Poporodní deprese u druhého dítěte, úzkost, strach

dagulik
5. led 2015

Pročetla jsem několik diskusí na toto téma tady na koníkovi, ale nenašla podobný příběh jako ten můj (náš). Prosím Vás maminky o své poznatky, podobné zkušenosti, příběhy, aby mi bylo trochu lépe, protože stav, který prožívám je nesnesitelný.
Popíšu můj příběh:
Původně jsem chtěla jen jedno dítě, ale když bylo synovi tak 2,5 roku, nějak jsem začala toužit po druhém.
Manžel tehdy pracoval daleko a dojížděl na víkend, takže nechtěl do toho jít. Postupně jsem ho přesvědčila a on si také našel práci v regionu.
Takže jsme se začali snažit. Byly nějaké neúspěchy i mimoděložní těhotenství. Vyčítala jsem si, že se to stalo proto, že jsem dřív druhé nechtěla. Ale já jsem toužila dál. Povedlo se asi po 1,5 roce.
Doktor strašil, že to vypadá opět na mimoděložní, ale nakonec to bylo ok. Byli jsme šťastní, těhotenství jsem si užívala naplno, jen poslední měsíc se mi zvedl tlak a musela jsem na pár dní do nemocnice. Když mě prospustili, tak jsem za 3 dny jela znovu, protože jsem začala lehce krvácet, nechali si mě tam na noc a v noci se spustil porod 2 týdny před termínem. Byla jsem docela ráda, že už to budu mít za sebou. Porod byl ok, bez problémů. Já byla šťastná v eufórii z povedeného porodu a z malé. Pobyt v porodnici jsem si užívala, malá pořád spala. Dobře jsme se rozkojily. Doma taky pořád spala dva týdny a já si to užívala. Byla jsem šťastná.
Pak začaly koliky, problémy s kojením, já přestala kojit v 6 týdnech. Začali jsme fungovat v reálném životě - s malým do školky, malou ráno budit, stresy, nestíhačka.
Mě došlo, že to bude hodně náročné se dvěma dětma. Malý má teď 5 let. Začala jsem stresovat, jak zkloubíme režim tak věkově odlišných dětí, víkendy ponorka. Začala jsem hodně stresovat, mít úzkosti, deprese ze všeho. Všude jsem začala vidět jen negativa a problémy. Všeho se bojím. Prostě jsem se lekla, že to bude hodně náročné.
Jsem celkově asi labilnější povaha, hodně stresující. Pamatuji si, že u prvního jsem se také soustředila jen na dítě, vyšilovala. Teď mám dvě, a nedokážu to skloubit.
Nejhorší je, že vymizel citový vztah k oběma dětem. Je to strašný pocit. Jako bych necítila nic ke svým dětem. Jen vidím to, že už teď nikdy nebudu mít svobodu, že na mě visí 2 malé bytosi. A to těžce nesu. Strašné je, že lituji toho rozhodnutí mít druhé dítě. S jedním už byla pohoda, najety režim, výlety, srandičky, bylo to super. Teď se cítím jako ve vězení. Je to rouhání....já vím. Ale nemůžu si pomoct. Už nemám z ničeho radost. Malá je hodná, hezky papá i spinká, a já to teď nedokážu ocenit.
Manžel je skvělý, pomáhá, prakticky se jen on teď stará o malého. Byla jsem u psychiatra a začala brát AD (Citalec), beru je něco přes 3 týdny, zatím beze změn, pořád se to prohlubuje, k tomu Neurol.
Pořád jen přemýšlím nad tím, že jsem se mělarozhodnout jinak, nejít do toho, vždyť je to na celý život.... rozmyslet si rozumně zda na to mám nebo ne před otěhotněním.
Mám pořád strach, co bude v budoucnu, nemoci, jestli se vůbec bodu mít rádi. Malý za chvíli do školy. Malou má rád, pořád se s ní mazlí a objímá, mě taky (to před tím nedělával).
Prostě hrozné depky. Ach jo, strašně se trápím a mám pocit¨, že už to jiné nebude 😢
Jen si pořád vyčítám, že to možná není jen ta dperese, ale že jsem prostě taková, neshcopná a nezodpovědná matka....že to mám v povaze. Děti obecně mě až tak neberou. malého jsme si zamilovali, byl to náš miláček. A teď mi malá připadá jako vetřelec. Vím je to hrozné...
Manžel a všichni ostatní si malou užívají, jen já ne...Bude líp ??

dagulik
autor
5. led 2015

Co když to není poporodní deprese, jen odmítám přijmout roli matky dvou dětí....? ☹

nonacek
5. led 2015

@dagulik něco ti povím.... mě když se narodil syn a sestra my ho poprvé po císaři přinesla.. tak jsem při pohledu na peřinku vykřikla ať jsi ho odnese......
koukala na mne jak na vraha....😈
ale po pár dni se to změnilo a milují své dite😉😉😉💖💖💖
asi sem byla nějaka zmatena,dnes to nechápu... proc sem to udělala ani důvod neznám... a někdy si to víčitam..

veeeraf
5. led 2015

ahoj, možná by pomohl psycholog. Psychiatr tě moc nevyslechne, je to takový automat na léky. To, že máš prášky je sice fajn a věřím že ti pomůžou, ale co je hlavní příčinou úzkostí( že máš dvě děti a nezvládáš je normální, nejsi v tom sama), to musíš zjistit. Možná si jen hodně unavená a to, že člověk nikam nemůže, to taky nepřidá..

ladik1
5. led 2015

Já měla úplně jiný příběh, ale pocity dost podobné s druhým dítkem - holčičkou. Děti máme brzy po sobě, než byla malá, tak jsem ve 4 měsící potratila. Porod holčičky byl v poho, rychlý, vše ok, měla jsem radost. I když byla malá v terrmínu, den po porodu mi ji vzali, dali do inkubátoru a týden jsem vůbec nevěděla co s ní bude ☹ Pak jsem se asi bála, že se jí prostě něco stane, asi jsem se bála vytvořit si s ní vztah, tak jsem měla úplně stejné pocity jako Ty... Můj muž (jinak fakt velice racionální člověk a ekonom) mě asi po 2-3 měsích vzal k paní, která je něco jako, nevím jak to nazvat 😀 , poradce (esoterička nebo tak něco) a já jsem se tam před ní (cizím člověkem, který neradil, jen nezávisle vyslechl) poprvé vypovídala nahlas ze všeho, ze své hrůzy a strachů a pocitů a fakt mi to pomohlo... Začla jsem se pomalu rovnat - což bylo dost náročný na manžela, protože jsem asi byla dost hnusná, ale pomohlo to a malou miluju, i když mě teď trochju štve, protože ja samej táta táta 😀 To bude dobrý uvidíš! Chce to ale asi pomoc psychologa, nebo někoho cizího, komu můžeš říct i to, za co se stydíš i před svými rodiči, sourozenci a mužem (v mém případě to bylo to, že jsem malou neměla ráda)... Trvalo to dohromady cca půl roku, ale holčičce je teď 1,5 roku a je skvělá a i přes zdravotní provlémy ohromná bojovnice a srandistka 😉 Držím palce!

dagulik
autor
5. led 2015

Díky moc za slova útěchy, které fakt teď potřebuji. U psychiatry (je to známá, trochu z manželovy vzdálenější rodiny) jsem se vypovídala a taky pobrečela. Také uvažuji o psychologovi, hledám nějakého na doporučení.
Nejhorší je to, že nedokážu svým dětem teď dát lásku. Jsem jako bez citů. Malý (starší) za mnou chodí a objímá mě a říká že mě má rád (to dřív nedělával), a já jakoby nic necítím. Je to fakt noční můra. Myslela jsem, že tehdy to mimoděložní těhotenství (v rohu) a ukončení (revize) byla ta nejhorší noční můra, ale teď vím, že nebyla. Tu prožívám teď...

dagulik
autor
11. led 2015

Nenajde se ještě nějaká maminka, která prožila nebo prožívá něco podobného pocitově?
Díky

vercaxxx
12. led 2015

@dagulik ahoj, koukam na Tvůj příspěvek a chci Ti jen napsat, že to není nic až tak neobvyklého. A navíc si myslím, že to skutečně je ta poporodní deprese. Akorát u AD bohužel trvá, než zaberou. Na druhou stranu, pokud je máš už 3 týdny, tak by se to pomalu mělo obracet k lepšímu. Já jsem neměla poporodní depresi, ale příšernou, nesnesitelnou úzkost a strach ze všeho možného. Taky jsem to nakonec musela řešit AD, i když jsem dlouho doufalo, že to přejde. No nepřešlo 🙂 Začátky braní AD byly snad ještě horší, ale zhruba po 3 týdnech se to začalo pomalu lepšit. Já si tedy myslím, že už se to zlepšení blíží.
Já se jinak snažím dělat stránky a shromažďovat informace pro ženy, které něco takového potkalo a potkává, tak se o to dost zajímám. A můžu Tě ujistit, že rozhodně nejsi s těmito pocity sama. A taky že je skoro jistý, že se to zlepší. Tématu poporodní deprese se třeba hodně věnuje herečka Brooke Shields, která ji také prožila. Po dlouhé době, kdy nemohla otěhotnět se jí to podařilo a nakonec nebyla schopná své dítě mít ráda. Také brala AD a také jí to pomohlo. Takže neboj, není Tebou 🙂 A jsi skvělá, že jsi to začala řešit!

zofka44
13. led 2015

@dagulik ahoj, prozivam podobne, syn vymodleny, adoptovany, a ted holcicka, v kterou uz jsem ani nedoufala, rozdíl mezi nimi 2,5 roku. Stejne pocity-jak sladit režim, syn dost zarli, pocit, ze jsem jak ve vezeni, nikam nemůžu, na záchod za řevu malé, nebo s ni. Nestíhám úklid, vařím po večerech. Chlap pomáhá, ale někdy je cely den pryč a ja jsem na nej jakoby naštvaná, ze on muze pryč a ja ne! Kdyz někam jedem, tak zase všechno tahat s sebou, než je oba oblecu, usadim do auta...spaní nic moc, malá se porad budí.zatim jsem nikde nebyla,myslim psychologa, ale přemýšlím o tom čím dal víc. Moc bych si je chtela užívat, protože malí nebudou na furt ze? Ale nejde mi to, casto jsem na ne protivna, potlačuju agresivitu, a večer padam na hubu.
Neboj, nejsi v tom sama!

dagulik
autor
13. led 2015

Je dobře vědět, že nejsem jediná. Samozřejmě to nikomu nepřeji a je to hrozné, že trpí více maminek. Ty moje výčitky jsou nesnesitelné....jsem to já, kdo byl inciátorem druhého dítěte, manželovi se ze začátku moc do toho nechtělo a já ho ujišťovala, že to bude dobrý, že to zvládnem, že si tentokrát miminko budu užívat. A není tomu tak. Manžel je rád, že máme malou, zamiloval si ji. Ale hlavně by měla fungovat matka...a to se neděje. Psychiatrička říkala, že hlavním spouštědlem bude deficit spánku, co ž u mě asi bude, páč jsem hrzoný spáč, a manžel s malým také, takže jsme docela vyspávali, když jsme byli jen 3. Možná mě stresuje, že už se nikdy pořádně v klidu nevyspím ☹ Já vím, je to sobecké, ale já bez toho nemůžu prostě fungovat. Měla jsem i pohdovou práci z domu a myslela jsem, že budu pracovat dál, a nejde to v těch stavech které prožívám. Posledních pár dnů je to opravdu hodné zlé....velké úzkosti, stres, pláč, jsem vyklepaná a nemůžu nic dělat. Nelepší se to ani po měsíci užívání AD. Doktorka mi předepsala ještě Mirtazapin, Tak uvidím. Nemáte někdo zkušenost s těmito AD?

dagulik
autor
13. led 2015

@zofka44 myslím, že to je u tebe vyčerpáním. Ale pokud bys pociťovala, že upadáš do deprese a negativních myšlenek a velkých úzkostí, tak to určitě řeš co nejdříve. Protože já myslela, že mi tabletky zaberou, ale zatím se to jen horší a prohlubuje. takže je to pak fakt na dlouho. Tedy já pořád doufám, že se to aspoň trošku zlepší...

dagulik
autor
13. led 2015

@vercaxxx já si fakt připadám, jako hrozná matka, která odmítá své dítě. Teď to opravdu tak cítím. Vůbec nevím, jak se v těchto stavech o malou postarám. Je to rouhání, ale nejraději bych malou odložila 😢 Je to hrozné, ach jo. AD už beru přes měsíc, a pořád se to prohlubuje. Doktorka říká, že mám vydržet a být trpělivá, že na změnu AD je ještě brzy. Někde jsem četla, že mohou zabrat až za 6 týdnů, nebo za 2 měsíce. Už jsem uvažovala i hospitalizaci, jak je mi špatně.... ☹ Můžeš popsat tvůj příběh? Kolik máš dětí, jak to u tebe probíhalo apod...? Děkuji

zofka44
13. led 2015

@dagulik asi jo, jak jsi psala, ze jsi spac a bez spánku nefungujes, mám to úplne stejne, spánkovy deficit mi vadí silene, syn spal výborně a celou noc, a dcera se budí co hodinu. Je jasny, ze takových nespavcu je spousta, jen někdo to nevyspani proste neustojí. Je dobre, ze to resis s odborníkem. Ja začala alespoň s tím, ze jsem našla paní na hlídání a ta si vždy jedno z děti vezme, a ja mám čas věnovat se tomu druhému.
Babičky by u vás třeba nepomohly? U nas jsou tedy daleko a navíc pracující☹(

dagulik
autor
13. led 2015

@zofka44 Babičku máme jednu (tchýni), a ta pomáhá, je taky špatná z toho, co se teď děje se mnou ☹ Dokonce jsem ji nechala malou i na noc, protože nekojím. Ale to je jen chvilková pomoc, na mém stavu to nic nemění ☹ Mohla jsem se vyspat celou noc, a stejně jsem spala špatně ☹ A ráno zase stejně špatné stavy. Mám i takové myšlenky, že bych jí tam malou nejraději nechala. No mazec! 😖 I dědeček (můj táta) pomáhá, vodí malého ze školky. Manžel je skvělý. Pomoc kolem je, ale ne taková, která by mě z toho vytáhla....

vercaxxx
13. led 2015

@dagulik no u mě to bylo trochu jiné, já mam jenom jedno dítě. Hrozně jsem po něm toužila a dost to trvalo, než se zadařilo. Už v průběhu těhotenství jsem měla furt strach, že o něj přijdu. Po porodu jsem nejdřív řešila potíže s kojenim a když se zadařilo, tak jsem se začala zas bát. A to skoro všeho, hlavně tedy o dítě. Trpěla jsem vtíravými myšlenkami, které jsem nedokázala vůbec ukočírovat. Pak už jsem se bála sama někam chodit, být sama s dítětem a vlastně i vyhledat pomoc. Nebylo to vůbec jednoduché, ale AD mi nakonec pomohla. I když teda musím říct, že začátky s nimi, to bylo úplně to nejhorší, co jsem snad zažila. Totálně mi selhaly veškeré uklidňující mechanismy v hlavě, takže sebevětší kravina, která mě napadla, pro mě byla děsivá a paralyzující. Takže nejspíš nějaký vedlejší účinek AD. Ale co je důležité, zabralo to. A přišla obrovská úleva a velká radost z mateřství. U Tebe se to určitě také zlepší a přijde úleva. Je škoda, že to ještě nezabralo, už by asi pomalu mělo. Ale já nejsem doktor 🙂 Nedávno jsem četla výsledek studie, kde uváděli, že lidem, co jedli hodně ryb, zabrala AD líp. Dávali to do souvislosti o omega3 kyselinama. Tak to také zkus 🙂 Už by to vážně ctělo, aby vymysleli něco, co zabere hned. Takového zbytečného trápení.

vercaxxx
13. led 2015

A jinak souhlas, spánek je děsně důležitý a udělá to svoje. Ono vůbec celý ten začátek mateřství je hodně náročný a bohužel se o tom moc nemluví. Ale má to tak hodně žen.

dagulik
autor
13. led 2015

@vercaxxx děkuji za tvůj příběh. Je fakt, že taky mám pocit, že je mi hůř a hůř, a taky mi připadá, že je to to nejhorší, co jsem kdy zažila. Prostě velká nekončící noční můra. Dočetla jsem se, že AD můžou zabrat třeba i za 6 týdnu, je to prý individuální. Tak pořád doufám. Jinak je bude muset dr. změnit, no pry to může být na dlouho, než se najdou ta pravá AD, která zaberou.
Deprese je hrozná jak u jednoho ta i u dvou dětí, to určitě. Jen s tím rozdílem, že u dvou dětí má člověk zodpovědnost vůči dvěma dětem, což ještě víc deptá....Jen se modlím, aby AD zabrala aspoň trochu, ať se mi aspoň trochu uleví, a já můžu začít fungovat. Teď si připadám jako beznadějný narkoman, dr. mi předepsala další AD na spaní a něco na uklidnění. Nikdy jsem žádné léky brát nemusela, takže si teď připadám jako troska která se bez tabletky ani nehne 😖

vercaxxx
13. led 2015

@dagulik je pravda, že někdo hledá AD navíckrát, ale často zaberou ta první, tak ještě neházej flintu do žita. Já jsem teda také už ztrácela naději, ale ta úleva nakonec vážně přišla. U Tebe přijde taky, toho se vůbec nebojim. Jen se opravdu bohužel nedá říct kdy.
A hlavně se neobviňuj, není to vůbec Tvoje vina, deprese je nemoc jako každá jiná. A na ty se taky berou léky a a lidi z toho špatný pocit nemají. Je škoda, že se na tyhle duševní nemoci hledí trochu jinak. Myslím, že to jen zbytečně ztěžuje už tak nelehkou situaci. Opravdu nejsi jediná 🙂

svija
13. led 2015

@dagulik - já bych taky řekla, že se u Tebe opravdu jedná o depresi a ne jen o pocit, že nezvládneš 2 děti. Sama mám s AD po porodu bohužel také zkušenosti a je to opravdu úleva, když zaberou a sama pak vidíš ten rozdíl, že jsi to opravdu nebyla ty, ale díky nějaké chemické nerovnováze v mozku se objevily tyto stavy. Tak ještě vydrž a snad přijde úleva brzy.

vercaxxx
14. led 2015

@svija naprostý souhlas. Ten rozdíl je strašně velký a člověk na vlastní kůži pocítí, jak je ta naše mysl vlastně ovlivněna chemicky a tělesně. Vlastní vůle je krásná věc, ale stačí málo a všechno se rozhodí.

vercaxxx
14. led 2015

@zofka44 ono do urcite miry jso tyhle pocity asi bezne, ale pokud by se to nelepsilo a ovlivnovalo to vyrazneji Tvuj zivot, tak urcite stoji za to jit nekam konzultovat. I dobry psycholog dovede udelat sve. A cim driv se tyhle potize resi, tim to jde snaz!

davsonsyn
14. led 2015

tak stejné pocity jsem měla a i já, ale u prvního kluka , ale začalo mi to po jeho nemoci, za kterou jsem si dávala vinu, ale moje chyba to nebyla a co čtu, tak každé dítě si tím projde. No bylo to šílený období, brala jsem stejný léky jako vy a můžu vám říct , že to po nich bylo ještě horší , navíc jsem byla taková mimo realitu a zpomalený reakce, což s malým dítětem nebylo dobrý. No málem došlo na rozvod a tak, nechce se mi moc rozepisovat 😔 . Jediný co vám můžu poradit, zbavte se těch léku , je na tom neurolu šílená závislost a je k ničemu , radši si najděte toho psychologa a nezabírejte se tím co bude v budoucnu, nějak se to vždycky zvládne, hlavně pokud máte oporu v manželovi 😉

dagulik
autor
14. led 2015

@davsonsyn No zatím to bez toho Neurolu nejde. Jak přijde ta hrozná úzkost, tak se třesu a nemůžu nic dělat ☹ Teď beru nově Mirtazapin na noc, lépe jsem se po něm vyspala, ale byla jsem ráno a prakticky celý den utlumená, sice bez velkých úzkostí, ale trochu omámená a pořád s depresí... 😒 Oporu v manželovi mám, ale taky už to někdy nedává, ty moje negativní stavy. Pořád mu říkám, že jsme do druhého dítěte neměli jít, že nám bylo dobře, a teď se tak trápíme....Ještě, že ho mám, jinak být sama se dvěma dětma, ani nechci pomyslet....

dagulik
autor
14. led 2015

@vercaxxx S psychologama je to těžký, je dlouhá čekací doba. Tak se snažím přes známé o doporučení, snad se zadaří nějakého dobrého sehnat brzy. Bez psychologa to asi nepůjde. Nejhorší je, jak se všichni v rodině těšili na miminko, já taky, a teď tohle. Musí se mnou prožívat to peklo.... 😢 Je mi jich strašně líto a hrozně si to vyčítám...

davsonsyn
14. led 2015

@dagulik ty stavy znám, byla jsem na tom stejně , upřímně , doteď jsem se z toho úplně nedostala, ale už aspoň neberu ty prášky. Pomohlo mi to , že jsem si uvědomila co to spouští a začala jsem s tim něco dělat, promluvila jsem si upřímně o svých pocitech s manželem . Je to běh na dlouhý tratě , ale zvládnete to ;)

davsonsyn
14. led 2015

@dagulik hlavně po delší době užívání těch prášku hlavně po tom Mirtazapinu jsem přestala mít absolutně chuť na sex , takže i soužití s manželem šlo ke dnu ☹

dracula
14. led 2015

Nečetla jsem diskuzi ostatních. Má rada zní: Přečti si po sobě text, cos sem napsala. Nemáš žádný problém. Přečti si, co za problémy tu mají maminky v jiných diskuzích. Buď šťastná za výborné zázemí a zdravé děti. Nebuď sobec, který lituje, že musí dát kus svého času dětem. Prosím Tě o větší pokoru v životě a abys byla šťastná, tak se musíš začít radovat z maličkostí, které přináší život. Pak možná, když se v sobě překopeš a zorientuješ ve svých pocitech, tak dojdeš v životě k pocitu štěstí.

Možná je to tvrdé, ale z mé strany je to upřímné.

tarra27
14. led 2015

@dagulik to víš že bude líp.....máš strach z budoucnsti a abys to zvláda....to je normální....já bych se vykašlala na farmaka, smažila se budovat vzah k detem i manžeovi, výlety se dají napllánvat i s menším mimčem....a uvidí jak časem poroste, bude to lepší a lepší.....ted je miminko a máš i pocit možná, že se starším nemužete tam a tam, protože je to svým způsobem omezení, ale jen dočasné neboj...a přece bys nechetla mít jedináčka...jemu delení prospívá, sestřičku miluje....a i až budou větší bude mít k sobe segru a ona bráchu....do života je to super, až budete s manžou starý a nemocný, máte pořád nekoho, kdo za váma přijede....na kafe....a hlavne se podelí i o starosti o vás atd.....

bud ráda, že máš deti dve....je to nesporná výhoda....jak rpo deti, tak pro vás. ak se zakliduj a že nemáš třeba vše tip top je normální, to je život 😉 ale hlavne že jste zdraví a že máš manžela.....na pomoc....

tak se drž. bude to dobré...a časem se ohlídneš zpet a budeš si říkat, že jsi bláznila zbytečně....a až budete jezdit po výletech a uvidíš, jak si decka rozumí.....kolikrát si vzpomeneš co te to napadalo.... .)

vercaxxx
14. led 2015

@dagulik vážně si to nevyčítej, není to Tvoje chyba. Deprese opravdu dokáže napáchat mnohé, důležité je, aby se to dalo brzy do kupy (a to určitě dá). A pak jim to všechno vynahradíš, to mi věř! Co se týče prášků, já vůči nim negativní postoj nemám, určitě by asi bylo lepší najít příčinu a tu odstranit, ale to je v mnoha případech běh na velmi dlouhou trať. A když je člověku nejhůř, pomohou mu a pak se třeba můře pracovat na tom dalším. Navíc když je příčinou chemická nerovnováha v mozku, tak to prostě léky srovnají. Taky jsem měla v počátků obtíže v intimní sféře, ale to pak přešlo.
@dracula omlouvám se, ale tento příspěvek mi přijde dost mimo. Někdo, kdo se potácí v depresi, se prostě nemůže radovat z maličkostí, ani kdyby se na hlavu postavil a i kdyby tisickrát chtěl (což většinou i chce). Není to ani lenost, ani nevděčnost či rozmar, je to deprese, která ti prostě všechny pozitivní prožitky zablokuje. Ale tohle prostě nejde pochopit, pokud to člověk neprožije.

maru84
14. led 2015

@dagulik Nemám ještě děti, takže nemohu uplně soudit. Nepomohlo by najít si nějaký koníček? Případně začít pracovat? Doporučuju nebrat prášky. Úzkostmi až panickými záchvaty jsem trpěla a porazila jsem je bez prášků. Občas začnou vykukovat, ale člověk s tím musí umět bojovat. Určitě jsem neměla nejhorší stavy co jde, to je pravda, ale ani dle tvého popisu netrpíš takovou formou, abys potřebovala prášky. Prášky jsou svinstvo ☹

daasenka85
14. led 2015

@maru84 sice svým způsobem souhlasím, také jsem bojovala a přesně jak píšeš, občas bojuji s panickými a úzkostnými atakami (někdy fakt silnými, že mám co dělat, abych někam dojela), nicméně stále to není deprese. Záchvaty přijdou a odejdou a pokud na nimi nebudeš přemýšlet 24 hodin denně a vyloženě se tím mučit (což jsem jednu dobu měla taky takové období), tak to má stále do deprese daleko. Když jsi v depresi, tak máš podle mě ty černé myšleny non-stop a prostě nejsi schopná fungovat. Neodpočineš si od toho. A je už jedno, jestli to přijde najednou nebo postupně. Tam bych to asi práškami řešila i já, ač jsem jinak taky proti "chemii". Jenže proč se trápit a stejně ten boj třeba nevyhrát? Však to nemusí brát "pořád".

@dagulik přesně jak tu píší holky, také bych zkusila psychologa.. Většina psychických onemocnění podle mě souvisí s dětstvím a s pohledem na sebe sama (moje zkušenost). Moc Ti držím pěstičky, aby se brzy ulevilo!! A co zkusit časem homeopatii k těm antidepresivům, pokud jí věříš? Ale hlavně, aby s brzy ulevilo, teď na ničem jiném nezáleží. Jsi moc statečná, opravdu si nic nevyčítej, určitě to vybojuješ a jednou na to budeš vzpomínat jen jako na nehezké životní období...