Seberozvoji, buď pochválen
Tuším, že většina maminek si teď nad mojí naivitou poklepe na čelo, ale mateřská dovolená pro mě vždy měla být bodem zlomu. Konečně se zamyslím nad tím, co vlastně od života chci, urovnám si priority a sepíšu seznam přání pro příští léta.
A protože moje dítko/ dítka budou pohodáři po tatínkovi a milovníci spánku po mamince, dostuduji i dva až tři cizí jazyky, po čemž toužím již léta, ale znáte to - pracovní vytížení a lenost mi to zatím neumožnily. A že už jsem nastudovala stohy příruček a zhlédla stovky videí, jak se jazyku naučit rychle a bez námahy!
Čtyřicítka se přehoupla, mateřská nikde, budoucnost v roli polyglotky je silně ohrožena. Přemítám, zda čekat s učením na důchod, ale vzhledem k tomu, jak vytížené jsou mí penzionovaní příbuzní, asi skončím u němčiny.
Nicméně, během svých krátkých těhotenských epizod jsem se na budoucí mateřskou pečlivě připravovala a nastudoval, kromě příruček jazykových, i příručky seberozvojové. A tak vím, že pracovat na sobě musí člověk v každém věku. A vzhledem k tomu, že moje kolegyně onehdá u kávy došla k závěru, že : "Hele, ona určitě bere nějaký antidepresiva, jinak by nemohla být tak vysmátá, ne? A taky dost přibrala. Moje sestra přibrala po antidepresivech 20 kilo!", rozhodla jsem se zapracovat na mém lepším já.
Ano, přiznávám, někde se na mě kila nabalila. A protože před sebou netlačím kočárek jako omluvu pro svoji pomalou transformaci ve věstonickou Venuši, a břicho ani celulitida po nepovedeném porodu nezmizely, ba naopak, rozhodla jsem se pro začátek zapracovat na tělesné schránce. Ono pěkné ženské toho projde víc, než ženské chytré.
Doma jsem našla tepláčky, které jsem před několika měsíci zasunula na dno šuplíku. Tepláky jsou bezva. V pase mají gumu... Oprášila jsem tenisky a na internetu nastudovala nabídku blízkého fitness centra. Upoutal mě body styling. Pohodové cvičení pro všechny věkové kategorie. Nenásilnou cestou zformujete problematické partie. Odhodlaně vyskakuji od počítače a problematické partie se zachvějí. Strachy, samozřejmě.
V rozvrhu nacházím nejbližší hodinu a vyrážím na cestu za mým pevnějším já. Při vstupu do tělocvičny se zachvěly nejen partie. Místnost je zaplněna vysportovanými bohyněmi, oděnými do miniaturních topíčků, které dávají vyniknout dokonalým bříškům. O pohádkově tvarovaných stehnech ani nemluvím. V panice se skrývám za nejširším sloupem. Bohyně by se tam vešly minimálně tři, ale mě kousek přečuhuje, takže mě drsně vypadající cvičitelka ihned po vběhu do tělocvičny odhalí.
"Aaaa, máme tady novou cvičenku. Tak paní, pojďte si tady ke mě, dopředu. Ať si vás můžu kontrolovat." Jdou na mě mdloby, ale nějak se mi podaří dovrávorat před zrcadlo. Co následovalo je slušnými slovy nepopsatelné. Šedesát minut čiré hrůzy - poskoky, výpady, angličáky, kliky, dřepy, předklony, záklony... Vypotácela jsem se z místnosti a naštvaně si jdu přečíst rozvrh nalepený na dveřích šatny. Tak tohle je pohodové cvičení pro všechny věkové kategorie? To asi někomu přeskočilo v hlavě kolečko, ne?
Ne. Jen paní se o hodinu překoukla. Šatna se začíná plnit čupr dámami ve střední a pokročilejším věku. Začíná hodina body stylingu. Holt, děvče, přišel čas přestat navštěvovat kliniku reprodukční a vyrazit na kliniku oční...
Když je štěstí unavené
Když je štěstí unavené, sedne i na vola. A tak se na těhotenském testu objevují dvě čárky i u nás. Sice ne poprvé, ale tentokrát už to bude tutovka. Protože smůlu už jsme si vybrali a do třetice všeho dobrého, no ne? Dvakrát se vývoj zastavil z neznámé příčiny, potřetí už se vývoj zastaví až za osmnáct let.
Během předchozích dvou těhotenství jsem byla cool těhule, co svůj stav neřeší. Ale teď, teď svůj stav řešit budu! Mám za léta nastudováno, tak přesně vím, co jíst, čemu se vyhnout, jak sportovat i jak efektivně meditovat, aby dítko po porodu bylo klidné a relaxované. Do stařičké empétrojky stahuji meditační hudbu pro těhotné a v obchodem plením regály s ovocem, zeleninou a mléčnými výrobky. Také zakupuji drahý preparát pro těhotné. A teď - embyjko rosť! Nepochybuji o tom, že z tebe bude génius! Jediné, čeho se odmítám vzdát, je můj ranní šálek kávy. Na ten si sáhnout nedám!
První dny jsem vzorová těhotná. Vyvážená strava, lehký pohyb, žádný stres. Po pár dnech mě ráno přechází chuť na kávu. No což, alespoň nebudu mít výčitky, že dítě bude vinou mnou zkonzumovaného kofeinu přehnaně hyperaktivní. Pak odchází i chuť na sladké, což kvituji s povděkem. Postupně odchází chuť na cokoli. Vůně jídla mě nutí vyhledat nejbližší toaletu. Nakonec jsem schopná pozřít jen rohlík s kouskem vysočiny a rajče. Občas jogurt. Drahé preparáty se urží v žaludku maximálně pět minut a vystupují. Holt tělo si musí poradit i s tím málem, co jsem schopná do žaludku protlačit. Manžel radostně poskakuje za dveřmi koupelny a ujišťuje se : "Zvracíš? To je dobře, jen zvracej." Vlastně v této životní fázi zvracím ráda. Kdo zvrací, nepotrácí, jak pravil můj gynekolog. Ze zdravotních procházek také pomalu sešlo, protože jsem ráda, že se doplazím z práce domů. Pupek roste, bují i celulitida a křečovým žilám se také začíná dařit dobře. Hurá.
Pár nervózních ultrazvuků a už jsem ve dvanáctém týdnu a za pár dní valím na první screening. Konečně se řadím mezi těhule…Pyšně sedím v čekárně a vyvaluju břuch. No, ono to zvětšení asi nebude mít na svědomí jen těhotenství, ale i ty rohlíky udělaly své...
Na obrazovce se objevuje malý človíček. A euforie dosahuje vrcholu. O to prudší pád nás čeká. Miminko se nehýbe, přestávají se vyvíjet končetiny. Rozhodněte se, maminko a tatínku, jestli máte sílu na to vychovávat těžce postižené, nepohyblivé dítě. Nedokážeme se rozhodnout hned, chodíme od lékaře k lékaři a doufáme, že šlo jen o náhodu, že malá tvrdě spala a ultrazvuk ji neprobudil. Nejhorší měsíc života - jak se rozhodnout. Nevíme ani při posledním ultrazvuku, který nám jsou ještě ochotni udělat. Malá rozhodla za nás. Zastavil se vývoj plic i celého tělíčka. Naděje umřela.
A tak se mi plní přání, které jsem kdysi vyslala k Vesmíru - chci zažít, jaké to je být těhotná a chci si zažít porod. Vesmírná centrála byla asi v době přijímání požadavku trochu porouchaná...
Kolegyně mě po měsíční pauze přivítala v práci obdivným zvoláním. "Teda, ty jsi za ten měsíc fakt krásně zhubla! Sluší ti to!" Jojo, to víš, holka, někdy ani nemusíš na liposukci a břicho zmizí samo.
A proč o tom všem píšu? Protože bezdětnost je stále ve společnosti stigmatem. Protože nejsem sama, kdo takovou bolest prožil. A neumím si vůbec představit bolest, když zemře dítě, které jste už mohli držet v náručí, dítě, kterému jste četli pohádky... Je nás hodně. Okolí kolem nás chodí po špičkách, protože si není úplně jisto, kdy se hodláme definitivně zhroutit. Bezdětnost, zamlklá těhotenství, porody mrtvých dětí jsou tabu. Ale neměly by být. Bohužel patří k životu...
V době, kdy jsme čekali na ultrazvukový zázrak, jsem se chtěla ukonejšit myšlenkou, že jiní na to jsou mnohem hůř, a ponořila se do čtení detektivek. Pár vybraných jsem i shlédla v televizi. Ve dvou byla vrahem žena, které zemřelo dítě, v několika vystupovala mírně vyšinutá žena, která touží po dítěti - ať už jako pachatelka nebo jako troska, závislá na alkoholu a antidepresivech. V několika drsného detektiva alkoholika nahradila drsná detektivka, ze které touha po dítěti udělala trochu excentrickou osobu, která utápí žal v práci. Všem těm nešťastnicím se samozřejmě hroutí, či zhroutilo, manželství. Žena bez dětí je líčena buď jako sobecká kariéristka, které ujel vlak, nebo zoufalka počítající plodné dny a otravující své okolí fňukáním a depresemi.
Sorry jako... Potkala jsem v dobách toho svého snažení (ano, někdy i zoufalého, ale nikdy nepřesáhlo hranice zdravého rozumu) mnoho žen v různém stádiu smutku z nemožnosti dobrat se vlastního dítěte. Všechny byly normální ženské se svými koníčky a radostmi. A své smutky, kterými se zaobíráme, máme všichni. Věřím tomu, že puberťák na šikmé ploše nebo nezaplacené alimenty, mohou být stejně frustrující jako prázdná postýlka.
Nebojme se spolu mluvit. Ano, trochu mě bodne u srdce, když mi oznámíte, že jste těhotná. Ale přeji vám to a jsem ráda, že mi někdo bude vydělávat na důchod. C'est la vie.A každý si neseme to, co nám Život nadělil.
Ústav nebo nemocnice pro osamělou dětskou duši totéž
"Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl."
Dnešní příběh ke mně přišel sám. O svém trápení mi napsala dvojnásobná adoptivní maminka. Maminka, dětí, které obě byly systémem zraněny, každé jinak, a přece obě nakonec úplně stejně. Ráda bych tímto příběhem upozornila na to, že nejen pobyt v ústavním zařízení je pro děti, a zvláště miminka, velmi stresující až traumatizující zkušeností. Osamocený pobyt v porodnici nebo všeobecně nemocnici může napáchat na křehké dětské duši tytéž škody. Ale více už v samotném příběhu…
Jsem dvojnásobná adoptivní máma dvou úžasných kluků. Úžasných a taky bohužel moc zraněných. Ale začněme od začátku. Když nám poprvé zazvonil kouzelný telefon a na druhém konci nám sociální pracovnice oznámila, že na nás čeká v kojeneckém ústavu nádherný, okatý, čtyřměsíční chlapeček, byli jsme nadšeni. Chlapeček měl horší start do života. Své první dny a týdny strávil na střídačku v ústavu a v nemocnici. Nicméně vše bylo úspěšně za ním a mohl jít jakožto zdravé miminko s výbornou prognózou do adopce.
Syn byl tak nádherné miminko! Hned při první návštěvě se na nás usmíval od ucha k uchu a my se do něj na první pohled zamilovali! Je pravda, že mi bylo trošku divné, proč je takový napjatý, jako by byl stále nervózní a ve stresu, ale tenkrát jsem si řekla, že každé dítě je jiné a nepřikládala jsem tomu žádnou váhu.
První týdny a měsíce se synem pak byly pro mě prostě úžasné! Konečně jsem po těch letech čekání byla máma! Byl tak klidné a spokojené miminko. Miminko, co nic nepotřebovalo. Měla jsem spoustu času na úklid domácnosti a vaření.
Jenže možná syn nepotřeboval tak trochu ani mě? Nevyžadoval mou přítomnost při usínání, nejradši se uspával cucáním palečku. To ho vlastně uklidňovalo i v mnoha dalších situacích, řekla bych, že i lépe než moje náruč. Na tulení se mnou moc nastavený nebyl. To mi bylo trochu líto, ale brala jsem to tak, že má takovou povahu. Naopak byl velmi společenské miminko, které se vůbec nebálo cizích lidí. Smál se na všechny a rád šel z náruče do náruče, bez toho že bych mu jakkoliv chyběla.
Tenkrát jsem neměla pocit, že by něco bylo špatně.
Problémy začaly tak nějak postupně, nenápadně, plíživě…
Ze začátku jsme měli pocit, že se jedná jen o silnější období vzdoru. Silnější a také delší, ale hlavně jiné, než jsme pozorovali u vrstevníků našeho syna ve školce. Syn měl totiž tendenci své okolí mít tak nějak pod kontrolou. Jako by se cítil bezpečně jen v případě, že se svět točí přesně, tak jak on chce a potřebuje. Tahle potřeba bohužel vedla k tomu, že jsme si s ním denně zažívali mnoho a mnoho nekončících hysterických scén.
Bylo to únavné, ale bylo toho mnohem víc. Syn jako by na světě chtěl být na vše sám. Celý den se mi nepodíval do očí a důsledně trval na tom, abych mu s ničím nepomáhala. To, co jen trochu zvládl, se snažil dělat nebo řešit sám. Nikdy se nestyděl. Prostě šel za cizím člověkem a domluvil se s ním, co zrovna potřeboval. Měla jsem pocit a také strach, že by klidně odešel s cizím člověkem domů a za mnou by se ani neohlédl.
Horší bylo, že často bylo jeho chování nebezpečné. A to ve chvílích, kdy se bránil proti celému světu agresí. Mnohokrát jsem slyšela od učitelek ve školce, že spolužáky v různých situacích bije nebo kouše. Vždy šlo o situace, kde se cítil ohrožený a nejistý, takže zvolil útok, ale to jsem pochopila až mnohem později.
Postupně jsme si oba s manželem museli přiznat, že něco je prostě jinak. Trvalo ještě celý rok, než jsme se odhodlali a navštívili i se synem psycholožku, která se specializovala na děti v náhradní rodinné péči. Ta si vyslechla náš příběh a doporučila nám, abychom i se synem prošli testem na diagnostiku poruch attachmentu (citové vazby). Šlo prostě o to, zjistit, zda je na nás syn dobře a bezpečně navázán, jestli nám důvěřuje.
Vyšetření mělo několik částí a na jeho konci nám bohužel psycholožka opravdu oznámila to, co se dalo čekat a tušit a to, že vše není v pořádku. Potvrdila poruchu attachmentu. Vysvětlila nám, že chyba není v naší výchově, nebo v tom, že bychom syna neměli dost rádi. Synova duše byla velmi zraněna v době, kdy celé čtyři měsíce byl sám v ústavu a po nemocnicích. V té době se naučil, že jediný, kdo se o něj v životě postará, je jen on sám. A v téhle životní strategii pokračuje, až do dnes…
Psycholožka nám vysvětila, že existují různé druhy terapií, které by nám i synovi měly pomoct. Takže jsme na její doporučení začali s léčbou. Nejdříve výsledky moc vidět nebyly. Jen jsem se učila více chápat a rozumět synovu chování. I to pro mě bylo ale velmi cenné. Konečně jsem chápala, co se v té jeho hlavičce děje a proč se chová tak, jak se chová.
Následně se začaly věci zlepšovat. Pomaličku jsem cítila a vnímala, že se k synovi dostávám, že si mě pouští k sobě mnohem víc než dřív. Měla jsem z těch malých pokroků dobrý pocit a velkou radost!
Když u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé, oznámila mi sociální pracovnice, že na mě čeká u pěstounky na přechodnou dobu nádherný téměř půlroční chlapeček. Pěstounka o něj s láskou pečovala od doby, kdy ho propustili z porodnice, kde ale bohužel strávil celé tři měsíce sám. Maličký měl nelehký start do života a narodil se velmi předčasně. Takže ty tři měsíce strávil sám v inkubátoru. Úřady jednaly až ve chvíli, kdy byl k propuštění z nemocnice, do té doby to dle jejich názoru nebylo třeba.
Měli jsme velkou radost, že tentokrát nejde o miminko z ústavu. Věřili jsme, že si od pěstounky přivážíme šťastné a spokojené miminko. Hlavně miminko, se kterým nebudeme muset řešit problémy s poruchou připoutání jako se starším synem. Vždyť měl od prvního dne od propuštění z nemocnice jednoho svého člověka. Úžasnou pěstounku, která ho nikdy nenechala plakat a vždy byla s ním.
Dlouho to tak opravdu vypadalo. Mladší syn byl spokojené a šťastné miminko. Byl velmi kontaktní a celkově o tolik jiný než starší syn. Krásně se na mě navázal a já věřila, že tady všechno bude v pořádku.
Jenže v době, kdy mladšímu synovi táhlo na dva roky, jsem začala pozorovat, že se začíná chovat podobně jako starší v jeho letech. Už jsem znala a poznala, co je jen běžný dětský vzdor a jak se projevuje porucha citové vazby. Zamrazilo mě. Je možné, že něco dělám špatně? Že je to mou výchovou? Nebo chování okoukal od staršího syna? Několik týdnů jsem nad vším přemýšlela.
Následně když jsme měli terapii u naší psycholožky se starším synem, tak jsem jí sdělila svá podezření a chtěla vědět, zda je to možné. Vždyť mladší syn byl u přechodné pěstounky! Jak to, že se opakuje totožný problém jako u staršího? Vždyť proto přece institut přechodného pěstouna vznikl, aby se zamezilo právě takovým zraněním dětí v ústavech!
Psycholožka si vyslechla synův příběh a chtěla ho vidět. Následně mi bohužel mé obavy potvrdila. Vysvětila mi, že tři měsíce, které syn strávil sám v inkubátoru, vyjdou stejně jako by je strávil v ústavu. Co hůř, čím menší miminko tím větší následky na psychice.
Je mi z toho moc smutno. Vím, že přechodná pěstounka v době, kdy se syn narodil, byla volná. Pokud by o něm věděla, mohla ho v nemocnici navštěvovat, být tam s ním. Místo toho tohle křehké a kritické období prožil sám bez mámy a kohokoliv blízkého.
Od pěstounky vím, že někteří její kolegové čekají na děti týdny nebo měsíce a děti zase čekají samy v nemocnicích a porodnicích. Moc ráda bych, aby se tahle praxe změnila.
Už vím, co nás čeká. Máme na příští roky spoustu práce. Musíme terapiemi napravit to, co špatně nastavený systém na našich dětech napáchal.
Smutná realita současnosti
„Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu? „
O tom, že každému dítěti je nejlépe v jeho vlastní rodině, snad už v této republice nikdo nepochybuje. Nebo ano? Ústavní zařízení hlavně u nejmenších dětí velmi zraňují jejich duše, a pokud je tu rodina, která by o ně mohla a chtěla pečovat, pak by vždy měla mít přednost před ústavním zařízením. Nebo ne?
Dnešní příběh není rozhodně tendenční, ani se bohužel neodehrál před mnoha lety v době temné totality. Ke šťastnému konci došel teprve nedávno. Vzhledem k tomu, že pěstounská maminka bojující za to, aby jí byla svěřena z ústavního zařízení její vlastní neteř, mi psala velmi smutné zprávy a informovala mě o vývoji jejího příběhu, znám ho z první ruky. Téměř rok jsem jí dodávala naději a sílu bojovat proti systému ...
Moji adoptivní rodiče si mě přivezli domů z ústavu před mnoha lety jako dvouletou vyjukanou holčičku. Jsem jim moc vděčná za to, že se mě ujali a dali mi lásku a rodinu. Dnes už jsem sama mámou. Mám úžasného manžela a tři krásné děti. Proto mě velmi zasály události posledního roku.
Byl květen a mě zazvonil telefon, na jeho druhém konci byla sociální pracovnice a chtěla vědět, zda bych nechtěla do péče svou neteř umístěnou od narození v kojeneckém ústavu. V té době už jí byly téměř dva roky. Proč volali až teď? Tím, že jsem byla adoptovaná, jsem měla jiné jméno a celkově se oficiálně vazby na biologickou rodinu zpřetrhaly. Proto trvalo delší dobu, než mě sociální pracovnice na popud mé biologické sestry nalezly.
Mé pocity? Úzkost, strach a beznaděj. Bála jsem se, jak bude reagovat můj manžel. Přece jen už máme tři děti. Jak to říci dětem? Jak asi budou reagovat? Ale pak jsem si vzpomněla na svůj příběh, na to, jak si mě rodiče vzali z ústavu a jak moc jsem jim za to vděčná. Proto jsem hned druhý den vše řekla manželovi i dětem. Všichni mě překvapili tím, jak hned nadšeně souhlasili s tím, že tam maličkou přece určitě nenecháme!
Následující den jsme tedy s manželem zašli na OSPOD, kde nás sociální pracovnice seznámila se spisem a situací mé neteře. Ještě ten den jsme za malou jeli do kojeneckého ústavu. Tety nám přivedly maličký kudrnatý uzlíček a já měla pocit, jako bych viděla samu sebe před lety, bylo to takové maličké ustrašené ptáčátko.
Navštívili jsme psychologa a ten nám doporučil, abychom si zažádali o hostitelskou péči. Sepsali jsme tedy s manželem žádost a zaslali ji do kojeneckého ústavu. Věřili jsme, že vše dobře dopadne – těšili jsme se my i naše děti. Vše jsme už doma pro malou připravili, jenže pak přišel dopis s tím, že nám byla hostitelská péče zamítnuta. Vzala jsem to tak, že je to možná dobře, protože by maličká těžce nesla, když bychom ji museli vracet do ústavu. Takže jsem vnímala, že lepší řešení tedy bude, aby nám byla svěřena do péče rovnou natrvalo.
Proto jsme si manželem následně podali návrh na předběžné opatření o svěření do péče k soudu. Bohužel nás čekalo další zklamání. Kojenecký ústav totiž doplnil spis zprávou, která byla ve smyslu, že předběžné opatření nedoporučují, protože jsme pro mou neteř v podstatě cizí lidé a nemá k nám vytvořenou žádnou citovou vazbu. Soudce nám tedy na základě této zprávy předběžné opatření zamítl.
Toto jsme si vzali k srdci a poctivě za maličkou jezdili každý víkend celé tři měsíce a následně jsme znovu zažádali soud o svěření do naší péče formou předběžného opatření. Bohužel nás opět čekala ledová sprcha ve formě zamítnutí našeho návrhu. Tentokrát bylo zamítnutí odůvodněno tím, že maličká je v ústavní péči dobře zabezpečená a nic jí nechybí. Opravdu? Říkala jsem si - a co rodina?! Ta jí přece chybí, to nejdůležitější - rodina a láska! Cítila jsem obrovskou beznaděj.
Další soudní jednání tentokrát řádnou cestou bylo nařízeno až těsně před Vánoci a já se nemohla dočkat. Tentokrát jsme žádali o svěření maličké do pěstounské péče. Moc jsem doufala a věřila, že maličká s námi už bude moct strávit Vánoce! Měla jsem pro ni koupené dárky, vše připravené. Byla jsem strašně moc nervózní a tak pro mě bylo velmi těžké, když mě soudkyně téměř hodinu vyslýchala a ptala se na jednu otázku za druhou. Ke konci výslechu jsem se už úplně motala únavou a nebyla schopná souvisle odpovídat.
Soudkyně mě nakonec propustila sednout a já celá unavená a propocená čekala, co bude dál. Bohužel tím, že stihla vyslechnout pouze mě, odročila jednání až na březen následujícího roku! Vyšla jsem ze soudní síně, sedla si a plakala. Cítila jsem takovou lítost a bezmoc. Proč nemůže maličká s námi strávit Vánoce a musí je trávit v ústavu? Velmi mě to zasáhlo a zranilo.
Dále jsme za maličkou poctivě jezdili do ústavu na návštěvy. Vždy nás radostně vítala a pak byla smutná a plakala, když jsme odjížděli. Trhalo mi to srdce, ale nemohla jsem nic dělat. Takto uplynuly další téměř čtyři měsíce a byl tu další termín soudního jednání.
Soudkyně nejdříve vyslechla mého manžela. Následovalo ticho. Po pár minutách nám řekla, že nemůže určit výši alimentů pro biologickou matku a že se domnívá, že by případ měla odročit na dobu neurčitou. Zůstala jsem jako opařená a v hlavě mi kolovalo - co malá? Pláče, když od ní odjíždíme, za dobu návštěv si na nás už dávno zvykla. Trhalo nám to srdce.
Naštěstí se právě v tu chvíli zvedla sociální pracovnice maličké a zakročila. Oznámila soudkyni, že protahování řízení určitě není v zájmu dítěte a vznesla i další pádné argumenty, proč by měl padnout rozsudek právě v tuto chvíli. Následně zažádala o okamžité vynesení rozsudku.
Naštěstí se tak opravdu stalo! Najednou zaznělo „Vstaňte“. Já se tak klepala, že jsem myslela, že nevydržím ani stát. A vzápětí zaznělo „Nezletilá se svěřuje do pěstounské péče manželů ...“ Myslela jsem, že nevěřím svým vlastním uším! Plakala jsem štěstím a radostí!
Přesně o týden později jsme si pro maličkou mohli přijet do kojeneckého ústavu a odvést si ji domů! Jsem na sebe i manžela pyšná pro to, že jsme zvládli celých deset měsíců vydržet tuto náročnou událost a dotáhnout ji do dobrého konce!
A jak se nám dnes žije?
Maličká nám dělá velkou radost, ale také vidíme, že je před námi spousta práce. Má mnoho projevů, za které vím, že může kojenecký ústav a prostě doba, kdy byla bez svého člověka – mámy. Například by nám odešla s kýmkoliv cizím. Bohužel zatím k nám nemá udělanou tu pravou, bezpečnou a pevnou vazbu, ale vím, že tohle chce svůj čas. Nebo bojujeme s jejím stravováním, protože z ústavu byla zvyklá na mixovanou stravu, takže jí dodnes kousání dělá velké problémy. Ale každý den, kdy je v naší rodině, vidím, jak se posouvá a víc a víc se raduje ze života a my s ní!
Trápí vás ekzém? Vyzkoušejte Bioderma Atoderm!
Bylo mi ctí testovat nové přípravky Bioderma Atoderm a ráda se s Vámi podělím o své zkušenosti.
Testovatelky 🙂
Má dcera, 4,5 roku, odmalička bojujeme se suchou kůží a občasnými červenými fleky atopického ekzému na rukách, bocích a zadečku. A já, která do porodu atopickým ekzémem netrpěla. Nyní potvrzené ložisko za krkem a na předloktí, zčervenání, svědění a loupání se vždy při hormonálních změnách každý měsíc.
Co jsme testovaly?
Bioderma Atoderm Sprchový olej
- Nemastná textura zajišťuje jemné čištění velmi suché a podrážděné citlivé pokožky
- Obnovuje kožní bariéru
- Vyživuje a zvláčňuje pokožku, zmírňuje její pnutí
- Patent Skin Barrier Therapy chrání suchou pokožku před bakterií Staphylococcus aureus způsobující zánět a podráždění
- Je velmi jemně parfémovaný a vytváří minimální pěnu
- Neštípe v očích
- Bez parabenů, bez konzervantů, bez mýdla, bez barviv
"Sprchový gel je luxusní. Má velmi jemnou parfumaci a i přesto jsem si po koupeli užívala, jak krásně voním. Pokožka byla jemná a hydratovaná, bez pnutí. Možná mi trochu vadilo, že málo pění, ale někteří to určitě ocení. U Sofi to samé, provoněná dětská pokožka a umytí vlásků nebyl problém, protože olej neštípal do očí. Každý večer jsme umyly olejem i její suché a načervenalé tváře a nestěžovala si, že by jí cokoliv pálilo, jako u dříve používaných "známých" sprchových gelů na atopickou pokožku."
Bioderma Atoderm Intensive Baume 500ml
- Vysoce zklidňující péče pro suchou, podrážděnou a citlivou pokožku se sklonem k atopii
- Pro dospělé, děti i kojence
- Rychle zastavuje svědění a snižuje potřebu škrábání
- Obsahuje zklidňující a antibakteriální složky, které okamžitě zklidňují podráždění pokožky
" Tělovým mlékem jsme se mazaly po každém koupání. Jemná struktura se krásně roztírá, je nemastná a rychle se vstřebává, takže jsme za chvíli oblékaly pyžamo 🙂 Mléko bylo výborným pomocníkem na horách, kde byla naše pokožka více zatížena mrazem a tudíž i vysušována. Mléko naši pokožku i tváře krásně hydratovalo."
Shrnutí:
Mé každý měsíc loupající se ložiško ekzému ani nestačilo "vylézt", i když už jsem MS dostala... Po začínajícím svědění jsem začala okamžitě mazat a ekzém nikde! Sofi nemá suché lokty, nemá vlastně nikde nic, její pokožka je hebká a bez známek červených fleků! Jednoznačně tedy DOPORUČUJI, luxusní kosmetika i péče!!!
Masopustní koblihy
Koblihy jsem dělala už několikrát, ale tyhle jsou zatím ty úplně nejlepší. Těsto je vláčné, nadýchané, a i bez náplně, jen pocukrované jsou výborné. Protože jsou to koblihy masopustní a dnes je tlustý čtvrtek, který je nerozlučně spjat s koblihami, tak tady na ně máte recept.
RECEPT a co na něj budete potřebovat
Na kvásek
125 ml vlažného mléka
21 g droždí
10 g cukru
Těsto
2 malé žloutky
20 g másla
15 g cukru
300 g hladké mouky (já dávám 1/2 polohrubé a 1/2 hladké)
1,5 lžíce rumu
cca 100 ml vlažného mléka
špetku soli
Náplň
50 g povidel
1 lžíce rumu
olej na smažení
cukr moučka na pocukrování
POSTUP
1. Z vlažného mléka, droždí, cukru a malé lžičky hladké mouky zadělejte kvásek, který nechte přikrytý na teplém místě asi 20 minut odpočívat.
2. V kuchyňském robotu (pokud robot nemáte, tak ručně) utřete máslo se žloutky a cukrem, poté přidejte prosátou mouku se solí a rum – vše promíchejte. Do těsta přilijte kvásek a hnětacím hákem promíchejte.
3. Těsto hněťte a po troškách přilévejte vlažné mléko, dokud nebude těsto lehké, hladké a polotuhé (musí se „táhnout“ z háku nebo vařečky hezky dolů – nesmí odpadávat po kusech).
4. Těsto přikryjte utěrkou a nechte na teplém místě odpočívat asi 60-90 minut (dokud nezdvojnásobí svůj objem).
5. Těsto po vykynutí přendejte na pomoučněný vál a lehce promněte, aby tolik nelepilo. Poté ho vyválejte do „hada“ a krájejte podobně velké kusy. Těsto rozplácněte dlaní, naplňte povidlím a poté stočte do kuličky a nechte odpočívat pod utěrkou ještě 15 minut.
6. Ve vyšší pánvi nebo v hrnci, rozehřejte dostatek oleje (koblihy se nesmí dotýkat dna) a postupně je smažte dozlatova na mírném plameni.
7.Poté pocukrujte a dobrou chuť 🙂
B.
Čokoládový fondant
Blíží se Valentýn, svátek všech zamilovaných. Ne každý může vyrazit na romantickou večeři do restaurace a v tom případě nezbývá nic jiného, než si romantiku přichystat doma. Já jsem si pro Vás nachystala sladkou Valentýnskou tečku v podobě čokoládového fondantu.
RECEPT a co na něj budete potřebovat
113g 70% čokolády
155 g másla
120 g moučkového cukru
2 vejce
2 žloutky
54 g hladké mouky
POSTUP
1. Troubu si rozehřejte na 220°C a formičky si vymažte máslem a vysypte cukrem.
2. Máslo s čokoládou dejte do mísy a pomalu zahřívejte ve vodní lázni, dokud se čokoláda i máslo nerozpustí. Poté dejte stranou z vodní lázně a nechte chvilku odpočívat.
3. Přimíchejte k čokoláda moučkový cukr, poté vajíčka a nakonec hladkou mouku. Vše pořádně promíchejte.
4. Lžící plňte formičky zhruba do poloviny a dejte péct na 12-13 minut.
5. Po upečení fondant objeďte dokola nožem, aby se dal lépe vyklopit a ihned podávejte.
B.
TIP: Fondant můžete podávat se zmrzlinou, šlehačkou nebo našlehaným sladkým tvarohem. Dozdobte ovocem.
#mamapecedoma #mk_blog_academy #mkblog #blogerka
Vánoce, Vánoce...
Vánoce jsou zase za dveřmi (neuteklo to nějak rychle od těch loňských?). Máte již napečeno, uklizeno a vyzdobeno?
Já ne. A ani se do toho nehodlám pouštět. Uklízím totiž po celý rok (ano, tchyně by tak úplně nesouhlasila, ale já jsem se stavem domácnosti naprosto spokojena), okna v takovém mrazu mýt nehodlám. K čemu umytá okna, když se k nim kvůli nachlazení ani nedoplazím, abych se podívala ven. Vánoční větve jsem letos nekompromisně zavrhla, protože jehličí napadané do našeho chlupatého koberce se nám do pat zapichuje ještě v létě.
Cukroví letos bojkotuji. Oficiální omluva před kamarádkami, které se pyšní již několika druhy, je, že letos hodlám servírovat během svátků jen samé zdravé nebo slané pochutiny - cukroví se nabažíme u příbuzných a stejně na něj po Štědrém dnu nemá již nikdo chuť. Pravý důvod je mnohem sobečtější. Nějak se mi přes rok srazilo všechno oblečení, takže nebudu péct lákavé vánoční cukroví, které bych při své ne příliš pevné vůli chodila mlsat a tím bych tristní situaci se šatníkem nevyřešila. Manžel mě zpočátku v mém radikálním rozhodnutí podporoval. Nicméně během posledního týdne přichází s novými a novými recepty na vánoční cukroví, které našel na internetu, s dotazem: "A nezkusíš třeba tyhle kokosové kostičky?" Zatím držím pozici, ale do Vánoc zbývá ještě několik dní, takže možná budu muset po Vánocím ve výprodeji koupit větší sukni.
Dárky nakupuji ráda. A ještě raději balím. Až mě omrzí moje současná práce, stanu se profesionální baličkou. Dárků, samozřejmě. Letos jsem se rozhodla, že dárky zabalím a nakoupím s dostatečným předstihem. To se mi opravdu podařilo. Dárky jsem nádherně zdobně zabalila, uložila do skříně, dokonce si pamatuji kam. Jen jsem dnes s hrůzou zjistila, že si tak nějak nepamatuji, co jsem vlastně zabalila... Nenapadlo mě dárky si popsat. Takže ve volných chvílích štěrchám a ohmatávám a tipuji, co by se mohlo v uměleckém obalu ukrývat. Obávám se, že minimálně tři dárky budu muset rozbalit.
Také vlastním tajemný šuplík nacpaný různými roztomilostmi, které jsem v průběhu roku obdržela a v duchu udržitelného vývoje recykluji. Musím si tedy pamatovat, kdo byl dárcem které položky. Kamarádka na maturitním večírku věnovala do tomboly lahev, kterou dostal její tatínek od klienta. Za pár měsíců se láhev vrátila k tatínkovi jako pozornost od klienta jiného. Poznal si ji díky lehce porušené etiketě.Měsíc před Vánoci vyndáme obsah šuplíku a přemýšlíme, co by se komu mohlo hodit. "Ten barokně vypadající svícen se samolepkami andílků by se rozhodně líbil tetě Vlastě," prohlásil manžel. Má pravdu. Teta Vlasta by z něho byla jistě v sedmém nebi. Ale zatím jí paměť slouží velmi dobře a svícen nám darovala před třemi lety. Takže svícen příjemce nenašel. Počkáme, až teta začne trochu zapomínat. Postupně probíráme jednotlivé položky a postupně je ukládáme zpět do šuplíku. Většinou jsou opravdu svérázné a ocenili by je pouze jejich původní dárci. Občas mě napadá, že i oni mají svůj šuplík...
Proto před Vánoci rodině hlásím, co by mě tak potěšilo. Občas se ale strategie zvrtne. Před pár lety jsem prohlásila, že se mi moc líbí náramky z kamínků. Na Vánoce i narozeniny se mi sešlo asi padesát různých náramků z různých nerostů. Zlato a diamanty bohužel chyběly. Před jedním kulatým výročím se mě tetička "nenápadně" poptala, co by mi tak udělalo radost k narozeninám. Protože jsem zapálenou němčinářkou, navrhla jsem nějakou dobrou detektivku v originálu. Podotýkám, že celá rodina ví, že jiným cizím jazykem než němčinou nevládnu. V Den D mi teta slavnostně předala hromadu knih se slovy: "Tak jsme ti všichni koupili jednu tu detektivku v originálu. Toho Jo Nesba jsme ti koupili." Podlomila se mi kolena, při představě, že mám před sebou v dárkovém balení několik detektivek v norštině. Mojí sestře se zase takto sešlo asi deset flashdisků a jejímu muži dvě encyklopedie piva.
Přeji Vám tedy šťastnou ruku při výběru dárků, rozzářené oči obdarovaných, hodně pohody a klidu a nádherný nový rok 2018!!!
#mk_blog_academy #blogujeme #rodina #vztahy#Vánoce
Kruh se uzavřel
„Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protože jsem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…"
Mnohokrát jsem se u různých lidí setkala s názorem, že nedokážou pochopit ženu, která je schopna dát dítě k adopci. Vlastně ji otevřeně odsuzovali. Proč? Nedovedli si představit situaci, nebo stav, do kterého by museli dojít, aby nad podobným rozhodnutím jen zauvažovali.
Já vidím za takovým životním rozhodnutím mnohem víc. Vidím životní cestu, nelehkou a klikatou, která takovou ženu do tohoto bodu dovedla. Vidím také dítě, které dostane šanci na nový život v milující náhradní rodině.
Jak tato cesta vypadá? Co ženu dovede k tomuto rozhodnutí? A jak s tím rozhodnutím dál žít?
Nedávno jsem na všechny tyto otázky dostala odpověď. Děkuji za tuto otevřenou, smutnou, ale svým způsobem velmi silnou zpověď…
Před lety jsem se narodila jedné mamince, která byla ve velmi obtížné životní situaci a nemohla si mě proto nechat. V té době byla totiž sama, bez partnera pečovala o dvě malé děti z toho jedno mentálně postižené. Několik měsíců před porodem se proto rozhodla kontaktovat sociální pracovnice, kterým o svém úmyslu dát mě k adopci řekla. Ty k ní byly velmi vstřícné a podaly jí všechny dostupné informace.
Bohužel v den porodu bylo vše jinak. Celé oddělení v porodnici bylo na mou maminku velmi nepříjemné, lékaři i sestry ji odsuzovali a vůbec nechápali její těžké rozhodnutí. Naopak přemlouvali jí, ať to nedělá, že ještě jedno dítě určitě uživí. Byla také terčem urážek ze strany ošetřujícího personálu, nikdo se jí nezastal…
Proto co nejdříve po porodu podepsala revers a odešla, nemohla tam vydržet už ani minutu.
Věřila, že jsem šla ihned z porodnice do adoptivní rodiny, ale nebylo to tak. První tři měsíce svého života jsem strávila v kojeneckém ústavu.
Jak tohle všechno vím? V dospělosti jsem ji vyhledala, ptala se a dostala odpovědi.
Co mi kojenecký ústav vzal? Emoce! Po materiální stránce jsem se snad v ústavu měla dobře, ale po té emoční? Byla jsem tam pouhé tři měsíce, ale udělalo to se mnou mnoho. Když mě adoptivní rodiče dali do postýlky, tak jsem vůbec neplakala. Neplakala jsem nikdy, ani když jsem měla hlad. Prostě jsem tam jen tak ležela a čekala, až se o mě někdo postará.
Nebyl mi příjemný lidský kontakt – tulení, objímání nebo později společné spaní s rodiči. Nejraději jsem usínala sama v postýlce. Také co se týká vývoje jsem na tom byla o dost pozadu než jiné děti v mém věku. Chodit jsem začala až v roce a půl.
Moji adoptivní rodiče na dítě čekali celých deset let, proto se rozhodli pro adopci. Když jim zazvonil kouzelný telefon, byli štěstím bez sebe, už vůbec nedoufali, že někdy zazvoní. Tím, že na dítě čekali velmi dlouho, naučili žít sami bez dětí. Budovali kariéru, pěstovali koníčky, a myslím, že v konečném důsledku si ten život, tak jak byl, užívali a byli spokojení. Když jsem pak přišla z čista jasna já, byla to pro ně velká změna. A pro moji adoptivní maminku také velmi těžká.
Z vyprávění vím, že když si mě rodiče přivezli z ústavu, tak se o mě snažila moje adoptivní maminka starat sama (jen s pomocí táty) a nechtěla mě nikomu půjčovat třeba babičkám na hlídání. Tvrdila, že v ústavu jsem si už prošla tolika různýma rukama, že teď chce, abych měla pocit, že jsem jen jejich. Opravdu jsem se na svou adoptivní maminku velmi navázala a nechtěla jsem nikde být bez ní sama.
Jenže maminka se asi přecenila, postupně tak jak jsem rostla, musela několikrát do nemocnice, kde jí byla naordinována antidepresiva. Na kterých se postupem času bohužel stala závislou. Takže pokud je nebrala, byla velmi nepříjemná, co víc i agresivní.
Pamatuju se, že jsem mnohokrát dostala výprask za úplnou hloupost. Třeba za zapomenutý penál ve škole.
Rodiče mi o tom, že jsem adoptovaná, řekli jako maličké ani si přesně nepamatuju, kdy to bylo. Mluvili jsme o tom několikrát. Nicméně nějaká další práce s mým příběhem – důvody, proč jsem vyrůstala v náhradní rodině už mi velmi chyběla.
Co mi vadilo asi nejvíc, byly výčitky rodičů ve chvílích, kdy jsem se nechovala dle jejich představ. Vyčítali mi, že tuhle a tamtu špatnou vlastnost mám určitě po své biologické matce. Přitom jsem byla, alespoň dle mých pocitů, úplně normální dítě, které prostě občas udělá něco, co se rodičům nelíbí.
Na základní škole se mnou žádné velké nebyly. Měla jsem průměrné známky, pár kamarádek, nic zajímavého. Bohužel doma to bublalo. Výchova rodičů pro mě byla někdy velmi bolavá – stále mě do něčeho nutili, přikazovali, zakazovali a tlačili. To mi opravdu moc vadilo.
S nástupem puberty jsem pak začala být velmi temperamentní a divoká. Vnímám to jako reakci na ten velký tlak, tu nesvobodu, kterou jsem doma cítila. Utíkala jsem za školu, lhala a stýkala se s podivnými existencemi. Tam to naštěstí končilo, nikdy jsem neklesla až na úplné na dno, kdy bych brala drogy nebo něco podobného.
V té době jsem se s rodiči hodně odcizila a začala hledat samu sebe, své kořeny – svou biologickou matku. Což se mi nakonec díky internetu opravdu podařilo. Nikdy jsme se sice nepotkaly osobně, ale dostala jsem odpovědi na všechny vyřčené otázky. Pochopila jsem, proč jsem se dostala do adopce, proč jsem nemohla zůstat u ní, vše a také to, že to pro ni bylo velmi těžké.
Rodiče v té době se mnou chodili do krizového centra a snažili se situaci řešit. V centru to bylo moc fajn, byl tam mladý psycholog, který se mi snažilo opravdu pomoct. Chodila jsem tam moc ráda. Ale jestli nám opravdu pomohli? Možná už to ani nebylo možné, naše rodina v té době už byla asi v moc velkém rozpadu.
Moje adoptivní maminka nás s tátou nakonec opustila. O několik měsíců později jsem utekla z domu i já.
Svou adoptivní rodinu, nebo alespoň to co z ní zbylo, jsem opustila v osmnácti letech. Střední školu jsem přerušila, abych mohla začít pracovat. Nastěhovala jsem se k mému tehdejšímu příteli, do kterého jsem byla velmi zamilovaná a věřila, že všechno bude fajn.
Po pár měsících jsem otěhotněla a narodila se nám krásná holčička. Dcera nebyla úplně plánovaná, ale moc jsme se na ni těšili. Naše rodinné štěstí bohužel netrvalo dlouho. Přítel po příchodu malé nezvládl nápor povinností a odpovědnosti za takové maličké stvoření a rozhodl se od nás odejít. To byla velká rána. Na výchově se následně bohužel už nechtěl nijak, a to ani finančně, podílet.
Rok jsme žily s dcerou úplně samy. Pak jsem potkala jeho. Moc jsem se do svého nového přítele zamilovala, proto jsem na to, že je zadlužený a závislý na drogách, přišla příliš pozdě. V době, kdy už jsme spolu bydleli, a kdy začal být agresivní. Mlátil nejen mě, ale také mou dceru. A to jsem nemohla dopustit.
Utekla jsem od něj i s dcerou a našla si prozatímní bydlení u kamarádky. Mně i dceři tam bylo dobře až do doby, než jsem zjistila, že jsem těhotná. Přišla jsem na to docela náhodou, neměla jsem totiž žádné příznaky. Podle svých výpočtů jsem byla v pátém měsíci. Vůbec jsem nevěděla co dělat.
Věděla jsem, že se o to dítě nedokážu postarat. Teď určitě ne. Měla jsem bydlení jen na dobu určitou a neměla peníze. Když jsem svému bývalému příteli řekla, že čekám jeho dítě, nevěřil mi. Tvrdil, že dítě určitě není jeho. Ale co hůř, začal mi vyhrožovat, že jestli dítě nedám pryč, zavolá na sociálku a zařídí, aby mi odebrali obě děti.
Celou zbývající dobu těhotenství jsem byla ve velkém stresu a strachu. Mnohokrát mi v noci volal, že čeká před mými dveřmi a psal výhružné zprávy. Plakala jsem strachem z toho, co bude.
Nakonec jsem se rozhodla, že mi nezbývá nic jiného než dát miminko pryč. Zbylé měsíce jsem tak těhotenství tajila před okolím. K lékaři jsem také nechodila. Den před porodem jsem se v duchu s miminkem rozloučila a řekla mu, že na něj někde čeká jeho budoucí maminka. Byla jsem si jistá, že miminko čeká na správný čas, kdy se má narodit, protože jsem přenášela už dva týdny.
O den později jsem doma úplně sama porodila úžasnou vlasatou holčičku. Celou dobu jsem plakala, držela ji v náručí a vysvětlovala jí, proč u mě nemůže zůstat. Tak moc to bolelo, a ještě bolet bude. Byla tak nádherná a dokonalá. Nechtěla jsem ji jen tak odložit, chtěla jsem ji mít chvíli u sebe, i když jsem věděla, že to pak pro mě bude o mnoho těžší, než kdybych ji dala pryč hned. Na ten den nikdy nezapomenu, nezapomenu na ni.
Tak moc ji miluju. Udělala jsem to z lásky k ní. Zlomilo mi to srdce.
Byl to nejkrásnější, nejhorší, nejtěžší a nejsmutnější den v mém životě. Nejkrásnější protože jsem ji porodila. Nejtěžší protože sem musela sama zvládnout porod. A nejsmutnější den, protožej sem ji musela dát pryč. Nejtěžší je dívat se na to, jak se dvířka babyboxu zavírají. Naštěstí se hned ozval signál a v okně se rozsvítilo světlo…
Temno a samota
„Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.“
Už před mnoha lety, v době, kdy jsme s manželem teprve procházeli přípravami na náhradní rodičovství, jsem slyšela smutné příběhy. Příběhy o adoptovaných dětech, které utíkaly z domova, jakmile byly plnoleté a některé mnohem dříve. O dětech, které nebyly a možná ani neuměly být vděčné za to, že jim náhradní rodiče nabídli domov, zázemí a lásku. O mladých dospělých, kteří se neměli zájem vracet do rodného hnízda.
Říkala jsem si, to přece nemůže být tak jednoduše odsouzeníhodné. Nikdo z nás přece nežil jejich životy. Přemýšlela jsem, co se v takové rodině, hlavě takového dítěte a mladého dospělého asi muselo dít. Jak těžký pro něj život asi byl, že ho do tohoto bodu dovedl?
Odpovědi jsem se dočkala nedávno. Moc děkuji za otevřenou zpověď adoptované, dnes už dospělé ženy, jejíž životní ostud není z těch růžových…
Na svou biologickou matku si nevzpomínám. Ze soudního spisu vím, že jsem s ní strávila deset měsíců svého života. Jaké byly? Kdo ví. Každopádně jsem jí byla odebrána sociálkou a umístěna v kojeneckém ústavě, kde jsem sama strávila dalších pět měsíců.
Moji adoptivní rodiče si mě v tomhle ústavu vybrali prostě proto, že jsem k nim jako jediná přilezla a usmála se na ně, zatímco ostatní děti si jich nevšímaly.
Když si mě moji noví rodiče přivezli z ústavu domů, byla jsem zakřiknuté a smutné batole, které zpočátku vůbec nemluvilo. Samozřejmě si tyto události nepamatuji, ale takhle nějak mě popsala sociální pracovnice, která u nás byla doma na místním šetření, potom co mě moji rodiče přijali.
Dětství, které si pamatuju, bylo docela fajn. Lítání a hraní si za domem s kamarády. Občas nějaký průšvih, třeba rozbité okno a tak. Také prázdniny u babičky a dědy na vesnici s bratranci a sestřenicemi. Tam se mi moc líbilo. Sice jsem cítila, že jsem tak trochu na druhé koleji v porovnání s tím, jaký vztah měli k vlastním vnoučatům, ale i tak jsem je měla moc ráda.
Rodiče mě brali s sebou na různé výlety, třeba na loutkové divadlo nebo na túry po horách. Táta mě také učil plavat nebo jezdit na kole, tohle bylo pro mě těžké, protože jsem panikařila, že se to nikdy nenaučím.
Doma už to bylo ale horší. Moji adoptivní rodiče si bohužel ze svých původních rodin nepřinesli dobré vzory pro partnerské soužití. Máma se tak nechala od táty ponižovat, a pak ke mně chodila plakat. Otec jí vyčítal, že mu nedala dítě a mnoho dalších věcí. Byla jsem svědkem spousty hádek, ale co hůř ani jejich vztah ke mně nebyl dvakrát moc vřelý.
Rodiče si bohužel nezjistili vůbec nic o tom, co potřebuje adoptované dítě. Moje minulost je v podstatě vůbec nezajímala, byla jsem tu jen pro to, abych naplnila jejich rodičovské potřeby. Alespoň tak to z dnešního pohledu vnímám.
Rodiče mi sice říkali, že mě mají rádi, ale vůbec mi nerozuměli a já se jim bohužel nebyla schopná zavděčit. Máma třeba měla velmi přesnou představu, jak bych se měla oblékat a česat. Takže jsem se styděla za šaty, které mi vybrala a musela jsem je nosit, protože jsem se v nich vůbec necítila a nelíbily se mi. Plakala jsem, protože mě vždy nechala ostříhat a já si tak moc přála dlouhé vlasy.
Také jsme spolu moc bojovali s jídlem.Za dýmu jejich cigaret jsem seděla u oběda nebo večeře, i když jsem už dávno nemohla, ale nesměla odejít, dokud jídlo nebylo dojedené. Někdy jsem se zachránila tím, že jsem běžela na záchod a tam jídlo vyplivla.
Když jsem pak začala chodit do školy, tak rodiče požadovali jen ty nejlepší známky. Bylo to pro mě těžké, ale pokud jsem přinesla horší známku, moje máma mě prostě ignorovala. Když jsme ale ve škole měli nějaké vystoupení nebo besídku, rodiče nikdy nepřišli. Moc mě to mrzelo.
Tak moc jsem si přála, abych mohla s mámou sdílet takové ty malé dětské starosti, ale jí to bohužel nezajímalo. Prostě nám to v tomhle směru vůbec nefungovalo. Naopak tolikrát jsem si vyslechla, jak hrozná je ta nebo tamta moje kamarádka, že jsem jí pro jistotu neříkala už vůbec nic.
O prázdninách jsem na přání rodičů jezdila na různé tábory. Když jsem byla menší, tak jsem tam plakala a chtěla domů, ale časem jsem se naopak už vůbec nechtěla vracet. Bylo mi tam prostě líp.
Ve škole to bylo těžké, protože ve vyšších ročnících mě začali spolužáci šikanovat. Začalo to docela nevinně tak, že se mi některé ze spolužaček začaly posmívat pro můj věčně vážný až smutný výraz ve tváři a také kvůli mé váze. V té době jsem byla totiž silnější. Spolužáci mi psali výhružné dopisy, posmívali se mi a několikrát si na mě počkali před školou, kde mě mlátili. Moc jsem rodiče prosila, aby mě dali na jinou základní školu. Ti ale nechápali, co se děje, takže neviděli důvod.
Bylo to těžké, nebylo komu se svěřit doma, ani ve škole. Naštěstí šikana asi přestala časem spolužáky bavit, každopádně postupně vše ustalo.
V pubertě jsme bohužel doma úplně přestali fungovat jako rodina. Hádky mezi mými rodiči neustávaly. Věděla jsem, že mi rodiče nerozumí a neměla si s nimi co říci. Rodiče vyžadovali, abych matce pomáhala s většinou domácích prací, ale nikdy jsem za to neslyšela jediné slovo pochvaly nebo poděkování.
Moc jsem si přála stát se kadeřnicí, a proto jsem se po základní škole toužila se vyučit v tomto oboru. Bohužel rodiče mi to nedovolili. Takže jsem musela na jinou jimi vybranou střední školu s maturitou.
Když jsem začala chodit na diskotéky, otec to velmi nelibě nesl. Nadával mi a nejen mě, také žádných z mých tehdejších chlapců mu nebyl dost dobrý. I přes to, že někteří se velmi snažili mu zavděčit a třeba pomoci s různými pracemi. Nebylo to nic platné.
S matkou jsem v jednu chvíli otevřela téma hledání biologických rodičů. Bohužel mi o minulosti – o mé biologické rodině neměla co říct, nicméně v hledání kořenů mě alespoň podpořila. Když se to ale dozvěděl otec, bylo zle, vnímal mě jako nevděčného fracka. Vůbec moji potřebu nechápal.
Střední školu jsem dostudovala, problémy se mnou v podstatě nebyly. Ale doma bylo studeno, prázdno. Bylo to soužití tří cizích lidí. Nebylo možné najít společnou řeč. Postupně jsem začala otce nenávidět a matkou opovrhovat. Od nich dvou jsem slyšela jen nadávky, jak jsem hrozná, nevděčná, hloupá, jak nic neumím, nezvládnu…
Po ukončení školy jsem si našla práci a vlastní bydlení tak rychle, jak to bylo možné. Moc se mi ulevilo, když jsem se od adoptivních rodičů mohla odstěhovat a žít si sama v klidu a po svém.
Snažila jsem se jim opakovaně vysvětlit, jak moc mi ublížili, ale nevidí to, nebo nechtějí vidět, kdo ví. Vím, že mě vnímají jako nevděčného fracka, který je opustil, ale nemůžu a ani nechci jinak. Byli a budou to pro mě cizinci, jsem sice úplně sama, ale takto se mi žije mnohem lépe a klidněji.
Jsem sama, bez rodiny, nemám totiž žádný vzor pro to, jak by partnerství mělo správně fungovat. Jak má fungovat žena a jak muž? S muži, které jsem doposud potkala, vztah nikdy nevyšel. Mám pocit, že jsem jim asi dávala moc lásky a volnosti, kdo ví. To, že nemám děti, mě mrzí, ale nechci přivést dítě do tohoto světa bez spolehlivého partnera, do světa, kde by ho ve školce a škole vychovával někdo jiný, nechtěla bych mu tohle způsobit…
Dnes vím, že bych byla potřebovala od rodičů dostat mnohem víc. Myslím, že adoptivní rodiče by měli být otevřeni myšlení a názorům svých dětí. Měli by je chápat, vnímat jejich potřeby, podporovat a milovat. Měli by se zajímat o jejich historii – příběh, se kterým dítě do jejich rodiny přišlo. Moc bych tenkrát potřebovala, aby se mnou o tomhle všem někdo otevřeně mluvil. Co víc, aby mi pomohl vše pochopit a třeba mě i podpořil v hledání …
Všechno zlé je pro něco dobré
„Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit.“
Dnešní příběh by mohl být inspirací pro ty, kteří teprve uvažují nad tím, zda by se mohli vůbec stát náhradními rodiči.
Někdy je totiž, tak jak zní velmi staré přísloví, „něco zlé pro něco dobré“ a to ve chvíli, kdy velmi těžká životní událost vede k přehodnocení životních názorů a hodnot, ba co víc vede vás cestou, kterou jste vůbec nečekali, že půjdete.
O čem mluvím?
Někdy za důvodem, proč se člověk nemůže stát rodičem jinak než cestou adopce nebo pěstounství stojí těžký ale vybojovaný boj s vážnou nemocí.
Více už se dozvíte v následujícím příběhu, za který moc děkuji adoptivní mamince, dnes téměř pětiletého chlapečka.
Byla jsem živel doma, v práci i s kamarády. Nikdy se mnou nebyla nuda, vždy jsem byla pro každou legraci. V páce mě neporazil žádný chlap. Než to přišlo…
Náhlé onemocnění, které ze začátku vypadalo jako chřipka s vysokou horečkou a velkými modřinami na nohách mě katapultovalo během dvou dnů na oddělení hematologie s diagnózou Akutní myeloidní leukémie. Z plného zdraví a elánu jsem byla najednou ležící pacient, který měl naději na přežití pouhých dvacet procent…
Ležela jsem na OHIPu (oddělení hematologické intenzivní péče) a byla úplně izolovaná od celého okolního světa. Sílu bojovat mi dodávala neskutečná touha po životě, ale také jsem měla obrovskou podporu v rodičích, sourozencích, příbuzných i přátelích. Nebyl den, abych neměla návštěvu, takže jsem věděla, že v tom nejsem sama, a to mi moc pomáhalo.
Léčba jako taková začínala chemoterapiemi. Po první dávce mi bylo ještě docela dobře, ale po té další už mi začaly padat vlasy. Pak přišly další a další dávky a mně bylo stále hůř a hůř. Postupně jsem se dostala až na úplné dno. Bolesti, zvracení, průjmy byly mou každodenní realitou, tak jsem přežívala a věřila, že toto je cena za moje budoucí zdraví.
Zatímco já s pomocí lékařů bojovala s leukemií, jiní bojovali s časem.
Koordinátorka dělala vše pro to, aby pro mě našla vhodného dárce kostní dřeně v registru dárců. Bohužel se pro mě vhodný dárce hledal velmi špatně. Kvůli mé genetické vadě. Byly provedeny zkoušky krve mých příbuzných, přátel i známých, ale vše se zdálo marné. Až jednoho dne se přece jen podařilo nalézt dárce, který se shodoval v osmi znacích z deseti, což byl v mém případě zázrak.
A tak začala cesta k mému uzdravení. Transplantace kostní dřeně jako taková náročná nebyla. Tahle procedura nejvíce připomíná infuzi, kdy Vám někdo daruje krev. Nicméně náročné to bylo, moc jsem se bála, aby to vyšlo, tím že dárce neměl všech deset znaků, bylo zde reálné riziko, že se transplantace nezdaří.
Jak se pozná, že se transplantace povedla? Postupně se začnou lepšit výsledky rozborů krve. Na ty první a ještě několik dalších jsem napjatě čekala a radovala se z každého výsledku. Byly totiž stále lepší a lepší! Časová rozmezí mezi kontrolami se postupně začala prodlužovat a já věděla, že vyhrávám..
A co mi nemoc dala? Sáhla jsem si až na samé dno, což mi v konečném důsledku dalo mnohé. Zjistila jsem o sobě, že mám obrovskou životní sílu a dokázala jsem si díky ní vybojovat život. Ale ještě mnohem víc, přehodnotila jsem žebříček životních hodnot a naučila se vážit si opravdu důležitých věcí.
Kvůli mé genetické vadě a prodělané nemoci bohužel nemůžu mít děti. Nicméně život šel dál a s přítelem jsme si začali přát rodinu. Nejdříve jsme uvažovali o umělém oplodnění s darovanými vajíčky, ale ani tato cesta nám nebyla lékaři vzhledem k prodělané nemoci doporučována. Měli velký strach, že by se mi nemoc mohla vrátit, a to jsem nechtěla ani já. Moc to bolelo, vědět že nikdy nebudu těhotná. Trvalo několik dní, než jsem se z této zprávy vzpamatovala.
Velmi mi v téhle chvíli pomohl přítel, který přišel s tím, že bychom si mohli dítko adoptovat. Tenhle návrh mi vlil naději do žil. Měla jsem obrovskou radost a hned druhý den jsem vše začala řešit.
Vyplnění všech těch formulářů, psychotesty a přípravu jsme zvládli bez větších zádrhelů. Pak nám ale bylo sociálními pracovnicemi naznačeno, že by bylo nejlepší, abychom se vzali. Jako manželé budeme mít prý větší šanci.
A tak se z nás po deseti letech stali manželé. Naše svatba byla rychlá a také nádherná. Byli jsme na ní jen my a svědci, po obřadu jsme ji spolu krásně zapili.
Moc jsem se bála, zda nás schválí. Přece jen byla jsem po léčbě velmi vážného onemocnění, které se kdykoliv mohlo vrátit. Naštěstí mi napsal můj ošetřující hematolog úžasný posudek, který všechny přesvědčil.
Nastalo dlouhé a těžké čekání na kouzelný telefon. Každý měsíc jsem volala na kraj, jestli náhodnou není něco nového. Po posledním telefonátu mi bylo řečeno, že si mám zavolat nejdříve až tak za pět měsíců. To mě moc rozesmutnilo, bylo jasné, že se jen tak nedočkáme.
O týden později se stalo něco, co jsem nečekala. Byla jsem zrovna v práci, když mi zazvonil telefon, ze kterého se ozvalo: „Máme pro vás vyhlédnutého chlapečka“. V tu chvíli jsem nedokázala odpovědět. Byl to obrovský šok. „Haló, jste tam?“ Když jsem se vzpamatovala, chtěla jsem vědět podrobnosti. „Chlapečkovi jsou dva měsíce“. Dál už jsem se nedokázala soustředit, začala jsem plakat a poprosila sociální pracovnici, abychom si mohly zavolat další den.
Jakmile jsem se trochu uklidnila, tu úžasnou zprávu jsem volala manželovi. Byl stejně dojatý a nadšený jako já.
Chtěli jsme od sociální pracovnice vědět, kdy maličkého můžeme vidět a hlavně, kdy si ho budeme moct odvést domů. Byl zrovna pátek, takže jsme museli čekat celý víkend. Tak dlouhý víkend už nikdy v životě neprožiju. Strávili jsme ho sice ve velkých přípravách a nakupování věcí pro miminko, ale i tak se neskutečně vlekl.
V té době už radostné přípravy s námi prožívali také moji rodiče, sourozenci a blízcí přátelé. Všichni byli tak nadšení! Moc nám to přáli. Takže jsme třeba od mé neteře dostali spoustu nádherných oblečků na miminko po jejím synovi. Bylo to tak emotivní a tak úžasné!
Bylo tu pondělí, náš Velký den. Den kdy poprvé uvidíme našeho syna. Nejdříve naše cesta vedla na úřad, kde nás sociální pracovnice seznámila se spisem malého. Sociální pracovnice nám přečetla všechny důležité informace ze spisu a následně nám ukázala fotku maličkého ihned po narození. Přes slzy jsem na ni neviděla.
Cesta do kojeneckého ústavu, kde byl maličký umístěn, se nám hrozně vlekla. Konečně jsme byli na místě. Tety nás přivítaly moc mile. A pak už to bylo konečně tady…
Poprvé jsme uviděli našeho syna v herničce, kam nás tety dovedly. Seděl v sedátku a nádherně se na nás usmíval. Pro mě to byla láska na první pohled. Jako by se mi zrovna narodil v srdci. Sedli jsme si k němu, hladili ho a byli šťastní. Syn se na nás usmíval, byl tak úžasný!
Ten den jsme od něj ještě museli odejít domů. Bylo to moc těžké, ale následující den už jsme s ním mohli zůstat v ústavu a pečovat o něj. První noc byla náročná, ale zvládli jsme to! A následující ráno jsme už mohli odjet domů jako opravdová rodina.
Byla jsem a dodnes jsem ta nejšťastnější maminka pod sluncem. Brzo oslaví můj syn páté narozeniny! Jsem za něj moc vděčná, je to takové slunce mého života. Měla jsem slzy v očích, když mi poprvé řekl „mami“.
A jaké to je být adoptivní maminkou? Určitě je to trochu jiné, než kdyby se nám narodil. Někdy si povídáme o tom, jak k nám přišel, nechci, aby mu to někdo řekl a byl pak smutný, že to nevěděl.
Nedávno mi dal manžel k Vánocům album, které začínalo fotkami z kojeneckého ústavu. Byla tam postýlka, ve které spinkal tu první noc, kterou jsme se o něj tam starali. Plakala jsem dojetím, od té doby si ji často spolu se synem prohlížíme…
Biligvní soužití a jídlo
Přiznám se, že mě náš společnej život s Amíkem baví. Ono totiž takový soužití s partnerem z jiné země je strašně skvělý. Skvělý je v tom, že se člověk pořád něco nového učí, o sobě, o světě, o kultuře, učíte se žít s jiným jazykem a všechno kolem vás váš partner možná někdy nebo úplně vždycky chápe a vidí trochu jinak. Každého z nás totiž modeluje naše okolí ve kterém vyrůstáme. A nic nemodeluje víc než takové jídlo.
"Cože tys nevěděla, co to je pizza?!" Zděsil se Amík během jednoho z našich prvních rande, když jsem se mu přiznala, že jsem dřív znala Želvy Ninja než jsem ochutnala první pizzu. "Ne, neznala a vždycky jsem si během toho kreslenýho seriálu řikala, že to asi chutná děsně dobře." "To je ale strašný, vždyť tys žila vlastně v kulturní pustině!" Smál se dál Amík a směje se i dnes po třinácti letech soužití kdykoliv si vzpomene na tuhle historku. "To máš štěstí, že jsem tě zachránil a přivedl tě do města, kde se jí ta pravá pizza!" Dodává se svojí nemalou newyorskou pýchou Amík. Zeptejte se jakéhokoliv Newyorčana na to, kde se dělá ta pravá pizza a odpověď máte jasnou. "Jedině v New Yorku!!" A to vám řekne i Ital žijící v New Yorku první generaci.
Podobná historka následovala, když jsem poprvé jedla suši v jedný japonský restauraci na Novým Zélandu. "Ha ha ty máš ale takový štěstí, že jsem tě vytáhl ze tmy Prahy a ukázal ti co je svět!" Pravil Amík. "Tak hele musím ti něco nechat, když jsi ze země, kde národním hrdinou je Mickey Mouse." Nenechala jsem se tehdy ani teď já. Ano, je to nefér, když si najdete takovýho rodilýho Newyorčana, člověka odchovaným jídlem celýho světa, je ale fakt, že halušky jsem ho naučila jíst já!
Co ale považuje Amík za klasiky americký jídlo? Tak hamburger z McDonalda to není, to vás zklamu.
1. Burákový máslo: "Hele tak udělej mini chlapíkovi k obědu do školy klasiku sendvič s burákovým máslem a džemem. To má rádo každý dítě!" Radí Amík, když vzdychám nad chybějícími nápady na další mini chlapíkův oběd. Ne, moje ruka tohle prostě nemůže udělat. Burákový máslo ač mi ukrutně nechutná jsem ještě ochotná koupit, ale napatlat ho na jednu půlku chleba a k tomu přilepit další chleba s marmeládou, tak to prostě moje středoevropské chuťové buňky nedají. Amík má smůlu a mini chlapík taky.
2. Smores: Dodnes mám v puse pachuť po marshmellows, který nám nosila babička a my dva s bráchou jsme je poctivě jedli, abychom se zavděčili. Kdo by to byl tehdy řekl, že se takový marshmallows mají ohřívat nad ohněm? "Počkej teď zažiješ pravou Ameriku a jídlo k ohni," povídal Amík v jednom obchodě zatímco nakupoval potraviny nutný pro Smores, lahůdku a sen každého malého kempovníka. Recept na Smores najdete na konci článku.
2. Kukuřičný chléb: Úplně vidím tu jakoby buchtu, kterou nám dali jako přílohu k BBQ masu v jedný opravdický, pravý a autentický BBQ restauraci. Kukuřice mi taky moc nechutná a tak se není co divit, že sladkej jakoby chleba udělanej z kukuřice, kterej se jako vrchol dobroty má jíst společně s masem mě moc neoslovil. Amík soudě podle mýho výrazu okamžitě věděl, že se nebude muset o tuhle lahůdku se mnou nikdy nedělit.
Samozřejmě že tahle kulturní výměna funguje i na druhou stranu a tak si Amík asi nikdy nepochutná na houskovým knedlíku (mě teda taky nechutná a tak ho ani nenutím), syrečky mu taky ostatně jako mnohým jiným lidem pořád budou smrdět a kdykoliv si je objednám smažené, tak bude prchat.
Smores podle Amíka:
Zarezervujete kemp, pokud možno v nějaké hodně vzdálené krajině plné medvědů, ideální je třeba New Hampshire a jejich White Mountains. Před postavením stanu jedete do samoobsluhy a nakoupíte ingredience:
2-3 balení grhamových, medových sušenek
2 pytlíky marshmellows
2 tabulky čokolády Hersheys
Postavíte stan, uděláte oheň, večeři, po večeři umyjete všechno nádobí, uklidíte všechno nesjedené jídlo, zubní pastu, prostě cokoliv co by v noci mohlo přilákat vyhladovělého medvěda. Vytáhnete ingredience na smores. Na jednu grhamovou sušenku dáte čtvereček čokolády, mashmallow, opět čtvereček čokolády a další sušenku. Vzniklý sendvič dáte na oheň a čekáte až se ingredience roztečou pak jíte. Marshmallow můžete napíchnout na klacek a opékat. Klidně jdete spát, protože víte, že jste udělali všechno co je v lidských silách, aby nepřišel medvěd. Pokud medvěd k vašemu nesmírnému údivu v noci přeci jen přijde, předstíráte, že tam nejste...funguje to!
NEW YORK Vol.2 (MANHATTAN & YANKEES)
Pamatujete si ten díl ze seriálu přátelé, kdy se Rachel ráno budila na veselý, optimistický zpěv souseda z protějšího bytu? Tak přesně takové rána tady máme. Musím říct, že počasí nemohlo být lepší, za co jsem ráda, jelikož nejsem připravena dát létu sbohem. Teploty se pohybují kolem 28, ale New York bývá odpoledne už hodně rozpálený, tak bych tipla o dost víc.
V pondělí jsme ráno vyrazily na snídani- jako obvykle. Tentokrát byl cíl jasný a to Eggs v Soho, ale co se nestalo- cestou jsme narazily na hezké posezení venku a neodolaly jsme. Personál byl moc milý, dali na stůl automaticky čerstvou vodu (takže hned velké plus) a jídlo bylo perfektní. Měly jsme avo toast, míchaná vajíčka se špenátem a na závěr pravé americké lívance s ovocem a javorovým sirupem. Mňamka!
Pak jsme se chvilku courly, já totiž hrozně chtěla jednu kabelku od Rebecci Minkoff, ale obchod otevíral až v 11. Nakonec jsem stejně nepořídila, neměli ji :-/
Tak jsme vyrazily nejdřív na Top of the Rock. Kupovala jsem předem CityPass, který vyjde o dost levněji, přeskočíme fronty na lístky a mohly jsme si vybrat 3 památky nebo atrakce, které navštívíme. Tohle byla jedna z nich.
Výtah nás vyvezl na 64 podlaží během pár sekund. Tu chvilku jsem se bála, aby moje snídaně nebyla všude kolem 😀 Chvíli jsem dokonce měla pocit, že začnu levitovat.
Ale nakonec jsme byly nahoře. Cestou nás stihly vyfotit a my vyplázly 50$ za 3 fotky 😀 A ne, nemusely jsme je kupovat, ale byla to hezká památka...
K výhledu- no, byl hezký. Viděly jsme jak na Central park, tak na Manhattan s Empire. Ale musím říct, že větší zážitek byl pro mě Empire. Už jenom tím, že bylo všechno v zlato- červené a zaměstnanci měli krásné červené obleky...
Po vyhlídce jsme zašly na Time Square, což mě celkem ohromilo, i když nebyl večer. Všude blikající billboardy, reklamy, hromada lidí. Zašly jsme do M&M obchodu, kam mě Romí vytáhla s tím, že je to Must visit. Jako jo 😀 3 patra plná různorodých bonbonů, hraček, oblečení, suvenýrů... A hlavně- ony ty čokolády chutnají úplně jinak než ty naše!
Nakonec jsme zakotvily v restauraci, abychom přečkaly do večera, chystaly jsme se na vyhlídku na Empire.
A jak jsem psala, byla boží. Strávily jsme nahoře asi hoďku a půl, ale viděla jsem denní NY, pak NY při západu slunce a noční NY. A to bylo něco!
Den jsme zakončily procházkou po večerním Time Square, kde bylo světlo jak ve 12 v poledne a jely do postele, znavené...
Úterý... Vstávalo se docela těžko. Když člověk chodí vkuse 3 dny a není na to zvyklý, tak je to celkem náročné. Snídani připravila Romí a pak jsme se v půl jedenácté konečně vypravily z domu. Nechaly jsme si ten den jako mírně odpočinkový. V plánu byla pouze vojenská loď a večer baseballový zápas Yankees. Někdo nás varoval, že na lodi strávíme i 5 hodin- a! Světe div se, skoro i ano 😉
Myslím, že to bylo v celku zajímavé. Viděly jsme jak vojenské americké stíhačky, tak celou loď, každou část. A řeknu Vám, fakt bych tam být nechtěla :-/ Tak depresivní, stísněný prostor... Palandy na chodbách... Hrůza. Co nás bavilo nejvíc, byly různé atrakce, co se daly vyzkoušet. My třeba z hecu nasedly do simulátoru stíhačky a celou jízdu letěly dolu hlavou (jako skutečně se celá kabina s námi otočila, takže jsme visely jak netopýři), protože jsme nemohly přijít na to, která z nás řídí 😀 No, stálo to za těch 10$ 😀
Co se mně osobně líbilo byla místnost s Enterprise. Já ty vesmírný věci prostě můžu.
Prohlídka byla zakončena v ponorce. Doporučuji tam nechodit lidem s klaustrofobií :-/ I já jsem občas měla co dělat a říkala jsem si, že kluci na lodi se měli ještě dobře. Tady se totiž stěží dalo chodit. Prostor byl tal malý, že když se někdo zastavil, automaticky zablokoval všechny za ním. Takhle jsme si postály asi 15 minut, než se "kolona" zase rozjela.
Zašly jsme si na pozdní oběd do mexické restaurace a odtud rovnou domů zahodit tašky s nákupem (opět!) a utíkaly jsme na zápas. Tady se nám omylem stalo, že jsme metrem zajely jinam, tak jsme se musely vracet a na přestupu čekat dlouho na další. A to je teprve lahoda- v NY totiž metra vypadají strašně. Upřímně, bez servítky, jsou příšerná. Venku je horko, ale dole u kolejí je sauna. A pokud stojíte a čekáte třeba 10-15 min, tak už je to skoro na omdlení. No a pak přijede metro, vy nastoupíte a ovane vás klíma puštěná na plné obrátky, ze 40 najednou šok na 15. Takže co se nestalo? Ano, obě jsme prochladly...
Takže nakonec jsme zdárně dojely na stadion, jako pravé fanynky koupily čepky a dres (ne, nikdy jsme baseball neviděly, natož Yankees, ale chtěly jsme mít i sportovní zážitek) a usadily se. Výhled byl parádní, zašla jsem koupit pivo (chtěli občanku! Yayyy!- no spíš jsem vypadala divně, nevěděla jsem si vybrat které 😀), daly jsme si párek, poseděly 3 hodiny, vyděly houmran, daleký odpal, který zázrakem chytili, hráče jak utíká metu a klouže po hřišti a šly dom 🙂
Zážitek pefektní, já se za tu dobu skoro i naučila pravidla 😀 Bylo neuvěřitelné zažít atmosféru, když se zpívá hymna a všichni stojí, bez čepice s rukou na prsou. Bylo úžasné zažít, jak děkují vojenským veteránům a jaký postoj mají ke své zemi a vlasti. Neuvěřitelné...
Znaveně jsme usly v 11 večer a nastavily budíka na 7 ráno. Jely jsme totiž busem do Woodbury outletu- a jaké to tam bylo, zase příště :-*
A pokud chcete z NY více, sledujte mě určitě na instagramu @recipefor30s a blogu www.recipefor30s.cz
U jídla se nemluví
Opravdu?
Toto pravidlo při společné večeři, jedné z mých nejoblíbenějších chvilek dne, nedodržujeme. Táta vypraví, nejen co a jak v práci. Máma vypraví, co a jak nejen na domácí půdě a náš 18 měsíční syn do toho vstupuje komentáři "po svém".
Kdy se pravidlo "u jídla se nemluví" objevilo? Po válce s nástupem dětí do jeslí a mateřských škol? A když se traduje v rodinném prostředí, je opravdu důvodem obava, že zaskočí sousto?;) A co výjev tradiční italské večeře? Platí kraj, jiný mrav?
Kdy jindy by si měla rodina spolu povídat, než když se po návratu z práce, školy... potká u společné večeře. Všichni na sebe dobře vidí, nic je nerozptyluje. Teda nemělo by. U nás doma ctíme pravidlo vypnutého počítače a odložených telefonů mimo stůl. Někdy mi dá dodžování pravidla zabrat víc, než bych si kdy u sebe byla dřív ochotna připustit, bohužel.
A až teprve nedávno, jsem si uvědomila, že jsem tuto frázi doma, zvláště od prarodičů, slýchavala a že u nás rituál jídla probíhal více méně beze slov. Tak nevím, možná až nás bude víc? Děti budou hlučnější, budou se dohadovat, budou nám odmlouvat, nebo budou mít dotazy, na které bude těžké a nepříjemné odpovídat? Pak možná fráze u stolu zazní?;) Chce se mi slíbit, že ne.
Tip k rozvíjení řeči dnes patří právě chvilce společného hodování a můžete za něj poděkovat mé mamce. Podělím se s vámi o vzpomínku z mého dětství. Když jsme doma seděli už hladoví za stolem a mamka ještě potřebovala dokončit poslední dodělávky s obědem či večeří, hrála se u nás hra: "Všechno lítá, co má peří" Znáte ji? Má máma ji zná ze školky. My ji teď hrajeme lehce obměněnou a v těchto variantách.
Všechno lítá, co má křídla.
Všechno jede, co má kola.
Všecho chodí, co má nohy.
Sice létá letající talíř, který nemá křídla a stůl má nohy, ale nechodí (jako starší děti, jsme měly rády právě ty chytáky), ale je to jednoduchá hra bez pomůcek sloužící k rozvoji porozumění slovesům. U nás se osvědčila, náš Toník ji má rád a neustále se jí dožaduje. Každá večeře teď u nás končí "všechno lítá...." a porcelánové talíře to nejsou. 🙂
další tipy k rozvoji řeči najdte na
a ještě více na fb stránkách proSLOVA
MĚJTE SE A UŽÍVEJTE VŠECH SPOLEČNÝCH CHVILEK U DOBRÉHO JÍDLA.
#blogujeme #mk_blog_academy #blogujeme #materstvi #vyvoj reci
KDYŽ SE PLNÍ SNY- NEW YORK Vol.1
Budík zvoní ve 4 ráno. Unaveně se po něm natahuji, stejně jsem skoro nespala. Filip celý hořel po očkování a budil se co hodinu- alespoň jsem nezaspala, že? 🙂
Snažím se vytratit co nejvíc potichu, abych nevzbudila celý dům. Celkem se mi to daří, i když je chvilka, kdy malý zase pláče, ale usíná. Leju do sebe hrnek kafe a snažím se kufr dostat ze 3 patra dolů. A to jsem si skoro nic nevzala, abych kdyžtak měla místo na něco koupeného!
Vítá mě moje nejvíc nejlepší kamarádka Romča. Smějeme se, vypadáme obě jak moc krásné zombie...
Na letišti už vše proběhlo hladce. Kufr vážil 15 kg, takže jsem zvědá, co se bude dít při cestě zpátky 😀 Zapluly jsme rovnou do Duty free, abychom koupily Bailey's (taková naše tradice z cest). Ano, v šest ráno 😀
Ještě jsme si koupily kafe, které bylo fakt hnusné 😀 A vlezly jsme do letadla. Cesta do Bruselu utekla rychle. Popíjely jsme vesele likérek, než k nám přišla letuška, že se tady pít nemůže a přísně mi čichla ke kafi (ehm, tak to byl první trapas, jo mámo, ty se nezapřeš).
V Bruselu jsme měly zhruba 2,5 hodiny na přestup, tak jsme se jenom couraly, dopily tedy ten likérek a pak čekaly další hodinu na zpožděný let.
Ale! Nakonec jsme obě seděly v letadle a mířily směr New York! Já prvně zažila jídlo v letadle a pití zdarma, což jsem si celkem užívala, k tomu filmíky na obrazovce přede mnou.... Letušky byly moc milé a záchod kupodivu čistý a voňavý.
Spát se mi moc nedalo. Ač jsem se snažila jak jsem chtěla, podařilo se mi to maximálně na hodinku, i to jsem se budila.
Přistály jsme v pořádku a tam mě teprve čekalo peklíčko. Romí, jako člověk NY znalý (už tam jednou byla), rychle přešla přes kontrolu a já si musela vystát ve frontě 1,5h na otisky prstů a otázku na jak dlouho tady jsem a jestli mám v kabelce jídlo a pití 😀
No nic... Nakonec jsme to zvládly, vzaly kufry a tadááá na ubytko.
Řeknu vám, tak unavená jsem snad ještě nikdy nebyla. Spát jsme šly zhruba v 9? Monžná v 10 večer? Což znamená, že u nás v Praze byly 4 ráno... 24 hodin vzhůru- to byl asi můj rekord... A to nejsem nejmladší 🙂
Druhý den jsme vstávaly už nějak po šesté (vítej Jet legu), ale zas na druhou stranu jsme měly delší den. Vypravily jsme se rovnou do Central parku, kam nás zavedla navigace na snídani. Nicméně tam, kam jsme měly původně namířeno, jsme nezapadly, protože to byla nějaká zvláštní budka 🙂 Naštěstí po ulici nahoru se objevilo nejvíc krásné bistro Le Pain Quotidien (pokud budete v NY, určitě zajděte!), kde jsme zkusily Sunny Side Breakfast Bowl, což byla quinoa s batáty, zeleninou, avokádem a vajíčkem- to byl teprve pořádný food porn! A to kafe bylo neskutečné...
Pak jsme se po výdatné snídani šly projít zpátky po Central parku, kde běhalo milion lidí (nevím zda je to tak každý den, nebo jenom v sobotu ráno). Probíhal tam nějaký koncert, tak byla půlka parku zavřená. Takže nás čeká ještě jedná procházka 🙂 Ale našly jsme tam malý bar u vody, kde jsme si daly vínko a nějakou chvilku poseděly.
Pak jsme si to zamířily kolem Plazy na 5-tou Avenue, plnou obchodů. Jo, nejlepší rozhodnutí pro 2 shopaholičky 😀 Takže zastávka byla v Zaře samozřejmě... Ale o nákupech bude pak samostatný článek 🙂
Prošly jsme se kolem Top of the Rock, nastoupily do metra a odvezly se směrem k Brooklynskému mostu- ten máme na příště. Spíš jsme se jenom kochaly okolím a najedlou- ani nevím jak- jsme se ocitly zase v obchoďáku 😀
A byl večer... My přišly znavené domů, lehly a usly.
V neděli jsme si chtěly dát trošičku oraz a vyrazily jsme na Cony Island. Já se hrozně těšila, protože v oceánu jsem svoje nohy nikdy nesmočila 🙂 Kdo sleduje Instastories, tak byl historicky u toho 😀
Cesta byla hodně dlouhá, jely jsme zhruba 1,5 hodiny metrem. A vystřídalo se v něm několik divných lidí (to je na New Yorským metru to zvláštní... Prostě nastoupí lidi, kteří se baví sami se sebou, nebo někdo začne vykřikovat, rapovat, vybírají peníze... Tam se naše Pražské metro ještě nedostalo 😀 ). Konečně jsme dorazily, prošly si promenádou, která žije a udělaly pár (no více než pár) fotek v oceánu.
Daly jsme si vyhlášený Nathan's hotdog a zamířily na atrakce, které ve 12 otevíraly. No, řeknu vám, to jsem ještě nezažila 😀 Dokonce ani v Holandsku v Lunaparku. První- nejstarší dráha Cyclon- byla asi nejlepší. Člověk zaplatí 10$ za jízdu (jojo, Matějská konkuruje cenami) a trvá to zhruba 30 sekund 😀 Ale jízda stála za to, lepší dráhu jsem nezažila.
Pak jsme se hecly a šly ještě na další 3, z kterých na jedné jsme ležely a letěly jako supermani 😀
Pak Romí zkusila 2x házet kroužky na lahve, zda se podaří vyhrát plyšáka (jako jsem ráda, že ne, nevím jak bychom ho dostaly do letadla 😀 ), daly jsme si v bárku Mojito a skočily ještě do krásného obchůdku na promenádě, plného Cony Island reklamního zboží 😀 No, něco jsme si odvezly, že jo...
A vyrazily jsme zpátky, cestou vzaly ještě Bloomingdales outlet na Brodwayi a unavené jely do postýlky spát... A tam se nám stal kiks num.2, kdy jsme zašly do jiného baráku (přísahám, že vypadají úplně stejně a k tomu už byla tma!) a dobývaly jsme se dovnitř, než vyšla statná černoška a rázně nás přesvědčovala, že tady FAKT nebydlíme 😀 No jo... Měla pravdu, bydlíme o pár domů dál 😀
A co dál? Tak to zas příště 🙂 A pokud chcete z NY více, sledujte mě určitě na instagramu @recipefor30s a blogu www.recipefor30s.cz
Romantický experiment
Po přečtení článku v ženském časopise jsem došla k smutnému závěru. V našem vztahu chybí romantika! Ono se není až tak čemu divit. Kdo jste prošli martýriem snahy o otěhotnění, víte, že, ač se snažíte sebevíc, vášeň a romantiku udržet nelze. A pokud jste otěhotněli bez předchozích zoufalých pokusů, pochybuji, že jste na tom, zásluhou vašeho malého pokladu, lépe.
Využívám tedy okamžiku, kdy zrovna nejsem opuchlá z hormonálních injekcí, nechce se mi zvracet z utrogestanu a nemusím myslet na to, v kolik mám polknout kterou pilulku a kam zavést jakou globuli (to slovo mě děsí!!!), a vrhám se na plánování romantického večera. Manžel je bezpečně usazen u počítače, takže nehrozí, že by mé snahy bojkotoval. Nejdřív vycídím ložnici. Utřu prach, vysaju, povleču čisté a voňavé ložní prádlo, nachystám svíčky. Láhev červeného putuje na balkon, aby víno získalo tu správnou teplotu.
Pak přichází na řadu moje maličkost. Napouštím horkou vodu do vany a přemýšlím, jakou přísadu bych měla, pro dnešní výjimečný večer, zvolit. Vítězí dárek od kamarádky - koupelnová pralinka. Vypadá opravdu chutně, musím kousek uzobnout, jestli se kamarádka nespletla a nejde o exkluzivní kousek čokolády. Nejde. Vhazuji pralinku do vany a nořím se do voňavé vody. Zavírám oči a relaxuji. Po chvíli mám pocit, že mě nějak svědí tělo. Při pokusu poškrábat se zjišťuji, že pralinka se rozpustila a vytvořila mi po těle lehký bílý povlak. Úplně stejný se usadil i na vaně. Pralinka byla také naplněna miniaturními kousíčky bylinek, které se na povlak úplně všechny přichytily. Pokouším se postavit a zjistit, jestli bylinky neodpadnou. Vana příšerně klouže. Vypouštím vodu a snažím se smýt povlak z těla. Po asi dvacetiminutové snaze se mi to jakžtakž daří. Podaří se mi vylézt z neuvěřitelně kluzké vany a dalších dvacet minut trávím jejím odmašťováním. Poměrně vyčerpaná se stále nehodlám vzdát něhy a romantiky.
Po dlouhém vyjednávání se mi podaří přinutit muže, aby opustil extrémně zajímavou debatu na Facebooku, a přesvědčím ho (hele, jdi se umýt, zrovna jsem povlékla), že se potřebuje nutně osprchovat. Manžel odchází do koupelny. Já beru lahvinku, skleničky, zapaluji svíčky a ladně se aranžuji na voňavou postel. Dost mě svědí celé tělo, asi mám na některou z pralinkových bylinek alergii. Také mi začíná trochu červenat kůže, ale to by si mohlo okolí vykládat, v mihotavém svitu svíček, jako příznak vzrušení. Z koupelny se ozývá rána a klení. Zajímalo by mě, co se stalo, ale nehodlám opustit milosrdné světlo svící. Za chvíli přichází manžel. "Čím jsi, prosím tě, umyla tu vanu? Uklouzl jsem a narazil si kyčel." Dotaz nekomentuji, svůdně se usměji a nabídnu sklenku červeného. Manžel se začíná tvářit trochu vyděšeně. Opatrně usedá na okraj postele. Nevím, jestli je nesvůj, nebo ho tak bolí naražený bok. Aplikuji první poznatek z článku v ženském časopise a koketně upíjím vína. Manžel se tváří čím dál vyděšeněji. Pokouším se ho navnadit ladným vystrčením nožky. Chvíli na mě zírá a pak povídá: "Hele, víš, že mě tahle plánovaná romantika děsí. Bolí mě kyčel. Ty vypadáš, jako kdybys měla nějakou fakt škaredou kožní nemoc nebo co - jsi celá červená a drbeš se. A ty svíčky stojí tak blízko u závěsů, že je určitě za chvíli zapálí." A bylo po romantice.
Svíčky jsme společnými silami sfoukli, víno si vzali do obýváku k televizi a pustili si fakt dobrou komedii. Vytáhli jsme láhev červeného a koštli kubánský rum, který jsme dostali od známých. Zapila jsem s ním Claritine, který jsem si musela vzít na alergii, a manžel Ibalgin, který si vzal, aby ho nebolela naražená kyčel. A v čistých peřinách se nám opravdu krásně usínalo...
Mojí princezně jsou... 4!!!
A je to tady. Včera jsem ji horko těžko tlačila a nemohla protlačit, chrochtala mi na břiše, brečela od rána do večera a najednou je to velká holka, která miluje zvířata, kreslí nádherné obrázky, má už svoji hlavu a dokáže mi pomáhat u vaření. Co se moc nezměnilo je ten pláč 😀 Ale jinak vyrostla do úžasné holčičky a já na ni nemůžu být více pyšná!
Co se změnilo od posledních narozenin? No... Rok to byl těžký. Nemůžu říct, že ne. Jenom co začala chodit do školky, onemocněla a táhlo se to s námi půl roku. Vždy jsme 2 týdny léčili nemoc a po pár dnech ve školce, jsme začínali odznovu. Ta těžká část na tom byla, že Laurinka nebyla jediná nemocná- POKAŽDÉ totiž padl za vlast i Filípek. Takže mohu prohlásit, že si z toho období v zimě nepamatuji nic jiného než neustálá antibiotika, kapky do nosu, zelené nudle, kapesníčky všude po bytě a neprospané noci, kdy se oba dusili kašlem.....
Pořád se uklidňuji, že tento rok to bude lepší, že snad mají už pevnou imunitu a vykročili jsme do další etapy pravou 🙂
Co pozoruji ve velkém, tak je zlepšení řeči. Nedělá ji problém přepínat ze slovenštiny do češtiny. Přestává "patlat", ale pro jistotu stejně vyhledáme logopeda. Jinak s ní je už fakt velká sranda. Má na vše svůj vlastní názor, občas je tak tvrdohlavá, až musím počítat do desíti, abych se uklidnila 🙂 a dokáže i projevit velkou lásku.
Jako horší část považuji neustálé boje s Filipem 😀 Dokud jenom ležel, tak byla jak andílek. Teď už jí bere neustále všechny věci, pořád za ní leze a já si připadám jak rozhodčí- normálně si asi pořídím píšťalku, možná by to pomohlo...
Tak doufám, že tak za půl roku si budou už spíše hrát, než po sobě vřískat 🙂
Tento rok jsme prvně řešily oslavu s Laurinkou spolu. Já se zeptala, co by chtěla a ona mi sladce odvětila, že chce párty jako Angelina ballerina (kdo nezná, je to kreslená pohádka o myšce, která tančí balet).
V prvním momentu jsem zajásala. Hurá! Moje holčička bude holčičkou a oslava nebude modrá! No jenomže potom jsem začala přemýšlet. Uvědomila jsem si, že na přípravu budu mít jenom jeden týden. Musím se přiznat, že tentokrát jsem to vzala velkým hopem a nepřipravovala se na to i měsíc předem, jak jsem měla zvykem... Ale troufám si říct, že vše dopadlo skvěle. Prvně jsme pozvali děti, což se ukázalo jako nejlepší nápad, protože my dospěláci, jsme mohli v relativním klidu posedět a popovídat si 🙂
Vařila jsem sama a zapřísahávám své budoucí já, že příště už to fakt dělat nebudu 😀 Tolik hodin u plotny, záda mě bolely, padla jsem únavou ve čtyři do křesla a už se nepostavila do večera 😀 A cenově to vyšlo nastejno, jako objednaný catering... Takže příště raději bez práce 🙂
Dort a sladký raut jsem chtěla vzít znovu z Velvet bakery, bohužel tentokrát to nevyšlo. Nevadí, sáhla jsem tedy pro doporučenou Veroniku z cupcakes Veronika. Musím říct, že vše bylo DOKONALÉ! Jak vizuálně, tak chuťově. Malinová náplň byla malinová, těsto vláčné... Byla jsem moc ráda, že mi vzala objednávku i na tak málo kousků. Co už tak fajn nebylo, byla cena... Jako chápu, že je s tím hodně práce a je zjevné, že je vše z kvalitních surovin a ne žádných náhražek. Nicméně pořád, cena je hodně vysoká... Myslím, že se dají najít stejně kvalitní cukrářky za menší peníz, což bych asi řešila, kdybych měla více času :-/
Ohledně dárků- letos jsme měli jasno. Kouzelná tužka od Albi a k tomu nějaké knížečky. Myslím, že je to vděčná interaktivní záležitost, děti to zabaví na dlouho a něco i naučí. My sáhli po pohádce Perníková chaloupka a po encyklopedii lidské tělo.
Určitě musíte zkusit, pokud jste o ní neslyšely nebo nad ní jenom uvažovaly. Tužkou se jednoduše ukazuje na obrázky a ona vše opisuje, učí a povídá. Nakonec si můžou děti zahrát mini kvíz a zjistit, co vše si zapamatovaly 🙂 Tužka se dá použít i třeba jako mp3 přehrávač...
Jako další věc dostala kočičku Biancu. Upřímně jsem nečekala, že bude mít takový úspěch. Kočička mňouká, chodí, reaguje na volání a na hlazení. Je z velmi příjemného materiálu a Laurinka si ji hned vzala i na spaní do postele 🙂 Takže u nás se teď mňouká o sto šest! Já si pamatuji, že jako malá holčička, jsem nějaké chodící plyšové zvířátko vždycky hrozně moc chtěla...
Děkujeme i našim přátelům za všechny dárečky a za skvělou společnost a atmosféru. Užili jsme si to moc!
A těšíme se za rok, až bude mít ta moje slečna celých 5!!! Bože, letí to...
VÍCE ČLÁNKŮ NA BLOGU:
INSTAGRAM: @recipefor30s
Úžasné a taky moc zraněné
„To je otázka, na kterou hledám odpověď, už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.“
Poslední dobou mě stále více fascinuje jeden fenomén, který je typický pouze a jen pro nás osvojitele. Pěstouni to mají jinak.
O čem mluvím? O našich dětech.
Naše děti jsou úžasné, milované, vymodlené, dlouho očekávané a také tak moc zraněné raným traumatem odmítnutí a následnou ústavní péčí. Každé z dětí, které tímto prošlo, tyto události nějak, více či méně, zranily na duši. Tak to prostě je.
Nevadí, že si to naše děti nepamatují. Jako by události, které si jejich mysl neuchovala, neexistovaly. Naopak, a ještě hůř. To co si nepamatují, nemůžou a neumí zpracovat a přece to velmi výrazně ovlivňuje jejich následný život.
Nevadí, že toto zranění není na našich dětech na první pohled, a možná ani na ten druhý, vidět.
Prostě tam je.
To je otázka, na kterou hledám odpověď už několik let. Asi je v tom naše obrovské zbožné přání věřit, že zrovna naše dítě ústavní péče nijak nepoznamenala, a že zrovna ono bylo tak odolné, že z ní vyšlo bez šrámů na duši.
Možná se o ně příliš bojíme a příliš je milujeme? Možná nás samotné trápí už jen pomyšlení na to, že by naše děti byly zraněné?
Možná hledáme chyby sami v sobě?
Kdo ví. Každopádně přiznat si, že moje dítě někdo nebo něco zranilo v době, kdy jsem u něj nemohl jako rodič být a ochránit ho, je velmi těžké. Co víc, moc to bolí.
Vždyť jsme na naše děti tak dlouho čekali, tak moc se na ně těšili a tak moc je milujeme. Věříme, že jsou dokonalé a ony opravdu jsou..a také zraněné…
Pokud si připustíme, že každé z našich dětí ten těžký start do života nějak poznamenal, mají naše děti vyhráno. Jak to?
Dokud si toto nepřiznáme, nemůžeme být těmi rodiči, které naše děti tak moc potřebují. Ony potřebují jiné rodiče než děti, které tohle všechno nemají za sebou. Tak to prostě je.
Potřebují rodiče, kteří ve chvíli, kdy je reakce jejich dětí zaskočí, šokuje, znechutí, překvapí nebo vyděsí, budou reagovat jinak. Napadne je, že se asi nejedná o nějaký dětský vrtoch nebo období vzdoru. Ale o reakci dítěte se zraněnou duší.
Nebudou vnímat tyto atypické projevy jako neposlušnost nebo agresi obrácenou proti sobě, co víc, nebudou je zaměňovat za projev negativní genetické zátěže.
Takoví rodiče neodbydou práci s identitou dítěte pohádkou a slovy: „Vždyť už jsme ti to říkali, jak to s tebou bylo...“
Jsme těmi nejlepšími rodiči už proto, že jsme prošli tou dlouhou cestou a dokázali a zvládli jsme přijmout cizí dítě za vlastní.
Buďme ještě lepšími rodiči! Pracujme na sobě, vzdělávejme se v problematice dětí v náhradní rodině. Naučme se pochopit, co je to porucha citového pouta a jak se projevuje. Nebo co je citová deprivace a jaké mohou být její následky v průběhu celého života? A hlavně se naučme, jak dětem tyto bolístky můžeme vyléčit doma nebo za pomocí odborníků..
To vše pomůže našim dětem a v konečném důsledku i nám..
Tak moc rozdílné mateřství
„ Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.“
Často se mi děje velmi zvláštní věc, a to tehdy pokud před jinými osvojiteli vyprávím o tom, že aktivně využívám služeb doprovázející organizace primárně určené pro pěstouny. Velmi často se totiž potkávám s nepochopením. K čemu takové služby potřebuji?
A já pak vyprávím o úžasné pomoci při práci s identitou přijatého dítěte a dalších přínosech, které pro mě tyto služby mají.
Adoptivní rodiče jsou vlastně během své cesty náhradním rodičovstvím v některých chvílích velmi zranitelní a potřebují mít za zády někoho, kdo jim dokáže efektivně pomoci.
Následující příběh za který, děkuji jedné velmi silné mamince, ukazuje hned několik situací, kdy tato pomoc byla na místě nebo by byla vhodná.
Pro naše první děťátko jsme si s manželem jeli do kojeneckého ústavu. Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy nám jedna z tet donesla ten maličký uzlíček. Synovi byly teprve čtyři měsíce a už se na nás tak nádherně smál! Předchozí měsíce strávil v kojeneckém ústavu nebo z důvodu zdravotních komplikací v nemocnici, ale zdálo se jako by to nezanechalo vůbec žádné šrámy na jeho dušičce.
Teta nám maličkého dala do náruče, odešla a poskytla nám soukromí. A najednou byl náš jen náš! Seděli jsme u něj, povídali mu, hráli si s ním a byli jsme tak šťastní, že jsou z nás po těch letech čekání konečně rodiče!
Jen o dva dny později jsme si syna mohli oficiálně odvést domů. Přivezli jsme si pro maličkého své nové oblečení, do kterého jsme ho převlékli, jedna z tet nám popřála mnoho štěstí a mohli jsme vyrazit. Nikdo neplakal, nikomu nebylo líto, že odjíždíme domů a nám tak trochu připadalo, jako bychom ho z toho ústavu zachránili.
Doma bylo ze začátku všechno nádherné. Konečně jsme byli rodina! Maličký byl tak klidné, usměvavé a společenské miminko. Na každého se smál a nebál se ani cizích lidí, například v obchodě. Plakat jsem ho skoro neslyšela, jako by vůbec nic nepotřeboval a nic ho netrápilo. Prostě do naší rodiny zapadl tak jednoduše a hladce, až to nebylo k uvěření.
Tenkrát jsem si mateřství strašně moc užívala. Maličký krásně spinkal, nepotřeboval vůbec uspávat – prostě jsem ho jen položila do postýlky a odešla. Takže jsem měla spoustu času na úklid a domácnost. Vše se zdálo úžasné.
Vlastně všechno ne, už tenkrát mi bylo trochu divné proč je maličký stále tak napjatý a odmítá fyzický kontakt. Pokud byl unavený, při strachu nebo nervozitě se uklidňoval zásadně sám, a to cucáním palečku. Moje náruč na tahle jeho malá trápení prostě nezabírala a to mi bylo moc líto. Nicméně brala jsem to tak, že každé dítě je jiné, respektovala jsem to a dál nad tím nepřemýšlela…
O pár let později, krátce před tím, než syn oslavil své třetí narozeniny, jsme se vydali s manželem na úřední cestu ke druhému dítěti. Zákony se mezi tím změnily a my se na přípravách pro druhožadatele dozvěděli, že druhé dítě už si nedovezeme z kojeneckého ústavu, ale od přechodných pěstounů.
Přiznám se, že nás to dost překvapilo a možná i vylekalo. Hlavou mi běželo velké množství otázek: „To si pojedeme pro miminko k nějakým cizím lidem domů?“ nebo: „Vždyť když se o miminko starají od narození tak ho přece musí mít rádi, jak se ho zvládnou vzdát? Zvládnou to vůbec? Co když se jim nebudeme líbit my a odmítnou nám miminko předat?“
Navíc se nám zdálo, že proces předávání miminka od přechodných pěstounů k nám adoptivním rodičům je zbytečně dlouhý a komplikovaný. Vždyť našeho syna jsme si vezli domů, už za dva dny a zvládl adaptaci bez jakýchkoliv problémů. Tak proč bychom měli jezdit někam k cizím lidem měsíc, nebo i déle? Proč kupovat stejné hračky, nebo kosmetiku se stejnou vůní jakou používají přechodní pěstouni?
Otázek bylo mnoho a z příprav jsme odcházeli s rozporuplnými pocity. Někdy jsem si dokonce říkala, že bychom chtěli radši dítě z kojeneckého ústavu, protože to už známe a víme co čekat…
Na druhý kouzelný telefon jsme si počkali celý rok. Bylo to ale dobře, protože během této doby jsme měli prostor a čas řešit problémy se synem, které pomalu ale jistě gradovaly.
Celé to začalo, už někdy před třetím rokem, tak nějak plíživě a nenápadně, nejdříve jsme si mysleli, že jde o bouřlivější období vzdoru.
O rok později, už jsme byli nuceni vyhledat odbornou pomoc.
Syn se ve stále více situacích choval jinak než ostatní děti. Měl tendenci všechny a všechno kolem sebe řídit a kontrolovat. Každý den jsme si s ním prožili mnoho nepříjemných hysterických scén, které nebraly konce.
Někdy bylo jeho chování prostě jen trochu zvláštní. To když se nám třeba za celý den nepodíval do očí. Nebo když vyžadoval, že bude všechno, ale úplně všechno dělat sám, tak jako to dělají dospělí. A tak v obchodě sám vybíral všechno zboží a pak ho sám zaplatil. Sám se také domluvil s úplně cizím člověkem, že si může na ulici pohladit jeho psa. Nikdy a nikoho se totiž nestyděl.
Jindy, a to bohužel velmi často, bylo synovo chování nepříjemné nebo nebezpečné. Velmi náročné pro nás například byly obyčejné procházky. Pokud šel syn se mnou pěšky, pak se mě zásadně odmítal držet za ruku. Chtěl rozhodovat kudy, a kam půjdeme!
Následně mi pak utíkal a na volání nereagoval. Vždy jsem se moc bála, že mi uteče do silnice. Když jsme spolu jeli na kole, pak byl problém ještě mnohonásobně palčivější.
Pokud se svět netočil přesně tak jak si to syn přál, následovaly hysterické scény, které mě moc unavovaly, a strach o synovo bezpečí mi nedal spát.
Takže jsem dala na doporučení kamarádky a zašli jsme se synem k psycholožce. Měli jsme velké štěstí, protože lékařka, byla znalá problematiky dětí v náhradní rodině a na základě několika málo sezení dokázala určit příčinu synova problematického chování.
Zjistila, že trpí poruchou citové vazby, která vznikla díky tomu, že první měsíce svého života strávil sám, bez jedné pečující osoby v ústavu. Velmi nás to překvapilo a také vyděsilo, protože jsme o této poruše nikdy neslyšeli. Lékařka nám naštěstí řekla, že syn je ještě malý, takže mu díky speciální terapii může velmi efektivně pomoci.
A tak jsme jezdili k lékařce na pravidelné terapie a já viděla, jak se syn pomalu ale jistě mění. Byly to drobné změny, ale úžasné. Postupně si mě pouštěl blíž k tělu a začínal mi opravdu niterně důvěřovat. Lékařka nám také poradila jak se chovat v konkrétních situacích, které nás tak trápily.
Díky této zkušenosti jsem pochopila, proč je pro miminko a jeho psychický vývoj o tolik přínosnější být v péči přechodných pěstounů než v kojeneckém ústavu.
V době, kdy u nás zazvonil kouzelný telefon podruhé, jsme měli se synem zrovna klidnější období. Terapie zabírala a já se na druhé miminko, už tak moc těšila! Od sociální pracovnice jsme se dozvěděli, že u přechodných pěstounů na nás čeká půlroční chlapeček!
Nejdříve jsme se na úřadě seznámili se spisem našeho druhého syna a následně ho mohli vidět naživo. Sociální pracovnice byla domluvená s pěstounkou, která měla miminko v té době v péči, aby nám ho přivezla ukázat rovnou na úřad.
Jaké to bylo? Hrozně zvláštní. Chlapeček se nám moc líbil, ale bylo to o tolik jiné než u prvního syna. Vůbec jsme neměli pocit, že je náš. Prostě to bylo hezké miminko, jedné cizí paní. Vůbec jsem se v tu chvíli necítila jako jeho máma.
Mohlo tedy začít předávání.
Náš syn byl prvním miminkem, které měli přechodní pěstouni v péči, takže to pro ně bylo nové a velmi těžké, což jsem chápala a o víc to celé bylo těžké i pro mě. Měla jsem pocit, jako bych jim ho kradla… Vždyť se o něj tolik měsíců s láskou starali! Díky těmto pocitům jsem si k němu hledala cestu mnohem složitěji, než tomu bylo v případě staršího syna.
Pěstounka trvala na tom, že budeme během první fáze předávání bydlet i s manželem a starším synem u nich v bytě. Vůbec se mi do toho nechtělo. Mnohem radši bych bydlela v nějakém penzionu poblíž a za miminkem jezdila na návštěvy.
Nechápala jsem, proč bychom měli bydlet několik dní u cizích lidí a pod jejich dohledem se učit starat o miminko? Měla jsem pocit, že je to zbytečné protože vše už dávno umím! Ale nedokázala jsem odmítnout, protože jsem se moc bála, abych si pěstouny neznepřátelila.
Přijeli jsme tedy k pěstounům domů a pěstounka nás ubytovala v připraveném pokoji. Necítila jsem se tam, ale byla jsem odhodlaná trochu nepohodlí pro miminko vydržet.
Pěstounka byla moc milá a moc hezky mě zasvěcovala do všech aspektů péče o našeho mladšího synáčka.
Velmi mě překvapilo, že maličký je, co se týče péče a pozornosti mnohem náročnější než byl v jeho věku starší synek. Byl zvyklý, že mu byla věnována veškerá pozornost, láska a pokud jen lehce zaplakal, hned tu byl někdo, kdo ho utišil.
Nebyl zvyklý být sám, nebo sám usínat – bylo třeba ho uspávat v náručí. Naopak miloval, když ho pěstounka nosila v šátku nebo na rukou. Přišlo mi to zvláštní, skoro se mi zdálo, že je tou vší pozorností až rozmazlený. Začala jsem se bát, jak skloubím péči o tak náročné miminko s domácností a péčí o staršího syna.
Druhá část předávání, kdy jsme bydleli v našem bytě, a pěstouni k nám jezdili na návštěvy, už byla o něco snazší. A pak přišel ten den, kdy pěstouni odjeli a maličkého nám nechali, už napořád…
První dny a týdny po tom, co k nám přibyl do rodiny mladší syn, byly velmi náročné a to hned z několika důvodů. Maličký byl opravdu zvyklý na velkou pozornost, neuměl být chvilku sám, takže bylo dost obtížné skloubit práci v domácnosti s jeho péčí. Zachraňoval mě šátek, nosítko a také manžel nebo babičky.
Pro staršího syna to celé byla také velká změna. Už jednou zažil osamění v ústavu a teď se mu otřásly jistoty v podobě rodiny podruhé. Mnoho z jeho problematických projevů chování se nám proto bohužel vrátilo.
Někdy jsem tak měla pocit, že mám doma miminka rovnou dvě. Jedno čtyřleté a druhé půlroční.
Co bylo také velmi stresující, a náročné byla úřední stránka adopce. Maličkého jsem přijala na základě dohody o převzetí odpovědnosti mezi mnou a pěstouny s tím, že jsme ihned žádali u soudu o předběžné opatření, kterým měl být maličký svěřen velmi rychle do naší péče.
Bohužel, nikdo nečekal, že soudce předběžné opatření zamítne. Znamenalo to pro nás velké komplikace. Do dalšího jednání, kdy nám naštěstí už soud maličkého do péče svěřil, jsme ho měli doma bez nároku na to, abych mohla nastoupit na mateřskou dovolenou. Tento stav trval celé tři měsíce!
S odstupem času, se na všechny tyto události, ale dívám pozitivně. Prostě to stálo za to! Po soudním stání, kde nám byl mladší syn konečně svěřen do péče, se naštěstí vše začalo pomalu uklidňovat. Já si našla jakýsi systém v péči o oba syny. S tím starším opět navštěvuji psycholožku a pokračujeme v terapii léčby citové vazby.
A mladší syn? Už teď vnímám, že jeho vztah ke mně, manželovi a sobě samému je úplně jiný než u staršího syna, který si prošel ústavní péčí. Vnímám velmi intenzivně, jak nádherně dokáže projevit své emoce, a jak důvěřuje sobě a světu kolem sebe. Vím, že mám doma úžasné a hlavně zdravé dítě.
Rozjímání mezi kapkami deště
Onehdy, jednoho horkého letního odpoledne, mě popadla touha stát se lepší ženou - šťastnější, srdečnější, moudřejší. Vyrazila jsem tedy do jednoho obrovského knihkupectví odhodlána vrátit se s knihou, která mi v mé touze pomůže.
Svoji knihu jsem nenašla, ale pokud se o mě pokoušely před návštěvou knihkupectví jen lehké depresivní stavy, po hodině strávené mezi regály se neuspokojivý emocionální stav stal ještě horším. Ze všech polic na mě vyskakovaly motivační tituly s názvy jako Buď šťastný ještě dnes, Sám sobě koučem, Jak získat rovnováhu, Jak dosáhnout stavu mindfulness, Buď úspěšný... a další a další variace na dané téma. Nedokázala jsem si zkrátka vybrat.
Zklamána vlastní nerozhodností, vyrazila jsem na nákup do blízkého supermarketu. Dobré jídlo duševní stav dokáže také povznést. Když jsem nacpala nákup do kabelky,
v jedné ruce rohlíky v sáčku (plátěném - jsem přece eko!!!), zeleninu v ruce druhé, a vyrazila ke dveřím, začalo pršet. Co pršet! Lilo! Provazce vody dopadaly na horkem rozpálené chodníky a mně se vracela blbá nálada. VŽDYCKY mám s sebou deštník. Kromě dnešního dne. Jak já nesnáším mokré oblečení a vlhké boty! Rozhodně se nastydnu. A nemám čas čekat, až přestane pršet. Neřešitelná situace.
A jak tam tak stojím a lituji se, zavane ke mně vůně letního deště. Najednou se mi vybaví, jak jako děti sedíme na zápráží, pijeme domácí šťávu, koukáme, jak prší a je nám krásně. Potom vyběhneme polonazí do deště a cachtáme se v kalužích a bahně a necháváme se smáčet kapkami vody. Najednou jsem zatoužila do toho slejváku vyběhnout.
Popadla jsem kabelku i ekosáčky a vykročila do deště. Byl příjemně chladný. Během pár minut jsem byla promočená durch, ze sáčků kapala voda (zítra asi bude žemlovka, rohlíky jsou již namočené), vlasy se mi lepily k hlavě a bylo mi báječně. Začala jsem se usmívat na stejně postižené chodce a na rtech cítila chuť babiččiny rybízové šťávy.
A najednou jsem věděla, že nepotřebuji žádné příručky k tomu, jak být spokojená. Protože vím, jak dosáhnout stavu mindfulness. Víme to všichni, jen na to
v dnešním hektickém světě zapomínáme. A nepotřebujeme žádné moudré knihy.
Pro mě byl dokonalým očistným zážitkem letní déšť. Stavu blaženosti dosahuji při západu slunce (ideálně se sklenkou v ruce).Když se mi podaří vstát brzy ráno a protáhnout si spánkem ztuhlé tělo. Když vyšplhám na kopec a kochám se výhledy do krajiny. Když vařím báječný oběd a všem strávníkům chutná. Když gruntuju byt, aby nám v něm bylo dobře. Když zalévám rostliny na balkoně. Když slyším upřímný dětský smích. Když se zaberu do napínavé detektivky. Když.....
A tak si vytvářím svůj soukromý seznam věcí, které mě dělají spokojenou. Nemusím se při tom zajíkat štěstím. Chci si prožít plně každou chvilku. A nejenom chvilky příjemné. Protože štěstí a spokojenost zákonitě střídá smutek a bolest, které je třeba také přijmout. Ale teď už vím, že se rozplynou v prvním letním dešti.
Když dítě odmítá knížky/ jak probouzet slova 2
Čekáte na první slůvka? Blíží se 1. narozeniny vašeho dítěte a nebo už je dávno po nich? Ať už chcete jen tak trošku podpořit první slůvka nebo vám jde o cílenou stimulaci, protože slova ne a ne přijít, mé dnešní řádky patří vám.
Než začne dítě pojmenovávat lidi, zvířata, věci... musí mít tyto pojmy ve své pasivní slovní zásobě. Tedy slovům rozumí, má o nich konkrétní představu. Když slova nepřichází, přichází komentáře typu:
"asi na něj málo mluvíš" nebo "málo si prohlížíte knížky."
Knížky jsou nesporně významným pomocníkem pro vývoj řeči, trénujete u nich sdílenou pozornost a ta je klíčová pro komunikaci. Ale když dítě knížky spíše odmítá, nevydrží u nich, nezoufejte. Zkoušejte dál a ke kratičkým chvilkám s knížkou přidejte i
m a n i p u l a č n í h r u.
U prohlížení knížek dítě nasloucháním vašich komentářů a ohlížením obrázků dítě spíše jen přijímá, je pasivnější. Když k tomu ale přidáme ještě motorickou činnost (dítě manipuluje s předmětem) "útočíme" tak přes více smyslů a z toho může vaše dítě profitovat.
Asi si umíte představit mé okouzlení a radost, když náš Toník začal trousit první slůvka. Jak jejich produkci podporuji? Intuitivně využívám jednoduchých manipulační her.
Máme doma mísu (každá máma nemá Emu, ale určitě má mísu;) ), do té mísy dáváme nejen hračky, ale i předměty, které Toníka zaujaly a jsou bezpečné pro hru. Její obsah se tedy mění. Do mísy jsem přidala například figurku krávy.
Každý den jsme "hledali" krávu s doprovodným komentářem:
Toni, kde je BÚ? BÚ! Následně vybírám a pak vybírá i sám Toník krávu z mísy. Zvedne ji a následuje společná radost, že jsme ji zase našli. Jé tady je. Tady je BÚ, kráva, BÚ!
Tedy než od Toníka zaznělo BÚ (ano, i krátké BÚ je slovo, pokud je opravdu adresované krávě, protože děti broukají hlásky a slabiky nejdříve jako vokální hru a to za slova ještě nepovažujeme), mohl rituál s mísou přinést své ovoce a
rituály děti milují, všimli jste si toho?
Toto "schovávání" oblíbených hraček a věcí nemusí být jen rituálem. Může být hrou pro rozvoj orientace, zrakového vnímání. U starších dětí, můžete "přitvrdit" umístěním hračky na dobře viditelné místo v pokoji, v úrovni dětských očí a trénovat už v postoru. Nemusíte se tak omezovat jen na mísu, krabici či polici....
Zdraví Vás Barbora
kde najdete tipy a návody, aby řeč Vašeho dítěte byla dobrá.
#blogujeme #mk_blog_academy #blogujeme #materstvi #vyvoj reci
Jak se kempuje s Amíkem v Americe
S Amíkem strašně rádi cestujeme a samozřejmě i kempujeme. Je fakt, že Amík se to kempování teprve musel doučit, tak zálesákem se v Brooklynu opravdu nenarodil, měl ale štěstí a potkal mě. Zatímco on si do kočárku sbíral kamínky nalezené při projížďce městkým parkem, já dítě divočiny jsem lezla po stromech a sbírala plodiny, no minimálně jsem spala na zahradě a na ten strom se ze spoda dívala, ale knížku Zálesákův rok, tu jsem měla v deseti letech opravdu oblíbenou. Zatímco Amík sbíral zkušenosti divočiny na letním táboře, kde spal v chatkách a jedl pizzu, já divoženka jsem spala ve stanu s podsadou, tahala dříví na oheň a chodila na puťáky.
Ano, naše dětství nemohlo být rozdílnější, zatímco on využíval kapitalismu a cestoval po západním světě, já spala s rodiči v kempu na Žihovošti a na západ jela do Jugoslávie, kde měli tu nejlepší zmrzlinu na světě a krásnej barevnej balón, kterej jsem ale nedostala, protože byl moc drahej.
Tak rozdílné rodiny a okolí a přece jsme se našli a spolu se začali vydávat do divočiny. Moje znalosti a Amíkovy neznalosti nás kolikrát zachránili z prekérních situací. To třeba, když jsme se ztratili v rumunských horách a já našla jabloň s jablkama a Amík se naivně vyzbrojen brooklynským akcentem a hrstí oblázků postavil hodně divokých psů. "Cože? Voni napadnou i medvědy?" Zděšeně zakřičel najednou úplně zelenej Amík, když jsem ho neveřícně chválila, jak byl statečnej.
Po přestěhování do USA jsem pochopila, proč se Amík tehdy během našeho putování po Beskydech nějak netvářil na můj nápad jít spát jen tak nadivoko do lesa. Co ale dodnes nepochopím je, jak že nás to chtěl chránit tou otevřenou rybičkou, kterou si pro jistotu dal pod hlavou. "To je proti medvědům," vysvětlil než usnul tak tvrdě, že ho neprobudila ani ta ohromná bouřka s bleskama a spal i přes to, že se nám do stanu nahrnula hromada vody. Medvěd naštěstí nepřišel, protože by se nejspíš z tý otevřený rybičky počůral smíchy.
USA má také systém kempů a státních parků a turistických cest, které ale našemu značení českého turistického klubu nesahají ani po kotníky. Co je ale plus je to, že ve státních parcích se platí za místo, kde může spát 6 lidí, každé místo má svoje ohniště a grilovací mřížku a teplá voda ve sprchách a splachovací záchody jsou běžností. Co má ještě americké kempování navíc je divočina, divoká příroda a lidi.
Ano, dodnes si vzpomínám na svoje první kempování ve White Mountains v New Hampshire, kde nás ranger při příjezdu varoval, že kemp je v místě tahu losů a nemáme je v noci otravovat a: "Zuby, tak ty si vyčistit můžete, ale pastu dejte do auta, voni ti medvědi se ji nějak naučili mít rádi." Varoval mě tehdy nezkušenou Evropanku nadšenou ze zahlédnutí užovky. Tehdy mě také nijak nepotěšila ta skupinka kempujících lovců, kteří na sousedním místě vztyčili americkou vlajku, pušky opřeli o auto a jali se opíjet. Svůj východoevropký přízvuk (rozuměj komunistický ne americký) jsem raději nijak neinzerovala.
Naši lásku k přírodě jsme se rozhodli předat i mini chlapíkovi, kterého jsme zasvětili do tajů kempování už jako tříměsíčního, kdy jsme s kamarády vyrazili pod stan. A ne, ten ranger a jeho historka o tom, jak teď nedávno slyšel, že v jednom parku napadl medvěd ve stanu spící mimino, tak tahle historka mi nepřipadala ani vtipná ani poučná, mini chlapíkovi, ale byla srdečně jedno a prospal celou noc jako zabitej.
Kempování s mini chlapíkem je zábava a je krásný vidět jak se mu to čím dál tím víc líbí. Moje letošní snaha o poučnou bajku s tím jak nekrmíme medvědy, se ale nějak neujala. Mini chlapík se rozhodl, že když přijde medvěd do stanu dá mu rukou med, protože medvěd má med rád. Moje naléhání na to, že medvěd má med sice rád, ale krmí se tak maximálně Medvídek Pú, se s úspěchem nesetkalo. A tak mini chlapík při každým kempovacím výletě čeká se zatajeným dechem, kdy konečně přijde ten medvěd zatímco my s Amíkem uklízíme i ty nejmenší drobečky ze stolu se strachem právě před takovou návštěvou.
Ano, kempování v Americe má něco do sebe, osobně se už nemůžu dočkat, až vyrazíme do správný divočiny. My s Amíkem jsme připraveni, neb jsme před několika lety absolvovali dvoudenní kurz rychlé záchrany v divočině. Žádná zlomená ruka nás nerozhází, akorát ten rozdíl mezi medvědem černým a grizzlim, tak ten nám pořád nejde. Víme, ale že jeden z nich neumí běhat z kopce, který to se, hádám, dozvíme až před ním budeme prchat.
WELCOME BACK- VYSOKÉ TATRY
V den, kdy jsme odjížděli z Moravy směr Poprad, jsem se v duchu modlila, aby předpovědi počasí tak nějak nevyšly. V aplikaci jsem totiž hleděla na pěkných pár dnů deště, což úplně nenaplňovalo moji představu procházek po krásách slovenských hor.
V plánu byla větší přestávka v Rožnově, ale zrovinka v té chvíli spali obě děti, tak jsme prosvištěli dál a zastavili se na procházku a pozdní oběd v Žilině.
Nikdy předtím jsem tam nebyla a celkem příjemně mě centrum potěšilo. Na procházku ideální, malé náměstíčko a několik dobrých restaurací kolem. A to bylo taky na delší dobu, co jsem se dobře najedla...
Začalo poprchávat a bohužel, podobný ráz počasí vydržel i po příjezdu na hotel. Po tom, co Emča nanosil těch 20 tašek do pokoje, jsme si na chvilku sedli a koukli se na možnosi, kam s dětmi, když prší a naplánovali další den.
V hloubi duše jsem se modlila, aby bylo krásně, jenomže ve chvíli, kdy jsem v 7 otevřela oči, mi bylo jasné, že moje motlitby rozhodně vyslyšeny nebyly 😀
Venku pršelo a pršelo- slušně řečeno.
Nakonec jsme našli nějakou dětskou hernu v okolí, která tedy byla docela masakr a to hned z několika důvodů 😀
Za prvé herna byla situována v blízké vesnici v zemědělské oblasti. Kdyby tam nebyla cedulka herna, řekla bych, že jdeme do kravína.
Za druhé, jelikož pršelo, dojeli tam snad všichni z okolí, takže si umíte představit, kolik dětí a dospělých tam bylo. Našli jsme sice kousek místa na sezení, ale to nám stejně bylo na dvě věci, jelikož jsme se museli střídat u Filipa, který se střemhlav vrhal úplně všude.
Stihla jsem ještě rezervovat místo do Tricklandie (pokud se budete chtít podívat, doporučuji rezervaci MINIMÁLNĚ den předem, je pořád vyprodáno), kam jsem se chtěla moc podívat a zbytek dne jsme tak nějak řešili dle nálady.
Nejlepší den nás tedy čekal až ve středu, kdy jsme stejně odpoledne odjížděli směr Košice. Dopoledne jsme se natěšeně vybrali vláčkem na Štrbské pleso. Zaparkovali jsme auto ve Starém Smokovci a s vidinou velkého zážitku pro děti, koupili jízdenky. Problém nastal už ve chvíli, kdy nám ujel první spoj, jelikož jsme se do něj prostě nevešli. Čekali jsme tedy půl hodinu na další vlak. Cesta na pleso trvala 3/4 hodiny a my už v hlavě začali propočítávat, kdy nejpozději musíme odjet, abychom stihli Tricklandii. Fajn, na procházku by to ještě stačilo.
No, jenomže to bychom museli mít více štěstí. Po pár krocích Laura začala mrnčet, že jí bolí nožičky a chce na krk. Odmítala udělat jakýkoliv další pohyb, dokud si ji Emča nevzal. Tak jsme pokračovali dál a já se začala kochat okolím a horami, které byly konečně vidět.
Bohužel ve chvíli, kdy jsme dorazili ke krásnému molu a chtěla jsem fotku, začalo to pravé ořechové. Laura odmítla slézt dolů. Začala vřískat, kopat a brečet. Nepomáhalo přemlouvání, domlouvání, prosby, nic. Prostě se zasekla. Nakonec jsme ji nějakým způsoběm dostali dolů, ale to začalo ještě větší divadlo. Oba jsme v šoku stáli a koukali na holčičku, která měla být naše hodná Laurinka- NIKDY nic podobného nepředvedla. Cítila jsem, jak mi po zádech stékají kapky potu, a viděla, jak na nás kouká celé osazenstvo Štrbského plesa.
Rychle jsme se tedy obrátili na patě, ukončili náš super výlet a vlakem se odvezli zpátky do Smokovce 😀
Moje vysvětlení situace? Jelikož Laura něco podobného předvedla v průběhu dovolené ještě jednou- bylo to určitě kvůli tatínkovi, který prostě svoji holčičku bezmezně miluje, vše jí dovolí, nedokáže ji potrestat (ano, ta "zlá" v rodině jsem já), k tomu ho dlouho neviděla a když se to tak nějak vše nakumulovalo, vypálilo to jak atomovka 😀
Naštěstí cestou se Laura uklidnila a v Tricklandii už bylo dobře. Moc jsme si to užili, jak iluze, tak třeba zrcadlové bludiště nebo obrácenou komnatu. A nejvíc byly pokoje ve stavu beztíže 🙂 Slabší jedinci si přibalí s sebou do tašky pytlík na zvracení 😀
Tak a příště zase trochu o Košicích 🙂
Jak zvládáte tyto hysterické záchvaty dětí vy? Máte vůbec s něčím takovým zkušenost nebo se vám podobné případy úspěšně vyhýbá?
Děkuji Ti za mého syna!
„Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.“
Kdo jsou ony ženy, které musely udělat pod tíhou životních událostí to složité rozhodnutí vzdát se svého dítěte a nechat ho vyrůstat v náhradní rodině? Jak těžké asi musí být, ustát si takové rozhodnutí před rodinou nebo okolím?
Adoptivní maminka, které moc děkuji za sdílení jejího příběhu, nejen že biologickou matku svého dítěte poznala osobně, ale také jí pomohla ujít kus životní cesty. Takže o tom všem má mnoho co vyprávět.
Poprvé jsem po miminku zatoužila už před mnoha lety, v době kdy jsem měla stálého přítele. Když jsme se o něj už nějakou dobu snažili, zašla jsem ke svému gynekologovi na kontrolu.
Lékař bohužel neměl ani ultrazvuk a jediné co udělal, bylo, že mi vypsal žádanku pro přítele na spermiogram. A ten byl moc špatný. Lékař nás proto chtěl poslat do centra asistované reprodukce, s čímž můj tehdejší přítel bohužel nesouhlasil a rozhodl se, že chce žít jinak, naplno. Po nějakém čase jsem zjistila, že mi tento stav opravdu nevyhovuje a rozešli jsme se.
Našla jsem si jiného partnera a po nějakém čase jsme se znovu začali snažit o miminko. Bohužel opět se mi nedařilo otěhotnět. Můj starý gynekolog zemřel a po něm nastoupil jiný, který měl ultrazvuk a objevil tak u mě obří myomy. Tvrdil, že díky nim nikdy nemohu otěhotnět. Byl to šok.
Ale nechtěli jsme se vzdát, takže jsem změnila gynekologa a ten nový mi šanci na otěhotnění dával. Poslal nás do centra asistované reprodukce, kde bohužel zjistili, že problém je i na straně manžela.
Nicméně, dalo se něco dělat, a tak jsme postupně podstoupili tři IVF. Po druhém pokusu jsem dokonce otěhotněla, ale radost trvala bohužel velmi krátce a já na Štědrý den potratila. Tu beznaděj, velkou bolest a prázdnotu si nikdo nedokáže představit.
Poslední pokus jsem absolvovala s odporem, už jsem nedokázala věřit. V té době jsem ve facebookové skupině, kde se scházely ženy, které prošly, nebo právě procházely umělým oplodněním, zahlédla dotaz, zda někdo nechce miminko z přímé adopce. Tak jsem zjistila, že existuje přímá adopce.
Kontaktovala jsem kamarádku, právničku, která se zabývá rodinným právem. Ta mi potvrdila, že takto opravdu lze přijmout dítě do rodiny a že jde o zcela legální cestu. Biologická matka si při přímé adopci zvolí konkrétní budoucí osvojitele. Nesmí zde, ale dojít k žádné finanční transakci, pak už by to celé za hranou zákona bylo.
Začala jsem si tedy s touto paní, která chtěla dát dítě k adopci, psát, ale nebyla jsem jediná a dnes jsem zpětně ráda, že z toho sešlo, prostě toto dítě nebylo pro nás.
Ovšem díky těmto několika málo velmi intenzivním dnům jsem zjistila, že existuje přímá adopce.
Po posledním nepovedeném umělém oplodnění přišla chvíle velké bezmoci a smutku ze ztráty mého jediného nenarozeného dítěte. A v té chvíli jsem si na internetu podala inzerát, že hledáme miminko do přímé adopce.
První žena, která na inzerát téměř ihned reagovala, nabízela své miminko ale pod podmínkou, že jsme schválení žadatelé o adopci, a to my jsme nebyli. Kontakt na tuto paní jsem poskytla své kamarádce a ona nakonec opravdu adoptovala její holčičku.
Několik týdnů byl klid a já nainzerát skoro zapomněla. A pak mi najednou, skoro současně, na něj najednou zareagovaly dvě slečny. S jednou jsme si domluvili schůzku, ale nějak tonevyšlo, ale s tou druhou jsme se sešli.
Jaké bylo první setkání? Moc jsme se s manželem báli, že bude chtít peníze. Ale nakonec byla schůzka docela fajn. Povídali jsme si celé tři hodiny. Byla to velmi mladinká slečna, které ještě nebylo ani osmnáct let. Přítel ji, potom co mu oznámila, že je těhotná, opustil. Na těhotenství přišla až koncem čtvrtého měsíce a v jednom měla jasno - do ústavu miminko v žádném případě umístit nechtěla! Naštěstí měla podporu v báječné mamince, která na schůzku přijela s ní.
Napadlo mě, zda ji do tohoto těžkého rozhodnutí netlačí tak trochu rodina. Protože nebyli jako rodina v úplně nejlepší sociální situaci. Nicméně opak byl pravdou. Bylo to její rozhodnutí, které si musela před rodinou obstát a uhájit. Slečna nás vnímala jako bychom pro ni byli jedinou záchranou.
Byla teprve na konci pátého měsíce těhotenství, ale mě v první chvíli napadlo, že vypadá jako těsně před porodem – tak velké bříško měla. Přinesla nám dokonce ukázat obrázek z ultrazvuku, po pravdě do dnes na něm s manželem nemůžeme nic rozluštit.
Na schůzku jsem přijela už připravená od oné právničky a měla jsem sepsaný celý postup přímé adopce. Měli jsme podobné zájmy a celkově jsme si padli do oka, takže jsme se sešli ještě několikrát a pomalu zařizovali všechny potřebné dokumenty.
Pokaždé když si pohladila bříško, tak ve mně zatrnulo. Vyjde to? Ustojí to a zvládne se ho vzdát? Několikrát jsem ji chtěla požádat, zda bych si mohla sáhnout na bříško a cítit, jak kope. Ale nikdy jsem se neodvážila. Jednou kopal tak, že byla na stěně bříška vidět nožička. Jak já jí záviděla a zároveň jsem měla obrovský strach z toho, co bude dál.
Někdy mluvila o tom, jak ji miminko v noci kope a s velkou láskou si hladila bříško. Byla zvídavá, zajímalo ji, jak je miminko už asi veliké, jestli už vidí, vnímá a mě to, přiznám se, bolelo.
Zajímavá zkušenost byla, když jsem s ní byla na registraci k porodu u jejího gynekologa. Sestřička si první část rozhovoru myslela, že jsem její matka. V té době se jí snažila velmi intenzivně přesvědčit, ať dítě k adopci určitě nedává. Když zjistila, kdo jsem, byl to pro ni pořádný šok. Ze kterého se, ale velmi rychle oklepala. Velmi otevřeně se mě zeptala, zda jsem neplodná a zda jsem už vyzkoušela umělé oplodnění. Nedala jsem se a stejně otevřeně odpověděla. Několik sekund bylo ticho. „Aha, tak pokud je to celé takhle, tak to je pro vás adopce určitě tou nejlepší cestou“.
Byla to zvláštní situace, třeba i proto, že tam probírali celou její rodinnou anamnézu a já ji tam držela nad vodou a spoustu věcí jí vysvětlovala. Byla to prostě vyjukaná holka, které v těchto oficiálních situacích vypínal mozek.
Jinak však moc dobře věděla, co chce a dokázala si svůj názor ustát a obhájit před rodinou i všude jinde. Nikdy jsem ji k ničemu nenutila nebo nepřemlouvala. Prostě jsem jí jen naslouchala. Dokonce se mi přiznala, že se moc bojí hormonů po porodu – toho co s ní udělají. Tohle pro mě bylo opravdu moc těžké poslouchat. Moc jsem se bála.
Její gynekolog tvrdil, že porod začne dříve, a tak jsme se všichni modlili, aby to nebylo dříve, než oslaví osmnácté narozeniny. Ne že by to něco měnilo, ale právně bychom se pak všichni cítili lépe. Ten samý den, kdy tyto narozeniny oslavila, jsme se rozhodli s přítelem vzít se. Blížilo se datum porodu a naše nervozita rostla. Poslední týden byl dost kritický. Její maminka nám řekla, že bude volat jen v případě, že už opravdu půjde o porod, nechtěla nás stresovat s případnými poslíčky. Takže poslední týden před porodem bylo úplné ticho.
Mně bylo hloupé otravovat a psát jí, jak to jde, takže jsem se doma trápila sama. Byla neděle, den termínu porodu a stále se nic nedělo. To už jsem plakala a věřila, že je po všem. Nakonec jsem se jí odvážila následující den napsat. A světe div se, stále s námi počítala.
Takto uběhl ještě jeden celý dlouhý týden, kdy se její stav nezměnil, a proto jí následující neděli přijali do nemocnice s tím, že porod bude proveden císařským řezem. Vše jsme měli dopředu domluveno se sociální pracovnicí, porodnicí a také s primářem oddělení.
Přesto když jsme dojeli do porodnice, byl to velmi zvláštní pocit. Nevěděli jsme komu, co máme říkat a celou dobu jsem se bála, že nás vyhodí. Poslali nás na lůžkové novorozenecké oddělení a tam jsem vyplnila formuláře k příjmu. Uvedli nás na pokoj a nechali nás tam čekat.
Na pokoji jsme čekali pár minut a ve mně pomalu začala narůstat nervozita. Najednou se otevřely dveře a vešla paní doktorka se sestřičkou, která v ruce držela maličkou kuličku zabalenou v takovém tom alobalu s čepičkou na hlavě. To byl náš syn.
Stáli jsme tam překvapení, neschopní slova ani pohybu. Lékařka nám něco říkala, ale vůbec si nepamatuji co, vše šlo úplně mimo mě. Nebyla jsem schopná si ho ani pochovat. Jen jsem tam stála a vyděšeně koukala. Až když nám sestřička řekla, že maličkého odnesou ještě na dvě hodiny ohřát, tak jsem se probrala a požádala manžela, aby ho rychle vyfotil.
Následovalo dvouhodinové peklo. Doba plná strachu a otázek. Přinesou ho ještě? Nerozmyslí si to a nebude ho chtít zpět? Téměř jsem nevěřila, že ho ještě někdy uvidím. Sledovala jsem hodiny, počítala minuty, které jako by vůbec neubývaly a velmi se bála. Asi po dvou hodinách a několika minutách se rozletěly dveře, ve kterých stála sestřička a v náručí držela toho nejkrásnějšího chlapečka na celém světě. Našeho chlapečka.
Dala mi ho do náručí a já cítila obrovskou úlevu. Ihned jsem začala o maličkého pečovat. Nosila jsem ho, povídala mu, vítala ho na světě, ale stále mi nedocházelo, že není půjčený, že je můj! Měla jsem v plánu, jak krásně spolu navážeme vztah. Plánovala jsem, jak ho budu po porodu chovat tělo na tělo, nebo že mu nabídnu bradavku.
Ale tam v té nemocnici mi to prostě nešlo. Jako by mi vypnul mozek, na vše jsem si vzpomněla až doma. Dodnes mě to moc mrzí, že to nešlo přirozeně a hned. Nakonec toto všechno přišlo, ale až postupně po dvou třech měsících, kdy jsem se začala konečně opravdu cítit jako jeho maminka!
Během pobytu v porodnici jsem slečnu navštívila jednou na gynekologii, kam byla převezena po porodu. Probraly jsme další postup adopce. Pocit to byl zvláštní, ale velmi uklidňující. Názor nezměnila a o maličkého pečovat nechtěla. Vyprávěla mi, jak se na ni dívají ostatní pacientky a sestřičky a jak ji odsuzují. Bylo to pro ni těžké, ale dokázala to ustát, což jsem obdivovala.
Od té doby jsem jí už nikdy neviděla.
Dál probíhaly soudy. Soudy, kterých jsem se ale nijak dopředu nebála. K žádnému z nich soudce naštěstí slečnu nepředvolal. Celé to trvalo rok a půl, než padl poslední rozsudek.
Synovi už od malého miminka vyprávím formou pohádky příběh o tom, jak do naší rodiny přišel. Na slečnu často myslím. Děkuji jí za její těžké a zralé rozhodnutí. Vím, že i ona si vzpomene, ale věřím, že žije takový život, jaký si moc přála.
Den dvouleťáka
Je neuveřitelné, že už mám dvouleté miminko.
Jak vypadá jeho den,
jaké hry a aktivity dělá?
Já už chodím do práce ,
takže dopoledne je s manželem a odpoledne se mnou.
Většinou chodíme ven. ALe co když to počasí nedovolí?
Nebo co děláme celý den o víkendu?
Čtěte dál a dozvíte se více.
____________________________________________________________
AKTIVITY DVOULEŤÁKA VE ZKRATCE:
Papá, spí, objevuje, hraje si, vzteká se a vzteká se > vzdoruje.
Jeho nejčasttější činností je řev
a na každou otázku má odpoveď ,,nene´´.
Také je však neuvěřitelně vnímavý a zvídavý.
Chce za každou cenu pomoc
____________________________________________________________
Ráno po probuzení se potřebuje dotáhnout.
Vstává dost různě se mnou dříve s manželem déle
- 7:00-9:00
Většinou kouká na pohádky
a já (či manžel) připravujeme snídani, oblékáme se . .
Mezi jeho oblíbené pohádky patří:
Po snídani si hrajeme.
Je to kluk a přirozeně miluje auta, mašinky, traktory . . .
Rád si posílá auto
nebo si naloží plyšáky na valník a vozí je po domě.
Vkladá kostičky do vkladačky, staví z kelímků věž.
Stavění komínů je jedna z jeho oblíbnených aktivit.
I když ta jde pomalu už stanou > už je na to asi velký,
ale měli jsem období že celý den neděl nic jiného.
Rád si skládá puzzle.
No a jeho nejoblíbenější hra je ,,kde je´´.
Čili na schovávanou - zahází se sebe či nás peřinou
a říká ,,de je´´.
Pokud je hezky tak jde po svačině ven.
Jinak se dál pokračuje s traktorem, stavění věže aj.
Po obědě jde spinkat
Spí cca 1h -2h
Po probuzení se kouká na pohádku a já většinou přijíždím z práce.
Dáme si svačinku a buď opět hrajeme ,,Kde je´´ nebo jdeme ven.
Pokud je ošklivé počasí tak jsem celé odpoledne doma .
Naše aktivity jsou prakticky pořád stejné.
Jeden den děláme toto a druhý den zase něco jiného
nebo podle nálady pořád to samé dokola 🙂
Hry na doma
inspiraci také najdete
http://kouzelnavychova.cz/jak-se-zabavit-s-detmi-kdyz-venku-prsi
Venkovní hry
inspiraci také najdete
http://kouzelnavychova.cz/4-tipy-na-zabavne-hry-pro-rodice-a-deti
Po večeři uklidíme hračky a jdeme se koupat.
Pak čteme pohádky a syn jde spinkat.
Náš - tedy synův den končí mezi 20:00-20:30
Vaše ladyhacek