Tchyně!

@mamemimomu Ahoj! Každá máme tchýni, se kterou řešíme menší či větší války 🙂 Tvou averzi chápu, ale roli babičky jí bohužel nezakážeš ☹ Ty časté návštěvy bych určitě řešila. Nemusí u vás být denně a pokud chce přijít, musí respektovat vaše pravidla. Hodila bych to na manžela, ať jí to vysvětlí. Tak to dělám já, když je potřeba něco řešit. Manžel svou matku zná, ví, jak s ní komunikovat, aby to padlo na úrodnou půdu. A já se svou averzí použiju tón, který jedině přileje olej do ohně. Důležité ale je, aby tvůj muž sdílel tvůj názor, ale neříkala bych mu o té nenávisti a o tom, jak ani nechceš, aby na miminko šahala. Přece jen, je to jeho máma... Buď ráda, když si občas malou na pár minut vezme do kočárku, za tu chvilku se jí určitě nic nestane, ani ti nezkazí výchovu 🙂 A ty si na těch pár minut můžeš dát nohy nahoru a dát si kafe 😉 Zkus v sobě potlačit tu averzi, ale hranice, které jí stanovíš, by měla dodržovat. Z vlastní zkušenosti vím, že někdy prostě naše přání nepochopí, protože jsme "mladé blbky" a ony mají ve všem pravdu, ale pokud se věci řeší s chladnou hlavou, tak to jde lépe 🙂

Trošku tolerance, at malou mazli, nosí, miluje, vozí - je to pomoc a jednou to ocenis. Dítě není tvůj majetek, aby se s babičkou nestykalo, přeci.. Dostane od ni lásku, péči..
Zkus pravidla návštěv domluvit ještě jednou, respekt z její strany by mel byt také..
Někdy přemýšlíme, az třeba za 15-20 let budu baba, jak si přívonim zase k miminko /od mých dcerusek/ jak to bude hezké..

@mamemimomu Já to mám přesně naopak, tchýně nejeví téměř žádný zájem ani o svého syny (manžela) ani o naše dvě dcery. Mladší bude mít 11 měsíců a viděla ji 2x. Přitom jsou oba v důchodu, bohužel u ní hraje roli alkohol. 😖 Když volá, což je tak 1x za měsíc, bohužel většinou mně, na všechno se zeptá 3x, kecá nesmysly a plete si jména... hovor sice půl hodiny, ale o ničem. A co je lepší? Mě to dřív strašně trápilo, měla jsem tendenci to nějak řešit, snažit se rodinu stmelit, ale pochopila jsem, že to prostě nejde, není zájem... u tebe je to taky extrém, asi bych to zkusila řešit přes manžela. a ono taky to nadšení z novorozence možná časem opadne. 😉 a co se alergie týče, mám ji taky, bohužel na celou manželovu rodinu, kromě tchána, to je takový flegmatik, nemluví, je mu všechno jedno, člověk bez názoru, takže na něho člověk nemůže nic říct, ale tchýně a švagrová, to stojí za to. "naštěstí" se nestýkáme, se švagrovou 1x ročně, s tchýní párkrát... a to musím přežít. vy pokud bydlíte nějak blízko sebe, tak je to horší, my máme vzdálenost Praha - Brno. a tchýně naštěstí do Prahy netrefí. 😀

@mamemimomu chachá. směju se, ale těžce soucítím. u nás podobná reakce na těhotenství nastala u mužovy tety (sestra jeho mamky, která už bohužel není) - je sama, bezdětná, svobodná. A můžu řict, že zhruba od půky těhotenství mi lezla na nervy teda strašně. Teď ke konci mě to naštěstí zas celkem přešlo. Vycházely jsme spolu vždycky dobře, ale přesně jak píšeš - najednou neustávající zájem, telefonáty, "dlouho jsme se neviděli!" - jo, naposled tři dny zpátky!, plánování jak až budu na mateřský, co spolu budem podnikat a neustálý jak bude hlídat a vozit kočár a blablabla. U nás teda celkem zabralo plánování návštěv tak, aby se to hodilo mně, ideálně jedu já k ní (protože to se pak můžu zvednout kdy chci), x-krát jsem jí odmítla, že mám jiný plány a několikrát jsem jí asi ne moc vlídně setřela, že svoje volno si naplánuju sama, že tak často jako ona mi nevolá ani moje vlastní máma. Naprosto tě chápu s tím svěřováním miminka - naší tetě je sedmdesát, hulí jak fabrika, má nadváhu, je dva roky po mrtvici - taky si nedovedu představit svěřit jí svého kojence a nechat jí odštrádovat s kočárem někam do pryč, to ani omylem.
Naštěstí jí to celkem srovnalo a zas už mě nechává dýchat. Já jí taky nechci bránit v kontaktu, ale co je moc, to je prostě příliš. Pokud by to bývalo nezabralo, byla jsem připravená na regulérní konfrontaci a důkladnou rozmluvu na téma - moje soukromí, ideální frekvence telefonátů, návštěv, pravidla. Což mě možná beztak ještě čeká, až se prtě narodí.
Pokud by chodila nezvaná na návštěvy, což teda naštěstí nechodí, tak bych jí prostě mezi dveřma řekla, že teď se mi to nehodí, ať přijde jindy, až jak se spolu domluvíme, přes tohle by u mě vlak nejel. V tomhle bych si fakt servítky nebrala, protože to je nehorázně neomalený.
S tím chozením později než jste domluvené - já měla podobný problém, ale naopak - vždycky když jsem třeba pozvala část rodiny na večeři, tak teta zásadně chodila třeba o hodinu dřív, je v důchodu, takže má času spoustu, zatímco já přidusala z práce a měla to rozplánovaný fakt na minuty, abych stihla všechno připravit a uvařit. Navíc ne že by mi snad pomohla, prostě si tam sedla ,vykecávala mi díru do hlavy a já tam kmitala a nevěděla, co dřív. Nejlíp ještě abych vařila kafe a nabízela jednohubky.
To se vyřešilo nakonec fakt až přímým pohovorem, že když říkám v 8, myslím v 8, že mě ty její příchody stresujou a že se potřebuju soustředit na to co dělám a ne si s ní povídat - což budu velice ráda dělat když přijde na čas, na který je pozvaná, kdy už budu mít všechno hotový. Všechny ostatní náznaky ignorovala - vítání mezi dveřma slovy "Jsi tu brzo, říkala jsem v 8" i nulovej servis "Jestli chceš něco k pití, tak si natoč vodu, já nestíhám...", navíc já se pak cejtila blbě jako mizerná hostitelka.
Takže být tebou zrovna o těch časech návštěv bych jí to prostě řekla v klidu a narovinu - máš malý dítě, jsi večer utahaná a chceš mít klid. Ráda jí uvidíš, ale v rozumnou hodinu. Na tom není absolutně nic nepochopitelnýho. A dala bych řeč i s manželem - ne ve smyslu "tvoje máma mě leze na nervy", ale spíš aby tě trochu chránil před přílišnou pozorností a že večer už toho máš plný kecky a byla bys radši, kdyby večery už byly vyhrazený jen pro vás dva na odpočinek. V těhle věcech je lepší zůstat nad věcí a řídit si to podle sebe (aktivně), než nechat se sebou orat a čekat, jestli to nevyšumí.
Myslím, že teď můžou hrát roli i rozházený hormony a to, že toho je na tebe hodně - péče o mimčo a vůbec. Neboj, ono se to zas uklidní.

Ahoj, pokusím se Ti taky poradit, třeba bych zkusila, až zase takhle večer přijde si jít lehnout, udělala bych to párkrát za sebou, prostě s tím, že se v noci až tolik nevyspíš a že jsi unavená. Já vím, že když dítko usne, tak je ještě spousta jiné práce, ale pokusila bych se to nějak vychytat. Ono jí to časem dojde a když ne, tak to vytříbí manžel, protože ani jemu se nebude líbit to, že se musí mámě věnovat, zatím co ty si jdeš lehnout. Nevím, jaké máš tedy bytové možnosti, zda můžeš jen třeba dělat, že spíš a místo toho si sednout a kupř. vyšívat, nebo luštit křížovku. Další možnost je říct jí, - jé, to je dobře žes přišla, potřebovala bych pomoct, vrazila bych jí do ruky nějakou práci a to bych začala dělat nepravidelně, ale zvyšovala bych frekvenci. Chtěla bych po ní třeba umýt lustr, že jsi ještě po porodu unavená a že Tě bolí ruce, pořád nosíš malou, atd., prostě bych jí vnukla, že jí potřebuješ, jí to bude dělat možná chvíli dobře, ale jak dlouho?... Hele, fakt těžko říct, z Tvých písmenek ji neznám, rozhodně bych se snažila taktikou její návštěvy omezit, protože jinak to bude horší a horší, a jak píše paní výše, hormony s tím ještě mají také co dočinění. Hlavně je důležité neudělat něco, čeho bys mohla někdy litovat, vím, říkáš si, - tej Magdě se to píše..., ale život je kolotoč, na kterém je však jízda jen jedna

Všem Vám děkuju za rady...myslím si, že hormony s tím také mají co dělat, že se mi alergie na ní zhoršila a doufám, že to postupně opadne. Ale fakt mě vytáčí ta její drzost. Několikrát jsem udělala to, že když už měla být u nás, ale opět měla minimálně hodinové zpoždění, šla jsem žehlit a i když už přijela, nešla jsem se s ní pozdravit dřív, dokud jsem to nedožehlila a že jsem si dávala sakra na čas. Pak jsem na férovku řekla, že když pořád nejela, tak jsem využila čas potřebnějším způsobem, nebo jsem jsem jí několikrát šla otevřít, když přijela pozdě a ve dveřích místo pozdravu jsem jí rovnou řekla, že už jsem myslela, že ani nepřijede, když měla dorazit před 2 hodinama. Ale nemělo to žádný efekt, vůbec se neomluvila a že by si příště dala pozor??? ani náhodou. Několikrát jsem o tom mluvila s manželem, ale vede to k tomu, že se akorát pohádáme, protože on jí záhadným způsobem pořád hájí. Slyším od něj: to víš, máma je dlouho v práci, má toho moc, nestíhá to a stejně večer bychom seděli u televize, tak je jedno, že přijede. Jako chápete to??? já TV neviděla večer už ani nepamatuju, protože když už mám chvíli čas, jdu si lehnout a poslední na co mám chuť, je koukat na ten její ksicht a poslouchat ty její krávoviny. Prostě pokud chce vidět malou a nějak se v jejím životě angažovat, tak ať si srovná podle mě priority. Pokud chce jít na kafe s kámoškama, nebo na nehty atd... ať si jde, ale ať tedy nejdřív přijde na návštěvu a pak ať táhne kam chce a ne že bude nejdřív pobíhat po kamarídkách a pak si to přihasí k nám a ještě se bude divit, když jí něco řeknu... Bohužel jsem v tomhle sama, protože manžel jí "chápe". Chudinku malou. Bojím se, že to ve mě spíš dřív bouchne a řeknu jí to já, ale už asi nedokážu "přátelským" způsobem, protože to ve mně fakt už doutná!!!!!!!!!!!!

@mamemimomu Tak pokud si s ní manžel chce po večerech u televize povídat, tak ať si povídá. Sebrala bych se a šla si raději lehnout. Manžela to za chvíli taky začne prudit, co si s ní pořád bude sám vykládat. Přestala bych se chovat jak vzorná hostitelka a jela si podle svého programu... Pokud se rozhodneš pro vyříkání si toho, určitě počkej, až budeš v klidu. Jinak budeš jen za hysterku a nebudou tě brát vážně.

@mamemimomu no, na celý situaci mi nejblbější přijde to, že manžel hájí maminku, ale trochu chápu odkud vítr vane. My v tomhle ohledu taháme za jedem provaz (ve smyslu návštěv, co se nehodí), ale je fakt, že asi dva měsíce zpátky jsem se jednou doma svěřila, že mi teta zrovna dost leze na nervy a že jestli to bude ještě intenzivnější, až se malá narodí, že to asi nebude dobrý a taky jsem se moc žádnýho pochopení nedočkala. Jeho reakce byla - zbytečně to hrotíš, řeš to, až jestli to přijde, jinak se tím nestresuj a jestli ti něco specifickýho vadí, tak jí to řekni přímo.
On je ale nakonec tenhle chlapskej přístup asi to nejlepší - obzvlášť když jemný náznaky nefungujou. Jestli jste spolu dřív vycházely v pohodě, což jsi psala, že jo, co jí zkusit pozvat na kafe (až muž nebude doma) nebo do divadla a opravdu s ní dát o samotě přátelskou (!) řeč na rovinu. Že jsi teď docela rozhozená a unavená a máš toho hodně a že prostě to, že když jí pozvete a ona dorazí o hodin(y) později, tak tě to stresuje a jsi pak otrávená a vůbec si její návštěvu neužiješ. Samozřejmě s důrazem na to, že ji jinak vídáš ráda (i když to tak momentálně třeba není).

Ale fakt bych to v sobě nedusila a radši si to s ní vyříkala teď sama za sebe a po dobrým, než riskovat, že nakonec vybuchneš a ty vztahy se nějakým nenapravitelným způsobem poškodí.
Nesouhlasím úplně s @hahebu v tom, že je lepší nechat to za sebe řešit někoho jiného (třeba manžela). Pokud MNĚ něco vadí, musím si to JÁ vyřešit. Obzvlášť v situaci, kdy manžel to zjevně tolik neprožívá nebo mu to neva, si to prostě musíš ošéfovat ty sama....ale má (hahebu) naprostou pravdu, že tyhle věci je lepší řešit ještě s chladnou hlavou a nenechat to vygradovat do otevřenýho hnusnýho konfliktu.
Ono jí to vůbec nemusí docházet (a asi ani nedochází), že ti něco vadí nebo že se v tvých očích chová nevhodně (drze)...

@mamemimomu ahoj, chci ti říct, že ti naprosto rozumím. A chci se zeptat, jak se situace s tchýni za těch 5 let vyvinula. Zažíváme si teď něco podobného.