Jedno dítě - žádné dítě?
Kolikrát jste tohle vy, maminky jednoho dítěte, slyšely? A kolikrát vás to naštvalo?
Kolikrát jste to vy, maminky dvou dětí, řekly? A kolikrát jste to myslely ze srdce?
Mnohokrát, všichni, že jo?
Rozumím oběma skupinám – maminkám jedináčků ( = jednomatkám), co toho mají plné kecky i s jedním a štve je to zlehčování jejich snahy. Rozumím i maminkám dvou dětí ( = dvojmatkám), kterým, když mají doma jen jedno dítě, přijde péče o něj tak snadná, že s klidným svědomím prohlásí „Jedno dítě, žádné dítě!“.
Tak kde je zakopaný pes?
Ten důvod, proč tohle dvojmatky říkají, je ten, že jsou vděčné, že můžou alespoň trochu polevit v ostražitosti a netříštit svou pozornost mezi dvě ratolesti. Konečně se jednomu ze svých broučků můžou věnovat naplno. A to je osvěžující. Ony jsou totiž zvyklé na trhání se na dva kusy (plus další kousíčky pro manžela, domácnost, práci, atd.) – to je jejich bazální stav. Všechno míň je vyzdvihnutí hodné 😉
A důvod, proč jednomatky ta věta (alespoň v počátcích mateřství) štve, je ten, že do té doby, než se staly matkami, se tříštit nemusely, jejich bazální stav byl bezdětný. A zvyknout si na tu naléhavou přítomnost vlastní kopie prostě nějaký ten čas trvá. (Posílám pohlazení – vám, čerstvé maminky 😉) A člověka fakt naštve, pokud mu někdo předhodí, že to, co on považuje za obtížné, je pro jiného snadné! (Dokonce tou větou dvojmatky naznačují, že mít jedno dítě je stejné, jako nemít žádné – což je blbost, že?)
Pointa je v tom, že dvojmatky si rozhodně nemyslely, že „Jedno dítě – žádné dítě“ když měly jen jedno!! Naopak, byly stejně v pytli jako vy, jednomatky 😉 Ty upřímnější to i přiznávají 🙂
Ten slogan platí zkrátka jen a jen pro dvojmatky, když není jeden jejich potomek s nimi.
A co trojmatky a vícematky?
Se třetím dítětem se ta hranice ještě posouvá. Úplně běžně se přistihnu říkat: „To bylo pohodový dopoledne, měla jsem tu jen jednoho.“ A přitom tu mám děti dvě – ale miminko tak nějak nepočítám, to je na mně prostě jako klíšťátko a je mou neodlučitelnou částí. Prostě náš bazální stav jsou tři děti a jakékoliv menší číslo je těžká pohoda 🙂
Samozřejmě, že to chvíli trvá, než se rodina sžije, ale pokud udržujete rovnováhu v rodině (a ani se vám nenarodí náročňátko), není to až tak těžké, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Co s tím?
A tak prosím dvoj a více matky, aby k té větě, prohlašované před jednomatkami, dodávaly, že to platí jen v rodinách s více dětmi.
A vy, jednomatky, nezoufejte, všechny jsme byly ve vaší situaci a snažily se, seč nám síly stačily, dělat všechno tak nejlíp, jak jsme dovedly. Stejně jako vy. A stejně jako vy jsme občas měly pocit, že to nezvládáme, a že mít další dítě je čisté bláznovství. Alespoň na chvíli všechny 😉
Tak mě napadlo, že by možná bylo výstižnější říkat:
Mít doma o jedno dítě míň, je jako nemít žádné.
Ale to tak nevyzní nooo 😀
Tak:
(Buďte v klidu a množte se! 😉)
Článek byl poprvé zveřejněn zde
Mám v blízkém okolí rodinu s dvěma o kousek staršími dětmi a je to asi tak: Počkej, až se narodí... Počkej, až budeš mít druhý... Počkej, až bude chodit do školky... Počkej, až se vrátíš do práce ... Počkej, až bude chodit do školy... Jsme ve fázi "Počkej, až budou chodit do školy oba ..." A tak vlastně stále čekám 😁😁😁 Asi jak jsem neustále varována, tak to zvládame dobře 😁 ťukám 😁
Takhle: milovala jsem mít jenom jedno dítě. Bylo to strašně náročné, nešla jsem ani do sprchy, jak jsem se o ni bála, často jsem se nestihla najíst celé dny a ten pocit "my dvě proti celému světu" už se po druhém porodu v téhle intenzitě nevrátil. A mít tři děti je někdy megamazec. Když mám o jedno až dvě děti doma míň, mám pocit, že je to pohodička. ALE! Ten brajgl, když jsme tu všichni, je to, co roztáčí můj svět kolem dokola. Takže já bych ještě dodala, že čím víc dětí, tím víc boží to je!
@bedrisiivet 😂 to je na palici!...
@pavlapavlapavlapavla Super! 🙂
Napsala si to strasne hezky! A naprosto souhlasim. Dokud jsme meli jen tu jednu opici prislo mi to na hlavu, ale az ted kdyz name druhou musim uznat, ze teda se dvema to rozhodne plati! Stejne kdyz jsem si jako bezdetna nekdy myslela, ze jsem unavena a pak prisla prvni holka a ta unava se najednou ukazala v jinem svetle 🙈
A já musím říct, že jsem se bála, že s příchodem druhého syna bude mazec. Zatím teda tuhle větu nepoužívám, a to miminko opravdu nemám hodné, ale spíš náročné 😂
Pravda pravdoucí😃.Zrovna nedávno jsem přemýšlela,jak jsem mohla být zahulená z jednoho dítěte,i když,byl a je náročnější.Muj chlap musel dokonce hlídat, když jsem vařila.Nechápu😂. Teď tu mám dva a je to úplně na pohodu.
Já jsem tohle rčení vždy kvitovala. Vojta byl sám tak strašně hodný dítě. Od narození dobře spal, vždy dobře jedl, neměl žádný výlevy, na všem se s ním dalo domluvit v rámci jeho schopností věci chápat a vnímat. Takže pro mě to opravdu “bylo žádné díté” a uvědomovala jsem si to. Po narození dvojčat to bylo taky všechno super, ovšem než nastala doba, kdy začaly potřebovat a vyžadovat pozornost. Miluje je, neubližuje jim, ale já mám opravdu co dělat, abych uspokojila vždy potřeby všech. A Vojta zkouší a zkouší kam ještě může..
Nó když jsem měla jedno dítě tak jsem si myslela jak je náročné - vezměme potaz, že je postižené a jeho noci byly katastrofické. . . Jenže pak se narodil Jaromír. . . dítě, které sice v noci spí, ale v žádném případě to není dítě pro začátečníky. . . . Zatím co Luky až tak neměl sebevražedné sklony, tak Jára je má 100x denně a nechat ho bez dozoru je nemyslitelné. . . . Takže Luky byl měsíc v lázních a teda. . . no nějak jsem si nevšimla nějaké pohody, maximálně teda odpadly věčné "rvačky". . . Kdy Jára utlačuje Lukáška. . .
Já to teda nikdy neřekla, mám děti po roce od sebe, takže neumím posoudit, já " pohoda" je jen s jedním dítětem, když je starší.ale ten první rok s dcerou byl pro mě těžkej, bylo to nové, ona nejedla špatně přibírala, cvicila jsem s ní až do porodu druhého vojtovku, takže leharo to pro mě nebylo.a teď naopak to slýchal od maminek jednoho dítěte, ve stylu, jak to mám těžký, dokonce i od maminky dvojcatek jsem to slyšela.ale nemyslím si to.myslim, že i jedno dítě musí být pro maminku náročné, protože ona to jinak nezná.
Já jsem trojmatka a sama říkám, že nejtěžší to bylo s tím prvním a v roli "jednomatky" . V roli matky se prostě člověk hledá, snaží se jít tou nejlepší cestou a řeší "pytloviny" (resp. pytloviny z pohledu trojmatky, která má už většinu otázek zodpovězenou). Po druhém dítěti každé další navíc už není tolik znát, kolikrát tu máme i kamarády dětí na noc a skoro bych to nepoznala, holt jen namažu rohlík navíc. Co teda iritovala a irituje dodnes, že když jsem někomu oznámila, že čekám třetí dítě, nebo že se třetí narodila, nebo že 3 děti mám, že se dozvídám, že jsem blázen, zasloužená mamina, že to je hrozný a nemůžu to zvládat... A přitom je s každým dalším dítětem je další důvod radosti a určitě mám mnohem větší pohodičku než rodiče jedináčka se zdravotními problémy ☹
Dcera byla velký pohodař, takže u nás to tak trochu platilo, ale byly i chvíle, kdy člověk "padal na hubu", ale bylo jich naštěstí málo. Jen mi tedy na začatku chyběla ta sebejistota, kterou mam teď s druhym dítětem. Clověk se bál jestli vše dělá správně a kolikrát řešil fakt hovadiny.
Pujcim vam svuj kousek, je to holka sikovna, ale posuk, 5 vyrazenych zubu a a aktualne i sesita pusa, uhlidat nelze, porad beha, skace, pisti, vresti, rozhazuje veci, jestli takovy bude i syn az se naroditak potes koste😂
článek nebere v potaz, že by to mohl někdo vnímat jinak ... za sebe musím říct, že jsem měla největší pohodu jako "jednomatka" a doteď mám nejklidnější chvíle, když mi mladší děti po obědě zaříznou a mohu trávit čas jen s nejstarším synem ...
Začni psát komentář...
Jj... jedno dítě žádné dítě. Mám tříleté dvojčátka a když náhodou - stalo se asi dvakrát za tři roky, jsem byla jen s jednou, byla to maximální pohoda. A to ikdyz se Jedna vzbudí třeba o čtvrt hodky dřív než druhá, užíváme si s tou právě probuzenou maximálně jedna druhé..