Syn mé velmi dobré přítelkyně a adoptivní maminky strávil první měsíce svého života sám v nemocnici v inkubátoru. Strávil tak i své první vánoce. Když se dívám na jeho fotku z té doby, chce se mi plakat. Sám na vánoce bez mámy a ona někde jinde bez něho. Tenkrát netušila, že vůbec existuje. Jen věděla, že si moc přeje, aby k ní přišel ...

S blížícími se vánoci se mi otvírá velká bolavá otázka. Jak se asi cítila moje maličká dcera loni o vánocích? Už byla téměř na světě. Vnímala zvuky z venku z bříška, ve kterém byla schovaná. Jaké asi byly? Slyšela koledy? Pohádky? Nebo třeba nadávky a hádky? Není mi z toho dobře. Tak ráda bych věděla, jak jí bylo. Tak ráda bych tohle období byla mohla prožít s ní. Není to nic, je to mnoho. Je to velká ztráta pro mě i pro ni.

Život je jako duha. Až jako máma jsem se naučila, že jednu životní událost můžeme vnímat současně hned v několika barvách duhy. Tak třeba být adoptivní mámou je nejdříve obrovský adrenalin, později je to krásné, nádherné, uvolňující a také těžké, únavné a také zraňující. Až nečekaně vše najedou a současně.

Když Vám po letech neplodnosti zazvoní kouzelný telefon a stanou se z Vás konečně rodiče, je to úlevné. Okolí má pocit, že jste konečně normální rodina a vy si to myslíte a přejete taky. Jenže skutečnost je o mnoho jiná. O ztrátách zde nikdo nemluví, nepřemýšlí a přece tu jsou.

Ztráta kořenů

První velká ztráta, o které se nemluví, je ta, kterou zažily naše přijaté děti. Přišly přece o své rodiče. O své kořeny! A to není vůbec málo. Kolikrát za svůj život třeba slyšíte „No jo, to mám po mámě, po tátovi“. Ani si neuvědomujeme jak automatické a přirozené to je a jak moc se přetnutím tohoto pouta stalo.

Co víc zažily dlouhé hodiny, dny, týdny v jakémsi meziprostoru, kdy nechápaly, co se s nimi děje a bude dít. Kde čekaly na svůj osud. Na novou rodinu. Tuhle ztrátu si většina našich dětí zvědomí až někdy v pubertě nebo dospělosti, pokud vůbec. Mají tak malou šanci si tuhle ztrátu ztruchlit, a přece tam někde uvnitř je a bolí.

Je to zvláštní, naše děti si osud adoptovaných nevybraly a přece jim společnost, možná i my sami podsouvá myšlenku, že by měly být vděčné. Ale za co? Za to že ztratily své kořeny? Za nás? Vybraly by si naše děti jako náhradní rodiče právě nás, pokud by tuto volbu mohly udělat samy? Kdo ví ...

To nikdy nezjistíme, jen chci touhle myšlenkou naznačit, jak moc absurdní je žádat po nich, aby byly vděčné. Myslím, že většina z nich by prostě chtěla mít normální život. Narodit se mamince, u které by pak vyrůstaly, nic víc nic míň. Vždyť kdo chce být jiný? Kdo chce mít komplikovaný život? Kdo by chtěl být adoptovaný?

Ztráta období těhotenství, kojení, prvních okamžiků

Nedávno se mi stala velmi zvláštní věc, vlastně ne, děje se mi opakovaně. Vždy, když je v mém okolí nějaká těhotná žena, tak to zabolí - u srdce. Co víc, bolí mě to také kvůli mým dcerám. A to jsou ty barvy duhy. Současně mám své rodičovské potřeby naplněné až na okraj, někdy až přetékají. Je tam růžová, bílá. Je to prostě, tak jak má být. A současně je tam černá a šedivá, protože vím, že další dítě nechci a přece vidět, jak nádherné období těhotenství a očekávání miminka může být a vědět, že ho nikdy neprožiji, navíc nikdy s mými dcerami, je bolestivé.

Už nemám ambice otěhotnět a přece, první myšlenka byla „já bych chtěla také“. Pak ale přichází další, jak bylo v bříšku těm mým milovaným holčičkám? Hladil je někdo? Mluvil na ně někdo? Určitě, ale jak? Jaké pro ně bylo odpojit se od svých maminek a už nikdy je necítit? Najednou mi tu přistály a tady začíná náš vztah. Začínáme ne na startu ale daleko za ním a tohle obrovské mínus možná nikdy nezvládneme dohnat. Nejde to ignorovat, je to něco, co nám chybí a vždy bude chybět. Je to ztráta.

Moje dcera tohle dokázala vyjádřit moc hezky už ve svých šesti letech - „Myslíš, že mě ta maminka, co mě nosila v bříšku, hladila?“ Kdo ví.

Je také velmi zvláštní, že okolí, přátelé a většinou i my sami čekáme, že ve chvíli, kdy se z nás stanou adoptivní rodiče, je a hlavně bude všechno v pohodě. Zalité duhou.

A přece je pro nás minimálně velmi zvláštní a spíše bolestivé účastnit se rozhovorů jiných žen o porodu a kojení jejich dětí. Sedět tam a nemít co k tomu říct. Prostě proto, že jsme neměli možnost a šanci tohle s našimi milovanými dětmi prožít. Není to nic, je to mnoho, je to ztráta pro nás i naše děti.

Proč vlastně tento článek o ztrátách vznikl?

Myslím, že náhradní rodičovství je úžasné a jsem za něj velmi vděčná. Díky mým milovaným dcerám jsem se naučila strašně moc, otevřely mi spoustu dveří, které jsem před ním neviděla nebo vidět nechtěla. Díky nim je můj život nádherný, veselý, hektický, náročný, někdy smutný, ale většinou jsem prostě jen moc šťastná. Ztráty, které jsme všechny od života obdržely, nejsou nic, myslím ale, že jejich zvědomění je důležité pro to, abychom je mohly začít léčit.