Je člověk, který má problém vystupovat před lidmi, divný?

Mohla mít špatnou zkusenost, někdo se ji posmival apod...a už to s ni jde, je si nejistá atd. Potřebovala by získat dobre zkušenosti. Je to pro ni velký stres, ale časem to může zvládnout. Podle me toto mívají často i děti z rozvedenych rodin nebo i rodin, kdy necítí jistotu doma, zastání a podporu - holky casto problemy ve vztahu k otci,spis otec k nim...nemají v něm jistotu,oporu a lásku, necítí se milované tatou.....

Neznamená to,ze je špatná, nebo divná. To vůbec ne. Jen se trápí něčím, co může zvládnout. Možná by pomohl psycholog.

Moje kamarádka se s tím potýká od dětství. Navzdory tomu byla a je oblíbená. Jen nemohla být před třídou ani zkoušená, bylo jí na omdlení. Určitě by pomohl odborník, není divná, dá se to naučit 😉

Nevidim duvod, proc ho povazovat za divneho, ne kazdy je rozeny vypravec a exhibionista.

Řekla bych, že většina lidí se cítí nesvá a je nervózní, když má vystoupit před lidmi. Je to normální, chce to trénovat. Ať se ta dcerka zeptá ostatních ve třídě, skoro všichni jí potvrdí stejné pocity, jako má ona sama. Pokud je nesvá opravdu hodně, viditelně se klepe a nemůže třeba ani mluvit, ať zkusí volně prodejný lék Guajacuran. Ten zabírá. 🙂

přesně tak, většina lidí se tak cítí, jistotu pak získávají věkem a zkušenostmi, ve škole jsem se mohla před tabulí propadnout, na VŠ už to šlo a v práci teď prostě musím, nic jiného nezbývá, ale někdy to taky není příjemné 😉

Můj případ 😀 Absolutní neschopnost mluvit před lidma a něco prezentovat, celý život se tomu vyhýbám jako čert kříži 😀 A divná opravdu nejsem, je to normální. Na VŠ jsem učiteli oznámila že jestli chce, abych jim tam omdlela, tak jim to odprezentuju 😀 Prostě ne nikdy 😀 Spíš mám problém prezentovat svoji práci, seminárky atd. Jinak nemám problém mluvit s lidma atd 🙂

Tenhle problém má spousta lidí. 🙂 Sama nerada vystupuji před masou dospělých lidí. Prostě to musí nějak přežít nebo to trénovat (existují určitě i nějaké kurzy). Důležitá je příprava na přednes - znát dobře tu látku, mít to několikrát přečtené, aby se nezadrhávala atd. Je to prostě nutné zlo, obzvláště na VŠ. 🙂

Po celé mé studium (ZŠ, Gympl, Bc., Mgr.) jsem měla stejný problém.. dokonce i dnes, když musím přednášet kolegyním v práci.. Vím, že mám dobrou přednášku, vím, že to umím, že všemu rozumím, ale hold nervy jsou nervy. Introverti nejsou rádi středem pozornosti. Díky tomu jsem si však uvědomila, že si mám vybrat raději lékařský obor a ne pedagogickou fakultu :D

můžu se zeptat- je dotyčná jedináček? Já totiž jsem a vystupování před lidmi teda extra nezbožňuji

Já s tím mám taky problém, zřejmě už od dětství. Nicméně když jsem musela, tak jsem prezentovala, přednášela. Na střední méně, tam se to tolik nevyžadovalo, za to na vysoké - to bylo skoro pořád. Byl to pro mě obrovský stres, ale musela jsem to nějak překonat. Nejhorší pro mě byla asi obhajoba diplomové práce a její prezentace...UFF
Jinak si myslím, že většina lidí cítí větší či menší nervozitu 😉

No úplně nejdivnější 🙂 Tenhle problém má velký množství lidí, pomáhá trénink! Na VŠ jsem musela mockrát něco prezentovat a byla jsem z toho vyklepaná, vystresovaná předem. Pak se to poddalo a v práci jsem pak dokonce školila plnou posluchárnu lidí. Byla jsem rozklepaná, ale lidi pak za mnou chodili, že to bylo super a jak to dělám, že jsem tak v pohodě a nejsem nervózní 🙂

Jeee, tak to je přesně i můj případ. 🙂 Na základce všechno v pohodě. Začalo to až na střední, kde na mě učitel češtiny při referátu nebo čtení slohovky věčně řval, ať nečtu tak rychle ( to bylo furt "zpomal!" "zpomal!"). Od té doby mi dělá problém jakékoli vystupování před lidmi. Na vysoké se to ještě zhoršilo, přidaly se k tomu zdravotní komplikace (pravidelně před referátem nebo prezentací seminárky jsem dostala kvasinkovou infekci). Spolužáci nicméně byli shovívaví a tolerantní, kamarádky mi pokaždé referát pochválily, říkaly, že vůbec nešlo poznat, že jsem nervózní a tak.. všichni se snažili pomoct. Bylo nás takových víc. Každopádně, odstátnicovala jsem rudá i na místech, kde to nikdo nemohl vidět. Je to strašné. Snažím se takovým situacím vyhýbat. Ale jinak teda, divná si určitě nepřipadám.

Také se nectím se dobře ve větších skupinách lidí, natož cizích lidí. Mluvit před nimi, všem něco přednášet, vysvětlovat - katastrofa. Jsem introvert, trémista a co nemám napsáno na papíře, neřeknu. Telefonuji na několikrát snad vždy, když potřebuji vyřídit více věcí najednou. Po 1.tématu ukončuji hovor, jsem ráda, že je to za mnou a pak si teprve uvědomím, že jsem chtěla ještě něco... Jo jsem divná :D V mnoha ohledech - prostě nejsem průměrná ženská, a ani bych nechtěla být - každý jsme přece individualita. Trému má plno lidí a pro život ve společnosti se s tím každý více nebo méně musí naučit bojovat nebo žít.

Není to nic divného. Měla jsem naprosto stejné pocity, když jsem měla mluvit před lidmi. Naneštěstí - a nebo spíš naštěstí - moje práce zahrnuje často i prezentaci před lidmi, a tak jsem si na to prostě zvykla. Hlavní je, dokonale rozumět tomu, co jdu prezentovat, případně co chci říct, a zbytek je jen o zvyku 🙂

Každý jsme jiný - někdo je sebevědomý, někdo s tím má problémy, někdo je introvert, druhý zase extrovert. 🙂
Není třeba to řešit do okamžiku, kdy nás to začne zásadně omezovat v běžném životě - pak by možná byla vhodná návštěva psychologa, kde by našli důvod, proč tomu tak je a tréningem problém dostat pod kontrolu.,..

taky jsem měla s tím problém, ale dá se na tom zamakat..chce to nejdřív pracovat na sebevědomí a pak trénovat tyhle situace..z vlastní zkušenosti to jde, ale musí se chtít a dřít 😉
a určitě není člověk divný, když nemůže mluvit před velkým počtem lidí..

Ne, není to divný, taky jsem mívala tyto problémy ve škole a mám pořád, např. když chci něco převyprávět a poslouchá mě více lidí, tak začnu koktat, strašně nerada telefonuju apd...Řekla bych, že je to o sebevědomí.

nechápu proč by měla být divná,někomu veřejné vystupování dělá zle,obvykle je to zraženým sebevědomím,to znám velice dobře,dotyčnou dívku zcela chápu a myslím že by se na to měla vyprdnout jen si tím kazí zdraví,nervovat se,je prostě jaká je,jistě si najde činost kde nebudem muset prezentovat své já předevšemi,někteří na to zkárka nemají a ani nechtějí mít,jsem jedna z nich, z divných, jsem samotářka a introvert...

normální sociální fobie. mám to v určité míře taky a trpím tím celý život. a jedináček rozhodně nejsem 🙂 někdo je extrovert, někdo ne. bohužel, s tím se nedá nic dělat.

Záleží co si kdo pod pojmem "divná" představuje. Lidé, kteří mají problémy jaké popisuješ jsou mi maximálně sympatičtí, protože jsou jako já a můj muž. S věkem jsme se oba otrkali, ale ve škole jsem nebyla schopná skoro promluvit před třídou, referát bych si dobrovolně nevzala a takovým situacím jsem se snažila vyhýbat. V práci mi bušilo srdce jako o závod, když jsem měla zvednout telefon. Je zajímavé, že když přišel do práce vyřvávat nějaký hulvát ( na exekutorský úřad a později jiný úřad), byla jsem jedna z mála, kdo to sním vyřídil.

chudák slečna vím jak dokáže být tréma nepříjemná 😒 víte, že na to existují homeopatika? určitě ať je vyzkouží třeba její strach z přednesu trochu usnadní. 🙂 za mě DIVNA rozhodně není každý jsme jiný..

také dobře znám 🙂), nikdy mi nevadilo něco číst nebo prezentovat před třídou, než jsme jednou na gymplu v aule školy měli hudební výchovu a každý jsme museli zpívat sám na známky. Chodila jsem do pěveckého sboru, takže jsem neměla vůbec strach, ale když sem slyšela svůj hlas jak se ozýval díky akustice auly, úplně jsem se roztřepala a hlas se mi zlomil a já nemohla dál, učiteli jsem řekla, že jsem nachlazená (první výmluva co mě napadla), a od té doby se to se mnou táhlo i celou VŠ, vždy když jsem měla referát, potají jsem doma vzala z lékárničky našim diazepam, a půl si vzala asi 20 minut před referátem nebo vystoupením před ostatními, a i tak jsem byla vždy hotová. Vůbec nic jsem nevnímala, jen to rychle přečíst, aby se mi nezlomil a netřepal hlas, hrůza

Já jsem teda taky introvert jak hrom, ale v práci jsem musela vždy "uvést" školení. Zahájit, představit lektora - kolegyně někdy řekly i pár slov k tématu - to po mě naštěstí nikdo nechtěl a asi ani by to ze mě nedostal, ale pár vět jsem řekla. Prostě jsem si řekla, že se maximálně krapet ztrapním, že si lidi pomyslí "blbá blondýna" a snažila se nervozitu hodit za hlavu. A ono to nějak fungovalo 🙂

Ahoj, není to vůbec divné. Já to mám úplně stejně. Myslím, že je to dokonce běžná věc...