Mám krásnou a úplně zdravou dceru. Jsem šťastná. Jen jsem si svůj porod představovala jinak. Jako mnoho z nás. A teď za ním chci udělat velkou tlustou čáru a myslet už jen pozitivně.

Týden před termínem porodu, na běžné prohlidce v porodnici, jsem informovala o tom, že by mělo být miminko v bříšku větší. Lékař mě objednal na ultrazvuk na měření plodu na týden následující. Obavy se potvrdily. Odhadovaná váha mimča byla 4,2 kg. Lekla jsem se, ale nepovažovala jsem to za nějakou překážku. 

Jiného názoru byl sloužící lékař. Že prý musím co nejdříve rodit, ba ještě před termínem. Moc se mi to nelíbilo. Objednal mě na pátek 9. listopadu, den před plánovaným termínem porodu.

Ten den jsme se v 7 ráno hlásili na porodním sále číslo 2 u Apolináře. Nejistota i strach z toho, jak bude takový porod probíhat mě provázeli celé předešlé dni i noci. Moc jsem si přála ještě porodit přirozeně. 

V pátek kolem 9. hodiny ranní jsem dostala tabletu na otevření porodních cest a byla jsem uložena na přípravný pokoj. Rozumějte hnusnou hekárnu. Neuvěřitelně odporné prostředí jako z koupelen v Bradavické škole. Špinavé kachličky a bublající umyvadlo. Čtyři postele v rozích a tma. Nic moc. Přála jsem si porodit hned. Bohužel první den se nedělo nic. A to doslova. Jen se na pokoji střídaly další a další rodičky. Své putování končily na opodál stojících porodních boxech a krom jejich hlasitých projevů u porodu jsem naslouchala i pláči právě narozených miminek. Všech.

V sobotu ráno mi byl aplikován čípek. Naivně jsem si myslela, že snad i rodím. Ale byly to velmi slabé kontrakce a vymizely do brzkého odpoledne. 

Třetí den jsem vyfasovala čípky dva. Jeden ráno, kdy se nedělo nic a jeden odpoledne, a to se porod rozjel. Přišly ty správné kontrakce. Postupně jsme se navečer dostaly až na kontrakce po 3 minutách. Ale zase se vytrácely. Chodila jsem celý večer ze schodů a do schodů po celé porodnici a připadala si trochu jako blázen. Snažila jsem se kontrakce udržet. Na pokoj jsem se vrátila pozdě večer. A kontrakce? Nikde... 

Sestřička mě ujistila, že další den již miminko na svět přijde. Že pokud se mu na svět touto cestou nechce, má určitě svůj důvod. 

Bylo pondělí 12. listopadu, lékařka mě prohlédla a konstatovala, že to zkusíme naposledy a že pokud se porod nerozběhne do oběda, půjde mimčo na svět po poledni akutní sekcí. 

Nevěřila jsem už ničemu. Už jsem ani nechtěla rodit. Prostě jsem byla ten čtvrtý den vyřízená. Psychicky. Fyzicky jsem byla odpočatá snad nejvíc za celý poslední měsíc. Spala jsem po lékách jako Šípková Růženka celou noc. Alespoň jsem nabrala síly na to, co mě čekalo.

Porod se totiž rozjel. A to dost rychle. Rovnou kontrakce po 5 minutách. V 11 hodin jsem volala manželovi, aby dorazil a byla jsem odkázána do sprchy. Hurá, porod se rozjel. Čekal mě klistýr, sprcha a ty pravé, pořádné kontrakce. Na boxu vše probíhalo zdánlivě, jak má. Kontrakce po třech minutách, píchli vodu, napíchli oxytocin, dostala jsem i epidurál. A najednou se u mě začali střídat PA a lékaři. A bylo jich víc než dost.

A skončilo to sekcí. Porod nepostupoval, neotvírala jsem se, malá tlačila hlavičkou dolů. Ale cesty byly prostupné jen napůl. 

Čtyři dni mého života, mého porodu. Jako prvorodička jsem byla vyplašená. Ale příště si počkám, až se miminko prodere na svět samo. Bez umělého zásahu. Bez nervů a psychické újmy. Miminko jsem po porodu zahlédla asi na minutu a poté až v intervalech po 4 hodinách. 

Možná jednou budu muset rodit opět císařským řezem, ale pořád lepší cesta než ta, kterou jsem zažila. 

Vím, že jsou ženy s tragickými porody, s nezdravými dětmi a jinými potížemi. A oproti nim jsem měla porod skvělý a dítě mám úžasné a zdravé. Jen jsem se chtěla vypsat a udělat tlustou čáru za tím, co bylo.