Kdyz se "to" stalo, převrátilo nám to životy vzhůru nohama.Už bojujeme společně téměř dva a půl roku. Jednou si ale u uvědomíte, ze se chováte trochu jinak, tak nějak automaticky...někdy bez emocí,jindy extrémně přehnaně. Že máte stavy,které nejsou normální. Pokud někdo nekdy mel panickou ataku,tak ví,o čem píšu. 

Přišlo to ke mě pomalu. Pomalu me to uvnitř užírá a já mam vlastně pocit, že nemám právo něco cítit. 

Co se Maty narodil, žiju ve strachu a hrůze. Nemohu plánovat ani tyden dopředu,natož měsíce. A panika mě přepadá poměrně často. Přidaly se k ní výčitky, že nejsem dobrá máma, žena..že jsem nedokázala donosit syna, že zdravotní potíže má kvuli mě..že jsem dovolila peg a zavinila tak tracheotomii...že že že...a tak bych mohla pokračovat dál...

Já se bojím i pokroků,protože čekám nějakou ránu... 

Vlastně se asi nejvíc bojím sama sebe a toho co bude.Uvědomila jsem si, vlastně i diky skvěle paní psycholožce, že se nejvíc bojím toho,vo bude,až mě nebude potřeba...bojím se toho, že zo nezvládnu a moje tělo mi to dá sežrat...bojím se dívat dopředu,bojím se ... Vlastně se bojím normálního života.

A proto jsem se rozhodla pracovat na sobě s psycholožkou, která mi naslouchá a vede. Zatím bez medikace,snad svou postraumatickou stresovou poruchu zvládnu!

#test_actimaris

Než začnu cokoliv psát, chci moc poděkovat týmu, že mě vybral a já s rodinou mohla testovat gel i sensitive vodu ActiMaris. 

Když mi přišel mail a vzápětí balíček, byla jsem hrozně ráda, protože jsem si byla jistá, že se u nás tento pomocník neztratí.

Pár dnů poté co dorazil balíček jsme se s kamarádkou a našimi dětmi vypravily do Zoo a já jsem raději s sebou do batůžku zabalila i gel actimaris. Je skladný a jak jsem poznala za krátkou chvilku, využito nesčetněkrát . Dcerka v Zoo špatně šlápla na schod a zranění bylo na světě. Naštěstí byla odřená jen na koleni a na předloktí, ale i tak jsem byla ducha přítomná a hned použila gel. Sice jeho vůně nic moc a do čerstvé rány není úplně nejvhodnější, ale dcerka byla statečná a to chvilkové štípání zvládla. Rány se krásně zatáhly a i když měla náplast na ruce, se strhnutím bylo vše v pořádku a teď po cca 10 dnech není po odřenině ani památky.

U dcery se poslední dobou objevily odpruzeniny a i když jsem tomu moc nevěřila, byla jsem mile překvapena. Na opruzeniny jsem použila sensitive vodu a za dva dny bylo po opruzeninách a dcerka opět veselá. 

Do testování jsem zapojila i partnera, který si spálil kotník a i když si myslel, že si z něho dělám legraci, nechal se ošetřit. Vůně, stejně jako u gelu byla dosti odpudivá a přítel se vzpouzel, ale nakonec to dopadlo překvapivě dobře. Stroupek přestal pálit a rána se začíná hojit.

A aby toho nebylo málo, i já jsem se zapojila - "bohužel " začalo léto a s ním i spojené pro mě neoblíbené létání komárů. Sítě v oknech nemáme, takže jsem na svém těle pochytala velké množství ďobanců. Naštěstí jsem každé ráno mohla sáhnout po gelu a tím předejít svědění a pálení, které vždy dráždilo ke škrábání a následnému ošklivému strupu. 

Takže, když to tak shrnu - jsem ráda, že máme jak gel, tak i vodu. Sice obojí vůbec nevoní - zápach něco mezi chlórem a Savem, ale výsledky jsou "zatím " jednoznačné. Dcera v zimním období trpí na atopické ekzémy a jak to přijde, vyzkoušíme i na tyto stroupky. Snad to zmizí taky tak rychle, jako všechno ostatní ...

Jak moc berete vážně vysvědčení? A je třeba přikládat mu takový důraz? 

Děti více volají na Linku bezpečí

Na konci školního roku zaznamenává pravidelně Linka bezpečí vyšší počet hovorů od dětí, které se bojí domů přinést vysvědčení. Děti se obávají z nepřiměřené reakce rodičů na známky ve škole a svěřují se s těmito obavami operátorovi. Jeho úkolem je děti uklidnit. Linka bezpečí zaregistruje na konci měsíce června v průměru šest hovorů za den na téma špatné známky. Více se reakce rodičů obávají dívky.

Některé děti přepadne strach natolik, že se bojí vrátit domů. Je taková obava skutečně opodstatněná?

Za špatné známky nemohou vždy jen děti

V některých případech se stane, že děti přinesou na vysvědčení špatnou známku, ale jejich výsledky během celého školního roku známce neodpovídají. Co v takových případech dělat? Dítě za špatnou známku netrestat.

Rodiče by se měli pokusit vyřešit celou záležitost s vyučujícím ještě před koncem školního roku, případně do školy aktivněji docházet a zajímat se o to, proč má dítě špatné známky i přesto, že se látku učí a zná ji. Některým známkám vyučující přikládají větší význam, proto nemusí výsledná známka na vysvědčení odpovídat aritmetickému průměru v žákovské knížce. Rodiče mohou do školy zajít a informovat se.

Rodiče by se měli o známky zajímat po celý rok

Děti si známky zapisují do žákovské knížky a rodiče by se měli po celý rok zajímat o to, jak ve škole prospívají a jaké vysvědčení domů přinesou.

Jednou z možností je navštívit třídní schůzky. Rodiče mohou kontrolovat denně žákovkou knížku nebo elektronické studijní výsledky, pokud je má škola zavedeny. Jestliže má dítě s některým předmětem výrazně velký problém, mohou se rodiče domluvit s vyučujícím na častější konzultaci. 

Své zkušenosti s neadekvátním ohodnocením dítěte má i @hanule112: „Mám devítiletou dceru, která je ve třetí třídě. Celkem dobře se učí. Učitelka mi na třídní schůzce povídala, že bude mít na vysvědčení samé jedničky, jen prý matematika je mezi 2-3 a že jí prý tu trojku asi dá. Tak jsem na ní koukala. Přitom podle známek v žákovské knížce má průměr 1,85. Tak přece nemůže dostat trojku, ne? A hlavně, když bude mít samé jedničky. Nedovolím, aby jí zkazila vysvědčení. Kdyby jí skutečně ta trojka vycházela oprávněně, tak neřeknu půl slova.“

Co dělat, když se dítě bojí?

Za známky děti netrestejte a spíše se snažte řešit špatné výsledky během celého roku. Zkuste děti motivovat, učit se s nimi, pomáhat jim. 

Dítě můžete motivovat za dobré známky pohádkou v televizi nad rámec povoleného sledování, čokoládou, zmrzlinou, návštěvou kina. Někteří rodiče motivují dítě penězi.

Známky vypovídají o tom, jak se dítě látku naučilo nebo spíše o tom, zda odpovědělo učiteli správně na položené otázky. Nereflektují možné uplatnění dětí po skončení základní nebo střední školy. Pouze známky nevypovídají o inteligenci a budoucnosti dítěte. V některých případech může být problém s hodnocením na straně vyučujícího, který nemá žáka rád, v jiném případě dítě předmět nebaví a učit se jej nechce. To ale neznamená, že kdyby se předmětu věnovalo, nemohlo by z něj mít dobrou známku.

Jak dítě za vysvědčení odměnit?

Většina rodičů si spíše klade otázku, co dítě za vysvědčení dostane, než to, jak mu vyčiní.

Uživatelka Modrého koníka @cimlik: „My budeme kupovat našemu druháčkovi knížku Bob a Bobek, králíci z kloubouku.“ @janula34 píše: "No moja, ak donesie ciste jednotky, dostane co si vyberie v Draciku. Samozrejme za rozumnu cenu !!!" @martina26 se připojuje: "Nás dneska čeká první výzo. Koupila jsem PC hru a půjdeme na večeři."

Mezi vhodné dárky patří:

• Knížka
• Návštěva restaurace
• Drobná hračka

Mezi nevhodné dárky patří:

• finanční odměna v řádu tisíců
• drahé dárky

Co dáváte dětem za vysvědčení, a mají vaše děti z vysvědčení strach? Podělte se se svými zkušenostmi v diskuzním fóru. Více o dětském strachu si můžete přečíst ve Wiki.

Foto: https://pixabay.com

#vychova #skola

"Podívej, tady je video, jak dneska ve školce děti vypouštěly motýlky." U této věty, kterou jsem zrovna nedávno říkala manželovi, byl shodou okolností i jeden z našich přátel. Divil se. A ptal se. Jestli máme Montessori školku. A já vlastně nevěděla, co mu na to odpovědět, a tak jsem se začala ptát taky. 

Máme, či nemáme?

Náš syn chodí do soukromé školky. O Montessori na webových stránkách ani zmínka, při rozhovorech s paní ředitelkou také ne. Když jsem ale začala trochu pátrat, tak si říkám, že možná trošku. Ale jde to vůbec trošku? 

Maria Montessori

Italská vědkyně, která jako první žena v Itálii promovala v oblasti medicíny. Celý svůj život se věnovala dětěm - pracovala na dětské psychiatrické klinice, jako vedoucí domu pro předškolní děti z chudých rodin, pediatrička nebo také s mentálně retardovanými dětmi. Svou činnost zaměřovala zejména na praktičnost - nechat děti zcela běžně dělat praktické denní činnosti, být jejich průvodcem a pomocníkem. První Montessori instituty vznikaly v Itálii, Německu, Rakousku, Nizozemí a Indii, kam odcestovala během pronásledování za druhé světové války společně se svým synem, který ji byl v propagaci Montessori výuky velmi nápomocen. 

Zkušenosti, zkušenosti a ještě jednou zkušenosti

Uživatelka @kalo, která má s Montessori školkou zkušenosti, píše: "Ahoj! Já s malou chodím do Montessori školičky od 2 let (ale je možné ji navštěvovat i dříve). Do 3 let je to takový "kroužek" na 2 hodiny a jsem tam celou dobu s ní. Hračky tam jsou jenom výukové, edukační (žádné panenky, autíčka nebo tanečky s učitelkama tam nenajdete)." Tak možná už tady začíná odpověď, na moji otázku. V naší školce totiž hračky mají, a to nejen ty edukační. Musím říct, že poměrně často (a moc ráda) vidím, jak děti na písku při mém příchodu pro syna jezdí s náklaďáky a společně ho dováží na jednu hromadu. Ano, samozřejmě k tomu patří, že se občas neshodnou, ale i to patří k sociálním dovednostem - umění řešit konflikty. 

@Kalo dále píše: "Děti se to těch 3 let učí respektu k ostatním dětem (musí si hrát ve svém prostoru, nemontovat se do hry jinému dítěti, respektovat hru druhého ). Děti si určují svoji činnost samy (to samozřejmě vychází z jejich vývojových potřeb). Činnost, kterou si vyberou, musí dokončit, poté hračku uklidit na svoje místo. Až pak si můžou začít hrát s hračkou jinou." Tak v tom naše školka také nebude úplně Montessori. Naopak se u nás dbá na to, aby děti spolupracovaly a aby se vzájemně respektovaly, a to i napříč jednotlivých tříd (podpora spolupráce různě starých dětí). V čem se ale naprosto shodují, je vybírání činností. Každý týden je vyhlášeno jedno téma a v rámci něho se volí činnosti, kterým se děti chtějí věnovat (např. malování, hudebka, tvoření, knihovna apod.). Stejné je to potom v přístupu k jednotlivým činnostem - každá činnost (včetně hraní s hračkou) má 3 etapy - začátek, střed a konec. Po jejím ukončení jsou pomůcky uklízeny na své místo, na které děti vždy dosáhnou (připravenost pracovního prostředí). 

K pozitivním reakcím na Montessori se přidává také @lendam: "Můj syn chodí do Montessori školky od 2 let a nemůžu si to vynachválit. Je samostatný, slušný, pomáhá menším dětem, až si říkám, že není možné mít tak pozitivní dítě." Stejná přídavná jména bych se nebála použít u spousty dětí, které znám, syna nevyjímaje. A vím, že ty školku tohoto typu nenavštěvují. Znám také velmi dobře jejich rodiče a můžu s klidem tvrdit, že všechny tyto děti jsou jejich odrazem. A to je mimo jiné jednou z klíčových Montessori myšlenek:

"Když jednáte s dítětem, dodržujte vždycky ty nejlepší způsoby - dávejte mu to nejlepší, co je ve vás samých." Maria Montessori

Odvrácená strana

Že každá cesta má své vyznavače a své odpůrce se potvrzuje i v internetové diskuzi. Například sama @kalo doplňuje, že nic není jen černobílé: "Co musím ještě dodat s osobní zkušenosti je, že dceři jsou 3 a půl roku a ještě skoro nemluví. V Montessori je to ale tak, že děti spolu spíš nemluví. Každý si hraje sám, druhého rušit nesmí. A v tom nyní narážíme, protože dcera už potřebuje kolektiv dětí, ve kterém spolu děti celé dopoledne komunikují, musí se domluvit. Takže logopedka i psycholožka nám doporučuje určitě do normální školky, aby se naučila sociální komunikaci mezi dětmi a byla nucena se rozmluvit. Takže tak."  

Montessori principy

Hlavní myšlenkou Montessori je POMOZ MI, ABYCH TO DOKÁZAL SÁM. Úkolem rodičů/pedagogů by tedy mělo být to, aby byli pro dítě průvodcem a rádcem, nikoli prodlouženou rukou, která za dítě vše udělá. Ruku v ruce s touto myšlenkou jde PŘIPRAVENOST PROSTŘEDÍ, která klade na srdce to, že prostředí kolem dětí má být uzpůsobeno tak, aby mohl být naplněn princip samostatnosti. Například dosáhne na skleničku, podá si vodu apod. Zároveň by dítě mělo být tím, kdo si řekne a zvolí si, co, kdy a jakým způsobem jeho jednání ovlivní, co, kdy, jakým způsobem a také s kým bude dětat (SVOBODNÁ VOLBA PRÁCE). Za nejdůležitější ze všech smyslů považovala Maria Montessori HMAT (RUKA JE NÁSTROJEM DUCHA) a práci rukou pro usnadnění pochopení čehokkoli. 

Maria Montessori mimo jiné rozdělila výchovu/vzdělávání dětí do věkových skupin, a to již od 0 měsíců, s myšlenkou, že každé dítě má jiné potřeby, ale podle stáří mají podobný přístup k "nasávání" informací/dovedností (v rámci různých senzibilních období). Dalším z principů je POLARIZACE POZORNOSTI - pokud dítě dělá činnost, která ho skutečně zajímá, dokáže se na ni velmi dobře a dlouho (s ohledem na věk) soustředit.

Montessori doma

Pokud o Montessori cestě přemýšlíte, zkuste si její aplikaci doma. Ono se totiž říká: Montessori je pro všechny děti, ale jen pro některé rodiče. Na internetu najdete mnoho webových stránek, které se tímto směrem zabývají a usnadní vám začátek. Pomohou v detailnějších informacích o základní myšlence, v doporučení na připravenost prostředí, v obecných zásadách. Já osobně mohu doporučit heslo #montessori hledat na sociálních sítích, ať těch klasických, nebo obrázkových. Nesmírně ráda se tam inspiruji aktivitami uvnitř (indoor activities), když zrovna řešíme, že jsme nemocní a ven se delší dobu nepodíváme. A samozřejmě i aktiviami na ven (outdoor activities), ať je sluníčko, nebo musíme nazout holínky. 

Volba je na vás

Z každého směru, i toho sebevíc alternativního, si každý dokáže něco vzít. Může to být myšlenka o tom, že takhle to rozhodně dělat nechci. Nebo to může být myšlenka o tom, že tento detail, tento malinký střípek je něco, co se mi velmi líbí. A i když si těchto střípků sesbíráte hromadu, třeba že každý z jiného směru, ale vám budou dávat logický celek, kterým se chcete řídit, možná to pak bude ta pro vás nejlepší cesta. Tak to alespoň vidím já. A co vy?

Zdroje obrázků: pixabay.com, unsplash.com, pexels.com.

Zdroje informací:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Montessoriovsk%C3%A1_%C5%A1kola

montessoricr.cz

#vychova #skolka

S velkou pravděpodobností jste se s nimi nikdy nesetkaly. A pokud ano, nejspíš si to nepamatujete, protože jste byly mrňata, nebo vzpomínáte, jak jste je řešily u svých dětí. Pojďte se společně podívat na 4 nezvané hosty, kteří většinou nepotrapí ani tak novorozence, jako jeho rodiče. 

Mongolská skvrna

"Dobrý den, chtěla jsem se zeptat jestli někdo nemáte zkušenost s modrým flekem nebo spíše asi modřina nad zadečkem miminka spíše na kostrči?" tuto otázku pokládá maminka n1el v internetové diskuzi týkající se tématu mongolská skvrna. K té stejné diskuzi se připojila i @domorodka: "Moje obě děti mají mongoloidní skvrnku. Mají to mulati, ale nevěděla jsem, že i snědší bílé děti, jak tu čtu. Synovi zmizela někdy před 2. rokem? Dcera ji stále má. Když to u syna kysi viděly ségry s mámou, mysleli si, že ho bijem ."

A co to tedy vlastně je? Jedná se o shluk buněk, které obsahují melanin a usadily se na jednom místě. Tím místem je nejčastěji okolí kostrče, spodní záda, hýždě, boky a ramena. Nejčastěji jsou tímto znaménkem modré, případně šedomodré barvy "ozdobeny" děti Mongolů, Japonců. Často se vyskytuje také ve východní Africe. Není ale výjimkou ani u nás, kde se s ní můžeme setkat zejména u snědších dětí a vzhledem ke své barvě může být zaměněna s modřinou.

Mongolská skvrna je naprosto neškodná a ve většině případů mizí mezi 2. a 5. rokem. Může se stát, že i po dovršení pátého roku je skvrna stále patrná, ale ani tak není důvod k obavám. Sama by měla "vyblednout" do období puberty, ale ani potom by se z ní nestal žádný problém. Pokud by vás trápila z kosmetického hlediska, je nasnadě poradit se s dermatologem ohledně jejího odstranění. 

Seborea

Seboroická dermatitida je kožní onemocnění, které je neinfekční a nejčastěji postihuje pokožku hlavy nebo obličeje novorozenců tam, kde jsou mazové žlázy. Jejich nadměrná produkce způsobuje maštění pokožky a to následně vytváří mastný nános na kůži. Tento nános má poté tendenci stát se zánětlivým. Na první pohled poznáte seboreu podle zažloutlých šupinek, nejčastěji ve vlasové části  hlavičky novorozence, které mohou začít vytvářet krustu.

Seboreou trpí většina novorozenců, ale u každého trvá jinak dlouho. U někoho přetrvá jen pár týdnů a sama vymizí, u jiného má tendenci stále se vracet, klidně i po několik let. Z jakého důvodu to tak je zatím bohužel není známo, rozhodně ale není na vině hygiena (ať už přehnaná, nebo nedostatečná). Sama o sobě není důvodem k návštěvě lékaře, protože děti většinou nesvědí a není jinak nepříjemná. Pokud však pozorujete její rozšiřování, nemůžete se jí zbavit a nebo se stále zhoršuje její stav, doporučuje se poradit se s lékařem. 

O tipy, jak se jí zbavit, není na internetu nouze. Například uživatelka @kamino radí ".....pomáhá ještě potírat postižená místa mateřinou. Moc se mi to nezamlouvalo, zkusila párkrát a nepomohlo, ale jak jsem byla zoufalá, tak jsem potírala cca 3x denně a zadním mlékem, sice to moc nevoní, ale pomáhá. " Také @nika přidává svou zkušenost: "My s tímto bojovali asi od měsíce, a co pomohlo nejlépe, tak salicinový olej, dostaly jsme recept od Dr. Tuším 3%salicinu v 100ml oliv oleje. namíchali v lékárně a za 3 dny byl klid."

                                            Takhle vypadá seborea také u dospělých.

Mílie

Pokud jste u svého miminka narazily na tvářích, hlavičce a v horní části trupu na bílé, vystouplé pupínky o velikosti špendlíkové hlavičky, jedná se pravděpodobně o novorozenecké mílie. 

Tato kožní "neplecha", stejně jako její předchůdkyně, nebolí a ani není miminku jinak nepříjemná. Jsou to malé cysty vyplněné zrohovatělým vývodem potní žlázky, které není potřeba nijak léčit, protože v případě novorozenců postupem času sami vymizí. Rozhodně se vyvarujte jejich domácímu odstraňování, například vymačkáváním. Riskujete, že miminku do ranky zanesete infekci a teprve potom se z mílie stane problém. Navíc to může být dost bolestivé. 

Erytém

S erytémem se setká až 50 % dětí v novorozeneckém, kojeneckéma a batolecím věku. Proč tomu tak je, není příliš jasné. Předpokládá se však, že je to přirozená obranná reakce pokožky na vnější vlivy. Přeci jen u malých dětí si stále musí na něco nového zvykat.

Jak ho poznáte? Jedná se o začervenání pokožky v mapách s výskytem mokvavých pupínků. Na rozdíl od výše uvedených kožních trablů o této vyrážce děti často vědí. Mohou ji doprovázet zvýšené teploty, celkový pocit nepohody, který předchází například i nachalazení, místa postižená erytémem svědí, často až pálí. 

Stejně jako mongolská skvrna, mílie a seborea, i erytém často zmizí sám.  Lékař předepíše vašemu robátku maximálně masti tlumící vedlejší příznaky, jako je zmíněné svědění nebo ty, které budou mít chladivý efekt a postiženou oblast dočasně zklidní.

Například na otázku @jasminy "Mám měsíční holčičku a před několika dny se jí objevila v obličeji vyrážka. Vypadá jako krupička nebo malé puchýřky. Dr. mi řekla, že neví z čeho to je a dala mi krém. Máte někdo zkušenosti? Díky,"  se v diskuzi sejde jistě mnoho dobře míněných rad. Pokud si ale nejste jisté, co se to u vašeho drobečka vlastně objevilo, s návštěvou lékaře neotálejte. Přeci jen jde o vaše dítě a rozhodně by mělo platit, že je lepší jít k lékaři zbytečně, než něco podcenit! 

Více o kožních problémech u malých dětí se můžete dozvědět na wiki Modrého koníka. 

Zdroje obrázků: pixabay.com; pexels.com; unsplash.com; commons.wikimedia.org; flickr.com.

Zdroje informací: 

http://www.priznaky-projevy.cz/kozni/mongolska-skvrna-priznaky-projevy-symptomy

http://lekarske.slovniky.cz/lexikon-pojem/mongolska-skvrna

http://www.vasedeti.cz/zdravi/onemocneni/milia-u-novorozencu/

http://www.healthline.com/health/milia

https://cs.wikipedia.org/wiki/Seboroick%C3%A1_dermatitida

http://telemedicina.med.muni.cz/pdm/detske-infekcni-lekarstvi/index.php?pg=vyukove-texty--diferencialni-diagnostika-exantemovych-onemocneni

#zdravi 

Také ve vás doslova trne, když vidíte, jak se vaše dítko vrhá na zubní kartáček a křičí "Já sám!" Nebo je to z jiného (zcela opačného) důvodu - totiž že se vrhá kamkoli, jen aby zubní kartáček nevidělo? Ať je to tak, nebo tak, pravděpodobně řešíte, jestli má ty své zoubky skutečně vyčištěné pořádně. A pokud ve vás přetrvává  pocit, že byste možnost kontroly uvítaly, zkuste se podívat na indikátory zubního plaku. 

Co je to vlastně zubní plak?

Zubní plak je, obecně vzato, původcem téměř všech potíží, které souvisí se zuby (zubní kaz, zánět dásní, zubní kámen apod.).  Jedná se o bakteriální vrstvu, která vzniká bez rozdílu u každého, a to na základě bílkovin, které jsou obsaženy ve slinách. Tato vrstva bílkoviny pak následně slouží jako základna pro usazování bakterií z jídla, pití, písku, hlíny, trávy (zkrátka si představte všechno, co prochází ústy vašeho potomka). Pokud není pravidelně odstraňována (přerušována), dokáže v ústech nadělat pěknou paseku. 

Jak bojovat

Základní čtveřici spolubojovníků pravděpodobně všichni známe - kvalitní zubní kartáček, pasta na zuby, pomůcka na čištění mezizubních prostor (zubní nit nebo mezizubní kartáček) a ústní voda. Zubní plak se totiž netvoří jen na zubech, ale drží se zejména v okolí dásní a mezizubních prostorech. O jeho přítomnosti na jazyku ani nemluvě. O vhodnosti této základní sestavy pro vaše dítě je ideální poradit se s vaším stomatologem, který vám jistě rád doporučí nejen značku, ale také od kdy je používání vhodné. Například u mezizubních kartáčků, nití a ústních vod se pravděpodobně setkáte s věkovým omezením.

S bakteriálním plakem můžete bojovat také vhodnějším stravováním. Přímo živnou půdu pro bakterie uděláte v ústech s pomocí sladkostí. A není řeč pouze o sladkostech jako takových, ale také o sladkém pečivu a hlavně sladkém pití. O tom, jak často dávat dětem sladkosti a proč to raději nedělat, byly popsány tuny materiálu, takže toto vynechme. Co ale určitě můžete pro budoucnost chrupu vašich dětí udělat je to, že jim dáte informace o tom, že sladkosti mají na jejich zoubky přímý vliv. A také je naučíte, že si po sladkém mohou vyčistit zoubky, případně použít např. žvýkačku bez cukru. Nebo alespoň vypláchnout ústa vodou. 

Indikace

A co je to vlastně indikátor zubního plaku? Na našem trhu se s ním nejčastěji setkáte ve formě tabletek nebo tekutiny. Tabletky si děti vloží do úst a rozkoušou. V případě tekutiny stačí vypláchnout ústa. Následně zafunguje proces obarvení míst na zoubcích, která jsou postižená zubním plakem. Obvykle se můžete setkat s dvojí detekcí - červeně (růžově) obarvená místa jsou místa, kde je plak usazený kratší dobu (obvykle 48 hodin). Modře se zbarvní místa tzv. starého plaku. Nejčastěji se jedná o místa, která jsou hůře dostupná a na nácvik jejich čištění je dobré se s dětmi zaměřit. Konkrétní informace o použití a indikaci (včetně informace, od kolika let je použití vhodné) vždy naleznete u zakoupeného produktu. 

Proč to nezkusit?

Tato "vychytávka" může pomoci hned ze dvou hledisek. Tím prvním je to, že po jeho použití zabarví na zoubcích místa, která jsou zasažena zubním plakem. Dává vám tedy zcela jasnou informaci o tom, jak kvalitně má dítě vyčištěné zuby. S tím, jak si dítě zuby čistí, zabarvené plochy mizí. Jakmile má zuby zase bílé můžete být naprosto v klidu - jsou opravdu důkladně vypulírované!

Druhé hledisko je čistě motivační. U některých dětí může být problém nahnat je k umyvadlu, zejména pokud mají vidinu toho, že následující minuty stráví s kartáčkem v puse. Pokud ale pomocí indikátoru uděláte z čištění novou hru, může se pro dítě stát tato (často neoblíbená) denní rutina zábavou. 

Profesionální ošetření

Indikaci zubního plaku však nemusíte provádět jen v domácích podmínkách, ale pomoci vám může také váš stomatolog, případně zubní hygiensta. Ti k indikaci zubního plaku obvykle používají speciální roztok, kterým zuby potírají. Tato varianta je samozřejmě z hlediska přesnosti nejlepší. Zároveň je také nejméně dostupná (návštěva stomatologa probíhá obvykle 2 x do roka, zubního hygienisty 1 x do roka). Doma časem limitovaní nejste. A ruku na srdce - které dítě chodí rádo k zubaři? 

Kolik to stojí?

Zůstaneme-li stále u profesionálního ošetření, zjistíte cenu přímo v ordinaci (v případě, že váš zubař tento zákrok provádí). Z vlastní zkušenosti vím, že návštěva zubního hygienisty se pohybuje okolo 1 500 Kč (indikace zubního plaku bývá součástí ošetření). Vrátíme-li se k domácímu použití, pohybují se ceny okolo 100 Kč (za 10 tabletek nebo lahvičku indikátoru objemu 250 ml). K dostání jsou ve větších drogeriích, případně lékárnách. Občas se s nimi můžete setkat i v regálech hypermarketů. 

A co vy? Používáte indikátory? Osvědčily se vám? Nebo patříte k maminkám, které se teprve chystají? Podělte se s ostatními o svou zkušenost!

Zdroj obrázků: pixabay.com

#zdravi #vychova

Jakožto klasická městská rodina v poloze, kdy to máme do lesa pět a do centra deset minut, nemáme auto.

Muž se přepravuje na skůtru, protože to přes Prahu jinak nemá smysl, já jsem chronický neřidič – ani jsem se o řidičák nikdy nepokoušela, bojím se a například na otázku, kde je pravá a kde levá strana, zvedám ruku kterou píšu a podle toho se orientuji.
Na nákupy chodíme pěšky, na ty větší se občas s někým svezu nebo si půjčíme auto u někoho v práci.

Ačkoli jsem si představovala, jak se s dcerou budeme tulit když bude v nosítku, já budu házet nákup do batohu a až bude větší, bude na zádech radostně vyprávět zážitky z okolí, realita byla, jak už to tak bývá, jinde.
Já i Meda jsme nosítko nenáviděly a tak se moje noční můra, jak budu muset obtěžovat spolucestující, aby mi pomohli rvát kočár, jak se s ním nikam nevejdu, jak mi ujede každý druhý spoj než se někam dohrkám... zhmotnila.

Za dva roky popojíždění po nákupech a výletech tramvají a autobusy se ze mne stala málem profesionální řidička kočárů a ráda se podělím o všechny nasbírané hacky mé i jiných uživatelek Koníka, spolubrzditelek kočárů v městské hromadné dopravě.

Zásada číslo jedna pohybu s kočárem v městské džungli - dobrá kolečka!

Většina z nás má jako první kočárek nějakou dvou/tříkombinaci, což jsou z valné většiny kočáry s obříma kolama- velká výhoda na kostkách, na dlažbách, ale i při nájezdu do dopravního prostředku- zvláště pokud se zaaretují. 

Velká kola se málokdy v chodníku zaseknou, kočár péruje, parádně zvládá několikacentimetrový schod z nástupního ostrůvku do tramvaje nebo busu a absentuje neskutečně příšerný zvuk klapajících koleček například po zámkové dlažbě, se kterým se setkáte ihned jak vaše miminko vyroste kočárku hlubokému a ve většině případů zjistíte, že sportovní sedačka od dvojkombinace kterou jste si koupila s myšlenkou, že to bude váš jediný a báječný kočárek, je uplně k ničemu.

Sportovní korby bývají těžké, obří, nepraktické a tak z valné většiny přichází zklamání a následná koupě golfek nebo sporťáku- ty ovšem mívají kola i o polovinu menší a naučit se s nimi po dlažbách a rozmlácených chodnících jezdit je na několik dní- po mé puntíkaté dvojkombinaci jejíž sporťák byl příšerně hnusný, těžký a dceru rozčilovalo, že nevidí do stran, jsem koupila Bugaboo Cameleon a nyní jezdíme s Bugaboo Bee – menší kolečka už asi nevyrábí, ale vyváží to lehkostí a velkou open air, dcera má ráda rozhled a tak tahle sedačka na kolečkách vede.

Zásady nástupu a výstupu

Ze strachu jak budu muset obtěžovat zpruzelé okolí, aby mi pomohlo tahat kočár do tramvaje, opojená zkušeností, kdy jsem jako i hodně těhotná nikdy nedostala od spoluobčanů žádnou úlevu, ať už šlo o cestování kde mne nikdo nepustil sednout ani po požádání, nebo o stání ve frontách v obchodě nebo na poště, kde jsem omdlévala a nikdo mi nikdy nijak nepomohl, zásadně cestuji pouze nízkopodlažními spoji.

Předem si je najdu na internetu, většinou i cestu zpátky, a obvykle to vyjde- bohužel se někdy stane že nejede nízká jako by měla, ale i přestože bydlíme na periferii, obvykle je to otázka deseti maximálně patnácti minut.

Chápu, že pro ženy řidičky je to asi nepředstavitelný nesmysl, pro mne, co jsem celý život zvyklá čekat na tramvaj, protože moje mamka taky neřídí a táta byl pořád v práci, je to životní standard, který mne nijak neirituje.

Vysokými tramvajemi jezdím pouze, když se mnou jede muž, který kočár unese celý, anebo když s námi jede máma, která ho z nějaké strany vezme. Nikdy se nespoléhám na to, že mi někdo pomůže, a tak se bohužel nemohu podělit o žádnou historku s rvaním kočáru do schodů. Za dobu, co trávím čas čekám na nízké tramvaje, mi nabídli pomoc všehovšudy asi tři osoby, všechno ženy.

Na jejich obranu musím konstatovat, že i před mou kariérou matky jsem pochopila u žen řídící kočárky, že razí stejnou strategii jako teď já a pokud nebyla maminka vyloženě zoufalá, taky jsem se neangažovala.

Pří nástupu do nízké tramvaje nebo autobusu tam, kde není nástupiště upraveno na stejnou úroveň, je fajn zaaretovat si přední kolečka, aby se při dotyku s podlahou neprotočily a nástup byl hladký.

U nás na konci světa a rozmlácené konečné je to jistě třicet čísel rozdíl. A já to samozřejmě nikdy nedělám, protože jsem líná a s aretací neumím jezdit, a tak mám kočár omlácený od dveří a pokaždé se mi sveze tak, že mi jeho váha ve výšce zkroutí ruce.

Pokud je nástupiště zároveň s tramvají, je to paráda.

Při výstupu by mělo být pravidlem, že se v dopravním prostředku otočíte zády ke dveřím a s kočárkem vystoupíte pozadu. Ačkoli to dobře vím, někdy když je tramvaj přeplněná na to není prostor a já vyjíždím s kočárkem popředu, což je nebezpečné – několikrát se mi stalo že mi přední kolečka uvízly v díře mezi tramvají a nástupištěm a pokud by mi někdo nepomohl (v tomhle případě lidé reagují, protože chtějí nastoupit a vy to zdržujete, takže jsou ochotnější pomoci), nevyndala bych ho zezhora sama.

Při vystupování z autobusu se také často stává, že ačkoli je autobus nízkopodlažní, chodník je poměrně daleko a vysoko- také mi tam kočárek spadl anebo mi dcera, naštěstí na kšírách, visela z kočáru dolů, než jsem kočár dokázala zlomit ven.
Pokud by byl řidič nepozorný nebo nebyl nikdo, kdo mi pomohl zapadlý předek vyprostit, mohlo to špatně dopadnout. Dávejte si na to pozor!

Uživatelka LucaHot mi k výzvě, aby mi jiný mámy napsaly, jak se jim u nich jezdí, napsala přesně k tomuto: "U nás v České Lípě je MHD vyhradne o řidičích. Když je v pohodě, tak zastaví tak, že z chodníku krásně najedu rovnou do busu, vezme i víc kočárků a cestování je pohoda. Když je to nejaky morous, tak najede tak, ze při nastupovani maleho skoro vyklopim, ma reci, ze špatně stojím a překážím a nebo třeba nevezme víc jak jeden kočárek a to pak je cesta za trest.

Jsme malé město, takže uz maminky ví, který řidič je který a jak bude cesta probíhat.
Ale jinak všeobecně máme nízkopodlažní busy s dostatkem místa, dopravu zdarma pro doprovod s kočárkem. Pomoc od lidí je take jak kdy. A nastupuji dovnitř popředu a ven pozadu. Cesta vlakem je vždy příjemnější. Vždy někdo pomůže, průvodčí jsou úžasní."

Jízda v džungli

Při jízdě dopravním prostředkem kočárek vždy zabržďuji, ale ne vždy to stačí. Proto ho většinou ještě držím rukou nebo i nohou, pokud sedím. Při prudkém zabrždění mají hlavně lehké kočáry tendenci se převracet, kamarádce se převrátil kočárek trojkolový, který nemá tak velkou stabilitu. Pozor na to.

Se spolucestujícími jsem nikdy neměla žádný problém. Nehorší bývají situace, kdy například v těch malinkých autobusech, jako jezdí u nás, je velmi málo místo a tři maminky s kočárky, které se touží vyvést k nám do kopce. Už se mi stalo že jsem se musela obětovat a jít pěšky, protože jsme se do autobusu nevešly. Ale mne to jen prospěje.

Maminka s nickem Ufonaut mi napsala k MHD na jihu:"Já jezdím s klukama hodně vlakem. Když jsem jezdila těhotná s pupkem jak vrata a s golfáčem, kde jsem měla rok a půl starého synka, měla jsem tyhle postřehy: chlapi - pětadvacet až cca pětačtyřicet jen mě viděli, tak zdrhali. Pomáhali povětšinou ženský všeho věku, senioři. V Brně v MHD jak kdy, spíš je narváno a není na kočárek místo. Začla jsem nosit v šátku, nebavilo mě se kohokoli doprošovat."

Já chápu. 

Pozor na to, že někteří cizinci v přeplněných „turistických“ linkách v centru mají tendenci chytat se kočárku. Stalo se mi to i jsem o tom od kamarádek slyšela několikrát, ale nepřišla jsem se na to, zda je to nějaký cestovní standard. Ačkoli jsem lidumil a mám v živé paměti nástrahy cestování v cizí zemi, nemám ráda když mi někdo cizí sahá na kočár. Navíc, pokud by tramvaj prudce brzdila, strhne vás padající návštěvník s sebou.

Nákupy, motorky, kola a jiné krámy s sebou na cesty

Jakožto pěší pochozí bez auta s mužem často v práci, většinu nákupů zajišťuji sama, obvykle pěšky, někdy se svezu tramvají, když se mi nechce jít nebo spěchám. Teď když je dcera větší a vožení jí už moc nebaví, jezdíme častěji, abychom byly doma rychleji a mohly jsme jít ven.

Dříve, když byla Meda miminko a v kočárku byla ráda a i v něm spala, jsme chodily pěšky skoro všude, i přes deset kilometrů denně.

Za takového provozu člově vychytá spoustu možností, jak přenášet větší nákupy, věci k někomu na návštěvu, motorky a kola tam, kde se dají děti vypustit.

Tašky a kabelky

Kapitolou sama pro sebe jsou přebalovací tašky na kočárky. Na hluboké velké kočárky, kdy se sebou na výlet tahá půlka domácnosti, je jich nepřeberné množství, dle vkusu a cenové relace každé z nás.

Já jsem během těhotenství přibrala 36 kilo a porodila jsem dvou a půl kilové dítě - já v době, kdy dcera spí nenakupuji oblečení, já kupuji tašky na kočárky.

Svou první jsem dostala k prvnímu kočárku, byla v barvě, obrovská a velmi praktická.
K druhému Cameleonovi jsem jich měla několik. Moje obscese dosála úrovně, kdy jsem předělávala běžné kabelky a tašky na takové, co se dají pověsit na kočárek, v čemž pokračuji dodnes.
Na lehoučký Bugaboo Bee mám pouze organizér, kam dávám nejnutnější, moc věcí s sebou nevozíme.

                                Jedna z mých tašek a její obsah dokud byl vcelku

Na motorky a kola se prodává super popruh, který lze pověsit na kočárek.

Nejvíc úžasná věc pokud jste pěší nákupčí je taška ze síťoviny, která se suchými zipy připne na konstrukci a madla kočárku- vejde se do ní spoustu věcí. V obchodě tam hážu nákup a i si ho v ní odvezu.

Mohu tak koupit plnou tašku + to, co se vejde do spodního koše- jsem tak soběstačná i na několik dní, kdy nemusim pro něco jít.

Super vychytávky jsou taky různé háčky, které se na kočárek připevní. Díky nim vyrobíte z jakékoli kabelky kabelku na kočárek, anebo k nim připnete tašky. Já na ně často věším v obchodě pečivo, protože dcera vyžaduje svojí housku, a mám jí tam po ruce a nemusim jí hrabat v nákupu.

Ekonomika cestování mastnou tyčí

To, že jsme místo do auta investovali do domu a tak chodíme pěšky, a že si vážíme svého času a tak nestojíme v zácpách při cestách městech, ale jsme ochuzeni o pohodlnost velkých nákupů nebo výletů za Prahu, často zdůvodňujeme, že jsme taky hrozně ekologičtí - zatímco většina rodin má i dvě, tři auta, my máme starého skůtra na léto a každý dvě nohy. A legitky.

Taky je furt elegantnější vyprávět o ekologii a ekonomice cestování mastnou tyčí než říct že na auto jaký by jsme chtěli nemáme prachy a že já prostě řídit nebudu protože jsem dřevák.

V Praze si pořiďte průkazku „Průkaz dítě do 3 let“ 

Za poplatek 20 korun, rodný list a fotku dítěte dostanete legitku na rok, která opravňuje osobu doprovázející dítě k cestě zdarma. Jezdíte tak zadarmo a když vám někdo hlídá a je na cestách, průkaz je přenosný i na něj.

Skvělá věc. Oceňuji také, že DPP bylo tak moudré a nevyžaduje nějakou speciální dokladovou fotografii- naše Meda je na průkazce v pyžamu na gauči a nemuseli jsme absolvovat nějaké šílené focení miminka u fotografa nebo ve fotobuňce.

Průkaz platí rok a udělají vám ho na místech, kde se dá koupit OpenCard/Lítačka.

V jiných městech v republice je obvykle přeprava kočárku zdarma, maminka/jiný řidič ale platí obvyklou přepravní sazbu, hodně měst se ale Prahou inspirovalo.

Dětský pasažér a jak to mají jinde

Alespoň moje dcera nedává delší trasy. Pomáhá, když se může dívat ven, což jde nejlépe v těch nejnovějších prostředcích, které jsou hodně prosklené nebo v harmonikách, kdy vidí ven dveřmi, které se zrovna neotvírají.
Ideální je podávat jí několik chodů pokrmů, na ukazování věcí je ještě moc malá a kromě hafhaf jí nezajímá nic.

Často si vybere svou oběť, kterou nepřetržitě sleduje dokud neopoutá její pozornost. Ideálně to jsou babičky, se kterými si pak musím povídat o vnoučátkách a o tom, jak je vše drahé. Minule sahala na zadek klukovi co stál nad námi.

Super bylo období, kdy její největší zábavou bylo prdění na pusu. Dvacet minut cesty, kdy uslimtaný kojenec nonstop první do rytmu byla velmi příjemná cesta.

V té době ovšem ještě šla krotit hračkami, pokud jí to přestalo bavit, dnes jsem bezradná pouze s podáváním rohlíků, křupek a pitíček.

Uživatelka z Koníka A_Vav píše o tom, jak to mají na severu:"Já jezdím jak MHD tak dálkovou dopravou dá se říci pravidelně ... Nikdy jsem u nás v ústeckém kraji neměla problém (jen s jedním řidičem, ale blbec se najde všude) .... S mhd mám tu čest více méně v Mostě a můžu říct, za mě paráda - busy nízkopodlažní, řidiči zastavují tak jako všude jak se jim to povede, ale kočárky jsou naštěstí dnes lehké tak i to poponesení o jednoho kruku se dá ... U nás zelené busy (dálková doprava) také nízkopodlažní, zastavují zase jak se jim to povede"

Netyka popisuje stav příměstské dopravy:„Já kolikrát radši jedu dopravou než autem Tam to malej nesnáší, jak musí být připoutanej. Teda nejlepší je za nás vlak. Jezdíme s ním do Prahy. Kočárek necháme v určeném místě a procházíme se po vlaku. V autobuse zvládáme max. hodinu. Tam se přece jenom musí sedět na místě.
Jinak vždycky jsem měla kliku na ochotné lidi, co mi s kočárkem pomohli. Teď s golfáčem si ho urvu případně i sama. Jo a ještě naše zábava při cestování je jídlo. Takže já vždycky s sebou nabalím krabičky - s křupkama, nakrájeným ovocem, zeleninou - a s tím pak cestujeme. Hračky se mi moc neosvědčili, většinou je chtěl někam házet. Snad jenom pohyblivá knížka od Svojtky na chvíli zabaví. „

Jezdětě sockou!

Snad jsem vám v tomto malém průvodci ježděním sockou něco málo poradila a neodradila vás od šetření času v zácpách a mírnění smradů z aut, když budeme všichni smrdět v jedné tramvaji.

Buďte opatrné, ať vám nepadají kočárky a ať neutratíte všechno za tašky.

Obrázky: travelswithbaby.com, flickr.com, giphy.com, soukromý archiv autorky

#materstvi #cestovani #kocarek