Hypochondrie a úzkosti. Co byste doporučovala? Jak to řešit?

Vážená paní doktorko,

obracím se na Vás s prosbou o radu. Mám devítiletou dceru, tříletého syna. Dceru mám z předchozí partnerství, syna s nynějším partnerem. Žijeme ve společné domácnosti už pět let jako rodina, muž dceru přijal bez problémů a je na ni opravdu hodný. Se svým otcem se stýká relativně pravidelně. Ten má nyní asi čtvrtou přítelkyni, vím, že dcera tyhle změny déle vstřebává. Dcera ve škole prospívá, na své přání chodí do gymnastiky, keramiky a výtvarného kroužku. Výchovně s ní nejsou problémy.

Omlouvám se, že píšu velmi obsáhle, ale snažím se situaci, co nejvíce přiblížit. Po narození syna měla dcera chvíli problémy s přijetím dalšího člena rodiny. Asi půl roku po jeho narození, ačkoli jsem se ji snažila v rámci možností věnovat co nejvíce a neustále ji ujišťovala, jak moc ji mám ráda, si vymyslela, že se bojí jíst. Jako důvod uvedla, že má strach, že jí jídlo spadne do dýchací trubice a udusí se. Začala chodit ke školní psycholožce, ale začal covid a sezení byla zrušena. Postupně se mi zdálo, že se vše vrací do normálu a vše bylo přes rok normální. Asi čtvrt roku zpět jsem si všimla, že si kouše nehty, pak se přidala úzkost, chce se mnou spát v posteli, nechce ke svému otci, ani k babičce, kam jezdila ráda. Neustále vymýšlí nějaké "potíže", hned se bojí, že jí něco je. Jsou to ale opravdu hlouposti a já sama nevím, jak mám reagovat. Přijde, že sáhla na pavučinu, jestli to nevadí, že má pupínek po štípnutí komára, co s tím, jestli nevadí, že snědla koblihu, že ji kousl mravenec a má na noze tečku, že se omylem napila teplé vody, co se jí stane, že jí zalehlo v uchu a šustí jí v něm. Každý den několik obdobných otázek. Já se jí snažím vysvětlovat, že je to normální, nebo že se jí opravdu nemůže nic stát. Ať se zkusí sama zamyslet nad otázkou, co mi dala, jestli si neumí odpovědět sama, že se jí opravdu nic nestane. Ona se opravdu bojí, nejenom ptá.

Jinak je dcera veselá, komunikativní, společenská. Nejbližšího dětského psychologa jsem našla ve vzdáleném městě a objednací doba téměř čtvrt roku dopředu. Ale já začínám být bezradná už teď, za chvíli jde do školy, já do zaměstnání a ani ona a ani já nemůžeme ležet na telefonu a psát si o jejich imaginárních problémech. Chápu, že je to zřejmě nějaká forma upoutávání pozornosti, ale té má alespoň z mého pohledu dost, samozřejmě že se jinak věnuji malému synovi, že zřejmě ve svých očích vidí více pozornosti, ale snažím se to vyvážit, když syna na túře poponesu, ji pak držím za ruku. Když pohladím jednoho, pohladím i druhého, snažím se udržet rovnováhu. Dcera je už ale někde jinde, má své povinnosti ve škole, doma má na starost jen myčku a svůj pokojíček. Není nijak zvlášť přetížená, ale má tendence úkoly odkládat a musím na ni být přísnější a pohlídat ji, aby udělala, především do školy, co má.

Pokud jste zvládla dočíst až sem, velmi Vám děkuji a pokud Vás napadne nějaké řešení byla bych velmi ráda.

Děkuji