Háčkování jako terapie v těhotenství i mateřství
Objevte kouzlo háčkování – jemné a uklidňující činnosti, která je oblíbená v těhotenství, v rámci příprav výbavičky, ale i po porodu, jako forma relaxace v náročných dnech. Háčkování se může snadno stát vaší oázou klidu. Jak na to, se dozvíte v tomto článku.
V dnešní uspěchané době hledáme způsoby, jak se zastavit, nadechnout a najít klid uprostřed každodenního chaosu. Právě háčkování se může stát příjemnou formou zpomalení a času pro sebe. Rytmický pohyb háčku, práce s jemnou přízí a soustředění na jednotlivé smyčky dokážou zklidnit mysl a rychle přenést myšlenky do jiného světa – světa, kde na chvíli neexistují povinnosti, jen tvoření.
Těhotenství je jedinečné období plné očekávání. Mnoho nastávajících maminek hledá způsob, jak se připravit na příchod miminka nejen prakticky, ale i psychicky. Háčkování právě proto v tomto období přijde skvěle vhod. Můžete díky němu nejen zpomalit, ale zároveň využít čas efektivně a uháčkovat třeba malou čepičku, měkoučkou deku nebo první hračku či muchláčka. Vybrat si můžete z řady přízí - od obyčejných bavlněných až po heboučké žinylkové. Oblíbeným výrobkem na háčkování, pokud s ním nemáte zkušenosti, jsou dětské dečky. Především protože mají většinou jednoduchý vzor, který se stále opakuje a často jsou vyráběné z přízí větších velikostí, s nimiž se snadno pracuje. Vybrat si můžete z řady přízí - od obyčejných bavlněných až po heboučké žinylkové.
Vzhledem k tomu, že k háčkování je hodně kompaktní koníček, nemusíte se mu věnovat jen doma, ale tvoření si můžete vzít i na cesty, do parku nebo třeba do čekárny. Stačí háček, příze, nůžky a můžete se pustit do práce.
Dobrý den, prosím, nemáte někdo kód Marianne na Tchibo. Děkuji 🙂
Tradice, která už skoro vymřela, ale my ji pořád udržujeme 😍
Posílání pohledů z cest 🌅 Babičkám posíláme několikrát ročně, protože z nich mají obrovskou radost, vystaví si je, po čase pak přidají do speciální krabičky a často prohlíží. Pár lidem pak pošleme aspoň jednou ročně z dovči. A kluci aspoň o prázdninách zopakují písmenka a psaní 😂
Tak co, kdo je v tomhle týmu staromilců s námi?
Dnes bylo bohužel v moři dost medúz 🪼, tak jsme navštívili starý skalní klášter, kde žili mnichové. Tam jsme se dozvěděli, že zakladatelé bulharské archeologie byli bratři Škorpilové z Vysokého Mýta, kteří ve Varně založili archeologické muzeum. Muzeum jsme také navštívili. Takže velká česká stopa 😊 A bylo to fajn 😊
Dnes druhý cyklus chemoterapie , biologické a imunologické léčby + studie. Musím zaklepat ťuk ťuk ťuk, že zatím bez jakýchkoliv potíží. Jen v jednu chvíli jsem cítila velkou únavu a muž říkal, že jsem byla bledá. Naštěstí to brzy přešlo. Paní doktorka říkala, že výsledky krve jsou opět pozitivní a jelikož mi zmizel kašel, tlak na prsou, teploty a pocení, tak že to vypadá, že léčba zabírá jak má. 🍀
Máme piknikovou deku z Lidlu s takovou tou stříbrnou fólií ze spodní strany, viz foto. ⬇️ Ta dostala na dovolené docela zabrat a potřebuji ji vyprat.
Na štítku je ruční praní, což si úplně představit nedokážu (je obrovská).
Myslíte si, že bych ji v pračce zničila? Že by se to stříbrné mohlo nějak potrhat? Kdybych dala program třeba s minimem otáček...
Kravaře okolí Opavy. Holky trenérka do fitka. Náhodou holky není tady některá,nebo nevíte některá o někom z Kravař, kdo by kamarádce řekl co a jak ve fitku. Jak cvičit atd?
Ahoj, můžete mi někdo doporučit nějaký skvělý wellness hotel v Mariánských Lázních?
Další léto se #sundance ☀️
Už ani nespočítám kolikátý, ale je jich už fakt moc. Když jsme tuhle značku kdysi v #dm před lety objevili, vzali jsme jen na zkoušku. Byli jsme moc spokojeni a výsledky d-testu nás jen utvrdily. Od té doby jsem už jiné nekoupila.
Nejradši mám bílou sensitiv řadu, úplně ideálně ty stříkací typy. Čas od času vezmu na otestování i jiné kousky a hodnotím je také velmi dobře. Ale bílá vede - neskáčou po ní pupínky, nedělají se “beďary”, hezky voní, perfektně se roztírá i aplikuje a fakt nám sedí. Za ty roky máme ozkoušeno, že vydrží i po dlouhém pobytu ve vodě, či po brutálním pocení při horských túrách. Poměr cena kvalita je tady fakt peckovní 👏
A já posílám jeden ranní pozdrav z naší dnešní liduprázdné pláže - kluci hledají mušle 🐚,pozorují chobotnice 🐙, platýse, 🐠, kraby a celkově ten nádherný podmořský svět. A já jdu otevřít knížku a podívat se, jak to dopadne s Harrym Holem 📖
PotrebujI radu od holek z KROMEŘÍŽE.
Poradte prosim neproflaknute parkovani... Koncert Marka Ztraceneho. Vsude bude asi plno a neprijedu uplne brzy. Dcery by to tak dlouho nedaly. Nevite, kam upichnout auto. Dekuji za radu🙏
Klidné místo pro malého člověka: Co se u nás změnilo, když jsme dceři vytvořili její vlastní koutek
Každá máma malého dítěte to zná – doma je neustále nějaký pohyb, otázky, drobné karamboly i radosti. A když přijde čas na kreslení, skládání puzzle nebo první pokusy s písmenky, často se to děje mezi vařením, hračkami na zemi a voláním: „Mamííí!“
U nás to nebylo jiné.
Moje čtyřletá dcera si od malička ráda maluje. Jenže jakmile si začala hrát u jídelního stolu nebo v obýváku, vydrželo jí to jen chvilku. Buď ji něco vyrušilo, nebo ji to zkrátka přestalo bavit. Když jsme se nad tím s manželem zamysleli, došlo nám, že to není o ní – ale o prostředí. Neměla své místo, kam by si mohla sednout jen tak pro sebe.
Koupili jsme malý stolek a židli, kterou jsme přizpůsobili její velikosti. Nic velkého. Ale udělali jsme z toho takové její malé území – dala si tam pastelky, oblíbeného plyšáka a lampičku. A já jsem k tomu přidala jeden tichý rituál: když si tam sedne, nic jí do toho nemluvím.
Deník matky puberťačky: Od plen po pubertu v barvách duhy
Když se dcera narodila, bylo to období bílé, hnědé a zlaté. Bílé mléko, hnědý obsah plenek (někdy stříkající na místa, kam rozhodně neměl), a zlaté… zlaté bylo všechno ostatní. Malé bezbranné miminko. Malinké prstíky, které jsem s láskou hladila, chytala, pusinkovala, očichávala. Ten malý nosánek, roztomilý jazýček, kulaté bříško, nemotorné pohyby – však to znáte.
Bylo to období, kdy jsem měla neustále ulepené tričko, ale i srdce přetékající láskou. Pak se to začalo měnit. Přišla duha. Dcera začala objevovat svět. Naučila se mluvit, běhat, smát se, dupat, vzdorovat... a já s ní znovu objevovala každodenní maličkosti. Každý den měl jinou barvu. Někdy pastelovou, jindy fosforovou. A občas i šedou. Protože i malý člověk má svoje velké emoce – a zvládat je? Klobouk dolů. To nezvládáme ani my dospělí.
A pak… to bouchlo.
Puberta.
Tohle už nejsou barvy. Tohle je exploze.
Den začíná růžově ("mami, pusť mě dneska ze školy, fakt mě bolí hlava"), pokračuje rudě ("proč se mi zase hrabeš v pokoji?!") a večer je třeba zlatavě dojemný ("mami, stejně tě mám nejradši"). A někdy taky úplně černý ("já už s váma nebudu bydlet, tohle není rodina, to je vězení!"). A přesto – ano, přesto – si to užívám. Není to snadné. Ale je to živé. Člověk se ráno vzbudí (často šokem, třeba že si právě obarvuje vlasy na fialovo v koupelně), ale hned ví, že je naživu. A že vychovávat puberťáka je tak trochu jako turistika bez mapy v bouří, v pralese s jedovatými pavouky – náročná, vyčerpávající, ale neskutečně obohacující. Jen někdy dojdou zásoby čokolády.
Zdravím, 11 letá dcera si chce nechat nastrelit náušnici, už klasicky dvě má, ale.chtela by ještě jednu. Nechali byste?
Už nějakou dobu si užíváme léto a poznáváme další kout řeckého ráje, tentokrát ostrov Kalymnos ♥️
Je zase úplně jiný, než známe z našich předchozích cest po ostrovech. Ale opět jsme se naprosto zamilovali. Máme hodně naplaváno, nachozených spousty kilometrů a viděli jsme naprosto neskutečný místa. Tahle jeskyně se do mých vzpomínek zapisuje jako jedno z nejkrásnějších míst, které jsem měla možnost vidět. Cesta k ní je vražedná a snad nikdy jsme se takhle nezpotili 😂, ale odměna v podobě návštěvy nám to víc než vynahradila. Božské místo s neskutečnou atmosférou 😍
A tahle fotka půjde na zeď 📷
Když nemám svůj den. Ani ten další. A ani ty předchozí.
Jsou dny, kdy se prostě necítím dobře. Nic konkrétního se nestalo. Svět nepadá, děti žijí, práce běží. Ale ve mně je prázdno… a zároveň napnuto, ostro. Ticho a řev zároveň. Exploze a imploze. Rozmazaný obrys toho, kdo jsem. A s každým dalším dnem, kdy se nic „nelepší“, si připadám ještě trochu víc nefunkční. Frustrovaná.
Je to jak tiché vadnutí. Vnitřní vzkypění kvůli reklamě na zmrzlinu. Vztek, protože jsou doma rozházené ponožky. A vztek, protože jsou uklizené.
Neřítím se ke dnu. Jen se jakoby… vytrácím.
Vyzenovaná i rozhozená zároveň. Jak kdyby mě mlela vlna – jednou nahoře, na vzduchu, jednou pod vodou bez dechu.
Je to zvláštní stav. Není to deprese. Není to úzkost. Spíš něco mezi. A nebo ani to ne. A to mě vytáčí ještě víc. Jakési citové bezvětří, které přitom jiskří. Tělo je unavené, oči těžké, myšlenky líné a pocit, že něco není v pořádku, visí někde mezi žebry.
Chceš se z toho vypsat. Vytančit. Vydejchat. Ale i to tě vytáčí.