Novinky
redakce
Dnes v 19:33 Čtené 67x

“Byla jsem na augmentaci asi před půl rokem. Mam anatomické implantáty 375ml pod sval. Vše proběhlo v pohodě, dva dny po operaci to docela bolelo, pak to postupně ustávalo, další tři týdny jsem se šetřila a pak už jsem dělala všechno, jako normálně. Jsem moc spokojená, konečně mám prsa, po jakých jsem celý život toužila!” Svěřuje se se svou radostí maminka z Modrého koníka.

Augmentace prsou, neboli česky zvětšení prsou, je chirurgický zákrok, kdy dochází k modulaci a úpravě nedostatků na ženských prsou. Korekce na nich se provádí pomocí silikonových implantátů, které jsou vyplněné silikonovým gelem nebo jiným podobným roztokem. Operaci mohou podstoupit pacientky od 18 let, někdy je však možné při dohodě s rodiči operaci vykonat i dříve. Ženám, které byly nespokojené se svými přirozenými prsy, přináší benefity hlavně psychické, cítí se krásnější a sebevědomější. Někdy je plastika prsou nutností. a to v případě, pokud žena přijde o prso kvůli rakovině.

Kulatý nebo přirozený tvar?

Můžete si mohou zvolit nejen velikost, ale také tvar. Nejčastěji si rozhoduje mezi kulatými implantáty a implantáty ve tvaru kapky, které se více podobají tvarům přirozených prsou. Také je možné při operaci vyrovnat asymetrie mezi levým a pravým prsem. Existují dvě možná umístění, rozhoduje se mezi umístění pod mléčnou žlázu a pod prsní sval. Přístupová cesta záleží na chirurgovi, nejčastěji se řez provádí mezi světlou a tmavou částí dvorce. Další možností je řez v podprsní rýze nebo v podpažní jamce. Každá z nich má své výhody a nevýhody.

Aby se lékař mohl správně rozhodnout a abyste vy jako pacientka také řekla, jak si svou operaci představujete (jaký tvar, velikost, atd.), předchází samotné operaci konzultace. Někdy je dokonce za příplatek možné vytvořit 3D simulaci, jak budou vaše nová prsa vypadat. Samotná operace se provádí v celkové anestezii, následná nutná hospitalizace nepřesahuje dva dny.

Zleva: Přirozené prso - Uložení implantátu pod žlázu - Uložení implantátu pod sval

Před operací vysaďte léky

Příprava na operaci není nijak složitá, musíte podstoupit ultrazvukové a mamografické vyšetření. Je důležité vysadit léky, které obsahují kyselinu acetylsalicylovou, ovlivňují totiž srážlivost krve a to by během operace mohlo vyústit v komplikace. Před samotnou operací se nesmíte od půlnoci jíst, pít a kouřit. Nesmíte používat žádné tělové mléko nebo krém a musíte si oholit podpaží.

Výsledky operace prsou jsou viditelné ihned. Po operaci je nutné dodržovat několik opatření. Přibližně týden je doporučován klidový režim, poté je možné se pomalu začít vracet do běžného života. Ideální je být prvních pár dní doma s někým, kdo vám pomůže s běžnými činnostmi a postará se o vás. Až měsíc byste se měla vyhýbat větší fyzické námaze, přibližně za šest týdnů od operace můžete začít s lehkým sportem a pohybem. Pět týdnů dokonce nesmíte spát na břiše, protože by mohlo dojít k posunutí implantátů a poškození prsu. Šest týdnů po operaci se musí nosit speciální elastická podprsenka bez kostic nebo hrudní pás, aby se prso správně zafixovalo. Ještě některé kliniky doporučují přelepovat jizvy proužkem zvláštních náplastí, aby se lépe hojily.

Co se týče návštěvy kliniky, tam je nutné docházet na kontroly, zda je vše v pořádku. V případě, že rána byla zašitá nevstřebatelnými stehy, lékař je na kontrole odstraní. V dnešní době ale převažují stehy vstřebatelné, které se z rány dostanou pryč samy.

Hojení jizviček po operaci, které nepřesahují velikost pěti centimetrů, je téměř vždy bez problémů. Někdy se samozřejmě může stát, že se jizva trochu zvětší, tzv. zbytní nebo odborně hypertrofuje, ale to by mělo samo postupem času odeznít. Ceny operací jsou velmi individuální, záleží na druhu implantátů, velikost, konzultacích, době hospitalizace a dalších faktorech. Každá klinika samozřejmě bude mít ceník trochu jiný.

Operace a kojení

Pokud byste chtěla operaci prsou a zároveň si přejete v nejbližších dvou letech otěhotnět, s plastikou počkejte. Lékaři doporučují operaci posunout až 12 měsíců po ukončení kojení vašeho dítěte. Prsa tak budou držet delší dobu pěkný tvar.

Ženy mají často obavy, jak je to vlastně s kojením, pokud podstoupily operaci už dříve. Brání tomu implantáty? Lékaři odpovídají, že se není čeho bát. Při operaci totiž nedochází k poškození hlavní mléčné žlázy a je jedno, jestli jste si dala implantáty pod sval nebo pod mléčnou žlázu. O svých zkušenostech vypráví maminky z Modrého koníka.

“Já se rozhodla a na plastiku jdu. Když jsem viděla, jak včera manžel slintal nad herečkou Meg Ryan, která si nechala taky zvětšit poprsí, tak do toho prostě jdu. Komplikací se vůbec nebojím, manžel mi na plastiku rád poskytne finanční podporu a já se budu cítit mnohem líp. Jen musím počkat, až odkojím druhého potomka, kterého plánujeme přibližně za 2-3 roky. Už jsem jim psala na plastickou chirurgii a doporučují počkat, abych si pak nový prsa nezničila kojením.”

“Nechala jsem si zvětšit prsa ještě před dětmi a normálně kojím, první dcerku dva roky a druhou ještě stále, je jí třináct měsíců. Osobně trošku lituji, že jsem si je nechala udělat před, protože je po tom kojení už nemám tak pevný a hlavně je mám samou strii. Bolest po operaci byla krutá, ale záleží o kolik si je necháte zvětšit a myslím si, že když si je necháte udělat až po dětech, tak to tolik bolet nebude, protože ta kůže bude povolenější. Manžel mi musel pár dní po operaci pomáhat se zvedat, měla jsem šílené modřiny až na zádech a na tom jsem musela mít stahovací podprdu a takový pás, který mi prsa tlačil dolů, abych je asi neměla pod krkem. Samozřejmě, že jsem z nich měla radost. Doktorka říkala, že pokud mi nebudou dělat nějaké problémy, tak je vyměňovat nemusím. Implantáty mám pod svalem, osobně si myslím, že je to lepší než nad ním.”

“Já bych na plastiku nešla ani náhodou, nechci do sebe nechat jen tak řezat a pak chodit každých pár let na výměnu? To radši budu mít malá prsa.”

Implantáty nejsou věčné

Operace ovšem není pro každou ženu a nese s sebou i nevýhody. Jednou z nich je omezená životnost implantátů. Lékaři je doporučují přibližně po 15 letech vyměnit a prsa tak opět poupravit. To znamená další finanční zátěž a další narkózu. Některým ženám vadí jen pomyšlení na to, že by v těle měly kus cizího předmětu. Nevýhodou obecně je vysoká cena zákroku, kterou zdravotní pojišťovny nehradí. Při nedodržení všech pooperačních opatření po zákroku může dojít k posunutí implantátu a poškození tak tvaru prsu. Také se ženy bojí, že nebudou spokojené a nesouhlasí se zbytečným uvedením do anestezie.

Pokud se tedy pro plastiku prsou a implantáty rozhodujete, své rozhodnutí neuspěchejte. Zvažte výhody a nevýhody a berte ohled především na svůj pocit štěstí. Zásadní je to, zda nová prsa chcete vy nebo vás k tomu přesvědčuje někdo jiný. Pomůže vám modelace a plastika prsou ke spokojenějšímu životu? 

Čti celý článek
redakce
19. říj 2018 Čtené 2018x

"Tak jsem zase tady s horkými novinkami od nás. Pamatujete, jak jsem v minulém článku psala o tom, že na první těhotenské prohlídce zatím nebylo vidět srdíčko našeho miminka? Měla jsem samozřejmě strach a po celou dobu jsem byla nervózní a nemohla se dočkat další kontroly. K panu doktorovi jsem šla přesně po týdnu a musím říct, že jsem byla hodně nervózní.

Pan doktor na mě moji nervozitu viděl a vyšetření tedy nijak nezdržoval. Opět provedl vaginální ultrazvuk a po malé chvilce mi pan doktor už ukazoval BIJÍCÍ srdíčko našeho pokladu. Spadl mi ohromný kámen ze srdce a takový pocit štěstí jsem necítila snad ještě nikdy. Naše miminko se vyvíjí přesně tak, jak má, a to je v tuhle chvíli to nejdůležitější v našem světě budoucích rodičů.

Z ordinace jsem vyletěla rychle jako střela a utíkala oznámit tuhle krásnou novinu svému muži. I když to nechtěl přiznat, i on žil celý týden v nejistotě a měl neskutečnou radost. Jako bonus také dostal první ultrazvukový snímek našeho děťátka a i když na něm není vidět skoro nic, pro nás to již navěky bude první fotka našeho prvního dítěte. Doma jsme si dali fotku do rámečku, ale o tom se snad radši nikde ani nebudu zmiňovat, abych nebyla za blázna (ale stejně si myslím, že rozhodně nejsem jediná).

Mám pocit, že touto kontrolou jsem si konečně připustila, že jsem fakt těhotná a s největší pravděpodobností se ze mě stane máma. Hned po příchodu domů jsem opět pátrala po těch nejdůležitějších informacích o právě probíhajícím týdnu těhotenství a to bych nebyla já, kdybych se o ně nepodělila s vámi."


Jak vypadá miminko v 7. týdnu těhotenství?

Od posledního týdne miminko zase povyrostlo a rozhodně se není čemu divit, protože první trimestr se dějí ty nejzásadnější a nejrychlejší změny ve vývoji. Miminko (pro lékaře embryo) je velké zhruba 8 mm, čímž dorostlo úctyhodné velikosti kanadské borůvky a váží cca 1 gram. Volně si plave v plodové vodě a s matčiným tělem je spojeno pupeční šňůrou.

Miminko zatím vypadá proporčně zcela jinak než narozené dítě, v  7. týdnu těhotenství se rychle zvětšuje zejména hlavová část zárodku, která tvoří téměř polovinu délky celého jeho těla. Tento nepoměr souvisí především s rychlým vývojem mozku. Mozek se v průběhu tohoto týdne rozdělí na tři části a sice: přední mozek, střední mozek a zadní mozek.  Postupně se formují ústa, ústní a nosní dutiny. Tvar těla se příliš výrazně nemění, jen hlavička je stále zřetelnější. Na stranách jsou patrné tmavé skvrny, které jsou základy očí. Také jsou vidět prohlubeniny, ve kterých se budu postupně vyvíjet nos, rty, jazyk a také čelist.

Tento týden také téměř zmizí ocasní část embrya a vznikají základy dolních končetin. Základy obratlů jsou v tomto období založeny v celém rozsahu, celkem je jich 42-44 párů. Několik horních a dolních párů se brzy rozpadne, až nakonec zůstane zachováno jen 34 párů, což odpovídá počtu páteřních obratlů člověka.

Srdce děťátka bije asi 150krát za minutu, což je dvakrát rychleji než srdce dospělých. Vývoj důležitých orgánů pokračuje, téměř před dokončením jsou játra, ledviny, střeva a vnitřní pohlavní orgány.

Co se děje s maminkou?

V těle maminky se dějí velké změny, které ale nejsou (především u prvorodiček) pro okolí vůbec patrné. I když se vám to možná nezdá, tak vězte, že vaše děloha se již zvětšila a je 2x tak velká, než bývala dříve. Kromě nárůstu dělohy je možné pozorovat i první lehké změny ve vaší váze. Zde samozřejmě záleží, zda trpíte nechutenstvím, nevolnostmi, či dokonce zvracením. Pokud vás nic podobného netrápí, je možné že vaše váha vzrostla o 0,5 až 1 kilogram. Vy sama si pravděpodobně všimnete zvětšení prsou.

Prsa bývají napjatá, těžká a objevují se stále viditelnější modré žilky. Další poměrně viditelnou změnou jsou bradavky, které ztmavnou. Již v tuto chvíli je vhodné začít mazat prsa a problematické partie (bříško, zadek a stehna) speciálním krémem proti striím, nebo alespoň pečujícím mlékem či olejem.

Díky těhotenství se vám také zrychlil metabolismus a srdeční frekvence zhruba o 25 %. Ale to ještě není vše. Po celé těhotenství se vám zvyšuje množství krve v těle - na konci těhotenství bude oproti běžnému stavu vyšší o 40 až 45 %, v tuto chvíli se jedná o 10% nárůst.

"Za sebe musím říct, že jsem si to těhotenství představovala daleko jednodušší. Doufala jsem, že se mi těhotenské nevolnosti vyhnou, ale bohužel to tak tedy vůbec nevypadá. Ráno vstanu a je mi špatně, večer jdu spát a je mi pořád špatně. Čas od času dokonce zvracím a všechno mi strašně smrdí. Chuť k jídlu se zcela vytratila, ale pokud nic nesním, je mi ještě hůř, takže mým hlavním denním úkolem je ujídat malé kousky jídla. Kromě toho jsem pořád neskutečně unavená a kolem 9. hodiny večerní musím jít spát. Opravdu se těším, až tohle zmizí. Ale obávám se, aby nebylo ještě hůře."

Holka nebo kluk?

"Strašně často přemýšlím nad tím, zda budeme mít holčičku nebo chlapečka. Manželovi je to úplně jedno a chtěl by, abychom se pohlaví miminka dozvěděli až po jeho narození. Chci mu udělat radost, ale nevím, jestli to zvládnu vydržet. Jsem od přírody strašně zvědavá osoba. Pohlaví miminka je dané samozřejmě hned při splynutí spermie s vajíčkem, ale ani pan doktor v tuhle chvíli podle ultrazvuku nemá šanci poznat pohlaví plodu. Ti nejlepší doktoři prý pohlaví poznají zhruba kolem 13. týdne těhotenství, ale spoléhat se na to zcela nedá. Většina rodičů se odpověď na otázku pohlaví dozví až na 'velkém' ultrazvuku ve 20. týdnu, a někteří dokonce ještě později. Ne každé miminko se totiž ukáže. Zatím to budu muset promyslet a uvidím, zda se necháme překvapit, nebo zda manžela ještě zpracuji."

A jak jste to měly s pohlavím miminka vy? Chtěly jste vědět? Nebo je tu dokonce někdo, kdo se nechal překvapit?

Čti celý článek
redakce
18. říj 2018 Čtené 418x

Kašel patří mezi vůbec nejčastější zdravotní potíže, které přivádějí pacienty do ordinací lékařů. Má širokou škálu příčin, přičemž nejčastější bývá onemocnění horních cest dýchacích. Obdobně pestrá, jako je paleta možných důvodů vzniku tohoto onemocnění, je i množství volně prodejných léků proti kašli. Jak se v jejich nabídce orientovat? Poradí vám MUDr. Michal Lazák a Hana Hoffmannová, šéfredaktorka časopisu dTest.

Kašel je přirozeným obranným mechanismem, kterým tělo reaguje na podráždění dýchacích cest. Prudkým proudem vzduchu se organismus reflexivně snaží zbavit všeho, co do dýchacích cest nepatří, ať už se jedná o dráždivý kouř, cizí mikroorganismy, prach, alergeny, drobná tělíska, nebo jiné dráždivé činitele.

Nejčastější příčinou kašle bývají záněty horních dýchacích cest, nicméně onemocnění, která kašel doprovází, existuje mnohem více. „Pro určení vhodného postupu je důležité rozlišit, zda se jedná o kašel akutní, nebo již o chronický stav. Kašel trvající déle než 4 týdny může totiž signalizovat mnohá závažná onemocnění a vyžaduje podrobné vyšetření lékařem,“ upozorňuje praktický lékař z Prahy MUDr. Michal Lazák. Každý z typů kašle vyžaduje jiný přístup a léčbu. Pro laika, který začal kašlat a zamíří do lékárny pro nějaké léky, bude ovšem podstatné rozlišit kašel suchý od produktivního (vlhkého) kašle.

Antitusika v boji proti suchému kašli

Suchý, dráždivý či neproduktivní kašel je způsoben otokem a překrvením sliznice v dýchacích cestách. Nemocný nevykašlává hlen a potýká se s opakovanými záchvaty kašle. Tento typ kašle je velmi obtěžující a pro pacienta vysilující. „Léčba suchého kašle spočívá především v jeho tlumení pomocí tzv. antitusik. Antitusika s obsahem kodeinu bývají v léčbě účinná, ale nejsou vhodná pro každého. Kodeinová antitusika by se neměla užívat bez porady s lékařem a jsou proto vázána na lékařský předpis,“ vysvětluje MUDr. Lazák. Nekodeinová, volně prodejná antitusika, jsou o poznání slabší
a většina z nich je vhodná i pro malé děti. Suchý kašel je typický pro první fázi akutních infekcí dýchacích cest a postupně přechází ve vlhký kašel.

Co dělat v případě suchého kašle u dětí?

  • Suchý kašel u dětí tlumte léky bez přídavku kodeinu
  • Dítě by mělo po malých dávkách pravidelně pít - ideálně vodu či lipový čaj. Zkusit můžete i lipový čaj a plicní směsi.
  • Priessnitzův obklad na krk je účinným pomocníkem.
  • Zvlhčujte vzduch v místnosti pomocí zvlhčovače nebo stačí položit mokrý ručník či hrnec s vodou na kamna.
  • Pravidelně větrejte a pusťte do místnosti čerstvý vzduch.
  • Zajistěte průchodnost dětského nosu. Především před spaním nechte dítě dobře vysmrkat, pokud je dítě moc malé, použijte odsávačku hlenů. Po vysmrkání nakapejte dítěti nosní kapky. Ty by měly snížit tvorbu hlenu, který  dráždí ke kašli při průtoku do krku.

Jak léčila kašel, svěřuje jedna z maminek na Modrém koníku: „Na suchý kašel jsme bohužel žádnou ideální metodu bez lékárny nenašli. Sice časem to s babskými radami povolilo, ale kdo se měl dívat několik dní na to tělíčko otřásající se bolestí při záchvatech. Ani cibule, ani česnek ani med - u tohoto dokonce podezíráme, že může dráždivý kašel mírně zhoršovat.“

Také další maminka přidává svou zkušenost: „Každé mé dítko mělo suchý dráždivý kašel (i v noci) asi 3 týdny. Vyzkoušeli jsme od cibule a česneku s medem po stoptusiny a jiné kapky. Zkrátka kdeco. Nejvíc nám ale zabral sirup Sinecod a během 2 dní bylo po kašli.“

Vlhký kašel léčí expektorancia a mukolytika

V průduškách a průdušnici se i za normálních okolností tvoří hlen, který slouží ke zvlhčování a čistění dýchacích cest. Při zánětu dýchacích cest se ovšem množství hlenu zvyšuje a nutí nemocného k vykašlávání. Celý proces se ztěžuje tím, že hlen bývá hustý a obtížně se vykašlává. Pokud jste zahlenění, při kašli ve vás chroptí nebo cítíte pověstný „knedlík v krku“, jde o vlhký – produktivní kašel. „Léčba vlhkého kašle je oproti tomu suchému odlišná. Kašel netlumíme, ale pomocí účinných látek ovlivňujeme viskozitu hlenu a množství produkovaného sekretu,“ popisuje MUDr. Lazák. K tomu napomáhají expektorancia a mukolytika.

Expektorancia snižují hustotu hlenu a podporují jeho tvorbu. Snáze se ho pak daří vykašlávat. Využívají k tomu buď účinky látky guaifenesin nebo výtažky z léčivých bylin jako je například eukalyptol, břečťan, jitrocel. „Volně prodejných mukolytik je na trhu hned několik desítek druhů v různých lékových formách od klasických tablet a tobolek, přes kapky, sirupy, roztoky, až po spreje. Obsahují vždy jednu z celkem pěti dostupných účinných látek – acetylcystein, bromhexin, karbocystein, erdostein a ambroxol,“ upřesňuje Hana Hoffmannová, šéfredaktorka časopisu dTest.

Mukolytika snižují hustotu a vazkost průduškového hlenu, usnadňují jeho vykašlávání, zlepšují průchodnost dýchacích cest a urychlují léčení. Mimo to působí i na snižování oxidačního stresu. Ten zjednodušeně řečeno vzniká jako důsledek nerovnováhy mezi množstvím volných radikálů a antioxidační kapacitou buněk. Pro expektorancia i mukolytika shodně platí, že se v léčbě nemají kombinovat s antitusiky.

Co dělat v případě vlhkého kašle u dětí? 

  • Opět dávejte dítěti pravidelně pít vodu a/nebo čaje.
  • Zvlhčování vzduchu platí i v případě vlhkého kašle.
  • Podávejte léky usnadňující odkašlávání (bylinné sirupy, léky rozpouštějící hlen - Bromhexin, Mucosolvan, ACC atd.)
  • Pokud nemá dítě chuť k jídlu, nenuťte ho. Raději volte menší porce lehce stravitelných potravin. 

„Kašel, průdušky, bronchitida, zápal plic, astma – to jsou slova se kterýma se potkám téměř při každé návštěvě pediatra. Léčba probíhá téměř stejně, i když pokaždé jinými antibiotiky či mukolytiky. Asi záleží na tom, která firma pediatra zrovna sponzoruje. A ze dveří nás vyprovází vždy stejnou větou. 'A hlavně ať hodně pije!! Hlavně teplý čaj! Nejlíp průduškový!' Terez tvrdí, že i kdyby si zlomila ruku, tak jí doktor doporučí zvýšit příjem tekutin...

V první řadě koupit vhodný prsní balzám. V lékárně jich dozajista najdete spoustu. Já ale chodím do zelené lékárny a kupuji Bio Eukalyptový balzám. Pro dospělé bych doporučila i masážní olej Devatero kvítí. Je rozhodně účinnější, ale pro dětskou pokožku i dráždivější. 

Další věc kterou doporučuji, kromě častého větrání, je nakapat do aromalampy vhodný éterický olejíček, který čistí a dezinfikuje vzduch a zároveň při inhalaci usnadňuje vykašlávání. Jak jsou eukalypt, tymián, jedle, borovice nebo smrk. Znám maminky, které si z mladých smrkových výhonků vaří smrkový med/sirup. To je panečku domácí lék na kašel.

A v neposlední řadě právě bylinkové čaje. Černý čaj je při kašli nevhodný, protože zahušťuje hlen. Stejně nevhodné jsou i mléčné výrobky. Moje maminka mi vařívala čaj z majoránky. Jak já ho nenáviděla!! V současné době najdete v lékárně spoustu hotových průduškových směsí. Už jen zbývá popřát pevné zdraví a abyste moje rady pokud možno vůbec nepotřebovali,“ přidává své rady jedna z maminek v diskuzi.

Upravte svůj denní režim

Kromě užívání léků může léčbu kašle podpořit i úprava režimu. „Snažte se být v klidu a vzdejte se fyzické námahy. Hodně pijte, nekuřte a jezte více ovoce a zeleniny. V místnosti nepřetápějte a udržujte v ní teplotu kolem 18 až 20 °C. Spěte s více podloženou hlavou. Účinným opatřením může být také zvlhčování vzduchu,“ doporučuje MUDr. Lazák. Při onemocnění dýchacích cest bývají další osvědčenou pomocí inhalace neboli vdechování vodní páry, která může být obohacena o sůl nebo léčivé byliny. Sliznice dýchacích cest se tím zvlhčí a teplem lépe prokrví. Opět existují domácí inhalační přístroje, pokud je však nevlastníte, vystačíte si se starou dobrou metodou našich prababiček – mísa s horkou vodou a ručníkem, pod kterým budete zhruba 10 minut několikrát denně inhalovat.

Zdroj:

https://www.dtest.cz/clanek-6866/leky-proti-kasli-cast-1

https://www.dtest.cz/clanek-6924/leky-proti-kasli-cast-2

https://www.babyonline.cz/nemoci-deti/kasel

Čti celý článek
redakce
17. říj 2018 Čtené 8420x

„Kojení v porodnici jsem vnímala jako přirozený proces, který probíhal v uvolněné a přátelské atmosféře,“ říká maminka z nemocnice v Havlíčkově Brodě, která tam rodila v roce 2014. Takhle si to asi přejeme všechny. Porod bude za námi. Konečně budeme mít svoje vysněné děťátko a kojení pro nás bude sice novým, ale příjemným zážitkem. Žádný stres, jen klidné a pohodové sžívání s naším miminkem.

K tomu, aby byly naše kojicí počátky co nejhladší, vytvořily Světová zdravotnická organizace a UNICEF už před mnoha lety skvěle propracovaný systém. Jeho základem je 10 kroků k úspěšnému kojení, které by měly dodržovat všechny porodnice.  Jde o tak základní věci, jako je například dobře proškolený personál, dostatek kontaktu maminky s dítětem, poskytování nejdůležitějších informací o kojení ve správný čas nebo praktickou pomoc s kojením.

Všech 10 kroků ovšem musí splněno naráz. Porušení třeba i jednoho může začátky kojení hodně znepříjemnit. V porodnici se toho totiž může pokazit hodně, ale právě dodržování těchto zásad zaručuje, že co nejvíc dětí odchází z porodnice výlučně kojených a že my samy z porodnice neodcházíme psychicky rozhozené a s nízkým sebevědomím. Bez toho aniž bychom věděly, jak své miminko nakojit. S nesprávnými informacemi a nevhodnými návyky, které nám kojení záhy zkomplikují.

Krásná teorie, horší praxe

Naše nemocnice, které se k dodržování 10 kroků k úspěšnému kojení dobrovolně zavázaly a nechaly se certifikovat Národním laktačním centrum vedeným Laktační ligou, nesou titul Baby-friendly Hospital. Dnes už je to většina porodnic. I přesto však platí, že 10 kroků mají zajišťovat všechny nemocnice. 

„Neustálý tlak, spěch, šahání na prsa, mačkání bradavek, vyhrožování, že mi dítě umře, když mu nedáme napít, opakování, jak mám špatná prsa a bradavky a nemám mléko.“ Maminka z Nemocnice Cheb (2016)

Průzkum mezi maminkami

Nezisková iniciativa Šestinedělky provedla v minulém roce průzkum mezi téměř 4.000 ženami. Možná jste jejich dotazník vyplnila i vy. Výsledky nejsou moc optimistické a ukazují, že ani jedna naše porodnice všech 10 kroků k úspěšnému kojení nedodržela. Bez ohledu na to, jestli má certifikát Baby-friendly Hospital nebo ne.

Výsledky ukázaly třeba to, že:    

  • 61 % žen nebylo hned po porodu v kontaktu kůže na kůži s dítětem po dobu alespoň jedné hodiny;
  • 55 % maminek nebylo s dítětem na pokoji v režimu rooming-in už od příchodu z porodního sálu;
  • 38 % žen personál do 6 hodin od porodu neposkytl informace o kojení a nenabídl pomoc s kojením;
  • 34 % žen nedostalo informace o správné poloze miminka při kojení nebo správném přisátí miminka;
  • 54 % žen personál neukázal, jak poznat, že dítě skutečně pije mléko z prsa;
  • 64 % žen nedostalo informaci, že mají kojit podle potřeb dítěte a 61 % žen bylo naopak doporučováno kojit dle časovému harmonogramu nebo po omezený počet minut;
  • 50 % dětí bylo v porodnici dokrmováno a 18 % dětí bylo dokrmováno bez informovaného souhlasu rodičů.

Zkušenosti maminek

V rámci dotazníku měly maminky možnost přidat i své konkrétní zkušenosti z porodnic. Část těchto komentářů máte možnost si přečíst i vy:

„Hrozný, sestra přišla, chytla miminko za krk a málem ho udusila u prsa, prý se přisaje. Malá řvala, vzdorovala se. Když začala pít, tak jí držela hlavu, aby se neodpojila a štípala jí do ramínka a držela prst pod bradou, že jí to nutí polykat. Mám z toho trauma ještě teď, když si na to vzpomenu.“ Maminka z Nemocnice Znojmo (2015)

„Moje zkušenost je, že všechny, které mi radily s kojením, mi u toho brutálně drtily bradavky a pokračovaly s tím i další dny, přestože jsem jim říkala, že tohle opravdu bolí (ragáda hned první den). Odpověď byla, že kojení bolí.“ Maminka ve Fakultní nemocnici v Motole (2015)

„Vrchní mi tak necitlivě zmáčkla prso, že jsem se bolestí málem počůrala.“
Maminka v Nemocnici Vyškov (2016)

„Z porodnice jsem se vrátila s modřinou na bradavce, kterou mi udělala jedna ze starších sester, když ji dávala dítěti do pusy se slovy: 'Kojení musí bolet'.“

Maminka ve Fakultní nemocnici Plzeň (2016)

Rozdílné rady

Často v dotaznících zmiňovaným problémem byly také rozdílné rady od personálu porodnice.

„Pro mne jako prvorodičku byly nejvíce matoucí rozdílné informace od různých sester. Jedna trvala na tom, že když nenakojím určité množství, mám jít pro dokrm, jiná řekla, ať prostě jen zkouším častěji přikládat.“ Maminka z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze – U sv. Apolináře (2015)

„Když jsem si stěžovala doktorce, že mi každá sestra říká něco jiného, přišla za mnou dotčená staniční s příručkami o kojení nedonošených dětí, že si je mám nastudovat. Přečetla jsem si je a zjistila, že většinu z toho nedodržují. Absurdní...“ Maminka v Klaudiánově nemocnici v Mladá Boleslav (2015)

„Za nejhorší považuji rozdílné informace, kdy jedna směna sester tvrdila jedno, druhá druhé a vlastně pokaždé jsem se dozvěděla 10 důvodů, proč mi to nejde. S odstupem času a více informací se tam našly i dobré rady, ale pro zmatenou prvorodičku to bylo velmi těžké.“ Maminka ve Fakultní nemocnici Brno – Bohunice (2015)

A to už vůbec nemluvě o tlaku na přibývání dítěte, stresujícím (a zbytečném) vážení dítěte před kojením a po něm nebo třeba dokrmováním dětí z velmi malicherných důvodů, někdy aniž by se sestry alespoň zeptaly předem maminek (jedna to zjistila díky zapomenuté lahvi v postýlce dítěte, jiná ze zdravotní dokumentace položené na posteli před vizitou nebo třeba od jiné směny sester apod.). Průzkum taky ukázal, jak časté je naprosto předpotopní nucení ke kojení po třech hodinách nebo jak těžký mohou mít přístup k vlastním dětem maminky po císařském řezu.

Pár tipů do porodnice

Ať už míříte do jakékoliv porodnice, rozhodně neuděláte chybu, když se na kojení pořádně připravíte. Naprostým základem je kurz v těhotenství, kde se dozvíte, jak alespoň teoreticky funguje a jak podpořit tvorbu mateřského mléka. Můžete si taky najít nějakou podpůrnou skupinu pro kojících maminky a jít se tam podívat už v těhotenství. Vidět kojení naživo je k nezaplacení.

Pokud budete mít svůj porodní plán, pak do něj můžete dopsat pár bodů i ke kojení. Třeba to, že uvítáte co největší kontakt s miminkem, praktickou pomoc s kojením a nedokrmování. Pokud bude dokrmování opravdu nezbytně potřeba, pak jen mateřským mlékem a pomocí kádinky (pokud se dítě nepřisává) nebo cévky do prsu (pokud se přisává).

Mnohé ženy se pořádně rozkojí až v klidu a pohodlí domova, takže zůstávat dlouho v porodnici taky není úplně nejšťastnější. V neposlední řadě je nesmírně důležité mít svou laktační poradkyni nebo porodní asistentku, která může kdykoliv přispěchat na pomoc. Už jen podpora a uklidnění po telefonu mohou udělat zázraky. Natož když vás pak i navštíví a zkontroluje kojicí techniku.

Držíme vám palce!

Zdroj:

http://sestinedelky.cz/wp-content/uploads/2017/03/Celorepublikov%C3%A9-v%C3%BDsledky-pr%C5%AFzkumu-VF.pdf/

http://sestinedelky.cz/wp-content/uploads/2017/03/V%C3%BDb%C4%9Br-z-koment%C3%A1%C5%99%C5%AF-VF.pdf/

Čti celý článek
redakce
16. říj 2018 Čtené 12255x

"S manželem jsme se krátce po svatbě rozhodli pro další krok - potomka. Protože jsem věděla, že to nepůjde bez komplikací, doktor ke mně přistupoval již od začátku jako k problematickému případu. Cykly jsme museli vyvolávat. Na začátku Agolutin, který měl vyvolat menses, clostylbegyt měl na starosti růst a zrání vajíček, po ovulaci a styku zase Duphaston atd.," vzpomíná na začátky Lenka.

Pojďme se ale nejdříve podívat na pojem utajený porod. Tento pojem se často zaměňuje s anonymním porodem. Rozdíl je v tom, že při anonymním porodu není známa identita matky. U utajeného porodu známa je, ale je utajena. Žena má právo požádat o utajený porod v jakékoli porodnici, kde před očima svědků, které tvoří zdravotní sestra a lékař, podepíše žádost, jež je uchovaná ve zdravotní dokumentaci, kde není totožnost matky (jméno, příjmení, rodné číslo) ani data přijetí do nemocnice a porodu. Po odchodu ženy z porodnice jsou veškeré dokumenty zapečetěny. Rozpečetit tyto dokumenty lze jen po povolení soudu.

Cesta k rodičovství

Po několika neúspěšných pokusech o otěhotněním jí doktor po relativně krátké době poslal na laparoskopii. Když seděla u něj v ordinaci s výsledky v ruce, v kolonce "diagnóza" bylo napsáno "ženská neplodnost, blíže neurčená", vyvstala otázka - co bude dál?

"Nevěděli jsem, co chceme, ale věděla jsem, co nechceme - jít do centra asistované reprodukce. Vědělo jsem, že bude následovat rozhovor s mým manželem. Byla jsem rozhodnutá, že touto cestou se ubírat nemíním. Když člověk opomene náladovost, změny libida, váhy a ostatních věcí spojených s nepřetržitým užíváním nějakých hormonálních léků, je zde další, mnohem důležitější věc - a to je váš vztah. Ať už by byla moje touha po dítěti jakákoliv, náš vztah jsem tomu obětovat nehodlala. Ze sexu se stala povinnosti - povinný čas abstinence, povinný styk v určených intervalech. Neumím si představit, jak někdo může něco obdobné prožívat několik let a nezbláznit se. Ještě k tomu, když výsledek nikdy není zaručen. Je to jako mít 200 korun a koupit si za ně los. Buď vyhrajete majlant nebo vám nezůstane ani na rohlíky. Za sebe jsem byla rozhodnuta - to co máme je příliš cenné na to, abych s tím hrála vabank. Manželství mé kamarádky se rozpadl přesně kvůli tomuto."

Formuláře a testy

Paradoxně ten, kdo se k adopci postavil ze začátku odmítavě, byl manžel. Přestože muži nejsou těhotní, nenosí dítě pod srdcem 9 měsíců, je pro ně obtížnější přijmout fakt, že dítě, které vychovávají, není jejich biologický potomek. Nakonec se však rozhodli, že než padne definitivní ne, alespoň si o tom zjistí více. Zamířili na Úřad práce.

"Byli jsme tam za exoty. Za mahagonovým stolem z dob dávno minulých seděla úřednice. Srkala kávu a dívala na nás jak na zjevení, když jsme se jí s úsměvem ptali, co je to ta adopce a co bychom k tomu potřebovali. A tak jsme dostali malý rychlokurz, dva dotazníky a kopu podkladů. Odcházeli jsme, majíc v hlavě ještě větší hokej, než když jsme tam přišli. Padaly slova jako osvojení, náhradní rodinná péče, zprostředkování pěstounské péče a podobně a vůbec jsem v tom neviděla rozdíl," vzpomíná Lenka.

Čekalo je vyplňování dotazníků, zařizování, potvrzení od lékaře, od zaměstnavatele a taktéž uvést, o jaký druh péče mají zájem. Toužili po rodině a srdci nejblíže jim tak bylo osvojení. Pro nás laiky adopce. Je to to, po čem toužili. Při adopci by měli s adoptovaným dítětem stejný vztah, jako mají rodiče se svými vlastními dětmi - stejné povinnosti i práva. Devět měsíců oboustranné zkušební doby završí odklepnutí soudu a osvojenec dostane nový rodný list a nové příjmení. Ale to jsme zašli příliš daleko, k novému příjmení je čekala ještě dlouhá cesta.

Příprava na rodičovství

Když máte první papírování splněné, na řadě je další krok a to je příprava. Přípravné kurzy pro budoucí náhradní rodiče zajišťuje příslušný krajský úřad nebo odborná organizace pověřená k přípravě žadatelů.

"Představa, jak mě nějaká 'vesnická' psycholožka poučuje o životě, byla pro mě více než děsivá. Nechápala jsem, co užitečného mi může přinést do života a proč právě my - dva vzdělaní lidé z úplných rodin s pevnými základy, tohle musíme absolvovat. První byly psychotesty a nesly logo Československého institutu vzdělávání (nebo něčeho podobného) a psal se na nich rok 1982. Protočila jsem oči. Vždyť to jsem ještě nebyla ani na světě! Následně jsme kreslili postavy, stromy a lodičky . Člověk v tom hledá strašnou logiku, ale logika v tom není," objasňuje Lenka.

Není to kvíz ani soutěž. Jednáte podle pocitů. Nejsou dobré, ani špatné odpovědi. Jsou jen ty vaše. Snažit se to podvádět je něco jako se snažit přechytračit osobnostní test na pracovním pohovoru. Jednoduše na to přijdou a ve finále to z vás udělá lháře. Navzdory obavám jim to dalo mnoho. Pochopili, že tyto děti jsou jiné. Jsou to děti, se kterými se život nemazlil a nesplňují standardní vzorce chování. Jsou jako cenný křišťálový kalich rozbitý na tisíce kousků a slepený jemným lepidlem. Máte len jednu šanci, jak to nezkazit. Více jich nedostanete.

"Pamatuji si, jakoby to bylo dnes, když jsme seděli  v ošuntělý křeslech paní psycholožky, které ještě pamatovaly minulý politický režim a držíc se za ruce jsme čekali, co paní psycholožka napsala. Její závěry byly až mrazivě přesné a závěrečné 'doporučuji' nás hřálo na duši jako balzám, když jsme odcházeli z její kanceláře," s dojetím vzpomíná Lenka. Zanedlouho přišel dopis, že byli zařazeni do databáze pro uchazeče o zprostředkování náhradní rodinné péče.

Vánoční překvapení

Neuplynul ani rok, když jim zazvonil telefon. Byly Vánoce. Lenka, opřená o kuchyňskou linku se dívala ven oknem, zvedla telefon a automaticky se ohlásila 'Prosím?' Volali z Úřadu práce.

"Až mě zamrazilo, protože jako čerstvě nezaměstnaná, lekla jsem se, že jsem zmeškala termín. Kvůli vánočnímu shonu jsem si neuměla rychle vzpomenout, kdy se mám vlastně hlásit na úřadě.

'Ještě máte zájem o zprostředkování?' Zazněl hlas paní v telefonu.

'Jaké zprostředkování?' Nechápala jsem, co po mně paní chce. Co jsem nestihla, nějaký termín?

'Jste tam?' Zazněl tentýž hlas.

'Jsem, jsem,' vykoktala jsem ze sebe.

'O zprostředkování?' Evidentně jsem zaskočila zase já ji.

'O zprostředkování náhradní rodinné péče ...'

Nečekala jsem to. Je to, jako když se díváte na těhotenský test a už ani nedoufáte v jiný výsledek, pouze jednu čárku. A najednou jsou tam dvě. Toto je něco podobného, jen se to děje telefonicky,"
se smíchem dodává Lenka

Vykoktala ze sebe něco ve smyslu, že je nezaměstnaná a proto si to hned nespojila. Po pokáráni a připomenutí stati z Rozhodnutí o zařazení do databáze uchazečů, v níž se zavazujete, že jste povinni jakoukoliv změnu nahlásit, řekla, že hledají rodinu pro dítě z utajeného porodu a i když ještě nejsme na řadě, tak v takovém případě, kdy některé páry o toto vysloveně nemají zájem, se přeskakuje.

I když byste se mohli pozastavit nad tím, proč někteří nechtějí děťátko z utajeného porodu, kdy je maličké a můžete si ho vychovat už prakticky od porodnice, důvod je jednoduchý. Kromě toho, že původ dítěte, jakož i rodinná anamnéza a stav matky v těhotenství není dohledatelný, biologická matka má právo se do 6 týdnů vrátit a rozmyslet si to. A vzít vám nového člena rodiny přímo z náruče. Taková rána je snad nejhorší.

"Naši lásku jsem si zamilovala na první pohled. Byla maličká jako Paleček, zranitelná a od prvního pohledu jsme věděli, že je úplně jedno, čí buňky byly na začátku. Zda naše nebo cizí. Jediný dotyk její maličké ručky znamenal víc, než si kdo může představit. Každý má tendenci ohánět se větami: 'Dokud to nezažiješ, nepochopíš.' 'Dokud nemáš vlastní děti, nepochopíš.' 'Dokud nejsi těhotná, nepochopíš.' A proto tyto věty použiju i já - je to vzkaz pro všechny, kteří tvrdí, že cizí dítě nemůžete mít rádi stejně jako vlastní. Chtěla bych vám jen říci - dokud to nezažijete, nikdy to nemůžete pochopit..."

Dnes má jejich adoptovaná dcerka i bratra, který se ohlásil u maminky v bříšku pár měsíců poté, co si osvojili dcerku. Jak se říká, boží cesty jsou nevyzpytatelné.

Zdroj: 

sancedetem.cz

Čti celý článek
redakce
15. říj 2018 Čtené 5325x

„Také mám nadané dítě a je a byl to boj. Od malička projevoval nadání, hlavně matematické, ale bystrý byl všeobecně. Syn miluje děti, jenže děti si s ním nechtěly až tak moc hrát, byl a je prostě jiný. První školka byla hrůza...”

Nadané nebo mimořádně nadané dítě? Zní to jako sen každého rodiče. To, že je dítě v něčem nadprůměrné, je příjemné a určité věci v každodenním životě to ulehčí. Ale v těchto případech bývají složky osobnosti rozloženy nerovnoměrně. To znamená, že v jiných oblastech může být dítě podprůměrné. Takže život s nadaným nebo mimořádně nadaným dítětem není tak lehký, jak se na první pohled zdá.

Nadání není jen o vysokém IQ, zahrnuje více faktorů. Navíc se u každého může projevovat jinak. Například Americká národní asociace pro nadané definuje nadání takto: „Za nadané jsou považováni ti, kteří vykazují mimořádnou úroveň schopností (definovaných jako výjimečné schopnosti uvažovat a učit se) nebo dovedností (podávají výkony mezi deseti a méně procenty nejlepších) v jedné nebo více oblastech… Vývoj schopnosti nebo talentu je celoživotní proces. U malých dětí se nadání může projevit vynikajícím výkonem v testech a/nebo v jiných úkolech, případně jako schopnost rychle se učit ve srovnání s vrstevníky, nebo jako mimořádný výkon v určité oblasti. V průběhu zrání, od dětství k adolescenci, se však primární charakteristikou nadání stává mimořádný výkon v určité oblasti (doméně) a vysoká míra motivace.“

Mít nadané dítě není jednoduché

„Také mám nadané dítě a je a byl to boj. Od malička projevoval nadání, hlavně matematické, ale bystrý byl všeobecně. Syn miluje děti, jenže děti si s ním nechtěly až tak moc hrát, byl a je prostě jiný. První školka byla hrůza. Učitelky byly moc hodné, ale dětí moc a tak se syn víceméně snažil zapadnout. Do školky chodil rád, nechtěl ani domů, ale často mi pak doma brečel, že ho tam děti svým způsobem šikanují. Zkrátka nezapadl. Tím, jak hodně nad vším dumá a hloubá, tak je pomalý v sebeobsluze (oblékání, jídlo apod.).


Pak jsme se přestěhovali a protože místní školka byla plná, začal chodit do soukromé, anglické. Paní ředitelka jezdila na školení NTC do Mensy a hlavně se dětem opravdu věnovala. Syn už v té době dlouho četl, tak ho i zapojovala do výuky ostatních dětí, předčítal jim pohádky, dětem na přání četl jídelníček, zkrátka naprosto nelituji jediné vynaložené koruny a nejraději bych ho tam nechala chodit pořád.


Teď je syn ve druhé třídě, ve škole se druhým rokem nudí (začínají počítat po desítkách do stovky a on už zvládá např. 15324+65473, násobit, chápe zlomky a desetinná čísla apod.), psát umí a čte od tří, čtyř let (naučil se sám). Po několika návštěvách školy má od letoška jednu hodinu navíc matematiky/ logického myšlení, což si myslím, že je málo. Každopádně několik hodin týdně se mu věnuji i já a ještě mu platím pána, který doučuje matematiku deváťáky a středoškoláky a spolu dělají opět logické úlohy, povídají si o přírodě, vesmíru, hrají šachy. Jezdí k nám cca jednou týdně na tři hodiny. Syn je konečně trochu spokojený, i když je mi líto času, který zbytečně tráví ve škole. Co je výhoda školy, že se dokonale začlenil sociálně, jsou ve třídě super parta a vzájemně drží pospolu, už není odpadlík.”


Nadané/ mimořádně nadané dítě je jiné už odmala

Každé dítě je individuální, stejně tak to platí i pro děti nadané. Ve většině oblastí se projevují stejně jako jejich vrstevníci. V některých oblastech na tom mohou být dokonce hůře. Některé charakteristiky ale mívají společné.

Prvním znakem bývá dřívější vývoj řeči. To, co běžně umí říct dítě v roce a půl, umí nadané dítě v roce. Jeho slovní zásoba je bohatá, brzy tvoří složitá souvětí a používá správně gramatiku.

Nadané děti se naučí číst před čtvrtým rokem a velmi brzy se naučí také psát. Tento vývoj je spontánní, nikdo je nenutí, naučí se to přirozeně samy. Některé děti umí již v 10 měsících abecedu a znají čísla, ačkoli ještě ani nemluví.

Tyto děti mívají jiné zájmy než jejich vrstevníci. Většinou jde o zájmy rozumové, kdy je neuspokojí jednoduchá odpověď, zajímají se o podstatu věci, proč a jak co vzniklo. Když je něco zajímá, jdou velmi do hloubky, což jejich vrstevníci nechápou. Těžko se jim s běžnými dětmi povídá a často si nenajdou ve třídě žádného kamaráda. Preferují jiné hračky, například naučné hry nebo encyklopedie.

Typická je také velmi dobrá schopnost koncentrace pozornosti na právě prováděnou věc. Neradi přeskakují z jedné činnosti na druhou. Raději dodělají první úkol a až potom jdou dělat další. Mají velmi dobrou paměť, jsou zvídaví, perfekcionističtí, vysoce kritičtí (nejen ke druhým, ale i k sobě samým), mají velký smysl pro humor.

Vrstevníci je často nechápou. Nadaní, zvláště pak mimořádně nadaní, mívají vyhraněné názory, které rádi obhajují a prezentují, lpí na dodržování morálních pravidel, plnění slibů. Pokud to tak není, svůj nesouhlas dávají znatelně najevo. Soužití s takovým dítětem není vždy lehké jak pro ostatní spolužáky, tak pro učitele.

Ne každé nadané dítě vykazuje všechny  výše uvedené projevy. Skupina nadaných a mimořádně nadaných je vnitřně různorodá. Nadání se může projevit v různých oblastech. Může jít o nadání v oblasti:

  • obecné intelektové schopnosti
  • specifické akademické schopnosti (vědci)
  • kreativního a produktivního myšlení
  • vůdcovské schopnosti
  • umělecké schopnosti (malíři, hudebníci)
  • psychomotorické schopnosti (sportovci, tanečníci)

Dvojí výjimečnost

Dvojí výjimečnost označuje skupinu lidí, kteří jsou nadaní a zároveň k tomu mají ještě další diagnózu. Nejčastěji jde o Aspergerův syndrom, poruchy učení (dyslexie, dysgrafie a jiné) nebo poruchy chování a smyslové (zrakové, sluchové) nebo tělesné postižení.

Kde vám zjistí, jestli je vaše dítě nadané

Zdá se vám, že máte nadané dítě? Vykazuje některé z výše uvedených charakteristik? Nechat otestovat jej můžete například v Mense, kde je možné podstoupit test IQ pro děti od 5 let. Dále je možné zajít do pedagogicko psychologické poradny, kde provádí testy na rozpoznání nadání.

„Mám obě děti nadané (každé jinak) a je to občas boj - jak s autoritami (psychologové, školy/ školky), tak s nimi. Rozhodně je potřeba najít psychologa zabývajícího se nadanými dětmi a také je potřeba individuální přístup k dítěti. My jsme měli štěstí jak na diagnostiku, tak i na školu, takže mají obě děti upravené vzdělávací plány a v určitých oblastech i individuální přístup - na normálně fungující ZŠ by časem přestaly by svá nadání rozvíjet,” přidává svůj díl do diskuze jedna z maminek. 

Inteligenční kvocient, nebi-li IQ, je pouze jedním z ukazatelů, jestli se u vašeho dítěte jedná o nadání. Za nadané děti se považují ty, které mají hodnotu IQ mezi 115- 129, což je okolo 10- 12 % populace. Za mimořádně nadané pak ty, co mají IQ mezi 130- 169, těch je v populaci pouze 2-3 %.

Rozvoj sociální oblasti u nadaných dětí vyzdvihuje další maminka v diskuzi: „Máme obě děti nadané, prošly testováním Mensy a obě navstěvují klub nadaných dětí při jejich školce a škole. Je potřeba u těchto dětí, aspoň podle mého, rozvíjet hlavně sociální oblast. Ony sice hodně věcí ví dopředu, ale občas jsou jiné v komunikaci s vrstevníky. Jsou víc uzavření do sebe, někdy jsou mimo realitu. Máme zatím štěstí i ve školce i ve škole, že jsme natrefili na fajn učitelky, které jsou jim oporou. Vždy je něco, co je zaujme, i když toho hodně umí.”

Jak řešit vzdělávání nadaných

Pro nadané děti existují například speciální třídy při běžných školách, tzv. třídy pro nadané a mimořádně nadané děti. Vybírat můžete ze škol, které spolupracují s Mensou. Tento titul získá základní a střední škola, která se nadstandardně věnuje práci s nadanými dětmi. Dále může dítě získat individuální vzdělávací plán, přeskočit do vyššího ročníku nebo chodit do své třídy, kam patří a ve vyšším ročníku navštěvovat pouze vybrané předměty, například matematiku. Najít se dají i různé kroužky pro nadané děti. Právě Mensa pořádá kluby pro nadané děti, jejichž cílem je včas podchytit skupinu velmi nadaných dětí a poskytnout jim nadstandardní rozvoj a rozšiřování obzorů.

„Syn se taky sám naučil číst ve 3 a třičtvrtě roku, na PC psal ve 4. Ve školce ho naštěstí do ničeho nenutili, občas dětem vysvětlil počítání a jinak si tam tři roky četl. Dnes chodí do speciální třídy pro nadané děti s individuálním plánem a jsme moc spokojení, protože se učí to, co v běžné ZŠ není. Neumím si představit, že by byl "srovnáván" v běžné třídě. Byl by otrávený ze školy velmi rychle. Důležitější je dát dítě do dobré školy, ta školka se dá přežít, ale běžná škola by mohla být průšvih.”

Pokud máte nadané dítě, je potřeba to odhalit a začít s ním pracovat, respektive nenechat ho usnout na vavřínech. Pokud se nadané dítě nerozvíjí a přistupuje se k němu jako k běžnému dítěti, tak ztrácí svůj potenciál. Takové dítě se takzvaně srovná s ostatními a to je škoda. Je třeba i vybrat dobrou pedagogicko psychologickou poradnu, kde opravdu umí rozpoznat nadané děti a pracovat s nimi.

To se bohužel nepodařilo jedné mamince, která napsala do diskuze: „Moje dcera uměla písmenka od 2 let, plynně četla od 4 let. Ve třech letech začala hrát na housle, v pěti letech uměla vyjmenovaná slova atd. Ve školce teda problém nebyl, ve třídě byly děti od tří let až po předškoláky, tak vždycky spíš inklinovala k těm starším. Problém to byl až v době, kdy sama byla předškolák. To se potom nudila. Hodně ale záleží na učitelce a jejím přístupu. Ta naše byla ráda, že dceru může pověřit různými úkoly. Četla dětem před spaním nebo pomáhala malým s oblékáním. Cítila se potom důležitě. V Mense ani na měření IQ teda nebyla, ale v PPP nám řekli, že to nic výjimečného není a že se časem srovná s ostatními dětmi. A měli pravdu. Teď je jí 13, ve škole má samé jedničky, ale nijak výjimečně oproti ostatním nevyniká. Normální šikovná holka.”

Nadané dítě se nemusí poznat hned na první pohled, protože například ve škole nemusí vždy podávat nadprůměrné výkony. Často je tomu právě naopak, v některých předmětech je podprůměrné. Tyto děti mohou mít také další přidružená onemocnění, jako třeba potíže se čtením nebo psaním. Proto je důležité správně a včas nadané a mimořádně nadané děti odhalit a začít s nimi optimálně pracovat. Jen tak je možné, aby se jejich nadání projevilo v plné míře. Do budoucna z nich potom mohou vyrůst skvělí sportovci, třeba olympijští vítězové, vědci, výborní lékaři nebo hudebníci.

Zdroj:

nadanedeti.cz

deti.mensa.cz

babyweb.cz

nuv.cz

sancedetem.cz

Čti celý článek
redakce
14. říj 2018 Čtené 2361x

„Bydlím v Praze, takže jsem měla možnost širšího výběru. Vytipovala jsem si 3 vyhlášené porodnice, zajímala jsem se hlavně o kvalitu lékařské péče a kvalitní neonatologii. Prostě jsem chtěla mít jistotu, že když nastane nějaká komplikace, jsem já i malá v dobrých rukou. Nakonec jsem si vybrala na základě doporučení kamarádky. Měla jsem obrovské štěstí na porodní asistentku. Šestinedělí žádný zázrak, ale měla jsem nadstandard (s druhou dcerou dokonce luxus jednolůžkového pokoje), tak to šlo zvládnout. Trochu mi chyběl individuální přístup, měla jsem problémy s kojením. Vím, že jiné porodnice mají na šestinedělí lepší zázemí, možnost přespání partnera (tu bych ocenila) atd., ale jak říkám, upřednostnila jsem kvalitní lékařskou péči před hotelovými službami.”

Jednou z věcí, kterou jako nastávající maminka řešíte, je výběr té správné porodnice. Většinou se ženy rozhodují podle dostupnosti, vybírají tedy tu, která je nejblíže jejich místu bydliště, aby nemusely daleko cestovat. Ale ve hře je spousta dalších kritérií, podle kterých se můžete rozhodovat. Každá jsme jiná, tak se samozřejmě budou lišit i naše požadavky a očekávání, ale pojďme se podívat na to, co je dobré si o porodnici zjistit a podle čeho se můžete rozhodovat.

Pokud chcete rodit v Praze, musíte se v porodnici registrovat

Dříve se to neřešilo a nastávající maminky jezdily rodit do nejbližší porodnice. Dnes je to jiné, máme spoustu možností. Jako nastávající maminka se můžete sama rozhodnout v jaké porodnici chcete rodit. Je jen na vás, jakou si vyberete a v případě nějaké vzdálenější musíte počítat s tím, že budete potřebovat více času na cestu, tedy muset vyjet dříve. Případně budete jezdit i na kontroly před porodem nebo vás v průběhu porodu mohou ještě poslat domů, že to tak rychle nebude a podobně. Můžete se tak dost najezdit.

V Praze je nutná registrace. Je nezbytné se do vámi vybrané porodnice registrovat buď osobně nebo prostřednictvím online formuláře. Počítejte s tím, že to bude chtít pevné nervy, nemusí se to podařit hned napoprvé, protože počet registrací na den je omezený.

„Pro mě třeba bylo dost zásadní soukromí - je zde společná hekárna nebo samostatný porodní pokoj, kde tráví rodička celou dobu porodu (tj. první i druhou dobu)? Může být otec přítomný po celou dobu porodu? Lze si vzít k porodu vlastní PA? Po porodu bych řešila možnost nadstandardního pokoje versus klasického pokoje - po kolika jsou běžně maminky na pokoji? Mají společné nebo vlastní sociálky? Je možnost návštěv na pokoji nebo jen na chodbě? Jaké jsou návštěvní hodiny? Je možnost přespání partnera? Z hlediska péče - umožňují alternativní dokrm v případě potřeby (stříkačka místo lahve)? U mého porodu byly zrovna ty 'hotelové služby' ve finále docela zásadní, rozhodně přispěly k tomu, že jsme si to užili hned od začátku všichni tři jako rodina. Ale každá to máme jinak a každá si to musíme rozmyslet sama za sebe.”

I když si vyberete tu pravou porodnici pro vás, může se bohužel stát, že v den, kdy přijedete rodit, bude už kapacita zaplněná a mohou vás poslat jinam (proto je dobré si do porodnice zavolat, zda mají volno). Nebo bude nutné vás v případě komplikací dopravit do porodnice sanitkou a ta vás zaveze do spádové porodnice, v případě plné kapacity do jiné nejbližší. S tím se bohužel nedá nic dělat, ale je větší pravděpodobnost, že vám to vyjde. Takže určitě věnujte nějaký ten čas tomu, že popřemýšlíte, jak byste chtěla, aby váš porod probíhal a podle toho vyberte porodnici, kde se budete v onen důležitý den cítit příjemně a v pohodě.

Poporodní péče je důležitá

Přístup k porodům je v každé porodnici jiný. Jiný bude ve velké fakultní porodnici a jiný v malé porodnici na menším městě. Rozdílná je také poporodní péče, případně to, jaké má porodnice možnosti při komplikovaných porodech, předčasných porodech a podobně. Přirozený porod koncem pánevním nebo VBAC (přirozený porod po porodu císařským řezem) vám také neumožní všude.

„Pro mě byla číslo jedna péče o novorozence, to znamená dobrá neonatologie + zázemí nemocnice, kdyby byl jakýkoliv problém. Já bych si raději vybrala 'fabriku na děti', kde v případě nenadálých okolností něco vyřeší, než porod v 'domácím' prostředí s intimním osvětlením a aromalampou.”

Nejdříve si ujasněte, jak byste chtěla, aby váš porod probíhal a co od něj očekáváte. Chcete co nejpřirozenější porod? Je pro vás prioritou nadstandardní porodní sál a následně pokoj? Nebo co nejkvalitnější neonatologická péče v případě možných komplikací?

„Já si přeji přirozený porod v příjemném prostředí, kam si právě mohu vzít aromalampu a využít intimní osvětlení a pokud by se nedej bože stalo něco krizového, tak aby měli JIP pro novorozence. Také, kde by mi byl umožněn ambulantní porod, který neplánuji podstoupit, ale jsou to dobrá zadní vrátka. Vzhledem k tomu, že v mém městě se do porodnice neregistruje, tak mám ve výběru dvě porodnice, jedna je daleko, druhá blízko. Takže se rozhodnu až to bude aktuální. Taky mi hodně šlo o kvalitu péče v šestinedělí a důraz na kojení. Podstatnou roli v tom hrála ukázka porodnice, protože navštívit porodní sály a pokoje vidím jako velikánskou výhodu.”

Co je dobré si zjistit

Zjistěte si co nejvíce informací, navštivte vámi vybrané porodnice a ptejte se na vše, co vás zajímá. Můžete se zajímat například o to:

  • jak probíhá “běžný porod”
  • zda je možné mít porodní plán a jak k němu přistupují
  • zda je možný doprovod u porodu, přítomnost duly
  • jaké jsou možnosti tlumení bolesti během první doby porodní (vana, gymnastické míče, sprcha), zda umožňují volný pohyb rodičky
  • jestli je možné využít epidurál, kolik případně stojí a jaké jsou pro to podmínky
  • zda umožňují volbu jiné porodní polohy než je v polosedu (v sedě, na všech čtyřech, v kleče), případně možnost porodu do vody
  • jaká je statistika epiziotomií (nástřihů hráze) a v jakých případech ji provádí
  • jaká je statistika císařských řezů
  • jak přistupují k porodům koncem pánevním a VBAC (pokud je to pro vás aktuální)
  • jestli je možný bonding (kontakt miminka s rodiči v prvních hodinách po porodu) a rooming in (nepřetržitý kontakt miminka s maminkou)
  • jaká je úroveň neonatologické péče, jaké mají vybavení pro případ komplikací, předčasných porodů apod.
  • zda je možnost nadstandardního porodního sálu a pokoje na oddělení šestinedělí, kolik tato služba stojí
  • zda jsou na pokoji společné nebo vlastní toalety a sprchy
  • jakým způsobem podporují kojení
  • zda je možnost ambulantního porodu (pokud chcete takový druh porodu)
  • po kolika dnech po porodu pouští domů
  • jestli pořádají předporodní kurzy a prohlídky porodních sálů a kolik tyto služby stojí

Často si také rodičky vybírají porodnici na doporučení svých známých nebo kamarádek. Osobní zkušenost je vždycky fajn. Ale každý porod je jiný, takže to, že byla kamarádka někde spokojená nemusí platit pro vás a naopak.

Srovnejte si pro a proti vybraných porodnic a vaše priority a podle toho se rozhodněte. Vaše rozhodnutí je vaše rozhodnutí a není špatné, hlavně, abyste vy i miminko byli spokojení.

Neonatologické oddělení neboli novorozenecké oddělení 

„Doporučuji ověřit si nejen reference ohledně porodního sálu a podobně, ale také se podívat, jaké má reference neonatologie. Nikdy nevíte, co se může stát (vlastní zkušenost s předčasným porodem). Určitě bych doporučila jet do porodnice, kde budete mít pro sebe porodní pokoj. Nadstandard je po porodu také dobrá věc, ale je dobré položit si otázku, jestli vydržíte být na pokoji několik dní jenom sama s miminkem nebo oceníte společnost? Ověřila bych také, jestli bude porodnice opravdu respektovat porodní plán. V mnou vybrané porodnici mají uvedeno, že porodní plán respektují vždy, pokud to situace dovolí. Při prvním porodu jsem ho měla, ale protože jsem byla prvorodička, tak se mě nikdo na nic neptal a já nevěděla, do čeho jdu, tak jsem se neozvala. Většinou, pokud chcete mít pobyt v porodnici příjemný, nesmíte se bát ozvat a říct jim, co chcete. Bez ohledu na reference totiž u každé porodnice záleží, na koho ten den natrefíte a jakou bude mít zrovna náladu.”

Z obecných diskuzí o výběru porodnice vyplývá, že nejčastějším kritériem pro výběr je úroveň neonatologické péče. Nastávající maminky preferují nemocnice, kde mají dostatečné vybavení pro případ komplikací u porodu a nebo předčasného porodu. Chtějí mít jistotu, že o jejich čerstvě narozené miminko bude v případě nutnosti nejlépe postaráno.

Každá jsme jiná, každá máme jiný průběh těhotenství, stejně tak i přání a očekávání ohledně porodu. Podle čeho jste si vybíraly porodnici vy? Podělte se v komentářích a třeba tak usnadníte nějaké nastávající mamince její rozhodování.

Čti celý článek
redakce
13. říj 2018 Čtené 1438x

„Dáme-li dětem důvěru a svobodu učit se přirozeně, budeme-li je respektovat jako plnohodnotné bytosti a ne jako prázdné nádoby, které je třeba naplnit, uděláme první krok k tomu, aby z nich vyrostli spokojení dospělí,” říká Zdeňka Staňková z Asociace svoboda učení, která vzdělává svoji dceru doma a obě jsou tak prý velmi spokojené.

Domácí vzdělávání je jednou z alternativ ke klasickému vzdělávání ve škole. Mimo školu bylo ve školním roce 2016/2017 vzděláváno 2067 žáků. Je to hrstka z celkového počtu dětí chodících do školy, ale podle statistik rok od roku počet doma vzdělávaných dětí roste. Je to tedy čím dál více populárnější systém vzdělávání. A rozhodně není jen pro eko-bio rodiče. Co domácí vzdělávání obnáší? Co je potřeba zařídit? A je to vhodné pro každého?

Kdo může děti učit doma

Domácí vzdělávání je plnohodnotná forma vzdělávání dětí, kterou lze praktikovat na 1. i 2. stupni základní školy. V rámci legislativy mluvíme o individuálním vzdělávání. Své dítě můžete učit doma klidně vy jako rodič nebo někdo jiný, koho pověříte jako vzdělavatele. Má to však svoje jasná pravidla, která je nutno dodržovat.

„V mém okolí je celkem dost dětí, které rodiče učí doma nebo mají skupinku, kterou učí některý z rodičů. To mi přijde úplně super. Jeden tatínek učí matematiku, fyziku a chemii, jedna maminka češtinu a zeměpis a další maminka dějepis a angličtinu s němčinou. Při přezkoušení jsou jejich výsledky lepší než u žáků učených ve škole. Ale rodiče se dětem naplno věnují a výuka je v podstatě celý den. Tím nemyslím, že leží v knížkách, ale o všem si povídají a děti si tak mnohem více zapamatují. Chodí venku a ukazují si rostliny, zvířata. Je to diametrálně odlišné od 5 hodin biflování ve škole. Já bych svoje děti učit nemohla, ale neodsuzuji pokud do toho někdo jde. Školství má hodně problémů a děti, které jsou vyučovány alternativně jsou na tom se znalostmi většinou lépe,” uvádí příklad ze svého okolí jedna z maminek.

Za jakých podmínek můžete dítě vzdělávat

Pro individuální vzdělávání na 1.stupni základní školy musíte mít jako vzdělavatel vzdělání ukončené maturitní zkouškou. Pro druhý stupeň musíte mít vzdělání vyšší, tedy vysokoškolské. Dále musíte o tento typ vzdělávání zažádat u ředitele školy a také doložit vyjádření ze školského poradenského zařízení, nejčastěji pedagogicko psychologické poradny.

Rozhodnutí, zda bude moci být vaše dítě vzděláváno doma je plně v kompetenci ředitele příslušné školy. Zákonný zástupce žáka doloží řediteli žádost o individuální vzdělávání, která obsahuje:

  • jméno, příjmení, rodné číslo a adresu žáka
  • určení období, ročníku (pololetí), kdy má být domácí vzdělávání realizováno
  • důvody pro tuto formu vzdělávání
  • popis prostorového a materiálně - technického zabezpečení (tedy kde a za jakých podmínek budete vzdělávat)
  • podmínky ochrany zdraví vzdělávaného žáka
  • doklad o ukončeném vzdělání toho, kdo bude dítě učit
  • seznam učebnic a učebních textů, které budete používat

Pokud ředitel vaší žádosti vyhoví, budete moci vzdělávat své dítě doma, ale za každé pololetí bude muset jít do příslušné školy složit zkoušky z příslušného učiva. Škola je totiž garantem toho, že jsou žáci vzděláváni v souladu se standardem základního vzdělávání a také si to kontroluje. Rodičům zároveň poskytuje metodickou a organizační pomoc.

Individuální žádost lze zrušit na základě žádosti zákonného zástupce. V případě, že žák u zkoušek neprospěje nebo nejsou zajištěny dostatečné podmínky pro vzdělávání (materiální, personální a ochrany zdraví žáka), může individuální vzdělávání zrušit ředitel sám.

„Jsou rodiče, kteří domácí vzdělávání nezvládnou a nakonec rádi své dítě dají do běžné školy. Ale také je spousta rodičů, kteří to zvládnou a zvládají to lépe než současné školy, jsou spokojení, mají skvělé, spokojené děti a rozhodně by nikdy svůj názor nezměnili. Rámcový vzdělávací program a školní vzdělávací program definují výstupy, které dítě musí ovládat, ale způsob, jakým k tomu dospěje, není ve škole zdaleka tak efektivní, jako je tomu v individuální přípravě žáka. Proč jsou například v jazykovkách možnosti kurzů jeden na jednoho? Protože se tam lidi zkrátka naučí víc, než když ve skupině všichni dělají to samé a vzájemně se různě brzdí. Na druhém stupni se to obvykle řeší tak, že na oblasti, které rodič neovládá dostatečně, využívá externí zdroje - např. lektory nebo jiné rodiče, také různé instituce, které se věnují vzdělávání zábavnou a zajímavou formou atp. Chodí na exkurze, přednášky, aj. Myslím, že ohledně této formy vzdělávání jsou tu ze strany neobeznámené a většinové veřejnosti zbytečné předsudky,” přidává svůj názor další z maminek v diskuzi.

Domácí vzdělávání nejčastěji volí rodiče, kterým nevyhovuje systém a forma výuky v klasické škole. Mají jasnou představu o hodnotách, které chtějí svým dětem předávat a proto se rozhodnou vzdělávat si je sami doma a být za to, co je naučí sami zodpovědní. Často jde o rodiny věřící nebo žijící v souladu s přírodou.

Dále se tak často vzdělávají děti s nějakým druhem postižení, případně zdravotními problémy a také vrcholoví sportovci, kteří kvůli náročnosti tréninků a časové vytíženosti nestíhají vzdělávání v klasické škole. Jedním z případů je i olympijská vítězka Ester Ledecká. Její otec ji vzdělával doma, aby se mohla naplno věnovat sportu. Pro sportovce je tato forma výhodná také proto, že není vázaná na jedno místo, takže se mohou vzdělávat kdekoli na cestách při soutěžích, kempech a podobně.

Martin Klusoň, prezident Asociace pro domácí vzdělávání k tomu dodává: „Řekl bych, že to jsou rodiny, které mají o děti zájem a hledají alternativu. Může to být z toho důvodu, že rodiče jsou pedagogové, chtějí nějakým způsobem lepší vzdělání pro své děti a mají na vzdělání vyhraněný názor. Mohou to být také lidé s různým světonázorem, typicky třeba křesťanské rodiny. Dále to mohou být rodiny, které chtějí cestovat nebo mají talentované děti.“

Výhody domácího vzdělávání

  • Při vzdělávání doma se děti učí více do hloubky, mají čas na to, aby se věnovaly věcem, které jsou jejich vášní tak dlouho a intenzivně, jak chtějí, ať už jde o dinosaury, angličtinu nebo fyziku.
  • Možnost využívání vzdělávání v reálném životě (při vaření, nakupování, práci na zahradě) - děti jsou pak velmi motivované a chtějí se dozvědět více. Je nutné být kreativní, při nákupu zařadit matematiku, na zahradě přírodopis a podobně.
  • Jako rodič znáte své dítě nejlépe a také nejlépe víte, čím ho motivovat. Nemusíte dítě známkovat, při každodenní práci víte, jak na tom je, co mu jde a nejde. Učení je potom efektivnější než ve škole, protože učivo lépe navazuje. Ve škole je hodně dětí a ne všechny jsou na stejné úrovni, takže někdo tempo stíhá, jiný ne. Při domácím vzdělávání je to individuálně přizpůsobeno.
  • Flexibilita, žádná časová omezení, žádná pravidla a regulace. Učení teď a tady, místo koukání do knížky návštěva ZOO nebo muzea.
  • Posiluje rodinné vazby.
  • Děti tráví více času venku a v pohybu, což se pozitivně odráží na jejich zdravotním stavu.
  • Jako rodič si lépe ohlídáte stravování vašich dětí.

Domácí vzdělávání v praxi

Protože je vzdělávání doma efektivnější, je k němu potřeba méně času. Takže se děti běžně učí třeba hodinu, dvě. Ale učení probíhá celý den, neformálně, jen tak mimochodem, kdy jsou děti s rodiči třeba venku a ukazují si přírodu, rostliny. Nebo jdou do divadla, na výstavu a povídají si o umění a podobně. Tím, že to dítě „cítí na vlastní kůži” a neučí se jen z knížek, tak si to lépe zapamatuje.

Je potřeba, aby vzdělávání bylo komplexní a dítě se učilo opravdu všechno, ale jinou formou. Nestačí děti naučit pouze číst, psát a počítat. Jinak z toho budou do budoucna pramenit jen problémy.

Při učení ve škole je potřeba spousta času na přestávky, kontrolu třídnice, domácích úkolů, řešení poznámek a vyrušování ostatních žáků. Takže reálného času, kdy se děti opravdu učí není zas až tolik, jak se na první pohled zdá. A to se ještě učitel musí věnovat povětšinou 30 dětem ve třídě. Takže je jasné, že za hodinu individuálního vyučování se děti naučí a zapamatují si mnohem více.

Domácí vzdělávání v zahraničí

V USA se vzdělává doma 3 % dětí a tento druh vzdělávání je tam velmi populární, zákon ho však umožňuje pouze v některých státech. Také v Kanadě roste na oblibě. V Evropě se podmínky pro domácí vzdělávání liší stát od státu. V současné době je umožněno ve všech státech Evropské unie. V některých státech je však omezeno a povoleno jen v určitých případech. V Německu je tato forma vzdělávání nelegální a odhaduje se, že v současnosti je zde kolem 400 rodin, které své děti vzdělávají tajně doma. Německo je kvůli tomuto zákazu vystavováno kritice. V porovnání s Evropou máme u nás podmínky pro domácí vzdělávání velmi dobré.

Největší argumenty odpůrců

  • Nedostatek sociálních kontaktů

Největší obavy při domácím vzdělávání vzbuzuje nedostatek sociálních vztahů a interakcí. Přitom je to spíše naopak. Ve škole děti sedí celý den v lavici a možnost kontaktu mají o přestávkách. A to většinou jen se svými vrstevníky, případně pár dalšími lidmi (učiteli, kuchařka, občas starší či mladší děti). Při vzdělávání doma nesedí dítě celý den doma, ale učí se často v terénu, navštěvuje kroužky, sportuje. Přichází tak do styku s různými dětmi a dospělými lidmi, ať je to co se týče věku, profese nebo životních názorů. Takže o sociální vazby určitě ochuzené není.

Navíc může dítě navštěvovat akce organizované školou, kde je zapsané, takže i tam se může setkávat s vrstevníky. Jeden tatínek, který se rozhodl vzdělávat své děti touto cestou se zapojil do diskuze na Modrém Koníku a píše: „Socializace ve škole probíhá tak, že se děti ráno sejdou, trochu pokecají a pak začne hodina, během které se nesmí bavit a musí poslouchat. Tak to jde 45 minut. Potom je přestávka 10 minut a zase zákaz socializace. No a tak to jde celý den. Samozřejmě, že trochu přeháním. Ale v těchto ohledech může být domácí vzdělávání lepší. Při vzdělávání doma se nesedí celý den doma v jednom pokoji, ale jsme venku, navštěvujeme různé instituce a potkáváme různé lidi.”

  • Návaznost škol a jak to dítě bude zvládat

Domácí vzdělávání vychází z toho, že vede děti k samostatnosti a odpovědnosti. S přechodem na druhý stupeň základky nebo na střední školu by tedy neměl být problém. Děti jsou už vyzrálejší a lépe chápou, co a proč se po nich chce. Ví, že pokud chtějí něčeho v životě dosáhnout, tak že musí jít po určité cestě (například odborná střední škola), jsou motivované a tak se jim lépe a snáze plní školní požadavky.

Zdeňka Staňková k tomu dodává, že „díky učení založenému na dobrovolnosti jsou děti cílevědomé a protože je nikdo do ničeho nenutil, neztratili vnitřní motivaci. Dokáží se tak velmi rychle doučit to, co potřebují třeba k přijímačkám na střední školu.”

Jedna maminka se v diskuzi svěřila, že zná jednoho chlapce, který měl s přechodem na osmileté gymnázium problém. „Co jsem mluvila s maminkou syna, který byl do 5. třídy vyučován doma a pak šel na osmileté gymnázium, tak jeho hlavní problém byl, že ve škole se toho na ten čas, co se tam stráví, naučí hrozně málo a pak vůbec nestíhal vše, na co byl do té doby zvyklý. Protože do té doby právě výuku řešili návštěvou přírody, muzeí, hodně byl s tátou v práci (dílně) a plno věcí se učil i manuálně. A najednou prostě celý den ve škole a nic moc z toho - protože v té běžné škole není hodina 45 minut, ale spíše tak 30 minut, zbytek je zápis do třídnice, zkoušení, občas někdo vyrušuje. Takže z 6 hodin strávených ve škole, se reálně učí tak 3.”

Další maminka má negativní zkušenost: „Se vzděláváním doma máme zkušenost díky známým, rozhodli se žít velmi alternativně a tak děti učili doma. Problém ovšem nastal, když už doučování nebylo z rodinných důvodů možné a děti musely nastoupit do klasické ZŠ. Bylo to pro ně peklo a děti to docela nezvládaly. Nejstarší propadala, neustále chodila na nějaké doučování atd. Jen proto, že rodiče nepovažovali za důležité učit je v rozumném rozsahu a podle rozpisu. Ono totiž někdy nejde jen o to se to prostě nabiflovat. Ale jde taky o to trochu se zapřít a naučit se nějaké disciplíně, nějakému režimu atd. Myslela bych hlavně na to, kam by takové vzdělávání mělo směřovat. Jen k tomu si poznatky osvojit? K přijmutí na SŠ? K vystudování VŠ? Největší problém s tímto typem vyučování je podle mě nedisciplinovanost rodičů.”

Ne vždy je přestup na klasickou školu fiasko a dítě, které prošlo domácím vzděláváním může být pro třídu přínosem. Martin Klusoň říká: „My máme informace ze středních škol, kde jsou ředitelé a učitelé z takových žáků nadšení. Většinou jim tmelí kolektiv, přinášejí do něj trochu jiný pohled a kupodivu děti z domácí školy se často stávají lídry v těch třídách a pomáhají kolektiv nějakým způsobem utvářet.”

  • Domácí vzdělávání je finančně náročné

S tímto argumentem se dá souhlasit. Pokud chce rodič své dítě vzdělávat doma, nemůže chodit do práce na plný úvazek, takže druhý z rodičů musí vydělat více, aby rodila vyžila. Není to jen o tom, že se rodič s dítětem hodinku, dvě učí a pak si jde dělat svoje. Musí se také připravovat, načíst spoustu literatury, musí znát to, co chce dítěti předat. Takže to chce i velkou dávku disciplíny. Rodiče se ale většinou shodují, že by stíhali chodit na částečný úvazek do práce, třeba pracovat z domu. Rodiče, kteří se pro tuto formu vzdělávání rozhodnou, chtějí pro své děti to nejlepší a berou to jako investici a rozhodně toho nelitují.

Maminka plánující vzdělávat své děti doma k tomu dodává: „Když je to jen na 1. stupni, což je mimochodem nejrozšířenější, tak toho zase tolik moc navíc nepotřebujete. Na kroužky dítě chodí obvykle i tak a pokud nejste z velkého města, nestojí to ani tak moc. To je další výhoda setkávání se s podobně fungujícími rodinami - můžete dělat např. na částečný úvazek (když se rodiče ve výuce/ programu střídají) nebo využívat slevy na vstupy/ jízdné.  Samozřejmě pokud je člověk na všechno sám, má dítě už na druhém stupni (větší požadavky na znalosti), chce, aby se hlouběji věnovalo kroužkům i některým předmětům (nebo spíše oblastem) a ještě nedej bože žije ve větším městě, takže ceny nejsou lidové, tak to asi levné nebude.

Ale zase pokud dítě neučí sám, ale dítě tráví spoustu času s jinými a například blokově, tak se může třeba rodič věnovat nějaké práci z domu a tím pádem na to mohou vydělávat oba rodiče. Takže velmi záleží na situaci, v jaké se kdo nachází. Vím však, že rodiče to často řeší, jak to finančně zvládnout a je fakt, že někteří se na to necítí. Je tedy možné, že toto je jeden z limitů, že si to prostě nemůže dovolit úplně každý. Určitě to do rozpočtu rodiny zasahuje, ale v závislosti na konkrétní situaci je to různé.”

Domácí vzdělávání rozhodně není pro každého. Ať už z pohledu finančního, ale také toho, že jako rodič musíte mít disciplínu, abyste se dokázal každý den s dítětem učit. Ne všechny dny jsou sluníčkové, protože trávíte s dětmi spoustu času, může se objevit ponorka, ale je potřeba to překonat a jít dál. Domácí vzdělávání určitě není lehké, každopádně je to zajímavá alternativa ke klasickému školství.

Zdroj:

sancedetem.cz

svobodauceni.cz

ct24.ceskatelevize.cz

irozhlas.cz

alternativniskoly.cz

zkola.cz

medium.com

video.aktualne.cz

Čti celý článek
redakce
10. říj 2018 Čtené 10547x

"Moje kočka měla asi devět let, když se narodila malá. Je to nerudná potvora, která nesnáší od malička všechny lidi a zvlášť děti a respektuje jenom mě. Pořídila jsem si ji za svobodna, prošla se mnou několik podnájmů, letěla letadlem a žila se mnou v zahraničí. Neakceptovala ani přítele po několika letech společného bydlení. Prostě jsem měla velké obavy, každý v okolí mi radil, ať ji dám pryč, ale to jsem prostě nedokázala..." 

"Nakonec se to ukázalo úplně v pohodě. Zakázala jsem jí okamžitě přístup k nám do postele - tak brzo, že si to s miminem nespojila. Do kočárku ani do postýlky nikdy neskočila. Malou ignorovala, ale když začala plakat, tak šla pro mě (případně zaútočila na tatínka pokud mu malá plakala v náručí). Dneska mají obě pakt o neútočení - malá od mala ví, že na kočičku se nesahá. Vždycky se mě předem zeptá, jestli může a kočka se nechá pohladit i od ní, když má právě náladu a mazlí se u mě."

Seznámení koček a čerstvých miminek, které si přinesete domů z porodnice, má několik úskalí, stejně tak jako soužití batolete s kočkou v bytě. Pokud se však na vše připravíte a přistoupíte k soužití všech vašich mazlíčků s klidem, nic vás nemůže překvapit.

První setkání nového miminka a starousedlické kočky

První den, kdy si přinesete svoje miminko z porodnice, je důležitý. Vaše kočka se na vás bude těšit a vy si přinesete domů malý uzlíček, který bude vydávat zvuky, které kočka nezná. Nejdříve nechte kočku, ať si nové miminko prohlédne a očichá. Položte vajíčko s miminkem do blízkosti kočičky a nebo s miminkem v náručí dejte kočce dostatek prostoru, ať si miminko prohlédne. Kočku hlaďte, miminko jí představte, dejte sama kočičce najíst. Dávejte jí najevo, že i když máte nové mládě, jste tu pořád pro ní a máte jí pořád ráda.

"My máme dvě kočičky, do ložnice měly zákaz už dřív, nezávisle na mimi. Starší z nich je takový vůdčí typ, i celkem útočí na lidi, kteří se jí nelíbí. Ale děti tak nějak toleruje. Zpočátku jim teda trvalo než si zvykly, když jsme přijeli domů s malým, tak si jej očuchaly. Pak když zjistily, že hold se teď svět točí kolem mimi, tak ta starší se mnou asi dva týdny nemluvila. Opravdu mne zcela ignorovala, mohla jsem jí volat, dělala, že neslyší. Ale pak si zvykla. U druhého prcka už nebyla reakce žádná, jen si jí očuchaly a ok," popisuje seznámení kočky a miminka jedna z maminek na Modrém koníku.

První dny a týdny soužití kočky a miminka

V prvních dnech a  týdnech, i když budete unavená a zaměřená hlavně na péči o miminko, se nezapomínejte věnovat i kočce, která by se mohla cítit odstrčená. Hodně záleží na tom, jakou má vaše kočka povahu, některé kočky jsou spíše překvapené z nových zvuků a nového rytmu rodiny, některé začnou bojovat o svůj kus pozornosti. Vše se dá zachránit zejména pozorností ke kočce, dávejte jí sama najíst, pokaždé, když se v bytě setkáte, ji pohlaďte. Nechte ji spát tam, kde byla zvyklá.

Kočky mají někdy tendenci se mazlit s miminkem a chtějí si na ně lehat. Nechce kočku, aby si miminko prohlížela, byla s ním v kontaktu, pokud vám to nevadí, nechte ji si k miminku do postýlky nebo na gauč lehat. Pozor jen dejte na to, aby si na miminko nelehala a nebránila mu tak v dýchání, zejména v noci, když spíte i vy. Pokud to vaše kočka bude dělat opakovaně, zakažte kočce vstup do místnosti, kde dítě spí. K tomu lze použít i odpuzovacích sprejů nebo ubrousků, které se vyrábějí, aby kočce místa nevoněla a ona tam přestala chodit. Lze koupit síťku přes postýlku, která kočce v lehání si do dětské postýlky zabrání.

"Když byla malá mimi, nechali jsme ji vždy chvíli ležet třeba na pohovce (v naší přitomnosti), aby kočka měla možnost si nového člena očichat. Ale kočičku bych přes noc přece jen raději nechávala v jiné místnosti, aby do postýlky nebo na ni neskočila. A je pravda, že když tam malá nebyla, kočky tam rády lehávaly, což taky není zrovna moc vhodné.


Jinak soužití koček a miminka je z mého hlediska naprosto bezproblémové a i když je dítko už větší, kočky jsou na něj zvyklé a nechají si leccos líbit, alespoň ty naše, kolikrát se až divím, co všechno vydrží. Nikdy malé neublížily, i když je sebevíc tahala,"
popisuje další z maminek  soužití miminka a kočky.

Kočky mají rády své soukromí a vaším úkolem bude jim ho dopřávat, i když se vaše rodina rozšířila. Dopřejte kočce místo, kde ji nebude nikdo obtěžovat, kde bude moci nerušeně spát a jíst, kam se bude moct schovat, když na ni bude pohyb a hluk v bytě už moc. Kočka tak nebude nervózní a stále bude svou paní, jak to má ráda.

Už batole učte, jak se ke kočce chovat

Jakmile z miminka vyroste batole, které se samo dokáže pohybovat po bytě, přicházejí chvíle, kdy budete muset být ve střehu mnohem víc než předtím. I rodiny, které zvířata nemají, často přijdou na to, že jejich byt je pro pohybující se batole nevyhovující a začnou vyhazovat nebo odsouvat dekorace, prosklené vitríny a podobně. U rodin s kočkami jde hlavně o to, naučit batole, aby kočce neubližovalo a aby se vyhýbalo kočičí misce a záchodu.

  • Nejjednodušším heslem všech rodičů, které své děti učí chovat se ke zvířátkům hezky, je klasické “malá, malá”. Učte dítě, že kočku může jen jemně hladit, ne tahat, ne nosit, ne se snažit ji chytit. I když víte, že vaše kočka je mírumilovná a obvykle ji nic nezajímá, dávejte pozor ve chvílích, kdy si spolu dítě a kočka hrají. Říkejte dítěti, ať kočku jen hladí, nedovolte mu, aby se ji snažilo držet násilím.
  • Všechna zvířata reagují na děti jinak než na dospělé, snažte se odhalit včas, pokud se kočce kontakt s neohrabaným batoletem nelíbí. Předejdete tak budoucímu konfliktu, který by mohl přinést možné zranění dítěte a narušení vašich vztahů s kočkou.
  • Můžete koupit nějakou hračku, která bude pro hraní dítěte s kočkou určená, ideálně tyčku s provázky na konci. Naučte dítě, jak si s kočkou hrát. Určitě budou mít radost oba. Dohlédněte jen na to, aby dítě tyčkou kočku nebilo a včas přestalo, když kočka přestane jevit o hru zájem a bude chtít odejít.
  • Další kategorií na poli bezpečnosti je pak kočičí krmivo. Pokud to lze, dávajte kočičí jídlo do výšky, aby ho dítě nemohlo ochutnat nebo ho sypat po bytě. Naučit dítě, aby to nedělalo, bude mnohem složitější ještě dlouhou dobu, proto pro vás bude jednodušší kočce místo na jídlo přemístit.

Kočičí záchod v bytě a malý průzkumník

Největším úskalím soužití dětí a koček v bytě je kočičí záchod, zvláště kvůli možnému přenosu obávané toxoplazmózy. O ní ale koluje víc mýtů, než pravd, a proto i kolem soužití koček a dětí koluje spoustu nesmyslů, kterých se není třeba obávat. Například to, že se může dítě nakazit jen z kontaktu se zvířetem.

"Já bych se toxoplazmózy nebála, myslím, že je větší pravděpodobnost, že ji dostaneš ze špatně upraveného masa a nebo neumytého ovoce. Jen se to prostě hází stále dokola na kočky. Ano jsou přenašeči, ale jen když je kotě infikované, a to se dá také lehce zjistit, jinak trvá u kotěte maximálně tři týdny a pak je kočka imunní. Pokud člověk dodržuje pravidla - jako mytí rukou po úklidu toalety, tak by neměl být nakažen. Já sama jsem odrostlá na kočkách - domácích, zatoulaných, na psech taktéž, domů jsme vodili mamce nespočet zatoulaných zvířat, mazlili se s nimi a nějaká hygiena nám starost nedělala, venku jedly šťovíky, v lese ostružiny a člověk je zdráv jako řípa. Nechala jsem si dělat v těhu testy na toxu, jelikož kočku máme," píše svůj názor jedna z maminek v diskuzním fóru.


Dodržujte zásadní pravidla:

  • Kočičí záchod ideálně umístěte tam, kam malý průzkumník bez vaší společnosti sám nechodí, např. do koupelny, která není tak zábavná jako ostatní části bytu a dají se tam zavřít dveře. Záchod udržujte čistý, několikrát denně ho kontrolujte.
  • Problém může být ale i použitá podestýlka, proto je třeba zabraňovat malým dětem v kontaktu se záchodem úplně. Po každém kontaktu s kočičím záchodem si pečlivě umyjte ruce.
  • Nezapomínejte také na to, že kočka do záchodu leze celá a poté skáče třeba na kuchyňkou linku. Buď se pokuste jí to zakázat, anebo udržujte plochu čistou pomocí dezinfekčních přípravků a vždy k přípravě jídla používejte prkýnka.

"Na kontrole mi bylo sděleno, že mám zvýšené hodnoty na toxoplazmózu. IGG 431, Igm nereaktivní. Poslali mě na nový odběr krve, ale neřekli mi žádné informace. Čekalo mě čekání na výsledky 7-14 dní. 

Tímto bych chtěla těhotným maminkám, které budou mít pozitivní IGG a negativní IGM, vzkázat, že se nemusí ničeho bát. IGG jsou protilátky, Igm negativní znamená, že se někdy tělo v minulosti setkalo s toxoplazmozou a na plod nemá vliv. S tímto parazitem se setkala většina populace a vůbec o tom ani neví,"
uklidňuje maminky jedna z uživatelek, která absolvovala testy na toxoplazmózu.

Riziko, že vaše kočka má toxoplazmózu, je však velmi malé. Touto nemocí, která je velmi málo prozkoumaná a tak není zcela znám princip jejího vzniku a přenosu, trpí zejména venkovní kočky, a jen velmi málo kočky dospělé. Daleko větší riziko, že se člověk toxoplazmózou nakazí, je pojídání syrového nebo nedostatečně upraveného masa. Proto se při vašem soužití s kočkou nemusíte obávat, jen dodržujte základní hygienická pravidla a můžete si vaší lásku ke kočičkám plně užívat i s vašimi potomky.

Zdroje: 

cs.wikipedia.org

ifauna.cz

Čti celý článek
redakce
9. říj 2018 Čtené 50417x

Katka a její rodina se na narození druhého potomka moc těšili. Stejně jako její první těhotenství bylo čekání na miminko bez obtíží a i porod malého Alberta byl hezký a hladký.

Osmý den po návratu z porodnice však Katce zvonil telefon. Lékař z nemocnice, kam přichází k vyhodnocování vzorky krve odebírané miminku během novorozeneckého screeningu, se jí naléhavě ptal na stav malého syna a vybídl ji, aby okamžitě přijeli do nemocnice k dalším testům, jelikož mají podezření, že by mohl trpět jednou z genetických poruch, které novorozenecký screening odhaluje.

Během hospitalizace se z opakovaných krevních testů špatná zpráva bohužel prokázala – Albert trpí kongenitální adrenální hyperplazií, zkráceně CAH, dědičnou genetickou poruchou tvorby životně důležitých hormonů v kůře nadledvin. O tom, jak těžké bylo diagnózu přijmout a jak se celé rodině žije s cahouškem, jak se těmto dětem něžně přezdívá, vypráví Katka, maminka dnes šestnáctiměsíčního hrdiny.

1. Katko, jak jste se Albertovu diagnózu dozvěděli? Byl to velký šok?

"Hodně velký. Bylo to pár dní po porodu, byla jsem šťastná, že jsme konečně doma – byla jsem hodně ve stresu, starší syn Kuba byl ani ne dvouletý, teď poprvé jsme byli od sebe a ještě jsem mu měla domů přinést miminko. Bála jsem se, jak bude reagovat, jak to všechno zvládnu. Sama o sobě ta situace byla těžká, byla jsem šíleně unavená, ale zároveň jsem si to chtěla užít, protože jsme se na to všichni hodně těšili.

Jestli jsem čekala nějaké komplikace, tak Kubův vzdor, málo mléka, boj s únavou a nepořádkem v bytě, ne že mi zazvoní telefon a někdo se mě zeptá, jestli je miminko v pořádku a jestli není malátné, spavé či nezvrací. Věděla jsem, že se screening provádí, ale ani jsem si na to nevzpomněla. Najednou mi projíždělo hlavou, cože se tam vlastně všechno testuje, a o čem to vlastně mluví."

Novorozenecký screening je odběr krve z patičky miminka krátce po narození. Z této jedné odebrané kapky krve se v laboratoři provádí rozbor, který se soustředí na odhalení několika genetických chorob. Screening se provádí tak brzy po narození miminka, aby se nemoc odhalila včas a choroba se zaléčila ještě před tím, než propuknou její příznaky. Více o novorozeneckém screeningu, jaké nemoci odhaluje a jak moc už tato metoda byla nápomocná v záchraně dětských životů, si můžete přečíst v článku Novorozenecký screening.

2. Museli jste tedy jet do nemocnice ihned?

"Ihned, lékař v telefonu nám řekl, že musí provést další testy, aby se diagnóza potvrdila či vyvrátila. Řekl mi, ať zůstanu v klidu, že výsledky mohou být falešně pozitivní, že je třeba provést další testy, a protože Albert nevykazoval vůbec žádné známky nějakého problému, myslela jsem si, že se museli splést, že mu tam jen odeberou krev a za chvíli půjdeme zase domů.

Takže jsem si balila tašku znova, tentokrát i pro miminko. Když už jsem konečně byla doma a nemusela jsem řešit, kdo ho hlídá, zda to muž doma zvládá a podobně, začalo to celé znovu a ještě s tím strašným strachem o miminko. V nemocnici Albertovi hned znovu odebírali krev a museli jsme čekat na výsledky do druhého dne. Léky mu už byly preventivně podávány. Mezitím mi lékař začal vysvětlovat, co to CAH je a co to obnáší, nicméně nechtěl být moc konkrétní, dokud se diagnóza zcela nepotvrdí. V tu chvíli už jsem pochopila, že to asi nebude jen tak a začínala jsem to přijímat. Po potvrzení jsme dostali brožurku pro rodiče, abychom pochopili, co CAH je a jak při tom Albertovo tělo funguje. Tím jsem se docela uklidnila, protože při myšlence například na cystickou fibrózu jsem si říkala, že to mohlo být daleko horší - navíc s faktem, že se nám narodil syn, a ne dcera, protože pro holčičky je CAH mnohem větší komplikací."

Kongenitální adrenální hyperplazie je porucha tvorby životně důležitých hormonů v kůře nadledvin - kortizolu, aldosteronu a testosteronu. K léčbě se používá podávání těchto hormonů. V prvním roce života dětí se při takzvané slané poruše (úbytek minerálů v těle), která s hormonálním nedostatkem souvisí, podávají i solné kapsle.

Pokud by se tato porucha neléčila, ve věku 2-5 let dítěte by dítě prodělalo tzv. předčasnou pubertu, která by se projevila ochlupením, zvětšováním genitálu a výrazným zrychlením růstu, který ale brzy skončí a výška dítěte by byla výrazně nižší, než je populační průměr.

U dívek se navíc kongenitální adrenální hyperplazie projevuje malformací genitálu, což znamená, že jejich přirození se může podobat chlapeckému. Malformace se poté řeší chirurgicky, kdy se genitálie holčiček upravují do ženské podoby. Po prodělané operaci a při braní léků pak dospělé ženy s CAH žijí normální sexuální život a mohou mít děti, s přihlédnutím na dědičnost onemocnění, která je u dívek i chlapců obvykle vyčíslena na 25 %.

Při správné léčbě se pak děti nemusí nijak omezovat, žijí běžný život, jen musí doživotně užívat své léky. Pozor se musí dávat v okamžicích nemoci - vyšších teplot, průjmů nebo zvracení, kdy nemocný neudrží svou dávku léků. Pak bývá zapotřebí ústy polykané léky nahradit injekcí do svalu nebo do žíly, jelikož bez správné hladiny hormonů v těle, kterou léky vytváří, hrozí nemocnému kolaps a následně smrt. Také v případě vyššího stresu, operací nebo zranění je třeba hladinu podávaných hormonů hlídat a případně navyšovat.

3. Jak se cítíš jako máma cahouška teď? Zvykli jste si na podávání léků a na riziko, že při každé nemoci musíte být ve střehu o moc víc než rodiče zdravých dětí?

"Albert bere Fludrokortizon 2x denně a Hydrokortizon 3x denně, má i solnou poruchu, což znamená zvýšenou ztrátu minerálů z těla. Když byl miminko, museli jsme podávat solné kapsle, což je vlastně NaCl rozpuštěná ve vodě a podávaná injekční stříkačkou dítěti do úst a to vše 4x denně. Ze začátku to byl kolotoč neustálého podávání léků, nicméně člověk si zajede systém a za nějaký čas už vám to ani nepřijde.

Podávání kapslí odpadne v momentě, kdy dítě začne přijímat klasickou stravu, kterou lze přisolovat. To bylo aspoň někdy docela vtipné, třeba v restauracích na nás koukali dost podivně, když jsme synovi přisolovali příkrmy. Množství léků se upravuje průběžně, jak dítě roste, chodíme na pravidelné odběry krve. A jsme v pohodě. Prognóza by měla být taková, že povede plnohodnotný život, pokud bude léčen správnými dávkami léků, nicméně je tato genetická porucha zatím neléčitelná. S manželem jsme ale optimisté a věříme, že jednou se dočkáme možnosti opravení DNA a úplného vyléčení našeho syna."

4. Takže po počátečním šoku teď už nemoc nevnímáš jako handicap? Máte tak zajetý systém, že už na to ani nemyslíš?

"V prvé řadě CAH nevnímám jako nemoc. Je to zkrátka genetická porucha. CAH nám do každodenního života naštěstí nezasahuje, rozhodně syna nijak nešetříme a neděláme z něj chudáčka. Rodiče holčiček, které se v důsledku této poruchy rodí s různou malformací genitálu, to musí mít mnohem horší - různá vyšetření a plastiky.

Je pravda, že už jsme jednou v nemocnici pár dní leželi, protože Albert od nás chytil nějakou střevní virózu a celou noc zvracel, takže jsme už na injekci byli a ten strach jsem měla. Mívám ho i když někam cestujeme, musím si tu injekci pro takové případy nechat napsat. S tímhle paranoidním strachem bojuji jednoduše - jedním z vyšetření, které jsme také absolvovali, byl i test na cystickou fibrózu, na kterou měla jedna lékařka podezření, která se naštěstí nepotvrdila - tenkrát jsem to zapila panákem. Uvědomuji si, že jsme vlastně měli štěstí, že máme jen cahouška, a tím svůj strach vyvažuji."

5. Co Alberta čeká, krom braní léků, bude mít nějaká omezení?

"Zásadní omezení naštěstí mít nebude, co se týče sportu, pohybu, cestování. Pouze z důvodu rizik při průjmu, zvracení a nemožnosti přijímat životně důležité léky, kdy je pak nutné jet do nemocnice, se nedoporučuje cestovat do méně rozvinutých zemí s horší úrovní zdravotnictví či do destinací typu Egypt, Tunisko, Turecko, kde dostane průjem prakticky každý.

Bohužel tuto poruchu má 1 z 10 000 dětí a lékaři o ní nejsou vůbec informováni, je tedy třeba neustále hlídat podávání léků a vše vysvětlovat, v zahraničí je to pak o to horší. Prostě se na to musí myslet, počítat s komplikacemi. Při zvýšení tělesné teploty např. při nemoci je nutné navyšovat dávky léků a totéž platí při nějaké stresové zátěži pro tělo – operace, narkóza apod. Jestli nás čekají nějaké další starosti, zatím samozřejmě nevíme a vše ukáže až čas."

6. CAH je dědičná porucha. Nechali jste si dělat genetický rozbor i pro případ, že byste měli třetí dítě?

"Ano, nechali jsme si udělat genetiku – já i manžel jsme přenašeči, což jsme vůbec netušili, protože první syn Jakub je v pořádku. Toho genetika teprve čeká a bude se zjišťovat, zda je zdravý či také přenašeč, tím se však může začít trápit až v době, kdy bude chtít založit rodinu, protože finální procentuální riziko přenosu záleží také na partnerce. U každého těhotenství je u nás 25% šance na dítě s touto poruchou. Pokud se sejde zdravý jedinec s přenašečem, dítě bude zdravé, nebo bude přenašeč, ale to se navenek nijak neprojevuje. Albert se bude muset jednou rozhodnout, zda bude chtít děti a zvážit veškerá rizika.

Například moje sestra teď plánuje rodinu, a tak si nechala genetiku udělat také. Zjistila, že je také přenašečkou a její partner bohužel také, což je opravdu zvláštní hříčka osudu."

7. Myslíš, že je Albertova diagnóza zásahem do rodiny? Změnil se například nějak váš vztah s mužem?

"Ty první dny, kdy jsme se to dozvěděli, byly zlé a s mužem jsme si to protrpěli spolu. Byl mi velkou oporou. Utvrdilo mě to o pevnosti našeho vztahu a cítím takovou větší pospolitost, což je fajn, najít na tom pozitiva."

Zdroj informací: 

wikiskripta.eu

novorozeneckyscreening.cz

Čti celý článek
redakce
7. říj 2018 Čtené 5633x

Právě jsem začala svůj šestý týden těhotenství a budu k vám naprosto upřímná. Ještě stále jsem si na fakt, že jsem opravdu těhotná, nestačila zvyknout. Každé ráno se budím s pocitem zmatku a přemýšlím, jestli je to pravda nebo se mi to celé jen zdálo. Těhotenský test jsem si nechala radši schovaný v šuplíku v koupelně, abych měla důkaz, že to opravdu všechno nebyl jen sen.

O mém těhotenství zatím samozřejmě neví nikdo jiný než já a manžel. Oznámení těhotenství partnerovi bylo snad tou nejhezčí chvílí v našem dosavadním vztahu a doufám, že moje paměť si manželův výraz udrží na co nejdelší dobu. Zatím je to naše malé sladké tajemství a ještě to tak nějakou dobu určitě i zůstane. Minimálně do kontroly u lékaře, která mě čeká již za pár dní.

Jsem napnutá, těším se, ale samozřejmě občas zahlodá i červíček pochybností, zda je s miminkem všechno v pořádku. Zvědavost mi zase nedala, takže jsem pátrala v chytrých knížkách a našla spoustu informací o právě probíhajícím týdnu těhotenství. O ty nejzajímavější informace se s vámi ráda podělím.

Co se děje s miminkem v 6. týdnu?

Od minulého týdne těhotenství se u miminka udály velké změny - ty jsou největší právě na počátku těhotenství, kdy je vývoj nejzásadnější. U embrya lze již zachytit srdeční akci a na konci tohoto týdne je “miminko” velké cca 3 mm (takže je velké cca jako zrnko čočky). Pro jistotu ještě dodám, že miminko se až do cca 20. týdne těhotenství měří stále stejně - tedy pouze od temene ke kostrči. Váha embrya se aktuálně pohybuje kolem 1 gramu.

V 6. týdnu těhotenství se také začínají tvořit uši, ústa, nos a na místě, kde budou později oči, se objevují tmavé tečky. Již v tomto týdnu je možné rozpoznat horní a dolní čelist. Na těle se začínají formovat ruce a nohy a z vnitřních orgánů se začínají vyvíjet střeva a budoucí plíce miminka. Zárodek již plave v plodové vodě a má vlastní krevní oběh. Jeho srdce bije rychlostí 100 až 160 tepů za minutu, což je téměř dvojnásobek rychlosti srdce budoucí maminky.

Jaké změny probíhají v tomto týdnu u nastávající maminky?

V matčině těle dochází také k velkým změnám, i když třeba u prvorodiček nejsou tyto změny většinou okolím zaznamenané a mnohdy je na sobě nepozoruje ani žena sama. Velké změny se dějí s dělohou, která se postupně začíná zvětšovat a změkčovat. U většiny maminek se objevuje některá z foremtěhotenských nevolností a velmi často si těhotné ženy stěžují na zvýšenou únavu a ospalost. Všechny změny mají za následek hormony, které na následujících pár měsíců přebírají kontrolu nad ženiným stavem.

První trimestr (kam spadá právě i 6. týden těhotenství) je z pohledu správného vývoje plodu tou nejdůležitější částí těhotenství. Vzhledem k rychlému růstu a vývoji je dítě v tomto období nejvíce ohroženopřípadnými negativními vnějšími vlivy (jako např. léky, zářením, vysokými teplotami apod.). Ženy by se tedy měly v těhotenství vyvarovat kofeinu, alkoholu, drog a nikotinu. Důležitý je ale také přiměřený pohyb a pestrá strava. Pokud nastávající maminka užívá nějaké léky, měla by se určitě poradit se svým lékařem, zda je možné je užívat i nadále. Velice důležité je také nezapomínat nazvýšení příjmu kyseliny listové, která pomáhá snižovat riziko genetických vad.

A jde se na kontrolu do těhotenské poradny

Všechno důležité už vím a teď už se jen dočkat první těhotenské návštěvy na gynekologii. Na první těhotenskou prohlídku ke svému gynekologovi jsem šla docela nervózní, ale sestřička mě hned v čekárně uklidnila a opravdu všechno proběhlo v pohodové a milé atmosféře. Pan doktor se mě zeptal na datum mé poslední menstruace, ze kterého si vypočítal stáří těhotenství, a vyzval mě k odložení oblečení a následné gynekologické prohlídce.

Prohlídka probíhala pomocí vaginálního ultrazvuku, což mě docela překvapilo, ale ultrazvuk přes břišní stěnu se prý dělá až později. Pan doktor mi oznámil, že vše vypadá tak, jak má, gestační váček je uložen v děloze, ale zatím prý ještě není vidět srdeční akce. Jeho slova mě samozřejmě trochu vylekala a asi to na mě bylo hodně vidět, protože mě pan doktor hned začal uklidňovat. Jedná se prý o naprosto normální stav a až přijdu příští týden, ukáže mi na monitoru bušící srdce našeho miminka. Tak mi nezbývá než jen doufat, že má pravdu. Zároveň mě také upozornil, že pokud by se mi cokoli nezdálo, či se objevilo krvácení, mám se určitě ozvat a případně přijít dříve.

Manžel na mě čekal venku před ordinací a byl snad ještě nervóznější než já, všechno jsem mu povyprávěla a jelikož na mě zrovna přišly nezvladatelné těhotenské chutě na dortík, vyrazili jsme společně do cukrárny. Pokud by vás to zajímalo, tak jsem si dala čokoládový dort s pařížskou šlehačkou a strašně jsem si pochutnala.

Je mi jasné, že mě teď čeká poměrně “dlouhý” týden, než budu moct jít na další kontrolu, kde už doufám bude bít srdíčko našeho miminka a já vlastně začínám mít tak nějak pocit, že už se o toho malého drobečka nikdy nepřestanu bát.

Tak mi, prosím, držte pěsti a všechny palce, ať se na příští kontrole dozvím tu nejkrásnější zprávu a já slibuji, že dám na oplátku vědět, jak dopadneme.

Čti celý článek
redakce
6. říj 2018 Čtené 741x

S příchodem podzimu vzrůstá počet nemocných lidí. Nejčastějšími podzimními onemocněními jsou zpravidla nachlazení, rýma nebo kašel. Mezi typický podzimní “moribundus” bohužel ale patří i jiná, závažnější onemocnění. O těch nejčastějších podzimních nemocech si můžete přečíst v následujících řádcích.

Někteří z nás se těší na barevné listí, sbírání hub, trhání jablek, ořechů, jiní se těší na dlouhé zimní večery strávené ve vyhřáté posteli a s příjemnou knihou. A jiní trpí a vyrovnávají se s tím, že léto už je nenávratně pryč. Ať už patříte ke kterékoliv skupině lidí, určitě dáte za pravdu tvrzení, že nástup podzimu je pro lidský organismus poměrně náročný. Stačí se jen porozhlédnout kolem sebe a určitě uvidíte někoho s červeným a oteklým nosem či uslyšíte někoho s nepříjemným kašlem. 

Typické podzimní nemoci - seznamte se s…

chřipkou

Chřipka je nejčastější infekční virové onemocnění dýchacího ústrojí, které způsobuje chřipkový vir. Je velmi nakažlivá a obvykle se rozšiřuje v určitých obdobích roku, hlavně od podzimu do začátku jara. Pravá chřipka začíná náhle z plného zdraví a je provázena vysokou horečkou, bolestmi hlavy, svalů a kloubů, značnou únavou, malátností a nechutenstvím. U chřipky se velmi často objevuje horečka, která je ale naprosto normální. Jedná se vlastně o obrannou reakci organismu a trvá zpravidla 3 dny. V dalších dnech horečka postupně klesá a společně s ní odchází i další příznaky.

angínou

Původcem angíny mohou být viry i bakterie, nejčastějším původcem tohoto onemocnění je však bakterie zvaná streptococcus. Infekce patří mezi tzv. kapénkové nákazy, což znamená, že se šíří vzduchem nejčastěji při kašli. Inkubační doba nemoci se pohybuje mezi 2 - 4 dny. Mezi nejtypičtější příznaky angíny patří bolesti v krku ,často spojené s problematickým polykáním, chrapotem, kašlem, bolestí hlavy, zimnicí či horečkou. Nápadné jsou také zduřelé a překrvené mandle. Pokud se angína podchytí a začne léčit včas, nebývají zpravidla žádné komplikace. Pokud ale dojde k pozdnímu léčení či dokonce k přechození angíny, mohou se vyskytnout vážné zdravotní komplikace.

… zánětem horních cest dýchacích

Onemocnění horních dýchacích cest patří mezi velmi častá onemocnění (většinou nejsou nijak závažná) a jejich příčinou jsou nejčastěji infekce. Samotný zánět má spíše krátkodobější charakter a projevuje se pocitem neprůchodnosti nosu, kýcháním, nemocný má teplotu, bolesti v čele a cítí dráždění ke kašli. Kromě toho se může objevit i komplikace jako je zánět středního ucha, průdušek či plic. Zánět horních cest dýchacích se většinou léčí podáváním nosních kapek.

...akutní virovou laryngitidou

Termín laryngitida je vlastně obecný název pro všechna zánětlivá onemocnění hrtanu, která mohou postihnout všechny věkové skupiny.  Nemoc je doprovázená charakteristickým hlasem, chrapotem až ztrátou hlasu a “štěkavým” kašlem. Obvyklý průběh tohoto virového onemocnění nebývá dramatický a může probíhat jako běžné nachlazení. Postihuje většinou malé děti a zde bohužel platí pravidlo, že čím je dítě mladší, tím může být průběh tohoto onemocnění závažnější. V případě výskytu je důležité dodržovat naprostý klid, zvlhčovat vzduch a případně inhalovat, na krk je vhodné přikládat Priessnitzův obklad. Pokud vás a vaše dítě potká ataka laryngitidy poprvé, je určitě vhodné ihned dítě vzít do chladu a vyhledat lékařskou pomoc.

bronchitidou

Akutní bronchitida je vlastně akutní zánět průdušek a je jedním z nejčastějších zánětů dolních cest dýchacích, tedy onemocnění, které vzniká následkem virové či bakteriální nákazy. Bronchitida se rozvine náhle, například po nachlazení. Velice důležité je důkladně doléčit zánět průdušek, protože v opačném případě hrozí jeho recidiva či zvýšení rizika rozvoje chronické bronchitidy, která může mít trvalé následky na zdraví člověka.  

Mezi hlavní příznaky patří vytrvalý kašel, vykašlávaní hustého hlenu, dušnost, bolesti na hrudníku, dýchací potíže, bolesti ve svalech, zádech nebo zvýšená teplota či dokonce horečka. Při léčbě akutní bronchitidy lékaři doporučují klid na lůžku, potlačování horečky léky podporující vykašlávání a při bakteriální infekci podávání antibiotik.

Jak podzimním nemocem předcházet?

Všichni odborníci se téměř zázračně shodují v jednom jediném bodě - nejlepším přístupem je nemocem předcházet. Určitě se ptáte, jak konkrétně se dá nemocem (a nejen těm podzimním) předcházet:

  • za pomoci vhodného oblečení se vyvarujte prochladnutí a promoknutí
  • dopřávat si dostatek odpočinku
  • posílit obranyschopnost organismu zvýšením konzumace vitamínů či užíváním vhodných potravinových doplňků (osvědčenou klasikou je vitamín C)
  • otužujte svůj organismus - pokud patříte k lidem, kteří studenou vodu zrovna nevyhledávají, začněte pozvolna - sprchujte se nejdříve méně teplou vodou, pak vlažnou a nakonec krátce studenou, skvělý je i pravidelný pobyt v sauně

Několik tipů, co dělat, když nás nemoc už skolila

  • zvyšte příjem tekutin - nejprve je potřeba zvýšit příjem tekutin. Výborné jsou bylinkové čaje, např. z květů černého bezu nebo máty peprné. Čaj by měl být ideálně vlažný, nikoli horký. Je vhodné ho střídat s obyčejnou vodou, minerálkou nebo ovocnými ředěnými šťávami. Minimálně v prvních dnech byste se měli vyhnout kávě a především alkoholickým nápojům.
  • zvyšte příjem vitamínu C - velice vhodné je zvýšit příjem vitamínu C, nejlépe toho přírodního. Nezapomeňte si proto do čaje vymačkat citron,či pomeranč nebo mandarinka, a přidejte klidně i zeleninu. Vynikající je například syrové kysané zelí. Pokud vám zelenina či ovoce zas tak moc neříkají, měli byste denně vypít alespoň sklenici 100% ovocného džusu nebo zeleninové šťávy.
  • dejte si slepičí či kuřecí vývar - slepičí vývar zahřeje tělo, ale kromě toho je také dokázáno, že konzumace této polévky povzbudí činnost bílých krvinek, které hubí bakterie a které se v těle aktivují při zánětech. Má tedy opravdu protizánětlivé účinky a dokáže pomoci například od bolesti v krku či zmírnit zanesení dutin.
  • sáhněte po bylinkách a přírodních “zázracích” - boj s chřipkou či nachlazením lze podpořit i konzumací např. česneku, který obsahuje velké množství antioxidantů, čímž zvyšuje obranyschopnost organismu. Zkusit můžete i cibulovou šťávu smíchanou s medem nebo zázvor jako podpůrný přírodní lék proti horečce, ale i kašli. Ideální je čerstvý zázvorový čaj, který získáte zalitím dvou čajových lžiček nastrouhaného nebo pokrájeného zázvoru horkou vodou. Necháte louhovat cca 5 minut a nápoj pijete teplý. Čaj můžete ještě doplnit citronem a medem.
  • vyzkoušejte Priessnitzův zábal -  namočte žínku, přiložte na krk, přes ni dejte igelitový pytlík a krk převažte šátkem.
  • odpočívejte a ležte v posteli - možná se vám tento bod zdá zbytečný, ale věřte, že opravdu není. Klid na lůžku je jednu z těch nejdůležitějších a co si budeme povídat, také z těch nejužitečnějších rad, kterou vám kdo může dát.

A co vy, máte v rodině nějaký zaručený tip nebo trik, jak bojovat s protivnými podzimními nemocemi? Pokud ano, podělte se o něj s ostatními uživatelkami Modrého koníka do komentáře.

A na závěr už mi nezbývá než popřát, ať se vám a všem členům vaší rodiny podzimní nemoci pokud možno úplně vyhnou, nebo vás alespoň moc netrápí!

Zdroje použitých informací:

vasedeti.cz

blesk.cz

vfn.cz

zena.aktualne.cz

lekarna-praha1.cz

Čti celý článek
redakce
5. říj 2018 Čtené 1590x

"V době narození prvního dítěte byly naší fence westíka čtyři roky. Do té doby byla mazel, regulérní dítě, takže jsem měla oprávněný strach, že bude žárlit. Z porodnice jsem jí domů poslala ručník, kterým jsem sebe i prcka otřela, aby pochopila, že to mládě patří k nám. Na tom ručníku pak dva dny spala. Když jsme malého dovezli domů, nechali jsme ho jí i kočce očichat hned v autosedačce..."

Na příchod nového člena rodiny je potřeba připravit všechny členy rodiny a domácnosti. Zatímco my lidé tak nějak víme, co nás čeká a co od nové situace můžeme očekávat, naši zvířecí mazlíčci netuší vůbec nic. Obrovská změna nastává v životě psa, se kterým tvoříme jeho smečku. Přesně takhle vás totiž váš pes vnímá - jste nejdůležitějšími členy jeho smečky a kolem vás se vlastně točí celý jeho svět. Máme pro vás spoustu praktických rad nejen od odborníků, ale také od zkušených pejskařů.

Ve chvíli, kdy jste si pejska pořizovali, jste možná děti ještě vůbec neměli v plánu a celá situace je pro vás nová. Ale v knize Malý princ je jeden krásný citát : “Jsi zodpovědný za všechno, cos k sobě připoutal.” A když se nad tím zamyslíte, je tato myšlenka opravdu více než pravdivá. Stačí, když se podíváte ve svém okolí a možná vás až překvapí, kolik rodin se po narození potomka zbaví svého psa. Jednou jste se rozhodli, že do svého života přijmete psa a nyní je minimálně vaší morální povinností žít s ním celý jeho život (samozřejmě pokud se neobjeví opravdu neřešitelné problémy).

Pejska začněte na příchod miminka připravovat co nejdříve

Pokud si pořizujete pejska a plánujete děti, začněte ho již od štěněcího věku zvykat na děti a pobyt s nimi. Stýkejte se s lidmi, kteří děti mají a nechte je, aby si jejich ratolesti pejska pohladily či si s ním pohrály. Nezapomeňte raději kvůli bezpečnosti všech zúčastněných na jejich kontakt dohlížet.

Pokud jste tuhle ideální fázi nestihli, nebojte se, rozhodně nic není ztraceno. V následujících řádcích najdete několik praktických tipů, jak můžete svého pejska na příchod miminka připravovat již v průběhu těhotenství. Času máte poměrně dost. Nicméně neusněte na vavřínech a pejska připravujte pečlivě. Uvidíte, že po porodu miminka pak sklidíte sladké plody vaší péče a přípravy.

  • Při hraní s pejskem občas použijte i trošku drsnější způsob hry

Nebojte, opravdu vás nenabádáme k tomu, abyste pejskovi ubližovali. Nicméně ve chvíli, kdy si malé dítě hraje s pejskem, se může stát, že ho třeba trošku zatahá za ucho, ocas, či mu šlápne na packu. I když to není úmyslné, pes může zareagovat agresivně. Pokud však bude zvyklý, že se něco takového může stát, bude jeho reakce daleko normálnější. Když si se psem hrajete, klidně ho občas z legrace chytněte za ucho či mu přidržte packu. Ale pes musí vědět, že se jedná o hru a že je takové laškování vlastně velká sranda. Za odměnu mu pak nezapomeňte dát nějakou odměnu

  • Socializujte ho s dětmi

Pokud váš pes nemá moc zkušeností s interakcí s dětmi, dopřejte mu je. Pozvěte na návštěvu známé s dětmi a uvidíte, že toto setkání bude prospěšné pro návštěvu i pro vás.

  • Připravte ho na nové zvuky

Psi mají velice dobrý sluch a hlasité zvuky mu nemusí být úplně příjemné. Malá miminka občas (spíše často) pláčou, a pokud pes tyto zvuky nezná, mohou ho stresovat. Pláč miminka si pak spojí s nervozitou a nepříjemnými pocity, je proto dobré, když se s podobnými zvuky seznámí již během těhotenství.

Využijte chvíle, kdy má pejsek dobrou náladu a je něčím zaujatý (např. hraním si hračkou, žvýkáním pamlsku, atd.) a pusťte třeba video či zvuk, kde je zachycen pláč miminka. Tento postup samozřejmě několikrát opakujte a sledujte, jak pes reaguje. I když je to nepříjemný zvuk, pejsek si na něj zvykne a po nějaké době ho nebude už vůbec rozrušovat. Až se pak seznámí s reálným křikem vašeho potomka, nebude to pro něj takový šok.

  • Připravte ho na nové pachy

Kromě výborného sluchu mají psi i výborný čich. S blížící se dobou termínu porodu pejskovi dejte očuchat plenky, vlhčené ubrousky a klidně i kosmetiku pro miminko. Pes si na aroma dětských vůní zvykne a nebudou pro něj poté překvapením.

  • Trénujte poslušnost

Vy sami svého psa znáte nejlépe a víte, jak moc poslušný je. Pokud má v poslouchání povelů nějaké rezervy, začněte se psem pracovat a naučte jej minimálně základní povely (sedni, lehni, zůstaň, nesmíš, k noze, ke mně) tak, abyste si byli jistí jejich splněním. Nezapomeňte na pozitivní motivaci ve formě odměn. Až budete chodit s kočárkem, tak velice oceníte, když pes nebude tahat a půjde hezky u nohy. Pokud si sami nevíte rady, přihlaste se klidně na cvičák.

  • Vymezte prostor a zaveďte zákazy

Pokud po porodu dítěte bude doma nějaké místo, kam pes nebude moct (např. dětský pokoj, postel), zakažte mu pobyt tam již před příchodem miminka. Nové zákazy si tak pes nebude spojovat s “vetřelcem” a bude mít dostatek času si na nepříjemné změny zvyknout.

  • Naučte ho nové povely

Velice šikovným povelem, který je vhodné psa naučit, je povel “Opatrně”. Naučte pejska zklidnit se a dávat pozor, aby na miminko nešlápl či ho nestrčil.

  • Mluvte se psem

Tato poznámka se vám možná bude zdát směšná, ale klidně s pejskem mluvte, vyprávějte mu o miminku, o vašich plánech. Klidně mu umožněte kontakt s vaším břichem a mluvte vždy klidným a radostným hlasem. Psi většinou miminko v břiše vycítí a začnou se o vaše vzdouvající břicho stejně zajímat sami.

Miminko se narodilo: Je čas, aby ho poznal i psí kamarád

Dlouho očekávaný čas konečně přišel a vaše dítě se narodilo. Maminka s miminkem jsou nějakou dobu společně v porodnici, kam pejsci samozřejmě nemohou. Pejskovi však klidně můžete domů donést nějakou část oblečení, kterou mělo miminko na sobě. Nemusíte se bát poslat ani počůranou plenku, jak radí veterinář MVDr. Alexandr Skácel. Pes se bude moci seznámit s reálnými pachy vašeho miminka a v okamžiku seznámení ho bude již znát.

Po pár dnech maminka odchází i s miminkem domů a přišla tedy chvíle prvního setkání psa a dítěte. Nezapomínejte, že pes svou paničku nějakou dobu neviděl a přivítání tedy bude pravděpodobně dost bouřlivé. Nejprve tedy nechte psa, aby se dostatečně přivítal s paničkou a až poté mu ukažte miminko. Je vhodné, když je pes na toto setkání dostatečně unaven (zařiďte mu proto pořádnou procházku). Miminko mu ukažte, mluvte na něj klidným hlasem, nechte ho, aby si ho pořádně očichal. Chvalte ho a hlavně buďte v klidu. To se samozřejmě lépe řekne, než udělá, ale pes vaše emoce cítí stoprocentně a bude pro něj mnohem lepší, když z vás neucítí strach či nervozitu.

Je vhodné, když miminko psovi “daruje” nějakou dobrotu, kterou má pes rád. Tak si jejich první setkání spojí s pozitivním zážitkem a máte napůl vyhráno.

Po příchodu domů akceptujte chování vašeho psa - každý pes reaguje samozřejmě jinak podle své individuality. Někteří psi o miminko nejeví v podstatě žádný zájem - v tomto případě ho ke kontaktu nijak nenuťte a nechte všemu volný příběh. Pokud naopak pes jeví o miminko enormní zájem a chce u všeho asistovat, nechte ho. Dbejte jen na bezpečnost a pejska nevyčleňujte pryč. Uvidíte, že prvotní zájem po nějaké době opadne a vše se ustálí do normální a běžné podoby.

Pozor! I když byste za svého psa dali ruku do ohně, nikdy nenechávejte psa s dítětem o samotě.

Život s miminkem a pejskem

Po nějaké době prvotního zvykání si se váš život ustálí a začne taková ta běžná rutina. I když vás samozřejmě péče o dítě hodně zaměstnává, najděte si vždy i čas na svého psa. Hrajte si s ním, hlaďte ho, pomazlete ho. Nezapomeňte, že i on vaši lásku potřebuje a předejdete tak žárlení na dítě. Pes prostě musí pořád cítit, že ho máte rádi a dítě ho nikam nevystrnadilo.

Chraňte svého psa před dítětem

S tím, jak miminko poroste, bude vznikat stále více a více interakcí mezi ním a psem. Od první chvíle své dítě učte, že pejskovi nemůže ubližovat a buďte opravdu důslední v dodržování tohoto pravidla. Dítě samozřejmě neubližuje cíleně, ale přeci jen nějakou dobu trvá, než získá cit v rukou a bude vědět, že jeho doteky mohou psa i bolet.

Pes by také měl mít možnost bezpečného místa, kam za ním dítě nemůže. Připravte mu proto takový prostor, kam si bude moct v klidu zalézt a nikdo ho nebude rušit. Po nějaké době pak uvidíte, jak nádherný vztah může mezi psem a dítětem (případně dětmi) vzniknout. 

A jaké jsou zkušenosti maminek z Modrého koníka?

"My máme jorkšírku, v únoru jí bylo 8 let, takže takovou už trošku babičku. Malý měl v únoru rok a půl a můžu říct, že za tu dobu se z nich stala fajn dvojka. Hafina ze začátku moc nadšená nebyla, přišla mi taková uražená a čekala, kdy to 'malé uřvané' vrátíme , odkud to přišlo, ale myslím si, že dnes má malého ráda jako my a nedala by na něj dopustit! Bydlíme v domečku a jorkšírka samozřejmě s námi  a stranou tedy rozhodně nešla. Jako určitě už nemá až tolik pozornosti jako mívala dřív - přes den mi přeci jen syn zabere poměrně dost času, ale vynahrazuju jí to večer, když malý spinká - mazlíme se a vegetíme u tv  a nevypadá, že by nějak strádala. Najela prostě na jiný režim (my všichni doma) a zvládáme to v pohodě."

"V době narození prvního dítěte byly naší fence westíka čtyři roky. Do té doby byla mazel, regulérní dítě, takže jsem měla oprávněný strach, že bude žárlit. Z porodnice jsem jí domů poslala ručník, kterým jsem sebe i prcka otřela, aby pochopila, že to mládě patří k nám. Na tom ručníku pak dva dny spala. Když jsme malého dovezli domů, nechali jsme ho jí i kočce očichat hned v autosedačce. Pak jsem jim dala očichat i plínku a dobrý. Dávali na něho pozor. Když jsem třeba kojila a pejsina přišla, nikdy jsem ji neodehnala nebo neodstrčila, což si myslím, že je klíčové. Teď máme děti dvě a nezdá se mi, že by pejsina nějak strádala nebo někdo žárlil. Snažím se jí věnovat, vítat se s ní, pohrát si, když má chuť. Děti docela brzy pochopily, že když ji hladí a ona jde pryč,  že ji mají nechat být. Problém je to jen u cizích dětí, které doma psa nemají."

Máme tu také nějaké pejskařky? Jak probíhalo první seznámení psa a dítěte u vás?

Použité zdroje:

muj-pes.cz

pesweb.cz

kafe.cz

zena.aktualne.cz

Čti celý článek
redakce
3. říj 2018 Čtené 4813x

“Potřebovala bych poradit, syn (3,5 roku) mi v poslední době stávkuje ve školce u jídla. I tak je to s ním komplikované, protože nejí maso ani salámy, ale poslední dobou nechce jíst ve školce vůbec nic, je schopný být celé dopoledne ve školce hladový. Už jsme i zkoušeli, že jsem chodila na obědy do školky a jedla s ním a nic. Zkoušela jsem ho motivovat, naslibovala jsem hory doly a nic nezabírá. Máte, prosím, nějaké zkušenosti?”

Přesně těmito slovy zoufalé maminky začíná jedna z mnoha diskuzí na Modrém koníku na téma stravování ve školce. Zatímco některé maminky vlastně neví, jaké to je mít nejedlíka, jiné to znají až moc dobře a věřte, že se jedná o problém, který potrápí nejen celou rodinu, ale  mnohdy i paní učitelky ve školce.

Hned na úvod je potřeba podotknout, že rozhodně neexistuje žádný univerzální návod, po jehož aplikaci sní vaše dítě ve školce úplně všechno. Bohužel, nečekejte ho proto ani od tohoto článku. V článku, který právě čtete, však můžete na tento problém nahlédnout nejen očima jiných maminek, ale třeba také očima odborníků, kteří rozhodně ví, o čem je řeč. Kromě toho zde najdete i praktické tipy, jak se můžete pokusit situaci řešit. To opravdové řešení už ale bude opět ležet na vašich bedrech. Každé dítě je totiž jiné a to své dítě znáte nejlépe právě vy sami, takže s pomocí našich rad pak hledejte řešení ušité na míru právě vám a vaší situaci.

Kde je zakopaný pes aneb proč dítě nechce jíst?

Naprosto klíčovým pro řešení celé situace je zjištění toho, PROČ vaše dítě nechce ve školce jíst. Příčin může být mnoho a každá příčina si vyžaduje jiné řešení. Prvotním krokem by mělo být to, že si s dcerou nebo synem pohovoříte - zkuste se zeptat, proč nechce jíst. Dítě to mnohdy neumí samo vysvětlit, takže můžete zkusit dávat i návodné otázky - měl/a jsi chuť na něco jiného?, neměl/a jsi hlad, nelíbilo se ti sedět u stolu s Aničkou,... Možností je opravdu mnoho, některé příčiny nejedení je velmi lehké vyřešit, jiné budou zase velmi složité. A na některé možná ani nepřijdete a jak rychle se problémy objevily, tak rychle zase zmizí.

Kromě rozhovoru s dítětem nezapomeňte celou situaci probrat také s paní učitelkou -  z jejich pedagogických zkušeností a také díky možnosti porovnání s vrstevníky by mohla mít její rada opravdu cenu zlata. Pokud vaše dítě nechce jíst nic a nikdy, pravděpodobně to bude stejně ona, kdo s vámi toto téma začne řešit jako první. Nechte si sdělit názor na celou situaci a zkuste si nechat poradit.

Ještě před několika lety bylo celkem běžnou praxí ve školách a školkách to, že se děti nutily do jídla. Možná vás to překvapí, ale i dnes se najdou rodiče, kteří si přejí, aby jejich dítě jedlo všechno a do posledního drobečku, proto rozhodně seznamte paní učitelku s vaším postojem k celé situaci. Pokud nechcete vaše dítě do jídla nutit, nezapomeňte to paní učitelce říct! A naopak.

Moje dítě nastoupilo do školky a nechce nic jíst

Pokud problém s nejedením dítěte začal hned na začátku jeho docházky do školky, zpravidla se jedná o problém s adaptací. Nástup do školky je pro dítě ohromný životní mezník a lidově řečeno toho na něj může být prostě moc. Je samo mezi cizími lidmi, musí se učit samostatnosti, ze všeho nového může pociťovat únavu, atd. V tomto případě se opravdu není čemu divit, že nemá ve školce třeba chuť k jídlu.

Pro řešení tohoto problému bude stačit dát dítěti čas a k otázce jídla přistupovat opravdu velice citlivě. Rozhodně s dítětem nejednejte po zlém, aby se lidově řečeno “nezaseklo”. Dopřejte mu dostatek času na rozkoukání a nebojte, ono opravdu hladem nezemře. Po chvíli si zvykne a začne ve školce i jíst - i když to samozřejmě neznamená, že bude jíst úplně všechno. I když i takové děti existují.

Tato slova potvrzuje i psycholožka a krizová interventka Zuzana Karásková Ulbertová, která říká: “Celá školka je pro vaše dítě nová a nějaká adaptace, zvykání si, případně odpor, zkoušení hranic prostě musí proběhnout – třeba jen maličko. A nejčastěji to bývá právě v oblastech, ve kterých má (nebo mělo) dítě obtíže i jinde: lítostivější děti hodně pláčou, vzteklé dělají hysterické scény, ty, co se počůrávaly, začnou mít zase stejné či podobné projevy ohledně vyměšování.” 

Ze své pedagogické praxe mám zkušenost (poznámka autorky článku), že děti velmi často nechtějí ve školce jíst to, co neznají z domova. Velice často to bývají například luštěniny, pomazánky či některé druhy ovoce a zeleniny. Pokud je přesně toto váš případ, zkuste do svého domácího jídelníčku nenápadně propašovat “nové” potraviny ze školky. Doma dítě tyto novinky přijde zpravidla lépe a pokud mu zachutnají, začne je baštit i ve školce.

Moje dítě ve školce vždycky krásně jedlo a najednou nechce jíst vůbec nic

Jiná situace nastává ve chvíli, kdy vaše dítě do školky už nějakou dobu chodilo, normálně se zde stravovalo a najednou BUM - zničehonic přestalo jíst. S největší pravděpodobností se stalo něco, co zapříčinilo tuto změnu. Takto velké změny u dítěte bývají totiž opravdu málokdy ZNIČEHONIC. Přemýšlejte, pátrejte, ptejte se, co se stalo. Ptejte se dítěte a nebojte se zeptat i paní učitelky. Důvodů může být opravdu mnoho - v praxi ve školce jsem se setkala například s tím, že dítě přestalo jíst v době, kdy se dělo něco špatného doma (nemoc, rozvod, neshody rodičů), kdy se o dítě pokoušela nemoc, když mělo ve školce s někým neshody. Zde znovu apeluji na to, aby si rodiče promluvili s paní učitelkou a společně si ujasnili, jak postupovat. V tomto případě je potřeba, aby ke zdárnému řešení jídelní krize byli rodiče a školka v jednotě.

Pokud nezabírají žádné domluvy, zkuste dát celé situaci chvíli času. Pokud nezabere ani čas, zajděte s dítětem k jeho pediatrovi a zkuste se poradit, co dál. Psycholožka a krizová interventka Zuzana Karásková Ulbertová doporučuje v případě dlouhodobějších problémů rozhodně navštívit odborníka:

“Kdyby obtíže se stravováním vašeho potomka přetrvávaly ještě další měsíc, přes domluvu a jasnou strategii s učitelkami ve školce, zkusila bych vše podrobně probrat s dětským psychologem – třeba v pedagogicko-psychologické poradně u vás ve městě/kraji."


Opravdu moje dítě nejí? Nesrovnávám ho jen nevhodně s okolím?

Pediatr doktor Petr Karger nedávno prohlásil: "Proč mé dítě nejí? Je až zarážející, kolikrát tuto otázku slyším ve své ordinaci… Přitom je formulována špatně, neboť se jedná obvykle o to, že jí méně než dítě sousedky nebo že jí pouze něco."

Radu má v tomto případě jedinou: "Nesrovnávat s ostatními dětmi a věnovat pozornost tomu, zda dítě roste a prospívá adekvátně svému věku. Pokud si však vypěstovalo velmi úzký jídelníček sestávající například převážně ze suchých housek, samotných knedlíků a kukuřičných lupínků, je na místě se zamyslet ne nad dětmi, ale nad naším rodičovským přístupem."

Nutriční terapeutka Jitka Rusková se zase zamýšlí nad možností, že chyba nastala v našem rodičovském přístupu:"Takové případy nejedení mívají mnohdy společné jmenovatele - rodiče a období vzdoru, případně dobu zavádění nemléčných příkrmů. V těchto zlomových a náročných životních obdobích totiž ne všem dětem vše hned zachutná a to, co jim chutnalo dříve, najednou tvrdě odmítají. Rodiče často ve snaze nečinit dítěti násilí, poleví a odmítanou potravinu nebo pokrm už vícekrát dítěti nepodají. Přitom se ale mohlo jednat pouze o momentální rozmar dítěte, které zkoušelo, co si může k rodičům dovolit a za pár dní už by o své averzi nevědělo."

A jaké jsou zkušenosti některých uživatelek Modrého koníka?

“Vloni, když dcera nastoupila do školky, tak kolikrát nesnědla skoro nic, nebo 1x kousla do svačiny, na oběd si dala 1 lžíci polévky a konečná. Učitelky ji nenutily sníst, co má na talíři, ale trvaly na tom, aby každé jídlo ochutnala. Časem, když viděla, jak všem okolo chutná (máme opravdu skvělé kuchařky a jídlo mají ve školce hezky naservírované), tak začala jíst více - necpe se kdo ví jak, ale po roce ve školce sní na první svačinu čtvrt krajíčku chleba, na oběd naběračku polévky a porci hlavního jídla má servírovanou na dezertním talíři až po spaní (v době, kdy ostatní svačí) a svačinku si nosí zabalenou domů.

Myslím, že hlavní je domluvit se s učitelkami, aby z jídla nedělaly cirkusové vystoupení - nechceš jíst? Fajn ochutnej co máš na talíři, když ti stačí jedno sousto, tak to odnes, další jídlo bude za 3 hodiny a konečná, žádné hysterické výstupy, žádné 'budeš tu sedět a ostatní si jdou hrát' a podobně,” popisuje své zkušenosti s malým nejedlíkem jedna z maminek.

Další z maminek se podělila o radu, která zabrala na jejího syna: “Já mám doma naštěstí už bývalého nejedlíka, nyní  mu je 4,5 roku a zabrala nám poučka okopírovaná z jedné francouzské knížky. Dítě musí sníst 2 lžičky, žádné scény. Jemu se uleví, že to má hned za sebou a ví, že ho už pak nikdo do jídla nebude nutit. Dopředu vysvětlit dohodu, trvat na dodržení, v klidu ale důrazně trvat na tom, že to bez obličejů musí sníst. Syn dokonce zkoušel simulovat zvedání žaludku -  fuj, řekla jsem mu, ať to ani nezkouší. Takto naše dohoda nezněla a takové scény, že mu jsou k ničemu. S něčím sice bojujeme pořád, ale vidím velké pokroky. Podle této teorie po několikátém jídle a snědení pár soust tomu dítě přijde na chuť. Tak se to třeba bude hodit i někomu dalšímu než nám.”

“Přidám vlastní zkušenost, ne s dítkem, ale sama se sebou. Ve školce se stávalo, že třeba učitelka řekla, že budu u stolu dokud to nesním, tak jsem tam v klidu seděla do doby, než si pro mě přišli rodiče domů a bylo to pro mě lepší, než se toho jídla dotknout. Dodneška jsem vybíravá a jsou jídla, která zkrátka nejím... A pokud nic jiného nebude, tak budu raději o hladu. Takže pořízení s takovým dítkem může být opravdu těžké. Rozhodně ale radím nenutit - to by v mém případě určitě nepomohlo a mělo jen a jen opačný efekt. Všem moc držím pěsti,” podělila se jedna z uživatelek o svou vlastní zkušenost.

A nyní už otázka na čtenářky - jak jste na tom se svými dětmi vy? Jedí ve školce rády nebo je pro ně každé jídlo utrpením? Nebo si jen rády vybírají a jedí jen svá oblíbená jídla?

Použité zdroje informací:

skolkamaterska.cz

psychologie.cz

babyweb.cz

ona.idnes.cz

Čti celý článek
redakce
2. říj 2018 Čtené 5158x

Patříte-li k maminkám, které své dítko vedly tento rok prvně do školky, možná jste se již setkaly s názorem, že první rok ve školce pravděpodobně vaše ratolest promarodí. Je to tak skutečně? A můžete proti tomu něco udělat? Máme pro vás rozhovor s MUDr. Karlem Černým z dětské léčebny Olivovna v Říčanech. 

S nástupem dětí poprvé do školek je spojena zvýšená nemocnost. Nárůst nemocnosti mezi dětmi bývá znát pravidelně již od poloviny září a jedná se hlavně o respirační onemocnění a infekční nemoci, které se přenášejí vzduchem.

1. Pane doktore, s nástupem dětí do školky je mezi maminkami hodně probírané téma nemocnost. Říká se, že první rok ve školce děti promarodí a také, že je to potřeba kvůli budování imunity. Jak se na to díváte z lékařského hlediska? Je tvrzení založené na pravdě?


"Imunitní systém dítěte zraje a učí se od narození v průběhu celého jeho předškolního věku. Na základě praxe již naši předkové někdy v 17. století přišli na to, že i z hlediska zralosti obranyschopnosti proti infekcím nastává vhodná doba pro začátek pravidelné kolektivní školní výchovy ve věku 6 let. 

Mezi 3.-6. rokem může být pravidelný pobyt dítěte v kolektivu přínosný z hlediska jeho sociálního zrání, nicméně může být - a často také je - komplikován funkční nezralostí jeho imunitního systému. Záměrně zde nekomentuji skutečnost, že obvykle vlastním důvodem umístění dítěte ve věku kolem 3 - 4 let do kolektivního zařízení jsou spíše existenční zájmy rodičů.

Imunologické vyšetření v této době, prováděné z důvodu vysoké nemocnosti u takového dítěte na respirační (ale i močové atd.) infekty, může zaznamenat některé poruchy protilátkové či buňkami zprostředkované imunity. Jeden z častějších nálezů je např. defekt tvorby tzv. slizničních protilátek – imunoglobulinu IgA. Nicméně, nezřídka i celkem podrobné imunologické vyšetření neprokáže významnou patologii. Musíme totiž uznat, že i „středně“ podrobné imunologické vyšetření popisuje (převážně) jen kvantitativní parametry imunity, nikoli parametry funkční či dokonce koordinační a řídící. Obvykle to rodičům vysvětluji docela dobrou paralelou stavu armády, která může mít třeba i dostatek vojáků, děl, tanků, letadel a třeba i ponorek, ale je jí to k ničemu, jestliže má nezkušené (či dokonce hloupé) vedení.

Pravidelná návštěva kolektivního zařízení dítěti mladšímu 3 let nijak nesvědčí a neprospívá. Je celkem obvyklé, že dítě, které má zvýšenou nemocnost již v kojeneckém a batolecím věku (tj. věk 0-3 roky), obvykle nástup do kolektivu tím více odstoná. Logika tvrzení, že vysoká nemocnost dítě následně vlastně posílí, je z velké části mylná, spíše - naštěstí ve většině případů - to dítě v podstatě 'nějak přežije' do doby, než se mu imunita plně zformuje.

Pomineme-li skutečné (primární) imunopatologie, je ještě jedna skupina dětí s opakovanými respiračními onemocněními, kde návštěva kolektivu v tomto věku je zvláště nevhodná (resp. vhodná k odložení) a to jsou stavy časně začínajícího astma bronchiale, zvláště jeho formy s infekcemi navozenými exacerbacemi ( exacerbace = zhoršení nemoci, pozn.redakce)."

2. Mluvil jste o tom, že zvýšená nemocnost je obvyklá. Dá se určit, jaká četnost onemocnění dýchacích cest je u školkových dětí normální a kdy už by měli rodiče zbystřit?

"Přesně k tomu mají mít rodiče dobrého dětského lékaře či odborného lékaře alergologa (klinického imunologa). Počítat rýmy, denní a noční zakašlání na čárky může být zatíženo i jistou subjektivní chybou laického pozorovatele. Podstatným kritériem je například potřeba (četnost) antibiotické léčby, prodělané zápaly plic, četnost předchozích zánětů středního ucha, vedlejších nosních dutin, velkou roli hraje výskyt zánětů průdušek, zvláště provázených pískoty či dokonce dušnostmi."

3. Pokud se chystám dát dítě do školky, je vhodné jeho imunitu předem nějak posilovat? Co byste doporučil?

"K tomu opět nemohu jinak než konstatovat, že rodiče mají mít pro své dítě mj. i pro tento případ dobrého dětského lékaře. Často ve své praxi sleduji, jak rodiče z různých důvodů tuto cestu alternují, přitom se dobrovolně oddávají tlaku obchodních prezentací a zároveň pod vlivem živé konverzace 'nás děvčat na internetu' ve výsledku své malé dítě takto posilují až bizarními lékovými kombinacemi, za které v dobré víře utrácejí stovky korun a které - v lepším případě - jsou snad neškodné. Hodně se zde uplatňuje tzv. placebo efekt (tj. prokazatelně zaznamenaný pozitivní účinek po podání neúčinné látky, která může doložitelně pomoci až v 5-20 % případů).

O vitamínech toho bylo publikováno již opravdu hodně. Zmínil bych se zde o tzv. 'čistě přírodních produktech' a  s jistou nadsázkou připomněl, že např. výrobky z rulíku zlomocného či z muchomůrky jízlivé (jedovaté rostliny, pozn. redakce) mohou být považovány také za 'čistě přírodní'."

4. Co je tedy podle Vás nejúčinnější z hlediska posilování dětské imunity?

"Zdravá životospráva, zdravé otužování a zdravý odpočinek. Mějme špatné svědomí z všudypřítomného stavu znečištění životního prostředí, kterému vystavujeme naše děti (i sebe), z kontaminace vzduchu, pitné vody a potravin (i těch zdravých), z hlukového znečištění – to všechno souběžně závažně zatěžuje dětskou imunitu.

Nenechte se mýlit tím, že dítěte se nemůže týkat stres, ve kterém žijí jeho rodiče a který může již i u malého dítěte navodit psychosomatickou symptomatologii s vlivem na poruchy imunity (stres působí na dítě tak, že se projevuje nemocemi, pozn. redakce). V neposlední řadě není možné podceňovat ani genetickou výbavu – některé děti prostě dostaly do vínku marodit víc než ostatní."

5. Podle zkušeností maminek s vysokou nemocností školkových dětí je jim často doporučováno odstranění nosní mandle. Jaký je váš pohled na tento zákrok?

"Jestliže zvětšená nosní mandle mechanicky ztěžuje dítěti volné dýchání nosem (s řadou svých následků) a jestliže je součástí širšího zbytnění (hyperplasie) sliznice horních dýchacích cest (např. se ztíženou ventilací středního ucha Eustachovou trubicí), potom adenotomie (odstranění nosní mandle) je správným krokem. Konečné rozhodnutí (a načasování) by mělo spočívat v komunikaci dobrého ORL lékaře s dětským lékařem a případně i alergologem."

6. V poslední době se těší oblibě tzv. nosní konvičky. Máte s touto metodou výplachu nosu zkušenosti?

"Ano, je to velmi dobrá forma péče o hygienu sliznice nosu a horních cest dýchacích."

7. Z dlouhodobého hlediska jsou na podporu imunity doporučovány také například sauny, solné jeskyně nebo třeba dětské otužování. Doporučil byste maminkám, aby byly v tomto směru aktivní? Jaké v tom vidíte případné benefity?

"Saunování lze považovat za jednu z vhodných forem otužování – termoregulační trénink na teplotní změny se stimulací imunitních mechanismů. Může být při rozumném vedení vhodné i pro malé děti; k řízenému saunování v Olivovně vedeme již batolata a běžně i předškolní děti. Na druhé straně je třeba respektovat, že saunování někdy (resp. u někoho) může představovat nadlimitní stresovou zátěž.

Solné jeskyně by v zásadě měly zajišťovat bezalergenové prostředí a tedy přinášet úlevu od alergických obtíží. Není, myslím, jednoznačně prokázáno, jak dlouhodobá je potom tato úleva. Některé skutečně přírodní jeskyně potom navíc mohou přinášet jistou formu otužování a jistou aerosolu (inhalační) léčbu."

8. Rodiče školkových dětí si často svorně stěžují na to, že běžně v šatnách školek potkávají děti, kterým teče z nosu a pokašlávají. Jedná se vždy o nějakým způsobem "nebezpečný" stav, nebo jsou i takové, kdy lehká rýma a kašel nejsou pro okolí nebezpečné. A může laik tyto stavy poznat?

"Ano, je to celkem běžná realita většiny zařízení kolektivní předškolní dětské péče a nejenom v zimních měsících. Ten stav nebezpečnosti je vícevrstevný: jednak to přirozeně může představovat živnou půdu pro šíření respiračních patogenů (virů a baktérií různého stupně patogenity) v daném kolektivu, jednak to může být zdrojem zavlečených infekcí do domácího prostředí dětí na ostatní sourozence a třeba i nemocné seniory.

Ze své praxe zároveň dobře vím, do jakých problémů se dostávají rodiče dětí, co jdou z nemoci do nemoci, jestliže současně pracují a nemají prarodiče v důchodu na hlídání. Potom logická doporučení o včasném stažení dítěte z kolektivu na začátku nemoci a zajištění dostatečně dlouhé rekonvalescence po nemoci mají hodnotu 'vtipné knížecí rady'.

V té souvislosti bych rád připomenul, že v ČR máme síť odborných dětských respiračních léčeben, které jsou přímo zaměřeny na léčbu těchto opakovaných respiračních infektů předškolních dětí. Součástí léčebného procesu je zlepšení stavby obranyschopnosti malých pacientů, prevence přechodu do chronicity a současně i edukace rodičů jak těmto stavům v budoucnu co nejvíce předcházet.

Pane doktore, děkujeme Vám za rozhovor a přejeme, aby se Vám nejen v Olivovně dařilo!

A jaká je vaše zkušenost s nástupem malých dětí do kolektivu? Podělte se s námi o své zkušenosti!

Čti celý článek
redakce
1. říj 2018 Čtené 6336x

Žádný z těchto lidí nemá právo kvůli svým sexuálním choutkám nebo špinavému byznysu jako je pornografie ničit lidské životy! Jelikož jsem matkou a vím, že nebezpečí na sociálních sítích spojené se získáváním dětí je obrovské, chci také přispět k ochraně našich dětí. 

Kontroverzní novinářku Kristínu Kövešovou (pozn. redakce: investigativní novinářka, která se věnovala například kauze zlodějského gangu v Bratislavě) zřejmě nemusím představovat. Je to jedna z těch novinářek, která svou práci vykonává v jiném rozměru, protože se nevěnuje bulváru, ale řeší takové kauzy, které jsou pro společnost přínosem a chrání slabší.

Už déle sleduji Kristíninu práci cílenou na odhalování viníků dětské pornografie a pedofilie. Sleduji její neskutečnou snahu upozornit na tento problém, který je společností možná nechtěně "skrytý", který se veřejně málo řeší a o kterém si lze myslet, že u nás ještě nedosahuje takových enormních rozměrů jako v zahraničí.

Jelikož jsem matkou a vím, že nebezpečí na sociálních sítích spojené se "získáváním dětí" je obrovské, chci také přispět k ochraně našich dětí. Možná můj článek bude jen kapka v moři, ale kdybych to nenapsala, možná by ta moje kapka v moři chyběla.

Experiment s profilem 13leté slečny na fóru

Na nejmenovaném fóru jsem si zřídila účet. Účet 13leté slečny. Bez popisu, dat či fotek. Jednoduchý, "holý" profil. Už během prvních hodin (podotýkám, neměla jsem aktivní stav) mě začali kontaktovat muži, kteří chtěli komunikovat. Téměř 95 % z nich si však nechtělo jen běžně psát. Chtěli více.

Tyto "zájemce" bych zařadila do skupin:

1. skupinou byli muži, kteří se chtěli "kamarádit" s 13letou dívkou, neustále se snažili mámit fotografie, případně si chtěli skypovat.

2. skupinu tvořili muži, kteří se neštítili dávat sexuální návrhy, kteří se chtěli s 13letou dívkou reálně setkat. Nepřekážel jim nízký věk (byli ochotni vycestovat několik kilometrů i během bílého dne a přijít do hodiny či dvou).

3. skupinou byli ti, kteří šli na 13letou dívku postupně. Komunikaci nejdříve vedly do kamarádské roviny, snažili se pomáhat, radit a po pocitu, že získali důvěru slečny, se přece jen ukázal jejich zvrácený úmysl.

Profil je zřízen přesně 2 týdny. Za 2 týdny bez jakékoliv snahy 13letého děvčete, po jejím neustálém upozorňování na věk došlo ke vzniku takových konverzací (někdy to můžu nazvat monologů ze strany mužů), které vedly k jasné manipulaci a k jasnému a jedinému cíli. Absurdní je, že po vytvoření profilu ve věku 24 let byl zájem ze strany podezřelých téměř nulový.

Co experiment přinesl?

Můj cílený průzkum ukázal, že nejvíce kontaktovanou skupinou jsou dívky ve věku 10-14 let. Podle informací od policie se často jedná o psychicky nemocné lidi nebo jde o celé zločinecké skupiny, které jsou na fórech sehrané, jdou na jistotu a vzájemně spolupracují nejen v podávání si informací o dívkách, ale také v jejich společném kontaktováni. Zde hrají hru, kdo "dokáže vymámit více".

Hrozivými výsledky této trestné činnosti jsou zničeny životy, životy možná jen málo informovaných dívek. Často dochází k reálným sexuálním zneužitím, k vyhrožování a mnohé z obětí ztratí s těmito deviantní nejen panenství, ale většinou zdravý rozum. Podle vyjádření sexuoložky MUDr. Olgy Jamborové mají dívky - oběti - nepopsatelná traumata, problémy v soukromém životě, problémy s důvěryhodností a téměř všechny končí na prášcích.

Šiřte osvětu!

Chci apelovat na všechny, na rodiče, pedagogy a jiných, kteří mohou možná pár větami promluvit k dívkám. Chci poprosit o šíření této osvěty, protože žádný z těchto lidí nemá právo kvůli svým sexuálním choutkám nebo špinavému byznysu jako je pornografie ničit lidské životy, životy našich dcer!

Na závěr chci podotknout, že můj - pokud to tak mohu nazvat - "průzkum" nebyl výstřelem do prázdna. Byl jasně cílený a všechny snahy druhých stran, snahy, které překračovaly hranice, byly poskytnuty kompetentním. Věřím, že tato osvěta neskončí, že bude nabírat na obrátkách.

"Jestliže jsme do budoucna zachránili alespoň jedno dítě, mělo to význam!"

Autorka článku:  Ing. Jana Kolejáková

Čti celý článek
redakce
30. zář 2018 Čtené 583x

„Naše malá taky vykazuje už od malička preferenci levé ruky, babičky to naštěstí akceptují, jinak bych je hnala. Ve školce je to trochu problém. Je to tak, že jim říkají, ve které ruce se co drží (pastelky, příbor) a aplikují to na praváky. Několikrát už jsem jim to musela připomínat, že je dcera levák a myslím, že to stejně nerozlišují. Občas mi doma drží naopak příbor, protože tak je to prý učili ve školce. Myslím, že aspoň učitelky by měly být rozumné, vím minimálně o dalších dvou dětech ve třídě, co jsou taky leváci,” popisuje maminka v diskuzi Máme doma leváka.

Nastala chvíle, kdy vaše děťátko začíná samo jíst lžičkou a později čmárat pastelkami. Všímáte si, do jaké ručičky bere hračky, lžičku nebo pastelku? Devadesát procent lidí do pravé ruky, každý desátý člověk do levé. Dnes už je známo, že se nemá lateralita přeučovat, přesto se najdou tací, kteří vám budou říkat, ať dáváte dítěti věci do pravé ruky, protože leváctví jim přijde jako něco nenormálního. Dávejte si na to pozor, protože takové umělé přeučování může vyvolat spoustu problémů, které si s sebou ponese dítě až do dospělosti.

Přeučování může vést například ke koktání

Zatím není úplně jasné, proč je někdo pravák a někdo levák. Za leváctvím podle odborníků mohou stát komplikace v těhotenství a při porodu, předčasný porod, stres matky nebo vyšší hladina testosteronu matky během těhotenství. Dále se mluví o vlivu dědičnosti. Jasné ale je, že leváci mají dominantní pravou mozkovou hemisféru a praváci levou. Z toho plyne, že když je dítě přeučované na nedominantní ruku, je to velký zásah do mozkových hemisfér. A z toho vznikají mnohdy celoživotní potíže.

Svou zkušenost z rodiny přidává další z uživatelek koníka: „Přeučování je nesmysl. Můj táta je levák, v dětství ho přeučovali na praváka a zůstalo mu koktání. Takže rozhodně nepřeučovat. Horší je, jak to vysvětlit okolí, protože to to často nechce chápat…”

Přeučováním leváctví můžete způsobit například neurotické potíže jako jsou úzkosti, pocity napětí, méněcennosti, okusování nehtů, ale také problémy v oblasti řeči (koktavost), zvýšenou dráždivost, hyperaktivní chování nebo problémy v myšlení (obrazová představivost, srovnávání). Přeučení leváci mívají problémy s orientací v prostoru a určováním levé a pravé strany. V dospělosti může být přeučené leváctví příčinou deprese, přílišné pasivity nebo ztráty chuti a motivace k práci.

„Sestra i manžel jsou leváci a nikdo to u nich neřešil. A to za nás nebyly ani nůžky pro leváky, ani pera, nic. A oba se s tím srovnali, oba nosili ze psaní jedničky. Hlavně neřešit a nechat dítě být, přeučování je nejhorší věc. Mojí mamču přeučili a myslím, že z toho pramení nějaké její psychické problémy, které má. Není pro ni přirozené psát pravou, násilně se jí to v mozku přetočilo, a všechno se tam tak trochu promíchalo. Prostě to nechat, jak to je.”

Ať si dítě vybere samo

Nejhorší variantou je, když přeučený levák pravou rukou píše, je to velká zátěž pro jednu mozkovou hemisféru a oslabení druhé. Tento proces nepříznivě ovlivňuje nervovou soustavu a vede k přetížení a blokádám v mozku. Uvádí se, že přeučení leváci musí v životě vynakládat o 30 % větší úsilí na běžné činnosti než přirození praváci.

„Jako bych viděla sebe. Jsem levačka a v 1. třídě se mě učitelka snažila přeučit na pravačku, naštěstí jsem se nedala. Ale i rodina se ještě před mým vstupem do školy všemožně snažila učinit ze mě praváka (kromě mamky, ta měla jediná pochopení). A důsledek? Zůstala jsem levákem, ale dodnes mám trauma, mám-li rychle určit, která je levá, která pravá, nahoře, dole, východ, západ. Jako řidička musím vědět dopředu, kde se bude odbočovat a nesmí se mi to říct, ale ukázat. V práci v restauraci jsem si zahrádku vlevo pletla s pravou půlkou a musela jsem to mít napsané na rukou, abych mohla v pohodě fungovat.”

Nechte věcem volný průběh a dítěti nabízejte předměty, hračky, lžíci vždy v neutrální poloze (doprostřed mezi obě ruce). Samo si tak vybere, kterou ruku chce použít.

„Mám dvojčátka, kluka a holku. Oba jsme s manželem praváci, ale u syna to vypadá, že bude levák. Bohužel ještě dnes existují lidé, kterým to vadí. Minule mě naštvala tchýně, když byla u nás a já dala dětem jídlo. Začala na syna ať dá tu lžičku do pravé ručičky a přehodila mu ji. Nebylo to poprvé a tak už jsem jí řekla, ať ho nechá, že je snad jedno jestli je levák nebo pravák. V zápětí na to přišel manžel a hned říkal synovi, jakto, že jí levou. Proč z toho všichni dělají takovou hysterii, že bude levák? Takže u nás to bude ještě boj.”

Lidé mohou používat pravou i levou ruku rovnocenně

Lateralita se vyvíjí a určit, zda bude dítě pravák nebo levák, lze zhruba kolem třetího roku. Dřív se tím nezaobírejte, dítě může klidně ruce střídat. Časem se to samo upraví a lateralita se vyhraní.

Bohužel to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Jen málo lidí je jasný pravák nebo levák. Většinou jde o nějaký procentuální poměr, kdy jste třeba z 85 % pravák. Existují i lidé s nevyhraněnou lateralitou, kteří jsou schopni používat obě ruce na stejné úrovni. Jsou ale i tací, kteří mají lateralitu zkříženou, to znamená, že mají odlišnou dominanci ruky a oka. I tohle vyvolává řadu problémů.

V dnešní době je na leváctví nahlíženo bez předsudků, existuje i čím dál více předmětů pro leváky (klasicky nůžky, škrabka na brambory aj.). Spousta slavných osobností a sportovců jsou leváci. Minimálně ve sportu to může být pěkná výhoda a moment překvapení. Tak se za to nestyďte.

„Nemusíte mít vůbec strach. Dneska už to není problém. Pera nejsou plnicí jako za nás, takže si nebude rozmazávat to, co napíše. A v lavici pak bude sedět nalevo, aby nedrcal do spolužáka. Všechno už se vyrábí pro leváky - nůžky, otvíráky, takže není problém. Hlavně proboha nepřeučovat. To je to nejhorší, co se dělalo kdysi. Naopak leváci mají ve spoustě věcí výhodu. Jejich pravá ruka bývá totiž daleko šikovnější než levá ruka praváků, takže bývají celkově zručnější.”

Věnujte levákovi pozornost

Je nutné se naučit s dítětem levákem pracovat. Zvlášť, pokud jste jako rodiče praváci a nemáte s tím zkušenosti. Při psaní je nutné dbát na správný sklon papíru, který je na opačnou stranu, než ho mají praváci. Úchop tužky mívají leváci často křečovitý a ruku kroutí v zápěstí. To je špatně, měli by ji držet jako praváci. Určitě dítěti za to, že je levák, nenadávejte. Nemůže za to.

„Syn je taky levák, jediný v rodině. Nikdy jsme mu v ničem nijak neulehčovali, vlastně to ani neřešili. Nemá ani nůžky pro leváky, chudák. Prostě od mala dělá vše jako my, jen levačkou. Lžíci má v levé ruce, jen příbor drží jako my. Ale to způsobila jedna stará učitelka ve školce, prý ho nutila si příbor vzít obráceně (pro něj). To jsem se dozvěděla až později. V první třídě nejdřív psal hrozně, ale paní učitelka ho omlouvala, že to má těžší, protože si překrývá "předlohu" a nevidí na ni tak, jako ostatní děti. Ale časem se to naučil a dneska píše krásně. Já radím vůbec neřešit, oni jsou šikovní a na všechno si dřív nebo později přijdou.”

„Já mám doma tříletého leváka. Od roku chytal lžičku do levé, když jsme ho nechali samotného, takže jsme ho u té levé nechali. Třeba teď se učí příborem a já nevěděla, jak mu ho dát do ruky a tak jsem se ptala sestry levačky. A ona, že ať ho nechám jak chce sám. A funguje to. Drží příbor jako pravák a nevadí mu to. To samé dělám s nůžkami. Já myslím, že když ho nechám, tak se srovná sám. A stejně tak jako sestra levačka zvládla psaní s praváky, tak já to zvládnu s levákem.”

Leváci mají už tak ztížený život v tomto pravorukém světě. Jsou věci, u kterých se musí přizpůsobit a dělat je tak, jako by byli praváci (například řazení v autě je na pravou ruku). Proto svým dětem, které vypadají, že budou leváci, situaci dále neztěžujte a nepřeučujte je. Jednou vám za to poděkují.

Zdroj:

vitalia.cz

vasedeti.cz

psychologie.doktorka.cz

Čti celý článek
redakce
30. zář 2018 Čtené 5464x

"První syn se narodil 41+5. Měla jsme bezproblémové těhotenství, jen mě trápily poměrně dlouho nevolnosti. Termín se přehoupl a u nás se stále nic neměnilo, občas dorazili poslíčci a já manžela strašila, že už se to určitě chystá a pojedeme. Vyráželi jsme každý druhý den do porodnice na kontrolu..."

"41+0 si mě v nemocnice nechali s tím, že jsem po termínu a abych nemusela každý den dojíždět na monitor. Pět dní jsem si lebedila v nemocnici. Každý den dva monitory, všichni se ptali, jak se cítím a mně už bylo fakt hloupý odpovídat, že fajn a že mi nic není. Nic se nechystalo, malý pořád vysoko, nepomohlo ani vyvolávání. Ten den ráno se mi primář po vyšetření omluvil, že bohužel bude muset udělat sekci, dál že už čekat nebudou. Předoperační vyšetření jsem měla za sebou, šla jsem na poslední monitor a ten nebyl vůbec pěkný. Začalo to lítat a během čtvrt hodiny byl malý venku. Zdravý, krásných 3200 g a 52 cm a celý se loupal, jako když se had svléká z kůže, jak byl nacucaný vodou. A já už myslela, že se nikdy nenarodí.

Dcera je taky potermínová, i když jen o tři dny, a to díky mé tvrdohlavosti. Byla jsem přesvědčená, že tentokrát se narodí hezky sama. Dostala jsem k dobru nějaký ten den, jinak by byla venku dřív, díky první sekci. Na přenášení je hrozné, že se to prostě vleče, neutíká to už poslední měsíc a když ty dny pak ještě přibývají... Prostě už chcete mít toho drobečka u sebe a vůbec vše za sebou. Všechno už člověku vadí a možná je i nepříjemný občas - já teda jo. Ale nejsem odborník, tak jsem těm odborníkům, co se starali, věřila, že se postarají a zasáhnou včas, kdyby bylo něco v nepořádku. Mají na to přístrojů a metod dost a dost jak miminko zkontrolovat.

Myslím, že tohle se nedá ovlivnit, každá jsme jiná, každé těhotenství je jiné. Zkoušela jsme všechny ty babské rady jako vytírání na čtyřech, schody, dlouhé svižné procházky, víno, sex... Nepomohlo nic z toho."

Netrpělivě počítáte dny do termínu porodu. Čtyřicet týdnů je akorát tak dost! Celé tělo vás bolí, lidé z okolí se každý den ptají, kdy konečně porodíte. A vy si skutečně nepřejete nic jiného, než již celý proces konečně absolvovat a nejlépe přirozenou cestou. Váš čas podle těhotenské průkazky konečně nadešel, ale děťátko se zatím na svět jaksi nechystá. Nebojte, zdaleka nejste jediná budoucí maminka, která přenáší.

Kalendář vs. instinkty

O přenášení či potermínové graviditě oficiálně mluvíme až ve 42. týdnu těhotenství. Častokrát se však mezi maminkami používá termín "přenáším" už po tom, když "prošvihnou" svůj oficiální termín porodu. Ten je vypočítáván na základě vašeho menstruačního cyklu, ovulace a výsledků ultrazvuku a nemusí jít vždy o jednoznačně přesné datum. Rovněž váš organismus (a děťátko v něm) nezná kalendář a řídí se vlastními instinkty.

Maximálně 2 týdny

V jednotlivých nemocnicích se k technikám 'urychlování' nástupu porodu staví individuálně. Někdy se jejich techniky a standardy liší i podle jednotlivých lékařů. Podobně se různí i přístup nastávajících maminek. Jedna to chce mít co nejdříve za sebou a s tím, aby lékař nástup porodu urychlil, nemá problém. Další zas zastává filozofii - raději počkat, dokud se miminko samo nerozhodne.

Standardně se však v českých nemocnicích s umělým vyvoláváním porodu čeká od několika dnů až po 2 týdny od vypočítaného termínu porodu. Žena i miminko jsou však pravidelně kontrolovány (od TP obvykle každé dva dny), pod dohledem je zejména stav plodové vody, krevní tlak matky a ozvy a průtoky děťátka. Důležité je odsledovat si, zda není miminko ve vašem bříšku najednou méně aktivní. Pokud se vyskytne jakýkoliv zdravotní problém, maminka je obvykle hospitalizována až do nástupu, případně vyvolání, porodu. Pokud se děťátko ani po týdnu, maximálně však dvou od termínu porodu na svět nesnaží dostat přirozeně, přistupuje se k umělému vyvolání porodu, protože plod může být delším vyčkáváním ohrožen (přestárlé placenta dostatečně děťátko nevyživuje, zelená plodová voda atd.).

Babské rady na vyvolání porodu

Pokud vaše netrpělivost každým dnem roste, vyzkoušet můžete několik babských rad na 'vyvolání porodu'. Žádná z nich vám sice úspěch nezaručuje, na druhé straně však nemáte co ztratit.

  • Pohyb

Pravidelné, nenáročné procházky, jednoduché cviky na míči, dřepy či chůze do schodů mohou pomoci vašim porodním cestám připravit se na porod. Dělejte jen to, co je vám příjemné a pouze tak dlouho, jak vám to je příjemné.

  • Pitný režim a jídelníček

Mnoho těhulek v pokročilém stadiu těhotenství do svého pitného režimu řadí čaj z ostružiníku a maliníku. Koupíte ho v kterékoliv lékárně. O odvaru z této bylinky se říká, že rovněž připravuje porodní cesty na porod. Co se týče jídel, mezi námi děvčaty, kolují pověry o pozitivních účincích pálivých pokrmů.

  • Sex

Sice se vám na něj možná nebude chtít ani pomyslet, sex skutečně může dopomoci ke spuštění porodu. V mužském ejakulátu se prý totiž nacházejí látky, které pomáhají změkčit krček dělohy. Pocity při orgasmu rovněž mohou napomoci porodním cestám. Do ničeho se však nenuťte a také nedoporučujeme praktikovat žádné extrémní polohy.

  • Pohár vína a teplá koupel

Jedna či dvě deci červeného vína sice nemá zázračné účinky, budoucí mamince však může pomoci se příjemně uvolnit, což může rovněž přivodit nástup porodu. Teplá lázeň pocit uvolnění ještě zintenzivní. Pokud i tento postup ihned nepovede k úspěšnému cíli, minimálně se sama sobě postaráte o příjemný večer.

Čti celý článek
redakce
25. zář 2018 Čtené 26762x

"Můj boj s Crohnovou chorobou začal v mých 13 letech. Stres, nedostatek jídla, nastupující puberta, dědičnost - vše vzalo za své a po dvou měsících lítání několikrát denně na wc a třech měsících v nemocnici jsem tuhle celoživotní nálepku dostala i já..."

"Jako malá jsem s Crohnem opravdu bojovala. Vysoké dávky kortikoidů, velké množství léků, omezování se v jídle i pohybu, pití různých čajů od léčitelů atd. Po několika letech se to ve mně zlomilo a já jsem si začala dělat. Po devíti letech se přišlo na zúžené střevo a po několika pokusech biologické léčby jsem podstoupila operaci (hemikolektomii) a znovu se nasadila biologická léčba, tentokrát. Zlepšení jsem pocítila ihned po první dávce. 

Při těhotenství se pokračovalo v léčbě asi do 26. tt a pak mi byla léčba zcela vysazena a čekalo se na porod. Po znovu zahájení léčby se mi objevila bohužel alergická reakce a tak mi museli při každé další dávce dávat pro jistotu hydrocortizon. Po pár měsících jsem úspěšně otěhotněla znovu, léčbu ukončili už v 16. tt, jelikož vše probíhalo v naprostém pořádku a porodila jsem krásné a zdravé dítě (císařským řezem). Znovu zahájení léčby nastalo po šestinedělí a vše pokračuje v klidu až dodnes."

Crohnova choroba, tedy chronický zánět trávicího traktu, se nevyhýbá ani dětem. Po diagnóze na vás v první řadě čeká akutní přeléčení s přísnou dietou. Dávat pozor na to, co vaše dítě může a co mu spíše škodí, si však budete muset dlouhodobě. Není ale nutné panikařit. Lidé s tímto onemocněním mohou díky dodržování několika pravidel plnohodnotně žít.

Genetika i vnější faktory

Co se pod pojmem Crohnova choroba vlastně skrývá? Jde o idiopatický (tedy vzniklý z neznámých příčin, ne jako důsledek úrazu nebo jiné nemoci), neinfekční zánět střeva (nejčastěji tenkého nebo tlustého střeva). Poprvé se tímto onemocněním začal zabývat ještě v roce 1932 doktor Burillo B. Crohn se svým týmem specialistů. Crohnova choroba nepostihuje pouze dospělé, postupně stoupá i počet dětí, u kterých se objevuje. Nejčastěji se objeví ve školním věku (8 - 10 let) nebo v období puberty. U mladších dětí je spíše výjimkou. Obecně hovoříme o relativně vzácném onemocnění, kterým trpí přibližně 7 až 8 lidí na 100 000 pacientů.

Pod vznik onemocnění se může podepsat jednak genetika a dědičnost, ale spouštěčem mohou být i vnější faktory, které působí na trávicí trakt, zejména tedy nezdravý životní styl a životospráva. Pokud jeden z rodičů s Crohnovou chorobou zápasí, je šance, že se časem vyskytne i u potomka, přibližně 20 až 30 %. Z vnějších faktorů negativně ovlivňuje spuštění choroby zejména špatná životospráva - strava chudá na vlákninu, zato bohatá na nasycené tuky či rafinovaný cukr. Negativně také působí alkohol, kouření či časté užívání antibiotik.

Příznaky Crohnovy choroby

Typické pro tuto nemoc je, že se střídají období příznaků a období utlumení příznaků. Proto pokud máte podezření, že by vaše dítě mohlo s Crohnovou chorobou zápasit, je důležité navštívit lékaře a podrobit se vyšetřením. Léčba se volí individuálně podle aktuálního stavu malého pacienta, nejčastěji však formou diety.

Příznaky se mohou lišit, závisí na tom, která část střevní soustavy je napadena. Mezi nejčastější příznaky Crohnovy choroby patří:

  • opakující se bolest břicha
  • nízká tělesná hmotnost, nevysvětlitelná ztráta hmotnosti
  • časté průjmy
  • únava

Mezi méně časté příznaky patří i:

  • nechutenství
  • zvýšená teplota
  • zvracení
  • krev ve stolici
  • porucha růstu, sexuálního vývoje
  • bledá pokožka

Dlouhodobý proces léčby

Dítě po diagnóze onemocnění čeká několik dietní opatření, jako i omezení ve fyzické zátěži. Dieta se liší v období akutního stavu. Součástí léčby je i medikamentózní léčba (podávání léků s protizánětlivým účinkem na trávicí soustavu i střeva) a chirurgická léčba (v případě, že konzervativní léčba nebyla úspěšná, je třeba zasaženou část střeva chirurgicky odstranit).

V akutním stavu jde o nasazení diety, která co nejméně zatěžuje postižené střevo. Pacient tedy přijímá v tomto období pouze parenterální výživu, tedy injekčně podávanou stravu. Po akutním přeléčení se postupně do jídelníčku zařazuje i "normální", lehce stravitelná potrava. Zpočátku zejména bílé pečivo, vařená zelenina, brambory, rýže, těstoviny, libové maso, nízkotučné sýry, drůbež či ryby. Vhodné je omezit nebo zcela vyloučit potraviny obsahující laktózu.

Přichází období klidu

Po úspěšném akutním "přeléčení" nemoci nastává tzv. období klidu, které může trvat i několik let. I během tohoto času je však nezbytné dodržovat dietní režim a dostatečný pitný režim.

V klidovém období by měla být strava malého pacienta s Crohnovou chorobou vyvážená a pestrá, s vhodným zastoupením bílkovin (ty by měly mít ve stravě vedoucí zastoupení), tuků a sacharidů. Strava by měla být bohatá na vitamíny a vlákninu (celozrnné výrobky, luštěniny, ovoce, zelenina, brambory, ovesné vločky). Vysoce prospěšné jsou i nenasycené mastné kyseliny, které najdete v rybím mase. Obecně jsou ryby vhodné na jednoduché trávení.

Postupně můžete začít zkoušet do jídelníčku potraviny zařazovat a všímat si reakcí na ně. Smažená, těžká či tučná jídla se nedoporučují, rovněž opatrně se sladkostmi a luštěninami. Mnozí pacienti, u kterých se Crohnova choroba objevila, se se svým stavem dokázali postupně smířit, s nemocí se takříkajíc "sžít" a nadále plnohodnotně žít. Chce to jen čas a snahu dodržovat několik výše zmíněných zásad.

Zdroj:

crohnovachoroba.sk

vyzivavchorobe.sk

Čti celý článek
redakce
27. zář 2018 Čtené 723x

"Mamí, tatí, pojďte si se mnou hrát na obchod!" Pokud má váš potomek čas od času podobné přání, rozhodně byste mu jako rodiče měli vyhovět. Je to totiž velmi dobrý start pro to, aby se z něj stal finančně gramotný dospělý!

Pojem finanční gramotnost je v posledních letech skloňován o trochu více, než v letech předchozích. Nejčastějším důvodem je to, že právě Češi se v různých žebříčcích neumisťují na žádných zářných pozicích - například v letech 2015 a 2016 probíhalo testování finanční gramotnosti 30 zemí (konkrétně v oblasti finančních znalostí, finančního chování a postojů k financím - tyto pojmy jsou zároveň definicí finanční gramotnosti) a Česká republika se umístila až na konci druhé desítky. Tato skutečnost je znepokojivá zejména proto, že právě my, rodiče, učíme naše děti pracovat správně s penězi, a to v rámci každodenního fungování. 

Začít musíte u sebe

Schválně - zapřemýšlejte nad tím, jak vypadají finance vaší rodiny? Kdo se podílí na jejich chodu? Sestavujete rodinný rozpočet? Zapisujete si někam podíl příjmů do domácnosti oproti výdajům? Jste zadlužení? Máte své dluhy pod kontrolou? Využíváte investování jako prostředek zhodnocení peněz? Znáte jméno svého bankovního poradce? Všechny tyto otázky (a samozřejmě ještě mnohem víc) vám mohou napovědět, jak si ve světě financí stojíte vy sami. 

Pokud cítíte, že si nejste v tomto oboru úplně jisté a že určitě existuje nějaký prostor pro zlepšení, tak vězte, že nikdy není pozdě začít. Cílem samozřejmě není, aby se z vás staly přes noc bankovní poradkyně, ale aby vaše dítě mělo přímo před sebou dobrý vzor zacházení s penězi. A protože děti se nejlépe učí nápodobou, je váš vzor pro vychování finančně gramotného člověka nezbytný. 

Informací o finanční gramotnosti naleznete na internetu samozřejmě spoustu, stačí do vyhledávačů zadávat hesla "finanční gramotnost", "jak lépe hospodařit s penězi" nebo "jak mít peníze pod kontrolou". Velmi dobře vám také poslouží knihy:

  • Finanční gramotnost pro každého, Anna Doubková, INFRA 2016, cca 240 Kč.
  • Základy finanční gramotnosti, Lenka Petýrková, Generation Europe, cca 100 Kč.
  • Finanční gramotnost - učebnice, Petra Navrátilová, Computer Media, cca 140 Kč.
  • Bohatý táta, chudý táta, Roberto Kiyosaki, Pragma, cca 250 Kč.

Nezapomínejte, že vy jste tím hlavním příkladem, které bude dítě následovat v otázkách financích a záleží z velké části na vás, jaký bude jeho vztah k financím. 

Batolata, předškoláci a finanční gramotnost

V rámci povinné školní docházky se s finanční gramotností setkávají děti již na prvním stupni. U mladších dětí je přístup k tomuto tématu výhradně na vás. Samozřejmě  batolata a předškolní děti obvykle neumí počítat, ale i tak jim již v tomto věku můžete předat základní myšlenky - například že zboží a služby stojí peníze. Jak to udělat tak, aby to děti bavilo? Může to být velice jednoduché!

Hra na obchod

Máte-li doma malého obchodníka, určitě ho v jeho hrách podporujte. Malým dětem můžete zřídit provizorní obchůdek s různým zbožím. To opatříte například v hračkářství nebo se do jeho výroby můžete vrhnout i samotné. Velmi pěkné je například uháčkované zboží, ušité a nebo třeba vyrobené z plsti. Bohatě také postačí vystříhaný karton, který je polepený dobře vybranými obrázky z letáku. Zároveň nezapomeňte vyrobit také nějaké dětské peníze, ať máte čím za zboží platit. Výhodou všech těchto variant je zapojení drobotiny už od procesu výroby. A ať už se potom stylizuje do role prodavače nebo nakupujícího, tvoří si v hlavičce základní myšlenku - každé zboží má nějakou svou cenu a platí se za něj.

Nechte je doopravdy platit

Ať už jste v cukrárně, na zmrzlině u stánku nebo třeba v restauraci, nechte čas od času vašeho drobečka "zaplatit". Samozřejmě - připravte mu určený obnos a ideálně komentujte, co má dělat. Tak například když platíte za zmrzlinu, která stojí 25 Kč: 

"Tady máš 30 korun a dej je paní prodavačce, počkej, až ti vrátí 5 korun a hezky se usměj, poděkuj a rozluč se." Dítě si tak osvojí nejen základní myšlenku nákupu a prodeje, ale také zásady slušného chování, což nemůže být na škodu. Například v restauraci už můžete předškoláčka seznámit i s pojmem dýško a zase ho v komentované situaci nechat, aby si vše vyzkoušel. 

Kontrolujte zboží

Při nákupu v obchodě nejen že vám může pomoct při vybírání zboží, ale také při placení nebo následné kontrole. Vysvětlujte, proč jsou některé cenovky dělané jinou barvou a zvýrazněné (akce, slevy, ale také jejich úskalí, například kvalita výrobku, blížící se datum spotřeby apod.), proč některé zboží stejného druhu stojí víc peněz než jiné apod. Na všech těchto příkladech se dítě učí nad nákupem přemýšlet a nenakupovat bezhlavě. Při placení vám samozřejmě může pomoci. A po uskutečnění nákupu společně můžete zkontrolovat účtenku - jestli je v košíku to stejné zboží jako na účtence (vy čtete, dítě kontroluje). 

Berte je občas s sebou

V našem běžném životě se kromě běžných denních situací vyskytují i takové, kdy musíme navštívit například poštu nebo banku. Je jasné, že nevezmete batole na hodinovou schůzku, kde se bude řešit investování do podílových fondů. Čeká-li vás ale schůzka kratší nebo nějaká běžná poštovní pochůzka, pěkně je s sebou vezměte. Seznámí se s různými procesy a také s tím, jak se na takové poště a v bance vlastně chovat. Velmi důležité ovšem je, abyste je do procesu zapojily - opět vše komentujte a ochotně vysvětlujte. Protože to, že vás do banky sice doprovodí, ale dostanou zákaz se hýbat a ideálně také mluvit dětem v osvětě příliš nepomůže. 

Malí školáčci - finanční gramotnost na prvním stupni

Od roku 2013 je finanční gramotnost dětí povinnou součástí výuky již na prvním stupni. Podle standardů výuky se děti od 1. do 4. třídy mají orientovat v následujících tématech:

  • umí při placení používat hotovost, případně platit bezhotovostně,
  • zvládne odhadnout cenu nákupu a zkontrolovat doklad a vrácenou hotovost,
  • dokáže srovnat zboží podle jeho ceny,
  • uvědomuje si srovnání svých přání a finančních možností,
  • dokáže sestavit jednoduchý rozpočet rodiny,
  • má představu o tom, jak zvýšit příjmy a snížit výdaje,
  • ví, co znamenán spořit,
  • umí vysvětlit vznik dluhu a proč je nutné ho splatit,
  • rámcově zná rizika půjček a umí vysvětlit, jak si půjčit.

Nepředstavujte si ovšem to, že na vysvědčení z první třídy uvidíte předmět Finanční gramotnost. Jedná se totiž o tzv. průřezové téma. To neznamená nic jiného, než že jeho náplň je rozprostřena do ostatních předmětů a v rámci nich se vyučuje. 

Děti na prvním stupni základní školy už můžete začít vzdělávat i v oblasti vlastního hospodaření a spoření. Není nic jednoduššího, než s nástupem do školy zavést klasické kapesné. Ze začátku nechte dítě hospodařit raději kratší časové úseky a s menší částkou peněz (například 50 Kč/týden pro malého školáčka určitě postačí). Na kapesném se dítě krásně naučí co se stane, když peníze dojdou. Mělo by ovšem platit, že kapesné má dítě na "své" věci, tedy že zatím nemá žádnou povinnou položku, kterou za ně musí pořídit. 

Ke spoření zatím můžete přistupovat tak, že dítěti pořídíte jeho vlastní kasičku a motivujete ho k ukládání peněz (například v neděli zbytek kapesného z týdne, peníze k svátku, narozeninám atd.). Tyto peníze by mělo mít dítě k dispozici, když touží po nějaké nákladnější hračce. 

Svou zkušenost s kapesným pro nejmenší děti popisuje v diskuzi Kapesné pro prvňáčka maminka kolca: "Tak náš prvňáček kapesné dostává, spíše teda jen symbolické - nejdřív 6 Kč týdně (protože mu bylo 6), pak jsme to zvedli po narozkách na 7 Kč . Šetří si a nemá tendence v bufetu utrácet, protože sám vidí, jak těžko se korunka ke korunce schraňuje. Za mě kapesné ano, třeba těch 10 Kč týdne. Aspoň se naučí hospodařit..."

Větší školáci - finanční gramotnost na druhém stupni

Na druhém stupni dochází k prohlubování znalostí prvního stupně, ale také se přidávají další nová témata. Za výstupní znalosti po druhém stupni základní školy se považují následující:

  • uvědomují si, jak funguje reklamace a na koho se obrátit,
  • dokáží popsat vliv inflace na hodnotu peněz,
  • umí rozeznat nekalé obchodní praktiky,
  • znají rizika a výhody bezhotovostního placení, umí vysvětlit odlišnosti mezi debetními a kreditními kartami,
  • znají možnosti kontroly bankovních účtů,
  • dokáží sestavit rozpočet svůj i celé domácnosti,
  • znají pojmy čistý a hrubý příjem a také odlišnosti mezi pravidelným, nepravidelným a jednorázovým příjmem, 
  • odlišují výdaje z hlediska jejich opakování a jednorázovosti a umí zvážit jejich nezbytnost,
  • mají ponětí o jednotlivých finančních produktech a jejich možném využití,
  • vypočítají úročení, úrok, poplatky a tyto pojmy umí vysvětlit,
  • dokáží porovnávat finanční produkty z hlediska jejich výnosu a rizika,
  • stanovují si své krátkodobé i dlouhodobé finanční cíle a ví jak ovlivnit jejich dosažení,
  • orientují se v možnostech pojištění. 

Samozřejmě je i nadále na vás, abyste své dítko motivovaly ke správnému zacházení s financemi. Větší děti už si zaslouží trochu důvěry a zodpovědnosti, můžete tedy zkusit systém měsíčního kapesného, kde už musí lépe přemýšlet a plánovat, jakým způsobem jej využívat. Také můžete do kapesného zahrnout některou z nezbytných položek, například kredit na mobilní telefon. 

Dalším způsobem, jakým můžete podpořit finanční sebedůvěru starších dětí, je částečné předání finanční zodpovědnosti za rozpočet celé rodiny. Svěřte jim takovou část, na které si mohou hospodaření vyzkoušet. Například máte-li každý měsíc  2 000 Kč na kulturní vyžití (kino, divadlo, výlety) dejte je do péče dítěti. Zkusit můžete verzi bez pravidel (a uvidíte, jak si poradí) nebo s pravidly (například každý měsíc jako rodina musíme podniknout alespoň 2 společné akce, je na tobě vymyslet, co to bude). Přesně na takových situacích můžete ověřit, jak k financím přistupuje. Pokud to ale jeden měsíc nevyjde, zbytečně nepanikařte a dítě netrestejte. Naopak - v klidu si sedněte, projděte si, kde se stala chyba a jak příště ošetřit to, aby se neopakovala. Je lepší začínat na takových položkách, které sice v rozpočtu máte, ale netvoří jeho nejdůležitější část (tak jako třeba splátky hypotéky nebo finance na jídlo).

Finančně gramotní středoškoláci

Na střední škole dochází u žáků zejména k dalšímu prohloubení znalostí, které si nesou ze základní školy. A vás by měl čekat další, nesmírně důležitý krok k finanční samostatnosti vašich dětí. Od 15 let si již dospívající mohou najít brigádu a občas si nějakou korunu přivydělat. A věřte - je ve vašem (i jeho) nejlepším zájmu, když je v tom budete podporovat. Samozřejmě není řeč o tom, že na střední škole nebo učilišti musí každé odpoledne trávit v práci a do toho se ještě učit, ale občasná výpomoc nebo víkendová a prázdninová brigáda určitě ublížit nemůže. Důležitost tohoto kroku krásně popisuje v diskuzi Kolik dáváte dítěti kapesné? uživatelka alboo: "... kapesné by se mělo dětem dávat, naučí se tím hospodařit. Naši nebyli a nejsou na tom nijak extra dobře ani extra špatně, kapesné jsem dostávala, mám pocit 1000 měsíčně a k tomu si chodila na brigády, nemusela škemrat o každou korunu. Dost věcí jsem si z toho platila sama."  

Podobným přístupem vedete děti nejen k dřívější finanční nezávislosti (návyk chodit do zaměstnání a počítat s vydělanými penězi je nesmírně důležitý!), ale také k správnému nastavení - pokud pracuji, dostanu za to peníze a za ty si můžu koupit, co potřebuji, co chci. 

Ať už to máte doma s financemi jakkoli, nezapomínejte na staré dobré přísloví - co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš! A nezapomeňte se s námi podělit o vlastní zkušenosti s vedením dětí ke správnému zacházení s penězi pod článkem. 

Zdroje informací:

radcenafinance.cz

penize.cz

mesec.cz

mfcr.cz

Čti celý článek
redakce
26. zář 2018 Čtené 7340x

Mnoho diskuzí na Modrém koníku zaplňují ženy, které uvažují o tom, že od otce svého dítěte odejdou, nebo už zůstaly s dětmi samy a chtějí se spojit s dalšími ženami, které vychovávají své děti samy a každý den bojují za to, aby vše zvládly. Proto jsme pro vás připravili inspirativní rozhovor se dvěma z nich.

Jana a Petra zvládají péči o děti a chod domácnosti bez podpory a pomoci partnera. Jaký pohled po letech od rozchodu s partnery získaly na samoživitelství? To vám všem, které bojujete s rodičovstvím o samotě, dodá odvahu a sílu do dalších dní.

Holky, na úvod bychom měly popsat, jak jste k samoživitelství přišly

Jana: Moje kariéra samoživitelky začala hrozně brzy, protože když jsem poprvé otěhotněla, bylo mi sedmnáct. S klukem, se kterým jsem sotva chodila. Když jsem pochopila, že jsem těhotná, automaticky jsem běžela rovnou za mámou. Toho kluka jsem sotva znala, a ani jsem ho do toho tahat nechtěla, prostě jsem se mu už nikdy neozvala a on mně taky ne.

Moje máma mě taky vychovávala sama. Když jsem se jí svěřila, přemlouvala mě, abych si dítě nechala, že to spolu zvládneme, a já nakonec měla radost – myslela jsem si, že když ze mne bude máma, můj život bude mít konečně nějaký smysl. Bylo to samozřejmě velmi naivní, i když těhotenství bylo krásné, všichni moje rozhodnutí přijali, podporovali mě. Když se syn narodil, realita byla krutější než představy a sliby všech, že mi pomůžou, rychle vyšuměly.

Petra: Já jsem byla vdaná. Jsem architektka, pracovala jsem pro skvělý ateliér, ale už jsem pomalu snila o rodině. Můj muž byl o patnáct let starší než já, také toužil po rodině. Poměrně brzy po seznámení jsme se vzali a otěhotněla jsem prakticky hned, i když už jsem taky nebyla nejmladší. Těhotenství bylo fajn, vše bylo v pohodě, myslela jsem si, že si plním sen, byla jsem šťastná. Když se dcera narodila, manžel začal trochu couvat, moc se do péče o dceru nezapojoval, udržoval svůj život takový, jako byl před jejím narozením. Myslela jsem si, že je to jen pro něj šok a sama jsem to chápala, i pro mne bylo těžké  při našem způsobu života věnovat veškerou pozornost jen mateřství, takže jsem ho dlouho tolerovala. Vydržela jsem to skoro půl roku, než jsem mu řekla, že se mi to takhle nelíbí. Myslela jsem, že se domluvíme, promluvíme si o tom, ale on mi hned oznámil, že se spletl a že ho to takhle nebaví.

Co vám ve chvíli, kdy jste zůstaly s dítětem v náručí uplně samy, chybělo nejvíc?

Jana: Podpora. Byla jsem namasírovaná představou, že být máma bude jedna velká zábava, během níž nebudu mít nic jiného na práci, než se starat o dítě a jezdit s kočárem. Nemyslela jsem dál, nepřemýšlela jsem o tom, že nebudu moct žít s mámou donekonečna. První šok jsem prožívala už v porodnici, když se za ostatními mámami hrnuly návštěvy nadšených otců a babiček. Zatímco během pár dní po tom, co se kluk narodil, prvotní nadšení všech kamarádek odpadlo, byla to jen nekonečná samota a strach z toho, co budu dělat dál. A samozřejmě ani harmonie soužití mámy, dcery a vnuka se nekonala a máma mi brzy začala naznačovat, že by bylo fajn kdybych si začala hledat bydlení a způsob, jak vydělávat peníze – protože jsem byla hrozně mladá, studující, pobírala jsem pak nejnižší rodičák, což bylo kolem tří tisíc, a to bylo tak na plíny a takovou základní hygienu.

Petra: Já měla štěstí, že jsem nemusela řešit ani peníze ani bydlení, protože muž sice zbaběle odešel od rodiny, ale odešel jen s taškou svých věcí. Zůstal mi byt, auto a pravidelně mi posílal peníze. Na účet. S dcerou se vídat moc netoužil. Mně to tedy tenkrát nepřišlo tak jednoduché, jako teď. Zlobila jsem se na něj, cítila jsem se podvedená, bylo mi líto, že dcera bude vyrůstat bez táty. Toho, že mám existenční komfort jsem si až tak nevážila, mohlo to být samozřejmě mnohem horší. Nejvíc mě bolela ta zrada.

Bylo nějaké období nebo chvíle, kdy jste litovaly, že děti máte?

Jana: U prvního syna ne. Po tom, co se dělo doma, jsem byla tak naštvaná, že jsem z toho čerpala sílu. Ještě než byl synovi rok, odstěhovala jsem se na druhou stranu republiky ke kamarádčině babičce. Byla jsem na sebe hrdá, že to zvládnu sama, i když tedy s pomocí jejich rodiny a mnoha přátel, kteří mi dali hodně věcí, odstěhovali mě a podobně. Za chvíli jsem si našla přítele, který mě chtěl i se synem. Byla to pohádka přesně do chvíle, než jsme spolu měli druhé dítě. Najednou jsem byla sama se dvěma dětmi a tenkrát ta zoufalost byla neskutečná. Měla jsem taky velké problémy s penězi a to mě ničilo. Jeden třítisícový rodičák na dva kluky a mne, v cizím domě, na druhé straně republiky a další chlap, se kterým mám dítě a nebere mi telefon. Bylo to delší období, kdy jsem byla skutečně na dně a litovala jsem všech rozhodnutí, které jsem za poslední roky udělala.

Petra: Ne. Nastavila jsem si v hlavě, že věci se dějí pro něco. Přijala jsem fakt, že se mi stalo, co se stalo. Cítila jsem se statečná, dělala jsem věci na sto procent a hodně jsem si to užívala. Moji rodiče bydlí na druhé straně republiky, takže jsme se nevídali pořád, ale za to si dceru brali třeba na celý víkend a já mohla čerpat další sílu. Chyběl mi hlavně chlap, když jsem potřebovala něco udělat doma. Nebo jen stejně nadšený pozorovatel. Když dcera začala chodit, mluvit, když se každý den dělo něco nového a já to neměla komu ukazovat. To mě mrzelo, protože tak jsem to přesně nechtěla.

Ale to, že jsme byly spolu, byly jsme zdravé a dcera byla šťastná, to mě hrozně drželo. Prostě jsem žila jen pro ni.

Jano, jak jsi pak svojí situaci vyřešila?

Jana: Měla jsem víceméně jen jednu možnost. Vrátit se domů k mámě. Musela jsem jí začít využívat jako partnera, což jsem nechtěla, chtěla jsem jí ukázat, že to umím i sama, ale to byl nesmysl. Nakonec jsme to dělaly tak, že máma si našla práci, kde dělala od velmi brzkých hodin a chodila domu po obědě. Vyzvedla staršího syna ve školce, já jí předala mladšího a šla jsem na odpoledne do práce, dělala jsem servírku.

Takhle jsme to dělaly až do doby, než starší syn chodil do školy a mladší do školky, ve vyzvedávání jsme se střídaly. Pak už to bylo v pohodě. Měly jsme dva platy, abychom utáhly byt a jídlo, o kluky bylo postaráno, takže jsme mohly chodit do práce, když byl některý nemocný, střídaly jsme se podle toho, jak jsme to která měla v práci.

Funkčně dobrý. Emocionálně strašný. Ty roky mi splývají. Práce, běhání pro děti, úkoly, vaření, hádky s mámou, neustálé počítání peněz.

A teď, s odstupem několika let. Můžete říct, že všechno dobře dopadlo? A co otcové vašich dětí?

Jana: U mne je vše dáno tím, že jsem první dítě měla tak hrozně brzo. Nyní je mi dvaatřicet, ale synovi je patnáct, druhému jedenáct. Takže zatímco moji vrstevníci pomalu uvažují o tom, že by měli založit rodiny a pomalu se berou, či mají první miminka, já už mám všechno za sebou. A to tak, že jsem si to ani moc neužila, většina z toho byly starosti. Ale mám kluky ráda a jsem na sebe hrdá, že jsem to zvládla. Kluci jsou šikovní, v pohodě, zdraví. A toho si vážím.

Ani s jedním otcem svých dětí nejsem v kontaktu. Otec staršího syna ani neví, že syn existuje, ani jsem po něm nepátrala. Otec mladšího syna mi posílá alimenty, teď už i pravidelně, ale jinak se nestýkáme, ani nedostává o svém synovi informace. Klukům jsem to řekla tak, jak to je. Nemyslím si, že je důležité, že neznají své otce. Vědí, že to bylo těžké, ale že mají mámu a babičku.

Petra: Já zas oproti Janě cítím starosti opačně. Dcera už chodí do školky, příští rok půjde do školy. Já chodím zase do práce, balancuji mezi přejížděním pro ní, pořád vymýšlím nějakou zábavu, máme hodně přátel, takže nejsme už pořád samy, jako když byla malinká. S bývalým manželem se vídáme jen nahodile, on teď nežije v Čechách. Posílá mi peníze a občas se v mailu zeptá na dceru, ale vidět ji nechce. A ani já je do toho nijak netlačím. Dceři jsem to nějak v souladu s vyzrálostí její hlavičky vysvětlila, že její táta je daleko a že jsme spolu vždycky jen my dvě, a zatím to neřeším.

A nějaký nový vztah? Věříte ještě na lásku a rodinu?

Jana: Pár měsíců jsem chodila s chlapem z práce, ale jsem opatrná. Zatímco dřív bych šla za láskou kamkoliv, i s kluky, teď bych nešla nikam. Zopakovat si ten scénář, kdy opět zůstanu sama a teď, když jsou kluci velcí, jim to navíc vysvětlovat, do toho bych už nešla. Třeba někdy, ale teď určitě ne.

Petra: Já neměla čas! A pak ani energii nebo chuť... Až teď, asi posledních pár měsíců, jsem si říkala, že je dcera tak velká, že už bych si mohla dovolit se nějak porozhlížet a víc se zajímat o svoje potřeby. Možná to díky tomu, jak jsme spolu s dcerou válčily vždycky samy, budu to mít s city trochu složitější a moc dobře si to uvědomuju. Ale to, jak jsem si řekla, že se vše děje z nějakého důvodu, protože to prostě někam vede, to používám pořád. Takže pokud se má stát, že jednou budu mít zase někoho ráda a dcerka bude mít tátu, určitě na nás někde čeká.

Co byste poradily mámám, které jsou také samy? 

Jana: Nikdy se nevzdávejte a vždycky bojujte za to, aby se vaše děti měly dobře, i 

kdyby vás to mělo stát všechnu sílu. A nesrovnávejte se s ostatními. Každý máme svůj boj, o kterém nikdo nic neví. 

Petra: Hledejte ve všem to krásné, a i když je vám smutno a cítíte se opuštěné nebo 

zrazené, buďte hlavně samy sobě tou největší oporou. Užívejte si i ty obyčejné chvíle s dětmi, protože ty jsou nejlepší. A když už nemáte toho chlapa, milujte a pečujte o sebe, jako jste chtěla pečovat o něj. Nebo jako se s láskou staráte o svoje děti. Protože hrdinkou dne jste každý den, každý den to musíte dokázat sama. A dokážete! 

Čti celý článek
redakce
25. zář 2018 Čtené 863x

„Během porodu mě museli nastřihnout hráz, malá měla 4 450 g a 54 cm. Necítila jsem to. Ten vnější nástřih mi zašili v lokální anestezii, ale na vnitřní šití už mi dali celkovou, protože jsem byla hodně potrhaná. Tři týdny po porodu jsem si nemohla sednout a jít na velkou potřebu, to bylo horší než porod. Šla jsem jednou týdně a přitom dvě hodiny brečela. Teď po deseti týdnech od porodu už je to dobré, jizva je zahojená. Po osmi týdnech jsme se poprvé milovali, sice to bolelo, ale vydržela jsem to. A teď už to bolí o dost míň, doufám, že už to přestane bolet úplně.”

Některé ženy vnímají porod jako jeden z nejkrásnějších zážitků v životě, zatímco u jiných vzbuzuje obavy a nejistotu, jak to celé bude probíhat. Jedna z věcí, které nastávající maminky ohledně porodu řeší, je epiziotomie, nebo-li nástřih hráze, který je v poporodním období pro ženu bolestivý a může s sebou nést i určité komplikace. Často se provádí rutinně, proto se nabízí otázka, zda je to nutnost a nebo zbytečnost?

Nástřih ve světě a u nás

Nástřih hráze je chirurgický zákrok v oblasti mezi pochvou a konečníkem, který lékaři provádí ke konci druhé doby porodní za účelem zvětšení poševního otvoru. Chtějí tak rodičku ochránit před spontánním natrhnutím v oblasti hráze.

Procentuální počty epiziotomií napříč Evropou se liší. Nejlépe jsou na tom v Dánsku, kde k nim přistupují v 5 % případů vaginálních porodů, ve Švédsku a na Islandu je to 7 %. V České republice počet epiziotomií klesá, nicméně v rámci Evropy je počet těchto zákroků stále vysoký. V roce 2010 byla prováděna u poloviny vaginálních porodů, v současnosti ji prodělá třetina žen, které porodí vaginálně. Světová zdravotnická organizace doporučuje provádět nástřih zhruba u 10 % žen. Jak je vidět, porodníci se tím moc neřídí.

„Měla jsem porodní plán a nepřála jsem si nástřih kromě nějaké opravdu krizové situace, jenže jsem měla smůlu na absolutně nepodporující a lhostejný personál, který mě vmanipuloval na kozu a po pár tlačeních doktor prostě střihl, ač bylo dítě v pořádku a porod netrval dlouho. Místo trošky trpělivosti nebo změny polohy mě, podle mě, zbytečně střihli a to dost, navíc dítě nemělo ani tři kila.

Samotný nástřih jsem necítila, šití trochu, pravé martýrium přišlo až potom a trvá doteď. Od porodu uběhlo třináct měsíců, ale jizva a hráz pořád hodně bolí, cítím to neustále, ještě jsem ani pořádně neměla sex, jizva přitom dost bolí, takže chuť moc není z obou stran. Jizva je i dobře hmatatelná a hodně citlivá na dotek, takové bouličky tam jsou, bolí mě i vsunout prst.

Celé to místo vnímám jako oslabené, na té straně cítím výrazně nižší sílu pánevních svalů, trpím stresovou inkontinencí, občas tam proběhne taková hnusná ostrá bolest. Momentálně zvažuju reoperaci, protože nepomohly olejíčky, mastičky, masáže a bůhví co všechno. A to jsem nezmínila psychické následky, ani bych nespočítala, kolik hodin jsem proplakala. Stokrát radši bych znovu rodila, než si zopakovala to období potom.”

Počty epiziotomií se liší i napříč porodnicemi. Pro některé nastávající maminky je informace o počtu prováděných epiziotomií důležitá, protože si raději vyberou porodnici, kde je tohle číslo nižší. Bohužel, ještě v roce 2013, se u nás našla porodnice, kde lékaři provedli nástřih hráze čtyřem z pěti žen, které porodily vaginálně. Vysoké počty epiziotomií vypovídají o tom, že jde často o rutinní a zbytečný zákrok.

„Můj syn měl 4350 g, takže bez nástřihu bych ho asi neporodila. Že mě nastřihli, jsem vůbec necítila. Šili mě 30 minut a to jsem cítila jen tahání a bylo to v pohodě. Když jsem se ptala doktora, kolik mám stehů, tak řekl, že neví, že je nepočítá. Ale teď je to trošku horší. Jizva se nehojí a dost bolí. Za týden jdu na kontrolu a jsem zvědavá, co bude doktor říkat.”

Proč se provádí nástřih hráze?

Důvodů pro provedení epiziotomie je více. Nejčastěji jde o:

  • příliš velké miminko
  • malé, nezralé miminko
  • miminko je v ohrožení života, padají mu ozvy, nastává hypoxie
  • vaginální porod koncem pánevním
  • rodička má tuhou, případně zjizvenou hráz
  • první vaginální porod
  • instrumentální porod za použití kleští nebo vakuového zvonu

V některých případech má nástřih své opodstatnění. Určitě nechcete, aby se miminko udusilo. Ale například u prvních vaginálních porodů je to často zbytečné. Dá se mu předejít prevencí v podobě masáže hráze a nebo používání speciálního balonku, který mimo jiné připravuje hráz k porodu.

Na co se v případě nástřihu připravit

Nástřih hráze se provádí speciálními nůžkami v průběhu kontrakce při zcela rozvinuté hrázi. Lékař nastřihne tkáň v délce tří až sedmi centimetrů. Bohužel nejde pouze o nastřižení sliznice, ale také svalů, nervů a cév. Proto může docházet k někdy i velkému krvácení. Po porodu dítěte a placenty následuje šití, u kterého se používají stehy, které se během několika dní uvolní a samy vypadnou. Lékař by měl rodičku upozornit, že je nutné nástřih provést, bohužel se tak často neděje.

Nejčastěji se provádí dva druhy nástřihů- mediální a mediolaterální. Mediální nástřih se provádí ve střední čáře směrem k análnímu otvoru a to v délce 3-4 centimetrů. Relativně dobře se hojí, riziko je u rychle se prořezávající hlavičky, kdy hrozí pokračující ruptura a další poranění. Mediolaterální nástřih směřuje od středu šikmo k sedacímu hrbolu. Jeho výhodou je, že u něj méně hrozí poškození řitního svěrače, nevýhodou je, že více krvácí a může se hůře hojit.

„Mně u porodu taky nastřihávali hráz. Vůbec jsem to necítila, ale manžel, který mi stál za hlavou, říkal, že to pořádně luplo a cuklo to celým mým tělem. Ale to fakt nevím, nebolelo to, jen jsem slyšela cvaknout nůžky, tak mi došlo, co tam asi pan doktor provedl. Šití se taky dalo přežít, ale to hojení, to je bída. Teď jsem skoro 5 měsíců po porodu a pořád mě bolí hráz, to sešité místo táhne, vadí mi to i na záchodě. Při šití mi doktor říkal, že musí pospíchat, protože jsem hodně krvácela. Sednout jsem si nemohla pomalu celé šestinedělí. Jinak můj gynekolog a i některé mé kamarádky, které byly taky nastřižené říkali, že to můžu cítit až rok.”

Natržení (nástřih) se dělí na čtyři stupně

Podle toho, jak moc je nástřih, případně natrhnutí velké, se rozlišují čtyři stupně ruptur.

  • Ruptury 1. stupně zahrnují poškození pouze sliznice pochvy a pokožky hráze.
  • 2. stupeň zahrnuje už i porušení svalů hráze. Tyto dva druhy natržení jsou méně závažné.
  • Vážnější jsou pak ruptury 3. stupně, kdy dojde k natržení vnějšího (případně i vnitřního) řitního svěrače.
  • Nejvážnější jsou ruptury 4. stupně, kdy je natržen jak vnější, tak vnitřní řitní svěrač a také sliznice konečníku.

Přirozené natrhnutí nebo nástřih?

Pokud odmítnete během porodu nástřih a dojde k natrhnutí, je velká pravděpodobnost, že budete mít rupturu 1. nebo 2. stupně. Natrhnutí, ač to zní hrozně, je pro tělo přirozenější a jde cestou nejmenšího odporu. Sliznice se natrhne tak, jak je potřeba a na rozdíl od nástřihu se nezvyšuje riziko, že by žena utrpěla rupturu 3. a 4. stupně, tedy narušení řitního svěrače.

Nástřih je proveden rovně přes sliznici, svaly a cévy, kdy následně dochází i k větší ztrátě krve. Při nástřihu je větší pravděpodobnost, že bude mít žena rupturu až 3. nebo 4. stupně. Uvádí se, že závažnější ruptury, tedy ty, kdy dojde k análnímu poranění, jsou nejčastěji pokračováním nástřihu, nástřih tedy není jejich prevencí. Zatímco při samovolném natrhnutí k závažným rupturám dochází zřídka.  Při samovolném natrhnutí se rána lépe hojí a nedochází tak často ke komplikacím. Doslechnete se také, že je nástřih prevencí poškození pánevního dna a problémů s udržením moči. Tenhle výrok žádné vědecké studie nepotvrdily.

Asi vás napadá otázka, proč pak dělají lékaři tolik nástřihů, když vlastně samovolné natržení je pro ženu ve většině případů lepší. Jedním z důvodů je to, že se jim rána, která je střižená rovně, lépe šije než samovolně natržená, která je klikatá, a také se jim rovná rána během porodu lépe kontroluje.

Kromě situací, kdy je plod v nouzi a je opravdu nutné přistoupit k nástřihu, nemá nástřih žádný prokazatelný pozitivní vliv pro matku ani dítě. Naopak, při rutinním provádění je poporodní období pro ženu bolestivější. Spousta žen by mohla vyprávět, jak je lékaři nastřihli a potom jim řekli, že to ani nebylo potřeba, že by zvládly porodit i bez něj. Ale rána už zůstane a hojení bolí.

„Já se hlásím taky do klubu nastřižených. Syn byl sice malý, měl jen 2 700 g, ale jsem celkově úzká, tak by neprošel. Nástřih jsem při kontrakci skoro necítila, spíš jako tlak a zprvu jsem si myslela, že vylezla hlavička, ale ta byla venku až při dalším zatlačení. Šití jsem měla bolestivé, protože mi ještě nestačila zabrat znecitlivující injekce. Doktor to nebral na vědomí a jen mě okřikoval, ať se moc nemelu, ale dalo se to vydržet. Asi hodně záleží při tom šití na doktorovi, když je šikovný, tak je to asi víc v pohodě. Nejdřív jsem ho proklínala, že na mě nebere ohled, ale nakonec byl asi fakt šikovný, protože i když jsem byla podle své gynekoložky dost nastřihlá, zahojilo se to dobře a dokonce ho i pochválila, že to vypadá dobře.

Jizva přestala být citlivá dost brzy a brzy jsem se cítila v pohodě. Jen při milování jsem měla zpočátku dost problém a občas to cítím ještě dnes. Ale to je asi taky dost individuální a záleží taky na partnerovi, jestli je ochotný se tomu přizpůsobit. Zkrátka jsem od něj potřebovala taky trochu pomoc.”

Nastřihnutí štípne, to nejhorší přijde většinou až po porodu

Každá žena má jiný práh bolesti a co některou pouze štípne, jinou bolí jako čert. Stejné je to i u šití a hojení. Většina rodiček, které epiziotomii podstoupily, se ale shodují, že samotný zákrok nebolí. Jelikož se provádí při kontrakci, tak ho cítily pouze jako štípnutí. Mnohem horší je podle diskuzí následné šití, které je často bolestivější než samotný porod. Šije se v lokální anestezii, při rozsáhlejších poraněních je nutné přistoupit k celkové anestezii. Hojení jizvy také nebývá procházka růžovým sadem. Zákrok s sebou navíc nese možné komplikace, nejčastěji jde o nepříjemné až velmi bolestivé pocity při milování a vyprazdňování.

„U první dcery nástřih byl, u druhé ne. Nástřih je fakt jenom takové štípnutí, ani to šití není tak hrozné, pokud je doktor šikovný. U mě bylo nejhorší hojení, velmi nám to komplikovalo milování.  Manžel byl chudák v celibátu nějakých 10 měsíců, než byl připuštěn. Jsem více než čtyři roky po porodu a jizvu si nahmatám dodnes, na omak je trochu citlivá, občas bolí při zvedání něčeho těžkého, ale to naštěstí není často, už se to dá vydržet. Měla jsem spíš strach, jaký bude druhý porod, jestli ta jizva nepraskne. Ale druhý porod byl za odměnu, kontrakce hodinu, dvojí zatlačení a dcera byla venku.”

„Nástřih jsem měla u obou svých porodů. První porod jsem tlačila hodinu, dítě se stále vracelo zpět (pupeční šňůra kolem krku). Nástřih mi dělali nadvakrát, první prý byl málo, bylo potřeba ho trochu zvětšit ve stejném místě. Obě nastřižení jsem cítila a bolelo to, ač byly provedeny v plné kontrakci, kdy jsem tlačila. Dost mě to překvapilo, protože veškerá literatura a zdroje z internetu tvrdily opak, že prostě nástřih nebolí a není cítit.”

Prevence existuje

Účinnou prevencí nástřihu hráze, případně spontánního natrhnutí, je masáž hráze prováděná pravidelně před porodem nebo cvičení se speciálním balonkem (Aniball, Epino). Spousta rodiček se tak vyhnula nepříjemnému nástřihu a to i ty, které rodily velké děti nebo měly děti koncem pánevním. Bohužel vám nikdo nezaručí, že když budete tohle provádět, že porodíte bez nástřihu. Každý porod je jiný a nelze to dopředu předvídat. Každopádně alespoň pro svůj lepší pocit a klid se to určitě vyplatí vyzkoušet.

Mezi další preventivní techniky patří teplé obklady na hráz v průběhu porodu nebo využití jiné polohy na tlačení než vleže či v polosedu, u kterých provádí lékaři nástřih nejčastěji (porodnická stolička, na čtyřech, ve dřepu aj.).

„Cvičila jsem s balonkem, poprvé ne úplně poctivě. Měla jsem tuhou, jakoby dvojitou hráz a nástřih nakonec mám. Jen pár stehů, druhý den jsem seděla a žádný problém nebyl. Podruhé jsem cvičila pečlivě, dobře měřila, dítko narozené 9 dní před TP a bez poranění. Určitě masírování hráze a cvičení s balonkem mají smysl, nástřih nebývá potřeba vůbec, nebo pouze drobný, bezproblémový.”

Mohou nastat komplikace

Nástřih hráze je chirurgický zákrok spojený s šitím a někdy i dlouhodobějším hojením. Mohou ho tak doprovázet nepříjemné komplikace. Nejčastěji si ženy po nástřihu stěžují na problematické a bolestivé vyprazdňování a bolestivost jizvy při milování.

Může však dojít i k dalším komplikacím jako je vznik hematomu (krevní sraženiny), infekce či zánětu v ráně, bolestivých otoků, rozestupu jizvy nebo vzniku keloidní jizvy (nevzhledná, vystouplá jizva růžové až fialové barvy, která přerůstá původní ránu a může nepříjemně svědit nebo být citlivá). Při jakýchkoli komplikacích je nutné navštívit lékaře, aby ránu ošetřil a navrhl další postup léčby.

„Mě střihli nadvakrát a cítila jsem to kontrakce, nekontrakce, bylo to takové křupnutí té kůže, doteď si to pamatuju. Ale ptali se mě, a já souhlasila s tím nástřihem, chtěla jsem, aby už bylo mimi venku. Při dalším porodu už do toho nejdu, radši se natrhnu. Nastřihli mi totiž nějaký varix nebo cévní pletenec, dost jsem pak krvácela a šití bylo horší. Ale už můžu sedět a moc to nebolí. Pátý den po porodu mě totiž začaly dráždit ty stehy - myslela jsem, že zešílím, naštěstí to trvalo jen ten jeden den, pak už se to začalo zlepšovat.”

Hojení a péče po nástřihu

Nástřih hráze zasahuje sliznici, svaly i cévy, více krvácí a hojení tak může být náročnější. V ideálním případě trvá bolestivost dva až tři týdny, problémy s vyprazdňováním, či bolest při milování může přetrvávat až několik měsíců po porodu.

Už v porodnici musíte dodržovat zvýšenou hygienu, tedy sprchovat místo po nástřihu několikrát denně, třeba desetkrát. Dobrou pomůckou pro tyto účely je vzít si do porodnice půllitrovou PET láhev, kdy se na záchodě jednoduše opláchnete, aniž byste musela vždy do sprchy. Dobře poslouží velmi studená voda, která vám i trochu uleví od bolesti. Oplachovat můžete čistou vodou, použít můžete i intimní mycí mýdlo nebo mýdlo s obsahem dubové kůry. Ta napomůže lepšímu hojení.

Doma je důležité nechat místo po nástřihu větrat, proto používejte poporodní vložky a síťované kalhotky, které jsou prodyšné a pro tyto účely nejlepší. Můžete také postižené místo ledovat, jen nikdy nedávejte led na holou kůži, ale zabalte ho do kusu látky.

Pro lepší hojení můžete místo mazat mastí z dubové kůry, případně si dělat sedací koupele z dubové kůry, ty však nejsou vhodné v období šestinedělí kvůli odcházení očistků a vzniku infekce.

Jestliže máte v období hojení velké bolesti, konzultujte s lékařem, zda si můžete vzít nějaké léky od bolesti, pomoci mohou i homeopatika. Pokud máte nějaké pochyby, zda se vše hojí, tak jak má, navštivte lékaře. Pokud hojení nepostupuje správně a nastaly nějaké komplikace, bude nutné ránu znovu ošetřit, v horším případě podstoupit reoperaci.

„Já jsem nástřih vůbec necítila, jen jsem při tlačení otevřela oči a viděla jsem, že má doktor nůžky. Jinak bych to ani nevěděla. Šití jsem cítila snad jen první steh, jinak vůbec. Hlavně jsem byla plná dojmů z malého a byla jsem jako opilá. Měla jsem epidurál, možná udělal své, že jsem to fakt necítila. Jsem 3 týdny po porodu a jsem zahojená. Doporučuji, hlavně v porodnici, pořád sprchovat, po každém WC, klidně i 15x denně. Doma už to tak často kvůli miminku nejde, ale i tak se snažit. Pak se to hezky hojí. A taky mi doktorka doporučila umývat se v hypermanganu kvůli předejití infekci.”

„Hodně jsem se bála bolestivého nástřihu, a tak jsem doufala, že ho nebudu potřebovat. Nakonec k němu došlo kvůli tísni plodu. Nástřih jsem vůbec necítila, šití bylo taky v pohodě, zřejmě i díky epidurálu. Hned v porodnici jsem začala jizvu mazat Hemagelem, vždy po osprchování. Doma jsem přidala ještě odvar z řebříčku a mast z dubové kůry, která pomohla i na hemeroidy. První asi čtyři dny se mi trochu špatně sedělo, koupila jsem si obyčejný nafukovací kruh a bylo to vyřešeno. Pak už to bylo úplně v pohodě, jizva se krásně zahojila a nemám žádné potíže.”

Nástřih hráze jako kritérium výběru porodnice

Nástřih hráze má v indikovaných případech své opodstatnění. Nicméně je prováděn často preventivně a to už úplně v pořádku není, protože vystavuje maminku zbytečné bolesti, případně dalším komplikacím. Před porodem se snažte zjistit, jak ve vámi vybrané porodnici k problematice nástřihu přistupují. Nebojte se zeptat na to, co vás zajímá. Pokud se nemůžete rozhodnout mezi více porodnicemi, tohle může být jedním z kritérií pro výběr.

„Nástřihu hráze jsem se bála více než samotného porodu a byla jsem rozhodnutá udělat vše proto, abych se mu vyhnula. Prvním krokem bylo, že jsem si vybrala porodnici, kde podle statistik probíhalo pouze 2 % porodů s nástřihem oproti nejbližší porodnici se 48 %, kde ho dělají prakticky rutinně a preventivně. Druhým krokem bylo před prvním porodem cvičení s balonkem. Nevím, jestli opravdu pomohlo ve zpružnění tkáně, ale byla jsem psychicky v pohodě, protože jsem věděla, že takový obvod vytlačím a věděla jsem jak.

První porod proběhl naprosto v klidu, volila jsem si polohu jakou jsem chtěla a porodila bez nástřihu a hráz zůstala neporušená. Ihned jsem mohla chodit i sedět. Druhý porod ve stejné porodnici proběhl opět bez nástřihu, to už jsem s balonkem necvičila. Věřím, že nástřih je dobrá věc, když je skutečně potřeba, ale jsem proti tomu, aby se dělal preventivně a automaticky. Ve většině případů to jde i bez něj.”

Zdroj:

aniball.cz

wikiskripta.eu

biostatisticka.cz

hojeni-ran.cz

Čti celý článek
redakce
24. zář 2018 Čtené 6125x

"Ty mu nedáváš pít čajík? No a co, že kojíš," nechápavě kroutí hlavou máma. "Na co mu dáváš čaj? Vždyť tvé mléko mu úplně stačí," přesvědčuje vás o opaku kamarádka. Cítíte se v pitném režimu svého prcka ztracena? Nezoufejte, názory se v tomto směru často různí a každá doba přináší svá pravidla. Jak by měl tedy vypadat příjem tekutin vašich nejmenších?Určitě nic nezkazíte, když se budete řídit vlastní intuicí.

Většina kojících maminek ví, že mateřské mléko se dělí na přední a zadní. To přední je řidší a slouží právě k uhašení žízně miminka. Zadní je hustší a mělo by drobečka zasytit.

Plně kojené miminko by si mělo vystačit s mateřský mlékem, a to i během horkých letních dnů. Počítejte ale s tím, že během veder si bude drobeček vyžadovat mlíčko častěji. Je jen na vás dvou, zda si vystačíte s kojením nebo zkusíte uhasit žízeň i čajem, případně vodou. Některé maminky nechtějí kromě mateřského mléka nabízet dětem jiné tekutiny, u jiných zase rozhodnou samotná miminka, která cokoliv jiného než maminčinu mlíčko pít odmítají.

Pitný režim musí dodržovat také maminky

Pokud se rozhodnete pro kojení, dbejte v prvé řadě na svůj pitný režim. Ten musí být dostatečný, tekutiny je potřeba doplňovat pravidelně a nikoli nárazově vypít řekněme půl litru. Jak by to tedy mělo vypadat v praxi? Denně byste měly vypít cca 2,5 - 3 litry tekutin. V případě veder i více. V podstatě je důležité nepotlačovat žízeň, ale napít se vždy, když ji pocítíte. Jedno kojení může trvat i půl hodinu, proto je dobré mít vždy po ruce láhev nebo sklenici s vodou a pít spolu s dítětem, tedy klidně i během kojení.

Tekutiny byste měly přijímat pravidelně a v menších dávkách, ideálně polovinu z denního pitného režimu dopoledne a druhou polovinu odpoledne. Klidně si pište na kousek papíru, kolik tekutin jste za den vypily a zkontrolujte si, jak na tom jste. Zároveň je důležité dbát na to, co pijete. Ideální je čistá voda, bylinné čaje a pokud jste kávičkářky, tak je lepší dát přednost bezkofeinové kávě.

Pokud byste se rozhodly dát děťátku i jiné tekutiny, rovněž myslete na to, co mu nabídnete. Doporučuje se začít s čajíkem, který již dnes běžně dostanete v obchodech a jsou rozděleny podle věku. Vhodný je například fenykl, který se u miminek často podává i kvůli úlevě při kolikách. Některé kojící maminy ho raději samy popíjejí a svému drobečkovi tak účinky fenyklu zprostředkují přes mateřské mléko. Druhou a v tomto věku poslední vhodnou tekutinou je voda, a to buď kojenecká, kterou koupíte v obchodě nebo převařená z vodovodu. Novorozencům a batolatům určitě nepodávejte jen čistou vodu napuštěnou z vodovodního kohoutku či ze studny.

Umělé mléko nenahradí pitný režim

U nekojených dětí je potřeba myslet kromě umělé výživy i na další příjem tekutin. U miminek, která ještě nejedí jinou stravu, jen umělé mléko, se doporučuje přidat asi 50 - 70 ml vody na kilogram děťátka na den. Podobně jako u kojených dětí je vhodné začít s čaji nebo kojeneckou či převařenou pitnou vodou.

Na řadě jsou příkrmy

Při přechodu na tuhou stravu se už bez pořádného pitného režimu neobejdete. Kolik by toho ale mělo děťátko vypít? I příkrmy, se kterými se mrňous postupně seznamuje, obsahují nějaký ten podíl tekutin. Je tedy pochopitelné, že při tužší stravě bude i nárok na pitný režim o něco vyšší, než když sní děťátko například polévku či ovoce, které jsou zdrojem tekutin. Mrňous může více vypít i během nemoci, která je doprovázena horečkami nebo při odvodnění průjmy či zvracením. Podobně je to i v případě veder či fyzické aktivity, například při skotačení na hřišti.

Zpravidla platí, že není třeba čekat na žízeň, který je již jasným signálem dehydratace. Děťátku bychom měli nabízet tekutiny v průběhu celého dne a naučit ho pít rovnoměrně od rána až do večera.

  • Do půl roku by mělo děťátko vypít 150 ml na kilogram své hmotnosti denně
  • Do jednoho roku je to 120 ml na kilogram váhy děťátka denně
  • U 2 až 3letých dětí by to mělo být 100 ml tekutin na kilogram hmotnosti denně
  • U starších dětí se tato potřeba postupně snižuje

V pitném režimu dětí od jednoho do tří let byste měli upřednostnit neslazené čaje a vodu. Zda dovolíte děťátku sem tam zhřešit i nějakým džusem či limonádou, to je už samozřejmě na vás. Pokud byste chtěli hubeňourovi doma připravit nějaké ovocné či zeleninové šťávy, není na tom samozřejmě nic špatného. Právě naopak, mohou být hodnotným zdrojem vitamínů. V žádném případě by ale neměly nahrazovat pitný režim. Na pravidelné pití nejsou vhodné slazené ani sycené nápoje, a to nejen u dětí, ale ani u dospělých.

Čti celý článek
redakce
23. zář 2018 Čtené 4871x

V motorickém vývoji dítěte je několik mezníků, které se obecně považují za důležité. Hlavně první rok života je viditelně pokrokový. Maminky si daná data píší do pamětních knížek, babičky, tety i sousedky se ptají, zda už umí a zná to nebo ono. A sezení je jistě jedním takovým významným bodem. Oproti jiným pokrokům není samotné sezení tak jednoznačné. Proč tomu tak je?

Což znamená, že dítě umí sedět?

Za správný samostatný sed se považuje schopnost dítěte posadit se jen s vlastní pomocí a to do kříže z polohy na bříšku (případně z polohy na čtyřech). Zde může nastat problém, když se za sed považuje poloha opřeného dítěte o opěradlo, o polštáře, či jakékoliv sezení, ke kterému se dítě nedopracovalo samo, ale pomohlo mu. Tehdy určitě není správné konstatovat, že dítě umí sedět. Navíc dáváním dítěte do takové polohy, na kterou ještě není zralé a nedostalo se k ní přirozeným vývojem, mu můžete uškodit.

Správný vývoj sezení dítěte

Představa, že děťátko bude sedět na místě a až pak se vydá objevovat svět, je mylná. Většina dětí se nejprve plazí, později leze, případně se i staví na nohy a až potom dospěje k sedu. To má velký význam, aby si dítě trénovalo svalstvo krku, zádové svaly a hluboké svaly trupu potřebné ke zdravému držení těla.

K samostatnému sedu bez opory se dítě může dopracovat dvěma způsoby:

  •  když je na bříšku, opře se o jednu ruku, dá se na bok - předvede tzv. "plážovou polohu". Z této boční polohy se rukama odtlačí do šikmého sedu, který předchází samostatnému sedu,
  • z polohy na čtyřech vychýlí pánev do jedné strany a postupně si vyloží před sebe obě nohy.

Zpočátku se přidržuje země a až v okamžiku, když si ruce uvolní, aby si mohlo hrát, nastal samostatný sed. Obě posloupnosti jsou správné. Důležité však je, že se k sedu dostane ne zepředu, ale do kříže, s využitím šikmých břišních svalů. Tehdy dokáže sedět pevně a rovně.

Ve kterém věku se dítě umí samo posadit?

Jako při každém dětském pokroku, i zde je to velmi individuální. Uvádí se, že u většiny dětí k tomu dojde mezi 8. a 9. měsícem. Není se však čeho obávat, pokud i později. Tempo vývinu je u každého dítěte jiné. Jen ho nechte dostatečně se pohybovat ve volném prostoru a ono se posadí právě, když nastane na to správný čas.

Možná se setkáte s tvrzením, že dítě by mělo sedět už v 6. měsíci. Určitě nepanikařte, jde o mýtus. Z hlediska vývoje je něco takového naprosto nereálné. V žádném případě není třeba dítě, které ještě nedospělo k samostatnému sedu, posazovat.

Nevhodnost pasivního sedu

Sed dítěte, které se ještě neumí samo posadit a bylo do dané polohy posazené dospělým, se nazývá pasivní sed. Za takovýto typ sedu se považuje sezení dítěte obloženého polštáři, opřeného o něco, posazeného v kočárku, či v jídelní židli, ale i posazeného na kolenou. Pasivní sezení není pro dítě ničím prospěšné, právě naopak. Může zapříčinit nepříznivé následky a to hlavně bolesti zad, či dokonce skoliózu v pozdějším věku, protože jeho pohybový aparát neměl možnost vyvíjet se správným způsobem. Kromě toho, děti, které jsou často vystaveny pasivnímu sedu, mohou přeskočit fázi lezení, což je velká škoda z hlediska širokého významu tohoto vývojového období.

Odborníci upozorňují na nežádoucí možnost, když se dítě natahuje za něčím z polohy pololeže (např. v autosedačce) a posadí se přitažením za ruce. Takový sed se rovněž považuje za pasivní. Dítě se k němu nedostalo správným způsobem, aby si upevnilo svalstvo na sezení potřebné.

Sezení dítěte a rozpor dvou generací

Dané poznatky ohledně začínajícího sezení dítěte jsou jen nedávným zjištěním. V knihách a příručkách, které měla k dispozici generace nynějších prarodičů, bylo uváděno něco jiného. A tak se nemůžete divit, že se stále setkáváte s nesprávným postojem, že dítě by mělo sedět už jako půlroční a je třeba mu k tomu nějakým způsobem pomoci.

Bohužel i v současné literatuře se můžete setkat s podněcováním k pasivnímu sedu a to hlavně v literatuře amerického původu. Nenechte se zmást. Dnes už se ví, že nejvíce prospěšné pro dítě bude, když mu k sezení nebudete pomáhat. Jen mu umožněte volně se pohybovat, aby se k správnému samostatnému sedu vyvinulo co nejpřirozenějším způsobem.

Zdroje:

rehamoon.sk

solen.cz

poliklinikaprosek.cz

Čti celý článek
redakce
22. zář 2018 Čtené 6728x

“Můj syn chodí do školy a teď je ve čtvrté třídě. První třídu jsem celou proplakala, protože chodil domů s tím, že dnes to bylo horší než včera. Nikdo se s ním nechce bavit ani si hrát. Stále ho vystrkují z kolektivu. Nechtěla jsem jít udělat rozruch do školy, protože v té třídě jsou kromě něj ještě další čtyři chlapci, s kterými by se mohl kamarádit a bála jsem se, že mu to kamarádství do budoucna pokazím. Čekala jsem, že to nějak přejde. Dokonce jsem byla za učitelkou, aby to sledovala, ale nic se nezměnilo,” začíná vyprávění o šikaně svého syna jedna z maminek.

“Druhý ročník byl úplně stejný. V třetím se to trochu uklidnilo, ale teď v tom lítáme zas. Že prý ukazují na tlusté prase, jako že to je on a že tak vypadá. A že je omega samec a podobné hlouposti. Když přijde ráno do školy, sedí tam sám na lavičce, dokud nezačne vyučování. Přes přestávku sedí sám v lavici, protože když se přidá k ostatním, tak se všichni otočí a odejdou od něj. Přitom syn je chlapec pěkný, šikovný a citlivý. Je mi ho líto a bojím se, aby nezůstal z toho nějak narušený a nebo si dokonce něco neudělal. Podle mě je důležité, aby děcko do kolektivu zapadlo. Nechce, abych šla za učitelkou. Ona je taková, že by to řešila před celou třídou a z toho by byl ještě frustrovanější. Nevím, co mám dělat...”

Šikana se bohužel odehrává víc, než si myslíme a má negativní dopad jak na děti, tak i na jejich rodiče. Abychom mohli začít rozebírat toto téma, je potřeba si stanovit, jaká je definice šikany a jak ji vlastně poznáme.

Je to šikana nebo jen škádlení?

Šikana je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížení slabšímu jedinci, jeho ohrožení nebo snaha o zastrašení. Jedná se o chování cílené a úmyslně vykonávané. Vystupuje vždy agresor a oběť. Agresoři bývají fyzicky zdatnější, silní, vůdčí osobnosti. Využívají buď fyzické násilí a bití nebo psychické útoky, jako jsou slovní obtěžování nadávkami nebo ponižování. Fyzickými agresory jsou častěji chlapci, psychickými tyrany dívky. Dokáží manipulovat s ostatními dětmi, aby ubližovali slabé oběti, která je proti nim bezbranná. Jsou velmi inteligentní a často i vtipní a zábavní. Důvody jejich chování mohou být různé, ať už je to kvůli tomu, že agresoři mohou být sami doma fyzicky trestáni, jsou pod přísným vedením nebo na ně rodiče nemají dostatek času a tak cítí potřebu vybouřit se někde jinde.

Vůdce, jeho pomocníci a oběti

Speciálním typem agresora je nohsled, který sám od sebe nic nezorganizuje a útok na slabší nevymyslí sám od sebe, ale je připojuje se k vůdčímu agresorovi při jeho chování. Oproti tomu oběti jsou samotářské, tiché a většinou se neumí prosadit v kolektivu. Nejčastěji se jedná o handicapované děti, které nemají žádnou možnost, jak se agresorovi ubránit. Dále děti, které se připojili do “zajetého” kolektivu, který už nějakou dobu funguje. Nebo takové, které se něčím odlišují, například mají zrzavé vlasy, jsou obézní nebo mají jinou vzhledovou vadu. Opovržení ze strany okolí vzbudí i původ ze sociálně slabší rodiny.

Oběti si bohužel svou roli nevybírají. Jenže chování okolí vůči nim způsobí, že se cítí nepodstatné, nehezké a nezajímavé, mají nízké sebevědomí, nechtějí vystupovat na veřejnosti a straní se zbytku kolektivu. Z dlouhodobého hlediska to samozřejmě poškozuje charakter oběti a může vést k rozvoji psychických onemocnění.

“Ono se to snadno řekne - zvyšovat sebevědomí. Někdy je to těžké. Pokud je třeba holka z povahy introvert, drobná oproti ostatním, naopak silná nebo prostě jinak vyčuhuje. Stačí brýle, zrzavé vlasy, fyzický hendikep, samé jedničky a nebo naopak čtyřky… Prostě děti si vždy něco najdou. Spíš zapracovat na tom, aby si dítě z podobných řečí nic nedělalo, nehroutilo se, nevšímalo si provokatérů a ono je to časem přestane bavit. Já sama jsem měla podobné zkušenosti - mamka mi radila nevšímat si, být nad to povznesená (pokud se jednalo jen o řeči, posměšky atd.) a časem to fakt bylo méně a méně časté. Prostě to ty ostatní přestalo bavit, když viděli, že si z toho nic nedělám (navenek). Toto souvisí s tím úsměvem na tváři - nenechat se prostě rozhodit.

Jinak co se týče vzhledu a oblečení - některé děti prostě nejsou krasavci, musí do toho dorůst, nemohou nosit nejlepší značkové oblečení, protože rodiče si to třeba nemůžou dovolit nebo mají jiné priority, než kupovat desetiletému dítěti trička za tisíce. Já jsem třeba nabrala hodně sebevědomí až na VŠ, když jsem šla na operaci očí a přestala nosit brýle, našla si přítele (nyní manžela). Ale i tak z introverta extroverta prostě neuděláme, i když se budeme jako mámy snažit sebevíc. To je v povaze a případně ve výchově v prvních letech života.”

Jak začíná šikana?

Nejsilnějším faktorem, který ovlivní vznik šikany je charakter a osobnost jednotlivých účastníků aktu. Podstatná je také osobnost autority, pod kterou se vše odehrává, ať už je to učitel, rodič nebo nadřízený. Nevhodné nebo nedostatečně autoritativní vystupování totiž může být buď prvním impulzem nebo podpůrným faktorem vzniku šikany.

“Je to hodně nepříjemná věc, já chci dceru přihlásit na kurz sebeobrany, samozřejmě se musí naučit, kdy se bránit, protože když učitelky nejsou ochotné pomoci a když se to opakuje čtyřikrát a víc, tak už by mu to měla vrátit, ve škole se to bude hodit a celkově v celém životě, zaprvé bude mít pohyb a zadruhé se naučí bránit profesionálně.”

Ve školách, ale už i školkách, bohužel případy šikany rostou, čím dál více klesá věk zúčastněných. V nejmírnější formě se šikana vyskytuje na všech školách, všude jsou totiž děti, které jsou méně oblíbené nebo se nestaví do pozice vůdčího vlivného typu osobnosti. Samotná akce probíhá na místech mimo dozor autority, jako jsou toalety, chodby, šatny nebo třída po zazvonění, kdy učitel odejde. V tu chvíli se pak stává šikana hlavním programem zábavy o přestávkách.

Existuje prevence?

Prevencí ve školách může být tvorba pozitivního a příjemného prostředí, naučit děti schopnostem práce v týmu a nechat je vyjadřovat otevřeně své pocity a názory. Pokud se v případě výskytu šikany pedagogové staví jako k důležitému problému a nesmetou ho ze stolu, jejich procento výskytu ve školách se snižuje. Krize začíná v případě, že učitel dětem nevěří, odmítá přijmout jejich volání o pomoc, případně si situaci nepřizná a nezajímá se o ni, i když o ní ví. Samozřejmě celé řešení není jen na zaměstnancích školy, ale i na rodičích a samotných dětech.

Jak mohou pomoci rodiče? Nejdůležitější pro děti je, aby vyrůstaly ve fungující rodině, kde jsou všechny vztahy na dobré úrovni, všichni spolu otevřeně komunikují a tráví volný čas. Rodiče musí projevit zájem o dítě, ptát se, jak bylo ve škole, co je nového a nespokojit se s odpovědí “nic”, protože tím děti své rodiče rády odbývají. Také záleží na výchově dítěte, jak ho trestáte, odměňujete a učíte řešit neshody a nepříjemné situace. Na místě je i primární prevence, jako je komunikace přímo narovinu o problematice šikaně, upozorňovat na její výskyt a naučit dítě zdravého sebevědomí a kladného pohledu na sebe samé.

Pokud se vaše dítě ale chová zvláštně a vy hledáte důvody, co s ním je, zkuste vypozorovat následující. Chodí vaše dítě do školy rádo? Má kamarády, se kterými si telefonuje, chodí si s nimi ven hrát? Nezhoršily se mu výsledky ve škole a soustředěnost? Nebo chodí za školu a záhadně ztrácí osobní věci a peníze?

Jak to vidí rodiče?

Zkušenosti se šikanovaným synem popisuje jedna z maminek: “Já šikanu zažila u syna, bohužel musel dochodit devátou třídu na jiné základní škole a to bylo hodně těžké, kvůli šikaně málem propadl z dějepisu, naštěstí mu pomohla učitelka, která taky byla šikanovaná. Sice jsem pak slyšela, že je bonzák, ale bylo to lepší než dostávat rány, kdyby uměl sebeobranu profesionálně, asi by působil silněji a něco takového se mu nikdy nestalo. Horší je, když je těch silných víc na jednoho, tak pokud nemáte kamarády, tak je dobré mít alespoň svědka, který situaci dosvědčí.”

“Já si myslím, že nejzásadnější u šikany je nebát se svěřit - hlavně rodičům, kteří můžou ledacos udělat (i kdyby to mělo být přeložení na jinou školu). Taky pak záleží, jak se k tomu budou stavět samotní pedagogové, nicméně pořád je podle mě důležité, aby se o tom vědělo - jinak se nedá dělat zhola nic,” přidává svůj pohled na věc další uživatelka Modrého koníka.

“Taky jsem měla dilema jak vyřešit, když mi syn říkal, že ho ve školce spolužák štípe. Zjišťovala jsem, jestli to dělá často a jestli všem a vypadalo to, že si vybral jenom našeho syna. Takže jsem mu poradila, že až mu bude příště něco takového dělat, ať mu jasně řekne, že ho to bolí a ať přestane. A pokud to udělá znovu, ať mu vrátí to samé, aby pochopil, že to bolí, je to nepříjemné a dělat se to nemá. Plus následoval dodatek, že to může dělat jenom těm zlobivým klukům, kteří si začali a že to nesmí nikomu dělat sám jen tak. Ono je sice pěkné nechávat řešení této situace na učitelce, ale kolikrát k tomu může dojít někde, kde učitelka nebo jiná autorita není a dítě se bude muset spolehnout samo na sebe a bránit se.”

Co můžete jako rodič udělat?

Pokud se jako rodiče dozvíte, že je vaše dítě je šikanováno, podstupte s ním následující kroky. Zjistěte, co se opravdu děje, co agresor vašemu dítě dělá, jak mu ubližuje. Zjistěte také, proč šikana vznikla a co je jejím spouštěčem. Je vaše dítě něčím odlišné? Nebo je vylučováno z kolektivu? V tuto chvíli musíte dítě ubezpečit, že vy ho máte rádi, že je skvělé a poradit mu, jak se do kolektivu znovu zapojit. Otázkou je, jestli dítě podporovat v tom, aby se bránilo. Slovně určitě ano, říct agresorovi, přestaň, nelíbí se mi to, nedělej to. Ohledně fyzické obrany je to těžší, jelikož vymýtit agresivitu další agresivitou není úplně to pravé ořechové a v dítěti by to pak mohlo vyvolat “touhu” oplatit zacházení s ním dalším dětem.

Ze všeho nejdůležitější je vysvětlit dítěti, že za každé situace je potřeba se obrátit na někoho dospělého, komu důvěřuje, koho má rád a kdo mu pomůže jeho situaci vyřešit. V krajních a vygradovaných případech (hlavně u starších dětí) je vhodné se obrátit na vedení školy, případně změnit školu úplně.

“Řešila jsem se synem to samé - nebránil se a jen brečel. Psycholožka mi řekla, že k bránění patří i to, že případnou ránu vrátí. A já s tím souhlasím. Vždyť my bychom to tak udělali taky, pokud by na nás někdo "zaútočil", nestáli bychom jen tak a nemluvili bychom útočníkovi do duše, že se nám to nelíbí. Útočné dítě musí vědět, že pokud si na někoho dovolí, že jednu schytá, jinak si bude dovolovat čím dál víc. Snažím se to synovi vštěpovat, prvně taky nechtěl, ale i psycholožka se do něj obula, že si nesmí nechat ubližovat ani slovně, ani fyzicky. Pokud někdo někoho bouchne, musí se mu to vrátit zpátky, to je přirozená obrana, ne že tím učíme naše dítě být agresivní,” vypráví jedna z maminek šikanovaného syna.

Co když je vaše dítě agresor?

V opačném případě, když vaše dítě má nakročeno stát se agresorem a šikanovat slabší, je také potřeba zasáhnout. Opět je na prvním místě komunikace s dítětem a snažit se vysvětlit situaci. Pokud to nezabere, obraťte se na dětského psychologa nebo upozorněte učitele ve školce a ve škole, ať dá na chování vašeho dítěte pozor.

“Já mám opačný problém - dcerka, 5 let, má našlápnuto šikanovat. Všimla jsem si toho o prázdninách, má tendenci všem rozkazovat, je hodně silná osobnost - děti s ní chtějí kamarádit, ona si toho je moc dobře vědoma. Rozhodně to není tím, že by měla nějaké super oblečení, nebo hračky, nebo já nevím co. Ale má tendenci se někomu posmívat a vím, že s jednou holčičkou jsou velké kamarádky, ale zároveň moje dcera se jí občas posmívá (třeba že má hnusnou barvu kalhot) a ta druhá samozřejmě pláče a mrzí ji to. Dcera se jí sice pak omluví, je to pořád dokola. Mluvila jsem s ní o tom několikrát, různé poučné příběhy a pohádky jsme si četly, ze zoufalství jsem se jí taky párkrát posmívala, aby věděla, jaké to je. Myslela jsem, že už je to lepší, ale dnes mi říkal tatínek té holčičky, že se jim to už nelíbí a že se bojí jít do školky, aby se jí má dcera neposmívala. Uf. Bylo to hrozné to poslouchat.”

Pokud se šikana vyskytne ve vašem okolí, ať už z pohledu rodiče agresora nebo oběti, určitě zasáhněte. Zachovejte klidnou hlavu a nestavte se k tomu zády! Mluvte s vaším dítětem, mějte otevřené vztahy a řešte vše upřímně.

Čti celý článek
Strana
z 24
Předchozí Strana
z 24
Další