Zdravím koníkovky. Nečekala jsem, že to potká i mne. A přeci.
Jsem máma dvou měsíčního kluka. Když má dobrý den, tak je to poklad a vesměs on vlastně za bolení bříška ani jiné neduhy co ho trápí nemůže a bohužel to jinak než pláčem dát najevo neumí. Jenže on brečí pořád. Už jsem si na ten zvuk zvykla a nijak mě to nedráždí. Mimča prostě pláčou mno.
To co mě však trápí je pocit.
Necítím se být matkou a nejsem jako mama šťastná. Nenaplňuje mě ta role. I když by jsem to ráda změnila veškerá snaha je kontraproduktivní. Nebaví mě producírování se s kočárem, plkaní o zubech, značkách plen a nedej bože tèmatu "Ty nekojíš???" Vždy jsem byla energická, společenská a hl.užitečná, plná nápadů a chuti do života. Co jsem otěhotněla, kvůli rizikovému jsem byla odstřihnuta od všeho co mě dělalo mnou,šťastnou..... Strašně mi chybí být sama sebou.... Chci od života prostě víc než jen tohle. Chci byt opět i žena, plnohodnotný člen společnosti, v obraze....
A nevím jak začít a kdy. Jsem na malého sama. Patrner je přes týden pryč a to víkendové pochování mrňouse mi vážně moc nepomůže. Večer se sebere a jde na pivo. Já nárok na život nemám....
Občas se přistihnu jak lituji toho rozhodnutí a nestála si pevně za svým. Nebyli jsme připravený a já svůj život neživot nesnáším.
Potřebovala jsem to říci nahlas byť anonymně. Kritiky mě ušetřete prosím. Kritizuji se za své pocity každý den. Malého miluji, ale potřebuji v maličkostech čas i sama na sebe, který nemám.