Novinky
redakce
13. srp 2018 Čtené 106385x vybrali jsme

„To, že má Mareček Downův syndrom, mi sdělili po pěti dnech v porodnici. A to dost drsným způsobem. Bez mého vědomí mi udělali genetické testy, které odhalily diagnózu. Primář byl hrubý, prostě to na mě vychrlil. Doslova řekl, váš syn má Downův syndrom, buď bude dobrej a nebo ne.“

Tento článek vznikl při milém posezení s maminkou Leonou, jejíž tříletý syn Mareček má Downův syndrom. Po hodině jsem odcházela s příjemným pocitem, že s takhle pozitivním člověkem už jsem dlouho nesetkala. A také, že mít dítě s DS (Neříkejte, že má někdo Downa. Zní to jako byste říkali: jé, ty máš kokršpaněla. Jestli je na vás „Downův syndrom“ moc dlouhý, zkraťte to na DS.) je dar. Dar vidět svět jinýma, lepšíma očima. A umět se radost z maličkostí.

O co tu jde?

„To, že má Mareček Downův syndrom, mi sdělili po pěti dnech v porodnici. A to dost drsným způsobem. Bez mého vědomí mi udělali genetické testy, které odhalily diagnózu. Primář byl hrubý, prostě to na mě vychrlil. Doslova řekl, váš syn má Downův syndrom, buď bude dobrej a nebo ne. Moc dobře si pamatuju na první myšlenku, emoci, a to byl strach, aby mi mého syna nevzali a někam nezavřeli. Tak moc to bylo silný. A tak moc jsem už Marečka milovala.

Navíc jsem to pak musela říct manželovi. To bylo taky strašně těžký, sama jsem nevěděla, co dělat, jak se zachovat. Ale vzal to dobře, a za to si ho vážím snad ještě víc.

A pak těžké to bylo v tom, že jsem toho primáře za tu informaci moc nenáviděla, a pak jsem si uvědomila, jak se mohl cítit manžel.“

Na začátek si dáme trošku čísel a lékařské teorie

Downův syndrom je vrozená chromozomální anomálie, chcete-li genetická. Vzniká už při samotném oplodnění vajíčka spermií, ve výjimečných případech (asi v 1 %) o něco později, při samotném dělení buněk. Celý proces se spustí v prvotní buňce, ve které zůstane jeden chromozom navíc a každá další buňka poté pokračuje v dělení s touto vadou. V tomto případě přebývá 21. chromozom. Každá buňka poté tedy obsahuje tři 21. chromozomy (namísto obvyklých dvou).  Proto se někdy označuje také jako trizomie (ztrojení) 21. chromozomu, zkráceně trizomie 21.

Je to jenom náhoda

Je lékařsky prokázáno, že za narození dítěte s Downovým syndromem nemůže ani jeden z rodičů. Výčitky svědomí a černé myšlenky typu: „Mohla jsem tomu zabránit?“ se rovnou zakazují. Ani kdyby budoucí maminka svědomitě polykala desítky vitamínů a chodila na těhotenská cvičení, nic z toho by tento fakt nezvrátilo.

Nic, co rodiče učinili před nebo v průběhu těhotenství, nemá za následek narození dítěte s DS (s výjimkou ojedinělých případů translokace, kdy nositelem Downova syndromu může vzácně být jeden z rodičů - to se stává přibližně v 1 % všech případů). Downův syndrom je tedy čistě náhodný jev, za jedinou prokázanou souvislost zvyšující pravděpodobnost jeho výskytu se považuje věk rodičů.

„Neptejte se maminek, které mají dítě s Downovým syndromem, jestli věděly, že se narodí s tímto postižením. Protože když už se narodí, tak ho prostě milujete. Je to vaše dítě, které jste se rozhodla nezabít. Je to nevhodná otázka. Vy se jich vlastně ptáte: Proč jste svoje dítě nezabila? Mnohem lepší je otázka: Jak jsi zvládla přijmout tuhle informaci?“

Testování

K odhalení Downova syndromu v době těhotenství slouží:

  • Biochemické vyšetření krve matky neboli tzv. sérum integrovaný test

Provádí se v 10. až 11. (+ 3 dny) týdnu těhotenství a stanovuje se z krve pomocí PAPP-A. To je specifický těhotenský protein, který se vytváří v placentě a z ní putuje do mateřské krve. V prvním a na počátku druhého trimestru je jeho hodnota nízká a naznačuje, že by plod mohl být postižen Downovým syndromem.

Plod má v tuto chvíli velikost asi sedmi centimetrů a měří se, jak má dlouhou ruku, stehenní kost, kolik má tekutiny v močovém měchýři. Jsou na to tabulky s číselným rozmezím, kolik by tyto rozměry měly být. Pokud je nesplňují, může se jednat o Downův syndrom. Nebo také ne. Dítě může být jednoduše jenom malinké. Lékaři nicméně zpozorní a do dalších testů se jde už s podezřením na Downův syndrom.

  • Speciálních vyšetření z krve matky

Ve 14. až 16. týdnu těhotenství se provede další odběr krve, tzv. triple test. Zná ho každá maminka a odhaluje, zda dítěti hrozí nějaká vrozená vývojová vada, a to Downův, Patauův syndrom a Edwardsův syndrom. Usuzuje se tak z výše hladin tří hormonů v krvi AFP, hCG1 a uE3. Pokud test vyjde pozitivně, není důvod k panice. Výsledky nejsou stoprocentní, pouze poukazují na možné riziko. 

  • Ultrazvukové vyšetření

V rozmezí 11. až 13. týdne těhotenství se ultrazvukem měření tzv. šíjové projasnění. Jak už název napovídá jde o tekutinu v šíji plodu. Plod s Downovým syndromem má toto projasnění výrazně větší.

„Spousta maminek měla tyhle testy v pořádku, a tak jim nedoporučili jít na odběr plodové vody. A stejně se jim narodil človíček s Downovým syndromem.“ V komunitě rodičů děti s DS se tomu říká, že se tyto děti chtěly a měly narodit.

  • Odběr plodové vody (amniocentéza)

Absolutně spolehlivým a vypovídajícím vyšetřením, jak ještě v těhotenství odhalit Downův syndrom je odběr plodové vody. Samotný odběr se provádí v 15. týdnu těhotenství a vzorky z rostoucí placenty se posílají do laboratoře na důkladné testování genetických abnormalit. Kvůli vysoké míře rizika potratu (1 na 100 odběrů) se k němu maminky neuchylují zase tak často. V případě, že se prokáže Downův syndrom, má maminka do 24. týdne těhotenství čas se rozhodnout o ukončení nebo následném pokračování těhotenství.

„…jenže je otázka, když vidíte na monitoru svoje dítě, které kope, hýbe ručičkama a vypadá tak moc životaschopně, jestli se dokážete rozhodnout pro potrat. Je to jedna ku 250 a více, sama jsem měla asi 1:365, že bude mít Downův syndrom. Ale o to nejde, jde o to: Dokázala byste ho zabít? Pro mě by bylo jasné, že ne. Nemohla bych s tím žít. Byl můj a milovala jsem ho. Pořád jsem si říkala - dokázal, že mu narostly ručičky, nožičky, hlava, srdce s funkčními komorami a síněmi, taková drobnost, že neměl dost velkou nosní kost mi přišla jako malichernost, byla jsem ohromena tím, co za těch pár týdnů zvládl z jen ze dvou buněk. 

Navíc v 24. týdnu to už je fakt hodně hotové dítě. V tomto týdnu se děti i rodí a lékaři se je snaží zachránit, takže za mě je to už hodně za hranou, ale samozřejmě každý má právo na volbu. Jediné, co je s diagnózou DS hrozné, je, že lékaři předpokládají, že se rozhodnete pro konec, vlastně vám ani volbu nenabízí. Já jsem na toto vyšetření nešla právě proto, že jsem se nechtěla s nikým dohadovat, proč si chci nechat své dítě. Ale slyšela jsem spousty příběhů s velkou necitlivostí lékařů.”

Sláva, už je na světě!

To, že se narodilo miminko s Downovým syndromem, se pozná poměrně snadno. V obličeji je jakoby mohutnější: má zploštělý nosík, širší čelo, kratší krk a typické mírně zešikmené oči. I když ne všechny vykazují tyto znaky ihned po narození, jak ukazuje Leonin příběh. Pro každou matku je její dítě krásné, jedinečné a úžasné. A i když se později dozvěděla konečnou diagnózu, Marečka milovala stejně jako v první vteřině, kdy ho poprvé uviděla. Byl to totiž její syn.

„Neberu to jako postižení. Není ničím ztížený. Má prostě jenom chromozom navíc. Je to moje dítě a nezáleží, jakou má diagnózu. Pro mě je nejlepší a tento pocit se mi násobí, když mi lidi v metru nebo prodavačka u kasy řekne, jé ten je krásný/milý!”

Dalším, pro mnohé možná poněkud úsměvným znakem, je větší jazyk. Ten se, díky nižšímu svalovému tonusu, poměrně často plazí ven z pusy. Všimli jste si toho někdy?„Když Mareček vystrčí jazyk, jako že to moc nedělá, tak mu prostě řeknu, zastrč jazyk, a je to, stejně to dělají další maminky. Pak na to taky existuje cvičení, orofaciální, které podporuje také sání mléka, následně kousání a polykání potravy a také mluvení.”

Obecně jsou děti s DS měkčí, a to díky svalovému tonusu. “Co se týče zmohutnění, jak kdo, znám starší děti s DS kulatější i hubenější, prsty jsem nezkoumala. Každopádně tomuto generalizování zase zase dostáváme k tomu, že z nich děláme rasu psů.”

To všechno jde ruku v ruce se zdravotními komplikacemi, které jako malí prodělají. Nejčastěji je trápí problémy se srdcem a sníženou imunitou. Ale jak dodává Leona, je to případ od případu.

“Mareček nemá žádnou vrozenou vadu, časté jsou vrozené vady srdce, případně neprůchodnosti střev, to samozřejmě miminko zpomalí ve vývoji, nehledě na to, jak náročné je dát své miminko (operace se provádějí třeba hned po narození, nebo třeba do 4 měsíců) na náročnou operaci srdce. Vídám děti s jizvou na hrudníčku a docela z toho mrazí. Ale úspěšnost je velká a operované děti svoje vrstevníky s DS bez operace rychle dohánějí. 

První půlrok je opravdu náročný. Obíháte různá vyšetření, protože při narození miminka s Downovým syndromem dostanete štos papírů, co musíte oběhat: kardiologii neurologii, oční. Na každém oddělení vám lékaři řeknou: 'Aha, on má Downa. Hm, tak to budete mít těžký. A věděla jste to? A to jste si ho nechala, jo?' Oni to berou jako selhání vědy. Nedokáží se na to dívat empaticky. Možná ani nemohou, jinak by se ze svojí práce zbláznili.“

Není tak výjimkou že před dosažením pěti let mají za sebou již několik operací. Takže zatímco jejich vrstevníci mají plno sil na růst, vývoj a skotačení, děti s DS se nejdříve musí poprat s pooperačním hojením. „To je ve vývoji zpomalí, potřebují čas na rekonvalescenci, až se rány zahojí a teprve potom se učit plazit, lézt, chodit. Je to pro ně náročnější. Ale nezvládnou toho v konečném důsledku víc? Jsou to velcí bojovníci v porovnáním s standardními dětmi, kterým jde vše tak nějak samo, jsme na ně velmi pyšní. A díky tomu vlastně slavíme úplně všechno, první klek, první plazení, lezení, postavení na 4, na 2. Radujeme se z toho, čeho si rodiče standardních děti třeba ani nevšimnou a nebo se na prcka zlobí, že neumí to, co sousedovic Anče. Nevím, zdá se mi to víc fér, než tlačit do něčeho, na co ještě není malý/á připravený/á. A rozhodně je v tom víc pozitivna.“

Je proto zcestné porovnávat děti s DS a ty zdravé. Vždy si vzpomeňte na to, kolik toho už má za sebou. Zvládlo by po tom všem vaše dítě chodit v jednom roce? Mareček to zvládl v roce a půl. Klobouk dolů!

„Když máte dítě s DS, oslavujete každý úspěch. Že se postavilo, udělalo první krok, samo se najedlo, usmálo… Jasně, mohla bych si říct 'a neměl by už umět tak deset slov?' Neumí? A není to jedno? Dokáže mě obejmout, dát mi pusu a to je víc jak tisíc slov. Paradoxně tak beru život mnohem víc pozitivně, slavím drobné úspěchy a raduju se z maličkostí. Na co se užírat věcmi, které neovlivním?“

Tohle je Mareček! Fotku nám se svým dovolením poskytla maminka Leona

Kam s ním?

Pečovat o dítě s Downovým syndromem je velká psychická nálož. O to víc, pokud všechny testy na DS vyjdou negativně. Ten šok, bezmoc, strach, vztek. Emoce s vámi cloumají snad ještě více než těhotenské hormony. Můžete se pak divit, že se řada maminek rozhodně dát své dítě pryč?

„S tou informací, že se syn narodil s Downovým syndromem jsem se srovnávala asi dva měsíce. Ale ani na vteřinu, ani na jednu jedinou vteřinu mě nenapadlo dát ho pryč. Protože být jiný neznamená být špatný. Dokud lékaři nepřestanou říkat maminkám, že jejich dítě patří do ústavu, nezačnou to lidi bez zkušenosti s DS vnímat stejně a ptát se na stejné otázky. Přitom je to dítě, které mluví, chodí, jí, je samostatné, takže není důvod ho dávat do ústavu. Proč? Prvních pár měsíců jsem se bála, že se mi někdo podívá do kočárku a pomyslí si, že mám divné dítě. Přitom můj syn byl a je krásný. Měla jsem posunuté myšlení podle obecného vědomí, co je normální, a tak jsem měla pocit, že je něco špatně. Pak se mi to srovnalo v hlavě a já si řekla: 'Co blbnu, je tak krásný a šikovný,' a začala jsem být na něj hrdá.

Někdy se za to stydím a mrzí mě, že jsem si neužila i tyto měsíce jako hrdá matka. Ale muselo mi hodně kamarádek i cizích lidí říct, že mám krásné dítě, než jsem si uvědomila, že mám přestat hledat něco, co není. A přesně to je ten moment, kdy pochopíte, že dítě s Downovým syndromem je stejné jako každé jiné. Děti s DS se vyvíjí podle svého okolí, v podstatě kopírují vzorce chování. Co asi může vyrůst z člověka, když je od malička zavřený v kojeneckém nebo jiném ústavu?”

Může vydávat obědy

„Jedna paní doktorka mi řekl, že když bude moje dítě hodně šikovný, bude moci třeba vydávat obědy. Teď si představte situaci, kdy máte v náruči svého malého syna, tak je to hodně depresivní. A přitom to není pravda. Lidé s Downovým syndromem mnohdy dokáží věci, které by standardní (co je normální? ) člověk ani nedokázal.“

Další mýtus, který provází lidi s Downovým syndromem je, že mají nízký inteligenční kvocient. Bohužel, značná část populace s nimi tak i jedná. Průměrné IQ se pohybuje kolem 50 až 70 bodů, opravdu silná mentální retardace (IQ 35 a nižší) je spíše výjimečná.

„Moc si přeju a věřím, že můj syn bude schopen se o sebe postarat, být soběstačný. Jasně, nevymyslí další vodíkovou bombu, ale bude samostatná jednotka.“

Život jako každý jiný

Představa, že dítěti s DS podřídíte nejen veškerý svůj volný čas, ale také kontakt s přáteli, své koníčky nebo dokonce kariéru, je dalším oblíbeným dogmatem. Samozřejmě, že zcela špatný. Leona je zářným příkladem toho, jak jde všechno skloubit tak, aby všechny strany byly spokojené.

„Když se mi Mareček narodil, tak mi všichni říkali: 'No, tak budeš s dítětem pořád doma, sice si nic nevyděláš, ale co. ' Jenže já se nechci vzdát své práce, kterou mám ráda. A z principu nesnáším, když mi někdo diktuje, co mám a co nemám. Marečka miluju, a tak když odcházím, vím, že je v dobrých rukou jedné nebo druhé (pečlivě prověřené) chůvy, nebo tatínka a doma mě pak vítá spokojené dítě. A já jsem spokojená matka. V poslední době mám dokonce pocit, že se s mnou nudí a těší se na chůvy a další děti.

Pomáhají mi dvě chůvy. Jedna studuje sociální studie, druhá pedagogiku a k tomu ještě učí na částečný úvazek v mateřské školce. Bere Marečka a i další děti ven, hrají si spolu a vidím, jak jenom kvete. Není fixovaný jenom na mě nebo manžela, takže když si pak odskočím na pár hodin do práce, neloučíme se hysterickým pláčem. Ze začátku jsem měla tendence je na tajňačku hlídat a sledovat, jestli správně houpou kočárek nebo Marečka správně drží, chovají se k němu hezky.“

Ať už vám pomáhají rodinní příslušníci, kamarádky nebo již zmíněné chůvy či studentky, existuje ještě jedna, klasická, možnost: školka. „Hodně záleží na vedení školky. Většinou si vyžádají asistenta. Ne kvůli dítěti, ale učitelce. Je to hloupé, ale ze zákona učitelka nesmí třeba přebalit dítě. Dokonce ho nemůže vidět nahého, natož na něj sáhnout, aby to nebylo považováno jako obtěžování. Takže když takové dítě potřebuje na záchod nebo to nestihne a je potřeba vyměnit plenku, může to udělat právě ta asistentka.“

Nebojte se vaše dítě svěřit do předškolního zařízení tohoto typu. Mějte na paměti, že jeho interakce s ostatními dětmi usnadní sociální vazby všech zúčastněných. Nejen jeho, ale také dětí, se kterými přijde do kontaktu. Pokud se totiž budou již od útlého věku setkávat i s takovými jedinečnými lidmi, jakými ti s DS jsou, nebudou jim připadat jako „mimozemšťani“. Vyrostou z nich vyrovnaní jedinci, kteří budou vědět, že DS je vlastně jen o jednom chromozomu navíc.

Dinosauří vejce k snídani

Musím se přiznat, že do setkání s Leonou jsem měla lidi s Downovým syndromem zaškatulkované jako milé, věčně usměvavé, pozitivní a hodně kontaktní.

„Nemám ráda to hromadné srovnávání typu: děti s DS jsou takoví mazlíci. Ano, někteří jsou hodně kontaktní, ale vždy záleží, jakou povahu zdědí po rodičích. Takže jsou hodní i méně hodní, jak děti s DS, tak bez. Můj syn je salámista. Když mu někdo vezme hračku, prostě si najde jinou.“

Možná právě proto vzniklo video od „Not special needs“, které poukazuje na fakt, že lidé s DS mají stejné základní potřeby jako my: jíst, pít, dýchat, spát, být milováni, vzdělávat se, cítit se v bezpečí… Ano, vyžadují o trochu více cvičení, učení, trénování a trpělivosti, ale nejsou to žádné specialitky a zvláštnosti typu: k snídani dinosauří vejce, masáž od kočky nebo nakupování v rytířském brnění.

Vzpomeňte si to, až příště uštědříte soucitným pohledem maminku, která má v kočárku miminko s DS. Možná má díky tomu uzlíčku štěstí větší nadhled, umí se radovat i z mála a hlavně: množství lásky, které dává, jí její dítě vrací v ještě větší dávce.

Všem rodičům pečující o dítě s Downovým syndromem skládám hlubokou poklonu a možná taky trošku závidím. 

Autorka: evapple 

Použité zdroje:

http://www.downsyndrom.cz

http://www.naseporodnice.cz/zdravi/downuv-syndrom.php

http://www.notspecialneeds.com/

Čti celý článek
redakce
13. srp 2018 Čtené 1607x

„Čeká nás let do Irska. Nemáte někdo zkušenosti v případě, že cestujete s malým dítětem? Malému bude 15 měsíců, let by měl trvat cca 2 hodiny. Nevím, jak je to s mlékem. Můžu si vůbec kojeneckou flašku, v ní vodu a pak zásobník se sušeným mlékem vzít na palubu? Jinak nevíte, jak je to s kočárkem? Někde jsem četla, že se odbavuje až těsně před vstupem do letadla, ale asi záleží na každé společnosti, jak to má, že? Trochu se toho děsím, poletím potřetí v životě, navíc v angličtině nejsem žádný přeborník, tak snad nebude nikde žádný problém.“

V dnešní době lowcostových (nízkonákladových) letů není takřka nic nemožné. Sehnat proto zpáteční letenku z Prahy do Říma se dá i za 700 korun, jen to chce mít trochu štěstí a trpělivosti. Proč se zříkat cestování a objevování nových míst jen proto, že se vám narodilo dítě? Udělejte z nevýhody přednost a vezměte juniora na palubu letadla s sebou.

Letenky

Jak už bylo řečeno: sehnat levné letenky není žádný problém. Takže: máte vybráno? Teď už jen vyřešit otázku „kam s ním“ – s dítětem. Pokud nemáte hlídání nebo prostě chcete zážitek z cestování a objevování nových míst sdílet i se svým miminkem, nevěšte hlavu. Letecké společnosti s touto možností počítají. Jen je zapotřebí koupit letenku (výhodně pořízenou) také dítěti. Většinou ji pořídíte za sníženou cenu. Počítejte ovšem s tím, že nebude mít vlastní sedačku.

V praxi to tedy bude vypadat tak, že do nákupního košíku vložíte dvě letenky pro dospělé a jednu pro novorozeně či batole (infant). Miminko totiž musí mít vlastní palubní lístek, to kvůli přesnému seznamu odbavených cestujících.

„Dítě do 2 let je považované za 'infant' bez nároku na sedadlo. Může byt odbaveno jako dítě nad 2 roky při zaplacení sedadla.“  maminka Marcinek z diskuzního fóra Kočár do letadla a dítě nad dva roky

Ještě přidáme tip, který vám usnadní čas na letišti: pokud to jde a vystačíte si jen s příručním zavazadlem, udělejte si odbavení on-line. Vyhnete se tak frontám stejně dovolenkověchtivých lidí.

Odbavení

Nicméně cestování s dítětem je, co se množství věcí potřebných k zabalení týká, o něco náročnější. Nezřídka kdy se tedy bez dalšího, většího zavazadla neobejdete. Nic se neděje, dorazte na letiště včas (pro jistotu klidně i tři hodiny předem). V odletové hale najděte na tabuli s přílety a odlety číslo vašeho letu (naleznete ho na letence), uvidíte tam také přepážku, která vás odbaví.

Kočárek při odbavování zavazadel nahlaste (v cizině se běžně používá výraz „buggy“) a připojte informaci, zda je složen z jednoho nebo dvou dílů. Personál jej označí speciální páskou - dvěma páskami - stejně jako ostatní zavazadla, avšak s tím rozdílem, že kočárek vám zůstane k dispozici po celou dobu vašeho pobytu na letišti.

„ČSA, Travel Service, Lufthansa, Alitalia - bez problémů. Nelétáme teda s kočárem, ale máme golfky.  Také mám na ně tašku do letadla, s tou byl teda jednou problém u Alitalie, ale nakonec jsme si to vysvětlili a nemusela jsem golfky vyndávat,“  radí cestovatelka Spaagetka z diskuzního fóra Kočár do letadla a dítě nad dva roky

Mějte na paměti, že i když jste provedli odbavení on-line, musíte mít vytištěnou letenku, tedy palubní lístek. Bez něj vás nepustí k bezpečnostní kontrole.

Pozor, kontrola

Na palubním lístku je vytištěný tzv. QR kód. Ten přiložíte ke čtečce u turniketu před bezpečnostní kontrolou. Tady narazíte na další frontu.

Vyndejte ze zavazadel i kapes:

- všechny kovové předměty,

- léky,

- elektroniku (notebook tablet ale také všechny nabíjecí kabely a adaptéry), - klíče,

- mobilní telefon,

- fotoaparát,

- pásek s přezkou,

- tekutiny (zubní pasta, šampon, parfém, pití) do 1 litru objemu (po 100 ml) na jednoho cestujícího.

Co bude nad limit, musíte nechat na místě. Vyplatí se příprava už doma: do uzavíratelných, průhledných taštiček a sáčků (koupíte např. v IKEA ale najdete je také před každou bezpečnostní kontrolou u "přebalovacího pultu"). Všechny tyto předměty si uložte navrch tašky a na letišti vložte do plastového boxu, které následně projde bezpečnostním scanem.

Osobní postřeh: je lepší, když koupíte místo u okénka. Dítě se zabaví pohledem na krajinu pod ním. Vybírejte také sedadla v přední části letadla. Pokud bude potřeba vyměnit plenku nebo převléci tričko od přesnídávky, budete to mít blíže k toaletám.

A co s dětskými potřebami, jídlem a pitím? Také je musíte "pytlíkovat"?

„Jídlo pro dítě si vzít můžeš (pokud to bude adekvátní množství k době pobytu na letišti a v letadle). Jen se nenech překvapit, když tě požádají, abys jídlo ochutnala.“ upozorňuje Editah222 z diskuzního fóra Batole v letadle – mohu vzít vlastní jídlo?

Potřeby pro dítě

Výjimky se vztahují právě na dětskou výživu a potřeby. Ty mohou mít více než 1 litr. Sunar, pokrmy ve skleničkách, ale i autosedačku, vajíčko a především kočárek by se měly vejít na bezpečnostní pás. I ony musí projet scannerem. Zaměstnancům poté oznamte, že se jedná o věci pro dítě a ony vám je zase vrátí. Mějte na však na paměti, že co vám projde na letišti v Praze, nemusí projít např. v Paříži.

Potřebné rozměry a hmotnosti si proto zjistěte včas na webových stránkách jednotlivých aerolinek a letišť. Předejdete tak nepříjemnostem a nedorozuměním. Znáte to: kdo je připraven, není překvapen.

Tip: podívejte se, jestli na letišti není speciální fronta pro rodiny s dětmi, často vás pustí do rychlého pruhu, takže nemusíte s dětmi stát dlouhé fronty.

Odletová brána

Prošli jste bezpečnostní kontrolou bez ztráty kytičky? Gratuluji, není to nic strašného, že? Teď už na vás čeká jen to příjemné. Na odletové tabuli najděte svou bránu, tzv. gate, kterým projdete do vašeho letadla. Tabuli kontrolujte průběžně, stává se totiž, že se brána může změnit. A běžet přes celé letiště k opačnému gatu s kočárkem není zrovna příjemné. I zde platí: přijďte raději s předstihem než na čas.

Řada letišť má dětské koutky, kde se vaše ratolest zabaví, a vy můžete v klidu listovat průvodcem cílové destinace. Na toaletách bývají i přebalovací pulty, takže se nebojte, o vašeho drobečka a jeho potřeby bude dobře postaráno.

Jak je to s kočárkem?

Zhruba hodinu před odletem se k bráně dostaví personál letecké společnosti. Domluvte se s nimi, kde necháte kočárek. Jednotlivé přístupy se liší, některé aerolinky vše zařídí za vás a přeberou si kočárek či autosedačku na bráně. Někteří vám řeknou, abyste si je s sebou vzali k letadlu, kde bude vyznačená plocha pro odklad těchto typů zavazadel.

Stejný postup na vás čeká i přu výstupu z letadla: kočárek najdete buď venku u letadla na podobně vyznačené ploše, nebo v letištní hale v části pro rozměrná zavazadla. V tomto případě se připravte na delší čekání, než se kočárek objeví na páse (asi 15 minut po příletu letadla).

Z toho vyplývá, že se vyplatí vzít si sebou skládací kočárek, ideálně golfky. To oceníte i na samotné dovolené. S lehkým a snadno přenosným kočárkem se hned cestuje mnohem lépe a komfortněji. 

„Kočárek jsme vždy vzali až k nástupu do letadla, tam ho odevzdali a zase nám ho vrátili při přistání. Jediná podmínka byla, že musí jít složit. Nikdo nikdy neřešil věk dítěte,“  přidává svou zkušenost Lucieandrlova z diskuzního fóra Kočár do letadla a dítě nad dva roky

Vítejte na palubě

Komu nevadí fronty u odletové brány, zařadí se hezky na konec a spolu s palubním lístkem a dokladem totožnosti vyčká na vpuštění do letadla. Doporučujeme zařídit si přednostní nástup, který vás opravňuje k nástupu na palubu jako první.

Poté se usaďte na vaše místa, najdete je na letence. Letuška vám následně podá pás pro dítě a vysvětlí, jak ho zapnout. Vaše ratolest totiž bude sedět na vašem klíně.  Příruční zavazadla můžete dát do prostoru nad sedačkou, menší kabelky, nosítko a podobně umístěte pod sedačku před sebou. Sem si zároveň dejte jídlo a pití pro dítě, abyste ho měli po ruce. Většina aerolinek vám připravené jídlo pro dítě ohřeje.

„Předevčírem jsme se vrátili z dovolené, do letadla nám prošlo všechno: 2x 250 ml láhve s čajem a mlékem. V Praze se ptali, jestli jsem ochotna se napít. Řekla jsem, že jo a než jsem ochutnala, tak nás pustili na palubu. Ještě jsem měla křupky a sušenky. zpátky v Řecku jim bylo úplně jedno, co si vezeme, neřešili to.“ Matru z diskuzního fóra Batole v letadle – mohu vzít vlastní jídlo?

Závěrečné tipy:

  • zapisování dětí do pasu rodičů je minulostí. Každé dítě potřebuje pas
  • pokud cestujete s novorozencem nebo batoletem, nezapomeňte dudlík
  • děti do 5 let musí cestovat v doprovodu dospělého
  • děti do 2 let mohou cestovat na klíně dospělých nebo na vlastním sedadle
  • dítě na klíně většinou cestuje zdarma
  • letušky během letu dávají dětem drobné pozornosti a hračky
  • nespoléhejte se na to a vezměte i vy sami oblíbenou knížku nebo malou hru

„My se teď vrátili s Josefínkou z Andalusie (3 a čtvrt hodiny let). Celou cestu prospinkala, ale hodil se nám polštářek, deka (její mazlíček), oblíbený plyšák. Měli jsme i knížku, ale nebyla potřeba.“ Martulikk z diskuzního fóra Co všechno mám vzít pro dvouleté dítě do letadla

Máte další otázky nebo potřebujete další  doplňující informace? Kontaktujte vaši leteckou společnost nebo se poraďte v jednom z diskuzních fór zde na Modrém koníku:

Od kdy může dítě letět k moři a co to obnáší?

Batole a kojenec v letadle: mohu vzít vlastní jídlo?

Létání s ročním miminkem: máte zkušenosti?

Zavazadlo do letadlo: počítá se zvlášť i pro dítě?

Co všechno mám vzít pro dvouleté dítě do letadla?

Šťastný let, krásnou dovolenou a spoustu nezapomenutelných zážitků!

Zdroje informací:

bizovi.cz, lnvia.cz, Letuska.cz, lufthansa.com

Čti celý článek
Hashtagy
redakce
12. srp 2018 Čtené 2836x

„Dámy, nastal nový školník rok a zápis na kroužky. Co se u vás nabízí? Kam děti chodí rády? Využíváte nabídky školy nebo kroužky řešíte samy? Nám přibylo nám třetí dítě, takže odpolední kroužky jsou teď trošku logistický rébus. Nejstarší dcerka je v 1. třídě a v rámci družiny chodí na flétnu, zpívání, keramiku a vědecký kroužek. Odpoledne se mnou pak na AJ (učím to v HD) a 2x týdně se teď rýsuje sportovní tanec. Tříleťák má v rámci školky plavání, brusle a AJ, odpoledne pak 2x týdně fotbal. A nejmladší, 9 měsíční, má 1x týdne AJ Babie's Best Start.“

Také kolem sebe máte maminky s dětmi, vedle nichž si připadáte až neschopně, protože vaše dítko toho vlastně moc nedělá? A stejně staré sousedovic dítko navštěvuje týdně 5 kroužků? Ptáte se, co je vlastně správně a co je nejlepší pro dítě? Tak přesně na tyto otázky se vám pokusíme dát odpověď. 

Kdy je ta správná chvíle

Podle dětské psycholožky Leony Němcové by děti před dovršením šesti let měly navštěvovat dětské kroužky maximálně v doprovodu svých rodičů, a to v co nejmenším množství. Hlavním důvodem k tomuto opatření je u školkových dětí jejich přetěžování. A to ne ani tak z hlediska fyzického (přeci jen mají děti většinou energie na rozdávání), ale z hlediska psychického. 

Děti v tomto věku jsou perfektně vybavené právě k tomu, aby objevovaly svět. A to ideálně svým vlastním tempem a způsobem. Rodič má fungovat hlavně jako průvodce, rádce a pomocník. Často se však stává, že se rodič pasuje do role plánovače volného času a tzv. "zabavovače" ve své nepřítomnosti. Psycholožka Němcová upozorňuje zejména na dopady, které má takové přestimulovávání ve starším věku - děti se neumí samy zabavit, trpí nedostatkem fantazie a v dospělosti jen těžko pociťují štěstí. Dále také uvádí velmi zajímavou informaci - rodiče, kteří svým dětem neplánují každou volnou minutu, jim prokazují tu největší službu do budoucna - děti se totiž dokáží zabavit samy! A na této myšlence se shoduje s mnoha dalšími autory, kteří se věnují dětské psychologii. 

Děti školkového věku mají jako hlavní stimulant právě školku - tedy dostávají každý den hodně nových podnětů k zpracování ve formě her, vzdělávacích aktivit, i úplně obyčejných situací, které zatím nemuselo řešit (Kačenka mi vzala hračku a dala ji Lucince, co to pro mě znamená a jak to mám asi řešit?!). Všechny tyto situace dítě čerpá a zapracovává. Má toho tedy až až. Odpolední program by se měl tedy nést ve znamení odpočinku. A tím samozřejmě nemyslíme, že dítě bude ležet a nic nedělat - to je prakticky nemožné. Ale odpočine si duševně - minimálně tím, že je s někým důvěrně známým a nemusí vstřebávat tolik nových informací, je ve svém prostředí (např. doma, na dětském hřišti).

Pokud máte doma školkáčka, řiďte se rozumnou mírou. Například jeden společný kroužek týdně dítěti určitě neublíží, zejména pokud ho na něj doprovodíte. Naopak se může stát výbornou náplní společného času. Pokud ale každá vaše cesta ze školky končí v nějaké další instituci, kde dítě tráví čas bez vás a přímo určeným způsobem, zbystřete a zvažte, zda je tato cesta opravdu ta jediná správná, po které se chcete ubírat. 

Proč vůbec vybírat?

Koníčky jsou pro děti nesmírně prospěšné. Kromě toho, že se neustále zdokonalují v nějaké dovednosti nebo znalosti a rozvíjí se dalšími směry mají i další benefity. Děti se učí nastavovat si reálné cíle a postupně jich dosahovat. A to vlastní snahou, pílí, týmovou spoluprácí. Poznávají pocit radosti z vlastního úspěchu v oblasti, která je "jen jejich" (např. do školy chodí také sourozenec a z jedniček se radují rodiče u obou apod.) Získávají cenné zkušenosti v řešení konfliktů v kolektivu a prosazování vlastního názoru ve skupině. Toto se týká zejména kolektivních sportovních kroužků, dramatických kroužků a dalších, které vyžadují týmového ducha. Obrovským benefitem, zejména do budoucna, může pro dítě být to, že ho jeho koníček nasměruje do oblasti, které se bude chtít věnovat na profesionální úrovni - může v něm získávat další vzdělání, důležité milníky a ocenění. A není to to nejlepší, v čem můžete svému potomkovi pomoci? Aby měl jednou zaměstnání, které bude zároveň jeho koníčkem?  

Na co se zaměřit

Předně - každé dítě je jiné a každé dítě prokazuje talent v jiných věcech. A dnešní doba tomu naprosto perfektně nahrává. Zkuste sami zavzpomínat, z jakých kroužků jsme vybírali my. Troufnu si tvrdit, že moji rodiče neměli moc šanci mě vodit na jógu nebo třeba krav-magu. My tu šanci máme, což se paradoxně může stát problémem. Děti (a často ani rodiče), tak úplně nevědí, jak při výběru kroužku postupovat. Může tedy nastat situace, kdy si dítě na základě svého okolí ("Mami Maruška táááák krásně maluje a chodí tancovat a já bych chtěla taky!") zvolí naprosto nevhodný kroužek a rodič v dobré víře vybere další dva, které sám dělal v dětství a měl je rád (případně je dělat chtěl, ale jeho rodiče ho v nápadu nepodpořili).

Najednou tu máme šestiletou holčičku, která chodí s Maruškou do výtvarného kroužku (ruku na srdce, malování není její silná stránka), na balet (kde se jí líbí maximálně sukýnka), na krasobruslení (protože maminka vždycky chtěla být krasobruslařkou) a do malých chemiků (protože tatínek je vystudovaný chemik a v tý holce to přeci musí být!). Nejen, že holčička (v našem případě) nedělá nic, co by ji skutečně bavilo a přinášelo radost z učení a poznávání nových věcí, ale může být, vzhledem k jejich počtu, také přetížená. 

Při výběru kroužku (tak, aby byl co nejúspěšnější) je třeba zohlednit poměrně hodně věcí. Proto, abyste vybraly správně a dítě se do kroužků těšilo a nebralo je jako "nutné zlo" si nejprve odpovězte na následující:

  • talent/zaměření dítěte - Pokud je nejoblíbenější činnost vašeho dítěte malování, prohlížení skic a nákup pastelek, je naprosto jasné, kam by měl výběr prvního kroužku směřovat. Nenechte se ale "ukolébat" pouze svým pocitem a instinktem. V šesti letech už je i dítě připraveno vést s vámi diskuzi na toto téma. Kroužek vybírejte vždy společně!
  • zdravotní a fyzický stav - Zhodnoťte zejména v okamžiku, chcete-li se rozhodovat mezi kroužky sportovními. Většina organizací bude před přijetím vyžadovat posouzení zdravotního stavu dítěte pediatrem, bez něho dítě nemusí přijmout. 
  • vlastnosti dítěte - Pokud je vaše dítě dokonalý extrovert, který se vyžívá v přednášení básniček a stále je předvádí před všemi příbuznými, volte s klidem například dramatický kroužek. V případě, že máte doma introverta, nebude pravděpodobně z výběru dramaťáku nadšený a jeho návštěva pro něj bude spíš utrpením. Volte proto kroužky víc individuálně zaměřené - např. technické, laboratorní, ze sportovních je krásnou ukázkou tenis.
  • množství času stráveného ve škole a přípravou do školy - Tento aspekt zhodnocujte hlavně kvůli počtu kroužků, které je dítě reálně schopné navštěvovat. Některé děti domácí přípravu do školy prakticky nepotřebují, co si odnesou ze školy jim v pohodě stačí, některé se jí naopak nevyhnou. Nezapomínejte, že by měly mít čas také samy pro sebe, a do tohoto času rozhodně nepatří dělání úkolů.
  • počet stávajících (souběžných) kroužků - Má-li dítě již v tuto chvíli nějaký stálý kroužek, případně vybíráte-li rovnou více kroužků naráz držte se toho, aby dítě nebylo přetížené. Doporučený počet koníčků je věc velmi individuální, obecně se uvádí 3. Řiďte se ale vždy individualitou vašeho dítěte a jeho (i vašimi) pocity. Přetížené dítě je dlouhodobě unavené, vykazuje nezájem i v oblastech, které ho dříve bavily, může usínat v průběhu dne, je nepozorné, mrzuté, protivné. Těmto příznakům věnujte zvýšenou pozornost a pokud je objevíte, je nejvyšší čas zhodnotit, jestli toho na něj není moc.
  • dopad na celkový rodinný život - Byla by chyba domnívat se, že jediný, koho se kroužek týká, je dítě. Rodinný život ovlivní zejména z hlediska finančního - vezměte v potaz, kolik budou nejen vstupní náklady, ale také jak vaši kasu kroužek ovlivní do budoucna. Zároveň podrobně rozpracujte časové možnosti - někdo (alespoň ze začátku) bude muset dítě na kroužek vozit a vyzvedávat ho, u některých kroužků také musíte počítat se aktivitami typu soustředění, víkendové akce, závody, turnaje apod. 

Jakmile si sami zhodnotíte odpovědi na výše uvedené body, je nejvyšší čas pobavit se s tím, koho se to nejvíce týká. Vyhraďte si dostatek času, aby dítě necítilo, že se musí rozhodovat v časovém presu, zvolte příjemné prostředí a začněte dialog. Ano, čtete dobře, jednat by se mělo v každém případě o dialog. Jak jsme si ukázaly výše - výběr kroužků od rodičů (ať už je myšlen jakkoli v dobrém) se nemusí setkat s úspěchem. Potomek by měl být schopný zhodnotit zejména to, co ho bude bavit a co by dělal s radostí. 

Není potřeba věšet hlavu ani v okamžiku, kdy vaše dítě žádný, na první pohled viditelný, talent nemá a samo nedokáže říci, co by ho bavilo. V takovém případě není od věci poptat se dětí v jeho okolí, jaké kroužky navštěvují, proč se jim líbí, jak vypadá čas na nich strávený. Pozvěte je ke společné debatě a uvidíte, zda dítě něco nezaujme. Mnoho zájmových skupin také nabízí tzv. ukázkové hodiny. Většinou se jedná o první hodinu, na kterou se mohou přijít podívat i potenciální zájemci. Vezměte dítě a pár jich obejděte. Případně se domluvte a některé zkrátka zkuste (vzhledem k tomu, že se jedná o pokus, vybírejte méně finančně nákladné). Počítejte ale (všichni) s tím, že je to skutečně na zkoušku a z případného NE, které od dítěte může přijít kdykoli nedělejte žádný zbytečný povyk. A pokud nic z toho nezaujme, zkuste otevřít toto téma později (některé zápisy bývají také v lednu). Je možné, že na specifičtější výběr zkrátka ještě nejste připraveni. 

Máme kroužek (kroužky) - a co dál?

Jedním ze základních pilířů, aby byl kroužek pro dítě atraktivní i v delším časovém horizontu je to, aby ho stále bavil. A to nepoznáte jinak, než že je dítě nadšené, se zájmem vám vypravuje, co se na kroužku dělo a na další hodiny se těší. Nenechte se rozhodit krátkodobým nezájmem (typu "Mně se dneska nechceeeee."), který je naprosto normální a objevuje se čas od času u každého. V takové chvíli dítě nenuťte, ale přeorientujte ho k tomu, aby vám vyprávělo, co ho dnes v kroužku čeká nebo aby rozvedlo, co je příčinou toho, že se mu nechce. A to se s ním pokuste vyřešit.

Dlouhodobý nezájem naopak poznáte podle toho, že je dítě viditelně nešťastné pokaždé, když má na kroužek jít. Už o něm nemluví s láskou a zájmem. V první řadě zjistěte, co je příčinou změny preferencí a příčinu se pokuste vyřešit. Může být například problém v tom, že do kroužku přestal docházet kamarád. Pak je dobré si promluvit, co jiného se změnilo a nasměrovat dítě k tomu, že na obsahu toho, co ho tolik bavilo, se nic nezměnilo. Buďte mu oporou, dejte mu najevo, že při něm stojíte a podpoříte ho. Zároveň se také vraťte k tomu, proč jste společně tento výběr udělali, co dítě bavilo, co se mu líbilo, úskalí, která koníček přinesl a proč je to teď jinak. Je nutné, aby si dítě uvědomovalo, že aktivita byla také jeho rozhodnutím. Pokud ani tak názor nezmění, netrapte se navzájem tím, že ho k návštěvě kroužků budete nutit. To by mohlo mít negativní důsledek v tom, že už by třeba žádný další nechtělo. A to by byla veliká škoda!

Zdroj informací:

BIDDULPH Steve, Proč jsou šťastné děti šťastné, Portál s.r.o 

novinky.cz

care.com

childdevelopmentinfo.com

psychologytoday.com

ona.idnes.cz

Čti celý článek
redakce
11. srp 2018 Čtené 3106x

Velké břicho, přibírání na váze a určitý diskomfort asi v těhotenství čekáte. Ale co třeba nadýmání, únik tekutin, bolavá prsa, pálení žáhy, hemeroidy apod.? O těchto problémech se tak často nemluví, a přitom alespoň některé z nich potkají každou těhotnou ženu. Naštěstí existují různé fígle, jak si trochu ulevit.

Pro klidné a pohodové těhotenství je důležité více než kdy jindy dodržování zásad správné výživy. Jíst pravidelně v menších porcích, doplňovat vitamíny a minerály především z ovoce a zeleniny. V těhotenství je zvýšená potřeba vitamínu C, B, D, kyseliny listové, hořčíku, vápníku a železa. A samozřejmě odpočinek a věnování se sama sobě a svému tělu.

Sex v těhotenství

„Měly jste některá stejný problém? Jsem teprve v 8tt a nemám na sex ani pomyšlení. Přítel už si stěžoval, tak se někdy přemůžu kvůli němu. Před těhotenstvím jsem s tím problém neměla.“

V těhotenství někdy dochází ke snížené chuti na sex. Nepříjemné změny v těle, nevolnost, bolesti v zádech, kopání miminka, obavy, zda dítěti neublížíte… Je toho mnoho, čeho se ženy bojí. Často tak nemají na sex vůbec náladu. Většina obav je ale zbytečná. Jestliže není vaše těhotenství rizikové, sexu se zříkat nemusíte. Pokud se však na nic necítíte, můžete strávit s partnerem hezké chvilky i bez něj.

„V době, kdy jsem ještě netušila, že čekáme mimi, jsem na pár týdnů chuť ztratila. Ale teď najednou stačí jakýkoliv jeho dotyk a chci to.“

Někdy je to i naopak a na sex máte mnohem větší chuť než obvykle. Způsobuje to velké prokrvení tkání, které zvyšuje jejich citlivost. Žena se snadněji vzruší a dosáhne orgasmu. Také cítíte větší touhu po partnerovi, protože vás spojuje vaše společné dítě. A výjimkou nejsou ani sexuální sny o bývalých partnerech.

Zácpa

„Zdravím všechny, mám problém asi ne tak neobvyklý, ale chtěla bych se zeptat. Jsem v 8 tt a mám od začátku zácpu, jsou to muka. Nejen, že mě trápí bolesti břicha, ale pak následně si dojít na WC. Mám strach abych tlakem nevypudila i miminko. Zkoušela jsem kompoty, jogurty a nic nezabírá, a když to jednou za 14 dní zabere, tak mám zas průjem, ale s křečemi a s bolestmi, že se svíjím taky. Nevíte, co na to pomáhá, aby se mi to upravilo? Děkuju předem moc.“

Zácpa není nic neobvyklého. V těhotenství se vlivem hormonů zpomalí trávení, aby se více živin dostalo k dítěti. Jak dítě roste, ubývá místa v břiše, což je další důvod k trápení. Pomáhá dostatečný pohyb, příjem tekutin, ovoce a zelenina. Lékař vám může předepsat šetrné projímadlo.

„Když je nejhůř, tak si dám sušenou syrovátku s vodou, pokud piješ mléko, tak to k tomu nemá daleko, i když je to trošku jiný. Pak zabírá prý cvik, na čtyřech a zvedat nohu jako pejsek. Radily to porodní asistentky.“

Bolavé a svědící bradavky

„Mám hodně bolavá celá prsa i bradavky (od samého začátku těhu). Musela jsem si místo podprsenky koupit lambádu, protože mi vadily i švy. A i tu po příchodu domu musím sundat, jelikož mě škrtí a vadí mi ta nacpaná prsa v tom. Bolest je to nehorázná, při sebemenším pohybu nebo změně polohy. Bolest bradavek jsem řešila vatovými tamponky v podprsence, trochu mi ulevily. Taky mi pomáhá ne podprsenka nebo lambáda, ale těsnější triko. To jsem nosila i na spaní, aby se mi ta prsa moc nepohybovala, ale zase nebyla uškrcená. Ale jinak si myslím, že se tím moc dělat nedá, jen čekat. Jsem v 18tt a je to v podstatě pořád stejné. Někdy mám citlivější prsa, někdy bradavky, ale vím o nich 24 hodin denně.“

Jak se prsa připravují na kojení, napínají se a rostou. Kůže na nich může svědit, a navíc se objevuje nepříjemná bolest. Ke konci těhotenství se při dráždění (sex, teplá sprcha apod.), může objevit drobná laktace. Je to zcela přirozené a normální. Tělo se už připravuje na příchod miminka. Napětí můžete zmírnit krémem s obsahem lanolinu. Vhodné jsou sprchové gely s kokosovým máslem a vitamínem E. Nezapomeňte vložky do podprsenky, aby vás někde nepřekvapily nepříjemné skvrny na oblečení. Pokud by se vám na prsou objevila vyrážka, drobné krvácení nebo nečistý výtok, obraťte se raději na lékaře. Mohlo by jít o bakteriální nebo virovou infekci.

Nevolnost a zvracení

„Zvracela jsem do konce 5. měsíce. Na začátku mi pomáhalo jíst vysloveně vyváženou stravu – jediné, co jsem nevracela, byly párky, utopenci atd. Pila jsem colu. Hodně pomáhá zobat průběžně celý den, nejíst snídani, oběd, večeři, ale opravdu si třeba nachystat snídani, postupně ukusovat třeba i tři hodinky-snídala jsem většinou celé dopoledne, oběd jsem jedla nadvakrát atd. A hodně to pomohlo. Jak jsem nikdy nesnídala pečivo, tak celou dobu tohle bylo jediné, co mi nedělalo blbě. Hodně mi pomáhaly Tic tac. Zkoušejte, uvidíte, co zabere právě na vás.“

Nevolnosti v menší či větší míře provázejí na počátku těhotenství většinu žen. Jestliže máte tu smůlu a trpíte jimi opravdu hodně, připravte se na ranní běhy na toaletu. Budete zvracet už jen při pomyšlení na jídlo, při silnějším zápachu apod. Čich se navíc v těhotenství velmi zostřuje. Mohou za to hormony: estrogen a progesteron. Ulevit se vám může, když budete jíst často malé porce. Vždy u sebe mějte něco malého a lehkého k snědku, abyste nikdy neměla hlad. Nějaké jídlo si dejte i k posteli, a ještě, než vstanete ráno, uždibněte. Pomáhá také zázvorový čaj a v lékárně se dají koupit zázvorová lízátka. V diskuzi "Nevolnost v těhotenství. Co vám pomohlo?" můžete zjistit, že je mnoho maminek, kterým bylo v těhotenství špatně.

Těhotenské nevolnosti bývají nepříjemné, ale ne zdraví nebezpečné. Pokud by to však došlo do stadia, kdy v sobě neudržíte ani vodu a začnete rapidně ubývat na váze, musíte k lékaři a nejspíš do nemocnice na infúze. Přílišné hrdinství v takovém případě určitě není na místě.

Únik moči

"Je to normální. U kýchnutí, velkého smíchu, zakašlání. A u zánětu průdušek s kašlem fakt velkým jsem si musela pořídit inkont.vložky. Zmizelo to samo po porodu."


U těhotných žen dochází s postupujícím těhotenstvím k uvolnění svalů pánevního dna, aby byl porod snadnější. Proto se vám může stát, že ke konci těhotenství vám občas pár kapek unikne. Zejména pak při smíchu, kýchnutí apod. Můžete zkusit cvičit speciální cviky pro posílení pánevního dna a prevence. Choďte raději častěji na záchod. Ve třetím trimestru stejně nejspíš budete muset. A preventivně můžete nosit i vložku.

Hemoroidy

"Trpěla jsem na zácpy a hemoroidy na konci těhotenství, moje obvodní doktorka mi napsala prášky a docela mi pomohly, po porodu jsem už problém neměla, s porodem to úplně zmizelo, nevím jestli jsem výjimka, ale aspoň vidíš, že to může dopadnout i dobře."

O hemoroidech se moc nemluví, ale patří k velmi častým potížím těhotných žen. Miminko, jak roste, tlačí na okolní tkáně včetně dolní duté žíly. Do té proudí krev z okolních končetin. Zácpa tlačí na okolí konečníku a u análního otvoru se pak mohou objevit hemoroidy, což jsou záhyby vnitřní sliznice naplněné krví, které se dostanou z těla ven.

Pomůže vám více vlákniny a tekutin jako prevence zácpy. Jestliže chodíte do práce a máte sedavé zaměstnání, často vstávejte a jen tak se projděte. Snažte se také vyhnout velkému tlaku na svěrač a posilujte svaly pánevního dna cvičením. Utírejte se jemným toaletním papírem a častěji se myjte. Pomáhá také koupel z dubové kůry a Ascorutin. Po porodu většinou hemoroidy vymizí. Když byste ale začala krvácet s konečníku, jdete raději k lékaři. Mohlo by jít také o něco vážnějšího. Co pomohlo některým maminkám se dozvíte v diskuzi Hemoroidy v těhotenství.

Výtok

"Já bez intimky nedám už ani ránu  Občas mě přepadne i lehké svědění, tak mám z lékárny vaginální gel s tea tree a canesten gel."

V těhotenství tělo produkuje čím dál více estrogenu, což vede k tomu, že vás může trápit častěji výtok, zejména ke konci. Toto trápení má jedinou pomoc, používejte vložky. Určitě zapomeňte na tampony, protože byste si do těla mohla dostat infekci. 

Kdyby vás výtok svěděl, pálil, byl zabarvený a zapáchal, může jít o nějakou infekci nebo pohlavně přenosnou nemoc. V takovém případě rychle spěchejte k lékaři. Antibiotika obvykle rychle problém vyřeší.

Pálení žáhy

"Já trpěla strašným pálením žáhy, ale nijak jsem to neřešila. Pomáhá prý mléko nebo hořčice. Po mléku mi bylo ještě hůř."


Pálení žáhy je velmi nepříjemné. I když podle pověr to znamená, že vaše miminko bude vlasaté hned od narození. Ulevit vám mohou různé přípravky z lékárny, např. Rennie. Vhodná je i jedlá soda rozpuštěná ve sklenici vody. Ať budete používat cokoliv, vždy se přesvědčte, že je to vhodné pro těhotnou ženu. Co na ně zabíralo jiným maminkám se dozvíte v diskuzi Pálení žáhy v těhotenství. Jak to mohu zmírnit.

Strie v těhotenství

"Já jsem měla kokosové máslo. Strie žádné, ale my to máme geneticky  Ono asi, když jsou k tomu sklony, tak nepomůže nic."

Strie se v těhotenství objevují velmi často a příliš příjemné to není. Tyto drobné jizvičky na povrchu pokožky už totiž samy nezmizí. Objevují se nejčastěji na břiše, prsech, hýždích či stehnech. Vznikají spíše až ve druhém a třetím trimestru a mají červenou nebo růžovou barvu. Po čase zesvětlají a vyblednou. Objevují se především u žen, které rychle přibírají na váze. Na jejich vznik mají vliv i hormonální změny, protože snižují elasticitu spodní vrstvy kůže. Pokud má vaše maminka či sestra z těhotenství strie, je dost pravděpodobné, že se vám objeví také, jsou totiž dědičné.

Vzniku strií se nedá úplně zabránit. Buď se objeví nebo ne. Trochu pomoci může hlídání si přírůstku váhy, aby nebyl příliš rychlý a až moc velký. Různé krémy a masti ale valný efekt nemají. Strie v těhotenství řeší i maminky v diskuzi Čerstvé strie - jak je zesvětlit

Bolesti zad

Ze zvyšující se zátěží, jak vaše břicho roste, může čím dál častěji docházet k bolestem zad. Pomoci vám může pravidelné cvičení nebo také diskuze Jak zmírnit bolesti zad v těhotenství. Každý den se protáhněte, posilujte zádové svaly a dbejte na správné držení těla. Také hodně odpočívejte a spěte.

Křeče nohou

"Já tohle měla v prvním těhotenství. V noci mě chytaly neuvěřitelný křeče. Pomohlo mi hodně pít a brát vitamín C. Ale i tak to úplně nepřestalo." 

Ve druhé polovině těhotenství dochází často ke křečím v lýtkách a nejčastěji v noci. Ve většině případů za to může nadměrné zatížení nohou přes den a útlak žil a nervů v pánvi. Další příčinou, i když méně častou, je nedostatek některých minerálů, např. hořčíku nebo sodíku.

Předejít křečím v lýtkách je možné pravidelným pohybem, spánkem na levém boku, nošením bot bez podpatku, zvedáním nohou do zvýšené polohy během dne, masáží a protažením lýtek přes spaním a na delší stání přes den se hodí kompresní punčochy. Pomoci může i hořčík nebo sodík.

Když už se křeč objeví, natáhněte nohu, vystrčte dopředu patu a nárt naopak stlačte směrem k tělu. V případě, že jsou křeče až moc časté a bolí nebo máte lýtko nateklé a červené, jděte ihned k lékaři. Může to být známkou žilní trombózy, které se v těhotenství objevuje častěji.

Bolest břicha

"Ahoj, chtěla bych se zeptat na vaše zkušenosti s bolestmi podbřišku v 2.trimestru těhotenství. Jsem cca ve 23tt, pobolívá mě v podbřišku, nejsou to křeče, ale spíše bolesti jako při menstruaci, žádné krvácení či špinění. Máte s něčím podobným zkušenosti?"

Nějakou bolest břicha zažije během těhotenství každá žena. Někdy jde jen o banalitu, ale jindy se může jedna i o něco závažnějšího. Proto je potřeba umět od sebe bolesti rozeznat. Varovným příznakem je dozajista silná bolest, která neustane, ani když si lehnete. K tomu se mohou přidat ještě další příznaky: teplota nebo horečka, špinění či krvácení, závratě, bolest při močení, silná nevolnost. Jakmile k něčemu takovému dochází, ihned vyhledejte lékaře.

Bolesti břicha ale častěji způsobují běžné obtíže. Může vás bolet z toho, jak se vám natahují vazy, na kterých je zavěšena děloha. Nejsilnější bývají ve druhém trimestru, kdy se děloha rychle zvětšuje. Dalším problémem může být zácpa a také Braxton-Hicksovy kontrakce (poslíčci). Jedná se o nepravidelné stahy dělohy, které ještě nebývají tak bolestivé a trvají jen krátkou dobu.

Otoky

"Já to mám velmi podobné. Doktorka mi doporučila pít syrovátku - odvodňuje a detoxikuje. Musím říct, že pomohlo, a pokud nepomůže tobě, prospěje a neuškodí. 2 hrnečky denně se zamíchají ve vodě, nic složitého. Stojí v lékárně pár korun.Určitě je ale vhodné nahlásit tuto komplikaci doktorovi."

Otoky se objevují hlavně ve třetím trimestru těhotenství a hlavní příčinou je rozšíření cév a zvětšení objemu krve v těle. Kvůli tomu se více zadržuje krev ve tkáních. Často se objevují a zhoršují po dlouhém stání nebo ve velkém horku. Otékají hlavně kotníky a chodila, dále pak ruce spolu s prsty a obličej.

Proti otokům pomáhá pravidelný pohyb, plavání, spánek a odpočinek na levém boku, zvýšená poloha nohou. Nedávejte si při sezení nohu přes nohu a snažte se vyhnout dlouhému stání i sezení. Důležitý je i dostatečný přísun tekutin během dne a kvalitní, pohodlná obuv.

Mírné toky nejsou nic zvláštního na konci těhotenství. Nadměrné naopak mohou ukazovat na preeklampsii. Varuje před zejména náhlý vznik velkých otoků kotníků či chodidel a zvětšující se otoky rukou, obličeje či okolí očí. V takovém případě vyhledejte lékaře. Rizikové může být i to, když vám jedna končetina oteče víc než druhá nebo vás hodně bolí.

Říhání a větry

"Strašně, tak nepopsatelně mě bolelo vždy břicho, než jsem zjistila, co to je, myslela jsem, že to jsou poslíčci. Jo, asi obvyklá nepříjemná věc. Máme málo pohybu."


I to bohužel těhotné ženy trápí ve větší míře. Jak miminko roste, ubývá místa v břiše a střeva jsou přecpaná. Vaše tělo je v této době nevyzpytatelné. Plynatost v tomto období způsobuje takřka všechno: zelenina, ovoce, zmrzlina i tučné dobroty. A všechen ten plyn ve vašich střevech potřebuje jít ven. Buď horem nebo spodem.

Pomoci vám může jíst častěji a méně. Vynechte rychlá občerstvení a sladké limonády. Pravidelný pohyb (stačí chůze) povzbudí pohyb střev. Na spaní si dejte pod nohy polštář. A nestyďte se o svých potížích říct svému lékaři, může vám předepsat něco, co vám uleví.

Čti celý článek
redakce
8. srp 2018 Čtené 2561x

„Se svým synem chodím plavat od jeho šesti měsíců každý týden. Evidentně ho to v bazénu baví, každé úterý se těší. Užívá si pobyt v bazénu, ostatní děti a maminky, i milou instruktorku. Doufám, že se mi podaří vypěstovat mu lepší vztah k vodě, než jaký mám já.“

Umět plavat je v dnešní době standard. Pryč jsou ty časy našich babiček, kdy tomu tak nebylo a děti z vesnic bez rybníků plavat neuměly. Dnes je kurz plavání součástí povinné školní docházky a není divu. Je to zdravý sport, který mnohostranně rozvíjí tělesnou zdatnost, a také dovednost, jež může člověku zachránit život. Dokonce i na některých vysokých školách je plavání součástí přijímacího řízení nebo výuky. Je proto pochopitelné, že čím dál více rodičů se snaží podporovat dobrý vztah dětí k vodě od nejútlejšího věku. 

Začněte vaničkováním

Začít můžeme již od dvou měsíců věku dítěte vaničkováním. Podmínkou je dokonale zhojený pupík. Organizované lekce vaničkování mohou probíhat buď v dětském centru, nebo i u vás doma, protože některé instruktorky za svými klienty dojíždí. V lekci se naučíte s děťátkem zacházet ve vaně plné vody, součástí bývá i nácvik správné manipulace a někdy i masáž. Miminko se v klidném prostředí (lekce probíhají individuálně) seznamuje s pobytem ve vodě a začíná se nacvičovat též signál pro potápění. Nebojte se, u těch nejmenších se začíná jen jemným přeléváním hlavičky. Potopení obličeje přijde na řadu, až budete připraveni.

Maminka florentina v diskuzi o vaničkování píše: „Já myslím, že vaničkování je přínosné. Vaničkování totiž většinou není jen o plavání ve vodě, ale mělo by být i o povídání o vývoji a manipulačních technikách. Nám to velmi pomohlo, naučila jsem se správně mimi nosit v klubíčku a velmi rychle nám to pomohlo srovnat preferenci jedné strany. Takže pokud člověk má štěstí na kvalitního instruktora, rozhodně doporučuji. A v domácím prostředí odpadají negativa, které může plavání mít. Mimi je ve známém prostředí, nehrozí nakažení infekcí z vody, ani nastydnutí z přechodu ven po plavání.“

Také uživatelka lidiab má zkušenost: „K nám začala od minulého týdne domů chodit instruktorka. Říká, že se doma smí plavat, jakmile se zahojí pupíček. (…) Do bazénu doporučuje pak nejdříve od toho půlroku, kvůli chlóru. Já bych do bazénu možná šla ještě později. Byla u nás zatím pouze jednou a lekce jsou prý potřeba tak 4-5. Mezi tím sami ve vaně plaveme dvakrát týdně.“

Ano, vaničkovat můžete i sami! Inspirujte se třeba na Youtube. 

S kojenci a batolaty do bazénu

Zhruba od 5-6 měsíců se mohou děti účastnit plavání kojenců a batolat s rodiči. Podívejte se ve svém okolí, zda nemáte poblíž nějaké dětské centrum, které toto pořádá. Většinou se jedná o bazény určené speciálně pro plavání takto malých dětí. Do veřejných bazénů smí totiž podle vyhlášky děti až od 1 roku. Pokud se jako uživatelka lidiab obáváte chlóru, podívejte se po bazénech se slanou vodou, kde je voda ošetřována jiným postupem, než je klasická chlorace. Plavání v takových bazénech ale většinou bývá citelně dražší. Teplota vody v bazénu bývá okolo 31 °C, je proto dobré, začít již doma s otužováním při koupeli. Vyhnete se tak pláči kvůli studené vodě.

Některé zdravotní pojišťovny v rámci preventivních programů na plavání kojenců finančně přispívají. Informujte se, jaké jsou podmínky u té vaší.

Maminka petka80 říká: „Já s dcerou plavu od 6 týdnů, nejdříve doma ve vaně pod dohledem instruktorky, od 6 měsíců chodíme do bazénku. Jsem přesvědčená, že je to pro ni jen dobré a rozhodně to není o plavání jako takovém, jak tu někdo psal, že takhle malé děti stejně plavat neumí. Např. u nejmenších dětí pobyt ve vodě hodně pomáhá na koliky, navíc na vodu jsou zvyklé z bříška, takže je to pro ně známé prostředí, je to velice dobré také na správný psychomotorický rozvoj atd. atd. Dceři se plavání líbí, jsem přesvědčená, že se nikdy nebude bát vody a plavat sama bude umět velice brzy. Důležité je i třeba to, že děti, které takhle chodí plavat, se pravděpodobně neutopí, pokud by se stala nějaká nehoda, když třeba malé dítě spadne do bazénku. Takové dítě umí samo vyplavat na hladinu, dostat se ke kraji a tam se chytit. To vše se v kurzech také nacvičuje.“

Lekce kojeneckého plavání si můžete koupit i samostatně, ale ideální je si vyzkoušet úvodní lekci a poté se rozhodnout, zda si objednat celý kurz. Jednotlivé hodiny totiž navazují a děti se postupně učí nové dovednosti. Kromě „plavání“ nabízejí lekce plno říkadel a písniček, používají se nejrůznější pomůcky a hry. Dobře vedené lekce kojeneckého plavání jsou podnětnou zábavou pro maminky i miminka. V žádném případě by se nemělo jednat o stresující záležitost a násilné „lámání“ dětí. Pokud vaše dítě při lekcích pravidelně pláče, odložte plavání, prosím, na pozdější dobu.

Zkušenosti přidává maminka verena: „My jsme chodili se synem na cvičení od 4 měsíců, moc se mu tam líbila ta atmosféra (maminky, říkanky) a ke konci už byl fakt číslo, má hrozně rád ostatní děti, pořád na ně výskal a upozorňoval na sebe. Tak jsem ho teď přihlásila na plavání. Doma měl jako malý k vodě obezřetný vztah, tak jsem byla odhodlaná, kdyby se mu to nelíbilo, okamžitě přestat chodit, nebo aspoň zaměnit za cvičení. Myslím, že si dítě zbytečně vypěstuje trauma a stres z vody. Když si vzpomenu, jak mě v tělocviku nutili hrát basket (a to jsem byla spíš na balet), nevím, proč bych měla své dítě nutit k něčemu takovému v tak nízkém věku. Ale kupodivu malému se plavání hrozně líbí, vodu v podstatě nevnímá, má radost, že je mezi dětmi a myslím, že je mu i příjemný ten pohyb ve vodě. Myslím, že bylo dobře, že nejdřív chodil na to cvičení a zvykl si tak na prostředí babycentra a na děti.“

Pro lekce kojeneckého plavání již budeme potřebovat pro miminko plavky či koupací pleny – informujte se, co vyžadují ve vašem centru. Nezapomeňte též na plavky pro sebe, osušky a hodí se i nějaké „mazadlo“ po koupání. Maminka berenika39 v diskuzi radí: „Co s sebou? Mně přišly vhod pantofle, gumový, strašně jsem se ze začátku bála, že s malým v náručí uklouznu, tak jsem ze šatny přes sprchy až k bazénu chodila v žabkách. Do oušek jsem nosila takové ty čtverečky buničiny, po koupání jsem mu je stočený dala jemně do oušek, vytáhne to vodu. Ukazovala nám to naše paní instruktorka.“

A co v zimě? Uživatelka liska21 nevidí problém: „Já s naším Jéňou chodím plavat od 4 měsíců a můžu to všem doporučit i v zimních měsících. V kočárku jsem malého vždy pořádně zababušila a už jsme frčeli na MHD. A nějaké nemoci nic moc, sem tam rýmička, to vždy přitáhnou ti starší ze školy, ale jinak nic. Děti se vám začnou pomalu otužovat a zvládnou to dobře, plaveme od září do června a jen o letních prázdninách máme vždy pauzu.“  Nahlédněte do diskuze Plavání kojenců v zimních měsících. Máte zkušenost?

Kurzy plavání pro větší děti

Mezi 4.-6. rokem nastává čas na první základy „opravdového“ plavání. Pomalu ubývá asistence maminky a děti začínají plavat samostatně. Někdy bývá plavání i v programu mateřské školy. Hezky to popisuje instruktorka dětského plavání a také maminka adeden v diskuzi o dětských kurzech plavání: „Dětičky ve věku 4-6 let učíme nejdříve splývat. Poté by měly zvládnout prsové ruce a kraulové nohy - někteří s pomůckou, jiní bez. Souhru prsa, kraul a znak učíme děti od druhé třídy základní školy a to ještě ani v tomto věku mnozí prostě nepoberou. Určitě je v tomto věku 4-6 let nejdůležitější odstranit strach z vody, nebát se potopit, skočit po hlavě. Plavčím s dětmi od třech měsíců do dětí školních už pár let. Je to hodně individuální. Mám holčičku ze školky, která plave úžasně souhru prsa. Oproti tomu holčičku, která chodí do čtvrté třídy a drží se mě kolem krku.“

Od začátku školní docházky pak mohou děti navštěvovat již regulérní kroužky plavání bez rodičů. Na 1. stupni základní školy děti čeká povinný plavecký výcvik. V této době už nejspíše budete mít doma malého plavce.

Čti celý článek
redakce
7. srp 2018 Čtené 2269x

Neplodností je na celém světě postiženo minimálně 10 % párů, přičemž dalších 10 -  25 % párů je postiženo tzv. neplodností sekundární. O sekundární neplodnosti hovoříme v případě, kdy pár není schopen počít druhé a další dítě. Může za to často zhoršený zdravotní stav jednoho či obou partnerů, hormonální změny ovlivňující plodnost a v neposlední řadě i věk, který hraje v plodnosti ženy zásadní roli.

Na rozdíl od neplodnosti primární, kdy je absence početí absolutní i přes pravidelný nechráněný pohlavní styk po dobu delší než jeden rok, sekundární neplodnost se projevuje i přes to, že v minulosti již k početí završenému úspěšným porodem došlo. Sekundární neplodnost často u žen souvisí s věkem. Než se žena rozhodne pro druhé dítě, může uplynout několik let a nastanou problémy.  Se stárnutím vajíček ve vaječnících se totiž zhoršuje jejich kvalita, což znamená, že ve 35 letech jsou u ženy šance na otěhotnění výrazně nižší než v mladším věku.

„V praxi se také stává, že k sekundární neplodnosti dojde následkem prvního těhotenství. Po porodu může dojít k jizvení kolem vejcovodů, což posléze zapříčiňuje jejich neprůchodnost. Ke srůstům mohou vést i případné nitrobřišní a pánevní operace. A v neposlední řadě může sekundární neplodnost nastat vlivem endometriózy, děložních polypů nebo poruch ovulace,“ vyjmenovává MUDr. Štěpán Machač, Ph.D., IVF specialista z kliniky asistované reprodukce Reprofit Brno.

I sekundární neplodnost má řešení

Léčba sekundární neplodnosti se odvíjí od její příčiny. V případě, že se jedná o hormonální nerovnováhu, léčí se podáváním hormonálních preparátů. Při mechanickém uzávěru vejcovodů nebo problému v imunitě je možné přistoupit k umělému oplodnění.

„Žena je nejdříve klinicky a gynekologicky vyšetřena, muž se podrobí vyšetření spermiogramu. Tato metoda spočívá v odebrání pohlavních buněk jak mužských, tak ženských. V laboratoři je provedeno spojení vajíčka a spermií a oplodněné vajíčko je navráceno do těla ženy. Těhotenství pak probíhá úplně stejně, jako u ženy, která počala přirozenou cestou,“ doplňuje MUDr. Štěpán Machač.

V současné době bez pomoci lékaře neotěhotní 15–20 % všech párů, které se o dítě snaží déle než rok. Ročně se u nás provede přes 15 000 cyklů umělého oplodnění, přičemž celkový počet narozených dětí po technikách asistované reprodukce je 2-3 % ze všech narozených.

Jaké jsou obecně nejčastější příčiny neplodnosti?

Neplodnost má různé fyzické příčiny – u některých párů je jedna, u jiných se problémy kombinují. „Muž je zodpovědný za 40 % případů problémů s početím, žena ze 40 -  50 %. U 20 % případů se jedná o kombinaci faktorů u obou partnerů. Jen zhruba u 10 % párů se i přes využití moderních diagnostických metod nepodaří jednoznačně určit příčinu neplodnosti,“ upřesňuje MUDr. Machač.

Co konkrétně ovlivňuje plodnost? U žen jsou to hormonální problémy, endometrióza, příliš hustý děložní hlen, imunologická rejekce (odmítnutí) spermatu, problémy s uhnízděním oplodněného vajíčka, poškození nebo neprůchodnost vejcovodů, chromozomální/genetické příčiny a předčasná menopauza. U mužů je to především pokles kvality spermatu, také chromozomální/genetické příčiny, autoimunita k vlastním spermiím, poškozená DNA spermií, epididymální blokáda chámovodů (ucpání seminálního kanálku nadvarlete způsobené infekcí, blokáda výtoku spermatu způsobená infekcí), koitální problémy (impotence, ejakulační selhání), vasektomie. Kvalitu spermií mohou ovlivnit rovněž některé léky.

Zdroje:

http://www.gynclin.cz/cs_CZ/services_cs_CZ/neplodnost

http://www.dugy.cz/neplodnost

http://www.gynekolog-bruntal.cz/lecba-primarni-a-sekundarni-sterility/

http://www.stellart.cz/lecba-neplodnosti/

http://www.zenska-neplodnost.cz/novinky/prvni-porod-automaticky-neznamena-schopnost-dalsiho-poceti-192

Čti celý článek
redakce
6. srp 2018 Čtené 464x

Každoročně přibývá párů, které vlivem nejrůznějších faktorů nemohou počít potomka přirozenou cestou. Roli hraje zejména nezdravý životní styl, obezita, různá onemocnění a úrazy, ale i trend posledních let – odkládání rodičovství. Současná medicína tento stav reflektuje a jako jedno z preventivních řešení umožňuje i tzv. social freezing. Termín, který prozatím v češtině nemá svůj ekvivalent, znamená preventivní zmražení vlastních zdravých vajíček či spermií pro budoucí využití. Zatímco ve světě je social freezing běžnou praxí, mezi českou populací je zatím využíván minimálně.

Social freezing dává řadě žen i mužů šanci počít i v pozdějším věku geneticky vlastního potomka. V minulých letech se tato metoda doporučovala jako preventivní opatření především pacientům, kteří museli podstoupit například náročnou onkologickou léčbu, či lidem pracujícím v rizikovém prostředí, kde jim hrozilo radiační záření, nežádoucí účinek chemických látek apod.

„Vlivem evolučního vývoje a životního stylu však přibývá lidí, kterých se asistovaná reprodukce týká. V populaci se obecně snižuje kvalita zárodečných buněk, a tím výrazně klesají šance na početí dítěte přirozenou cestou. Pokud tedy žena či muž musí nebo chce odložit rodičovství, social freezing je smysluplným a zodpovědným krokem a řešením pro budoucí roli rodiče,“ říká MUDr. Štěpán Machač, vedoucí lékař kliniky asistované reprodukce IVF Clinic v Olomouci.

Trend starších matek

Životní styl současné generace se značně liší od životního stylu generací minulých. Většina mladých lidí staví na první místo v žebříčku svých priorit studium, budování kariéry, cestování a poznávání světa. Věk prvorodiček v ČR se tak dlouhodobě zvyšuje (průměrný věk prvorodiček v ČR je v současnosti 30 let), důsledkem čehož přibývá problémů s přirozeným početím. Statistiky ukazují, že plodnost žen po jejím 35. roce výrazně klesá a z tisícovky z nich se přirozenou cestou podaří otěhotnět pouze každé padesáté. Po 40. roce věku šance ženy na přirozené početí a porod zdravého dítěte klesají ještě víc.

Social freezing v tomto ohledu přináší především ženám značnou volnost. Nemusí se stresovat tikotem biologických hodin a podléhat tlaku okolí. V mladším věku, kdy je kvalita vajíček vyšší, si je mohou nechat zamrazit a uchovat pro budoucí využití. Až si za několik let vybudují kariéru, případně vytvoří rodinné zázemí, mohou využít potenciál mladších vajíček. Výhodou bezesporu je i to, že se daný proces neváže na partnera, vajíčka se uchovávají neoplodněná.

Social freezing krok za krokem

Metoda social freezing se využívá u žen i mužů. Na rozdíl od mražení vajíček se však mražení spermií a jejich uchovávání do spermabanky běžně a úspěšně používá více jak padesát let a může se provádět u mužů jakéhokoli věku. V případě žen jde o poměrně mladou metodu, kterou je nutné aplikovat ideálně do 35 let ženy.

Prvním krokem je gynekologické vyšetření ženy a odběr krve. Na základě výsledků se posléze stanoví hormonální stimulace umožňující dozrání většího počtu vajíček ve vaječnících. Probíhá formou podkožních injekcí a žena si je aplikuje sama po dobu jednoho týdne. Lékař následně po ultrazvukové kontrole určí termín odběru vajíček. Ten se provádí tzv. punkční jehlou, kterou se vajíčka přes pochvu odeberou z obou vaječníků. Aby žena nevnímala bolest, uvede se do krátkodobé celkové anestezie (cca 10 minut). Zhruba dvě hodiny po výkonu je propuštěna domů.

Odebraná vajíčka se většinou uskladňují na 3 roky, po uplynutí této doby si mohou ženy opakovaně žádat o další roční prodloužení. Nemusí se obávat ztráty kvality – je prokázáno, že doba zamrazení vajíček nemá na kvalitu vajíček vliv. Vajíčka se ukládají do tekutého dusíku. Ve chvíli, kdy se žena rozhodne pro dítě, vajíčka se rozmrazí, oplodní spermiemi a podobně jako při umělém oplodnění se umístí do dělohy ženy. Je prokázáno, že i ženám kolem čtyřicítky se pomocí social freezingu významně zvyšují šance otěhotnět a porodit zdravé děti.

Neznalé Češky jsou zatím rezervované

„Co se týče českých žen, povědomí o metodě social freezing je mezi nimi opravdu nízké. Buď o ní vůbec nevědí, nebo mají zkreslené informace. Největší problém spočívá v tom, že právě ženy ve věku do 30 let zatím obvykle rodičovství neřeší a o možnosti preventivního odebrání a uchování vlastních vajíček pro budoucí využití tudíž nevědí. Když se pak s metodou seznámí, může být už pozdě,“ doplňuje MUDr. Štěpán Machač.

Důvody, pro které by se Češky rozhodly jednoznačně pro social freezing, jsou podle průzkumu STEM/MARK primárně zdravotní. V jiných případech se k metodě staví spíš vlažně. Podle respondentek má tento typ prevence smysl pro ženy od třiceti let výše a informace by jim měl podat především jejich gynekolog.

Social freezing jako firemní benefit

Preventivní metoda social freezing se v budoucnu může stát v ČR běžnou praxí, jako je tomu v zahraničí. Ve světě dokonce nabývá na takovém významu, že ji společnosti jako Apple či Facebook zahrnují do svých zaměstnaneckých benefitů a svým zaměstnankyním na zmrazení vajíček poskytují příspěvek ve výši až 20 000 dolarů (v přepočtu zhruba 440 000 Kč). Cílem je podpořit jejich profesní růst a zároveň jim neodebírat možnost být jednou matkami. I v USA totiž řeší podobný problém se stárnutím prvorodiček. Podíl žen, které měly první dítě mezi 40 a 44 lety, se v posledních 20 letech v Americe více než zdvojnásobil.

Zdroje:

http://www.trendyzdravi.cz/medicina/pribyva-neplodnych-paru-pomuze-jim-social-freezing.html

http://www.socialfreezing.cz/

http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/1103288-zmrazeni-vajicek-a-spermii-cesta-k-diteti-ale-i-rada-otazniku

http://www.ulekare.cz/clanek/zmrazte-si-plodnost-kryokonzervace-vajicek-je-snadna-20320

http://ekonomika.idnes.cz/apple-a-facebook-prispeji-pracovnicim-na-zmrazeni-jejich-vajicek-pxz-/eko-zahranicni.aspx?c=A141015_140138_eko-zahranicni_nio

https://www.respekt.cz/tydenik/2014/45/materstvi-u-ledu

Kvalitativní průzkum STEM/MARK o plánování rodičovství v ČR, realizovaný metodou skupinové diskuze v únoru 2017 na cílové skupině žen ve věku 20 – 45 let, které mají zkušenost s řešením neplodnosti.

http://www.sancedetem.cz/srv/www/content/pub/cs/clanky/neresitelna-neplodnost-aneb-hra-o-cas-199.html

Čti celý článek
redakce
5. srp 2018 Čtené 966x

„Syn je narozený v březnu, ale už teď vím, že odklad povinné školní docházky dáme. Má vývojovou dysfázii, problémy s pozorností a navíc je to taková křehká dobrá dušička. Ve škole mi řekli, že k odkladu potřebují doporučení od dětské lékařky a jedno další doporučení od nějakého odborníka - psychologa, z pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně-pedagogického centra.”

Hurá, máte doma školkáčka nebo prvňáčka! V průběhu školní docházky se však můžete dostat do situace, kdy budete muset řešit nějaký problém ve výuce a právě pedagogicko-psychologická poradna vám může pomoci. Odborníci, kteří zde pracují se zaměřují na různé oblasti a je dobré vědět, s čím se na ně můžete obrátit.

Pedagogicko psychologická poradna je školské poradenské zařízení, které poskytuje svoje služby dětem od tří let, jejich rodičům, ale také pedagogům. Klientem se tedy může stát dítě ve školce, na základní, ale i střední škole. Těchto poraden je spousta po celé republice a je tedy snadné najít tu nejbližší pro vás i vaše dítě. Jejich seznam naleznete v podobě interaktivní mapy na webové stránce MŠMT ČR. V poradně se setkáte s psychologem, speciálním pedagogem a sociální pracovnicí. V případě potřeby se problémy řeší i s dalšími odborníky, zejména lékaři.

„Mám tří a půl letého syna a byla jsem v pedagogicko-psychologické poradně. Bylo to na moji žádost, protože se počůrával ve školce, vztekal se a celkově tam měl problémy s adaptací. Zavolala jsem tam a paní psycholožka navrhla, abych nejprve přišla já sama. Povídaly jsme si asi hodinu a ona řekla, že si myslí, že není nutné, aby přišel i syn. Navrhla, že je případně možné, aby se ona přišla podívat do školky, aby viděla jak se tam chová v kolektivu dětí atd. Nakonec jsme se shodly, že to není nutné, že je syn v pořádku. Měla jsem zbytečné obavy, ale jsem ráda, že jsem si tam zašla a můžu být v klidu.”

Jak probíhá vyšetření?

Samotného vyšetření se není třeba bát. Pokud proběhne v rámci jednoho dne, počítejte, že může trvat déle jak 2,5 hodiny. Pokud je dítě nezletilé, je nutný doprovod zákonného zástupce. Na začátku si psycholog nebo speciální pedagog zjistí podrobnou anamnézu dítěte, tedy třeba to, jak proběhlo těhotenství a porod dítěte, na zdravotní stav členů rodiny, vztahy v rodině a jiné. Poté následuje samotné vyšetření, zpravidla bez přítomnosti rodiče.

„Syn je narozený v březnu, ale už teď vím, že odklad povinné školní docházky dáme. Má vývojovou dysfázii, problémy s pozorností a navíc je to taková křehká dobrá dušička. Je to takový střízlík, ještě hodně dětský a ne moc samostatný, takže si vůbec nedokážu představit, jak by v té škole samostatně fungoval. Teď jsme byli u klinické psycholožky a ta to vidí jednoznačně na odklad, i logopedka a psycholožka ve školce mi to poradily. Jinak ve škole mi řekli, že k odkladu potřebují doporučení od dětské lékařky a jedno další doporučení od nějakého odborníka - psychologa, z pedagogicko-psychologické poradny nebo speciálně-pedagogického centra.”

Dětem navštěvujícím mateřskou školku může pedagogicko-psychologická poradna pomoci s:

  • posouzením vývojové úrovně
  • určením laterality, tedy s určením, zda je dítě pravák nebo levák, případně má-li lateralitu smíšenou nebo zkříženou a z toho vyvodí, jak dále s dítětem pracovat
  • s posouzením školní zralosti - doporučí například odklad školní docházky, je-li třeba
  • problémy s adaptací dítěte v mateřské školce
  • nebo s rozvojem dílčích schopností a dovedností jako je třeba grafomotorika, sluchové a zrakové vnímání a jiné

Na základní a střední škole řeší poradna zejména problémy ve výuce a výchově. Jde například o problémy spojené se specifickými poruchami učení jako je dyslexie a dysgrafie nebo se specifickými poruchami v chování. Pomáhají řešit také adaptační a vztahové problémy ve třídě. Dále nabízí kariérové poradenství, posoudí, zda má dítě předpoklady pro studium na zvolené škole. A pracují také s mimořádně nadanými dětmi (provádí diagnostiku u těchto dětí, nabízí poradenství rodičům a podává konzultace k individuálně vzdělávacím plánům).

Pro učitele a školy nabízí osobní, telefonické či písemné konzultace při řešení výukových a výchovných problémů. Poskytují také informační a metodické poradenství, organizují vzdělávací programy pro učitele, metodické vedení školních psychologů a jiné.

„Hledala jsem pro syna dětského psychologa. Nakonec jsem se obrátila na pedagogicko-psychologickou poradnu, při které funguje i psycholog a rodinný terapeut, konzultace jsou standardně zdarma. Je to tam bez žádanky, jen se někdy může déle čekat, záleží, kolik má která poradna klientů.”

Kdy nastala doba pro návštěvu pedagogicko-psychologické poradny?

  • pokud máte delší dobu pocit, že u dítěte došlo k významné změně v oblasti dovedností, schopností, chování a citového prožívání nebo se v těchto oblastech zřetelně odlišuje od svých spolužáků
  • pokud jste si vědomi určitých problémů dítěte, ale nejste schopni odhalit příčinu těchto problémů a dlouhodobě nenacházíte vhodné řešení (stejně tak učitel)
  • pokud dítě samo vnímá vaši a učitelovu pomoc jako nedostačující

I v dnešní době se někteří rodiče stydí za to, že musí se svým dítětem chodit do poradenského zařízení. Není ale důvod. Dnes je naprosto běžné, že se u dětí řeší odklad povinné školní docházky, případně specifické poruchy učení. Jako rodič zvládnete vyřešit spoustu problémů a situací, ale některé si žádají pomoc od odborníků. Právě pedagogicko-psychologická poradna může s takovými problémy, které se objeví v průběhu vzdělávání dítěte, ať už ve školce nebo škole, významně pomoci. Někdy stačí jenom poradit a nasměrovat správným směrem a situace se vyřeší.

Zdroj:

https://www.pppbrno.cz

Čti celý článek
redakce
3. srp 2018 Čtené 2796x

Jistě to znáte - sedíte s dětmi u vody, v oblíbené hospůdce, děláte si piknik na louce a vlastně nestíháte nic moc jiného, než se okolo sebe stále ohánět rukou a odhánět nezvané hmyzáky od svých potomků, aby chudáci nevypadali jako jeden velký štípanec. Pojďte se společně s námi podívat, jaké máte možnosti prevence a když už vašeho drobečka něco štípne, jak docílit toho, aby se pupínek brzy zahojil. 

Komáři a ti ostatní

O tom, že by vás v létě obtěžoval jeden druh hmyzu si většinou můžete nechat jen zdát. Možností, co všechno může vaší drobotinu poštípat je opravdu hodně. Zaměříme se na ty nejčastější.

  • Komáři

Komáří kousnutí patří v létě k těm vůbec nejčastějším. S komárem se totiž setkáte téměř všude. V místě vpichu vám komár většinou zanechá několik milimetrů velký pupínek, který svědí. To zapříčiňují bílkoviny a enzymy, které komáří sliny obsahují a které pro nás mají následný svědivý a dráždivý efekt. 

  • Ovád

Ten vás s největší pravděpodobností bude obtěžovat hlavně u vodních ploch - rybníků, řek, přehrad apod. Na rozdíl od komářího štípnutí, o kterém často ani nevíte ("Kde se tam ten pupínek vzal?") to ovády zcela jistě ucítíte. Je podstatně bolestivější a ovád vám na sebe zanechá také památku v podobně pořádného "lívance".

  • Muchničky

Ty poznáte velmi snadno - vypadají jako maličké mouchy a jejich kousnutí je bolestivé a svědivé. Pozor si na ně dejte v okolí vodních toků, tam se vyskytují nejčastěji. Největší hrozbou při kousnutí muchničkou je infekce, která se může do rány dostat a zadělat tak na nepříjemný problém. Ranka po štípnutí muchničkou může bolestivě otékat a zanítit se, v nejhorších případech hrozí i otrava krve.

  • Kloš jelení

Je často označován jako "létající klíště" a setkáte se s ním hlavně v lesích. Vypadá jako větší klíště s křídly. Ta odhazuje v okamžiku, kdy se zakousne. Jak napovídá jeho název - jeho pozornost se upírá zejména na jelení zvěř, ale nezřídka se s ním můžete potkat i vy. Jeho kousnutí je bolestivé a okolo postiženého místa se může objevit zarudlá vyrážka, která vás potrápí několik dní.  

Prevence z přírody

Jako preventivní opatření proti štípavému hmyzu vám mohou velmi dobře posloužit bylinky. 

  • Levandule

Levandulovou vůni (na rozdíl od nás) nemá ráda většina hmyzu. Využít ji můžete jako okrasnou rostlinu nasázenou v truhlících u oken, jako levandulový olej a nebo jen tak rozemnout mezi prsty a potřít místa, která jsou odkryta hmyzu. Namíchejte si vlastní levandulový olej proti hmyzu.

Levandulový olej

- nasušené levandulové květy a listy (asi 100 g)

- přírodní olej (např. olivový)

Nasušenou levanduli dejte do sklenice (o takovém objemu, aby levandule sahala asi to 3/4 sklenice) a zalijte olejem zahřátým pod bod varu. Levandule by měla být v oleji ponořená. Zavíčkujte, případně přetáhněte potravinářskou fólií a nechte v klidu měsíc odpočívat. Ideálně v chladu a temnu. Alespoň 1x denně si udělejte ke sklenici "výlet" a protřepejte ji. Nebo zaúkolujte děti. Po měsíci můžete přecedit a levandulový olej je hotov! Nemusíte ho používat jen jako repelent, ale je božský například i na namožené svaly. 

  • Hřebíček

Proti komárům a muchničkám vám dokáže velmi dobře posloužit nejen jako repelent, ale také například u otevřeného okna jako odpuzovač. Recept je následující:

Hřebíčkový repelent

- cca 50 kousků hřebíčku

- 3 asi 1 cm silná kolečka zázvoru

- 100 ml lékárenského lihu

Hřebíček a zázvor naložte do lihu, uzavřete a nechte 2 týdny v chladu a temnu (ideálně ve sklepě) louhovat. Vznikne vám téměř až černá tekutina, kterou si přelijte do lahvičky s rozprašovačem a noste v tašce kdykoli, kdy se chystáte na "zakomářená" místa. Jen pozor - na oblečení zanechává skvrny, buďte opatrné při aplikaci. Zbytek hřebíčku se zázvorem rozmístěte po bytě jako přírodní odpuzovač. Lékárenský líh se dá také nahradit starou dobrou Alpou. V takovém případě vám i dětem dobře poslouží v okamžiku, kdy půjdete do lesa a budete se chtít bránit proti klošům. 

  • Citronová tráva

Velmi účinná pomoc proti komárům i ovádům. Stačí postavit do ložnice vázu s touto bylinkou a komáři se vám zdaleka vyhnou. Stejně to mají také s pelyňkem a libečkem, takže neváhejte a do vázy si klidně namíchejte krásnou bylinkovou kytici. Tyto byliny můžete použít i jako repelent a zafungují i na ovády- stačí je rozetřít v dlaních a namazat s nimi dětem odkrytá místa. Rázem se pro ně stanou nepřitažlivými. 

  • Citrusy

Vůně citronů, pomerančů nebo třeba grapefruitů je komárům velmi nepříjemná. Můžete tedy využít aromalampičky a citrusové vůně si dopřávat klidně každý večer. Nejen, že se vašemu bytu komáři zdaleka vyhnou, ale ještě si ho nádherně provoníte. Aromalampička velmi dobře zafunguje také při večerním venkovním posezení. A ještě s ní uděláte parádu.

  • Prevence z lékárny 

Nejste-li z jakéhokoli důvodu zastáncem přírodních repelentů, pak se určitě podívejte do lékárny. Chemické repelenty jsou ve většině případů účinnější a trvalejší, než repelenty přírodní. A pokud dodržíte několik pravidel ohledně jejich aplikace, jsou chemické repelenty bezpečné:

  • repelent nikdy nepatří na porušenou kůži (oděrky, záděry apod.),
  • aplikujte jej vždy buď na oděv nebo odhalenou kůži, neměl by být aplikován na kůži pod oděvem,
  •  kůži a oděv pokryjte souvislou vrstvou, nešetřete (zajistíte tak lepší účinnost),
  • aplikaci repelentu (zejména u dětí) provádějte venku, nikoli v uzavřené místnosti,
  • repelent s sebou přibalte do tašky a aplikaci opakujte cca každé 2 hodiny (dle výrobce se může lišit),
  • vždy si pečlivě přečtěte informace uvedené na obalu.

Na českém trhu najdete repelenty určené speciálně pro děti, a to dokonce i pro ty nejmenší.

Když už štípnou

V okamžiku, kdy už štípancům nelze zabránit, je dobré s nimi bojovat a dítěti alespoň ulevit. 

Přírodní pomoc

Stejně jako s repelenty i tady se můžete obrátit na matku přírodu. Babské rady velí použít na štípance rozdrcené listy černého rybízu, petrželovou nať nebo šťávu z rajčat. Uklidnit postižené místo vám také pomůže chlad (například kostka ledu), trocha octa nebo šťáva z citronu. Velmi uklidňujícím bude na štípanec také aloe vera šťáva nebo tea tree olejíček. 

Pomoc lékaře

Nezapomeňte, že i obyčejný štípanec se může zvrtnout v nepěkný zánět případně vyrážku. Jakmile vidíte, že se pupenec dítěti neztrácí, ba naopak je větší, dělá se kolem něho vyrážka, místo je nateklé a zarudlé, vezměte prcka a utíkejte k lékaři. Zejména štípance od muchniček můžou být nebezpečné a zánětlivé. Další tipy naleznete také na Modrém koníkovi, kde se s vámi maminky podělí o své zkušenosti. 

Bodavý hmyz

  • Včely

Včelka sama o sobě není vůbec nebezpečná, aktivně totiž neútočí. To, že vás nebo vašeho drobečka bodne je spíš výjimečné a předchází tomu to, že se cítí v ohrožení. To znamená, že jako agresora vnímá ona vás - přisednete ji, přišlápnete ji, snažíte se ji chytit. V bodné ráně vám nechá památku v podobě svého žihadla a následně umírá. Včelí žihadlo zůstává ještě asi minutu po bodnutí "živé" a zavrtává se do rány. Po tuto dobu je také z jedového váčku do rány vypouštěn jed. Čím déle po bodnutí necháte žihadlo v ráně, tím víc škody logicky napáchá.

  • Vosy

Na rozdíl od včely je vosa agresivní a mnohdy stačí neopatrný pohyb v rámci odhánění a začne útočit. Od včelky se liší také tím, že v místě vpichu nezanechává žihadlo a její jed je agresivnější. Dokonce se jedná o jeden z nejagresivnějších přírodních jedů u nás. 

  • Sršně

Sršeň, stejně jako včela, obvykle neútočí a bodnout vás může v sebeobraně. Její bodnutí je bolestivější, než bodnutí od vosy nebo včely, není ale ani zdaleka tak jedovaté. Sršní jed je asi 50x slabší než včelí. Problémem je množství, které ho do těla vstříkne. To je (vzhledem k její velikosti) samozřejmě podstatně vyšší. 

Prevence proti bodavému hmyzu

Prevence proti bodavému hmyzu je poměrně jednoduchá a dá se shrnout do několika kroků a doporučení:

  • vyhýbejte se místům, kde jsou hnízda/úly,
  • při bosé chůzi učte děti, ať jsou obezřetné, případně je nenechávejte běhat bosé v okolí stromů s popadaným ovocem a na rozkvetlých loukách,
  • oblékejte děti do co nejméně barevného oblečení,
  • omezte zmrzliny, sladkosti apod., případně děti hlídejte a učte je, aby byly opatrné,
  • sladké limonády nahraďte vodou, děti učte, ať se do skleničky s limonádou vždy podívají, než se napijí.

Všechny tyto tipy vám pomohou, abyste bodnutí předcházely. A co když už k bodnutí dojde? 

Když bodne...

Pokud k bodnutí dojde je dobré vědět, s kým se váš drobeček potkal. Pokud se potkal s včelkou (poznáte většinou tak, že někde v okolí leží mrtvá včela a v ráně vidíte žihadlo), musíte co nejrychleji dostat žihadlo z rány. Nejlepší je vlastními ústy vysát žihadlo i jed a vyplivnout. 

Další postup je jednotný - místo vpichu nejdříve opláchněte studenou tekoucí vodou a dál chlaďte (studenou vodou, ledem) a pozorujte. Normální reakcí je, že okolí vpichu nateče a svědí, může zrudnout. V takovém případě máte na výběr z několika osvědčených babských rad:

  • přiložení rozpůlené cibule na místo bodnutí,
  • přiložení látky namočené octem,
  • rozříznutý list aloe vera přiložený na místo vpichu,
  • potírejte tea tree olejíčkem. 

Všechny tyto rady pomohou ke splasknutí otoku, zmírňují svědění a působí protizánětlivě. 

Zbystřete, pokud po bodnutí začíná dítě špatně dýchat, upadá do bezvědomí, dusí se, pozorujete projevy anafylaktický šok (svědění kůže, svědění rtů, jazyka, bolest břicha, zvracení, otoky očí, bolest na hrudi apod.). Může se jednat o alergickou reakci, kterou v žádném případě nepodceňujte a ihned volejte RZS (112, 155). V takovém okamžiku jde často o minuty. 

Zdroj informací:

https://vcelarikonicko.webnode.cz/vceli-jed-a-prvni-pomoc-pri-vcelim-bodnuti/

https://www.priroda.cz/clanky.php?detail=328

https://alergie.zdrave.cz/alergici-na-vceli-a-vosi-zihadlo-mejte-se-na-pozoru/

https://www.klistova-encefalitida.cz/novinky/repelenty-opravdu-funguji-440

https://www.modrykonik.cz/zdravi/alergie-na-bodnuti-hmyzem/

Čti celý článek
redakce
2. srp 2018 Čtené 5611x

Téma, pro spousty lidí neznámé, tabu nebo dokonce zavrhované. Řeč je o duševním zdraví, tedy o tom, jak se člověk cítí, jakou má náladu, jak si udržuje pozitivní mysl a celkově jak prožívá každičký den.

Duševní zdraví je velmi často odsuzované a to z toho důvodu, že je tabuizované přiznat si, že se necítíme dobře. Co je nutné si uvědomit, je v pořádku mít špatný den, je v pořádku, když se vám do ničeho nechce a máte špatnou náladu a je v pořádku se s tím někomu svěřit a mluvit o tom. Mluvit o tom je přesně to, co toto téma potřebuje. V poslední době se dokonce celkem rozmohlo a lidé si pomalu uvědomují jeho cenu. Také je odsuzování kvůli předsudkům a komentářům od okolí: ,,Přece nejsem žádný blázen!”

Definice duševního zdraví?

Není. Každý si na tom najděte to své, co to pro vás znamená. ,Pro mě je to schopnost adaptace těla a mysli na vnější podmínky a přitom si zachovat chladnou hlavu, pozitivní smýšlení a radost ze života.

  • Nemám na sebe čas.
  • Někdy mám den, kdy nevylezu z postele.
  • Jím pozdě večer u televize a zapíjím to vínem.
  • Místo svého odpočinku brouzdám po sociálních sítích a řeším pracovní e-maily.
  • Nechodím do přírody.

Poznáváte se? Pojďme si tedy ujasnit v několika bodech, jak o to své duševní zdraví pečovat a udržovat ho v co nejlepší kondici. Tím pádem i zlepšit každý den a cítit se co nejlépe je to jen možné!

Zásady psychohygieny

Psychohygiena je nauka o tom, jak o to své duševní zdraví správně pečovat, jak se o něj starat, abyste získali rovnováhu a udržovali si schopnost odolávat vašemu okolí, které na vás působí. Cílem je tedy získat pozitivní mysl, lehký nadhled nad každodenními starostmi, naučit se s nimi vypořádat a zvládat je a předcházet vzniku duševních a psychosomatických onemocnění.

  • Spánek

Každé tělo po náročném dni potřebuje kvalitní odpočinek. Ať už jste maminka na mateřské dovolené, nebo chodíte denně do práce a vracíte se pozdě odpoledne domů k rodině, na tom nesejde. Je potřeba vypozorovat na svém těle, kolik spánku denně potřebuje a ten mu také dopřát. Někdo potřebuje 8 hodin, aby dokázal další den fungovat, jinému stačí 6. Před ulehnutím do postele se doporučuje vyhýbat se kofeinu, alkoholu, nikotinu i velmi náročné fyzické aktivitě. Také před spánkem neřešte žádné pracovní záležitosti ani jiná nepříjemná témata.

  • Zdravá výživa

Stejně jako odpočinek, každé tělo potřebuje kvalitní palivo, ze kterého bude po celé dni čerpat energii. Dejte si proto záležet na svém jídelníčku a dopřávejte sobě i rodině kvalitní potraviny, dostatek ovoce, zeleniny, bílkovin v podobě masa, mléčných výrobků a luštěnin a zdravých tuků, které zastupují například oříšky, semínka nebo avokádo. A jako odměnu k tomu získáte i pěknou figuru!

  • Pohyb

Hýbat se je přirozené, takže ani to byste neměli zanedbávat. Každého ale baví něco jiného, takže je potřebné si najít to, co baví právě vás. Někdo se radši projde na procházce, někdo si půjde zaběhat, jiný zacvičí jógu. Hlavně se hýbejte, má to smysl. Vyčistíte si při tom hlavu a ještě budete mít skvělý pocit, že jste pro sebe udělali něco dobrého.

  • Čas sami na sebe

Nejčastější důvod, proč se lidi necítí dobře. Protože se nezajímají sami o sebe. Občas vypněte. Zavřete počítač, zahoďte telefon a odpočívejte. Buď při výše zmíněném pohybu, u knížky nebo jen tak ležte a vnímejte svůj dech. Jenže to většina lidí neumí. Této problematice se věnuje tzv. všímavost (meditace nebo také anglicky mindfulness), které cílem je naučit člověk vnímat své tělo, své dýchání a své pohyby.

Mindfulness může dělat každý. Sednout nebo lehnout si na pár minut denně na klidné místo a jen dýchat. Věnujte pozornost každému nádechu a každému výdechu. Je vědecky ověřené, že tato metoda zmírňuje stres a negativní myšlenky. Dlouhodobě se tak podporuje soustředěnost, trpělivost a každodenní klid.

Každý z nás by tomu mohl dát šanci, ale ne každému to bude vyhovovat! Někdo si dokáže odpočinout třeba ve vaně při koupeli, ve wellness a někdo zas v přírodě při výletu nebo při sportu.

  • Člověk je tvor společenský

..a proto musí být součástí skupiny. Mít kolem sebe lidi, se kterými se cítí šťastný a kterým stojí za to věnovat svůj čas. Ať už je to rodina nebo přátelé, nikdy nezanedbávejte dobré vztahy, protože právě tito lidé vás vyslechnou a budou tu pro vás, když to budete potřebovat.

  • Reálné cíle

Dávejte si takové cíle, kterých je reálné v blízké době dosáhnout. Protože pokud si nastavíte cíle přehnané, může vás pak frustrovat, když k nim budete mít stále daleko. Cíl má být takový, aby motivoval, ne pohlcoval a deptal. Potom také z toho vyplývá, že čím víc dosažených cílů, tím víc možné radosti z jejich splnění..

  • Sám sobě jako ke svému blízkému?

Buďte na sebe hodní, jako byste byli svými nejbližšími. Chovejte se k sobě mile, nenakládejte si velká břemena na záda a poslouchejte své tělo. Když budete plní energie, tak běžte a dostaňte to ze sebe. Když se vzbudíte se špatnou náladou, tak nezoufejte, další den bude zas lepší. (Něco jiného ale je, když vaše pochmurná nálada trvá nějaký čas, pak je na místě vyhledat pomoc!)

Pokud budete mít slabší chvilku, zkuste se vydýchat, podpořit sami sebe a jednat se sebou jako s dobrým přítelem. Práce na vztahu se sebou samým je něco, čemu se učíme celý život.

  • Maličkosti

Pro mě jeden z nejdůležitějších bodů. Malá drobnost, velká radost. Každý den je pro mě krásný už jen proto, že vyjde slunko, že si můžu dát zdravou snídani s kvalitní kávou a můžu vyrazit ven do přírody. Že mám tělo, které je schopné se hýbat, chodit, běhat, prostě dělat vše, co si jen vymyslím. Že mám kolem sebe přátele, kteří mě mají rádi, jsou mi podporou a můžu jim cokoliv svěřit. Že mohu usínat s pocitem, že moje práce má smysl a že pomáhám dalším lidem. Mějte radost z maličkostí, nejsou to samozřejmosti a velmi často se stává, že až když o ně přijdete, tak si uvědomíte, jak velkou cenu mohly mít.

Jak si udržovat pozitivní mysl?

Samozřejmě, není možné každý den stoprocentně dodržovat všechny body. Ale čím víc se jich naučíte mít na denním pořádku, tím lépe pro vás. Každý jeden bod navíc udělá váš den příjemnějším.

Dodržujte rituál, každý den se pochvalte za to, co se vám povedlo, najděte něco, za co jste vděční, usmějte se, že je venku hezky, buďte se svými blízkými. A nebojte se změn! Pokud na svém životě něco chcete změnit, tak to udělejte. Seberte všechnu odvahu a běžte do toho, protože kdo nic nezkusí, nic nezíská.

Každý je originál a nikdo není dokonalý. Když si toto připustíte, uvidíte, že vám bude lépe.

Na závěr bych jen chtěla říct, že není ostuda, když máte zlý den. Je naprosto v pořádku nebýt v pořádku. Jen je potřebné rozlišit, kdy už to v pořádku není a kdy už je na místě vyhledat odbornou pomoc. A nestyďte se, není za co! Lidem se zlomenou nohou také lékaři nebo jiní zdravotní pracovníci neřeknou, že se má usmát a přejde to.

Tak pečujte o svém duševní zdraví a dodržujte zásady psychohygieny, protože ve zdravém těle zdravá duše.

Autorka: Michaela Kožíšková

Čti celý článek
janysevka
2. srp 2018 Čtené 571x

Prázdniny, sluníčko, zmrzlina a hlavně výlety a dovolená. To všechno je charakteristické pro léto. Ať už se chystáte s dětmi k moři, nebo babičce, možná si lámete hlava nad tím, jak efektivně zabavit děti nejen během dlouhé cesty, ale i celého pobytu. Máme pro vás tipy, které vám s tím pomohou.

Děti jsou plné energie, jsou zvědavé a mají rády zábavné hry. Zato vy byste si možná občas rádi oddechli a dopřáli si trochu klidu. Pokud se zrovna necítíte na to stále odpovídat na všetečné dotazy vašich nejmenších, hodit se vám budou hry, které je zabaví na dlouhou dobu a zároveň rozvinou jejich znalosti, logické myšlení a potrénují paměť a pozornost.

1. Zábava na cesty

Jedete na dovolenou nebo výlet? Cesta je dlouhá a vám už došly písničky, básničky a říkanky nebo máte pocit, že další opakování už opravdu nezvládnete? Máme pro vás tip: Chytré vějíře od Albi. Jsou to kartičky se 100 otázkami a správnými odpověďmi, které zabaví děti od 3 do 7 let. Cílem je odpovědět na obrázková zadání, která jsou členěna do různých tematických okruhů dle barev. Pokud to dítě zvládne, může se trénovat i samo. Šikovný rodič může napasovat otázky z kartiček na to, co je zrovna vidět z auta nebo vlaku, čímž vám celý balíček vydrží ještě déle.

2. Prázdniny u babičky

Ty jsou fajn. Každý z nás na to vzpomíná rád. Dle typu babičky se do našich životů vkrádal různě vysoký stupeň anarchie, jako například víc než jedna zmrzka denně :relaxed: Když omrzí člobrdo, karty i pexeso, můžou pomoct  Hádanky na cesty. Existuje hned několik verzí dle věku vaší ratolesti. Součástí balíčku je 42 interaktivních karet, na kterých mají děti za úkol plnit různé úkoly. Na karty se píše mazacím fixem, což je naprosto skvělé – vše napsané lze smazat a plnit úkoly opakovaně. Pokud na to mají prarodiče sílu, mohou trvanlivost jednotlivých kartiček prodlužovat doplňujícími dotazy a úkoly, které lze plnit např. vedle na papír.

3. Vyschlá kreativní studánka

Múzy jsou roztržité a běhají si po svých cestách, proto se často nedostaví, když je to nejvíc třeba. Pokud už jste složili, omalovali, polepili a rozstříhali vše, co bylo v domě, pomocnou ruku vám nabídnou Sešity plné aktivit nebo Mess free řada od Crayoly. Druhé zmiňované jsou sety omalovánek a speciálních fixek, které zajistí, že se váš malý Picasso bude umělecky vyjadřovat pouze do sešitu,  ale už ne na stůl, sedačku nebo zeď. Jinde než v sešitu fixky totiž nepíší. A Sešity plné aktivit jsou pracovní sešity, které pomohou nastartovat mozkové závity dětí před začátkem školního roku nebo je prostě zabaví, zatímco vy se budete moct chvíli věnovat něčemu jinému. Sešity mají celkem 32 stran a jsou také k dostání v kategoriích pro děti od 3 do 6 let.

Velkým plusem je určitě fakt, že všechny uvedené hry vedou děti k aktivní zábavě a pomáhají jim rozvíjet pozornost, koncentraci, paměť, grafomotoriku, logické uvažování a podporují jejich zájem o svět kolem nich. Byly vytvořeny ve spolupráci s odborníky tak, aby děti bavily a zároveň jim pomáhaly.

Pokud jste si nevybrali z nabízených možností, podívejte se na vzdělávací hry z konceptu Kvído od Albi. Tam najdete další tipy, jak aktivně a kreativně zabavit vaše dítko.

A bonus na úplný konec: Pořízení jednotlivých her a sešitů není nijak drahé, což se v záplavě všech prázdninových aktivit jednoznačně hodí.

Čti celý článek
redakce
1. srp 2018 Čtené 1500x

V posledních letech se látkové pleny dostávají opět do popředí zájmu. Mnoha maminkami jsou považovány za přijatelnější variantu pro děťátko. Musím se přiznat, že i já z nich jsem nadšena. Dnes už kromě klasických čtvercových látkových plen existují i látkové pleny podobné těm jednorázovým.  Co však stále tvrdí naše maminky a babičky a mnoho maminek to od „látkování“ miminka odradí, je péče o tyto pleny. Stále ještě kolují zvěsti o náročném praní a údržbě. Opak je ale pravdou.

Praní a údržba látkových plen už opravdu nepředstavuje nic složitého a časově náročného. Základem je skladování plen, použitou počůranou plenku stačí uložit do kýble s víkem rovnou, pokakanou plenku pak opláchněte, případně potřete žlučovým mýdlem a uložte do kýble. Jde o tzv. skladování na sucho. Tato metoda skladování je oblíbená nejvíce.

Volit ještě můžete tzv. skladování plenek na mokro, jako jedna z maminek ve fóru, která ještě přidává svůj pohled na údržbu plenek:

„Nie, ja ich skladujem namočené vo vaničke. Ešte sa mi nestalo že by mi smrdela voda. Ak áno, tak by som ju vymenila za čistú a periem no tak raz za 2 za 3 dni. Podľa toho, ako mám času a či ma to štve, že ich mám tolko namočené. Inak práčku točím každý deň aj 2x, ale pripadá mi to zbytočne, že by som plienky prala každý deň. Keď sa môžu pekne odmočiť. Treba drhnúť plienku, aj ja som si to myslela, ale nieje to až taká veda so sprchou prepláchať, keď je zalepkane hovienko a potom troška vymydliť žlčovým mydlom. Mne to nezaberá nejak času, ani mi to nepridáva extra prácu. Ja to robím pre malú, lebo máme problémi tak tá chvíľka ma nezabije.“

Když je kýbl plný, přesunete vše do pračky, přidáte prací prostředek a vyperete. Bohatě stačí na 60°C, všechny druhy plen. Z hygienických důvodů je to naprosto postačující. Další dobrá zpráva je, že se určitě nemusí žehlit, i když některé maminky žehlí v šestinedělí.

Ptáte-li se v čem prát a na přesný postup,  dostanete mnoho odpovědí a všechny budou správné. Lze použít klasické prací prostředky, ekologické i doma vyrobené prací prostředky tzv. mýdlový sliz. Tady ale pozor, někteří tvrdí, že zanáší pračku a není vhodný na fleese, vlastní zkušenost ale nemám. Určitě si také pořiďte žlučové mýdlo, to uplatníte vždy a zbaví vás každé skvrny.

Vyrobte si mýdlový sliz doma

Podívejte se na podrobný návod na výrobu mýdlového slizu a následné praní jedné z maminek:


Takhle jsem popsala výrobu slizu, jak dělám já, své kamarádce:
Potřebuješ:

- 3 kostky jádrového mýdla (3 x 175 g)

- cca čtvrt balení sody na praní (krystalické nebo práškové, to je jedno) - asi 250 g

- horkou vodu

- kbelík cca 10 litrů
- něco na míchání (já používám dřevěné ramínko na šaty)
- struhadlo


Postup výroby:
Nastrouhat jádrové mýdlo a rozpustit v cca dvou litrech horké vody (nerozpustí se úplně, ale to nevadí). Přisypat sodu na praní a nechat rozpustit, dolít horkou vodou do plného kbelíku (průběžně promíchávat). Nechat do rána vychladnout. Získá to konzistenci jako tuhý gel (pokaždé je to tuhé jinak, asi záleží na množství sody, kterou sypu od oka).

Praní:
Sliz přidávat přímo do bubnu pračky, ne do dávkovače! Množství dle znečištění prádla, já dávkuju odměrkou od pracího prášku, která má asi 3 dcl. Dávám 3/4 odměrky až 1,5. Když je gel tuhý, promnu ho mezi rukama, než dávám k prádlu, pro lepší rozpuštění (na 40 °C se někdy špatně rozpouští, je možné si ho rozemnout v troše vody). Při praní bílého nebo hodně špinavého stálobarevného přidávám sůl na praní a to jednu nebo dvě lžíce. Také občas nechám spuštěný program třeba jen 20 minut, aby se mýdlo rozpustilo a nechám v tom namáčet přes noc, ráno doperu. Místo aviváže trochu octa a když neperu na prcka, dávám pár kapek levandulového aromaoleje.“

Svůj postup skladování i praní plenek přináší i další z maminek:

 „Ahoj, plenky skladuji od narození malé v popelnici na sucho. Když byla Baru malá, nedávala jsem žádné separačky, protože se mi ty celulózové nelíbily, zdály se mi moc umělé. Plenku jsem spláchla do umyvadla, přejela tuhým žlučovým mýdlem a hodila do popelnice.

Teď když je větší, dávám fleesové separačky. Kakání většinou chytneme do nočníku.
Peru na 60, dávám 1 máchání navíc. Zkoušela jsem přidávat ocet do praní, protože máme hodně tvrdou vodu, ale na hrubosti plenek to téměř neubralo. Takže teď už nepřidávám nic.“

Jiná z maminek ještě radí využít jedlou sodu a ocet, což je šetrné, ekologické a účinné: “ 1 kg balení sody mají např.ve zdravé výživě. Já s ní doma uklízím, občas přidám k praní. Na zjemnění plen je dobré na noc namočit do vany s kyselinou citrónovou nebo místo aviváže do praní přidat ocet. Obojí vyzkoušeno a zabírá.“.

Mnoho dalších rad a tipů naleznete ve fóru Praní a údržba látkovách plenek. Poraďte či Jak postupujete při praní klasických plen?

Ať se rozhodnete pro cokoliv, na jedno nezapomínejte, při praní se řiďte pokyny výrobce plenek, zohledněte materiál plenek a podle toho vybírejte i prací prostředek.

Čti celý článek
redakce
31. črc 2018 Čtené 1765x

"Máme takový problém. Naše malá (8 měsíců) se začala po přetáčení tak divně kroutit. Nejdříve jsem to přičítala tomu, že se vzteká a něco se jí nelíbí. Začala to ale dělat častěji a častěji a začala u toho tak divně řvát. Není to pláč, ale řev a sténání. Doktor nás dokonce poslal do nemocnice, odkud nás propustili s tím, že se nejspíš jedná o masturbaci. Nemáte s tím některá zkušenost? Kdy se to zlepší?"

Masturbace se u malých dětí vyskytuje poměrně často a nejedná se o projev žádného onemocnění. Největším úskalím pro rodiče je, aby poznali, že se jedná skutečně o masturbaci. Projevy jsou často zaměňovány s epileptickými záchvaty a děti jsou podrobovány složitému vyšetření. Zbytečně. Víte, jak se pozná dětská masturbace a co dělat, když masturbuje předškolák nebo dítě školního věku?

Kdy se může masturbace poprvé projevit

První masturbační projevy můžete zaregistrovat v kojeneckém období, a dokonce jsou vidět v ojedinělých případech také u plodu na ultrazvuku. Masturbace je přirozený a normální projev lidského sexuálního chování. Nejvíce se projevy vyskytují kolem 4. roku (častěji u dívek) a od 7. roku života dochází k jejich ústupu. Další se projeví v pubertě. Ranné známky sexuality jsou zcela normální. Větší potíž představuje jejich chybná diagnostika.

MASTURBACE BATOLAT

Diagnostika dětské masturbace

Děti se v drtivé většině případů nedotýkají genitálu. MUDr. Iva Příhodová uvádí: "Ačkoliv jsou tyto projevy v dětském věku normální, nebývají často rodiči a lékaři správně rozpoznány, zejména proto, že chybí přímá manipulace s genitálem. U malých dětí se během masturbace mohou objevovat neobvyklé pozice a pohyby, které někdy vedou k mylné diagnóze epileptických záchvatů nebo bolestí břicha."  Kojenci nebo batolata mohou masturbovat v neobvyklé poloze, která je sice pro masturbaci typická, ale rodiče o ni vůbec netuší. Dítě leží nepřirozeně a divně se pohybuje, rodič se díky chybné diagnóze může po vyšetření u pediatra domnívat, že se jedná o epilepsii. Jednou z možných diagnostik bývá paroxysmální dyskineze (porucha, kterou doprovázejí krátké záchvaty mimovolných pohybů) nebo bolesti břicha. Pediatr dítě odešle na vyšetření, která se ukáží jako negativní. Dítě může být dokonce na nemoc léčeno i přesto, že jí netrpí.

Poloha při masturbaci

Poloh při masturbaci může být vícero. Mezi typickou patří taková, kdy dítě leží na levém boku, levou nohu nepřirozeně propne, pravou nohu pokrčí a přitáhne k tělu. Často se stavy projevují vleže, ale není výjimečné, že děti sedí na židli a zapírají se horními končetinami o židli. Dalšími projevy jsou pravidelné pohyby pánve, zaklánění hlavy, dítě se potí, nepravidelně dýchá, je zarudlé a je celkově v nepřirozené poloze. Tento stav může trvat několik desítek minut. Jestliže na dítě budete mluvit, bude vás plně vnímat, může i komunikovat. Někdy se mohou děti zahledět do dálky, škubat končetinami.

Jak přerušit masturbaci

Mluvte na dítě a snažte se odvést jeho pozornost. Zaujmete-li jej více, zanechá masturbace a bude se věnovat té činnosti, kterou pro něj vymyslíte. Zpočátku to bude těžké a musíte přijít na to, co na dítě funguje.

MUDr. Lydie Koumarová upřesňuje: "Tresty nebo násilné přerušení chování dítěte mohou projevy ještě posilovat nebo vést k pocitům provinění a studu. Doporučuje se proto odvést nenásilně pozornost dítěte k jiným aktivitám a hračkám, staršímu dítěti je možné vysvětlovat, že takové chování je již v jeho věku nevhodné."  Proč masturbaci u batolat přerušovat? S přibývajícím věkem, jak uvádí MUDr. Jana Spilková, "se u některých dětí masturbace stává zlozvykem, kterého se, podobně jako okusování nehtů a trhání vlasů, jen obtížně zbavuje. Rodiče propadají panice, začnou vyhledávat příčinu, chtějí vědět proč. Vzniká začarovaný kruh, dítě je více upozorňováno na svoji aktivitu, vidí odezvu okolí."

Chybná diagnostika

Při nesprávné diagnostice, podezření na epileptický záchvat, musí dítě podstoupit sadu vyšetření, která zahrnují EEG, krevní testy, výjimečně také MRI mozku a svalovou biopsii. Až 69 % masturbujících dětí je odesláno na vyšetření s podezřením a epilepsii.

Jak můžete svému dítěti pomoci ve správné diagnóze

Nejvhodnější je si dítě v tomto stavu natočit na videokameru, případně vyfotografovat. Videozáznam je pro pediatra nebo specialistu vždy vhodnější. Lékař lépe určí, zda se jedná o epileptický záchvat, paroxysmální dyskinezi nebo masturbaci. Na dítě mluvte a snažte se odvést jeho pozornost. Pokud s vámi bude komunikovat (také na nahrávce) bude jasné, že se jedná s největší pravděpodobností o masturbaci.

MASTURBACE DĚTÍ PŘEDŠKOLNÍHO VĚKU

Zkoumání svého těla

Děti předškolního věku za masturbaci netrestejte, ale vysvětlete jim, že tato činnost není vhodná. Děti pod masturbací nehledají sexuální kontext jako takový, pouze objevují a zkoumají své tělo. Onanují poměrně často, jsou schopny základních sexuálních emocí, vzrušení, a mohou dosáhnout orgasmu. Do masturbace jako takové by neměl rodič zasahovat a ani za ni dítě trestat. Měl by mu vysvětlit její nevhodnost na veřejnosti.

Hra na doktora a uvědomění si vlastní sexuality

O sexualitě hodně ví tříleté dítě, a v tomto věku se začínají objevovat první otázky se sexualitou spojené. S návštěvou mateřské školky si uvědomuje rozdíl mezi chlapcem a dívkou. Rozumí genderovým odlišnostem, stále nevnímá pohlavní orgány jako sexuální prvek, ale chápe je ve smyslu vyměšovacím.

V předškolním věku si děti hrají s pohlavními orgány a atraktivní pro ně je hra na doktora. Zajímají se o otázky sexuality, ale nemusejí se na ně rodičů přímo zeptat, jelikož cítí jejich nevhodnost. Velkou část informací se dozvědí ve školce. V pěti letech by mělo dítě respektovat společenská pravidla a mělo by vědět, jaké chování je namístě a jaké již nikoli. Před nástupem do školy by mělo dítě znát rozdíly mezi chlapcem a dívkou. Mělo by vědět, že mají odlišné pohlavní orgány, jak přišlo na svět, že jednou bude otcem nebo matkou a že se nikdo nesmí jeho pohlavních orgánů dotýkat.

Proč děti masturbují

Odborníci se na této otázce nemohou shodnout. Dle MUDr. Ilony Burdové mohou děti začít masturbovat z důvodu špatné intimní hygieny. Mohou je svědit pohlavní orgány, dítě si na ně proto sahá a zjistí, že mu je sahání si na ně příjemné. Tuto činnost poté opakuje.

Sexuolog MUDr. Ondřej Trojan naopak uvádí, že děti začínají masturbovat proto, že se nudí, jsou neklidné, otrávené a začínají si hrát se svými pohlavními orgány.

Americký psycholog Toni Cavanagh Johnson píše, že se děti vyrovnávají se silnými emocemi, může je trápit nervozita, dítě se může dráždit i při usínání. „Děti se zajímají o vše, co se děje v jejich okolí, od toho, jak vychází slunce, až po to, jak přišly na svět. Dětské zájmy jsou přelétavé, což platí i o sexualitě. V jednu chvíli je jejich sexualita nesmírně zajímá, ale za chvíli se začnou starat třeba o to, jak funguje pračka, nebo jak vytočit rodiče. Je-li dítě příliš zaujato otázkami ohledně sexuality, je to důvod ke znepokojení, stejně jako v případě, že dítě preferuje masturbaci před aktivitami, které jsou jeho věku přirozené.“

Co dělat, když předškolní dítě masturbuje až příliš často?

Pokud dítě masturbuje několikrát za den, činnost opakuje, nenechá se odloudit k jiné aktivitě, mohou být rodiče oprávněně znepokojeni. Dítě předškolního věku by mělo umět rozlišit vhodné a nevhodné chování na veřejnosti, a také to, když jej rodiče na jeho nevhodné chování upozorňují. V případě časté masturbace se poraďte s lékařem.

Proč v některých případech není dítě schopné se sexualizovanými projevy přestat? Toni Cavanagh Johnson, kalifornský psycholog, vysvětluje: „Některé děti pociťují stálé nutkání k sexuálním projevům, přestože za ně byly napomenuty nebo potrestány. Tento druh chování je často odpovědí na věci, které se kolem nich dějí, nebo na pocity, které v nich oživují traumatické, bolestivé, příliš živé nebo nesrozumitelné vzpomínky. Dítě může reagovat masturbací nebo jinými sexuálními projevy, ať už o samotě, nebo s jinými dětmi či dospělými. Skrývání těchto projevů není schopné. Sexuální chování, které je reakcí na strach, napětí nebo pocit viny, často neodpovídá běžné úrovni.

Toto chování je způsobem, jak se vypořádat s pocity, které mají na dítě zdrcující dopad, a děti si ho nemusí být zcela vědomy. Dosud není zcela potvrzené, ale může se jednat i o to, že některé děti, které pociťují nutkavou potřebu sexuálního chování, mají zvýšenou hladinu hormonů, či jsou fyziologicky odlišné nebo v důsledku stresu dochází u nich k biologickým či chemickým reakcím v mozku, které ho k tomuto chování nutí.“


MASTURBACE DĚTÍ ŠKOLOU POVINNÝCH

Jak projevit respekt?

Co dělat, když onanuje dítě, které právě nastoupilo do první třídy, případně začne s masturbací na prvním stupni základní školy? Nejprve si rodiče musí uvědomit, kde se skrývá jádro problému. S dětskou sexualitou mají problém zejména dospělí, nikoli sami děti.

Norský sexuolog Thore Langfeldt říká, že dítěti musí rodiče vysvětlit, že masturbace je v pořádku, že je to něco, co člověk dělá sám pro sebe, ale je nejlepší dělat to o samotě. Zdůrazněte, že masturbovat by se mělo za zavřenými dveřmi, ve vlastním pokoji, aby dítě nikdo neviděl, jelikož se jedná o otázku intimity a soukromí. Takto ukážete, že k dítěti chováte respekt a zároveň jej naučíte ohledu ke svému okolí. Velkou chybou je vzbudit v dítěti pocit viny, například tím, že mu řeknete, že onanie je špatná, že se chová nevhodně.

Jak na nevhodné situace?

Jak se zachovat v situacích, které jsou krajně nevhodné a zároveň ukázat, že k dítěti chováte respekt, ale že nyní je jeho chování za hranou? Pokud budete dítě trestat, strašit jej za jeho činy, může se tento aspekt negativně odrazit na jeho sexuálním chování v dospělosti. Může trpět sexuální poruchou. Toni Cavanagh Johnson doporučuje pohlížet na nevhodné projevy masturbace u dětí zcela s chladnou hlavou.

Co dělat, když se se dítě vzrušuje skrze dráždění svého těla o druhého člověka? Zkuste dítěti vysvětlit, že jeho konání není vhodné například takto: „Není dobré, když se mě takhle svým přirozením dotýkáš. Pojď, půjdeme se projít (přečteme si knihu, zahrajeme si hru, upečeme dort, popovídáme si apod.).“ Tyto projevy v sobě mohou skrývat citovou deprivaci, problém navázat kontakt s jinými osobami, děti mohou být sexuálně zneužívány. Jestliže se dítě stále nevhodně chová, nikdy mu nevyhrožujte a ani jej nestrašte. Nejlepším řešením je vyhledat lékaře.

Co dítěti nikdy neříkejte

  • Na to jsi moc malý.
  • Jestli tě ještě jednou uvidím, vezmu nůžky a ustřihnu ti ho/ji.
  • Dostaneš pár facek.
  • Co to zase děláš!
  • Že to řeknu ...

Negativní odezva dítěte na chování rodiče

Pokud rodiče dítě za masturbaci trestají, vyhrožují mu, případně jej mlátí, projeví se jejich výchova záhy. Dítě se může stydět převlékat do pyžama, nezačlení se do kolektivu, nebude se rodičům svěřovat, uzavře se do sebe a začne se trápit. Rodiče na první pohled nic netuší, dítě nemasturbuje, ale je skleslé, bojí se projevit své pocity. Opakovaná masturbace může být způsobena špatnou situací v rodině (rozvod, hádky, sociální situace), problémy ve škole (šikana, nezačlenění se do kolektivu). Proto zkuste pátrat po příčině. Možná, že je dítě deprivováno.

Děti za masturbaci netrestejte

Projevy batolecí masturbace vymizí věkem. Jedná se o normální zkoumání svého vlastního těla, proto by měli být rodiče trpěliví, chápaví a dítě nechat. Dítě je pouze zvědavé, ale není schopné vymyslet erotický podtext tak, jak se může rodičům na první pohled zdát. Zkuste odvádět jeho pozornost, vymýšlet lepší zábavu, nabídnout něco dobrého k jídlu. Tresty tuto činnost posilují a není třeba proti masturbaci bojovat.

V horším případě se tresty za masturbaci u dětí předškolního a školního věku negativně promítnou do jejich sexuality. V dospělosti mohou mít problémy s projevováním svých pocitů, mohou se z nich stát násilníci, trpět sexuální poruchou. S dítětem si zkuste promluvit o tom, že masturbace je soukromou věcí, kterou by mělo dělat tak, aby jej nikdo neviděl. Pokud si nevíte rady, dítěti nevyhrožujte, netrestejte jej a vyhledejte pomoc lékaře.

Jaké jsou vaše zkušenosti s masturbací u dětí. Podělte se o ně v diskuzním fóru.

Zdroje:

Příhodová, I., Koumarová, L., Masturbační projevy v časném dětství a jejich diferenciální diagnostika, Pediatr. pro Praxi 2009; 10(2): 112–113

Spilková, J., Sexuologické problémy u dětí, Pediatr. praxi 2013; 14(2): 78–80

Adamovičová, M., Nejčastější neurologická onemocnění v dětském věku

Burdová, I., Jak mluvit s dětmi o sexu, manželství a rodičovství. Brno: Kartuzianské vydavatelství, 2011

Augustyn, J., Sexualita v našem životě, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005

Johanson, T., Děti a sexualita.

Trojan, O., Jak mluvit s dětmi o sexu – rádce pro rodiče a učitele. Praha: Fragment, 2009

Langfeldt T., Dětská sexualita (Barns sexusalitet).

Teichmannová, A., Sexuální výchova v mateřské škole, 2015

Theiner, P., Dětská sexualita, 2011

Čti celý článek
redakce
30. črc 2018 Čtené 3080x

"V manželství jsem měla nevlastní děti 2 a vztah se mi k nim různě za ta léta měnil, ale rozhodně nemůžu říct, že bych je měla třeba stejně ráda jako později svoje vlastní dítě." Už dávno není výjimkou, že má dnes dítě mimo své vlastní mámy a táty ještě minimálně jednoho rodiče navíc. Být nevlastním rodičem není vůbec jednoduché. Všechno je to hlavně o komunikaci a s tou má problém mnoho rodin i v klasické rodině, natož v takové, kam si jeden z rodičů dovede nového partnera a ještě třeba s dalšími dětmi. Těžké to bývá pro všechny zúčastněné. Jestliže máte pocit, že to nezvládáte, možná děláte některou z chyb, kterým je dobré se vyhnout.

Nikdo nechce být navždycky sám, a tak lidé i po zkrachovalém vztahu vstupují do nových. Kolik jich je a kolik dětí tak vyrůstá mezi dvěma domácnostmi, se nedá přesně spočítat, protože statistiky se nevedou. Každopádně je jisté, že dnes vzniká čím dál více rodin na druhý nebo další pokus a dítě musí přijmout i jiné než biologické rodiče a často také získává nové sourozence.

Když potkáte někoho nového, až jste po rozchodu už v lásku příliš nedoufala, vidíte všechno za skly růžových brýlí. V momentě, kdy seznámíte své dítě s novým partnerem a často i jeho dětmi, ale může nastat problém.

Jak si vytvořit vztah k nevlastním dětem, aby to doma fungovalo?

Nejdůležitější je jít na vše pomalu, trpělivě, bez naléhání. V každé takové rodině to navíc funguje jinak, takže musíte najít svou vlastní cestu a neřešit, jak to mají jiní. Jinak to vypadá tam, kde s vámi nevlastní děti žijí stále a jinak v případě, že jezdí jen na víkend. Velmi důležité je i to, zda už mají bývalí partneři či manželé spolu dořešené veškeré nesrovnalosti a konflikty a dokáží spolu na nějaké rozumné bázi fungovat.

Člověk má často pocit, že vše musí fungovat hned teď a okamžitě. Že se musí nastavit jasná pravidla a vše zaběhnout. Je ale důležité pochopit, že vše chce čas, že si na celou situaci musí zvyknout dospělí i děti. Věci by měly plynout přirozeně a ne zkrátka doma oznámit, že od zítra to bude tak a tak a děti musí poslouchat.

Univerzální rady neexistují, ale obecně se dá doporučit:

Nesnažte se zavděčit za každou cenu

Nekupujte si nevlastní děti. I když chcete, aby vás měly rády, láska se koupit nedá. Nekupujte zbytečné dárky a ani nepovolujte to, co vlastní rodič zakáže. Nakonec by se vám to mohlo spíše vymstít.

Nevlastní dítě nemusíte hned milovat

Není vaše povinnost milovat nevlastní dítě a není dobré, abyste k nevlastním dětem přistupovali tak, že je musíte mít rádi úplně stejně jako vlastní. Z toho pak vzniká akorát rozčarování, protože to není ve vašich silách. Naopak, pokud jdete do nového vztahu s tím, že musíte milovat všechny děti stejně a pak to nejde, budete z toho jen nešťastní.

Podle většiny lidí se s touto situací lépe vyrovnávají muži než ženy a stejný názor má i uživatelka Modrého koníka: "Co jsem tak vysledovala, tak muži jsou pravě lépe naprogramováni k tomu vychovávat a milovat nevlastní dítě než ženy a nedělat rozdíly mezi vlastními a nevlastními.

Já měla v manželství nevlastní děti 2 a vztah se mi k nim různě za ta léta měnil, ale rozhodně nemůžu říct, že bych je měla třeba stejně ráda jako později svoje vlastní dítě. A protože mám za sebou tuhle osobní zkušenost, tak ani od svého případného partnera nic takového do budoucna nečekám, ačkoliv v koutku duše v to samozřejmě doufám."

Běh na dlouhou trať

Vztahy s nevlastními dětmi jsou velmi složité, ale rozhodně mohou fungovat. Travte spolu čas, jezděte na výlety a všichni si postupně zvykněte na novou situaci. Vůči nevlastním dětem vystupujte s úctou, respektem, vstřícností a tolerancí. A pamatujte stále na to, že jsou to děti. Obvykle čím menší děti, tím lépe si zvykají. U starších je to mnohem zdlouhavější a složitější. Podle odborníků to trvá i více než dva roky, než se v nové rodině ustálí vztahy.

Nenahrazujte biologického rodiče

Je hezké, že chcete s nevlastním dítětem vycházet, ale pamatujte na to, že to vaše dítě není a nejdůležitější jsou jeho vztahy s vlastními rodiči. Ne vždy, zejména u malých dětí, je i vhodné, aby vás oslovovaly „mami“ nebo „tati“. Měly by přesně vědět kdo, je kdo.

Nekritizujte vlastního rodiče

Někdy to bývá velmi těžké a zvláště tam, kde jsou vztahy s druhým biologickým rodičem na bodu mrazu. Nikdy ale nekritizujte vlastního rodiče dětí ať už je jakýkoliv. To, že jsou vaše představy úplně jiné, než jaké má druhý biologický rodič, neznamená, že jsou ty jediné správné. Jestliže máte s partnerem rozdílené názory na výchovu nebo s čímkoliv (co se týká druhého a nepřítomného rodiče), proberte to v soukromí. Dítě by nikdy nemělo být svědkem hádky mezi partnery kvůli nim

Dítě partnera není konkurence

Nesnažte se vidět v dítěti partnera konkurenci. Patří k němu nedílně a je jeho součástí. Není to váš protivník. Jakýkoliv boj je nepřínosný. Dítě bude vždy k partnerovi patřit. Žárlivost se na straně dítěte může objevovat, pro něj je celá situace mnohem náročnější než pro vás. A doporučují to tak i některé maminky na diskuzním fóru: "Jestli manžela miluješ a srovnáš si v hlavě, jestli s ním opravdu chceš zůstat, pokus se z dětí udělat kamarády a nežárlit na ně. Jsou to děti a pozornost táty určitě vyžadují, kor když mají takovou zkušenost s vlastní matkou, ale pořád je manželův vztah k nim jiný, než k Tobě.  Přeju hodně štěstí a spokojenou rodinu."

Plánujte, domlouvejte se a nezapomeňte na svůj partnerský vztah

Děti jsou důležitou součástí vašeho života. Plánujete si s nimi čas, řešíte různé problémy a fungování domácnosti, chcete s dětmi vycházet a často pak zapomínáte na partnerský život. To je ale špatně. I tady mohou pomoci pravidla. Domluvte si s partnerem nějaký čas, který budete mít jen pro sebe a kdy nebudete řešit nic kolem dětí. 

Dodržujte domluvená pravidla

Pravidla jsou vždy nutná a v rodinách s nevlastními děti takřka nezbytná. Jsou nadosobní. Domluvte si několik pravidel, na kterých se všichni shodnete. Nejlepší je, když se do rozhodování zapojí všichni zúčastnění, i když to není vždy jednoduché a možné. Pravidla často pomáhají předcházet konfliktům a slouží jako pevné a opěrné body. Vše je dané a jasné, takže šetří energii i nervy rodičů a dětí. Aby mohla pravidla opravdu fungovat, je potřeba naprostá důslednost dospělých.

Co když dítě nového rodiče nepříjímá?

Tato situace nastává velmi často a zejména tehdy, když jde o starší dítě. Pro třetího rodiče je to velmi náročné. Pokud jde o dlouhodobou situaci, která se nikterak nelepší, může to vést až k ukončení vztahu. Až na malé výjimky chce většina dětí žít ve své rodině s mámou a tátou. Odmítají nového partnera po boku rodičů z toho důvodu, že chtějí ukázat, že takovou situaci nechtějí. A myslí si, že by pak rodiče mohli být zase spolu. Toto mějte na paměti ve chvíli, kdy se vám vztah s nevlastním dítětem navázat nedaří.

To, že vás dítě odmítá, neznamená, že má něco proti vám osobně. Takto by se chovalo s největší pravděpodobností i ke komukoliv jinému. V této situaci může pomoct jasný postoj biologického rodiče, který musí dítě pevně informovat o tom, že nový partner nebo partnerka jsou ti, koho si pro život vybral a patří teď do jeho života. V ideálním případě s dítětem promluví i druhý biologický rodič a řekne mu, že tato situace je v pořádku.

Spokojený nevlastní rodič

Na prvním místě je důležité vědět, co potřebujete a pak učinit kroky, abyste tyto potřeby mohli maximálně uspokojit (s ohledem na ostatní). Celá situace není jednoduchá, ale dá se to zvládnout a vy i v takto spojené rodiče s nevlastními dětmi můžete žít šťastně a spokojeně. Je to opravdu těžké, a proto se na to připravte dopředu, a také své vlastní dítě. Jakmile to zvládnou rodiče, mohou být spokojené i děti.

Zdroj informací:

www.sancedetem.cz, www.mujvztah.cz, www.novinky.cz

Čti celý článek
redakce
29. črc 2018 Čtené 2685x

„OGTT je pro to pro mě noční můrou - je mi jasné, že nalačno nevydržím, než tam dojedu, tak budu zvracet (i když třeba není co), a po vypití glukózy nechci ani vědět co se bude dít. Takže přemýšlím o možnosti test OGGT odmítnout.“

Každou nastávající maminku čeká během těhotenství několik pravidelných vyšetření a testů. Jedním z nich je i test na těhotenskou cukrovku. Nekolují o něm žádné dobré zvěsti a mnoho z nás je před ním varováno. Pojďme si ho trochu přiblížit a zjistit, zda se ho opravdu musíme děsit.

OGGT neboli orální glukózový orientační test

Test OGGT neboli orální glukózový orientační test je preventivní vyšetření těhotných žen probíhající mezi 24. – 28. týdnem těhotenství. Jeho účelem je zjistit riziko zvýšené hladiny cukru v krvi. Zjišťuje se v zásadě z krve žilní. Provádí se u všech těhotných, kterým nebyla cukrovka zjištěna na začátku těhotenství. 

Není pravidlem, že cukrovka hrozí jen u žen s rizikovými faktory. Podobnou zkušenost má i jedna z maminek na koníku: „Já taky nepatřila do rizikové skupiny a neměla vůbec žádné příznaky a těhu cukrovku mi prokázali, takže jsem byla nakonec ráda, že se na to přišlo a že jsem na test šla a mohla se ta cukrovka hlídat, nakonec přišly komplikace a syn musel ven sekcí ve 38tt i přes dobrou kompenzaci cukrovky.“

U rizikových žen by se měl provádět už v prvním trimestru a při negativním výsledku pak zopakovat ve druhém či třetím trimestru. Do rizikových faktorů vzniku patří především: vyšší věk matky, obezita, diabetes v rodině i špatný životní styl.

Neléčená těhotenská cukrovka může mít negativní vliv nejen na matku, ale i na dítě. Může se projevit komplikacemi v těhotenství, mezi které patří i preeklampsie, a při porodu. U dítěte pak vede k vysoké porodní hmotnosti, potížím s dechem či srdečním rytmem po porodu, k horšímu průběhu novorozenecké žloutenky, hypoglykémii po porodu a ve vážných případech bohužel i ke smrti dítěte před koncem těhotenství. V pozdějším věku může přispět ke vzniku diabetu II. typu, obezitě či ADHD.

Bohužel stále ještě tento test neprobíhá všude stejně, což je velká chyba, která může vést k chybným výsledkům. Odeslat by vás na tento test měl váš ošetřující gynekolog do laboratoře.

Co je dobré před testem vědět a jak se na něj připravit

Před testem se určitě nemusíte omezovat v jídle, jediné, co je nutné dodržet, je nejíst alespoň osm hodin před testem, ten probíhá nalačno. Můžete však bez obav pít čistou vodu.

Vyhněte se však větší fyzické námaze před samotným testem. Na test nechoďte, pokud jste nemocná. Pokud ráno berete léky, počkejte s tím po testu.

Samotný test trvá více než 2 hodiny, proto si s sebou vezměte třeba něco ke čtení a svačinu, kterou si po něm určitě  s chutí snězte.

Sručně a jasně k samotnému průběhu testu

Po příchodu do laboratoře se odebere nalačno krev, ta je hned vyhodnocena. Pokud jsou hodnoty v pořádku, test pokračuje dále.  

Pak musíte vypít roztok 75 gramy glukózy (pro představu lze přirovnat k většímu obědu se zákuskem), který do sebe musíte dostat během pár minut. A právě roztok je kámen úrazu, někomu nedělá dobře. Svoji zkušenost popisuje jedna z maminek:
„Já jsem na test šla, ale bohužel jsem všechen ten hnus vyzvracela asi do dvaceti minut. Podruhé bych na to už nešla. Je to jen zátěž pro matku i pro dítě.“

Jiná z maminek má zase  opačnou zkušenost: „Já teda tady četla hrozné věci o tom, jaký ten test je. Ale opak byl pro mě pravdou, test byl pro mě úplně v pohodě, krom těch odběrů teda, už od malička je fakt nesnáším. Jinak to ale bylo naprosto v pohodě. Měla jsem pomerančovou příchuť a bylo to jako ta levná, přeslazená limonáda.“

„Moje osobní zkušenost je taková, že je to opravdu jako přeslazený sirup, ale dá se to zvládnout, žádný horor.“

Jedna maminka dokonce přidává tip na pohodové vypití: „Holky já vám poradím vzít s s sebou brčko, tím ten blivajz vypijete celkem v pohodě, jde to rovnou do krku a necítíte tu sladkost v puse. Já ho měla a všechny maminy tam mi ho záviděly.“

Vraťme se ale k testu. Po vypití roztoku je nutné fyzicky se nenamáhat, nejlépe tedy zůstat sedět, žádné procházky, ani po areálu nemocnice a podobně. Fyzická námaha zkresluje výsledky.

Po 60 minutách od vypití pak následuje další odběr krve, následuje dalších 60 minut naprostého klidu a po další hodině, tedy 120 minut od vypití roztoku, vás čeká poslední odběr krve.

Pokud by se vám některé stalo, že po prvních odběrech bude hodnota nalačno zvýšená, test je pozastaven a pozvou si vás druhý den znovu. Pokud i druhý den bude hodnota vyšší, odešlou vás rovnou na diabetologii, pokud je hladina druhý den v normě, test se dokončí.

Dříve se ještě během testu kontroloval výskyt cukru v moči, to už ale není nutné provádět. Vypovídající jsou pouze výsledky z krve žilní.

Během testu určitě nejezte, nepijte. Výsledky dostane váš ošetřující gynekolog. No a máte to za sebou, teď je správný čas, dát si svačinku. Shrneme-li tedy OGGT test, během dvou hodin vás čekají tři odběry krve a jedno vypití velmi sladkého roztoku.

Test popisuje i jedna z maminek: „Testovat jsem se nechala už ve 24. týdnu pro podezření (vysoký váhový přírůstek, větší miminko, cukrovka v rodině). 10 hodin předem na lačno, v sedm večer jsem ale ještě zbouchala celý pudink. Ráno kontrolní testování do prstu, vypití glukózy v černém čaji (hotovo asi za minutu, normálně nesladím, tak to byl takový nezvyk), a pak dvoje testování vždy přesně po hodině. Odešla jsem normálně po svých, nezvracela jsem ani se mi nechtělo a ani jsem nepotřebovala nutně během testu pít. Sečteno podtrženo, klidně znovu, o nic nešlo. „

Pár slov k vyhodnocení

Hodnoty, které svědčí pro těhotenskou cukrovku, jsou pak následující:

  • glykémie nalačno opakovaně 5,1 mmol/l a výše nebo
  • glykémie při odběru po 60 minutách testu 10,0 mmol/l a výše nebo
  • glykémie po 120 minutách testu 8,5 mmol/l a výše

Potvrdí-li se těhotenská cukrovka, nezoufejte. Budete odeslána na diabetologii, kde nasadí dietu, léky a v nejhorším případě píchání inzulínu. Buďte ale v klidu, pokud je cukrovka pod kontrolou, není se čeho obávat.

Závěrem podotýkám, že tento test můžete odmítnout, koneckonců odmítnout můžete kterékoli vyšetření, dobře to ale zvažte.

Další informace si můžete přečíst ve článcích na koníkovi  Jak se správně provádí OGGT u těhotných žen  nebo Těhotenská cukrovka

Zkušenosti maminek se pak dočtete ve fórech: Odmítla jste některá test na cukrovku OGTT? či OGTT - zkušenosti s laboratořemi

Zdroj informaci: tehotenskacukrovka.cz, cs.wikipedia.org

Čti celý článek
redakce
29. črc 2018 Čtené 271x

"Dnes promazávám staré záložky webovek, co tu mám v prohlížeči a narazila jsem na záložku Jonášovy metody početí (záložkovala jsem to snad před 2-3 lety). Tahle metoda porovnává postavení slunce a měsíce v době narození ženy a dle astrologie určuje datum vhodné k početí dítěte. Před těmi lety, kdy jsem to záložkovala, ještě nezkoumal napěťové aspekty jako teď - jen vyběhlo vždy datum. A tak si říkám - než to smažu, ze srandy na to kouknu a čučím jako blázen. Počali jsme v termínu dle Jonáše 9.6.2014 a dle něj to měl být chlapeček - kterého opravdu čekáme! Navíc jsem koukala 5 let zpětně, co jsme se s manželem snažili o mimi, a toto byl první termín, kdy nebyly pro mě žádné napěťové aspekty. Náhoda nebo ne?"

Mnohá z nás pocítila, jaký je to pocit, když si moc přejeme miminko, ale stále se nedaří. Zkoušíme vše možné i nemožné, podstupujeme vyšetření, používáme ověřené metody, jako měření bazální teploty a hlídání ovulace, ale uchylujeme se i k babským radám. Jednou z metod, jak počít, je i Jonášova metoda, kterou jistě mnoho lidí zařadí do kategorie babských rad. Jak to tedy vlastně je?

Postavení Slunce a Měsíce

Jonášovu metodu vytvořil MUDr. Eugen Jonáš, který se zabýval astrologií. Při výpočtech plodných dnů vychází ze spojení ženy s Měsícem. Plodné dny ženy jsou pak dny, kdy je postavení Slunce a Měsíce stejné, jako v den jejího narození. V těchto dnech by měla být žena schopna počít, nezávisle na menstruačním cyklu.

Toto se opakuje každých cca 30 dní, většinou se ale nekryje s menstruačním cyklem žen. Jak by tedy žena mohla mimo plodné dny dle menstruačního cyklu díky této metodě otěhotnět? Jedna z maminek ve fóru našla možné vysvětlení: „Ta Jonášova teorie pracuje s konceptem spontánní ovulace, lapidárně řečeno, že jsme schopné ovulovat i v důsledku styku (stejně jako kupř. lamy nebo králíci), nejenom cyklicky. Je k tomu zajímavá kanadská studie z r. 2003, která potvrdila, že u všech sledovaných žen došlo v průběhu měsíce k více cyklům zrání folikulu a u 10 % i k vícenásobné ovulaci."

Nutno ale dodat, že pokud se shoduje menstruační cyklus a ovulace s plodným dnem dle Jonášovy metody, je šance otěhotnět nejvyšší.

Jak hovoří zkušenost

V rámci ověřování funkčnosti metody ji sám MUDr. Jonáš vyzkoušel i na sobě. Oženil se až v 50 letech a měl 10 dětí, všechny si předem vypočítal. Své objevy má dokonce zaregistrované na Patentovém úřadě.

Pozitivní zkušenost uvádí i maminka Jana: „K Jonášově metodě jsem se rozhodla po potratu. Výpočet termínu mi dělal astrolog a vyšlo to na den přesně, jen namísto kluka máme holku, ale to nám vůbec nevadí. Dítě je zdravé, těhotenství bez komplikací, jak pan astrolog předpověděl. Jen porod nakonec skončil císařem, ale bez problémů.


Jonášova metoda se mi ale strefila přesně do ovulace, takže třeba by to vyšlo stejně, nevím. Nicméně investice do předpovědi nelituji. Díky ní jsem prožila klidné těhotenství, protože jsem se prostě naprogramovala, že všechno bude v pořádku. Astrolog mě po potratu úžasně uklidnil. Doporučuji tomu, kdo věří, že nic se neděje náhodou a že existují věci mezi nebem a zemí.“

Další kladnou zkušenost má i maminka z fóra: “ Jen takový poznatek. Kamarádky přítel pracoval v zahraničí, byl tam třeba měsíc i déle a pak přijel třeba na týden. A spali spolu v době, kdy dle Jonášovy metody měla plodné dny a otěhotněla v ms. Opravdu je dítě kamaráda, Jonáš to i uvedl v pár ze svých článků a i od pana astrologa Kulovaného jsem slyšela, že to jde…  Je to zvláštní, vím, ale ta kamarádka je důkaz.“

Ovšem maminky mají i opačné zkušenosti, kdy metoda nefungovala: „Tak bohužel, 2 termíny mi měly už letos vyjít a pořád nic. Takže u mě to nefunguje.“

My zkusili dvakrát, poprvé úplně mimo plodné dny a nic, podruhé se výpočet kryl s plodnými dny a bum jinak jsme se snažili rok a vyzkoušeli všechno možné, bez výsledku.“

Zjistit můžete víc, než jen plodné dny

Ovšem Jonášova metoda nabízí víc, než jen výpočet plodných dnů.  Dokáže vypočítat rizika zdravotních komplikací v těhotenství a porodu, také však, zda počnete v daný termín chlapce nebo dívku.

Metodu je možné použít tedy nejen, když se vám dlouho nedaří otěhotnět, ale i v případě, že chcete maximálně snížit potíže při těhotenství nebo chcete-li určité pohlaví miminka. Hodí se však také v případě, že otěhotnět nechcete.

A co vše potřebujete pro výpočet znát? Žena musí vědět přesné datum a místo svého narození, ale i přesný čas. Nic víc, nic míň.

Zda se lze na metodu spolehnout nebo ne, to si musí každý vyzkoušet sám. Každopádně mějte na paměti, že pokud existuje nějaký fyziologický problém u ženy nebo muže, může být jakákoliv metoda neefektivní. 

Další informace a podrobný návod k výpočtu najdete na naší koníkovské wiki. 

Zdroj: http://astrologie.najdise.cz/plodne-dny/jonasova-metoda-poceti

Čti celý článek
redakce
27. črc 2018 Čtené 14108x

"Pod vlivem supermatek a tchýně jsem nabyla dojmu, že jsem neschopná a malý skoro retardovaný, když ve 2,5 letech bojkotoval jakékoliv mé snahy o to, aby vylučoval do nočníku. Nepomohly sliby, vysvětlování - nic. Potom v létě - v těch 2,5 letech jsem ho nechala běhat po zahradě s holým zadkem a zalíbilo se mu, že když se vyčůrá, udělá to mokrou loužičku..."

Jedete na návštěvu ke tchýni a je vám jasné, že se vás bude zase (už asi po stopadesáté) hned ve dveřích ptát: "Tak už ten náš Honzíček umí chodit na nočník?" A při představě, jak se jí znovu snažíte vysvětlit, že jste vlastně ještě ani s odplenkováním nezačali, je vám mírně nevolno? Nejste v tom samy! Podobné zkušenosti mají i ostatní maminky. 

Pokud v tom máte jasno a je pro vás na "odplenkování" ještě brzy, berte tento článek jen jako info, které si odložíte na později. Možná ale, že máte miminko v odpovídajícím věku a už si říkáte, že možná nastal ten správný čas. Pak věříme, že vám tento článek poskytne pár tipů, jak na to.

Studie říkají, že dítě zvládne ovládat své svěrače a uvědomovat si proces vylučování mezi 18.-24. měsícem života, právě tehdy je prý tedy vhodné začít uvažovat o odplenkování. Není to však pravidlo a nejnovější poznatky ukazují, že není dobré tento proces uspěchat.

Jak tedy poznat, že je vaše dítě připravené?

  • Projevuje zájem o nočník, toaletu nebo spodní prádlo.
  • Rozumí základním pokynům a je schopné tyto úkony vykonat.
  • Umí si říct, když chce čůrat nebo kakat. Případně jsou viditelné signály, že se schyluje k “akci”.
  • Stane se, že během dne je plenka mezi přebalováním (alespoň 2 hodiny) suchá
  • Když má plnou plenku, stěžuje si a dožaduje se převléknutí.
  • Umí si samo sednout a zůstat sedět na nočníku.

"Moje dcera má momentálně 19 měsíců a na výše uvedené otázky jsem si odpověděla kladně, začala jsem tedy hledat tipy a triky, jak na to." 

Metoda pískání

Na základě studie, která byla publikována v časopise Journal of Pediatric Urology, pomocí této metody můžete začít trénink na nočník téměř od narození. Ve chvíli, kdy zpozorujete, že se váš potomek chystá vykonat potřebu, zapískáte. Děti si po čase, podobně jako Pavlovovi psi, spojí čůrání s pískáním, takže ve chvíli, kdy jsou samy schopné sedět na nočníku, se na zapískání dokáží vyčůrat.

Dle studie se dá takto miminko odplenkovat už v 9 měsících. Tato metoda je tedy vhodná pro ty, co chtějí plenky zrušit co nejdřív a zastávají názor, že miminko se má na nočník posazovat, hned jak umí sedět.

Indiánská metoda

Kniha Nejšťastnější batole v okolí podle Harvey Karpa, zmiňuje, že Indiáni nechají dítě vykonávat svou potřebu kdekoliv a kdykoliv (chodí bez plenek) a to do věku 2 let. Po dovršení tohoto věku, si ho vezmou stranou a vysvětlí mu princip záchodu. V moderním pojetí máte mezi 20. a 24. měsícem dítěti pleny sebrat a již nikdy přes den nedat. Na noc je děti stále mají.

Dítěti se má vysvětlit, že se od toho dne bude chodit čůrat a kakat na nočník. V tomto věku by už mělo být zcela zralé, aby celou situaci pochopilo, moč zadrželo a došlo na ono místo. Je zde velmi důležité pravidlo nekárat za nezdar a pleny již nikdy nenasadit.  Dítě by jinak mohlo být zmatené, proč je jednou má a jednou ne. Případně vychytrale zadržovat moč do doby než mu plenku zase nasadíme.

Dle zkušenosti maminek je vhodné nechat dítko pobíhat doma nahaté a při náznaku, že se mu chce čůrat přiskočit s nočníkem (případně pobídnout na záchod) a připomenout vaši dohodu. Musíte počítat s tím, že prvních pár dní budete mít doma načůráno, ale zdá se, že tato metoda je poměrně rychlá a efektivní. 

Pokud se vám zdá, že tento způsob je moc rychlý a nejste zrovna velcí zastánci onoho pomyslného "hození do vody" a raději byste na tento milník svoji ratolest připravili, přečtěte si o dalším způsobu.

"Pod vlivem supermatek a tchýně jsem nabyla dojmu, že jsem neschopná a malý skoro retardovaný, když ve 2,5 letech bojkotoval jakékoliv mé snahy o to, aby vylučoval do nočníku. Nepomohly sliby, vysvětlování - nic. Potom v létě - v těch 2,5 letech jsem ho nechala běhat po zahradě s holým zadkem a zalíbilo se mu, že když se vyčůrá, udělá to mokrou loužičku. Pak začal čůrat na kytky, trávu, na psa. S kakáním to bylo ještě na dýl - ale do školky už chodil bez plen, ale na noc ji měl až do těch 3 let."

Fázová "tradiční" metoda

Metodu, která je detailně popsaná na wiki Modrého koníka můžeme pracovně nazvat jako “fázovou” a je vhodná pro starší děti. Je hodně podobná tomu, co nám často radí naše maminky a babičky a vyžaduje důslednost.

Popisuje, že na rozdíl od indiánské metody, kde ze dne na den sundáme plenku, je nutné vaše dítko na tento krok připravovat a to hned v několika krocích. Nejprve byste ho měli začít brát s sebou na záchod a motivovat ho, aby po dobu, než vykonáte potřebu, sedělo na nočníku. V přípravné fázi taky radí, aby si rodiče a okolí stanovili jednotný nočníkový jazyk (jednoduše řečeno, určit si, jaké jméno budete pro vykonání potřeby používat).

Pokud zvládnete přípravnou fázi, můžete se vrhnout na první trénink, kdy budete 1-2 krát denně v pravidelném čase dítě na nočník posazovat a motivovat ho, aby se vyčůralo či vykakalo.

Po úspěšném zvládnutí  prvního tréninku se přejde na samotný 7 denní program odplenkování. Zde se na rozdíl od jiných metod radí, aby dítě mělo buď látkovou plenku nebo kalhotky a lépe si tak uvědomilo rozdíl mezi “suchem” a “mokrem”.

Vyžaduje také, aby se dítěti velmi často připomínalo, ať si sedne na nočník. Během těchto 7 dnů musíte poměrně důsledně trénovat, ale na konci by vám odměnou mělo být batole bez plenky.

Pro podrobné informace, jak postupovat den po dni navštivte naší koníkovskou wiki.

"Dceru jsem posazovala na nočník asi od 1 roku (nějak neuznávám posazování na nočník sotva dítě sedí). Bylo to ze začátku celkem bez efektu, ale nijak jsem to neřešila. 

V 18 měsících jsem začala pátrat, jak na to, aby cesta odplenkování nebyla dlouhá. V té době dcera do nočníku čůrala vždy po spaní. Asi ve 21 měsících jsem jedno ráno místo plenky nasadila kalhotky, vše jsem dceři vysvětlila. První den bylo nehod dost. Druhý den už myslím jen 2, ale to jsem dceru musela fakt každou chvíli posazovat, připomínat. Od 3.dne byla bez nehod, ale sama si neřekla - prostě to pořád bylo na mě, že jsem ji posadila na nočník a počůrala se jen když jsem ji to dlouho nepřipomněla. Ze dne na den si pak začala říkat a dokonce i plakala, že nechce plínku na spinkání. 

Věřte svému děťátku, podporujte jej, nikdy na něho za nehodu nekřičte (vždyť počůrané tepláčky či koberec není žádná tragédie, kvůli které se boří svět, VŮBEC o nic nejde). Hodně důležité je, když už prckovi plenku vyměníte za spodní prádlo, už se k ní zpaáky nevracejte, dělá to prckům v hlavě zmatek a odplenkování to jen prodlouží. Do autosedačky a kočárku existují podložky proti případnému znečištění. :wink:Vůbec jsem nečekala, že to bude tak jednoduché - ještě 14 dní předtím jsem si říkala, že dcera bude s plenkou ještě hodně dlouho."

Způsobů, jak odplenkovat je určitě ještě mnohem víc a i když mají všechny spoustu společných znaků, jsou individuální, stejně jako vaše děťátka. To, co může stoprocentně fungovat u dětí vašich kamarádek, nemusí nutně fungovat u vás. Nenechte se proto odradit, pokud nebude váš miláček spolupracovat, možná postačí si vámi vybranou metodu jen trochu upravit, aby vyhovovala vašim potřebám.

Nejčastější rady maminek z diskuzí a skupin na Modrém koníkovi:

  • Pokud možno nechat trénink na letní měsíce
  • Pokud manžel není doma, tím lépe (chlapi prostě nemají takové nervy jako my ženy)
  • Nedělat nic na sílu, aby se to dítěti neznechutilo nebo si nevytvořilo blok. Pokud se nedaří, počkat a zkusit za pár týdnů znovu
  • Hodně a často chválit
  • Posazovat na nočník hned, jak zvládne samo sedět
  • Ignorovat okolí, které vyvíjí nátlak a dělat si to po svém

Pro více informací se můžete zapojit do jednoho z diskuzních fór:

Odplenkování

Odplenkování - dělám to dobře?

Odplenkování 28 měsíční dcery

Jak na odplenkování skoro tříletého chlapečka?

Přejeme vám klidnou mysl, trpělivost a spokojené odplenkování. Nezapomeňte se podělit o vaše zkušenosti.

Zdroj:

https://sg.theasianparent.com/potty-train-your-child-by-whistling/

https://www.vanickovani.cz/jak-se-zbavit-plenek/

Čti celý článek
redakce
26. črc 2018 Čtené 1104x

"Já to měla od 15. týdne, kruté vystřelující bolesti zad, od toho křeč do nohy, připadala jsem si, jako by mi někdo tu nohu kuchal nebo chtěl urvat. Také jsem kolikrát brečela, nadávala, křičela. Snažila jsem se aspoň trochu protahovat, což sice moc nepomáhalo, ale aspoň něco. Mám pár tipů, které mi dříve trochu pomáhaly..."

Zátěž na záda během těhotenství, a to zejména v posledních měsících, je obrovská. Některé těhulky se s bolestmi páteře setkávají dlouhodobě, jiné spíše výjimečně. Každopádně jde o jeden z nejčastějších jevů postupující gravidity. Co je způsobuje a jak proti nim bojovat?

Se zvětšujícím se břichem se mění těžiště vašeho těla, číslo na váze pomalu narůstá, zvětšuje se děloha, děťátko začíná tlačit na nervová zakončení a také vaše páteř se pomalu připravuje na porod. Všechny tyto faktory se mohou podepsat pod bolestivé stavy, které pominou s největší pravděpodobností až po porodu.

Některé těhulky přiberou více, jiné méně. I proto je zátěž na tělo u každé jiná. Některé ženy bolí pouze jedna část zad, jiným "vystřeluje" tupá bolest spíše do kříže nebo se rozprostírá po celé ploše zadní části těla. Některé budoucí maminky si zase stěžují spíše na bolest v lopatkové oblasti nebo v okolí hýždí. Ať už je to tak či onak, jak si aspoň na chvíli ulevit?

"Já to měla od 15. týdne, kruté vystřelující bolesti zad, od toho křeč do nohy, připadala jsem si, jako by mi někdo tu nohu kuchal nebo chtěl urvat. Také jsem kolikrát brečela, nadávala, křičela. Snažila jsem se aspoň trochu protahovat, což sice moc nepomáhalo, ale aspoň něco. Mám pár tipů, které mi dříve trochu pomáhaly, teď už pro velké bříško moc ne. Podložit si bedra polštářkem a dát nohy nahoru - třeba na gymnastický míč. V lehu na boku si dát mezi nohy aspoň peřinu nebo overball. Nic víc jsem bohužel nevykoumala. Poraďte se s gynekologem, já to podcenila," popisuje svoji zkušenost jedna z maminek.

Pravidelný pohyb a správné cvičení

Mnohé budoucí maminky si stěžují na bolesti, zvláště když sedí nebo leží déle v nezměněné poloze. Pokud ještě pracujete a máte sedavé zaměstnání, snažte se často měnit polohu, střídejte klasickou kancelářskou židli s fit míčem, seďte s podloženým polštářkem v dolní části páteře, pravidelně choďte po kanceláři nebo si dopřejte krátkou procházku na čerstvém vzduchu. Nejen doma, ale i v práci si můžete dopřát lehký strečink (předpažení, zapažení, kmitání rukama ..).

Pokud se bolesti objevují v noci během spánku, spěte na boku a mezi kolena si vložte polštář. To zajistí, že vaše hlava a páteř se budou nacházet v jedné rovině. Pomáhají i pravidelné procházky, oblíbená je těhotenská jóga či speciální těhotenské cvičení. Můžete je absolvovat ve skupině pod dohledem fyzioterapeutky nebo si jednoduše najít vhodné cvičení na internetu a praktikovat je doma. Základem je cvičit pravidelně a tedy preventivně, nejen když už se bolest dostaví.

Obecně prospěšný je například oblíbený "kočičí hřbet", tedy cvik na obou dlaních a kolenou, během kterého ohýbáte páteř dolů (vytvoří se "kulatá" záda) a následně ji opět vytahujete nahoru s pohledem upřeným vzhůru. Díky tomuto cviku si zlepšíte pohyblivost páteře. Následně můžete střídavě natahovat pravou ruku a levou nohu a opačně.

Mnoho budoucích maminek oblibě i pohyb ve vodě. Návštěva bazénu vám může zajistit mírné uvolnění svalů a zároveň si ve vodě můžete příjemně zacvičit (plavání, pohyby nohami, "cyklistika").

"Mě sem tam vždycky bolela záda, protože mám sedavé zaměstnání, teď jsem na začátku 6. měsíce a začíná se to zintenzivňovat. Lepší je to vleže, ale jak jsem celý den v práci a sedím, tak je těžké najít polohu. Byla jsem na masáži a chci víc chodit, pořídila jsem si hole na nordic walking a taky zkusím plavat."

Cviky proti bolesti zad zvládnete snadno doma

"Během celého prvního těhotenství jsem trpěla velkou bolestí zad. U druhého těhotenství jsem řešila tento problém s fyzioterapeutkou a naučila mě několik naprosto jednoduchých cviků, které bych měla cvičit ideálně 2x denně pár minut. Občas cvičím a hned se problémy zlepší. Věřím, že kdybych cvičila opravdu poctivě, není to nic náročného ani fyzicky ani časově, zkrátka, kdybych nebyla moc líná, nebolí mě záda vůbec. 

1. Na bedra je nejlepší si několikrát denně, zvláště po fyzické práci, rovně stoupnout s nohama mírně rozkročenýma a rukama v bok a se zády rovnými se mírně pomaličku zaklonit a zpět. Toto několikrát za sebou a několikrát denně opakovat. Také je důležité udržovat bedra v teple. 

2. Uvolněné mezilopatkového svalstvo v důsledku zvětšování prsou se nejlépe posiluje, když člověk posiluje prsní svaly. Takže jednoduché ženské kliky, čím pomaleji, tím lépe. Stačí 8 pomalých kliků s výdechem směrem k zemi 2x denně. 

3. jsou další cviky, které se však už těžce popisují. Doporučuji si k tomu sehnat nějakou knížku nebo popis na netu."

Relax, masáže a teplo

Kromě pohybu a správných cviků pomáhá na problémy s bolestmi zad během těhotenství i jemná masáž. Poprosit o lehké rozmasírování svalů můžete svého partnera nebo vyhledejte speciálního maséra. Ideálně takového, který se specializuje i na masáže pro těhotné.

Na namáhané svaly zabírá i teplo. Zvolit můžete teplou koupel či sprchu nebo třeba přikládat na bolestivé partie nahřátý termofor. Maminky, kterým už všechny vychytávky přestaly zabírat, doporučují na zmírnění bolesti i použití vhodných mastí, ideálně těch na přírodní bázi.

Na závěr však chceme upozornit - pokud máte jakékoliv pochybnosti, co se týče neutuchajících bolestí v zádech nebo pokud vám bolest "vystřeluje" až k hrudníku, určitě se raději svěřte svému lékaři.

Čti celý článek
redakce
25. črc 2018 Čtené 834x

"Ve 34. týdnu jsem zažila ošklivý pád ze schodů, kdy jsem se skutálela, jako bych válela sudy, přes celé jedno panelákové schodiště. Příčinou byla hlavně má nepozornost a roztěkanost a pak také velké těhotenské bříško, přes které už není pořádně vidět na cestu a které výrazně posouvá těžiště těla. Manžel i já jsme byli v takovém šoku, že jsme hned volali 155, aniž bychom vůbec zjišťovali, co mi je a co se stalo miminku. Doporučuji v takové situaci nepanikařit a nejprve si uvědomit, kam jsem se uhodila, co mě bolí, zda se můžu hýbat a zvednout, zda cítím pohyby, krvácím atd. I pády, které vypadají strašně, ve skutečnosti vůbec strašné nemusí být."

Každá těhotná žena se kdesi v koutku duše obává, co když se jí během těhotenství něco stane. Když spadnete během všedních dnů, velkou hlavu si z toho pravděpodobně neděláte. Trošku si zanadáváte, oprášíte kolena a jde se dál. Co však v případě pádu v těhotenství?

Stěny dělohy miminko chrání

Zřejmě v první řadě pořádně zpanikaříte. Vězte však, že vaše tělo je stavěno tak, aby v první řadě chránilo děťátko, které ve vás roste. Jakékoliv zranění, které vám při pádu během těhotenství hrozí, proto může ublížit spíše vám, než vašemu miminku. Stěny dělohy jsou složeny z extra silných svalů, které děťátko chrání. Plodová voda slouží jako ochranný polštář. Rovněž během prvních týdnů těhotenství je děloha situována za pánevní kostí, což jí poskytuje ještě větší ochranu.

"Spadla jsem v 7. měsíci z kopce, když jsem tlačila sáňky se synem, ujely mi nohy na ledu. Taky jsem měla hrozný strach o miminko, spadla jsem na břicho, ale cítila jsem normálně pohyby, takže jsem se uklidnila."

Pokud proto během těhotenství spadnete, primárně by se vašemu miminku nemělo nic špatného stát. Vnější otřesy vnímá děťátko s odstupem. Spíše se tedy může stát, že se udeříte do břicha a vás to bude bolet víc, ale děťátko je natolik chráněno, že mu nic nehrozí. Pokud však máte obavy, protože pád byl silnější, navštivte okamžitě svého lékaře. Doktora vyhledejte i v případě, že šlo o pád přímo na břicho. Pád v pozdějším stadiu těhotenství by mohl vyvolat předčasný porod.

"Miminku by se nemělo stát nic, i kdyby ses bouchla do břicha. Kolikrát přežijí i těžkou autonehodu. Já jsem taky v 5. měsíci párkrát upadla na ledu a nic se mi nestalo. I když nervy jsem taky měla pěkné. Ale nekrvácela jsem a pohyby jsem cítila,t ak jsem to dál neřešila," popisuje svoje zkušenosti jedna z maminek.

Kdy bych měla raději navštívit lékaře?

Devět měsíců je poměrně dlouhá doba a může se během ní leccos přihodit. S menšími nehodami, nepředvídanými pády či slabšími údery do břicha se setkala už nejedna maminka. Udržování domácnosti, práce, běžné dennodenní činnosti, péče o další dítě ... Všude kolem hrozí nepředvídané situace a často není možné jim vždy zabránit. Většina budoucích maminek se v první řadě, když se jim stane nějaká nepředvídaná situace, pořádně vyděsí. Sama však musíte usoudit, o jak závažný pád či udeření šlo a podle toho zvážit další kroky.

Maminka, která zažila ve 34. týdnu ošklivý pád z panelákových schodů dodává, popisuje, jak probíhalo vyšetření v nemocnici: "Jakýkoli pád v těhotenství není radno podceňovat a návštěva lékaře je nezbytná. Z pádu jsem vyvázla velmi dobře, až na trošinku naraženou ruku mi nic nebylo a nic mě nebolelo, ale přesto jsme ihned zajeli na gynekologickou pohotovost. Tam mi provedli ultrazvuk, zkontrolovali srdíčko miminka, placentu, dělohou, prohmatali porodní cesty, prohlédli břicho, atd. A přestože bylo vše v pořádku, nechali si mě tam a celý další den potom miminko sledovali, zda je vše v pořádku, nepoškodila se placenta a nechystá se předčasný porod. Teprve pak jsem byla propuštěna s tím, že kdybych začala krvácet, praskla mi plodová voda, přestávala cítit pohyby nebo se mi cokoli nezdálo, mám okamžitě přijít zase."

Pokud po pádu či udeření do břicha pozorujete byť jen jeden z následujících signálů, ihned navštivte doktora:

  • Pád vám způsobil bolest nebo krvácení
  • Šlo o přímý pád na břicho
  • Cítíte silnou bolest v břiše, děloze nebo pánvi
  • Pociťujete kontrakce
  • Krvácíte z pochvy
  • Pozorujete snížení pohybů miminka

Lékař vám udělá ultrazvuk, zkontroluje tlukot srdce i placentu a zejména v případě, že je vše v nejlepším pořádku, vás jeho slova uklidní.

Čti celý článek
redakce
24. črc 2018 Čtené 4326x

„Bohužel jsou mezi námi i takové, kterým snažení nepomůže. Já třeba nemám dělohu. Jelikož jsem to zjistila už když mi bylo 16 let, měla jsem dost času se na řešení tohoto problému psychicky i finančně připravit. Teď už jsme ve fázi, kdy máme náhradní matku a ta už je po IVF. Tahle možnost existuje i ve skutečnosti, nejen ve filmech.“ 

Je to jeden velký byznys. S penězi, emocemi a především s osudem dítěte. K asistované reprodukci, konkrétně k náhradnímu mateřství, kdy vaše dítě odnosí cizí žena se uchyluje stále více neplodných párů. Moc se o tom nemluví, protože tato problematika se pohybuje na hraně legality. Jak to tedy ve skutečnosti chodí? A má náhradní matka právo si dítě po porodu nechat?

Řešení neplodnosti, tedy metody asistované reprodukce řadíme mezi metody umělého oplodnění, které umožňují (nebo alespoň se o to snaží) neplodným párům mít vlastní dítě. 

Metody umělého oplodnění

Používají se léky, které zvyšují plodnost, upravují nepravidelnou ovulaci a menstruační cyklus. Někdy přímo navazuje na prodělané gynekologické operace související např. s odstraněním cyst a myomů.

  • Hormonální léčba spojenou s inseminací (IUI)

Dobře známý odběr spermií, které jsou následně „upraveny“ (tj. omyty a zbaveny seminální plazmy) a poté jsou tenkým katétrem zavedeny přímo do ženiny dělohy. Tím se zaručí, že se k „cíli“ dostanou opravdu kvalitní spermie. Jde o bezbolestný a poměrně účinný zákrok, který je často podporován již zmíněnou hormonální léčbou, jež zvyšuje počet vajíček.

Lidově se mu také říká oplodnění „ze zkumavky“ neboli mimotělní oplození. Jde o terapii, kdy jsou v laboratorních podmínkách ke zralým vajíčkům přidány spermie, které proniknou do vajíčka přirozenou cestou. Ze všech metod umělého oplození je tato nejvíce podobná přirozenému početí. S tím rozdílem, že celý proces probíhá mimo ženino tělo. Oplodněné vajíčko se následně vloží do těla matky.

A právě tady začíná příběh náhradního mateřství

„Jsem proti. Podle mě nikdo není natolik silná osobnost, aby mohl bez jakékoliv citové vazby odnosit a porodit dítě. A pak ho té ženě seberou. Každá si myslí, jak je humánní, když řekne, že ona by to udělala, každá si myslí, že to zvládne a pak je problém. Právní, citový, psychický. A kojeňáky plné dětí,“ píše maminka v diskuzi Je náhradní mateřství dobrá volba při neplodnosti? 

Kdy do toho jít?

Surogátní neboli náhradní mateřství představuje metodu, kdy je za pomoci asistované reprodukce vloženo do těla ženy – náhradní matky – embryo biologických rodičů. Zjednodušeně lze říci, že to bývá poslední možnost neplodných párů, jak mít vlastní dítě. Tedy situace, kdy jeden (či oba dva) partneři nemohou počít dítě přirozenou cestou.

U žen nejčastěji převažují vážné zdravotní důvody (např. nejrůznější vady dělohy a vaječníků, endometrióza či myomy a cysty), které jim brání odnosit dítě. A co si budeme povídat, stačí prodělat jen jeden potrat a psychika ženy dostane zabrat. Dále to jsou stavy po operacích a chronické nemoci jako například onemocnění jater, při ledvinovém selhání, vážná porucha štítné žlázy a podobně. Ve všech případech se k léčbě vyjadřuje i etická komise dané kliniky. A v neposlední řadě tuto možnost vyhledávají páry, kde žena prodělala onkologickou léčbu. Je sice vyléčená, ale vedlejší účinky ozařování či chemoterapie způsobily, že není schopna donosit dítě.

Kdo to je?

Náhradní matka je pro mnohé páry někdo jako superhrdina, dar z nebes, anděl, který jim daruje jejich vysněné miminko. Z právního hlediska jde o ženu, jež přistoupí na to, že pro jiný (neplodný pár) donosí a porodí dítě. Po porodu dojde k „předání“ dítěte formou osvojení.

Co musí náhradní matka splňovat?

  • věk 18 až 49 let
  • má již své vlastní dítě
  • má platné plné zdravotní pojištění v ČR
  • je optimální, aby byla náhradní matka svobodná či rozvedená. Je-li náhradní matka v manželství, vstupuje do procesu též její manžel
  • výborný zdravotní stav
  • absolvuje předepsaná vyšetření s negativním výsledkem

Z čistě obchodního hlediska je náhradní matka žena, která „objednavatelům“ (neplodnému páru) poskytne svá vajíčka a dělohu, ve které odnosí oplodněné embryo. Po porodu poté přechází všechna práva na dítě na „budoucí rodiče“. Zní to neuvěřitelně drsně, ale když se nad tím zamyslíte, v této rovině by to také mělo zůstat. Protože pokud do hry přijdou city, je zle.

„Naše centrum chce, abychom s právníkem probrali celou situaci. A to i s naší náhradní matkou.  Vysvětlili nám celý proces, krok po kroku: kam a kdy máme zajít (myslím tím sociálku, soudy, kdy proběhne svěření do péče, kdy osvojení atp.). Také nám dal podepsat jakési dobrozdání, že u nás není žádný právní problém v následném osvojení dítěte.“ Martiina_k z diskuzního fóra Máme náhradní matku.

Jako první možnost volby se proto páry při hledání náhradní matky obracejí do řad příbuzných a přátel. Nezřídka kdy to bývá nejlepší kamarádka nebo sestra. Nehrozí totiž, že by se po porodu rozhodly nechat si dítě. Také finanční odměna nebývá tak vysoká a v neposlední řadě jsou s budoucími rodiči v mnohem bližším kontaktu. Mohou tak vidět, jak dítě v břiše náhradní matky roste, cítí jeho první pohyby a podobně.

Druhy náhradního mateřství

  • částečné

V tomto případě slouží náhradní matka pouze jako „schránka“ na donošení a porod dítěte. Biologičtí rodiče poskytnou své vajíčko (budoucí matka) oplodněné mužovou (budoucí otec) spermií.  Dítě pak bude mít genetický základ obou „objednavatelů“.

  • úplné

Pokud však žena z neplodného páru nemá vajíčka vhodná k oplodnění, použijí se vajíčka od anonymní dárkyně. Ta od náhradní matky nesmí být použita, protože dárcovství je u nás ze zákona anonymní.

Co na to říká právo?

Nutno podotknout, že náhradní matku si shání výlučně pár toužící po dítěti. Proč se v tak emočně vyhrocené situaci, kdy se marně pokouší o dítě, ještě musí zaobírat výběrem „té druhé“? Na vině je český právní systém. Ten totiž vyloženě neupravuje, jak co je legální a co už ne.

Vše se tedy řídí poučkou „co není vyloženě zakázáno, není protiprávním jednáním“. Jako matka je vždy uvedena ta žena, která dítě porodí. Náhradní matka poté souhlasí, že se vzdá rodičovských práva a až teprve poté mohou biologičtí rodiče dítě adoptovat. Jenže co se stane, když se náhradní matka nečekaně (zejména pod vlivem hormonů) rozhodne dítě si nechat? Podle českého právního systému je to zcela v pořádku. Protože před samotným porodem s ní nesmí být sepsána žádná smlouva typu „smlouva o smlouvě budoucí“. Šlo by totiž o „obchod s lidmi“, který už nezákonný je.

“…u nás se pohybuje odměna matce kolem 250 000 až 300 000 korun. Plus se hradí IVF a další přidružené výdaje, takže většinu párů to nakonec vyjde přes 400 000 korun,“ píše Marinka v diskuzi.

Dále je vyloženě zakázáno, aby byla náhradní matce poskytnuta finanční odměna za to, že donosí dítě a následně jej předá neplodnému páru k adopci. Výjimkou je úhrada účelně vynaložených nákladů, které jí vzniknou v souvislosti s těhotenstvím a porodem, výživou, ošacením, dopravou.

“Institut tzv. náhradního mateřství je v našem právním řádu v určitém právním vakuu. Zákon s ním počítá, ale blíže jej neupravuje. Ani nový občanský zákoník podrobnou právní úpravu neobsahuje. Pouze v ustanovení § 804 je uvedeno, že osvojení je vyloučeno mezi osobami spolu příbuznými v přímé linii a mezi sourozenci, to neplatí v případě náhradního mateřství. Případná smlouva, která by v souvislosti s náhradním mateřstvím byla sepsána, by byla právně nevymahatelná, její dodržení by si mohla kterákoliv ze stran kdykoliv rozmyslet. Vše je pouze v rovině příslibu. V praxi je postup takový, že po porodu dítěte odnošeného náhradní matkou je v rodném listě zapsána jako matka rodička, neboť dle ustanovení § 775 je matkou dítěte žena, která je porodila. Pokud je vdaná, je zapsán jako otec její manžel, jinak lze na základě souhlasného prohlášení zapsat rovnou otce biologického.

Biologičtí rodiče poté podávají návrh na svěření dítěte do péče, pak návrh na osvojení. Poté co k osvojení dají souhlas rodiče zapsaní v rodném listu a uplyne tříměsíční lhůta pro případné odvolání souhlasu, dostane dítě poručníka, většinou úřad. Biologičtí rodiče se stanou zákonnými zástupci dítěte po jeho osvojení,” uzavírá celou věc právník JUDr. David Škvařil.

Náhradní mateřství v zahraniční

Naopak, hodně benevolentní jsou v otázce náhradního mateřství například ve Velké Británii či severských zemích. Striktní jsou pouze v počtu přenášených embryí: zatímco ve Finsku je povoleno pouze jedno, již zmíněná Británie povoluje dvě.

O něco dále šli v sousedním Německu: ženy zde nemohou darovat vajíčka, muži sice spermie ano, ale nikoli anonymně. Komplikovanější pravidla pro přenos embryí má Belgie, kde se počet embryí určuje podle věku ženy a počtu absolvovaných cyklů umělého oplodnění. Do šestatřiceti let se tak ženám v prvních dvou cyklech IVF (in vitro fertilizace, metoda umělého oplodnění) povoluje pouze jedno embryo, zato ženy nad devětatřicet let mají hned od prvního cyklu povolena tři embrya.

„Žiji v Americe a neslyšela o tom, že by náhradní matka měla právo se po porodu rozhodnout jinak a dítě si nechat. To si musí pořádně promyslet předem. Potom je vázána smlouvou a dítě musí odevzdat biologickým rodičům. To dítě není její.“

Zemí zaslíbenou je potom USA: není divu, že ti, kdo si to finančně mohou dovolit, pořizují si dítě právě zde. Nejsilnějším argumentem zde je fakt, že pokud by se náhradní matka pod návalem emocí rozhodla dítěte se nevzdat, je to soudně vymahatelné.   

„My máme rozpočet na 2 miliony, a i když žijeme v Čechách, matka je z USA. V dnešní době internetu, Skypu apod. to není žádný problém. U nás to asi jde, ale je to podle mého názoru dost rizikové. Neupravuje to v Čechách žádný zákon.“ 

„Odměna matce je přibližně stejná jako u nás, jenže jsou tam drahé léky, lékařské zákroky, letenky, ubytování a hlavně právník. Na druhou stranu je to všechno legální, předem potvrzené soudem v USA a právně vymahatelné.“ 

A co vy? Máte zkušenosti s náhradním mateřstvím? Podělte se o ně s námi.

Zdroje informací:

https://www.ivf-zlin.cz/24903-surogatni-materstvi

http://www.zenska-neplodnost.cz/novinky/iui-a-ivf-dve-podobne-zkratky-ovsem-ruzne-metody-umeleho-oplodneni-1096

Diplomová práce Lucie Sloupské: Problematika náhradního mateřství se zaměřením na vztahy mezi náhradní matkou a objednatelským párem, UP Palackého, právnická fakulta, 2018 https://theses.cz/id/5fmqls/Diplomova_prace_SLOUPSKA.pdf

Diplomová práce Kláry Slívové: Smlouva o surogačním mateřství, UP Palackého, právnická fakulta, 2018 https://theses.cz/id/v3zyz5/Slvov_Klra_Diplomov_prce_Surogan_smlouva_2018.pdf

http://www.zenska-neplodnost.cz/ivf-in-vitro-fertilizace

http://www.ordinace.cz/clanek/asistovana-reprodukce-metody-umeleho-oplodneni/

Čti celý článek
redakce
21. črc 2018 Čtené 6071x

„My jsme se s manželem snažili o miminko 6 let. Byla jsem 5x na umělém oplodnění, ale nikdy jsem z něho neotěhotněla. Dle doktora jsme byli oba dva v pořádku a prostě to nešlo. Po 6 letech jsem se začala smiřovat s tím, že už dítě mít nebudeme. Mám sice 18letého syna z prvního manželství, ale tak jsme si přáli dítě s druhým manželem. Začala jsem hledat jiný smysl života, nešlo to z hlavy vymazat jen tak jednoduše. Ale plánovala jsem a snažila se myslet na to, že se to fakt nepovede, ale že tím život nekončí. Pak jsme jeli na dovolenou na druhý konec světa a já měla plnou hlavu dovolené, balení a těšení se. Na dovolené jsem zjistila, že jsem těhotná. Po 6 letech jsem otěhotněla přirozeně a v postýlce nám teď spinká 9 měsíční holčička. Chtěla jsem dle mých zkušeností říct, že je to v hlavě - psychice. A čím více se člověk snaží, tím víc to nejde. Holky, ať se vám to brzy povede a kdyby náhodou ne, hlavně, ať se vám z toho nestane posedlost po dítěti.“

Cesta k vytouženému dítěti nemusí být pro všechny páry zrovna procházkou růžovým sadem. Existuje celá řada příčin, jak na straně ženy, tak na straně muže, které brání přirozenému početí vlastního potomka. Patří k nim genetické důvody, zvyšující se věk prvorodiček, gynekologická onemocnění, kvalita spermií, kouření, obezita ale i jiné zdravotní komplikace. Nicméně svoji roli hrají i příčiny psychické. Psychika může být u neplodného páru dvojsečná – má vliv na to, že se páru nedaří přirozeně počít, a zároveň se na psychice páru následně podepisuje dlouhodobá bezúspěšná a mnohdy urputná snaha o početí.   

Neplodnost bývá vedle rozvodu či smrti blízkého člověka označována za jednu z nejbolestivějších životních zkušeností. Je to stresor, který do značné míry ovlivňuje psychiku páru. Nejčastěji vyvolává pocit viny, hněv, frustraci a beznaděj. Špatné psychické rozpoložení pak může spustit lavinu dalších psychických problémů. Objeví se pocit zklamání, zoufalství, smutek, strach, ponížení, či deprese, které potíže s otěhotněním stále více prohlubují.

„Psychický problém s otěhotněním může nastat právě až ve chvíli, kdy se pár dostane za pomyslnou hranici, kterou si vytyčil pro naplánování těhotenství. Situaci zhoršuje i tlak okolí, otázky či rady blízkých, i postoj společnosti, která má stále řadu předsudků a neplodnost vnímá jako neúspěch či selhání,“ říká Mgr. Zuzana Stejskalová, psychoterapeutka, která denně přichází do styku s neplodnými páry na klinice asistované reprodukce Gennet.

Psychika hraje významnou roli

Vliv psychiky na schopnost otěhotnět ukazují i výsledky průzkumu agentury STEM/MARK realizovaného v lednu 2017. 61 % žen označilo psychický stav za faktor, který má na plodnost největší vliv. Muži psychice rovněž přisuzují velký význam – jako příčinu neplodnosti ji na druhém místě hned po dědičnosti označilo 36 % mužů. Průzkum rovněž ukázal, že klíčovou roli v této souvislosti hraje komunikace o problému s okolím. Zatímco mladší ženy (cca do 25–35 let) bývají v komunikaci otevřenější, nevadí jim mluvit o problému a v okolí hledají podporu, pro starší ženy (35 a více let), které problém s plodností řeší déle, je to mnohdy intimní téma. Rozhovorům na téma rodičovství se častěji vyhýbají, nechtějí své okolí zbytečně zatěžovat, ale také se chrání před dalším tlakem a stresem. 

„Je mi už skoro 31 a my se s přítelem snažíme o miminko rok a půl, od začátku našeho snažení už otěhotněly všechny mé kamarádky a známé, které se postupně přidávaly a já pořád nic, už si o tom nemám s kým povídat a bylo mi vždycky hrozně líto, že my pořád nic, ale strašně jsem jim to přála a těšila se až nám to taky někdy vyjde. Moje doktorka mi udělala jednou hormonální profil a bylo to v pořádku, pak se mi dívala jeden měsíc ultrazvukem na folikuly a ty byly taky v pořádku, přítel byl před půl rokem na spermiogramu a taky dopadl dobře. Zkoušela jsem ovulační testy, zhruba půl roku jsem nikdy neměla tu testovací čárku silnější jak tu kontrolní, tak jsem si říkala, že to tak asi má být. Až asi před půl rokem byla ta testovací silnější, tak jak je to na testu nakreslené, ale stejně se nezadařilo, tak jsem se naštvala a přestala jsem si je kupovat. Řídila jsem se radou kamarádky, zbytečně se nestresovat ovu testy a snažit se obden a neřešit to, ale úplně nemyslet na to nejde, to asi každá víte.“

Ženy se trápí více než muži

Neplodnost se může na psychice obou v páru podepsat různě. Ačkoli je stresujícím faktorem u obou pohlaví, ženy jsou obvykle situací stresovány více než muži – zažívají větší míru deprese, hněvu, snižuje se jim sebevědomí. Mnohdy považují neplodnost za vlastní selhání. Mohou pocítit odpor ke svému tělu, které vnímají jako nedostatečné k početí, často jsou nespokojené se svým sexuálním životem. U mužů vyvolává neplodnost pocit ponížení – ve srovnání s plodnými muži se cítí méněcenní, často spojují neschopnost zplodit dítě s pocitem ztráty mužnosti a sexuální potence. Na rozdíl od žen se ale muži za neplodnost tolik neobviňují.

„V určité fázi, kdy se páru nedaří počít potomka nebo to trvá příliš dlouho, se téma těhotenství a plánování rodičovství stává pro oba v páru stresující, nepříjemné, někdy až otravné. Na druhou stranu, první pochybnosti a obavy mohou mít i pozitivní vliv – mohou být impulsem k vyhledání odborné pomoci a absolvování prvotních vyšetření. Zkrátka oba či alespoň jeden v páru se začnou o problematiku neplodnosti a její léčbu více zajímat,“ upřesňuje Mgr. Stejskalová.

„Nám se taky nedaří otěhotnět. Sice už jedno mimčo doma máme, ale na druhé čekáme už rok a půl. Jednou to už vypadalo nadějně, ale přišli jsme o to. Tak čekáme a čekáme a snažíme se a snažíme. Prošli jsme si fází, kdy jsem se na to strašně upnula a po psychické stránce to pak vždy strašně bolelo, když jsem na testu neviděla //. Bohužel nás to skoro stálo i manželství. Muž byl hodně hodně dlouho trpělivý, ale pak už mi naznačil ať neblázním! Jemu se to řekne, co? Ty hormony dělají své.

Pomohlo mi to, že znovu nastupuji do práce a zase jsme se otevřeli s manželem světu, koupili jsme si psa a tak chodíme na procházky, budujeme zahrádku a hlavně jsem vyhodila všechny ovu testy. Milujeme se zase jenom pro radost a ne plánovaně jako před tím. Snažím se nepozorovat, jestli mě bolí prsa, není mi špatně od žaludku atd. Taky se mi zasteskne, že už jsme mohli mít škvrně v kočárku. Příští týden jdu k novému gynekologovi, který se na neplodnost specializuje. Asi nás čeká kolečko, které některé z vás už moc dobře znají. Budu se snažit to brát s nadhledem a věřím, že se nám to za nějaký čas povede. Tak hlavu vzhůru, čím dřív na to přestaneme myslet, tím dřív budeme mít vysněného prďolu doma.“
 

Jak se bránit psychickému stresu?

Co tedy dělat v případě, kdy se páru mj. i díky špatné psychice nedaří dlouhodobě otěhotnět? Jak nepropadat dalším negativním myšlenkám a emocím? Důležité je snažit se uchovat pozitivní přístup a nepodléhat beznaději. Pokud srovnáte svou psychiku, tělo se uvolní a uklidní a vy tak budete mít větší šanci na otěhotnění, ať už přirozenou cestou nebo za pomoci léčby. Určitě je dobré se zaměstnávat jakoukoli činností, která vyplní váš čas a zabrání nekonečným úvahám o problému – ať už je to sport, domácí mazlíček, koníčky, cestování. Je vhodné vyhýbat se stresu, nepřipouštět si tolik stávající problémy a nekumulovat problematické situace (nekupovat ovulační testy, nečíst internetové diskuse apod.). A v neposlední řadě – nebuďte na to sami a hledejte pomoc u svého nejbližšího okolí, popřípadě u odborníků. Psychologická podpora může pomoci snížit stres a tím zvýšit šanci páru na početí.

Zdroje:

http://www.gennet.cz/poradenstvi-pri-ivf

Průzkum STEM/MARK kvantitativní: Plánování rodičovství v Česku – slide 22

Průzkum STEM/MARK kvalitativní: Komunikace o plánování rodičovství – slide 13, 14,16

Neplodnost: Příčinou může být i psychika, jarodic.cz, dostupné z: http://www.jarodic.cz/cz1/neplodnost-pricinou-muze-byt-i-psychika.php

Labusová E.: Když dítě nevysvětlitelně nepřichází, dostupné z: http://www.evalabusova.cz/clanky/kdyz_neprichazi.php

Neplodnost a psychika, rodina.cz, dostupné z: http://www.rodina.cz/clanek8126.htm

Katona L.: Psychosociálne aspekty neplodnosti. In: Via practica | 2015; 12(2) | www.solen.sk. Dostupné z: http://www.viapractica.sk/index.php?page=pdf_view&pdf_id=7440&magazine_id=1

https://www.reprofit.cz/neplodnost/co-je-neplodnost/

Sobek J.: Péče o pár s poruchou plodnosti v ordinaci gynekologa, In. Actual Gyn. 2010; 2:26-31. Dostupné z: http://www.actualgyn.com/pdf/en_2010_29.pdf

Čti celý článek
redakce
23. črc 2018 Čtené 21744x

„Osobně bych do toho už znovu nešla. Mám děti od sebe 2,5 roku. První hyperaktivní, ale mateřskou s ním jsem si užívala i přes to, že do roka a půl jsem měla spánkový rekord 2h v kuse. Pak jsme si naplánovali další miminko a vyšlo to hned. Všichni mě ujišťovali, že už jsem si své vybrala, to druhé miminko bude klidné a spavé...“

Jaké to je, mít děti brzy po sobě. Ještě možná kojíte nebo jste sotva přestala a jste znovu těhotná. Zvládnete to? Vždyť doma jedno miminko v podstatě máte a do toho čekáte další. Možná máte strach, ale nebojte se, určitě to nebude tak hrozné, jak to na první pohled vypadá. Malý věkový rozdíl mezi sourozenci má určitě spoustu nevýhod, ale většina maminek, které mohou mluvit z vlastní zkušenosti vám řekne, že výhody převažují. Ať už jste se v takové situaci náhodou nebo úmyslně ocitli, či jste zatím ve fázi plánování, následující řádky jsou pro vás jako stvořené.

Dva roky a méně

„Ahoj holky, najde se tady někdo, kdo má zkušenosti s dětmi, které se narodily brzy za sebou? Synovi bude v dubnu rok, a právě v dubnu bychom se chtěli začít snažit o druhé miminko. Kdyby nám to vyšlo hned napoprvé jako se synem (samozřejmě bychom byli rádi), ale synovi by bylo něco málo přes 20 měsíců, když by se narodilo druhé miminko. Dá se to vůbec zvládnout, vychovávat novorozence a dítě, kterému nejsou ani dva roky? Nikoho neznám, kdo by měl děti takhle brzy za sebou, většinou mají mezi sebou věkový rozdíl 3-5 let.“

První týdny s miminkem má většina maminek tak trochu v mlze. Neustálé kojení, přebalování, převlékání, houpání. Sotva se to trochu zlepší, jste najednou znovu těhotná a za pár měsíců to celé absolvujete zas. Jenže tentokrát tam bude ještě jeden rozdíl. Už totiž dítě máte, takže vás nečeká jen péče o novorozence, ale i o batole. Ale víte co? Čas běží jako voda a ženy-matky vydrží hodně. Než se nadějete, z vašeho druhého miminka se stane parťák pro jeho staršího sourozence a vy si budete pochvalovat, jaký mají ti dva ideální věkový rozdíl. Stejně jako si to pochvaluje mnoho maminek v diskuzi: Malý věkový rozdíl mezi sourozenci, máte zkušenost?

„Ahoj holky, já s vlastními dětmi zkušenosti zatím nemám, ale já jsem se narodila v září a má sestra v listopadu následujícího roku. Bude mi 25 a jí 24 a odjakživa máme úplně úžasný vztah. Říkají o nás, že jsme jako dvojčata, rozumíme si, doplňujeme se a hlavně se chápeme. Taky bych chtěla dítka hned, jak to půjde, po sobě. A taky, a to je nejdůležitější, je vychovat a dát jim všeho stejným dílem.“

Jde to zvládnout? Jde

Možná teď namítnete, že děti, které se narodí tak brzy po sobě, vyžadují spoustu pozornosti, času a maximální nasazení od obou partnerů a že se to nedá zvládnout. Je ale tolik maminek, které si děti brzy po sobě pořídily a neměnily by za nic na světě, že to tak určitě není. Nebojí se toho ani maminky v diskuzi: Děti narozené brzy za sebou. Máte s tím zkušenosti?

Jaké jsou výhody?

„Ahojky, je mi 33 let a máme dvě holčičky rok po sobě a je to něco úžasného. Je jim sice už 13 a 12 let, ale od malička nám dělají jen radost. Ze začátku to byl docela šrumec. Holky jsou jako dvojčata, pomáhají si se školou, hrají si spolu atd. Teď chceme další děti a nejlépe zase dvě, ale bohužel to nejde přirozenou cestou, a tak podstupujeme umělé oplodnění.“

Výhod můžeme zmínit mnoho:

  • máte doma vše pro miminko a nemusíte kupovat nic nové a ani to dlouze nikde skladovat,
  • byt je uzpůsoben malému dítěti. Máte oblepené ostré rohy, přestěhované nebezpečné nebo ostré věci do dostatečné výšky,
  • jste zvyklá nespat, nemít na nic čas a stále kojit,
  • děti se spolu brzy „srostou“ a dokáží si hrát sami,
  • mají spolu obvykle bližší a lepší vztah. I při sporech se rychleji usmíří a jdou si zase hrát,
  • starší sourozenec obvykle tolik nežárlí na miminko, protože je ještě hodně malý, ale si připadá velmi důležitý, že má bratříčka nebo sestřičku,
  • dětem budou postupně víc a víc vyhovovat stejné činnosti a vy nebudete muset vymýšlet zábavu každému zvlášť.

Nevýhody

„Ahoj holky, vlastní zkušenost nemám, ale mojí sestře se teď narodil chlapeček – má doma 22měsíční holčičku a zvládnout to musí, co jiného jí asi zbývá, ale říká, že je to dost náročné. K její smůle bydlí dost daleko od veškerých příbuzných jak z naší strany, tak ze strany manžela – jediná její opora je ona sama, protože manžel chodí od rána do večera do práce – samozřejmě, že ji v rámci možnosti pomáhá, ale myslím, že kdyby tam měla alespoň někoho, kdo by jí občas pomohl, holku pohlídal, tak by to bylo mnohem jednodušší. Eliška je strašný šídlo a pořád by chtěla chovat bratříčka a chtěla by ho převlékat, prostě jak panenku. Já bych do toho, pokud bych byla sama, záměrně nešla.“

I nevýhody malý věkový rozdíl mezi sourozenci má:

  • Připravte se na to, že zejména po porodu to bude velký šrumec a o odpočinku nemůže být řeč. Samotné dva porody za sebou jsou velkou zátěží a do toho musíte neustále kojit, přebalovat, hledat dudlíky, krmit a uspávat.
  • Pohyb mimo domov bude organizačně náročnější. Vyřeší to tandemový kočárek nebo šátek či nosítko pro jedno z dětí.
  • Pleny, kosmetiku a další potřebné věci musíte mít hned dvakrát a rodinné výdaje okamžitě vzrostou. Navíc přibližně od druhého roku už po sobě děti moc nezdědí, protože budou mít podobnou velikost.

Sourozenci dva až tři roky po sobě

„Mám tři kluky vždy 22 měsíců po sobě. Nejmladšímu bude šest měsíců a stále plně kojím. Po porodu to bylo celkem náročné a vlastně i v těhotenství jsem byla víc unavená. Člověk si nemůže jen tak jít lehnout během dne, jako u prvního dítěte. Teď už to začíná být čím dál lepší. Začíná se mi dařit sjednotit režim všech dětí tak, aby byl, pokud možno, podobný. Večer udržujeme pravidelný režim, kdy se všichni koupají a chodí spát ve stejnou dobu a stejně tak se snažím mimčo směřovat k tomu, aby se postupně naučilo spát po obědě. Zatím má ještě větší potřebu spánku než tříleťák, tak to samozřejmě nejde na sto procent, ale jsem přesvědčená o tom, že v takovém počtu malých dětí je nějaký režim důležitý. Když kojím, snažím se starším dětem třeba číst nebo si povídáme nebo jsme všichni v pokojíčku, aby věděly, že tam pro ně jsem. Od září jdou oba starší kluci do školky a já si zase budu užívat přes poledne jedno dítě. Nechci tvrdit, že je to možnost pro každého, ale já bych třeba nechtěla jít do práce a pak se z ní znovu vracet domů. Takto mi to vyhovuje mnohem víc.“

Jak zvládnout děti narozené dva až tři roky po sobě?

„Osobně bych do toho už znovu nešla. Mám děti od sebe 2,5 roku. První hyperaktivní, ale mateřskou s ním jsem si užívala, i přes to, že do roka a půl jsem měla spánkový rekord 2h v kuse. Pak jsme si naplánovali další miminko a vyšlo to hned. Všichni mě ujišťovali, že už jsem si své vybrala, to druhé miminko bude klidné a spavé. No a omyl, druhé je snad ještě větší drak. Snažím se jim věnovat celý den, ale to bych musela mít oči i vzadu, abych je uhlídala od rošťáren a pádů. Spánek mají v různou dobu, ale večer usínají pěkně, i když malý se x krát za noc budí. Nemáme v okolí prarodiče, manžel chodí z práce, když děti spí. Jsem unavená a zároveň mám výčitky, že už nejsem tak těžce pohodová mamina. Asi záleží na tom, jaké je první dítě, zda někdo pomůže s hlídáním, ale já už bych pro příště volila rozdíl cca 5 let.“

I věkový rozdíl od dvou do tří let má své pro a proti. V tomto případě už to může být horší se žárlivostí. Hlavně zpočátku může ten starší vyžadovat mnohem více vaší pozornosti, a ještě více v případě, že se jedná o třetí dítě (nebo čtvrté, páté...).  Děti si spolu nemusí umět hrát, těžko skloubíte jejich denní režim a do vašeho každodenního kolotoče budete brzy muset zařadit i školku. Že to není vždy růžové se můžete dočíst i na: Máte zkušenost s věkovým rozdílem dětí 2 roky?

Výhody dvouletého věkového rozdílu převažují

„Nejstarší měla 3,5 roku a prostřední přesně 2 roky, když se narodila dvojčata. My jsme teda ten malý odstup plánovali, chtěli jsme třetí dítko tak blízko těm dvěma starším. Akorát to čtvrté zároveň byl teda šok. Také jsem se stala matkou ve 28 letech. Ten příznivý věk je nesporně výhoda. Určitě je dobrá jakákoliv pomoc (manžela, babiček, hodných starších sousedek, kamarádek…). Třeba aspoň jednou týdně povozit mimi popř. prostřední vzít na procházku, odvést, přivést nejstaršího do (ze) školky apod. Naši už teda hodně vyrostli a rozhodně výsledek stojí za to. Výhoda je, že když poporostou, často je baví stejné věci, vyhrají si i hodně mezi sebou. I když paměť je milosrdná a čtyřnásobná puberta má taky svá úskalí – neměnila bych! Přeji hodně síly, klidné nervy, je to moc krásné.“

Naštěstí výhody takové uspořádání nad nevýhodami převažují. Věkový rozdíl dvou až tří let není tak velký, aby si děti nerozuměly, ale je dost velký, aby se jim už rodiče mohli dostatečně věnovat. Starší sourozenec také obvykle víc „táhne“ toho mladšího ve vývoji dopředu – ale také ho dokáže naučit spousty skopičin. Tělo mělo po porodu dost času na zregenerování, navíc už starší sourozenec bude s největší pravděpodobností dobře chodit, takže nebude nutné kupovat tandemový kočárek a vystačíte bez něj nebo jen se stupátkem, které se dá ke kočárku dokoupit.

Mít děti brzy po sobě, ať už po roce nebo po dvou letech, je vždy tak trochu sázka do loterie. Nikdo vám nezaručí, že budou hodné, dobře spát, že si to opravdu budete užívat a ani to, že se z nich stanou nerozluční přátelé. Život je zkrátka nevyzpytatelný a ať už se rozhodne pro malý věkový rozdíl nebo pro rozdíl více let, vždy je nutné počítat se všemi variantami, brát děti takové, jaké jsou a užívat si to. Mít dítě je vždy dar.

Čti celý článek
redakce
20. črc 2018 Čtené 1167x

„Poruchy učení mohou dítěti pěkně zavařit, pokud je to nějaká těžší forma, tak je to docela peklo. Samozřejmě se s nimi dá vystudovat i vysoká škola, s intelektem to většinou nemá nic společného. Ale dítě s dys poruchou musí vynaložit velké úsilí, aby se něco naučilo.”

Písmo každého člověka je jedinečné. Někdo píše krasopisně jako paní učitelka v první třídě, zatímco jiný píše tak, že to po něm nikdo nepřečte. Některé děti mají s psaním opravdu problém a není to jen o tom, že píší škaredě, ale jejich psaný projev nese více znaků, které jsou charakteristické pro poruchu psaní, tedy dysgrafii.

Dysgrafie patří mezi specifické poruchy učení stejně tak jako dyslexie (porucha čtení). Jde o dva nejčastější problémy, které se u některých dětí projeví v prvních letech povinné školní docházky. Dítě za tento problém nemůže a nepomůže ho nějak trestat, naopak, je potřeba začít s ním správně pracovat a pomoci mu tuto, pro něj velmi stresovou, situaci lépe překonat.

„Já jsem dyslektik a dysgrafik, manžel je také dyslektik a dysgrafik. Syn to podědil po nás a má také obě tyto poruchy učení. Ale neberu to jako tragédii. Vím, co ty „dys” znamenají, sama jsem si tím prošla, naučila se učit a vystudovala dvě vysoké školy. Takže mu dokážu pomoct s učením od začátku. Po nástupu do školy jsme nechali v pedagogicko psychologické poradně vypracovat individuální vzdělávací plán a vše je celkem v pohodě.”

Poruchy učení se dědí

Tato specifická porucha psaní je z padesáti procent dědičná. Pokud tedy vy, jako rodiče, trpíte nějakou specifickou poruchou učení, je velká pravděpodobnost, že ji bude mít i vaše dítě. Bohužel nevzniká pouze na genetickém základě, ale dítě ji může také získat, pokud mělo komplikovaný průběh porodu nebo měla matka komplikace v těhotenství. Za tímto problémem může vězet také přeučování leváctví nebo zkřížená lateralita.

Dysgrafie bývá způsobena především nedostatky v hrubé a jemné motorice, pohybové koordinaci, prostorové orientaci a zrakové a sluchové paměti. Dysgrafické děti mívají problém s udržením pozornosti a s převodem sluchového nebo zrakového vjemu do grafické podoby. Z tohoto důvodu často naprosto selhávají například u klasických diktátů.

Rodiče se často bojí, že když jejich dítě nepíše hezky, že bude mít dysgrafii. Ale nemusí tomu tak vždy být, jak potvrzuje jedna maminka v diskuzi: „Nejde čistě jenom o úpravu toho písma. Ale i právě o to, jestli dítě vynechává písmena, čárky a háčky. Jestli správně oddělí slova od sebe a nespojuje je dohromady. Když člověk jenom škrábe, tak to dysgrafie hned být nemusí. Proto se to v první třídě až tak poznat nedá, protože děti ještě moc nepíšou delší spojení a věty.”

Jak vypadá písmo dysgrafika?

Dysgrafické děti píší zpravidla s velkou námahou a ve většině případů také velmi pomalu. Některé děti píší naopak velmi rychle, až zbrkle. Samotné písmo je neúhledné, těžce čitelné až nečitelné (v nejtěžších případech není dítě schopné písmena napodobit vůbec). Při psaní drží děti pero křečovitě, příliš tlačí na papír, nejsou schopni dodržet sklon písma, písmo vypadá nejistě. Přetahují nebo naopak nedotahují linky.

Kromě těchto potíží si dítě nepamatuje tvar písmen a zaměňuje tvarově podobná písmena (typický příklad je malé tiskací b a d). Těžko a dlouho se učí dodržovat stejnou výšku písma. Ve většině případů mají špatný úchop psacího náčiní. Všechny tyto těžkosti berou dětem s dysgrafií při psaní spoustu energie a musí se na proces psaní hodně soustředit. Z toho poté plynou gramatické chyby a zbytečně horší známky ve škole.

Jedna maminka se v diskuzi na Modrém koníku podělila o svoji zkušenost s touto poruchou: „Dysgrafik a dyslektik má ve škole úlevu, může psát tiskacím písmem a tolerují se mu jisté nedostatky, text dostává z 90 % tištěný. Jde jen o to, aby se tato porucha odhalila včas. A znám dysgrafika, který měl hezčí písmo než 'zdravé' dítě.”

Jak pracovat s dysgrafickým dítětem

Je důležité, aby bylo včas odhaleno, že dítě trpí dysgrafií. Pokud se vám, jako rodiči, něco nezdá, prodiskutujte situaci s učitelem dítěte a začněte ji případně co nejdříve řešit. Často je to právě učitel, kdo má podezření na dysgrafii, protože už má jisté zkušenosti.

U dysgrafických dětí je důležité zlepšovat a trénovat jemnou a hrubou motoriku a provádět uvolňovací cviky. Při psaní mají často křečovité držení celého těla, je proto důležité dbát na správný sed a uvolnění kloubů ruky, zejména ramenního pletence.

S dětmi provádíme uvolňovací cviky a trénujeme psací pohyby nejprve na svislé podložce (například na tabuli), poté na šikmé a až později na vodorovné (na papíře na stole). Stejně tak postupujeme od velkých ploch směrem k malým (začínáme s velkou tabulí a postupně trénujeme na menších plochách, až se dostaneme k velikosti papíru sešitu A5). Pro děti je tento postup nejlepší a nejméně je stresuje.

Vždy je nutné respektovat tempo dítěte ať je jakékoliv. I sebemenší nátlak dítě stresuje a situaci jen zhorší. Pro rodiče, učitele, ale i dítě je to náročné, ale je důležité tyto postupy dodržovat. Jen tak je možné situaci dítěte pozitivně ovlivnit. Bohužel tato porucha zůstává až do dospělosti, ale v raném věku je s ní možné nejlépe pracovat. Později to vždy půjde hůře.

„Já jsem doučovala holčičku s dysgrafií a bylo to o tom procvičování. Nic se nepsalo hned do sešitu, dělali jsme hodně cvičení na uvolňování ruky a další. Psala sice příšerně, v té době s kaňkami a prodřeným papírem, ale psala.”

Správný úchop psacích potřeb

Většina dětí s dysgrafií drží špatně psací potřeby, jejich úchop je křečovitý. Toto je nutné napravit a co nejdříve naučit dítě, aby drželo tužku správně. Při psaní by se ruka měla zlehka dotýkat malíčkem papíru a tužka se drží třemi prsty. Ukazováček vede pohyb dolů, prostředníček pohyb nahoru a palec ovlivňuje psaní dopředu. K nácviku správného úchopu dochází již v předškolním věku, aby si děti tento úchop nefixovaly špatně.

Správný sed při psaní

Uvolněné psaní vychází ze správného sedu, kdy se mohou optimálně zapojovat svaly ruky a pohyb je plynulý. Kolena mají být mírně od sebe a stehna s chodidly v jedné ose. Chodidla se celou plochou dotýkají podlahy. Záda jsou rovná a trup mírně předkloněný dopředu. Hlava je v přiměřené vzdálenosti od papíru. Pokud se to dítěti nedaří a má hlavu moc blízko, aby lépe vidělo, je na místě navštívit očního lékaře, zda dítě nepotřebuje brýle.

„Poruchy učení mohou dítěti pěkně zavařit, pokud je to nějaká těžší forma, tak je to docela peklo. Samozřejmě se s nimi dá vystudovat i vysoká škola, s intelektem to většinou nemá nic společného. Ale dítě s dys poruchou musí vynaložit velké úsilí, aby se něco naučilo. Ta dysgrafie asi zas až tak strašná není. V dnešní době počítačů je snadné ji kompenzovat. Dyslexie je mnohem horší. Když se dítě nedokáže v podstatě nic naučit ze čteného projevu, všechno si to musí nahrát nebo mu to někdo musí číst. Bohužel se často právě tyto dvě poruchy objevují dohromady a život tak dítěti mohou opravdu ztížit.”

Možnosti, jak kompenzovat psaný projev

Pokud je psaní psacím písmem pro dítě složité a vyčerpávající, je možné přistoupit ke kompenzačním technikám. Mezi ně patří psaní tiskacím písmem, psaní na počítači nebo kopírování zápisků. Každá z nich má jistá omezení, například při psaní na počítači musí dítě dobře zvládnout psaní na klávesnici, aby bylo schopné zapisovat si plynule zápisky. Pokud si dítě nechává kopírovat zápisky, je nutné, aby byl čas v hodinách, kdy si samo nepíše, využit aktivně, zejména k procvičování psaní a provádění uvolňovacích cviků.

„Během školní docházky jsem se cítil prostě blbě, měl jsem pocit, že mě trestají za něco, za co nemůžu. Často se také tyto poruchy zaměňují s inteligencí, ale spolu to vůbec nesouvisí. I když se mi spolužáci nesmáli přímo, tak jsem to z nich cítil. Měl jsem štěstí, že jsem byl dobrý v tělocviku a fotbale, tak se mi nikdo nesmál a respektovali mě. Ale i tak to byl nepříjemný pocit, ve škole jsem si připadal pomalý, více času na diktát byl pro mě spíš stres, musel jsem si jít vždy sednout do první lavice, všichni na mě koukali. Věřím a doufám, že dnes už je přístup k dětem s těmito problémy jiný.”

Dysgrafie ovlivňuje i další stránky osobnosti dítěte

Dysgrafie není jen porucha psaní, svými důsledky zasahuje celou osobnost dítěte. Děti se často cítí méněcenní, pomalí, je jim jasné, že nestíhají a nejsou v psaní tak dobří jako jejich spolužáci. Ostatní se jim mohou posmívat a bohužel ani v dnešní době není přístup některých učitelů k dětem s dysgrafií takový, jaký by měl být.

Zdroj:

http://www.pedagoginkluze.cz/12-dysgrafie

https://cs.wikipedia.org/wiki/Dysgrafie

Čti celý článek
redakce
18. črc 2018 Čtené 53495x

„Když jsem vcházela vyděšeně do ordinace, dokončovala doktorka zrovna rozhovor s předchozí maminkou a říkala jí, že start porodu se nedá nijak ovlivnit, že si to řídí nadledvinky miminka. Tak jsem se rovnou zeptala, jestli má vůbec cenu trápit mě Hamiltonem, když teď sama řekla, že porod spouští jen samo mimčo. Paní doktorka je velice milá, trpělivá a hlavně ochotná v klidu a pečlivě vše vysvětlit.”

Konečně je to tady. Toužebně odpočítáváte poslední dny svého těhotenství a nemůžete se dočkat až budete držet své miminko v náručí. Jenže na porod to stále nevypadá. Kromě všemožných babských rad vyvolávajících porod se často využívá takzvaný Hamiltonův hmat. Co to vlastně je a jak to probíhá? Je třeba se ho bát? Přečtěte si zkušenosti maminek, které jej podstoupily.

„Jelikož mě tento obávaný hmat čekal, tak jsem několik dní dopředu pročítala různé diskuze na toto téma. Někde ho maminy zatracují, jinde chválí. Dnes jsem 37+3 a čekala jsem, že mi ho bude chtít doktorka kvůli těhotenské cukrovce provést. Když jsem vcházela vyděšeně do ordinace, dokončovala doktorka zrovna rozhovor s předchozí maminkou a říkala jí, že start porodu se nedá nijak ovlivnit, že si to řídí nadledvinky miminka. Tak jsem se rovnou zeptala, jestli má vůbec cenu trápit mě Hamiltonem, když teď sama řekla, že porod spouští jen samo mimčo. Paní doktorka je velice milá, trpělivá a hlavně ochotná v klidu a pečlivě vše vysvětlit.

Vzala model dělohy a popisovala mi hrdlo a mechanismus porodu. Jak se musí to hrdlo pod tlakem hlavičky v průběhu porodu začít zkracovat a zanikat a že je to celkově nejdelší část z celého porodu. Přirovnávala to k oblékání elasťáků. Jak do nich noha leze, materiál se napíná, rozšiřuje a zkracuje. Když ona provede Hamiltona, vůbec to není za účelem vyvolání porodu. Docílí tím toho, že hrdlo děložní začne dozrávat, zkracovat se a zanikat. A konečným výsledkem je, že až přijde čas miminka a samo si spustí porod, tak už je hrdlo částečně zaniklé a tím ušetří maminkám v průměru tak 5-6 bolestivých hodin na sále. Za to si myslím těch pár sekund stojí vydržet a rozhodně to není o tom, že by miminka doktoři volali na svět předčasně.

Ano, i tak je to trochu proti přírodě, ale při porodu starší dcery mi Hamiltona předchozí lékař neudělal a trpěla jsem v bolestech 20 hodin a švagrová, co jí ho lékař udělal, měla odrozeno za 3 hodiny od začátku kontrakcí (obě děti). Je to samozřejmě individuální, ale já bych si ho nechala udělat. Dnes mi sama doktorka řekla, že by mě zbytečně trápila, že to necháme na příště, ale že je to čistě jen a jen na mně a můžu ho samozřejmě i odmítnout.”

Hamiltonův hmat je zákrok, který se provádí ke konci těhotenství, přesněji řečeno v den termínu porodu a dále, a pouze tehdy, je-li prostupné děložní hrdlo, tedy když je rodička otevřená alespoň na 1 centimetr. Měl by jej provádět zkušený lékař a cílem tohoto zákroku je uvolnění dolní části plodových obalů naléhajících na pánevní vchod.

Jak zákrok probíhá a co lékař vlastně uvnitř dělá

Zákrok lékař provádí při běžném vaginálním vyšetření a to tak, že vsune jeden prst co nejhlouběji do vaginy a současně druhou rukou tlačí na břicho a krouživým pohybem prstu uvnitř středu čípku odloupne vak blan od děložní stěny. Tím dojde k vyplavení endogenních prostaglandinů, hormonů, které mohou způsobit dozrávání porodních cest a následně spustit porodní kontrakce.

Tento zákrok by měl lékař provádět pouze se souhlasem a poučením rodičky, ale z diskuzí vyplývá, že se tak ve většině případů neděje a lékař jej provede jen tak mimochodem. V lepším případě se o tom alespoň po skončení vyšetření zmíní, v horších případech se to žena dozví až z lékařské zprávy při odchodu z ordinace.

„Mně udělala doktorka Hamiltona dvakrát, jednou v ukončeném 39. týdnu a podruhé v ukončeném 40. týdnu. Otevřená jsem byla v obou případech na jeden prst. Ani jednou ze mně nevyšla kapka krve a nebolelo mě to, jen to bylo malinko nepříjemné, ale nic hrozného to nebylo. Poprvé se mi trošku třásly nohy jak jsem šla domů, ale to spíš z toho, že jsem se těšila, že se to rozjede a porodím. Vypadalo to nadějně, konečně nějaké první záchvěvy, ale bohužel druhý den to ustalo. Den po provedení hmatu mi odešla hlenová zátka, tak alespoň z toho jsem měla radost, že se to začíná připravovat. Je pravda, že po tomto hmatu máte večer rozbolavěný podbřišek (přirovnala bych to k bolestivé menstruaci). Ale věřím, že to připravuje děložní hrdlo k porodu. Souhlasím, že by každá maminka měla mít právo si říct, zda to chce nebo ne. Já svojí doktorce věřím a vím, že mi chce pomoct. Rodit velké dítě není také žádná sranda, a pokud by to mohlo pomoct a nemuseli mi vyvolávat porod v porodnici, byla bych moc šťastná. Nevím, jestli je Hamilton účinný nebo ne, ale v mém případě nebolel, nekrvácela jsem a nemám důvod ho zatracovat.”

Co se děje po zákroku?

Každá žena může reagovat na tento zákrok jinak. Ve většině případů dochází ke špinění, někdy až krvácení. Následuje bolest podbřišku jako při silnější menstruaci a odchod hlenové zátky. V některých případech se dále nic neděje, v jiných se rozběhnou kontrakce a maminka do několika hodin porodí. To, jestli bude hmat účinný, závisí na připravenosti těla k porodu. Hmat porod nevyvolává, pouze jej popožene, když už jsou porodní cesty nějakým způsobem přichystané. Proto nemá smysl jej provádět dříve, než je termín porodu. Často jej lékaři provádí v průběhu samotného porodu, pokud je k němu vhodný nález, aby porod popohnali a rodičce ušetřili několik bolestivých hodin na sále.

Bolí to?

Na internetu kolují různé názory a zkušenosti s tímto zákrokem. Maminky, které jej mají podstoupit, nejčastěji zajímá, jestli to bolí. Právě z velké bolesti během zákroku mají velký strach. Zda tento hmat bolí nebo ne, záleží na více faktorech. Zejména na prahu bolesti maminky a zručnosti a zkušenostech lékaře, který jej provádí. Maminky nejčastěji uvádí, že cítily pálení, tlak nebo mírnou bolest. Zákrok obecně považují za velmi nepříjemný, některé dokonce za velmi bolestivý.

Některé maminky si o něj samy řeknou a jiné by jej už v životě nechtěly podstoupit. Zkušenosti s tímto hmatem a jeho prožívání jsou velmi individuální a nedá se dopředu předpovídat, jak u konkrétní maminky proběhne a jestli bude účinný.

Hamilton versus vyvolávání porodu pomocí farmakologických metod

Obecně se udává, že je tento hmat pro maminku i miminko šetrný. Rozhodně šetrnější než klasická indukce (vyvolávání porodu) v porodnici pomocí tablet. Pokud je tedy na místě ze zdravotních důvodů umělé vyvolání porodu, je třeba zvážit i tuto možnost. I přesto jde ale o zásah do přirozeného průběhu porodu a každá maminka by se proto měla rozhodnout, jestli ho chce a nebo nechce podstoupit. Navíc s sebou může nést i určitá rizika.

„Lékařka mi ho udělala (přenášela jsem 10 dnů). Nicméně mě předem neinformovala, nepoučila mě, že mohu špinit, neřekla, že mě může takto uspíšit porod. Přečetla jsem si o Hamiltonovi až v průkazce, vygooglila si, oč jde a druhý den jsem rodila. Z etického pohledu jednala lékařka nekorektně. Nic bych proti Hamiltonovi neměla, pokud by mně vše vysvětlila. Přeplněná čekárna není přece důvodem k tomu, aby se lékařka takto chovala.”

Rizika Hamiltonova hmatu

Nejčastěji se uvádí zavlečení infekce do porodních cest a zvýšené riziko protržení vaku blan při provádění tohoto zákroku. Právě s těmito riziky a celkovým průběhem zákroku by měl rodičku lékař dopředu seznámit, aby se mohla informovaně rozhodnout, zda chce zákrok podstoupit a nebo ne.

„Moje doktorka mi udělala tenhle hmat v době, kdy jsem měla na monitoru stahy cca po 15 minutách a rostl mi trošku krevní tlak, takže bylo v našem zájmu co nejdříve porodit. Bylo to ovšem bez varování, vůbec ji nenapadlo, že když je malý koncem pánevním, tak bych chtěla císaře (což jsem chtěla, měl být i docela velké miminko). Ten hmat mě teda bolel jak čert, cítila jsem se dost zneužitě (právě proto, že ji nenapadlo se zeptat a vlastně mi udělala něco, s čím jsem nesouhlasila). Porod nakonec skončil císařem a ostatní doktoři nechápali, proč mi ta doktorka hmat vůbec dělala. Trpěla jsem úplně zbytečně.”

Kontraindikace

Hmat nelze provádět u každé rodičky. Neprovádí se například u žen s diagnózou placenta praevia, tedy těch, co mají vcestné lůžko (když placenta překrývá vnitřní děložní branku), případně jiných abnormalitách placenty.

Provádí se pouze tehdy, je-li předpoklad vaginálního porodu, nikdy ne tehdy, hrozí-li porod císařským řezem (když je například miminko koncem pánevním).

Neprovádí se ani u žen, kterým vyšel ke konci těhotenství pozitivní stěr na streptokoka skupiny B.

Zkušenosti maminek z diskuzí na Modrém Koníkovi

Zkušenosti maminek jsou opravdu různé, pozitivní i negativní. Jedny jej chválí a děkují, že jim urychlil porod, jiné jej zatracují a v životě by ho už nepodstoupily.

„Já si myslím, že mně ten hmat urychlil nástup porodu. Ve středu jsem byla na prohlídce a doktorka mně řekla, že jsem na 1 cm otevřená a jestli tomu porodu chci pomoct, tak jsem řekla, že ano. No a ve čtvrtek ráno mně odešla hlenová zátka a večer jsem začala rodit.”

„Tak mě to teda bolelo, ale asi tak jako nešetrné vyšetření. Sice jsem cítila tlaky dost dlouho, ale šlo to, k porodu to absolutně nemůžu přirovnat.”

„Hamilton mě bolel opravdu hodně, možná nejvíc z celého porodu. Tekly mi slzy a zatínala jsem zuby. Porodila jsem po 16-ti hodinách od provedení hmatu. Ale porod se spustil až po píchnutí plodové vody.”

„Tak mně Hamiltona dělala jedna velice mladá doktorka. Po jejím vyšetření, které bylo dost drsné, jsem začala slabě krvácet a začala mi odcházet hlenová zátka. No, a stejně jsem z toho neporodila.”

„Mně doktorka dělala Hamiltona v den termínu, řekla mi o tom a upozornila mě, že můžu slabě špinit, tak ať se nelekám. A druhý den brzy ráno to začalo a večer byl syn už v mém náručí. Hlenová zátka mi odešla ještě před uděláním Hamiltona.”

„Hamiltona mi dělal doktor dvakrát během 14-ti dnů a stejně mi pak museli porod vyvolávat oxytocinem.”

„Byla jsem den po termínu v poradně, doktorka mi udělala Hamiltona a večer mi začaly kontrakce a odcházet hlenová zátka. Dcera se narodila druhý den ve 21.50h. Na mě tedy zabral, ale někomu ho můžou udělat dvakrát a nic. Prý, když je mimčo připravené jít ven, tak jde.”

„Mně dělala doktorka Hamiltona včera. Předem mě upozornila, že to bude bolet a bude to nepříjemné, řekla i co mě čeká následně potom, že budu špinit a bude mě bolet v podbříšku. Její přístup se mi líbil. Každopádně je to 24 hodin a nic se neděje.”

„Asi jsem měla štěstí na doktorku. Byla jsem na kontrole čtvrtý den po termínu a doktorka se mě sama zeptala, jestli má zkusit Hamiltona. Souhlasila jsem a tedy příjemný to nebylo, ale že bych "lezla po koze", to fakt ne, bylo to v pohodě, pocitově jako hlubší vyšetření. No a malý se narodil za dva dny, nevím, jestli díky hmatu, ale každopádně si na něj stěžovat nemůžu.”

„Mě teda nebolel vůbec, bylo to jen trochu nepříjemné a hlavně mi rozjel porod. Já bych do něj šla klidně znova.”

„Já si o Hamiltona řekla sama. Nebolelo to, jen to bylo nepříjemné. Trochu víc nepříjemné jako běžné vyšetření, mačkal mi i zvenku břicho. Trvalo to asi minutu a půl. Taky říkal, že můžu mít kapku krve po vyšetření. Jsem 40+4 a kromě nebolestivých kontrakcí to u mě na porod nevypadá.”

„Dělali mi ho 4 dny po termínu, do 12 hodin se spustily falešné kontrakce, o den a půl později začal zdlouhavý porod, který skončil po 23 hodinách. Už bych do něj nešla, tělo bylo unavené, nechtělo spolupracovat. Možná kdybychom počkali, rozběhl by se porod spontánně a bylo by to rychlejší.”

„Mně ho, myslím, udělala doktorka dneska. Neřekla mi sice, že je to ono, ale jen abych uvolnila kolena, pak mi trochu zatlačila na břicho a zašátrala a řekla, že mě bude možná pobolívat v podbřišku a můžu i špinit. Trošku to bolelo, ale žádná hrůza to nebyla. Minule mě vyšetřovala s doktorem i nějaká studentka a to bolelo o dost víc teda.”

Provádění Hamiltonova hmatu má svoje pravidla, ale ne vždy se jimi lékaři řídí. Ve většině případů provádí tento zákrok bez souhlasu pacientky, což by neměli. Někdy jej provádí zbytečně brzy, když ještě nejsou porodní cesty připravené. Hmat zůstane bez efektu a zbytečně tím trápí rodičku. Nedá se dopředu říct, jestli bude zákrok bolet nebo ne. Záleží na zručnosti lékaře, od některých zákrok bolí každou maminku a někteří ho provedou tak, že si maminka ani nevšimne. Je na každé rodičce, jestli se rozhodne tento hmat podstoupit. V dnešní době je snadné si najít relevantní informace a na jejich základě se rozhodnout. Lékaři by měli vědět, co dělají a pokud se u vás rozhodnou provést tento hmat, věřte, že je to pro blaho vás i vašeho miminka. Pokud cítíte, že toto není pro vás vhodná cesta, rozhodně si ale nenechávejte nic vnucovat, rozhodnutí by mělo být jen a jen na vás.

Zdroj:

https://www.babyweb.cz/hamiltonuv-hmat-pro-vyvolani-porodu-jen-se-souhlasem

http://www.naseporodnice.cz/hamiltonuv-hmat.php

https://www.maminka.cz/clanek/co-je-hamiltonuv-hmat-a-je-duvod-se-ho-bat

https://www.maminka.cz/clanek/7-triku-jak-vyvolat-porod-kdyz-se-miminku-nechce-na-svet

Čti celý článek
redakce
19. črc 2018 Čtené 6675x

"Myslela jsem si, že umírá. Po křečích, které trvaly přibližně minutu zůstal syn úplně modrý, nedýchal, visel mi v náručí jako hadrová panenka. Takovou paniku jsem neměla nikdy v životě, jen jsem křičela, aby dýchal a dávala mu umělé dýchání. Manžel zatím volal záchranku," popisuje jejich zážitek maminka ve fóru na Modrém koníku. První setkání s febrilními křečemi bývá děsivé. Často rodiče o jejich existenci netuší a pokud ano, na ten pohled nelze připravit.

"Bylo to hrozné, třásla jsem se a bála o něj. Vůbec nereagoval, vyvrácené oči. Rychle jsme volali záchranku. No a následovala hospitalizace, vyšetření. Teď se bojím a stále mu jen měřím teplotu, když vidím, že je nějaký podivný, neboť ty křeče přišly tak náhle, že jsem se nestihla ani vzpamatovat," popisuje další vyděšená matka svou zkušenost s febrilními křečemi.

"Také jsme si zažili febrilní křeče u starší dcery. Poprvé se objevily jako nechtěný dárek na její první narozeniny, při 6. nemoci. Na tento otřesný zážitek nikdy nezapomenu. Usnula na polední spánek se zvýšenou teplotou 37,5. Probudila se o hodinu se záškuby končetin, zmodraly jí rty a vůbec nedýchala. Hned jsem věděla, že jde o febrilní křeče, už jsem se s tím setkala během práce na dětském oddělení. Ale když se to stane vašemu dítěti, tak máte pocit, že jste úplně bezmocná a měla jsem pocit, že mi odchází před očima," popisuje svůj zážitek maminka z Modrého koníka.

Vznikají kvůli podráždění mozkových center

Febrilní křeče jsou nejčastější neurologickou poruchou dětského věku. Doprovázejí horečky a způsobuje je především prudký a rychlý nárůst či pokles teploty. Předpokládá se, že onemocnění vzniká na základě podráždění mozkových center horečkou, které vyvolávají stahování a uvolňování svalů. Jejich projevy jsou velmi očividné. Dítě má horečku, křeče, potí se, může mít vyvrácené oči, otok či dokonce zmodrá.

"Dcerka měla vyvrácená očka vzhůru, kmitající pohyb celého těla, po chvilce nastala dušnost, která se projevovalo i vytékáním slin. Je třeba být duchapřítomná, nedělat paniku, ale snažit se dítěti pomoci," radí na základě vlastní zkušenosti další maminka ve wiki.

Hlavně žádnou paniku

Lékaři rozlišují mezi komplikovanými a nekomplikovanými febrilními křečemi. Nekomplikované trvají kratší dobu, jsou symetrické s počátečním přepnutím a trhavými záškuby. Komplikované mohou trvat i více než 15 minut. Jsou asymetrické a objevuje se pozáchvatové ochrnutí. Febrilní křeče postihují přibližně 2 - 8 % dětské populace, objevují se u dětí ve věku od 3 měsíců do 5 let. Nejčastěji mezi 6. a 36. měsícem života dítěte.

Pokud se křeče objeví, v první řadě zachovejte klid. I když to vypadá jakkoli děsivě, ve většině případů to trvá jen chvilku, nejsou životu nebezpečné a trvalé následky jsou velmi ojedinělé. Dítě položte na podložku tak, aby se nemohlo zranit. Zajistěte dostatečné větrání místnosti a pomalu ochlazujte svlečením. Kontaktujte lékařskou pomoc.

"I když jsem nevěděla v té chvíli, že jde o febrilní křeče, ale věděla jsem, že malý byl červený, horký, že je to zřejmě teplotní šok, vzala jsem ho do vany, začala ochlazovat vlažnou vodou - hlavičku, končetiny, trup. Postupně jsem přidávala chladnější vodu, ale tak, aby nebyla studená. Vytírala jsem vytékající sliny, aby nestékaly zpět do hrdla. Když bylo tělo ochlazené, dosáhlo optimální teplotu, křeče ustaly, malý začal pravidelně dýchat. Položila jsem ho na postel, přikryla vlažnou polomokrou plenou. Když se začal třást od zimy, přikryla jsem ho peřinka, aby se křeče neopakovaly, co se při rychlém teplotním rozdílu může stát. Zatímco přišla záchranná služba, dítě bylo už stabilizované, ale teplota už opět stoupala, převezli nás do nemocnice, " vzpomíná maminka malého pacienta, jak si poradili s křečemi oni.

"Rychle jsem přivolala záchranku. Paní na druhé straně byla velmi milá. Celou dobu, něž přijeli záchranáři mě utěšovala a radila mi postup, jak ji stabilizovat. Rychle zchladit dítě. Já jsem otevřela podle rady mrazničku a před ni uložila malou, vyndala jsem jí zapadlý jazyk a dala umělé dýchání. Ten její první nádech si zapamatuji navždy. Pak jsem ji uložila do postele do stabilizované polohy a čekala na záchranáře. Dali jí rektální lék, naměřili jí teplotu 39,5. Odvezli nás na pozorování do nemocnice."

K dětskému lékařia neurologovi

Dítě s prvním záchvatem při teplotě by mělo být vyšetřeno nejdříve dětským lékařem a v rámci krátké hospitalizace i dětským neurologem, který na základě neurologického nálezu doporučí případně další vyšetření. Většinou je provedeno základní biochemické vyšetření a obvykle EEG. Podle klinického nálezu se provádí likvorologických či zobrazovací vyšetření. Rovněž je nutné na prvním místě vyloučit zánětlivé nebo jiné organické postižení mozku. Febrilní křeče je třeba odlišit od záchvatů aktivovaných teplotou.

"Vyšetření EEG neukázalo žádné změny na mozku, dětská neuroložka nám kázala dávat léky proti horečce při teplotě nad 37,5 a při dalším výskytu podat rektální léky. Za měsíc na to další viróza, neboť malé se tlačily 4 zuby a tehdy jsme byli stále nemocní. A zase při výstupu teploty se objevily křeče i po podání léku. A nově tentýž kolotoč, nemocnice, vyšetření, EEG, také bylo vše v pořádku. Potřetí, o rok na to, při další viróze - tentokrát při poklesu teploty a také i po podání léku proti horečce. Další vyšetření, ale opět bylo vše v pořádku, i EEG. Už nám neuroložka předepsala podávat namísto tabletového léku rektální, třikrát denně prvních 24 hodin, neboť febrilní křeče se obvykle objevují pouze během této doby," popisuje maminka Lucka ve wiki svou zkušenost.

Nejčastěji používaný lék proti křečím je Diazepam, podávaný rektálně nebo injekčně. Děti, které opakovaně prodělaly febrilní křeče, bývají od lékaře vybaveny mikroklyzmami, kterými lze do zadečku aplikovat Diazepam.

Ať už vypadají febrilní křeče jakkoli strašidelně, riziko úmrtí nebo trvalého a mentálního poškození je velmi nízké. U 3 % dětí dochází ke vzniku epilepsie a ve srovnání s běžnou populací je toto riziko přibližně dvojnásobné.

Pokud se již jednou u vaší ratolesti křeče vyskytly, je pravděpodobné, že se budou opakovat. Čím dříve, tedy v nižším věku, se objevily poprvé, tím je větší pravděpodobnost opětovného výskytu.

Máte i vy zkušenost s febrilními křečemi? Podělte se o ní ostatními maminkami ve wiki. 

Čti celý článek
Strana
z 21
Předchozí Strana
z 21
Další