Objevte kouzlo háčkování – jemné a uklidňující činnosti, která je oblíbená v těhotenství, v rámci příprav výbavičky, ale i po porodu, jako forma relaxace v náročných dnech. Háčkování se může snadno stát vaší oázou klidu. Jak na to, se dozvíte v tomto článku. 

Háčkování jako klidná činnost, která pomáhá zpomalit

V dnešní uspěchané době hledáme způsoby, jak se zastavit, nadechnout a najít klid uprostřed každodenního chaosu. Právě háčkování se může stát příjemnou formou zpomalení a času pro sebe. Rytmický pohyb háčku, práce s jemnou přízí a soustředění na jednotlivé smyčky dokážou zklidnit mysl a rychle přenést myšlenky do jiného světa – světa, kde na chvíli neexistují povinnosti, jen tvoření.

Uháčkujte si výbavičku pro miminko

Těhotenství je jedinečné období plné očekávání. Mnoho nastávajících maminek hledá způsob, jak se připravit na příchod miminka nejen prakticky, ale i psychicky. Háčkování právě proto v tomto období přijde skvěle vhod. Můžete díky němu nejen zpomalit, ale zároveň využít čas efektivně a uháčkovat třeba malou čepičku, měkoučkou deku nebo první hračku či muchláčka. Vybrat si můžete z řady přízí - od obyčejných bavlněných až po heboučké žinylkové. Oblíbeným výrobkem na háčkování, pokud s ním nemáte zkušenosti, jsou dětské dečky. Především protože mají většinou jednoduchý vzor, který se stále opakuje a často jsou vyráběné z přízí větších velikostí, s nimiž se snadno pracuje. Vybrat si můžete z řady přízí - od obyčejných bavlněných až po heboučké žinylkové.

Vzhledem k tomu, že k háčkování je hodně kompaktní koníček, nemusíte se mu věnovat jen doma, ale tvoření si můžete vzít i na cesty, do parku nebo třeba do čekárny. Stačí háček, příze, nůžky a můžete se pustit do práce.

Každá máma malého dítěte to zná – doma je neustále nějaký pohyb, otázky, drobné karamboly i radosti. A když přijde čas na kreslení, skládání puzzle nebo první pokusy s písmenky, často se to děje mezi vařením, hračkami na zemi a voláním: „Mamííí!“

U nás to nebylo jiné.

Pořád v pohybu, ale bez kotvy

Moje čtyřletá dcera si od malička ráda maluje. Jenže jakmile si začala hrát u jídelního stolu nebo v obýváku, vydrželo jí to jen chvilku. Buď ji něco vyrušilo, nebo ji to zkrátka přestalo bavit. Když jsme se nad tím s manželem zamysleli, došlo nám, že to není o ní – ale o prostředí. Neměla své místo, kam by si mohla sednout jen tak pro sebe.

Jeden stoleček, jedna židle – a najednou změna

Koupili jsme malý stolek a židli, kterou jsme přizpůsobili její velikosti. Nic velkého. Ale udělali jsme z toho takové její malé území – dala si tam pastelky, oblíbeného plyšáka a lampičku. A já jsem k tomu přidala jeden tichý rituál: když si tam sedne, nic jí do toho nemluvím.

Když se dcera narodila, bylo to období bílé, hnědé a zlaté. Bílé mléko, hnědý obsah plenek (někdy stříkající na místa, kam rozhodně neměl), a zlaté… zlaté bylo všechno ostatní. Malé bezbranné miminko. Malinké prstíky, které jsem s láskou hladila, chytala, pusinkovala, očichávala. Ten malý nosánek, roztomilý jazýček, kulaté bříško, nemotorné pohyby – však to znáte.

Bylo to období, kdy jsem měla neustále ulepené tričko, ale i srdce přetékající láskou. Pak se to začalo měnit. Přišla duha. Dcera začala objevovat svět. Naučila se mluvit, běhat, smát se, dupat, vzdorovat... a já s ní znovu objevovala každodenní maličkosti. Každý den měl jinou barvu. Někdy pastelovou, jindy fosforovou. A občas i šedou. Protože i malý člověk má svoje velké emoce – a zvládat je? Klobouk dolů. To nezvládáme ani my dospělí.

A pak… to bouchlo.

Puberta.

Tohle už nejsou barvy. Tohle je exploze.

Den začíná růžově ("mami, pusť mě dneska ze školy, fakt mě bolí hlava"), pokračuje rudě ("proč se mi zase hrabeš v pokoji?!") a večer je třeba zlatavě dojemný ("mami, stejně tě mám nejradši"). A někdy taky úplně černý ("já už s váma nebudu bydlet, tohle není rodina, to je vězení!"). A přesto – ano, přesto – si to užívám. Není to snadné. Ale je to živé. Člověk se ráno vzbudí (často šokem, třeba že si právě obarvuje vlasy na fialovo v koupelně), ale hned ví, že je naživu. A že vychovávat puberťáka je tak trochu jako turistika bez mapy v bouří, v pralese s jedovatými pavouky – náročná, vyčerpávající, ale neskutečně obohacující. Jen někdy dojdou zásoby čokolády.

Jsou dny, kdy se prostě necítím dobře. Nic konkrétního se nestalo. Svět nepadá, děti žijí, práce běží. Ale ve mně je prázdno… a zároveň napnuto, ostro. Ticho a řev zároveň. Exploze a imploze. Rozmazaný obrys toho, kdo jsem. A s každým dalším dnem, kdy se nic „nelepší“, si připadám ještě trochu víc nefunkční. Frustrovaná.

Je to jak tiché vadnutí. Vnitřní vzkypění kvůli reklamě na zmrzlinu. Vztek, protože jsou doma rozházené ponožky. A vztek, protože jsou uklizené.

Neřítím se ke dnu. Jen se jakoby… vytrácím.

Vyzenovaná i rozhozená zároveň. Jak kdyby mě mlela vlna – jednou nahoře, na vzduchu, jednou pod vodou bez dechu.

Je to zvláštní stav. Není to deprese. Není to úzkost. Spíš něco mezi. A nebo ani to ne. A to mě vytáčí ještě víc. Jakési citové bezvětří, které přitom jiskří. Tělo je unavené, oči těžké, myšlenky líné a pocit, že něco není v pořádku, visí někde mezi žebry.

Chceš se z toho vypsat. Vytančit. Vydejchat. Ale i to tě vytáčí.