Jak řešíte vyšilování batolete?
Nevím jak líp to nazvat. Příklad co tím myslím: Od rána je taková jako otravná, že je cítít ve vzduchu takový nepřímý napětí. Rozhazuje hračky po celým bytě, ale přitom si nehraje, najde si kdejakou blbost jako záminku proč se začít vztekat. OK, dobře. Pak jdu vařit. To ona prostě nesnáší - máma nevěnuje pozornost jí!! Takže se mi začne motat u sporáku. Odkazuju jí do pokoje, (to se snažím trénovat už skoro rok, takže ví dobře co to znamená už si i parkrát sáhla na horkej sporák, ale stejně to vypadá tak že každý dvě minuty: Gábi, do pokoje, Gábi, běž do pokoje, máma vaří. Gábi!! atd.)
Jak už je ale rozjetá, zůstává se mi motat v kuchyni. ztrácím nervy, ukazuju jí rozházené hračky že se musí uklidit do krabice. To děláme každej den před obědem, taky už skoro rok. Stojí 15 cm od sporáku. Vidím že s ní nebude řeč, takže jí říkám že teda jde spát, když nechce uklízet a že teda jde na nočník. Utíká jako uklízet hračky. Za 42 vteřin je 15cm od sporáku. Dávám jí teda už do postýlky, evidentně se nedomluvíme. Tam řve teď už minimálně půl hodiny. Jedna věc je ta hrůza, že jí nechám klidně řvát půl hodiny. To jsem matka. Druhá věc co mě ale trápí víc, že z vývoje situace vím, že s ní teď není domluva a kdybych za ní šla a snažila se jí nějak konejšit, tak ona bude vzteklá a já ztratím nervy.
To je jádro problému. Že když s ní takhle není domluva, tak já nevidím jiné řešení než jí nechat někde vedle řvát, jít za ní doslova "nemůžu", protože bych ztratila nervy jak ona je rozjetá. Kdo máte podobnou paličku doma, a podobnou náchylnost k vynervování se...... jak to řešíte....
@jahodi Myslím, že už tu padlo spousta rad, ohledně dítěte. Já zodpovím to, na co se ptáš - s tou náchylností k vynervování.
Od malička jsme paličák, beran, samonas*rací typ. Dokáže mě vytočit skutečně každá kravina, kor když jsme unavená, nevyspalá, hladová, je mi zima, mám krámy, něco nejde podle mých představ ......soužití se mnou můj chlap fakt nemá snadný 🙂 Můj syn se narodil a už řval - doslova se prořval 4 měsícema, stejně jako já. Měla jsem hodně silnou poporodní depresi, byla jsem skoro nepříčetná a syna místama z duše nenáviděla (stydím se za to, ale opravdu to bylo hodně zlé). To dítě to cítilo a vše bylo ještě horší. V cizích rukou usínal, koukal, byl úžasnej - v mých rukou řičel, vztekal se, prohýbal do luku. Opravdu šílenost. Pak se to nějak zlomilo, já byla připoutaná na lůžko, o kluka se staral manžel. Se spoustou věcí mi hrozně pomohl - a já pozorovala, jak jeho klid působil na kluka. A učila se. Učím se dodnes (prckovi je 21 měsíců). Že nejvíc zlobí, když je před obědem už unavený, hladový (takže dám nějakou maličkost před obědem, třeba sušenou švestku, nesířenou), nebo já jsem rozběhaná a vzteklá. Když začne zlobit, tak jako první zklidnim sebe, promluvim na něj konejšivě, dám svačinku. Dám mu deku do kuchyně a 2 jeho hrnce s vařečkou, do toho pár dřevěných kostiček, aby mohl koukat na mě a míchat. Doporučuju naučit třeba na teplém topení, co znamená "pálí-pálí" - kontrolovaně, bezpečně. Kluk pak může v klidu stát u trouby, cítí teplo, ví, co znamená ....ty děti nebývají hloupé a stačí jen připomenout, že trouba pálí a dají si bacha. Samozřejmě očkem kontrolovat. Třeba chc jen vidět dovnitř, na pečínku .....
V každém případě, nenech prchlivost cloumat svým majestátem, usměj se, dej si čokoládu, nadechni se a zase bude líp. Čim klidnější budeš, tím klidnější bud dítě. Vážně, věř mi 🙂
Mám 21m syna, který je ale velký pomocník a řekla bych, že to tak má většina dětí. Od roka vysává, ne jako, ale opravdu a u vaření byl též takhle brzo a je to čím dál horší. Máme učící věž, bez které bych to asi nedala a nedám na ní dopustit. Jakmile slyší, že jdu něco připravovat, vařit, míchat,... okamžitě běží, vyleze si a musí pomáhat. Manžel to nemá rád za prvé kvůli tomu, že má strach, ale hlavně že je pak nepořádek všude. Ale syn to miluje a je nadšený. A je nemusím řešit, zda za vteřinu nespadne nebo někam nesáhne. Stačí ho po očku sledovat.