Poporodní deprese - kdy je začít řešit a kdy ještě přejdou samy?

@ivana0 ahoj,měla jsem veliké poporodni deprese,asi až po 4mesicich jsem začala docházet na psychoterapie,nechtěla jdem brát antidepresiva,bohužel mi terapie moc nepomohly,a tak jsem se trápila do synovych 8 mesicu,pak už to bylo lepší,ale až ted po dvou letech mohu rict,ze je to tak na 90% dobre..kvůli tomu strašně váhám o druhem dítěti,mám strašný strach. Určitě bych to byt tebou řešila včas,není to žádná ostuda 💋

Me to preslo v moment,kdy jsem prestala kojit. Manzel me poslal na vikend pryc, ja si odpocinula,srovnala se a uz bylo vse v pohode. Al radim resit co nejdrive, ja jsem cekala az do trech mesicu maleho,rapidne zhubla, krevni obraz priserny. Porad jsem cekala,ze to nejak prejde samo,az kdyz jsem syna nechala v parku,odesla domu a az po dost dlouhe dobe zjistila,ze ho doma nemam a ze mi vubec nechybi, muselo se to resit.

U mě to trvalo celé šestinedělí, odeznělo to nakonec samo. Ale doteď na to vzpomínám jako na jedno z nejhorších období v životě. Stále jsem jen brečela, ve sprše bouchala hlavou do zdi, že jsem špatná matka, protože mi nejde kojit (šílene jsme bojovali, měla.jsem třikrát antibiotika na zánět v prsu - kdo zažil, ví, jaká nepředstavitelná bolest to je, zlatý porod). Neměla jsem z ničeho radost, na nic chuť, pořád jen ty výčitky z ne/kojení a že si malý zaslouží neokoho lepšího...Důležité je mít oporu v muži, případně rodině. Bez toho bych to asi nezvládla.

@pavicka ja si taky myslim, ze to spousti nejaka nadmerna nepohoda, ze tu radost z miminka prebije. Ja ted cekam dvojcata necekane neplanovane do slepovaneho vztshu, ktery verim ma sanci, ale pred dalsim potomkem jsme chteli resit jednak nase finance, jednak nase problemy v manz. poradne a manzel neco sam v terapii. Ted dvojcata a opravdu strasne nevolnosti od 5tt, ted jsem v 8tt a jestli to pojede jako u dcerky, tak to bude do 16tt. S manzelem v mezicase byla hadka, jskoze nic vazneho, ale ja ihned zacala premyslet nad interupci. Pak se me udela lepe , pak hup blivno a opet premyspi ze to nedam. To u dcery nebylo, at by se delo, co by se delo, chtela jsem ji. Desi me ta predstava dvojcat, starsi je doma, skolku mit nemuze, finance v haji, proste te nepohody je tam nejak moc. Verim, ze kdybych nemela takovehle nevolnosti, tak to davam dobre. Prave si tu ctu diskuze, abych to pak nepodcenila po porodu, kdyby se delo neco neobvykleho. Me teda moc pomaha popovidat si s kamaradkou, zadny psycholog mi nikdy takto nepomohl🙂 Moc se mi libi, co pise
@misicka1988 jak pomohla sestre, tady je videt, ze pochopeni od nekoho blizskeho ma lecivou moc.-)

@tingle Vis ja si taky myslim, ze na sebe maminky kladou velky naroky. Kojeni neni smerodatny pro zdravi a stastny zivot detatka. Jenze kolokrat se to tak prezentuje, stejne tak ta nutnost nerodit cisarem a podobne. Pak se to v cloveku usadi a kdyz nejde vaw podle planu, tak to strasne zranuje a bere radost ze zivota. Ja treba nekojila a ted me doslo, ze to dceri mozna zachranilo zivot. Ma vaznou alergii na celozrne pecivo a orechy, coz kdyby se ji to stalo jako miminku, mohla by se nam udusit. Promin, ze jsem odbocila, ale take se potrebuju trosku vypsat.-)

@kaja2016 To je asi pravda. Ty nároky jsou teď šílené, odevšad. Proto jsem to tolik těšila, hrotila.... A měla výčitky ještě dva roky po porodu, i teď občas.....

@kaja2016 presne. Porad nároky na přirozený porod, kojení. Jak úplně sekta, ty lidi. Já taky otěhotněla s dvojčaty, přirozene. Od prvního UTZ jsem věděla, ze chci CS. Kojení jsem nechala osudu, žádná křeč. Deti jsou krásný, zdravý.

také doporučuji http://www.usmevmamy.cz/ jsou skvělí, mají podpůrnou skupinu i kontakty na psychology a psychiatry. Není se za co stydět, každá pátá maminka tím prochází. i já :D a to u obou dětí. kdyby dřív existovala tato neziskovka, asi by u nás bylo hodně věcí jinak. Přeji monoho zdaru, neboj se vyhledat pomoc

Ahoj holky, tohle je téma, které momentálně v sobě řeším a asi vím, co mi všechny napíšete.. Jde o to, že mám už dvě děti, prvnímu jsou 4 roky a druhému 8.měsíců. Druhé děcko je opravdu náročné, první půl rok malá prořvala (v noci ani tak ne, ale hlavně přes den). Nedělala jsem nic jiného, než jsem se snažila aby nebrečela, vůbec mě to netešilo, taky proč, když jen co se vzbudila, začala brečet, brečela i v kočárku, prostě půl rok naprostýho pekla. Na to jsem byla sama, manžel v nové práci a vracel se nejdřív v půl šesté, prarodiče moc nepomáhali, měli jen soustrastné řeči a jako že to snad brzy přejde. Já brečela vyčerpáním do postele a začalo to být častější a častější, ale neřešila jsem to, prostě jsem věřila, že to nějak přejde.. Po půl roce se to o něco zlepšilo, ale za to se začala malá budit zase v noci..Teď je děsný mamam a pláče i přes den, když chci uklidit nebo uvařit, je to vážně náročný a pořád jsem na to sama, moc se nevyspím, protože už mám i poruchy spánku, někdy se v noci prostě vzbudím a 3h nespím, nedokážu usnout.. A teď k té nejhorší věci, dospělo to až tam, že mi kolikrát rupnou z toho věčného pláče nervy a jsem ošklivá :( a bojím se, abych ji někdy v tom amoku doopravdy neublížila. Já ji miluju, ale někdy v tu chvíli, v ten moment nevidim a neslyšim a jednám jako blázen :( Ale bojím se někam jít, stydím se za sebe a nevím, jestli bych o tom dokázala otevřeně mluvit.. tak si říkám, jestli se u mě nestalo něco už na začátku a tohle je jen vyústění toho všeho neustálého stresu a pláče :(

@ada_02 Určitě Te neodsoudim. Měla jsem to přesně tak jako ty. Taky byla malá hrozně plačtivá, do toho neustále nemocná. Hrozně jsem se bála, že ji ublizim. Taky jsem měla úplné amoky. Jdi k psychiatrovi, ať Tu dá léky. Má to více lidí, než si myslíš. Jen o tom nikdo veřejně nemluví. Není se za co stydět. Jdi hned, ať nepřijdeš o ty krásné okamžiky dětství. Léky mi neskutečně pomohly. Byla jsem to zase já, která je sice i dál občas vzteklá, jako ostatně celý můj život, ale nemá ty výbuchy vzteku, pláče, beznaděje atd. Já třeba měla i zhoršenou paměť a celkové myšlení. A do teď si třeba moc nepamatuji, jak malá vypadala. Koukám se na fotky a říkám si, že si ji vlastně takhle krásnou nepamatuji, že jsem si ty začátky vůbec neužila. Klidně napiš do soukromé zprávy, pokud se stydíš. Ale není za co!!!!