco málo před druhou hodinou ranní. Dovezli mě na vyšetřovnu, kterou jsem také vytopila. Monitor, otázky, tlak, otázky, převléknutí, otázky. Tam ze mě vytekla už skoro všechna voda a najednou skoro bez kontrakcí. Rozhodli se mě odvézt na porodní box č. 7, kde jsem před 3 roky rodila prvního syna (tenkrát to bylo 7.6.). Osud?

Každopádně jakmile jsem ulehla, kontrakce téměř přestaly. Jen jsem se skoro nemohla ani pohnout. Cítila jsem, že tam Alex leží jakoby "na prázdno". Až do 7 hodin do rána se nic nedělo, pak doktor nařídil, aby mi píchli oxytocin. Děloha reagovala rychle a začala znovu pracovat (prý byla unavená, jak musela vypudit to velké množství vody). Najednou i bolesti byly větší a intenzivnější, jenže jsem se moc neotvírala. Pak najednou jsem při kontrakci cítila, že mě to nutí tlačit, tak přítel zvonil na sestry a už to jelo. Alex vykoukl na svět v 8:14.

Dali mi ho ihned na břicho, dále nedosáhl kvůli krátkému pupečníku, který nechali dotepat. Pak ho odstřihli, Aleš se opět neodvážil 🙂 Zabalili ho a dali mi ho na prsa. Nejak pokašlával a vykašlával sliny, mysleli jsem si, že se nalokal plodovky. Jenže saturace se pořád ozývala. Doktor si ho vzal a odsál ho. Na chvilku to pomohlo, tak jsem ho měla zase na sobě. Normálně by trval bonding 2 hodiny, jenže mi neodešla placenta, tak mě po hodině museli uspat a vyndat mi ji "ručně". Malého zatím odvezli na vyšetření. Po probuzení z narkózy mě ale čekal pěkný šok.

Doktor přišel s papíry, že ode mne potřebuje souhlasy s vyšetřením Alexe. Měli podezření na neprůchodnost jícnu. Bohužel se to potvrdilo. Přišel jiný doktor, který mi to vysvětlil, nakreslil a domluvil převoz do Prahy do Motola. Přesná diagnóza: Atrézie jícnu s dolní tracheoezofageální píštělí. Najednou se ten můj polyhydramnion vysvětlil.

Od jedné hodiny jsem byla s ním na JIPce a čekali jsme na sanitku. Přijeli o půl druhé. Operace spojení jícnu se totiž provádí téměř ihned po porodu. Rodila jsem v pátek a operace byla nakonec až v neděli. Bohužel neúspěšná, jícen se spojit nepodařilo.

Pokračování příště.

PS: dnes jsou Alexovi 3 měsíce

Původně jsem tento článek psát nechtěla, protože příchod naší vymodlené holčičky nebyl zrovna snadný a nekončil držením miminka v náruči a slzami stěstí. Proto upozorňuji nastávající maminky s citlivější povahou, aby to raději nečetly a zbytečně se nestresovaly. Drtivá většina porodů končí nádherným happyendem, takže se nebojte 🙂

A jak náš příběh začal?

Na konci dubna 2018 jsem po dvou letech toužení, marných snah a modlení zjistila, že se nám sen konečně vyplnil a na testu byly krásné dvě čárky. Manžel měl za dva týdny narozeniny, tak jsem si toto nádherné překvapení nechala pro sebe...a že to nebylo vůbec jednoduché, tvářit se takovou dobu, jakoby nic 😀 Narozeninový dárek byl skvělý a manžel štěstím bez sebe. 

Měsíce plynuly jako voda a my si užívali rostoucí bříško, první pohyby a těšili se na termín 5.1.2019, na naší holčičku, které jsme vybrali jméno Taťánka. Těhotenství jsem měla ukázkové. Žádné nevolnosti, žádné potíže, prostě pohoda a klídek....až do porodu.

Byl poslední den roku 2018 a já se těšila, jak připravím silvestrovské jednohubky a užijeme si konec roku v klidu doma, naposledy ve dvou. Jak jsem se mýlila. Už od půlnoci z 30.na 31.12.2018 jsem cítila drobounké pobolívání v podbřišku, které jsem považovala za poslíčky. Dala jsem si v klidu sprchu. Když jsem vylezla ze sprchy, nestačila jsem se divit....já se počůrala?!? Ale ne....praskla mi voda. 

Vzbudila jsem manžela, že asi pojedeme do porodnice. Bolesti byly nepravidelné a hodně slabé. Přirovnala bych to k slabší menstruaci. Ještě jsem si jako frajerka umyla vlasy (přece mi to musí slušet až mě dcerunka poprvé uvidí), udělala jsem mužovi sváču a jeli jsme celí natěšení do porodnice v Klatovech. Porodu jsem se nebála. Uklidňovala jsem se vědomím, že přežiju chvíli bolesti a pak už bude jenom dobře. Zvládla to spousta žen přede mnou, tak já taky. Přijali nás a umístili na porodní box. Bolesti postupně sílily a musela jsem je už dost prodýchávat. Několikrát jsem si dala vanu s aromaterapií, aby se otevřely porodní cesty. Moc platné mi to nebylo. Po několika hodinách byly už kontrakce pravidelné po 3 minutách a dost silné. Myslím, že jsem to zvládala obstojně. Uzavřela jsem se do sebe a soustředila se jen na dýchání a úlevu od bolesti. Bohužel jsem se ale neotvírala a bolesti jsem měla jen ve spodní části bříška. Rodila jsem celkem 14 předlouhých hodin a byla otevřená jen na necelé 3cm. Když už jsem mlela z posledního, dali mi kapat oxytocin, aby se cesty konečně otevřely a mohla jsem přivést Táničku na svět. 

Pak to začalo....

Oxytocin udělal své a já dostala obrovské kontrakce, po kterých jsem začala pomalu kolabovat, protože už jsem nemohla pořádně prodýchávat jak jsem byla vyčerpaná. Najednou maličké začaly rapidně padat ozvy. Vyrojila se kolem mě během vteřiny hromada doktorů a porodních asistentek a řekli mi, že se maličké už moc nedaří a musíme jít akutně na sekci. Souhlasila jsem a vlastně byla i vděčná. Sestřičky mě chytly pod rameny a odvedly mě na operační sál (ano, došla jsem si tam s bolestmi hezky po svých). Položili mě na stůl, který byl tak úzký, že jsem se bála, že z něj spadnu jak dělová koule 😀 Připoutali mi nohy a dali infuzi. Ještě jsem narychlo podepsala všechny souhlasy. Slyším doktora, jak říká:,,Tři poslední kontrakce, uspíme Vás a odpočinete si....´´. Poslední kontrakce jsem si vychutnala opravdu do sytosti. Díky tomu, že jsem měla přivázané nohy a nemohla se hnout, to byly ty nejhorší kontrakce vůbec. Myslela jsem, že je po mně....pak najednou kontrakce odezněly a všechno přestávalo bolet. Řekla jsem sestřičce nashledanou a usnula. 🙂

Probudila jsem se na pokoji, manžel byl nade mnou, v očích slzy a říkal, že máme krásnou vlasatou holčičku vážící 2870g a dlouhou 50cm. Byla jsem neuvěřitelně šťastná a těšila se, až mi jí přivezou. Po chvíli přišla doktorka a sdělila nám, že měla Tánička při příchodu na svět nějaké potíže, že má mikrocephalii (hodně malou hlavičku - 30cm) a že jí při porodu vyndali přidušenou, skoro nedýchající, takže jí raději odvezou na neonatologii do Plzně. Odvezli mi jí v inkubátoru, aniž bych jí viděla....

Čekala jsem dlouhé čtyři dny než se trošku zahojím, budu schopná chůze a pustí mě za mojí holčičkou. Mezitím jezdil manžel za Taťánkou na JIRP, aby nebyla sama. Sice nechtěli, ale za čtyři dny mě opravdu pustili...hurá.

Dorazili jsme do Plzně. Konečně jsem viděla svojí dceru. Kutálely se mi po tvářích slzy, když mi dali prvně do náruče toho maličkého drobečka. Byla jsem šťastná a zároveň zdrcená ze všech těch hadiček, co měla na sobě. Na neonatologii jsme strávily celkem 23 dní. Během té doby podstoupila Tánička nespočet vyšetření včetně magnetické rezonance, genetického vyšetření a lumbální punkce. Testy ukázaly, že má genetickou mutaci na 17.chromozomu, proto má malou hlavičku. Díky přidušení má navíc centrální svalovou hypotonii. Lékaři nás připravili na to, že by mohla mít potíže s psychomotorickým vývojem, mentalitou, přijímáním potravy a velikou spoustou dalších symptomů. Bylo to jako ledová sprcha. Třičtvrtě roku se na miminko těšíme a přijde tohle. Psychicky jsem to málem neunesla a pořád jsem plakala.......ale ona byla tak úžasná. Řekla jsem si, že to zvládnu. V manželovi jsem měla nekonečnou oporu. 

Po propuštění domů začal další boj a to s jídlem. Jelikož jsem už na neonatologii stresem přišla o mléko, musela jsem jí krmit umělým. Táňa od narození odmítala jíst. Neřekla si o jídlo, ani neměla pocit hladu. Musela jsem jí nutit každou kapičku. Byl to očistec. Po třech měsících jsme skončily v nemocnici kvůli dehydrataci. Odmítala do sebe cokoliv dostat. Nepomohla žádná finta. Vyzkoušeli jsme několik mlék, saviček, lahví...prostě všechno. Už jsem z toho byla psychicky vyřízená a okolí se začínalo strachovat i o mě. Malá měla období, kdy celkem obstojně, i když nedobrovolně, papala. Pak se to zase otočilo a nesnědla nic. Bohužel takováto otočka nastala i teď v jejích 6 měsících a jsme opět v nemocnici, kde vyfasovala sondu. Všechna vyšetření jí dopadla dobře, takže nám tu zaúřadoval prokletý 17.chromozom. Po konzultaci s lékaři jsme přistoupili na jediné možné řešení a to zavést operativně PEG přímo do bříška (sonda vedoucí přes kůži do žaludku). Původně jsem se tomu všemu velice bránila, ale člověk si musí sáhnou na samé dno, aby zjistil, že je to nejlepší řešení pro všechny a hlavně pro Taťánku.

Teď tu sedím na posteli a koukám s hrdostí na tu nejstatečnější holčičku, kterou mi přivezli po operaci. 

I přes všechny nedostatky, se kterými se narodila je úžasná, milujeme jí a dělá nám život krásný. Jsem pyšná, že můžu být její maminka. 

Ano....nikdo z nás si nechce představovat a připouštět, že zrovna jemu by se nenarodilo zdravé dítě, ale bohužel se to stává. Pak teprve přijdete na to, jakými maličkostmi jste se trápili a otravovali si život. Teď mi všechno přijde jako banalita a hloupost. Čím jsem se dřív trápila, tomu se teď směji.

A Proč? 

Protože mě moje dcera naučila a stále učí, že všechno není tak, jak si naplánujeme či vysníme. Že život není vždy procházka růžovou zahradou, ale umí tvrdě zasáhnout a změnit ho během okamžiku. Že všechno zlé je pro něco dobré. Že trpělivost opravdu přináší růže. Že mateřská láska je nekonečná a že už nikdy nebudu taková jako dřív. Jsem totiž máma. ❤️

Děkuji, pokud jste dočetli až sem.

A teď mě prosím omluvte...moje holčička se probouzí z narkózy. Jdu jí držet za ručičku.

Tohle těhotenství nebylo plánované, je výsledkem jednoho úletu🙂. Ale co už, je vidět, že jsme ještě zdraví a plodní a já si vlastně třetí dítě tajně přála, ale z praktických důvodů jsme to spíš zamítli.

Trochu vtipný je, že jsem se akorát zaregistrovala u nové gynekoložky a nechala si předepsat antikoncepci, abych si přes léto mohla lépe nastavit menstruaci a tak. Recept jsem založila do kabelky s tím, že začnu brát normálně od prvního dne příštího cyklu. No tak první den cyklu už nedorazil a ještě dlouho nedorazí🙂 .

Všechna těhotenství jsem měla bezproblémová a pěkná, ale tohle třetí bylo asi nejlepší. Žádné potíže, bylo mi dobře, chodila jsem do práce a dokonce jsem celkově přibrala nejméně ze všech těhotenství (v předchozích cca 20 kg).

Na konci těhotenství se ale samozřejmě nervozita stupňovala. Týden před porodem doma všichni nemocní: rýma, kašel, teploty, já nervózní a dny nekonečné…V pátek už moje nervozita hraničila se zoufalstvím, že nikdy neporodím nebo že až to začne, muž bude daleko, nestihne přijet nebo nebudeme mít kam dát děti na hlídání. Prostě krize…Večer jsem si šla lehnout už kolem 21 hodiny, abych tento hrozný den zaspala a probudila se do nového lepšího dne. Celý poslední měsíc mě dost trápila nespavost, takže když jsem se kolem 1 hodiny ráno probudila a nemohla znovu usnout, nijak mě to nepřekvapilo, šla jsem si udělat čaj a koukat na film…a v 1:30 jsem ucítila ono pověstné lupnutí a praskla mi voda. Ale nedělo se nic moc, pomaličku začaly slabounké kontrakce a voda odtékala jen slabě po troškách. Pomalu a potichu jsem si dobalila věci a tak za dvě hodiny jsem vzbudila muže, že teda pojedeme🙂. Ani se moc nedivil, proplížil se kolem dcerky, která spala s námi v posteli, a jeli jsme. Ještě jsem zavolala mé mamce, že tedy jedeme do porodnice a jestli by se přesunula k dětem nahoru, kdyby se náhodou probudily. (Bydlíme ve vícegeneračním domě s mými rodiči.)

Na příjmu jsme byli kolem 4 hodiny ráno, odtékající plodovka jasná, ale jinak nález nula nula nic (0,5 cm😀). Takže jsme se shodli, že to asi bude na dýl a muž se může jet ještě domů na chvilku dospat. (Porodnici máme 5 minut autem.) Pak jsem se přesunula do sprch a porodní asistentka (PA) mi dala klystýr. Jupí, tak poprvé ze tří porodů jsem ho stihla a nebudu se muset bát nehody u porodu😀.

Pak jsem měla sprchu, natočili CTG a přesunula jsem se na takový ten čekací pokoj. PA mi radila, ať si ještě lehnu a odpočívám, ať mám sílu, až přijde ten porod. No po chvíli jsem usoudila, že tohle už nezaspím a kontrakce jsem začala prodýchávat ve stoje (nechápu, jak při tom někdo může ležet🙂). Kolem 6:30 PA přišla, že ještě znovu natočí CTG než se vymění směna. Když viděla záznam tak jsme se shodli, že můžu směle vzbudit manžela, ať dorazí. Hned jsem mu volala, ať vstává, hodí do sebe něco malého k snídani a přijede🙂. Kolem 7 dorazil muž a představila se mi nová PA (ranní směna). Úplně se mi ulevilo, že je muž tady a že určitě stihne porod (minule to dopadlo tak že v době zrození dcerky přeparkovával auto🙂). Po chvíli už jsem začala trochu chytat paniku, že to jde nějak rychle a ať to radši zkoukne PA. PA kolem 7:30 konstatovala cca 6 cm, že už mám určitě půlku za sebou a že se přesuneme na porodní sál. Tam už jsem začala padat do toho správného polokomatu a stavu lehce mimo sebe (už to fakt bolelo a úplně jsem si říkala, kolik kontrakcí ještě dám), pak že už se mi chce jako tlačit a jestli můžu…se svolením PA že můžu a v 7:58 už byla venku Emička🙂. Jako tlačení bylo fakt hrozný, asi jsem si i trochu zakřičela, už jsem za ty 4 roky zapomněla jaký je to pocit na roztrhání😀.

Malou mi na mou žádost nechali na těle a bylo to tak krásný, jen ji přikryli a ona vůbec neplakala, jen se pomalu rozkoukávala. Za chvilku sama vyšla placenta a já vyfasovala jen nějaký kosmetický steh, poranění prakticky žádné a bylo mi krásně, v tu chvíli nebylo nic víc, co bych si mohla přát.♡