Dobrou noc všem a zdravím ty, co zažily to samé. Pamatuju si to i u první dcery, ale dneska mě to nějak dostalo...

Moje tříměsíční Terezka se teď při kojení kouká kolem sebe a občas jí padnu do oka i já. To si tak prostě přestane pít a zadívá se mi přímo do očí - a na chvíli se náš svět zastaví. Usmívá se, vzdychne a pije dál.

A já jsem ztracena. 

I teď, když zavřu oči, si vybavím její pohled.

Je v něm vše. 

Zrcadlí vědomí mého malého miminka. Zrcadlí to nejdůležitější, co člověk může od jiného člověka dostat - čistou nezměrnou lásku a bezmeznou důvěru. 

Mám chuť se v něm rozplynout.

V té malé chvilce se dotýká mé duše, chytá mne za ni a já doufám, že už ji nikdy nepustí a bude to trvat napořád.

Je jen pro mě...

Když to teď píšu, tak najednou chápu a jsem vděčná.

Moje děťátko mi tak dává pocit uvědomění toho, kdo jsem. Ukazuje mi moji důležitost a jedinečnost. Pro ni jsem ta nejmilovanější bytost pod sluncem - její maminka. Dodává mi tím sílu. Takovou tu sílu pro své dítě hory přenášet.

A já si to teď uvědomuju a těším se, až zase zítra uvidím tu nejkrásnější věc na světě.

Moje miminko, jak se na mne s láskou dívá.