Váhala jsem, zda popsat svůj druhý porod, když jsem lenoch ten první loni nepopsala, ale napravuji vše co jsem minule nestihla..kojením počínaje, psaním článků konče-)

Rodit jsem měla patnáctého a tak jako u Vojtíška..i druhé miminko se nechystalo na svět včas a vidina toho, že budu do Neratovic jezdit obden a neustálé dotazy okolí "tak co" mě nesmírně vytáčely a pokaždé, když jsem si přečetla, že někdo z květnových maminek porodil, málem se mi vhnaly slzy do očí. Poslední týdny už jsem stejně skoro nespala, převalit se z jednoho boku na druzhý vyžadovalo pomalu jeřáb, hormony se mnou mlátily, no hrůza. Nicméně přítel slíbil, že se pokusí dokončit zakázky a projekty do práce ještě než porodím, protože po zkušenosti s Vojtíkem, kdy jsme šest neděl nespali, si byl jist, že už nic neudělá. I já jsem se snažila už 14 dní dopsat asi 6ti stránkovou observaci do školy..ale byla jsem tak unavená a vzteklá, že jsem psala každý den tak odstavec, někdy ani to ne. Nicméně na jednom serveru, kde popisovali, že vnitřně člověk musí mít věci "hotové" a srovnané v hlavě, aby porodil, mi bylo zřejmé že to dopsat musím (a taky jako  příteli, mi bylo jasné, že jestli mimino nebude spát, poslední na co budu mít náladu, bude psát nějaké nesmysly do školy). Takže jsem ten nesmysl dopsala v noci na středu, neb jsem od čtyř stejně nemohla spát.

Ve středu večer jsme si šlo lehnout už asi v deset a přítel z legrace říká "dneska v noci prosímtě neroď, jsem unavenej". Miminko bylo samozřejmě vtipálek a v 1.45 slyším lehké "LUP", tak jsem si říkala, že už asi blbnu, neb to vrzání jsem slyšela posledních pár dní..s očekáváním jsem každou noc čekala, kdy že mi prasken ta voda. Chvíli na to mi po noze začal téct teplý potůček...nadšením jsem vyskočila a vylila si další vodu do postele. K nemilé radosti jsem vzbudila přítele, ať dojede pro maminku a zaplula jsem do sprchy, dát se trochu do pucu, když nás čeká příchod miminka. Kontrakce zatím nic, tak jsem si říkala, že nebudeme spěchat. Jen co jsem vylezla ze sprchy, nastoupily bolesti po šesti minutách. Zavolala jsem do Neratovic a k mému potěšení měla službu PA která byla u mého porodu minule, sdělila jsem jí tu milou skutečnost a že se na ně těším! (bůhví co si o mě asi tak mohli myslet). Babička mezitím dorazila, věci jsem již měla dávno zabalené, jen rodný list partnera jsem přibalila a šla jsem si ještě udělat snídani, přeci jen, bůhví kdy porodím a do té doby umřu prvně hlady-)) Přítel i tchýně na mě koukali jak z jara. No a jeli jsme. Přítel si pochvaloval, že zase rodím krásbě v noci, že máme silnice prázdné, ale jinak se tvářil dost mrzutě (byl unavený, chtěl spát..a já si rodím, že) Prosila jsem, ať dává pozor na výmoly, neb tentokrát mě ty boelsti šly hrozně do kříže, sedělo se strašně nepohodlně. Už předem jsem hlásila, ať laskavě kouká u té odbočky na Neartovice brzdit už nahoře na kopečku, neb jakékoliv brždění či zatáčení v tom břiše bylo cítit. Také jsem hlásila, že až dorazíme, potřebuji mězi kontrakcemi, které už byly po 3-4 minutách stihnout dolézt k výtahu.

Dojeli jsme k nemocnici a kupodivu nebylo skoro kde zaparkovat, nakonec jsme našli místo přímo na parkovišťátku před vchodem. NIcméně, to by nebyl můj přítel, aby nenacouval, zastavil, vypl motor, otevřel dveře od auta, zjistil, že není rovnoběžně s těmi parkovacími čárami, a tak zase nastartoval, dorovnal a zacouval až k lampě, motor opět vypl. Nicméně tašku do porodnice jsem měla v kufru, který díky těsnému nacouvání nešel otevřít. Já jsem zrovna přestala mít kontrakci..a přítel tedy zase nastartoval, popojel dopředu, vylezl, vyndal tašku, ne že by ji nechal na chodníku, ale dal jí na zadní sedadlo, nalezl zpět! do auta a zase zacouval aby byl souměrně s ostatními auty. Jak toto nesnáším když mi nic není, tak teď jsem měla chuť ho roztrhnout..tak jsem suše oznámila, že až si dohraje s autem, ať za mnou dorazí, ovšem popár metrech ani ne na vrátnici jsem dostala další kontrakci, takže jsem to tam odfuněla a došli jsme do výtahu (ta noční nemocnice má svoje kouzlo) a vyjeli jsme nahoru.

Tam mě přivítala moc milá porodní asistenkta Helenka Fridrichová, napojili mne na monitor, kde teda ty kopečky zase moc neskákaly, ale bolelo mě to fest. Byli jsme třetí porod a než mne vyšetřili, tak přijímali další rodičku. Pan doktor Budka mě vyšetřil, oznámi, že jsem na 4 cm a že se mám jít ubytovat a pak že bude koupelna a příprava, že to nebudeme zdržovat. PA Květa s kterou jsem mluvila po telefonu nakoukla, pozdravila mne a s Helenkou utrousily, že teda jsou zvědavé, čí paní porodí dřív. Na pozadí jsem slyšela naříkat rodičku, která dorazila přede mnou a chudák teda trpěla. Chytla mě další kontrakce na chodbě a jak jsem si potichu vydýchavala musela jsem se zasmát, jak jsem se sesynchronizovala s hekáním té paní na porodním sále. Měla jsem štěstí, byl volný opět ten stejný dovujlůžák i ta stejná postel, jako loni u Vojtíška, tak jsem měla radost. Převlékla jsem se do košile a šla do koupelny. Minule jsem nic z toho nestihla. Na klysma jsem se těšila, neb jsem den předem trpěla zácpou, takže jsem uvítala, že mne nebude tlačit ještě něco navíc. Přítel čekal někde na chodbě. Proběhla jsem pak zpět do pokoje a na wc a pamatuji, jak mi PA říkala, hlavně mi neporoďte do záchodu. Po minulé zkušensoti, kdy mi nejlíp bylov  bolestech na wc, jsem si to pamatovala a po návštěvě toalety na mne přišly ty opravdové velké kontrakce. Nevěděla jsem, jak na tom jsem, ale říkala jsem si, že pokud to bude jako minule, tak už je to asi ono..že to je nějaký fofr..tak jsem po čtyřech přelezla napůl do sprcháče..přeci jen druhý porod je statisticky malé číslo na to, být v rození profík a že lepší se je pos..ve sprše, než plácnout mimi do mísy, že. Nicméně PA mi ještě v koupelně dala instrukce, že pokud na mě přijde velké tlačení, že mám pro ni poslat přítele..Přítel ovšem..byl..někde..rozhodně ne na pokoji a se mnou v koupelně. (později jsem se ho ptala, kde že to proboha trčel, prý se převlíkal a bylo mu blbé budit tu druhou maminku co už na pokoji s miminkem spala). Paní se mi budit nechtělo, na vypínač, kterým se volá sesterna jsem nedosáhla, kontrakce byly festovní a já je snažila vydýchávat.

Jelikož mám ráda soukromí a bolela mě ta mizerná kostrč, tak jsem na porodním lůžku nechtěla moc dlouho být, a tak jsem kontrakcím nechala volný průchod, až jsem najednou ucítila hlavičku. Mým snem bylo vždy porodit si hezky na čtyřech..což se mi teď krásně dařilo, nikdo mě nerušil, byla jsem tam jen já a miminko, pohoda. Sáhla jsem si mezi nohy a ucítila hlavičku, tak jsem se v duchu zasmála, že tedy nevím, nevím, ale asi brzo bude mimi venku..a tak tedy zkusím jednu kontrakci rozdýchat a pokud nikdo do další kontrakce nedorazí, tak se do toho opřu. Dorazila však PA, která se mnou nebyla jen z toho důvodu, neb šla zjistit, jeslti už je volný porodní sál, a říkala, že jí tu porodit nemůžu. Jelikož byla naprosto úžasná, tak jsem si řekla, že to teda zkusím, vstát a netlačit..že by z toho holka měla asi chudák problém, kdybych to mimčo pleskla o dlaždičky (ba ne, já bych si jej chytila, ale ta představa plesknoucího mimina o dlaždice mne v tu chvíli opravdu napadla a pobavila). PA mi dala ruku mezi nohy aby mi podržela tu deroucí se hlavičku a došly jsme na sál, přítel se někde vynořil. Vylezla jsem si na lůžko, dvakrát zatlačila a miminko bylo ve 4.55 venku. Bylo to krásné. Měla jsem tolik energie, že jsem komunikovala s přítelem i porodní asistentkou, a jelikož vedle se také rodilo, personál měl fofr, užili jsme si to krásně ve třech (čtyřech). I na příteli bylo vidět, že známé prostředí i situace ho osmělily, i na něm jsem viděla, že si to víc užívá. Miminko mi dali na břicho, ustřihli pupeční šňůru a PA jelikož věděla, že nevíme co čekáme říká: " A jaká že máte ta jména? Já jí odpověděla, že Kryštofa a Karolínku. A ona na to, já už vím co to je, je to...a pak koukla na přítele a ať se prý podívá tatínek. Já jsem nějak už slyšela Kryštofa..už proto, že tu holčičku jsem tak moc chtěla..a bylo mi jasné, že to ani napodruhé nevyjde. A přítel povídá - Je to Karolínka. To jsem byla úplně paf. Malou pak ošetřili, zvážili a já jsem se tentokrát nestyděla říct si, že bych chtěla vidět placentu, byla mi ukázána, prima věc-). Pan doktor pak přišel, zkontroloval a zkonstatoval, že to mám na jeden steh, zda chci umrtvení. To mne potěšil, neb minule mi nikdo nic nenabídl a šili mi víc stehů a to tedy bolelo. Nicméně jeden steh jsem řekla, že to vydržím a dalo se to. Všichni mne děsně chválili jaký to byl fofr a i na příteli bylo znát, jak je na mne horzně pyšnej, že jsem to tak krásně zvládla. Tentokrát jsem Káju chtěla mít stále u sebe, koukala na mne svýma velkýma očima a byl to opravu krásný pocit.

Minule jsem byla totálně odrovnaná, dítě jsem první noc vůbec nechtěla, měla jsem zimnici a bylo mi zle, s kojením jsem stále čekala až někdo přijde, sama jsem se bála, takže taky proto to minule nevyšlo. Tentokrát jsem si nechala ukázat vše s čím jsem měla minule obtíže (všude se smáli, že jsem tu byla loni, že jsem matadorka, že nic nepotřebuji vysvětlovat a já napak bez ostychu tentokrát požádala i o chybějící mýdlo, o rady o vše. Malou jsem přikládala co dvě hodiny a v sobotu jsem již měla mléko a v neděli, kdy nás pouštěli domů už i přibyla.

Personál neratovické porodnice musím opět pochválit, od uklizeček po primářku všichni strašně vstřícní a ochotní a milí. Skoro mi bylo do pláče, když jsme šli domů z porodnice, neb je mi jasné, že žádné třetí mimi už nebude. Moc doufám, že jsem díky své dvojité pozitivní zkušenosti pomohla svým kamarádkám a ukázala jim, jaké kouzlo má tato porodnice oproti těm megafabrikám v Praze. Rozhodla jsem se, že pokud rodina dovolí, ráda bych se stala dulou. Věřím, že krásné zacházení si zaslouží každá žena a že prožitek z porodu opravdu přístup lidí kolem hodně ovlivní.