Prosím syn cca 14,5 kg mi skočil plnou vahou na břicho ( nechtěl, omlouval se byl nešťastný). Jsem ve 27 týdnu mrňous párkrát kopnul takže se nemusím ničeho bát že ? Budu pozorovat kopání a snad tedy vše bude OK.
Když máte alergickou rýmu, nejotravnější na tom není jen to, že kýcháte, nebo posmrkáváte. Je to ten podrážděný nos. Určitě znáte ten pocit. Minulý víkend jsem jel po celém týdnu v práci s rýmou na delší výlet na kole. Ale naštěstí něco zachránilo můj „trip na bajku“ (neumím si představit, že bych celý den jezdil na kole s podrážděným nosem, měl jsem jiné starosti).
Po testovaní konik_testuje nám zůstalo pár krabic s papírovými kapesníčky KLEENEX. Prostě jsem je měl položené na svém stole a nějak jsem je nevnímal. Nuže, v pondělí minulého týdne mě postihla výše vzpomínaná alergická rýmička. Tak jsem po nich sáhnul. Pořád smrkat, to přece není život. A tak jsem rezignovaně čekal, až mě začne bolet a pálit nos. Ale ono to nepřišlo. Uvědomil jsem si to až v pátek, když jsem začal přemýšlet nad tím, jak dopadla kampaň a četl recenze od vás.
Já jsem sice věděl, že to jsou kapesníčky s nějakým balzámem, ale je to doopravdy poprvé, co smrkám tak často a nos nic. Jako kdybych ani rýmu neměl.
I tento bod s tím určitě souvisí. Teda s celkovou kvalitou produktu. Celkem často používám kapesníčky na uklízení pracovního stolu. Ano, protože piju kávu, čaj, stále něco jím na pracovním stole, a stále dokážu ten stůl nějakým způsobem zabordelit. Tyto kapesníčky nejsou z těch, které vstřebávají tekutinu a tekutina tak prosákne. Dokonce jsem každý kapesníček KLEENEX použil vždy vícekrát. Proč je to tak velká výhoda? Protože nemusím stále běhat pro novou krabici kapesníků nahoru Což línému človeku, jako jsem já, celkem vyhovuje...
Jednou za čas máme testovaní, kterého se zúčastním i já. A jednou za čas mě ten produkt také osloví. Tento už bude mít své místo na mém stole natrvalo
Ruku na srdce, ty naše děti nás někdy hrozně štvou... věčně neposlouchají co jim říkáme, dohadují se mezi sebou, neplní si svoje povinnosti...
Je toho spousta a máte někdy pocit, že zrovna ty vaše děti patří k těm nejzlobivějším.
Není to tak!!! A hodně se mi ulevilo, když to teď zas vím!!!
Eli nám v pátek odjela na školu v přírodě a my měli v sobotu dvě děti na hlídání (aby nám nebylo smutnoslight_smile:.
Od soboty vím líp, než kdy jindy, jak úžasné naše děti jsou!!!
Teď pozor, to není kritika kamarádky, ani jejích dětí. Její děti jsou prostě jiné, mají jinou výchovu... kamarádka je moc fajn, máme se rády.
Měli jsme naplánovaný program, potřebovali jsme ještě něco i vyřídit, ve zkratce, vzali jsme děti na ovečky a další zvířátka a pak k tchýni na oběd.
Zprvu, se žádné nadšení nekonalo.
" Děti, viděli jste už ovečky? Hm v pohádce. A chtěli byste vidět živé? A koníka a kozy a slepice a králíčky..? A vy je snad máte?
Vyrazili jsme.
"Alenko, (říkejme jí třeba tak -3r.), sedni si v té sedačce pořádně, takhle máš pás až pod krkem bude tě to škrtit." Nic...
Když jsem to všemožnými způsoby zopakovala popáté, milá Alenka otočila hlavu stranou zavřela oči a svezla se v sedačce ještě níž. Být Alenka moje vlastní......
Zvířátka byla super, to je bavilo hodně.
Oběd!: Alenko pojď ke stolu. Opět nesčetněkrát bez reakce. Nakonec jsem z ní vydolovala "nebudu papat". " dobře nemusíš, ale až budeme jíst bábovku, co přinesla maminka, ty na nás budeš jen koukat." " nebudu papat"...
"Marti (např.Martin 6let), proč nejíš?"
-Já to nemám rád, co to je?
-To je kuřecí maso, je to moc dobrý.
-To nemám rád
- Tak jez brambory.
-To nemám rád s tím politým.
-A suché máš rád?
-Jo.
K obědu snědl dvě suché brambory a pár kousků okurky.
"Marti, a doma taky takhle nejíš?
-Maminka dělá jenom to co mám rád.
-A co máš rád?
-...
-Máš rád těstoviny?
-Jo, suchý.
-Máš rád rýži?
-Jo suchou.
-Máš rád třeba řízek?
-Ne.
-A co pizzu?
-Ne.
-A palačinky třeba?
-Hm
...
Přežili jsme... byli veskrze vlastně celkem hodné, ale asi bych se z jejich přístupu zbláznila...
Odpo přišla maminka... No, prý teda takhle nejedí moc, no...hlavně Martin.
Nakrojila onu bábovku.
"Alenko, dáš si ještě..?
-No, jsou trochu vyhladovělí..!"
Poznamenala jsem něco o obědě, ale víc jsem raději mlčela.
Takže, važme si těch našich zlatíček, protože ty NAŠE jsou prostě nejlepší!!!!!
Tož holky,furt tady je nějaké testování a pry vybiraji holky,co tu jsou aktivní,tož aj já chcu vyhrát a tak vám tu též napíšu něco o sobě.
Budu psat tak,jak mi zobak narostl, bo já pochazim z Karviné ( né z Karvinýýý, jak říkate vy Pražáci). Vychovával mě děda, co jsem mu rikala Tato,bo mě vychovaval od mých čtyř let. Doma nás bylo hodně,ve dva plus jedna. Mama,tata-deda,babka,já a mí dva starší brachove. No,tož tací cypi. Furt mi robili nějaké somariny. Byli starší,tak si vyskakovali. Jednou jsme se že srandy s nejstarším bráchou svazovali. No,já taká malutka,bez sily,jsem svázala bráchu tkaničkou a on se samozřejmě hned odvazal. Však je taky o 13 roku starší,že. Jenže ten vul mě přivázal k topení,fakt jako fest,a šel pryč z domu. No a jelikož jsem byla sama doma, tak jsem tam seděla přivázaná u topení dvě hodiny. No máma pak přišla z práce,málem ji trefil šlak,před bráchou se tvářila jak kuřy řyť,ale nic mu nezrobila,bo on byl o dvě hlavy vyšší než ona,že.
No nebojte se nic. Já to bráchovi pěkně oplatila. Ale to vám nebudu popisovat,ať vám není blbě.
Tož když mi bylo 11, byl to taky blbý rok. V ten rok umřel můj biologicky táta i babička. Mama byla z toho taká špatná. A zrovna v ten rok děda-tata vyhrál ve Sportce! Však to taky hrál 40 let tak měl konečně štěstí. Tož koupil zájezd na Krétu. Ó ó ó, v té době velká slava. No dobré.
Tož jsem se podívala do zrcadla,a jelikož mě odmala napchavali vším možným,tak jsem byla taká kulatá. No, širší než delší. Nemuzu vypadat na Krétě jak vorvaň,tož co by si Grynpisaci pomysleli. Vorvaň ve Středozemním moři!!
No nic,holka,dieta. A co mi říkal můj děda-tata? Nejlepší dieta je nezrat.
No dobre. Nezeru.
První hodina bez jídla- vsak pohoda.
Druhá hodina bez jidla-tez pohoda.
Třetí hodina- ale jo,furt pohoda.
Čtvrtá hodina-uz to začalo být horší. Vypila jsem litr vody,no zas pohoda.
Pátá hodina- svědomí mi říká,že se na to mám vykaslat.
Šestá hodina- žaludek malý jak vlašský ořech. Vezmu si jeden piškot.
Sedmá hodina- piškoty sezrane,půlka pecna chleba nahlodana,3 jogurty sezrane,v koutě se skví obal od čokolády, půlka balíčku Krovek sežrána ( no, nevím,zda vy tam někde v Čechách znáte Krovky,ale my jezdili často do Polska, a tam jsme to kupovali. Jsou to takové bonbóny z náhražky karamelu,no kusnete do toho a křivka vám zůstane ve všech možných plombách,hnus. Nikdo to u nás doma nezral. Ale mama to v tom Polsku furt kupovala,bo to bylo levné).
No co vám mám k tomu říkat. Má první dieta byla v troskách. No nic, plavky v tehdejším Prioru na mě neměli,tož jsem podědila jedny po tetě,samozřejmě byly v celku,také modré, květované. Stejně mi byly k ničemu,bo hned první den na Krétě mi je more rozezralo,tak jsem stejně dovolenou prožila schovaná v ručníku na pláži.
No,na dovolené to bylo fajne,poprvé jsem letěla letadlem...a taky naposled. Jsem se zarekla,že do takeho bazmeka už v životě nevlezu....
O 18 let později....tož jsme si koupili tento rok s chlopkem zájezd,jakože do zámoří, též letadlem. No jsem úplně blbá,že jsem si takovou cypovinu vymyslela,bo už teď jsem z toho pokadena. Tož prý mužů mít příruční zavazadlo,tak tam propasuju plaskoče vodky a možná to aj preziju.
Jsem si mohla dovolenou vybrat. Chlop chtěl furt do Rakouska,ale tam jsme spolu byli už víckrát a taky jak mě tam minulý rok prohnal býk,tak už tam nechcu. Kdo zná Rakousko, ví. Když chcete jít na nějakou Hütte ( restauraci v horách),často se stává,že jdete skrz ohradu s kravama. Většinou si vás ani nevšimnou,ale tentokrát tam byl mezi nima mladý býk a chránil si území. Tož já jdu,jdu s batohem na zádech a najednou slyším chlopa rvat- stará,utíkej,bo za náma se žene býk. No vám řeknu že jsem tak rychle nikdy neběžela. Fakt to bylo o život. Naštěstí jsme to stihli a dostali se z ohrady dřív než býk se dostal k nám. Tož Rakousko chci vidět už jen na mapě.
Pak jsem ještě uvažovala o Špindlu..no fajna dovolená by to byla...pak mi hrablo a vybrala jsem to moře.
Tož začnu chlastat ( před odletem,při letu a možná aj po letu).
No nic. Končím se článkem,bo už slyším,že se ten můj malý chachar vzbudil. Doufám, že mou snahu ti,co vybírají na testování, ocení a tož že aj já vyhraju.
Možná se ještě někdy něco o mě dozvíte ( po prazacku- možnááá váám někdy něco napíšu dýl).
ADAC vydal výsledky jarního testu autosedaček. Mám velikou radost, že sedačky Britax Römer bez problémů prošly. Německé výsledky jsou tady: https://www.adac.de/_mmm/pdf/29664_321751.pdf
Ahoj holky mate nekdo pro sve deti skolni batoh boll? Chtela bych se zeptat jak jsou vase deti spokojene dnes jsem se byla joukat na aktovky a tento mne zaujal ze vsech nejvic dekuji za komentare
Tobiáškovy první narozeniny považuji definitivně za uzavřené. Hodně z vás mi psalo, že chcete vidět více fotek z oslavy - pokud tedy máte zájem, mrkněte do článku, kde jsem Tobiáškův první mejdan zachytila na památku a na věky věků Doufám, že si to Tobi jednou s chutí přečte a bude rád za super lidi, kteří to oslavili stylově s ním...
V článku najdete i tip na zdravý dort a na skvělý dárek
Je tu nějaká policistka nebo řidička autobusu? Zajímá mě přeprava dětí na školní výlet. V místní MŠ jede celá školka cca 60 dětí + 6 dospělých ve 45 mísném buse (děti sedí po 3, prý jsou malé). Jak to máte u vás?
Asi tak před sto lety by toto téma nebylo ničím zajímavé. A aby o tom někdo ještě psal na internetu!? (Samozřejmě, pokud by existoval). Porod doma s porodní bábou byl jedinou možností, jak přivést malého človíčka na svět. Dnes je vše jinak a i přes to některé ženy chtějí to samé. Za jejich rozhodnutím porodit doma jsou různé důvody.
Zdeňka Solaříková je matka dvou dětí a obě porodila plánovaně doma, s pomocí svého manžela. Cesta k tomuto rozhodnutí trvala velmi dlouho. Začíná v jejích devatenácti letech, tenkrát jí byla diagnostikovaná Crohnova choroba. Její stav byl velmi vážný. Bez léků na celý život to nešlo. A založit si rodinu? To už vůbec!
Po rodině jsi toužila už od devátenácti let. Jaké byly lékařské prognózy?
Doktoři mi řekli, že rodina zůstane mým snem a mám být ráda, pokud to zvládnu já bez větších následků. S co nejmenším počtem operací... Byla jsem opravdu mladá a s tímto závěrem jsem se nehodlala smířit. Hledala jsem tedy i alternativy.
Co všechno jsi musela podstoupit kvůli terapii Crohnovy choroby?
Byla jsem na řízené detoxikaci, jedla ajurvédské čínské i české bylinky. Mezitím jsem docházela ke své gastroenteroložce v Praze. Nic nefungovalo. Jednoho dne jsem si přečetla článek o souvislostech stravy s nemocemi a začala měnit svůj jídelníček. Studovala jsem do hloubky principy výživy, živočišné i rostlinné bílkoviny a jejich působení na autoimunitní choroby. Upravila jsem stravu, začala jsem zařazovat zelené potraviny.
Kdy se to zlomilo?
V mých 24 letech. Od té doby jsem bez náznaků Crohnovy choroby, bez léků, bez následků. I podle lékařů jsem zdravá.
Jak to souvisí s tvým rozhodnutím rodit doma?
Důvěra v mé tělo mě utvrdila v rozhodnutí rodit doma. Znám své tělo a věřím mu. Uzdravila jsem se a uvěřila jsem, že zvládnu i doma porodit miminko.
A konkrétní důvody?
Hlavní důvod byl, že nemám ráda nemocnice. Když tam přijdu, vrací se mi to, co jsem zde zažila a necítím se bezpečně. Pocit bezpečí je pro porod nejdůležitější věc. Někomu vyvolává pocit bezpečí to soukromí vlastního domu, někomu prostředí nemocnice, kde ví, že za dveřmi je nejmodernější vybavení.
Připravovala jsi se nějak speciálně na svůj porod doma?
Nevím, jestli speciálně... Hodně jsem si toho načetla. Setkala jsem se ženami, které rodily doma i v porodnicích. Dívala jsem se na záznamy porodů v různém prostředí, i třeba v sanitce. Chtěla jsem vědět vše, abych měla ten pocit, že jsem se rozhodla správně.
Jaké byly tvoje porody? Měla jsi u porodu přítomnou porodní asistentku, dulu?
U prvního porodu jsem chtěla porodní asistentku. Zodpovědně jsem ji sháněla. Bohužel, tehdy se asistentky bály. Nakonec jsem rodila sama s manželem a porodní asistentku jsem měla na telefonu. Druhý den po porodu nás přijela zkontrolovat. U druhého porodu jsem chodila k porodní asistentce na konzultace, ale obě jsme věděly, že porod bude rychlý a bezproblémový. Kdybych potřebovala, volala bych. Porod byl ale opravdu rychlý a bezproblémový. Trval kolem tří hodin.
Měla jsi i záložní plán?
Bydlíme asi 15 minut chůze od porodnice, takže bych kdyžtak jela tam. Měli jsme domluvu s manželem, že jakmile jeden z nás bude cítit, že potřebujeme jet, tak jedeme.
V některých zemích se po porodu sní placenta. Vyzkoušela jsi to taky?
Po prvním porodu ne, tu jsem celou zakopala. U druhého porodu jsem si kousek rozmixovala s borůvkama. Placenty se dává opravdu jen kousek do velkého koktejlu… Zbytek je zatím v mrazáku, ještě jsem se nerozhodla, kde ji zakopu, protože bydlíme v podnájmu.
Co považuješ za největší problém při porodu doma?
Nějvetší problém je vlastně to, že se žena nemůže oficiálně rozhodnout rodit doma. V Anglii je to běžně schválená praxe. U nás je to zatím něco nepřípustného, i když už jsou první vlaštovky. Mnozí považují porod doma za návrat na stromy.
Komu by si porod doma vysloveně nedoporučila?
Porod doma bych nedoporučovala ženám, které se bojí, že ho nezvládnou. Pokud máte pochybnosti, raději roďte v porodnici. Najděte porodnici, kam můžete třeba se svojí porodní asistentkou. Připlaťte si nadstandard a proberte dopředu svoji představu o porodu. Nedoporučila bych porod doma ženám, které mají zdravotní problémy.
A na co by naopak měly myslet budoucí maminky, které se rozhodnou rodit doma?
Připravit se nejen na porod, jedná se o celé těhotenství. Přečtěte si příběhy i odbornou literaturu z obou stran - od žen a od odborníků na přirozené porody i o porodech v porodnicích. Rozhodněte se, jak chcete celé toto mimořádné a silné období prožít. Stojí za to se zastavit a zamyslet. Ať už si zvolíte cestu porodnice či domácí prostředí.
Jak se na svoje porody díváš teď, s odstupem času?
Pro mě je důležité být v souladu s cestou, kterou jsem si vybrala a aby s ní byl v souladu i můj partner. Ke komplikacím, ať už fyziologickým či emocionálním, vede právě nesoulad a strach, který prožíváme. Přeji všem, ať si stojí za svou cestou, ať už je jakákoliv.
Miminko v inkubátoru je takovým dojemným tématem. Pokud to řekneme jednoduše, je to skříňka, která dětičkám pomáhá přežít a usnadňuje jim dny, dokud nebudou schopny fungovat bez něj, u svých rodičů. Úžasná a skvělá věc, kterou nám přinesl pokrok. V rozhovoru s primářkou neonatologického oddělení v Humenném MUDr. Marií Vasilovou se dozvíte odpovědi na různé otázky ohledně miminek "bydlících" v inkubátoru.
Jak jsme si řekli, je to taková zázračná skříňka. Na co však primárně slouží? Víme, že se tam léčí nedonošené dětičky. Jak a v čem inkubátor dokáže pomoci?
Pokud se dítě narodí nedonošené, má podle stupně nezralosti nezralé i orgány a funkce, které mu neumožňují hned po narození dokonale se přizpůsobit okolnímu prostředí a existovat v něm. Na překlenutí tohoto období se používají různé typy inkubátorů. Inkubátor je zařízení, které pomáhá alespoň částečně nahradit mámu a její dělohu, i když je třeba říci, že ani nejdokonalejší inkubátory nenahradí úplně všechny podmínky, které má plod v děloze své mámy.
Samozřejmě, máma je přeci jen máma. Když mluvíte o děloze ... Jak moc teplo mají dětičky v inkubátoru? A jak v děloze?
Je to velmi pěkné přirovnání. Ano, lze říci, že se snažíme přizpůsobit teplotu v inkubátoru tak, aby to bylo srovnatelné s prostředím v děloze. Říkáme, že v inkubátoru se snažíme vytvořit termoneutrální prostředí, aby se teplota dítěte, které je v něm uloženo, pohybovala od 36,5- 37,5 ° C, měřené v konečníku. Čím je nedonošené dítě nezralejší, tím vyšší teplota v inkubátoru musí být nastavena, aby se udržela termoneutralita prostředí. Inkubátory jsou vybaveny čidly, které kontinuálně sledují např. kožní teplotu dítěte.
Setkala jsem se s tím, že některé dětičky se zakrývají a některé ne. Je to kvůli teplu? Nebo i dotyku, aby něco na sobě cítily?
Dětičky v inkubátoru často zakrýváme různými přikrývkami, nebo je oblékáme do droboučkých body. Může to sloužit jako tepelná izolace, ale i taktilní stimulace. Nejlepší taktilní stimulací je však klokánkování buď maminkou, nebo i tatínků, aby dítě bylo položené tělo na tělo, odborně nazývané skin to skin.Má to velký význam jednak pro dítě, ale i pro matku, resp. rodiče.
A opět jsme se dostali k mámě (resp. rodičům). Jsou jednoduše nepostradatelní. V poslední době se dost medializují "hračky" pro takové děti, v zahraničí jsem evidovala nafouknuté gumové rukavice a u nás zase háčkované chobotničky. Myslíte, že dětem to zpříjemňuje pobyt v inkubátoru?
I u nás máme různé pomůcky, které nám pomáhají při polohování děťátka, při vytvoření ohraničeného prostoru v inkubátoru, protože v bříšku mámy je místa méně a najednou se malé tělíčko ocitne ve "velkém" inkubátoru. Je to i zcela účinná nemedikamentózní metoda, pomáhající tlumit bolesti. Velmi se osvědčily "ruce", které lze různým způsobem tvarovat nebo vajíčka, různé podložky, podkovy apod., které pomáhají tvořit místo, kde dítě leží. Všechny pomůcky jsou vyrobeny z jemných, dotykově příjemných materiálů. Zmínili jste chobotničky, ale máme dobré zkušenosti i např. s želvami apod., které háčkují šikovné maminky, sestřičky, doktorky nebo je dostáváme např. z Malíčku, pomáhají nám např. v podložení a fixaci místa, kde je zavedena infuze.
To je krásné. I to, že to pomáhá - i to, že jsou lidé, kteří to dobrovolně a s láskou vyrábějí. Nevím, zda se na tuto otázku dá odpovědět, ale jak by se děťátko mělo cítit v inkubátoru?
Bylo by super, kdyby nám to mohlo samo říct. Ale z jeho reakcí jsme často schopni vyčíst, jak mu je. Samozřejmě je to složitější otázka, protože do toho vstupují i různá onemocnění se svými příznaky a nutností adekvátní léčby.
Jaký by měl být personál starající se o děti v inkubátoru? Některé maminky se setkaly s tím, že zdravotní sestra po vykouření cigarety šla krmit děťátko, škodí dětem takové "terciální kouření"?
Personál, který se stará o děti v inkubátoru, má být odborně způsobilý, což je samozřejmost, ale pro práci s těmito dětičkami a jejich rodinami je nutná velká dávka empatie a kromě rozumu je třeba dát do své práce i srdce. Samozřejmě je to ideál, ale kdo si tuto práci vybral, měl by to mít stále na zřeteli. Samozřejmě i my, kteří v této oblasti pracujeme, jsme jen lidé a proto se občas stává, že rodiče s naší prací nejsou zcela spokojeni. Naše dětičky nám to ještě neumí říct, ale když odcházejí zdravé, jejich vývoj je přiměřený a jsou z nich krásné děti, to je i vizitka celého personálu, který se o děti stará.
K otázce kouření, v tom jsem nekompromisní. Cigareta nepatří do rukou žádné sestry, která pracuje s dětmi.
Všechny inkubátory jsou stejné? Nebo existují různé typy zařazení?
Existují různé typy inkubátorů. Jednak základní, které jsou vhodné pro ošetřování a léčbu méně závažných a stavů a potom inkubátory pro intenzivní léčbu, které jsou již velmi sofistikované a jsou určené pro léčbu nejnáročnějším stavů.
Co všechno prostřednictvím inkubátoru monitorujete?
Jak jsem již dříve řekla, máme tak možnost udržet termoneutrální prostředí, které je pro to dané dítě ideální, máme možnost přizpůsobit a sledovat vlhkost vzduchu, nebo kyslíkové směsi podle potřeb dítěte, ale máme možnost např. i sledovat koncentraci kyslíku v inkubátoru. Je velmi důležité i to, že máme možnost nastavit alarmy, které nás upozorní, pokud je daná hodnota vyšší, nebo nižší než jsou nastaveny parametry. Máme i inkubátory, které mají zabudované váhy a umožňují vážit dítě, aniž bychom ho vyndali ven z inkubátoru. Některé inkubátory mají zabudovanou vysouvací lištu na vkládání rtg kazety při radiologickém vyšetření.
Wau! Technologie opravdu postupují rychle. A jak dlouho by mělo být děťátko v této zázračné skříňce? Resp. jsou nějaké podmínky, které by mělo splnit, dokud nebude "žít venku"?
Nedonošené děti jsou v inkubátoru na dobu, kterou nedokážou regulovat tělesnou teplotu a pobyt mimo inkubátor by byl pro ně nepříznivý, co se týče udržení stabilní teploty. Čili je to velmi individuální, závisí to na stupni nedonošenosti, na hmotnosti, ale i na zdravotním stavu. Pokud je zdravotní stav nestabilní, děti necháváme v inkubátoru. Po zlepšení zdravotního stavu individuálně zvažujeme, kdy je nejideálnější čas na vyjmutí z "přechodného domečku".
Ale i když jsou děti v inkubátoru, rodiče k nim chodí. Když je to alespoň na chvilku možné, vyndáme děti z inkubátoru, např. na klokánkování, na přisátí k prsu apod. V případech, že nelze ani krátké vyjmutí z inkubátoru, motivujeme je k tomu, aby děti hladili, dotýkali se jich. Vždy však dodržujeme přísná pravidla hygienicko-epidemilogického režimu.
Pokud už je miminko venku, měli by k němu rodiče a personál přistupovat nějak speciálně?
Je to zase velmi individuální, podle povahy onemocnění a zdravotního stavu dítěte. Preferujeme však, aby mamka přišla k děťátku jednak pro zachování laktace a přikládání k prsu, ale také aby se naučila základní věci, potřebné pro ošetřování dítěte po propuštění domů. Naučíme ji například koupat dítě, realizovat základní stimulační masáž dítěte apod. Pokud dítě potřebuje nějaké zvláštní postupy, seznámíme ji s tím a se základními znalostmi pak odchází domů.
I v těch případech, kdy matka není přijata na oddělení, dochází na oddělení buď denně nebo podle možností, aby byla s dítětem v co nejužším kontaktu. Na oddělení pravidelně docházejí i tatínkové.
Co byste chtěla vzkázat maminkám, jejichž děťátko je v inkubátoru?
Mé dlouholeté zkušenosti s nedonošených dětmi a nemocnými novorozenci mě utvrzují v tom, že pokrok v této oblasti je výrazný. Inkubátory jsou vynikajícími pomocníky v ošetřování a léčbě novorozenců, kteří naši pomoc potřebují. Je pochopitelné, že maminky, rodiče, prarodiče, celá rodina se bojí, když vidí dítě v inkubátoru, mají před tím velký respekt. Je na nás - lékařích a sestřičkách, kteří se této práci věnujeme, abychom dostatečně srozumitelně a s pochopením podali všechny potřebné informace. O tom, že to má význam, svědčí i naše alba dětí, které byly léčeny na našem oddělení a které nám rodiče posílají při různých významných rodinných svátcích.
Za rozhovor děkujeme úžasné osobě i doktorce, která pomohla mnoha dětem i maminkám za desítky let praxe!
To se tak chystáte za kamarádkou na návštěvu vlakem... Na autobus směr nádraží vyrazíte s dostatečnou rezervou(což je u nás dost neobvyklé)..10min čekáte na bus,když konečně přijede,tak vám dojde,že pro dítě nemáte žádný průkaz ohledně věku, který potřebujete na bus i vlak..pro jistotu (i když mu jsou 2, z principu by mohli dělat problém)..chvilka váhání,vracíte se domů, berete rovnou i tehu prukazku, která záhadně nějak vyskočila z tašky,kterou na kočáru vozite pořád . Jdete znovu na bus..tentokrát nepřijíždí nízkopodlažní..ale.pekne 3 příkré schody. Rozhlédnete se ..poblíž jen cizinec trošku jako Antonio Banderas, tak ho prosíte,jestli vam pomůže s kočárem..a on vůbec nechápe nakonec pochopí,pomáhá a tak se narvete do autobusu jako druhý kočárek..přičemž ten první je tak velký,že se skoro nevejdete.. ani když máte golfky. Pár zastávek v pohodě,pak se rozhodne vystoupit větší kočárek,který tak trochu blokujete,tak začněte s kočárem dělat pohyby s úmyslem se nějak vyhnout,načež přiskočí Banderas, čapne váš kočárek a chce ho táhnout ven..tak se mu snažíte vysvětlit,že jen uhybate,nevystupujete ...jedeme dalších pár zastávek,bus se vylidňuje,až tam nezbývá skoro nikdo,kdo by případně pomohl. No co,Tobíkovi jsou 2,tak si stoupne,vystoupí se mnou za ruku a já lehké golfky snadno vyndám. Tobík poslušně stojí a čeká na zastavení busu..v momentě,kdy zastaví,Tobi chytá hysterak, že vystupovat nebude. Přistupuje k nám cizí paní a říká,že se na nás už nemůže dívat,jak to nezvládáme..(já mám sobě svetr maskující bříško..i když už v 6.mesici,asi nechápe,že jsem těhotná a tak nebudu zvedat nad hlavu dite,kdyz umí chodit,jako to udělala ona). Vyndávám kocar..uff..ani jsem ji nestihla nic říct. Tak si jdeme zpravit chuť do Pepca. Kupuji obleček pro mimčo kamarádky,kam jedeme a jedno tričko pro Tobika..pokouším se platit náhodně vybranou bankovkou, prodavačka se zaksichti,jako že ji chci snad okrást a říká:potrhané a lepené bankovky nebereme". Já už teda měla dost..byla jsem ruda asi až někde..tak zaplatím jinou bankovkou a odcházím na vlak. Kupuju jízdenku a až když si paní za přepážkou ČD pokládá bankovku k sobě,aby mi vrátila..dojde mi,že je to zase ta "vadná".. a tvářím se asi jako kdybych záměrně platila falešnou ..naštěstí paní se usmívá,buď si nevšimla a nebo je jí to jedno,rozplývá se nad Tobikem..dává mu obrázek a my úspěšně nastupujeme do vlaku. Nutno dodat,že u baráku mi stojí auto, ale protože už jsem asi 6let neřídila, pořád nějak vaham znovu začít..aspoň se nenudime,že
Děvčata jdu pro radu, názor, tak pardon za ten delší sloh... Synkovi bylo v neděli 13měsíců a od narození řeším, že je velmi neklidný a nespavec. Říkala jsem si, že halt některé děti spí a některé ne a já to musím vydržet. Jenže teď už si začínám myslet, že to nevydržím (doslova). Kromě toho, že noci jsou stále horší, od 23h stojí v postýlce řve a jde uklidnit jen ztěží a když usne, tak max na hodinu a jedem nanovo...už rok jsem nespala a nebudu ani zmiňovat co všechno začínám u sebe zdravotně řešit Na zadku s hračkou, nebo když mu chci číst, stavět kostky nevydrží ani vteřinu, je stále v pohybu, křičí, vzteká se, se vším mlátí, do všech bouchá, škrábe, je velmi vzteklý a vzpurný. Mám obličej podrápaný do krve jako bychom měli kočku. Některé jste tu řešily separační úzkost a že dítě bez vás nedá ani ránu, co já bych za to dala. Když se chci pomazlit, pusinku, tak mě odstrkuje, škrábe, vzteká se, není v něm nic milého. Byli jsme v poradně, kde mi řekli ať si nechám předepsat farmaka na zklidnění, že je prostě živější, nenašli žádné ADHD, hyperaktivita atd. Tak proč farmaka??? Četla jsem něco o přípravku EYE Q, že prý jde o formu rybího tuku a pomohl by...prosím je tu nějaká maminka se stejným problémem, případně nemáte s tímto přípravkem zkušenost? Díky, jsem zoufalá
Dneska je to týden od smrti mého táty. Týden veliké životní transformace a naciťování nového světa bez přítomnosti toho, který mi dal z půlky život. Týden ticha a piety. 7 dní bez potřeby veřejného sdílení, za to pohroužení se do hlasu nitra. A ten ke mně velmi jasně promlouval, že nechce, aby na pohřbu mého otce mluvil někdo cizí, kdo jen dosadí výrazné události tátova života do vzorové smuteční řeči. Mé srdce mi říkalo "Je to to poslední, co pro něj můžeš udělat." A tak i přesto, že rozum mě odrazoval, že před smutečními hosty propuknu v pláč a bude to trapas, jsem se rozhodla, že to udělám a že na pohřbu zazní řeč mého srdce. Má mladší sestra doprovodila tátu na druhý břeh, starší setra jej s mámou šla zkontrolovat před uzavřením rakve a já se včera postavila před ty, kteří se přišli s tátou naposledy rozloučit a promluvila k nim, k sobě a hlavně k tátově duši. A uzavřela tak jeho bytí mezi námi skutečným a prožitým rituálem přechodu života na věčnost. Už sedm dní cítím tátu všude a ve všem. Ve vzduchu, který dýchám, v jídle, které jím, ve věcech i lidech a mé srdce zalil klid, který jsem dosud necítila. Vzpomenu si na něj a nevidím jej jako nemocného člověka, který poslední týdny svého života trpěl. Vidím v něm silného sexy chlapa, kterého si máma vybrala jako svého muže a mého otce. A usmívám se, že už je v nebi, že je doma. A já se cítím po včerejšku zase o kousek moudřejší.
Když máte alergickou rýmu, nejotravnější na tom není jen to, že kýcháte, nebo posmrkáváte. Je to ten podrážděný nos. Určitě znáte ten pocit. Minulý víkend jsem jel po celém týdnu v práci s rýmou na delší výlet na kole. Ale naštěstí něco zachránilo můj „trip na bajku“ (neumím si představit, že bych celý den jezdil na kole s podrážděným nosem, měl jsem jiné starosti).
Po testovaní konik_testuje nám zůstalo pár krabic s papírovými kapesníčky KLEENEX. Prostě jsem je měl položené na svém stole a nějak jsem je nevnímal. Nuže, v pondělí minulého týdne mě postihla výše vzpomínaná alergická rýmička. Tak jsem po nich sáhnul. Pořád smrkat, to přece není život. A tak jsem rezignovaně čekal, až mě začne bolet a pálit nos. Ale ono to nepřišlo. Uvědomil jsem si to až v pátek, když jsem začal přemýšlet nad tím, jak dopadla kampaň a četl recenze od vás.
Já jsem sice věděl, že to jsou kapesníčky s nějakým balzámem, ale je to doopravdy poprvé, co smrkám tak často a nos nic. Jako kdybych ani rýmu neměl.
I tento bod s tím určitě souvisí. Teda s celkovou kvalitou produktu. Celkem často používám kapesníčky na uklízení pracovního stolu. Ano, protože piju kávu, čaj, stále něco jím na pracovním stole, a stále dokážu ten stůl nějakým způsobem zabordelit. Tyto kapesníčky nejsou z těch, které vstřebávají tekutinu a tekutina tak prosákne. Dokonce jsem každý kapesníček KLEENEX použil vždy vícekrát. Proč je to tak velká výhoda? Protože nemusím stále běhat pro novou krabici kapesníků nahoru
Což línému človeku, jako jsem já, celkem vyhovuje...
Jednou za čas máme testovaní, kterého se zúčastním i já. A jednou za čas mě ten produkt také osloví. Tento už bude mít své místo na mém stole natrvalo
#test_kleenex
Ruku na srdce, ty naše děti nás někdy hrozně štvou... věčně neposlouchají co jim říkáme, dohadují se mezi sebou, neplní si svoje povinnosti...
Je toho spousta a máte někdy pocit, že zrovna ty vaše děti patří k těm nejzlobivějším.
Není to tak!!! A hodně se mi ulevilo, když to teď zas vím!!!
Eli nám v pátek odjela na školu v přírodě a my měli v sobotu dvě děti na hlídání (aby nám nebylo smutno
slight_smile:.
Od soboty vím líp, než kdy jindy, jak úžasné naše děti jsou!!!
Teď pozor, to není kritika kamarádky, ani jejích dětí. Její děti jsou prostě jiné, mají jinou výchovu... kamarádka je moc fajn, máme se rády.
Měli jsme naplánovaný program, potřebovali jsme ještě něco i vyřídit, ve zkratce, vzali jsme děti na ovečky a další zvířátka a pak k tchýni na oběd.
Zprvu, se žádné nadšení nekonalo.
" Děti, viděli jste už ovečky? Hm v pohádce. A chtěli byste vidět živé? A koníka a kozy a slepice a králíčky..? A vy je snad máte?
Vyrazili jsme.
"Alenko, (říkejme jí třeba tak -3r.), sedni si v té sedačce pořádně, takhle máš pás až pod krkem bude tě to škrtit." Nic...
Když jsem to všemožnými způsoby zopakovala popáté, milá Alenka otočila hlavu stranou zavřela oči a svezla se v sedačce ještě níž.
Být Alenka moje vlastní...
...
Zvířátka byla super, to je bavilo hodně.
Oběd!: Alenko pojď ke stolu. Opět nesčetněkrát bez reakce. Nakonec jsem z ní vydolovala "nebudu papat". " dobře nemusíš, ale až budeme jíst bábovku, co přinesla maminka, ty na nás budeš jen koukat." " nebudu papat
"...
"Marti (např.Martin 6let), proč nejíš?"
-Já to nemám rád, co to je?
-To je kuřecí maso, je to moc dobrý.
-To nemám rád
- Tak jez brambory.
-To nemám rád s tím politým.
-A suché máš rád?
-Jo.
K obědu snědl dvě suché brambory a pár kousků okurky.
"Marti, a doma taky takhle nejíš?
-Maminka dělá jenom to co mám rád.
-A co máš rád?
-...
-Máš rád těstoviny?
-Jo, suchý.
-Máš rád rýži?
-Jo suchou.
-Máš rád třeba řízek?
-Ne.
-A co pizzu?
-Ne.
-A palačinky třeba?
-Hm
...
Přežili jsme... byli veskrze vlastně celkem hodné, ale asi bych se z jejich přístupu zbláznila...
Odpo přišla maminka... No, prý teda takhle nejedí moc, no...hlavně Martin.
Nakrojila onu bábovku.
"Alenko, dáš si ještě..?
-No, jsou trochu vyhladovělí..!"
Poznamenala jsem něco o obědě, ale víc jsem raději mlčela.
Takže, važme si těch našich zlatíček, protože ty NAŠE jsou prostě nejlepší!!!!!
Tož holky,furt tady je nějaké testování a pry vybiraji holky,co tu jsou aktivní,tož aj já chcu vyhrát a tak vám tu též napíšu něco o sobě.
Budu psat tak,jak mi zobak narostl, bo já pochazim z Karviné ( né z Karvinýýý, jak říkate vy Pražáci). Vychovával mě děda, co jsem mu rikala Tato,bo mě vychovaval od mých čtyř let. Doma nás bylo hodně,ve dva plus jedna. Mama,tata-deda,babka,já a mí dva starší brachove. No,tož tací cypi. Furt mi robili nějaké somariny. Byli starší,tak si vyskakovali. Jednou jsme se že srandy s nejstarším bráchou svazovali. No,já taká malutka,bez sily,jsem svázala bráchu tkaničkou a on se samozřejmě hned odvazal. Však je taky o 13 roku starší,že. Jenže ten vul mě přivázal k topení,fakt jako fest,a šel pryč z domu. No a jelikož jsem byla sama doma, tak jsem tam seděla přivázaná u topení dvě hodiny. No máma pak přišla z práce,málem ji trefil šlak,před bráchou se tvářila jak kuřy řyť,ale nic mu nezrobila,bo on byl o dvě hlavy vyšší než ona,že.
No nebojte se nic. Já to bráchovi pěkně oplatila. Ale to vám nebudu popisovat,ať vám není blbě.
Tož když mi bylo 11, byl to taky blbý rok. V ten rok umřel můj biologicky táta i babička. Mama byla z toho taká špatná. A zrovna v ten rok děda-tata vyhrál ve Sportce! Však to taky hrál 40 let tak měl konečně štěstí. Tož koupil zájezd na Krétu. Ó ó ó, v té době velká slava. No dobré.
Tož jsem se podívala do zrcadla,a jelikož mě odmala napchavali vším možným,tak jsem byla taká kulatá. No, širší než delší. Nemuzu vypadat na Krétě jak vorvaň,tož co by si Grynpisaci pomysleli. Vorvaň ve Středozemním moři!!
No nic,holka,dieta. A co mi říkal můj děda-tata? Nejlepší dieta je nezrat.
No dobre. Nezeru.
První hodina bez jídla- vsak pohoda.
Druhá hodina bez jidla-tez pohoda.
Třetí hodina- ale jo,furt pohoda.
Čtvrtá hodina-uz to začalo být horší. Vypila jsem litr vody,no zas pohoda.
Pátá hodina- svědomí mi říká,že se na to mám vykaslat.
Šestá hodina- žaludek malý jak vlašský ořech. Vezmu si jeden piškot.
Sedmá hodina- piškoty sezrane,půlka pecna chleba nahlodana,3 jogurty sezrane,v koutě se skví obal od čokolády, půlka balíčku Krovek sežrána ( no, nevím,zda vy tam někde v Čechách znáte Krovky,ale my jezdili často do Polska, a tam jsme to kupovali. Jsou to takové bonbóny z náhražky karamelu,no kusnete do toho a křivka vám zůstane ve všech možných plombách,hnus. Nikdo to u nás doma nezral. Ale mama to v tom Polsku furt kupovala,bo to bylo levné).
No co vám mám k tomu říkat. Má první dieta byla v troskách. No nic, plavky v tehdejším Prioru na mě neměli,tož jsem podědila jedny po tetě,samozřejmě byly v celku,také modré, květované. Stejně mi byly k ničemu,bo hned první den na Krétě mi je more rozezralo,tak jsem stejně dovolenou prožila schovaná v ručníku na pláži.
No,na dovolené to bylo fajne,poprvé jsem letěla letadlem...a taky naposled. Jsem se zarekla,že do takeho bazmeka už v životě nevlezu....
O 18 let později....tož jsme si koupili tento rok s chlopkem zájezd,jakože do zámoří, též letadlem. No jsem úplně blbá,že jsem si takovou cypovinu vymyslela,bo už teď jsem z toho pokadena. Tož prý mužů mít příruční zavazadlo,tak tam propasuju plaskoče vodky a možná to aj preziju.
Jsem si mohla dovolenou vybrat. Chlop chtěl furt do Rakouska,ale tam jsme spolu byli už víckrát a taky jak mě tam minulý rok prohnal býk,tak už tam nechcu. Kdo zná Rakousko, ví. Když chcete jít na nějakou Hütte ( restauraci v horách),často se stává,že jdete skrz ohradu s kravama. Většinou si vás ani nevšimnou,ale tentokrát tam byl mezi nima mladý býk a chránil si území. Tož já jdu,jdu s batohem na zádech a najednou slyším chlopa rvat- stará,utíkej,bo za náma se žene býk. No vám řeknu že jsem tak rychle nikdy neběžela. Fakt to bylo o život. Naštěstí jsme to stihli a dostali se z ohrady dřív než býk se dostal k nám. Tož Rakousko chci vidět už jen na mapě.
Pak jsem ještě uvažovala o Špindlu..no fajna dovolená by to byla...pak mi hrablo a vybrala jsem to moře.
Tož začnu chlastat ( před odletem,při letu a možná aj po letu).
No nic. Končím se článkem,bo už slyším,že se ten můj malý chachar vzbudil. Doufám, že mou snahu ti,co vybírají na testování, ocení a tož že aj já vyhraju.
Možná se ještě někdy něco o mě dozvíte ( po prazacku- možnááá váám někdy něco napíšu dýl).
Zdař Buch!
Asi tak před sto lety by toto téma nebylo ničím zajímavé. A aby o tom někdo ještě psal na internetu!? (Samozřejmě, pokud by existoval). Porod doma s porodní bábou byl jedinou možností, jak přivést malého človíčka na svět. Dnes je vše jinak a i přes to některé ženy chtějí to samé. Za jejich rozhodnutím porodit doma jsou různé důvody.
Zdeňka Solaříková je matka dvou dětí a obě porodila plánovaně doma, s pomocí svého manžela. Cesta k tomuto rozhodnutí trvala velmi dlouho. Začíná v jejích devatenácti letech, tenkrát jí byla diagnostikovaná Crohnova choroba. Její stav byl velmi vážný. Bez léků na celý život to nešlo. A založit si rodinu? To už vůbec!
Po rodině jsi toužila už od devátenácti let. Jaké byly lékařské prognózy?
Doktoři mi řekli, že rodina zůstane mým snem a mám být ráda, pokud to zvládnu já bez větších následků. S co nejmenším počtem operací... Byla jsem opravdu mladá a s tímto závěrem jsem se nehodlala smířit. Hledala jsem tedy i alternativy.
Co všechno jsi musela podstoupit kvůli terapii Crohnovy choroby?
Byla jsem na řízené detoxikaci, jedla ajurvédské čínské i české bylinky. Mezitím jsem docházela ke své gastroenteroložce v Praze. Nic nefungovalo. Jednoho dne jsem si přečetla článek o souvislostech stravy s nemocemi a začala měnit svůj jídelníček. Studovala jsem do hloubky principy výživy, živočišné i rostlinné bílkoviny a jejich působení na autoimunitní choroby. Upravila jsem stravu, začala jsem zařazovat zelené potraviny.
Kdy se to zlomilo?
V mých 24 letech. Od té doby jsem bez náznaků Crohnovy choroby, bez léků, bez následků. I podle lékařů jsem zdravá.
Jak to souvisí s tvým rozhodnutím rodit doma?
Důvěra v mé tělo mě utvrdila v rozhodnutí rodit doma. Znám své tělo a věřím mu. Uzdravila jsem se a uvěřila jsem, že zvládnu i doma porodit miminko.
A konkrétní důvody?
Hlavní důvod byl, že nemám ráda nemocnice. Když tam přijdu, vrací se mi to, co jsem zde zažila a necítím se bezpečně. Pocit bezpečí je pro porod nejdůležitější věc. Někomu vyvolává pocit bezpečí to soukromí vlastního domu, někomu prostředí nemocnice, kde ví, že za dveřmi je nejmodernější vybavení.
Připravovala jsi se nějak speciálně na svůj porod doma?
Nevím, jestli speciálně... Hodně jsem si toho načetla. Setkala jsem se ženami, které rodily doma i v porodnicích. Dívala jsem se na záznamy porodů v různém prostředí, i třeba v sanitce. Chtěla jsem vědět vše, abych měla ten pocit, že jsem se rozhodla správně.
Jaké byly tvoje porody? Měla jsi u porodu přítomnou porodní asistentku, dulu?
U prvního porodu jsem chtěla porodní asistentku. Zodpovědně jsem ji sháněla. Bohužel, tehdy se asistentky bály. Nakonec jsem rodila sama s manželem a porodní asistentku jsem měla na telefonu. Druhý den po porodu nás přijela zkontrolovat. U druhého porodu jsem chodila k porodní asistentce na konzultace, ale obě jsme věděly, že porod bude rychlý a bezproblémový. Kdybych potřebovala, volala bych. Porod byl ale opravdu rychlý a bezproblémový. Trval kolem tří hodin.
Měla jsi i záložní plán?
Bydlíme asi 15 minut chůze od porodnice, takže bych kdyžtak jela tam. Měli jsme domluvu s manželem, že jakmile jeden z nás bude cítit, že potřebujeme jet, tak jedeme.
V některých zemích se po porodu sní placenta. Vyzkoušela jsi to taky?
Po prvním porodu ne, tu jsem celou zakopala. U druhého porodu jsem si kousek rozmixovala s borůvkama. Placenty se dává opravdu jen kousek do velkého koktejlu… Zbytek je zatím v mrazáku, ještě jsem se nerozhodla, kde ji zakopu, protože bydlíme v podnájmu.
Co považuješ za největší problém při porodu doma?
Nějvetší problém je vlastně to, že se žena nemůže oficiálně rozhodnout rodit doma. V Anglii je to běžně schválená praxe. U nás je to zatím něco nepřípustného, i když už jsou první vlaštovky. Mnozí považují porod doma za návrat na stromy.
Komu by si porod doma vysloveně nedoporučila?
Porod doma bych nedoporučovala ženám, které se bojí, že ho nezvládnou. Pokud máte pochybnosti, raději roďte v porodnici. Najděte porodnici, kam můžete třeba se svojí porodní asistentkou. Připlaťte si nadstandard a proberte dopředu svoji představu o porodu. Nedoporučila bych porod doma ženám, které mají zdravotní problémy.
A na co by naopak měly myslet budoucí maminky, které se rozhodnou rodit doma?
Připravit se nejen na porod, jedná se o celé těhotenství. Přečtěte si příběhy i odbornou literaturu z obou stran - od žen a od odborníků na přirozené porody i o porodech v porodnicích. Rozhodněte se, jak chcete celé toto mimořádné a silné období prožít. Stojí za to se zastavit a zamyslet. Ať už si zvolíte cestu porodnice či domácí prostředí.
Jak se na svoje porody díváš teď, s odstupem času?
Pro mě je důležité být v souladu s cestou, kterou jsem si vybrala a aby s ní byl v souladu i můj partner. Ke komplikacím, ať už fyziologickým či emocionálním, vede právě nesoulad a strach, který prožíváme. Přeji všem, ať si stojí za svou cestou, ať už je jakákoliv.
Miminko v inkubátoru je takovým dojemným tématem. Pokud to řekneme jednoduše, je to skříňka, která dětičkám pomáhá přežít a usnadňuje jim dny, dokud nebudou schopny fungovat bez něj, u svých rodičů. Úžasná a skvělá věc, kterou nám přinesl pokrok. V rozhovoru s primářkou neonatologického oddělení v Humenném MUDr. Marií Vasilovou se dozvíte odpovědi na různé otázky ohledně miminek "bydlících" v inkubátoru.
Jak jsme si řekli, je to taková zázračná skříňka. Na co však primárně slouží? Víme, že se tam léčí nedonošené dětičky. Jak a v čem inkubátor dokáže pomoci?
Pokud se dítě narodí nedonošené, má podle stupně nezralosti nezralé i orgány a funkce, které mu neumožňují hned po narození dokonale se přizpůsobit okolnímu prostředí a existovat v něm. Na překlenutí tohoto období se používají různé typy inkubátorů. Inkubátor je zařízení, které pomáhá alespoň částečně nahradit mámu a její dělohu, i když je třeba říci, že ani nejdokonalejší inkubátory nenahradí úplně všechny podmínky, které má plod v děloze své mámy.
Samozřejmě, máma je přeci jen máma. Když mluvíte o děloze ... Jak moc teplo mají dětičky v inkubátoru? A jak v děloze?
Je to velmi pěkné přirovnání. Ano, lze říci, že se snažíme přizpůsobit teplotu v inkubátoru tak, aby to bylo srovnatelné s prostředím v děloze. Říkáme, že v inkubátoru se snažíme vytvořit termoneutrální prostředí, aby se teplota dítěte, které je v něm uloženo, pohybovala od 36,5- 37,5 ° C, měřené v konečníku. Čím je nedonošené dítě nezralejší, tím vyšší teplota v inkubátoru musí být nastavena, aby se udržela termoneutralita prostředí. Inkubátory jsou vybaveny čidly, které kontinuálně sledují např. kožní teplotu dítěte.
Setkala jsem se s tím, že některé dětičky se zakrývají a některé ne. Je to kvůli teplu? Nebo i dotyku, aby něco na sobě cítily?
Dětičky v inkubátoru často zakrýváme různými přikrývkami, nebo je oblékáme do droboučkých body. Může to sloužit jako tepelná izolace, ale i taktilní stimulace. Nejlepší taktilní stimulací je však klokánkování buď maminkou, nebo i tatínků, aby dítě bylo položené tělo na tělo, odborně nazývané skin to skin.Má to velký význam jednak pro dítě, ale i pro matku, resp. rodiče.
A opět jsme se dostali k mámě (resp. rodičům). Jsou jednoduše nepostradatelní. V poslední době se dost medializují "hračky" pro takové děti, v zahraničí jsem evidovala nafouknuté gumové rukavice a u nás zase háčkované chobotničky. Myslíte, že dětem to zpříjemňuje pobyt v inkubátoru?
I u nás máme různé pomůcky, které nám pomáhají při polohování děťátka, při vytvoření ohraničeného prostoru v inkubátoru, protože v bříšku mámy je místa méně a najednou se malé tělíčko ocitne ve "velkém" inkubátoru. Je to i zcela účinná nemedikamentózní metoda, pomáhající tlumit bolesti. Velmi se osvědčily "ruce", které lze různým způsobem tvarovat nebo vajíčka, různé podložky, podkovy apod., které pomáhají tvořit místo, kde dítě leží. Všechny pomůcky jsou vyrobeny z jemných, dotykově příjemných materiálů. Zmínili jste chobotničky, ale máme dobré zkušenosti i např. s želvami apod., které háčkují šikovné maminky, sestřičky, doktorky nebo je dostáváme např. z Malíčku, pomáhají nám např. v podložení a fixaci místa, kde je zavedena infuze.
To je krásné. I to, že to pomáhá - i to, že jsou lidé, kteří to dobrovolně a s láskou vyrábějí. Nevím, zda se na tuto otázku dá odpovědět, ale jak by se děťátko mělo cítit v inkubátoru?
Bylo by super, kdyby nám to mohlo samo říct. Ale z jeho reakcí jsme často schopni vyčíst, jak mu je. Samozřejmě je to složitější otázka, protože do toho vstupují i různá onemocnění se svými příznaky a nutností adekvátní léčby.
Jaký by měl být personál starající se o děti v inkubátoru? Některé maminky se setkaly s tím, že zdravotní sestra po vykouření cigarety šla krmit děťátko, škodí dětem takové "terciální kouření"?
Personál, který se stará o děti v inkubátoru, má být odborně způsobilý, což je samozřejmost, ale pro práci s těmito dětičkami a jejich rodinami je nutná velká dávka empatie a kromě rozumu je třeba dát do své práce i srdce. Samozřejmě je to ideál, ale kdo si tuto práci vybral, měl by to mít stále na zřeteli. Samozřejmě i my, kteří v této oblasti pracujeme, jsme jen lidé a proto se občas stává, že rodiče s naší prací nejsou zcela spokojeni. Naše dětičky nám to ještě neumí říct, ale když odcházejí zdravé, jejich vývoj je přiměřený a jsou z nich krásné děti, to je i vizitka celého personálu, který se o děti stará.
K otázce kouření, v tom jsem nekompromisní. Cigareta nepatří do rukou žádné sestry, která pracuje s dětmi.
Všechny inkubátory jsou stejné? Nebo existují různé typy zařazení?
Existují různé typy inkubátorů. Jednak základní, které jsou vhodné pro ošetřování a léčbu méně závažných a stavů a potom inkubátory pro intenzivní léčbu, které jsou již velmi sofistikované a jsou určené pro léčbu nejnáročnějším stavů.
Co všechno prostřednictvím inkubátoru monitorujete?
Jak jsem již dříve řekla, máme tak možnost udržet termoneutrální prostředí, které je pro to dané dítě ideální, máme možnost přizpůsobit a sledovat vlhkost vzduchu, nebo kyslíkové směsi podle potřeb dítěte, ale máme možnost např. i sledovat koncentraci kyslíku v inkubátoru. Je velmi důležité i to, že máme možnost nastavit alarmy, které nás upozorní, pokud je daná hodnota vyšší, nebo nižší než jsou nastaveny parametry. Máme i inkubátory, které mají zabudované váhy a umožňují vážit dítě, aniž bychom ho vyndali ven z inkubátoru. Některé inkubátory mají zabudovanou vysouvací lištu na vkládání rtg kazety při radiologickém vyšetření.
Wau! Technologie opravdu postupují rychle. A jak dlouho by mělo být děťátko v této zázračné skříňce? Resp. jsou nějaké podmínky, které by mělo splnit, dokud nebude "žít venku"?
Nedonošené děti jsou v inkubátoru na dobu, kterou nedokážou regulovat tělesnou teplotu a pobyt mimo inkubátor by byl pro ně nepříznivý, co se týče udržení stabilní teploty. Čili je to velmi individuální, závisí to na stupni nedonošenosti, na hmotnosti, ale i na zdravotním stavu. Pokud je zdravotní stav nestabilní, děti necháváme v inkubátoru. Po zlepšení zdravotního stavu individuálně zvažujeme, kdy je nejideálnější čas na vyjmutí z "přechodného domečku".
Ale i když jsou děti v inkubátoru, rodiče k nim chodí. Když je to alespoň na chvilku možné, vyndáme děti z inkubátoru, např. na klokánkování, na přisátí k prsu apod. V případech, že nelze ani krátké vyjmutí z inkubátoru, motivujeme je k tomu, aby děti hladili, dotýkali se jich. Vždy však dodržujeme přísná pravidla hygienicko-epidemilogického režimu.
Pokud už je miminko venku, měli by k němu rodiče a personál přistupovat nějak speciálně?
Je to zase velmi individuální, podle povahy onemocnění a zdravotního stavu dítěte. Preferujeme však, aby mamka přišla k děťátku jednak pro zachování laktace a přikládání k prsu, ale také aby se naučila základní věci, potřebné pro ošetřování dítěte po propuštění domů. Naučíme ji například koupat dítě, realizovat základní stimulační masáž dítěte apod. Pokud dítě potřebuje nějaké zvláštní postupy, seznámíme ji s tím a se základními znalostmi pak odchází domů.
I v těch případech, kdy matka není přijata na oddělení, dochází na oddělení buď denně nebo podle možností, aby byla s dítětem v co nejužším kontaktu. Na oddělení pravidelně docházejí i tatínkové.
Co byste chtěla vzkázat maminkám, jejichž děťátko je v inkubátoru?
Mé dlouholeté zkušenosti s nedonošených dětmi a nemocnými novorozenci mě utvrzují v tom, že pokrok v této oblasti je výrazný. Inkubátory jsou vynikajícími pomocníky v ošetřování a léčbě novorozenců, kteří naši pomoc potřebují. Je pochopitelné, že maminky, rodiče, prarodiče, celá rodina se bojí, když vidí dítě v inkubátoru, mají před tím velký respekt. Je na nás - lékařích a sestřičkách, kteří se této práci věnujeme, abychom dostatečně srozumitelně a s pochopením podali všechny potřebné informace. O tom, že to má význam, svědčí i naše alba dětí, které byly léčeny na našem oddělení a které nám rodiče posílají při různých významných rodinných svátcích.
Za rozhovor děkujeme úžasné osobě i doktorce, která pomohla mnoha dětem i maminkám za desítky let praxe!