Strach z řízení auta. Překonala z Vás některá?

@martina468 je to 11let co jsem udělala řidičák a jo,strach byl,ale docela rychle to přešlo. Přesto jsem byla hrozný řidič,dokud jsem nepoznala svého partnera. Ten mě naučil sakra řídit a z klasického sedanu jsem si troufla i na velkou dodávku 😉 horší to bylo s motorkou. Táta mě na silnici nepustil rok,dokud na mě nepoznal,že jsem připravena (celou jednu sezónu jsme jezdili na.místní letiště a tam mě driloval v řazení,meziplyn,obloucky,atd ) a stejně jsem se párkrát vyválela,ale max v rychlosti 10km/h 😂 prostě mě třeba motorka pretahla přes únosný úhel a bylo to (ta potvora měla 185kg)
takže chce to jezdit,jezdit,jezdit a hlavně,pokud na tebe bude byť zkušenější spolujezdec hykat,tak nebrat v potaz(pokud ovšem nepojede třeba auto ,kterému se má dát přednost 😉😂) jezdi tak jak se citis a casem to přijde do rukou úplně. Ale je hloupost být prilezitostny řidič,to je pak v kelu 😉

Já si dělala ŘP v 18ti a jela párkrát, měla jsem strach, nebavilo mě to, neměla jsem odhad a prostě jsem nechtěla.. myslela jsem si, že je to věc, kterou se prostě nikdy nemůžu naučit dobře.. před 2 lety manžel na půl roku odjel a já musela, to mi bylo 32 let.. takže po 14ti letech velká parááda 😅 .. ale naučila jsem se, strach jsem měla, ale po půl roce intenzivního ježdění bylo vše ok a teď už si to i užívám 🙂.. opravdu je potřeba mít důvod a být nucena.. držím pěsti!!

Ja jsem si udelala ridicak v 18 a od te doby jsem neridila (11 let). Mela jsem dost strach, ale musela jsem se naucit, abych nebyla zavisla na priteli (bydlime za mestem). Asi mesic jsme se spolu snazili rozjezdit, ja totalne vynervovana, vubec mi neslo ani blby rozjizdeni, dost o nervy. Nakonec pritele napadlo, at to zkusim sama po kouskach. A to kupodivu zabralo! Jezdila jsem pomaloucku po kousickach sama v case, kdy jsem vedela, ze nebude moc lidi a za par tydnu v pohode. Takze doporucuju zkouset spis sama, vic to pak nuti premyslet nez se spolehat, ze poradi ten druhy 🙂

Holky 15 let jsem neřídila a já radši i pojedu busem než sednout za volant, ale manžel ted nějakou dobu nebude po ruce, tak nevim jestli nezačnu. Když já už asi neumím se ani rozjet😀

Jediná rada, jezdit, jezdit a jezdit... Vybrat si čas, kdy nikdo na silnici nebude... Ideálně neděje večer a kousek jet.. já jsem myslela, že nikdy řídit nebudu.. vždycky, když jsem měla jet okolo auta, tak se mi svíralo srdce a potily se mi ruce... A nakonec jsem už najezdila 25 000 km a řídím j teď v 40 TT těhotenství..

@jjasmina tak začni trénovat,než ti odjede 😉 to dáš! Jinak třeba v Písku je "autoškola " pro ženské,co dlouho nejezdily,na oživení,nebo zlepšení jízdních schopností 😉 já třeba i po letech mám problém s podelnym parkováním,ale s dodávkou no problém 😂

@amazonkajanik Kondicni jizdy porada asi kazda autoskola ;)

Řidičák jsem si dělala v 18, v tu dobu měl auto můj dnes už dávno bývalý manžel. Zkusila jsem to párkrát, jenže on byl šílený nervák - neřval, ale bylo vidět, že má strach, byl v křeči, takže já taky. Tak jsem to tenkrát vzdala. Po třinácti letech jsem potkala svého současného muže, ten mě docela rozjezdil, ale vždy mi bylo lépe na sedadle spolujezdce a nikdy jsem neměla pocit, že auto úplně ovládám a mám ho zcela pod kontrolou. Teď máme už tři roky nové auto, v tom jsem ještě za volantem neseděla. Pořád cítím, že bych měla, hlavně syn má teď 2 a čtvrt, blíží se školka, kroužky... A celkově mě štve, že jsem v tomhle závislá, jak se chce nebo nechce jet chlapovi. Hrozně s tím bojuju, ale budu muset. Jen vím, že to pro mě bude vždy nutné zlo než že bych si řízení užívala.

@jjasmina ja se ucila rozjizdet na prazdnym parkovisti 😀 a fakt to byl trapas, trvalo mi to mesic 😀 ale to bylo hlavne tim, ze me znervoznovala pritomnost pritele, pripadala jsem si jako totalni trubka 😀 ...a nejake kondicni jizdy take muzou pomoci 🙂 ti instruktori budou prijemnejsi nez na 18ti lete "fracky" 🙂

@martiniquest já bych ke svému bývalému učiteli na kondicky teda nešla 😂 když dokázal říct před lety segre,když se ptala,jak jsou rychlosti,že to jí doma poví manžel a já měla jízdy stylem ,půl hodiny vedle do města,45min čekání než nakoupí v rybářských potřebách a pak zas po "rovině " půl hodiny zpět domů (tuhle trasu mimochodem jezdíme za našima,byť je o cca 15km delší,ale co se týče plynulosti provozu a spotřeby daleko lepší)

Delala jsem ridicak v 18 a vubec nejezdila. Po 6 letech na vesnici, kdy mhd 0 0 prd, jsem se nastvala a koupila si auto 😅 to uz mi bylo 27, takze jsem neridila 9 let od ridicaku. Nejdriv s manzelem kolem vesnice, pak do mensiho mesta, pak uz sama.. po par tydnech uz jsem jela do prace do Prahy. Ted, po 6 letech aktivniho rizeni, sice stale parkuju na blondynu a couvat mi nejde, ale nebojim se a naopak si uzivam, ze jsem pani sveho casu. Takze za me, chce to spravnou motivaci a pak nepremyslet, proste jet a jet a jet.

Já jsem zrovna teď dodělala autoškolu, opravdu čerstvě v úterý jsem měla zkoušky, a to jsem 36tt. ŘP budu mít cca za 14 dní. A teda jako, bojím se, až budu jezdit. Jenže musím, dělala jsem protože potřebuju vozit syna do školky, bydlíme cca 5-6km od všeho. Takže je potřeba abych byla pojízdná. Nejde se pořád na manžela spoléhat. V autoškole jsem jezdila s malou Toyotou, myslím yaris, no a na zahradě na mě čeká peugeot partner, takže rozdíl jako blázen... no uvidíme.

@lucifux yaris je sice malý ale v partneru máš celkem výhled,jezdila jsem s ním u pošty 😉 lepší je tepee,je sice o dost větší,ale pro ženský jako ty,má parkovací senzory 😊

Ja 🙂. A na etapy... Ale fakt strach mam az prehnany... Jezdila jsem pred par lety, pak jsme se stehovali, narodilo se mimco a s MHD nebyl duvod ridit. Byla jsem nestastna, ze si nikam s autem nedojedu... Ted zacala byt potreba nekam jezdit (pomahat mamce, bydli kousek) a ja jezdila a jezdila, sem tam v prazdne ulici zkusila podelne parkovani a uz se citim daleko jistejsi! Zkousim nove situace a ziskavam odhad. Kdyz mi manzel rikal, jak parkovat, neslo to... ted jsem si na to prisla sama. Jo a me nejvic stresujou jini ridici, tak na tom (v hlave) pracuju... Ucitel v autoskole mi rikal, ze kazda "chyba" (mysleno mala) cloveka posune (neco se nauci), tak to si taky casto rikam...vzdycky me "chvalil", kdyz mi to chciplo 😉

Můj příběh podobný, jako výše zmíněné. Řidičák v 18, pak dlouho nic, po seznámení s manželem jsem se začala opět postupně učit. Nejdřív jezdil se mnou, pak jsem to zkusila sama a opravdu to chce cvik. Dobrá rada - všichni ostatní jsou zkušenější a umí se ti vyhnout. Radši jeď pomalu, nezmatkuj, nenech se rozhodit troubením. To dáš, věříme ti

A příběh taťkové ženy - v mládí autonehoda, při které ona sotva přežila a její maminka zemřela. Blok jako blázen. V 55 letech si konečně udělala řidičák a začala jezdit.

Ahoj, snad tě povzbudím. Řidičák jsem udělala hned v 18ti. Hned po té jsem řídila asi rok, bavilo mě to, trochu strach jsem měla, ale jízda mě bavila. Pak nebylo co řídit, pak první těhotenství, miminko atd. až jsem úplně přestala řídit a v podstatě od 20ti jsem nejezdila vůbec a ani třeba 5 km cesty kterou jsem velice dobře znala,prostě jsem se hodná bála. Manželovi to hodně vadilo a tak jsem dostala od Ježíška auto, no radost jsem úplně neměla. Ale z donucení jsem jezdit začala. Jako jsem na sebe celkem dost pyšná, protože jsem opravdu překonala samu sebe. Řídit auto pro mě byl opravdu velký bubák a před jízdou jsem se dokázala tak vystresovat, že jsem měla i průjem, jak před zkouškama 😀 Teď řídím téměř v klidu,když mám jet delší trasu nebo někam kde to vůbec neznám,tak nervózní jsem, ale prostě jedu. Takže to chce fakt jen jezdit, jezdit, jezdit.

Ještě dodám, že jsem v kuse neřídila 8 let a to vůbec. Držím ti pěsti,ať se překonáš,z každého ujetého Km budeš mít jen radost a budeš jen lepší a lepší.

@martina468 já jsem vždycky tvrdila, že nikdy řídit nebudu, bála jsem se. A myslela jsem to naprosto vážně. Jenže jsem si našla přítele motorkáře a šup, už jsem měla řidičák na motorku.. A rok na to i na auto. Dělala jsem řidičák na Staromaku a vyloženě v centru Prahy, kde to bylo šílený. Ale zažila jsem tolik náročných situaci, že mě to vyskolilo a já se přestala bát. Tedy zacla jsem věřit sobě. Ostatním se nedá věřit nikdy. Moje rada je tahle "jezdit, jezdit, jezdit". Jestli manžel za týden odjíždí, vyrazte na výlet společně, rid ty. V neděli to samé. První den třeba 20 km, druhý 50.. Jinak to nepřekonaš. Ono to půjde, jsem si jistá ☺️ ale jezdi

@hobie já právě nemám taky ještě odhad a trochu s tím naším autem bojuju ale jak píšeš fakt to chce jezdit a jezdit

Je mi jasne, ze tohle neni uplne prakticka rada, ale pokud treba uvazujete o novem aute, tak bych sahla po automatu. On ten manual je docela narocny pro cloveka, ktery se boji. S automatem to mas opravdu ulehcene. Ale jinak souhlasim, ze to chce jezdit a jezdit.

@nazka když jsem ai udělala ridicak, tak mě to bavilo, ale teď po 15 letech si to neumím představit

Já se bála tak moc, že jsem si řekla, že nikdy. V 18ti mi otec řekl, nedělej si ho, nepustím té řídit. Pak výška, práce v Praze, nakonec stěhování do menšího města, ale pořád MHD na dosah, malé dítě. Pak jsme se přestěhovali na vesnici a měla jsem druhé a po roce a něco jsem se v lednu prostě rozhodla, našla si nejbližší autoškolu, která mě vyzvedla a dovezla domů a hned ten moment volala. Řidičák mám od června, dík corone jsem to dělala fakt dýl, vše bylo zavřené. Jezdím, po pár týdnech i sama, líp se mi jede samotné s dětma, manžel mě někdy komanduje u parkování, což mi vadí a už mi to moc nedělá, protože si to stejně udělám podle sebe. Podélně jsem jednou v centru nezaparkovala,.holt jsem vyložila babičku a jela pryč 😂 zítra mám jet k sestře přes půl republiky, tak si to rozmyslim, pojedu jen já a děti. Nejdýl jsem jela hodinu a půl v kuse zatím. Dálnice byla trochu zážitek

Já jsem měla z řízení strach, o řidičák jsem nestála. Táta mě v tom ještě podporoval, ty si papíry nedělej, víš jaká jsi nesika... Jenže pak jsem zažila jako spolujezdec bouračku, nic vážného,ale bála jsem se jezdit. A vyřešila jsem to právě autoškolou. Začátky byly strasne, ale hned jsem si koupila své auto a začala jezdit. Dost mi to usnadnilo život. Dneska je to skoro deset let, mám najezdene desítky možná stovky tisíc kilometrů, dálnice, velkoměsta, naopak jízda pekelným terénem v pustině. Je to jako cokoliv jiného, chce to trénink. Nejlépe jezdit sama.

Řidičák jsem měla v 18, pak jsem ujela pár stovek kiláků a pak roky nic. Můj druhý muž mi zničehonic koupil k 40+ narozeninám auto. A nauč se v něm řídit, když to rozflákáš, nic se neděje. Je to skvělé a bezpečné auto, ale nemá žádné asistenty apod. První dny byly strašné, ale každý den jsem se třesoucí vsunula za volant a jela. Předem jsem si naplánovala cestu, prohlédla podrobně mapu a jela.... Zkrátím to. Jezdím stále, denně městem do práce, o víkendech na výlety, na dovolenou na Slovensko, mám najety tisíce kilometrů, ale bojím se pořád, až se z toho v noci budím. A to jsem ani neškrábla, neměla sebemenší nehodu. Jezdím dobře, řekla bych, že i s jistotou, ačkoli to parkování.... Vlastně mě to i baví, ale ten strach a hrůza je tam i po víc než roce a nikam neodchází. Možná ho mám proto, abych byla opatrná, abych si všimla všech opilců, co po ránu vypadávají zpoza aut, všech neosvětlených cyklistů atd.
Držím palce.

@jjasmina to chápu.. Já se bála.i tehdy. Ale fakt pomůže se jen otrkat 🤷‍♀️

@nazka V autoškole se mi to zdálo víc než pohodě, ale ted po 15 letech fíííha. No uvidíme, samozřejmě hned do špičky nepojedu

@jjasmina to jo, chce to v klidu a hlavně, aby se Ti to neznechutilo hned. Já si vždycky pustila nějakou pěknou hudbu a byl to můj koníček ☺️

chce to jezdit, jezdit a zase jezdit. nejdriv zname trasy, ktere si clovek naplanuje a dobre je zna. ono se to casem zlomi. ja prvni rok taky byla vzdy ve stresu. ted jezdim denne po Brne vyzvedavat deti a naprosta pohoda. I podelne uz vklidu zaparkuju i kdyz jsou u toho obcas cumilove.

To je pravda. Já se snažím si každou novou trasu na mapě projít. Když jsem jela s dětma na Slovač, můj partner se mnou den předem tu děsnou odbočku na dálnici projel předem, což mě strašně uklidnilo, ale většinou to není nutné.
Beru to tak, že mě a moje okolí můj strach chrání, že zostřuje moje vnímání.