Moje celé těhotenství probíhalo v pořádku a nic nenasvědčovalo tomu,že by bylo něco ,,špatně". Malý byl otočený koncem pánevním,ale byla jsem teprve ve 32. tt, takže času na přetočení měl dost. Na miminko jsem se těšila, termín jsme měli stanovený na 8.4.,ale já pořád doufala,že to bude třeba o něco dřív (ideální variantou byly Velikonoce,abych nemusela otevírat mrskáčom😀). No,ale chlapeček sa rozhodl, že maminčino přání vyslyší, jenomže je svéráz po tatínkovi, takže to vzal ještě trochu dřív...

V noci na 16.2.- strašně silná křeč v podbřišku,ale hned to ustalo,nic se nedělo,tak jsem spala dál. Ráno manžel vstal do práce,tak jsem vstala s ním,šla na wc a tam jsem si všimla,že trochu špiním krev. Bylo ještě brzo, tak jsme jeli na pohotovost. Po cestě se mě začaly přidávat křížové bolesti,ale pořád by mě ani ve snu nenapadlo,že jsem začala rodit. Přijedeme na pohotovost,převzala si mě sestřička,sepsali jsme protokol,doktorka mě vyšetřuje a naraz říká: cítím tam nožičky, takže vás pošlu do Zlína, tady nejsme na předčasné porody vybavení...tak jsem si říkala,že to mosí byt špatný vtip,že to přece není možné...na chodbě jsme se ještě potkali se sestřičkou, ta nám přála hodně štěstí při porodu a manžel jí říká: Ale my eště nerodíme. Tak se na nás jen tak usmála.

Přijeli jsme do Zlína,vzali mě na vyšetření,první pohoda,a pak najednou kontrakce, kolem mě rázem 6 lidí,enom to kmitalo, manžela poslali rychle domů,ať mi zabalí věci do porodnice. Mě začali pichat kortikoidy, ale moje PA mě hned připravovala na to,že to půjde rychle,že to asi nezabere. Nicméně byla zlatá,strašně mě uklidnila. Pak za mnou chodili sestry a doktoři,jedni mě připravovali na císaře,druzí mi vysvětlovali,co bude, ale mám to všecko jak kdyby v mlze. Přesto jsem si připadala nejklidnější ze všech lidí v naší rodině,kteří to věděli.Manžel přijel na poslední chvíli,tak jsme se stihli taktak rozloučit. Poslední,co si pomatuju,než mě uspali,tak bylo,že doktoři řešili,co bude malý za znamení😀.

Malý se narodil 32+4, porodní váhu měl 1820g, 42cm. První den byl na JIPce, kde ho rozdýchávali, ale protože je šikovný,zvládl to rychle. Druhý den jsem se konečně na něj mohla jít podívat. Byl tak maličký,samá ruka, samá noha a hlavičku jak pěst. Vždycky jsem si myslela, že jak se mi narodí dítě,hned mě zaleje pocit bezmezné lásky,ale bylo to jiné. Nějak jsem cítila, že tento vztah si k něm budu muset chviličku budovat. Zatímco malý byl na JIPce, já jsem se měla rozkojit. A tady to začalo-ten pocit,který mě najel, že to je to nejlepší,jak mu můžu v dané situaci JÁ pomoct, na ten nikdy nezapomenu. První den mě to vůbec nešlo,byla jsem z toho už v depce, pak se ale v noci stal zázrak, mě se nalila prsa a už to jelo takovým způsobem, že jsem pak dávala mléko i jiným maminkám, které to pro své maličké potřebovaly. Pak malého přesunuli na intermedial. Musím říct,že první 3 dny jsem byla úplně v klidu, věřila jsem,že vše dobře dopadne. Pak se to ale zlomilo a ze mě se stalo slzavé údolí. Trošku to přičítám i tomu,že na mediálu jsem s malým mohla víc pracovat, ale já se strašně bála, jak byl drobný, navíc jako prvorodička jsem nevěděla, jestli to, co dělám, dělám správně. A další věc. Byly tam další děti, větší i menší, kterým šlo všechno líp(alespoň v mých očích) a já, i když vím,že jsem to neměla dělat, tak jsem nás s nima srovnávala.

Dny plynuly a malý se nijak zvlášť nelepšil, pořád měl silnou žloutenku a byl slabý. Pak ale přišel zlom a malý začal pít sám ze střavičky. Jen 8 ml, ale bylo to tam. Ovšem, co se mu nelíbilo, bylo sání z prsu. Ale nějak jsme s tím bojovali a snažili jsme se ho to naučit. Nicméně pak to bylo zase několik dní stejné. Malý pořád nevypil nic moc, pořád musel mít vyhřívané lůžko, naše ,,kamarády" z mediálu už převeleli za maminkami na pokoj a my nic. Když už jsem byla fakt špatná, tak se stal zázrak. Malý ze dne na den začal pít všechny své dávky sám. To bylo ve čtvrtek. V pátek přijdu ráno k malému, starám se o něj, krmím ho a sestřička mi říká: jste žhaví adepti na společný pokoj, malý už 24 hodin pije sám a nemá sondu. Já jsem si toho vůbec nevšimla! Ale ten pocit,když mě to řekli, to bylo něco úžasného. Honem jsem si jela sbalit věci do porodnice domů. Mé nadšení trochu zchladilo to,že mě malého dali až druhý den pozdě odpoledne, ale bylo to tam!

Pak ale přišel strach. Jak to zvládneme. Bude malý pít to,co má? Nešupnů mě ho kdyžtak zpátky na medial? Nešůpli🙂 Malý sa rozpil, pil si naddávky, přibíral jedna radost, takže za pár dní si nás konečně mohl tatínek odvézt domů. 

Teď už to byly 3 měsíce, malý už je pěkný cvalda, vzrůstem a váhou dohání své vrstevníky, chodíme na rehabilitace a různá vyšetření, kde ho chválí taky. 

Takže maminky, je to šok  a je to boj, ale nedonošeňátka jsou strašně velcí bojovníci, viděla jsem to nejen u malého, ale i u ostatních miminek. Musíme jim dát jen čas, i když se to lehce řekne, ale hůř se to dělá. Přeju vám,které tato situace potká, hodně síly, štěstí a milý zdravotnický personál, jaký jsme měli kolem sebe my, ať další maminky nedonošeňátek jsou fajn, protože to strašně pomůže, když tam jste s někým, kdo prožívá stejnou zkušenost a je ochotný se s váma o to podělit, podržet se navzájem. Já jsem takové maminky potkala 3 a doteď si píšem, posíláme fotky prcků a rády vzpomínáme, jak jsme se v té porodnici spolu nasmály(ač to zní neuvěřitelně, když jsme se rozcházely, tak nám to bylo líto, že už spolu nebudeme každý den). 

Tento článek jsem sepsala, aby to třeba někomu pomohlo v jeho situaci a pokud byste se některá potřebovala vypovídat, na něco se zeptat, tak mi klidně napiště do zpráv. Já jsem taky byla ráda, že mám kolem sebe lidi, kteří přesně vědí, jak se cítím.