Tak opet zacinam pect, behem dvou dnu tri dorty, no usinam i ve stoje, ruce zari vsemi barvamy (to tak byva kdyz zjistite, ze do rukavic vam udelalo ditko dirky) ale hlavni je, ze dortiky se libili
Ahoj, děkuji za přijetí . Věci, které nabízím k prodeji jsou ve velmi pěkném stavu po dcerce. Některé jsou minimálně nošené či dokonce nové, protože jsem na ně zapomněla či dcerka vyrostla rychleji než jsem čekala. Vše ohledně stavu uvádím v popisu zboží. Cena je uvedena většinou bez poštovného či v textu uvádím.
Jelikož se všude kolem mě vedou debaty o tom,zda dítě do školky patří dřív jak ve třech letech. Jelikož na sociálních sítích jsou o tom sáhodlouhé diskuze a kolikrát i zbytečně vyhrocené,nutí mě to napsat svůj pohled a názor na toto téma.
Když jsem čekala Eli, nenapadlo by mě ji dát do školky dříve,než je povinné(lépe řečeno,než mi skončí rodicak).
Měla jsem to dokonce i jedné známé za "zlé",že své dítě dobrovolně "cpe" do školky dřív,než je nutné. Vždyť,kam tak pospicha? Prace ji neuteče?! - ptala jsem se sama sebe.
Když se mi Eli narodila,vše se doma otočilo o 180°...jako asi u každé z nás,první rok jejího života jsem byla nadšená a šťastná,že s ni jsem.
Potom jsem sama na sobě zacala pozorovat,že mi tak trochu chybí normální kontakt s lidmi,normální konverzace (ne,jen ham a ee atd.),zacala jsem proto vyhledávat různá mateřská centra,ale i přes to všechno to nebylo ono.Co si budeme povídat,my matky,se prostě nedokážeme bavit mezi sebou o něčem jiném než o dětech(v pozdějším věku dítěte určitě ano ),nicméně jsem na sobě začala cítit totální vyhoreni...
Elinka byla úžasná a stále je,nikdy bych jich za nic na světě nevymenila,ale prostě jsem to v tu chvíli tak cítila.
Pocítila jsem,že i ona se se mnou vlastně už "nudí",ačkoliv jsem děsně podnikavý tvor a pořád jsme něco dělaly,tvorily,vyletovaly atd. Potrebovala kolem sebe víc a víc děti a to jsme da se říct denně byly v kontaktu alespoň s jedním dítětem z party. Jenže jsem všude byla já a ona se ode mě v podstate nemohla odpoutat.
Rozhodla jsem se tedy,že ji zkusím dát do školky a uvidíme. To ji bylo přes dva roky.
Já nastoupila do práce s tím,že když to nepůjde,vrátím se zpátky domů.
A ono to šlo....
Eli je ve školce nesmírně spokojená a šťastná,vidím na ni veliké změny a pokroky v chování. Je děsně tvoriva a ve školce se může více realizovat.Jelikož dělám jen na šest hodin denně,máme pro sebe u tak spoustu času.
A já dnes vidím,že si ten čas spolu užíváme daleko víc,jsme si jedna pro druhou více cennější a vzácnější a to pouto mezi námi je více pevnější
Chci tímto článkem pouze říct,že i já měla jiný pohled. Ale je hrozně prima,že nám stát dává možnost se rozhodnout samy.Jen my maminky víme nejlépe,jestli je dítě připravené na skolku nebo ne,některé děti nejsou připravené ani ve třech létech.
Podle mě není správné určovat,kdy je správné dát dítě do školky.Je to pouze n rodičích,ti znají své dítě nejlépe a ne stát, ne studie!!! Ale MY MATKY!
Proto,pokud maminky vycitite,že by se vašemu detatku dařilo lépe ve školce,jděte do toho...Jen vy to poznáte...
Hlavně tímto článkem nechci rozpoutat nějakou negativní debatu.
V životě by mě nenapadlo, že budu chtít být v 21 letech maminkou a už vůbec, že 22 už dvojnásobnou.
Když jsem porodila Domču došlo mi co vše obnáší funkce "rodič". Je to směna která nikdy nekončí. V kuse prakticky jedete ranní, odpolední, noční...Máte pernamentní strach o vašeho broučka, utěšujete nikdy nekončící pláč (prdíky, zoubky, nemoce...) Jednoduše už nejste jen "Já" ale "My".. Svůj čas už nemůžete jen tak plánovat, ale přizpůsobit tomu malému tvorečkovi. Ještě teď si pamatuji jak jsem nespala, nejedla, chodila jak vyčerpaný zombík po bytě s Domčou v náruči a brečela, že už žádné dítě nechci. Jenže...
Šárina si tenhle kolotoč chtěla vynásobit x2!
21.10.2016 jsem zjistila, že čekáme další baby k tomu našemu krakenovi co sežere veškerou vaši energii, čas a ty poslední nervy co máte. Na miminko jsme se začali těšit, ale až postupem času mi vše začalo docházet a i se projevovat jak vlastně vypadá těhu v režii 3 měsíčního mimi, který vás nenechá ani vyspat, asistuje u každé vaší činnosti a fandí za doprovodu křiku u zvracení, nebo skáče po těhotenským bříšku jak maniak a doufá, že toho vetřelce na cestě z porodnice prodáte na černém trhu. Několik nocí jsem z bříškem v šátku nosila Domču a utěšovala ty jeho bolístky z nemoci či zoubků, zažila s nim dvě hospitalizace, moje nervové zhroucení, ale i ty hezké chvíle na které člověk vlastně vzpomíná rád. Nesnášela jsem věty typu.. "Chudák Domča, úplně ho odsunete na druhou kolej." "Jste normální?" "Se posereš až se to narodí" "Nooooo ty ti děvče nezávidím"
Jasně, protože přesně každý věděl co máte dělat a jak by se v dané situaci zachoval. Já se, ale uklidňovala a říkala si, že se po porodu vše zlepší.
Týden před TP Samíka dostal Domča horečky, začal 10x denně zvracet a mít průjem až skončil dehydratovaný na kapačkach ve Stodě. Z nervů a strachu o něj jsem ještě tam porodila Samíka.
Kdyz jsme se s miminkem vrátily domů Domča byl u dědečka (byl na infekčním odd. a nesměl ještě 48 h přijít do styku s novorozencem a musel se dezinfikovat byt) takže jsem měla čas jen a jen na toho malého čerstvě narozeného tvorečka a netušila jaké to bude až se budu starat o ty dva najednou. K Samíkovi jsem vstávala á hodinu a přikládala a přikládala dle jeho potřeb, aby se zpustila laktace (Povedlo se a já plné kojila.)
Navrat Domči domů byl katastrofa. Neustále Samíkovi ubližoval, nechtěl pochopit, že nemá něco hned (a jak by tak mohl, byl mu rok), nenechal mě kojit a veškerou moji snahu kojit a jeho něčím zaujmout bojkotoval. Začal u toho schválně příšerně řvát, skákat po mě, házet po mě věci atd. Samík se odtrhával a já se nesoustředila. Bylo to peklo. Nechtěl ani pohádku, ani do stoličky na jídlo...Tím vznikali situace, kdy já měla Samíka v ruce na prsu a Domču krmila lžičkou najednou. Děs! Já chytala nervy a malý to ze mě cítil. Po necelých 3. měsících jsme přešli na um a doma nastal klid a obě děti začali být klidnější. Tohle nebylo jediné těžké. Když nastala doba uspávání Domču jsem vozila jednou rukou v kočárku sem a tam a druhou rukou v náruči uspávala Samíka. (Manžel na noční.) Proces uspavávání tak trval i třeba 3 h...
Jednoho dne jsem řekla a dost a změnila celý režim jinak bych se zbláznila. Schovala jsem kočárek na skříň a bylo! Obě děti jsem si vykoupala, udělala mlíčka do lahviček, odnesla k sobě do postele každého z jedné strany, chytla za ručičky a začala zpívat. Oba usnuly. Takhle jsme to začali praktikovat a světě div se funguje to a Domča přestal žárlit a na Samíka si zvykl. Dělá malá, pusinkuje ho, dá dudlíka a pohoupe. I mě odpustil a rozhodl se, že začne konečně sam jíst.
A jak vypadá náš denní režim?
V 7:00 vstane Domča, zachvíli po něm Samík. Oboum udělám lahvičku ( aby semnou nebojovali u převlekání) přebalim, zapudruju, převléknu. Připravim snídani pro mě a pro Domču. Po snídani se dám do kupy já, pak poklidim, uvařim a jde se většinou ven. Povím vám, že obléci dvě děti, zabalit je a obléct sebe je psycho. Kolikrát jsem zpocená až na prdeli a když už tahám po schodech kočárek a vidím tam čekat už 10 min kamarádku, tak to už mi stejká i pracně namalovaná "Šárinka" po ksichtě. Když přijdeme po 3-4 h domů, najíme se, pohrajem si a pomazlíme, kolem 6-7 dám děti koupat, načešu pankáčky, obléknu do pyžámek a hají belí..
Spousta z vás mi psalo a píše, že mě obdivuje, ale ono není za co. Byla to naše volba a já si budu stát za tím, že to není tak těžký jak si každý myslí. Oproti dvojčatům to má jen jednu nevýhodu, že ty skorodvojčata chtějí a vyžadují každý jinou péči a potřeby i přístup.
Co s toho plyne? Že i když jsem kolikrát na seskok z mostu, tak důležitý je se s toho nepos..t!
Každá z nás to má jinak těžký a je jedno kolik dětí máme! ️
Ahoj holky, dnes jsem byla v Praze na veletrhu a sehnala jsem tam super dárek pro malého. Jsem z něho nadšená, že se musim podělit. Můžete psát, kreslit, a po zmákčnutí tlačítka se to smaže. Nekonečný papír
Tradiční sobotní #odpoved_za_srdicko je tu. Na první pohled je dnešní zadání velice jednoduché, ale ... na druhý pohled až tak jednoduché není a na třetí pohled se může zdát, že úkol ani vyřešit nejde. Nicméně ono to skutečně jde… přijdete na to? Který obrazec tam nepatří?
Nepište prosím proč, do komentáře napište jen svou odpověď, o který tvar se jedná (můžete klidně použít jen číslo). Za každou odpověď vám přiletí srdíčko pro radost.
Maminky prosím o radu,jsme na uměle stravě a mala ma boleni a blbe kaka,mame jak Espumisan, tak i Sab simplex,kminovi čaj jsem zkoušela a nic, cvicime nozickama, nahrejvame bříško, je mi uz Natalky líto nevim jak uz ji mám pomoci Natalce je 11 dni.
Víte, že společnost LEGO letos slaví 85 let od svého vzniku? Historie kostiček začíná v roce 1932 v malé dílně v dánském městečku Billund. Zakladatel značky LEGO Ole Kirk Christiansen měl vizi, ve které si pro děti představoval nový druh hry. První kostky byly ze dřeva, modely aut a velké kostky pro malé ručičky, ze kterých se později vyvinulo LEGO DUPLO, byly poprvé uvedeny na trh v roce 1964. Další milníky a zajímavosti z historie LEGO najdete tady: https://www.lego.com/cs-cz/duplo/articles/histo...
Holky prosím o rychlou radu. Co srazí 3letýmu dítěti teplotu rychleji - panadol nebo nurofen. Obojí sirup. Nic jinýho doma nemám a manžel s dcerou ou se mi vracej z návštěvy s tím, že malá má už teď 37,9 a doma budou tak do hodiny.. Takže hned ve dveřích dostane ňamku. Ale kterou, aby to co nejdřív kleslo. Počítám, že než dorazej bude mít už přes 38.. Moc děkuju za rady.
Víte, že společnost LEGO letos slaví 85 let od svého vzniku? Historie kostiček začíná v roce 1932 v malé dílně v dánském městečku Billund. Zakladatel značky LEGO Ole Kirk Christiansen měl vizi, ve které si pro děti představoval nový druh hry. První kostky byly ze dřeva, modely aut a velké kostky pro malé ručičky, ze kterých se později vyvinulo LEGO DUPLO, byly poprvé uvedeny na trh v roce 1964. Další milníky a zajímavosti z historie LEGO najdete tady: https://www.lego.com/cs-cz/duplo/articles/histo...
Jelikož se všude kolem mě vedou debaty o tom,zda dítě do školky patří dřív jak ve třech letech. Jelikož na sociálních sítích jsou o tom sáhodlouhé diskuze a kolikrát i zbytečně vyhrocené,nutí mě to napsat svůj pohled a názor na toto téma.
Když jsem čekala Eli, nenapadlo by mě ji dát do školky dříve,než je povinné(lépe řečeno,než mi skončí rodicak).
Měla jsem to dokonce i jedné známé za "zlé",že své dítě dobrovolně "cpe" do školky dřív,než je nutné. Vždyť,kam tak pospicha? Prace ji neuteče?! - ptala jsem se sama sebe.
Když se mi Eli narodila,vše se doma otočilo o 180°...jako asi u každé z nás,první rok jejího života jsem byla nadšená a šťastná,že s ni jsem.
Potom jsem sama na sobě zacala pozorovat,že mi tak trochu chybí normální kontakt s lidmi,normální konverzace (ne,jen ham a ee atd.),zacala jsem proto vyhledávat různá mateřská centra,ale i přes to všechno to nebylo ono.Co si budeme povídat,my matky,se prostě nedokážeme bavit mezi sebou o něčem jiném než o dětech(v pozdějším věku dítěte určitě ano ),nicméně jsem na sobě začala cítit totální vyhoreni...
Elinka byla úžasná a stále je,nikdy bych jich za nic na světě nevymenila,ale prostě jsem to v tu chvíli tak cítila.
Pocítila jsem,že i ona se se mnou vlastně už "nudí",ačkoliv jsem děsně podnikavý tvor a pořád jsme něco dělaly,tvorily,vyletovaly atd. Potrebovala kolem sebe víc a víc děti a to jsme da se říct denně byly v kontaktu alespoň s jedním dítětem z party. Jenže jsem všude byla já a ona se ode mě v podstate nemohla odpoutat.
Rozhodla jsem se tedy,že ji zkusím dát do školky a uvidíme. To ji bylo přes dva roky.
Já nastoupila do práce s tím,že když to nepůjde,vrátím se zpátky domů.
A ono to šlo....
Eli je ve školce nesmírně spokojená a šťastná,vidím na ni veliké změny a pokroky v chování. Je děsně tvoriva a ve školce se může více realizovat.Jelikož dělám jen na šest hodin denně,máme pro sebe u tak spoustu času.
A já dnes vidím,že si ten čas spolu užíváme daleko víc,jsme si jedna pro druhou více cennější a vzácnější a to pouto mezi námi je více pevnější
Chci tímto článkem pouze říct,že i já měla jiný pohled. Ale je hrozně prima,že nám stát dává možnost se rozhodnout samy.Jen my maminky víme nejlépe,jestli je dítě připravené na skolku nebo ne,některé děti nejsou připravené ani ve třech létech.
Podle mě není správné určovat,kdy je správné dát dítě do školky.Je to pouze n rodičích,ti znají své dítě nejlépe a ne stát, ne studie!!! Ale MY MATKY!
Proto,pokud maminky vycitite,že by se vašemu detatku dařilo lépe ve školce,jděte do toho...Jen vy to poznáte...
Hlavně tímto článkem nechci rozpoutat nějakou negativní debatu.
Je to pouze můj názor a nikomu nic nenutim!
V životě by mě nenapadlo, že budu chtít být v 21 letech maminkou a už vůbec, že 22 už dvojnásobnou.
Když jsem porodila Domču došlo mi co vše obnáší funkce "rodič". Je to směna která nikdy nekončí. V kuse prakticky jedete ranní, odpolední, noční...Máte pernamentní strach o vašeho broučka, utěšujete nikdy nekončící pláč (prdíky, zoubky, nemoce...) Jednoduše už nejste jen "Já" ale "My".. Svůj čas už nemůžete jen tak plánovat, ale přizpůsobit tomu malému tvorečkovi. Ještě teď si pamatuji jak jsem nespala, nejedla, chodila jak vyčerpaný zombík po bytě s Domčou v náruči a brečela, že už žádné dítě nechci. Jenže...
Šárina si tenhle kolotoč chtěla vynásobit x2!
21.10.2016 jsem zjistila, že čekáme další baby k tomu našemu krakenovi co sežere veškerou vaši energii, čas a ty poslední nervy co máte. Na miminko jsme se začali těšit, ale až postupem času mi vše začalo docházet a i se projevovat jak vlastně vypadá těhu v režii 3 měsíčního mimi, který vás nenechá ani vyspat, asistuje u každé vaší činnosti a fandí za doprovodu křiku u zvracení, nebo skáče po těhotenským bříšku jak maniak a doufá, že toho vetřelce na cestě z porodnice prodáte na černém trhu. Několik nocí jsem z bříškem v šátku nosila Domču a utěšovala ty jeho bolístky z nemoci či zoubků, zažila s nim dvě hospitalizace, moje nervové zhroucení, ale i ty hezké chvíle na které člověk vlastně vzpomíná rád. Nesnášela jsem věty typu.. "Chudák Domča, úplně ho odsunete na druhou kolej." "Jste normální?" "Se posereš až se to narodí" "Nooooo ty ti děvče nezávidím"
Jasně, protože přesně každý věděl co máte dělat a jak by se v dané situaci zachoval. Já se, ale uklidňovala a říkala si, že se po porodu vše zlepší.
Týden před TP Samíka dostal Domča horečky, začal 10x denně zvracet a mít průjem až skončil dehydratovaný na kapačkach ve Stodě. Z nervů a strachu o něj jsem ještě tam porodila Samíka.
Kdyz jsme se s miminkem vrátily domů Domča byl u dědečka (byl na infekčním odd. a nesměl ještě 48 h přijít do styku s novorozencem a musel se dezinfikovat byt) takže jsem měla čas jen a jen na toho malého čerstvě narozeného tvorečka a netušila jaké to bude až se budu starat o ty dva najednou. K Samíkovi jsem vstávala á hodinu a přikládala a přikládala dle jeho potřeb, aby se zpustila laktace (Povedlo se a já plné kojila.)
Navrat Domči domů byl katastrofa. Neustále Samíkovi ubližoval, nechtěl pochopit, že nemá něco hned (a jak by tak mohl, byl mu rok), nenechal mě kojit a veškerou moji snahu kojit a jeho něčím zaujmout bojkotoval. Začal u toho schválně příšerně řvát, skákat po mě, házet po mě věci atd. Samík se odtrhával a já se nesoustředila. Bylo to peklo. Nechtěl ani pohádku, ani do stoličky na jídlo...Tím vznikali situace, kdy já měla Samíka v ruce na prsu a Domču krmila lžičkou najednou. Děs! Já chytala nervy a malý to ze mě cítil. Po necelých 3. měsících jsme přešli na um a doma nastal klid a obě děti začali být klidnější. Tohle nebylo jediné těžké. Když nastala doba uspávání Domču jsem vozila jednou rukou v kočárku sem a tam a druhou rukou v náruči uspávala Samíka. (Manžel na noční.) Proces uspavávání tak trval i třeba 3 h...
Jednoho dne jsem řekla a dost a změnila celý režim jinak bych se zbláznila. Schovala jsem kočárek na skříň a bylo! Obě děti jsem si vykoupala, udělala mlíčka do lahviček, odnesla k sobě do postele každého z jedné strany, chytla za ručičky a začala zpívat. Oba usnuly. Takhle jsme to začali praktikovat a světě div se funguje to a Domča přestal žárlit a na Samíka si zvykl. Dělá malá, pusinkuje ho, dá dudlíka a pohoupe. I mě odpustil a rozhodl se, že začne konečně sam jíst.
A jak vypadá náš denní režim?
V 7:00 vstane Domča, zachvíli po něm Samík. Oboum udělám lahvičku ( aby semnou nebojovali u převlekání) přebalim, zapudruju, převléknu. Připravim snídani pro mě a pro Domču. Po snídani se dám do kupy já, pak poklidim, uvařim a jde se většinou ven. Povím vám, že obléci dvě děti, zabalit je a obléct sebe je psycho. Kolikrát jsem zpocená až na prdeli a když už tahám po schodech kočárek a vidím tam čekat už 10 min kamarádku, tak to už mi stejká i pracně namalovaná "Šárinka" po ksichtě.
Když přijdeme po 3-4 h domů, najíme se, pohrajem si a pomazlíme, kolem 6-7 dám děti koupat, načešu pankáčky, obléknu do pyžámek a hají belí..
Spousta z vás mi psalo a píše, že mě obdivuje, ale ono není za co. Byla to naše volba a já si budu stát za tím, že to není tak těžký jak si každý myslí. Oproti dvojčatům to má jen jednu nevýhodu, že ty skorodvojčata chtějí a vyžadují každý jinou péči a potřeby i přístup.
Co s toho plyne? Že i když jsem kolikrát na seskok z mostu, tak důležitý je se s toho nepos..t!
Každá z nás to má jinak těžký a je jedno kolik dětí máme!
️