Další kapitola našeho příběhu

Občas se stane, že Vám život přinese radostnou událost ve chvíli a ve formě, ve které ji vlastně už vůbec nečekáte.

U nás uplynuly skoro dva roky od druhé přípravy žadatelů o osvojení. Dcera byla pomalu předškolačkou a já tak nějak začínala propadat smutku a depresím z toho, že k nám to druhé miminko už asi nikdy nepřijde. Navíc informace z kraje byly stále stejné a velmi negativního rázu. Stále dokola jsem slyšela, že dětí do adopce je méně a méně a jsme druhožadatelé, na které se pravděpodobně vůbec nedostane. Poslouchat tohle stále dokola dva roky bylo pro mě opravdu psychicky velmi ubíjející.

Přestávala jsem věřit a uvažovala co dělat, abychom nezůstali u jedináčka. I když moc milovaného jedináčka, za kterého jsem byla velmi vděčná a stále jsem. Nicméně, ta potřeba být ještě jednou maminkou, vozit kočárek, vstávat v noci k tomu malému bezbrannému stvoření a také, možná něco udělat třeba lépe, nebo nadělat nějaké nové výchovné chyby, ta potřeba tu prostě byla. A byla to velmi nenaplněná a bolestná potřeba.

V té době jsme si doma otevřeli téma přímé adopce. To je, pokud moc netušíte, o co jde, taková „adopce na divoko“. Prostě si nějakým způsobem najdete, seznámíte se s maminkou v nesnázích, která chce dát miminko do adopce. Pokud si sednete jako lidé, pak je možné se domluvit a vše formálně připravit tak, aby maminka rozhodla, že její miminko půjde po narození k Vám. Že prostě budete pečovat vy a stanete se novými rodiči.

Má to spoustu úžasných přínosů a také velké množství rizik. Obrovský přínos je zde v tom, že jste příběhu blízko. Potkáte se osobně s biologickou maminkou Vašeho nenarozeného dítka a slyšíte důvody, prostě příběh z první ruky. Navíc se dozvíte spoustu dalších bonusových informací, jako je třeba podrobná zdravotní anamnéza biologické rodiny apod. Prostě jednou můžete svému adoptivnímu potomkovi říct: „Vím, jak tvoje maminka vypadala a proč jsi šel do adopce. Byla jsem u toho.“

A pak jsou tu i nevýhody přímé adopce, jednou z největších je to, že jste na to sami. V celém tom procesu a papírování není nikdo, kdo by Vám pomohl, poradil. Navíc je jasné, že maminka si adopci může kdykoliv, a to ještě docela dlouho po porodu, rozmyslet. A to je asi riziko největší. Navíc, už máte jedno dítko doma, které by to celé s vámi žilo.

Plusy i mínusy jsme znali a byli si jich plně vědomi. I přes to všechno nám to dávalo velký smysl. Ono přece nejde jen o nás, jde o to miminko, které může díky tomuto formátu adopce, být se svými, i když náhradními rodiči, od prvních chvil svého života. Což je hodně. Je to přínos do celého života, kdy minimalizujete poporodní trauma z odmítnutí biologickou rodinou. A to není vůbec málo!

Začali jsme se tedy lehce aktivně rozhlížet, zda takovou maminku nepotkáme. A stalo se. S maminkou jsme byli nějakou dobu v písemném kontaktu a následně se setkali osobně. Věřte mi, že to bylo setkání velmi silné a přínosné pro všechny strany. Uvědomila jsem si při něm mnohé. Jak těžké je žít s rozhodnutím, že dáte své dítě do adopce. Jak těžké je vůbec takové rozhodnutí udělat! Jak těžké je uvažovat nad životem, který přijde potom. Jak těžké je vybrat svému dítěti jiné rodiče.

Bylo to opravdu silné setkání, které mě utvrdilo v tom, že naše maminky si zaslouží vděčnost v našich srdcích. Svět není černobílý a vždy je zde vážný důvod, proč zůstane miminko samo v porodnici bez maminky. A vždy je to moc bolestivé. Navíc ony s tímto rozhodnutí jdou celým dalším životem.

S maminkou jsme si rozuměli a začali řešit všechny formality, a také hledat porodnici, která by byla takové přímé adopci otevřená. Měli jsme vybrané jméno pro miminko, všechno se zdálo být na nejlepší cestě. A přece možná nebylo. Kdo ví. Moc jsem se bála, že si to maminka rozmyslí. Ne v době těhotenství, to jsem brala tak, že by to bylo tak nějak v pořádku, a to nejlepší pro miminko. Ale potom, potom co bychom měli miminko doma a už ho milovali. Všichni…

Když tu najednou, jednou večer, zrovna jsem odvážela dceru domů od babičky, jsem se podívala na telefon. Bylo zde několik zameškaných hovorů. Nějaké pevné linky, nějaké mobily. Volám zpět…

„Dobrý den, tady krajský úřad...“

„Dobrý den, měla jsem zameškané hovory“.  V tu chvíli mi to ještě vůbec nedocházelo. Říkala jsem si, proč by nám měli z krajského úřadu volat? To chtějí, abychom zrušili žádost nebo tak něco?

„Ano, no my tu už tak trochu panikaříme. Jsem ráda, že mi voláte zpět, můžete se prosím zítra přijet i s manželem seznámit se spisem...“

„Se spisem?“

„Ano, máme pro vás miminko...“

Stále jsem nechápala. Miminko? Jako to od té maminky? Nebo jiné…, pak mi došlo, že je to hloupost, že o té naší rozjednané akci vůbec nic nevědí.

„Miminko? Můžu se prosím zeptat, jestli je to holčička nebo chlapeček a jak je staré?“

„Je to holčička a je z porodnice, víc už zítra...“

Co se dělo potom si nedovedete představit. Já si také úplně všechno nepamatuji. Ale jedno jsem věděla hned. Miminka se neodmítají. Tohle miminko si nás vybralo a takhle to má být. Navíc na nás to miminko čeká v porodnici.

Dceru i babičku jsem v obrovském zmatku informovala, co se děje a snažila se dovolat manželovi, který byl v té době na služební cestě. Bohužel nebral telefon. Takže jsem obvolala alespoň rodiče a několik kamarádek, abych ze sebe nervozitu nějak dostala a měla o tom všem s kým mluvit.

Poprosila jsem babičku o hlídání a jela na nákup věcí, které asi budu potřebovat do porodnice.  V té chvíli jsem věřila, že miminko se narodilo předchozí den a já tam s ním budu několik dní pobývat, než nás pustí domů.

Celou cestu jsem telefonovala, takže nákup, který jsem pořídila, byl myslím velmi humorný. Dvoje miniponožky, podložka na přebalování, pleny a vlhčené ubrousky, víc jsem prostě nezvládla. Naštěstí se mi podařilo nakonec dovolat i manželovi, pro kterého byla informace o tom, že bude mít druhou dceru, parádní šok.

Tu noc jsme toho moc nenaspali. Dcera všechno prožívala s námi, takže z euforie že „hurá budeme mít miminko“ přešla do hysterie „já žádný blbý mimino nechci!“.

Tohle bylo pro nás nové, těžké a možná také trochu krásné.

Ráno, když jsme ji vezli do školky a mířili na krajský úřad seznámit se se spisem, tak vše vyjádřila velmi přesně „Maminko a myslíš, že bude to miminko pro nás?“ Ano, věříte, ale stále nevíte. Nevíte, dokud tu maličkou tvářičku neuvidíte a nevroste vám do srdce.

Na krajském úřadě nás seznámili se spisem novorozené holčičky a řekli nám, ve které porodnici ji najdeme. Jaké to bylo? Silné, a také trochu těžké slyšet, proč to maličké stvoření začalo život tak nedobře. Na co nás upozorňovali velmi důrazně a také jsme podepisovali, že jsme si vědomi toho, že maličká není právně volná. Ano, tenhle stav už jsme znali a jednou prožili s první dcerou. Znamená to, že si můžete miminko odvést z porodnice, pečovat o něj od prvních dní tak, jak je to pro něj nejlepší, zamilovat si ho, ale stále žijete s tím, že kdyby se v biologické rodině našel někdo, kdo by o miminko chtěl a mohl pečovat, vrátilo by se tam.

Úřady pracovaly na plné obrátky, protože maličká už byla v porodnici týden, chtěli ji propustit a nebylo kam. Bylo mi líto, že tam musela být celý týden sama, ale to je jedna ze ztrát náhradního rodičovství, se kterou je nutno se smířit. Ihned jsem se začala zajímat o to, jak maličké tohle trauma vyléčit.

Sedli jsme do auta a jeli celé dvě hodiny do porodnice podívat se na naši druhou dceru. Ten večer nám ji bohužel ukázali jen na dvě hodiny a zase si ji odvezli. Byli jsme pro ni jen návštěva. Zvláštní. Když nám přivezli ten maličký uzlíček, bylo mi smutno a zároveň jsem se hned zamilovala. Tak snadné to bylo. Vzala jsem ji do náručí, a bylo to tady. Prostě byla naše.

Nakrmila jsem si ji, přebalila a bohužel musela ji vrátit sestřičkám. Když ji odváželi, chtělo se mi plakat. Celý večer a noc jsem na ni myslela, jak jí tam asi samotné je. Maličké osůbce ve velké nemocnici, plné cizích lidí, pachů a zvuků. Bez jediného záchytného bodu. Bez mámy.

Druhý den ráno mě telefon soudního doručovatele zastihl v obchodě, kde jsem se snažila dokoupit vše potřebné pro to, abychom si naši dceru mohli odvést ten den domů. Byla jsem velmi mile překvapená, jak rychle zvládli rychlé předběžné opatření vystavit. Děkuji za to! Díky tomu, jsme si maličkou přivezli domů jen 48 hodin od kouzelného telefonu.

Někdy o ní říkám, že je to, jako by nám spadla z nebe. Stačí jeden telefon a život se vám obrátí o 180 stupňů. Je to adrenalin, je to masakr a je to nádherné, je to život.

Nakonec jak se říká, vše zlé je pro něco dobré. Byly doby, kdy jsem plakala pro to, že nikdy nebudu matkou. Nakonec jsem maminka dvou nádherných úžasných stvoření, za které moc děkuji. Komu? Osudu, životu? Kdo ví? Každopádně kdybychom s manželem pokračovali ve snahách o biologického potomka až do dnes, byli bychom smutní, možná už rozvedení, a myslím i zlomení lidé. Navíc tohle si prostě jen tak nezažijete.

A ještě Vám dlužím jednu informaci na závěr. Mamince, se kterou jsme měli rozjednanou přímou adopci, jsem ihned vše sdělila a jejich příběh dopadl tak, jak nejlépe mohl. Miminko zůstalo ve své rodině.