Tak uz jsem od včera doma😐 nevím jaký z toho mám pocit, když jsem odjížděla brečela jsem,když jsem přijela domu za synem byla jsem šťastná,ale zároveň zklamaná že už si ty dva kobližky nemůžeme přivést domů☹ je to hrozny když jsou pres 100 km daleko. Doma je doma, spat ve vlastní posteli krása, být se synkem a manželem, úžasné. Ale oni tu chybí,je mi furt do breku....☹ už se těším az za nimi zítra přijedu a opusinkuju je😘 Cítím ted pocit plnosti,když už je naše rodina kompletní ale jak se mi stýská tak pocit klesá.☹ jak tohle přežít? Pri představě že tam naši broučci budou ležet ještě měsíc, je mi mdlo,šíleně dlouhá doba.