Lukášek je naše vymodlené, léta očekávané miminko. Díky centru asistované reprodukce (KIWU Klinik k JKU Klinikum Linz) jsme se konečně dočkali a po ICSI a transferu byl termín porodu stanoven na 12.1.2019. Těhotenství jsem si opravdu užívala. Po takové době zoufání a čekání jsem nevolnosti spíš vítala, těšila se z rostoucího bříška, přibývajících kil, denně četla a sledovala vývoj maličkého s pomocí těhotenských aplikací a i přes problémy s předčasnými kontrakcemi a strachu o miminko při zdlouhavých pobytech v nemocnice, nespočetno tokolýzami bylo těhotenství svým způsobem krásné období. V posledních týdnech pak lékař vyslovil podezření na nedostatečnost placenty, protože maličký nepřibíral tak jak by měl a poslal nás na kontrolu ke specialistce do nemocnice. Ve středu 19.12. jsem tak absolvovala vyšetření a odběry, které podezření mého gynekologa potvrdily a já byla na pátek opět objednána na krevní testy a kontrolu průtoků, CTG a biometrii. V pátek ráno (36+6tt) jsem pak doma vyfotila poslední selfie bříška a po krátkém spekulování jsme do auta hodili i připravenou tašku do porodnice, pro případ, že si mě nechají v nemocnici. Po příjezdu mi byla okamžitě odebrána krev, natočeno CTG, následovalo vyšetření a pohovor s lékařkou. Během vyšetření dorazily výsledky krve. Já mezitím diskutovala s manželem, do kterého obchodu pojedeme, přeci jen jsme byli pozvaní na štědrý večer ke tchánovcům a já slíbila typicky český bramborový salát a pár dalších mlsek. Paní doktorka naší diskuzi přerušila se slovy- No, hodnoty od středy rapidně stouply, tady není na co čekat, budeme muset vyvolávat. Tohle mě šokovalo... celé těhotenství bojujeme aby malý zůstal uvnitř a teď ho musíme nutit vylézt ven? Manžel se zeptal jak moc nutné to je a kdy, by případně vyvolávání mělo proběhnout. Odpověď lékařky mě zarazila ještě hlouběji do křesla, prý není na co čekat, vyvolávat budeme hned. Odmítnout sice můžeme, ale nic tím nezískáme. Trpělivě nám vysvětlila co se vlastně děje, zvážila s námi pro a proti a já neměla důvod její doporučení zpochybňovat. Začala jsem se klepat a snažila se zrealizovat co se vlastně děje... manžel se mě zeptal, jestli může ještě na chvíli odjet, bylo potřeba zařídit hlídání pejsků, sám měl vyšetření u lékaře. Lékařka ve zkratce shrnula dění nadcházejících hodin a já manžela propustila s tím, že musí být na telefonu a co nejdříve se vrátit. Paní doktorka mě odvedla na porodní sál, vysvětlila PA situaci, řekla mi, ať se posadím, promluvím si s PA a za 20 min mi přijde zavést tabletu, pokud budu připravená. V tu chvíli jsem se nezmohla na víc než kývání hlavou a klepavka mě stále neopustila. S PA jsem v krátkosti probrala moje obavy z porodu (ten první byl fakt katastrofa), po menších potížích se povedlo napichnout flexilu (měla jsem úplně stažené cévy díky adrenalinu) a do dveří už nakukovala paní doktorka jestli tedy můžeme... dva, tři nádechy později už jsem pokyvovala hlavou. Při zavádění tablety se lékařka opět podivila, že držím i bez čípku a na dva cm otevřená... 

S PA jsme se dohodli, že v poledne přijdu na CTG, pokud by se něco dělo, samozřejmě mám přijít hned. Odešla jsem tedy na přidělený pokoj, na kterém ležela maminka s 2,5kg těžkou holčičkou, já seděla na posteli a snažila se srovnat s představou, že za pár hodin budu mít taky takového drobečka u sebe. Čas utíkal, já řešila tady na koníkovi, jak dlouho po zavedení tablety maminkám nastoupily kontrakce a psala si s kamarádkou, která měla rodit původně o 14 dní dříve než já... celkem pravidelně mi tvrdlo břicho, ale nebolelo to, na tohle jsem byla zvyklá za druhý a třetí trimestr, proto mě to ani neznepokojovalo. Odbila dvanáctá, dostala jsem oběd, dokonce jsem ho minimálně polovinu snědla i přes ty nervy, protože vidina hodin a hodin v bolestech s prázdným žaludkem mě opravdu nelákala. Pak už na domluvené CTG. Graf už ukazoval kopečky, ale já cítila pořád jen bezbolestné tvrdnutí břicha. Když jsem odcházela z porodního sálu, rozhodla jsem se tomu trošku pomoct. Břicho stále tvrdlo, lehce jsem i cítila že se něco děje, ale pořád ještě to prostě nebolelo... chodila jsem sem a tam po chodbě s tím, že pohyb by měl přeci porod podpořit, konečně jsem se dočkala manžela, chodili jsme tedy spolu a povídali si o všem možném i nemožném. No najednou přišla kontrakce, při které jsem se musela zastavit a trošku si zafunět... koukli jsme na čas a šlo se dál. Další kontrakce, musím se zastavit, chytám manžela za ruku a funím... ok, 4 minuty, no nějak rychle... počkám na další, která přišla za další necelé čtyři minuty... no hurá, něco se děje. Manžel došel na pokoj pro tašku s vybavením na porodní sál kam jsme dorazili přesně v 15hodin, čtvrt hodiny po první profuněné kontrakci. CTG už začalo vypadat velice slibně. Během natáčení jsem se ale mohla volně pohybovat, takže jsem kroužila pánví na míči a se zavřenýma očima dýchala hluboko do břicha a s každou další kontrakcí vědoměji uvolňovala pánevní dno. Bolest byla, no jak to popsat...nevnímala jsem to jako bolest, tak nějak jsem byla mimo, přepnuto na režim "rodím náš vysněný poklad a prožiju to klidně a harmonicky" . Kontrakce chodily po třech minutách a tak to vydrželo do čtvrté odpolední. Přišla lékařka, koukla na graf, zeptala se jak je, což mě probralo z toho mého stavu "rodím" a na mé přání zkontrolovala stav čípku .  3 cm.... takže jeden centimetr od původního stavu ... to mě trochu vyděsilo, těch pár kontrakcí co jsem byla v realitě totiž celkem bolelo a já oznámila, že jestli tady takhle budu ještě x hodin, ať chystají jehly. Poprosila jsem o napuštění vany, což mi bylo dopřáno, jen druhou dobu porodní budu muset z vany, maličký je přeci jen nedonošený a proto ho do vody porodit nemohu. Voda byla úžasná... kontrakce byly opravdu jako vlny a mě se dařilo se vrátit na chvilku zpátky do stavu "rodím ve svém světě". V sedmnáct hodin idilka skončila. Z důvodu silnějšího krvácení a zhoršujících se ozev miminka jsem musela ven. Přesun zpátky na postel už mi dal zabrat. PA navrhla polohu na boku, což jsem také zkusila a protože mi poloha na levém boku vyhovovala, zůstala jsem v ní . Kontrakce chodily co dvě minuty, trvaly stejně dlouho a já si dýchala směrem k miminku ... nemluvila jsem, snažila jsem se představovat si, jak se dole uvolňuji a otevírám a Lukáškovi tak usnadňuji cestu ven... asi za dvacet minut byl najednou klid... a já usnula.... manžel mi pak vylíčil zbytek, protože to jsem byla opravdu mimo realitu, až tlačení si zase vybavuji ... deset minut se nic nedělo ... žádná kontrakce a já opravdu usla.. pak se objevila PA a ptala se jak je. V tu chvíli mě vzbudila kontrakce, ale byla jiná. Moje tělo se stáhlo a začalo posouvat miminko dolů. PA řekla, že už si začínám přitlačovat a miminko už bude brzy tu. Moje tělo opět intenzivně zatlačilo, a PA najednou začala volat kolegyni, gynekolog a dětský lékař musí okamžitě na sál, miminko je na cestě, už vidí vlásky. Další kontrakce, tělo tlačí a já křičím, cítím jak se dere ven hlavička, lékařka mi zvedá nohu,  protože sama nejsem schopná s ní pohnout. Cítím šílený tlak a mám pocit že se roztrhnu, zároveň si uvědomuji, že to už bude trvat jen malinkou chviličku a moje miminko bude u mě. Hlavička je venku a zároveň s jejím porozením praskla plodová voda (ano, trhání plodovych vaku na západě neprobíhá) a s proudem plodové vody, kterou jsem ohodila všechny okolo včetně zdi, vyklouzlo i tělíčko. Je 17:37 a bolest a tlak jsou pryč Nechápu co se tu právě stalo... na hrudníku mi přistává maličká bílá žabička, nepláče, jen mě pozoruje přivřenými očkami. Dětský lékař vyšetřuje přímo na mém těle, apgar v první minutě 9, maličký je v pořádku. Manžel pláče, já se usmívám a snažím se realizovat co se právě stalo. Pupečník pomalu dotepává a PA nás nechává sáhnout. Po 15ti minutách manžel přestřihl studený bílý pupečník a chvilku poté jsem porodila placentu. Pak už zůstáváme sami. Maličký se přisává a po chvilce usíná... po dvou a půl hodinách přichází PA, já jdu na toaletu a poté se nás ptá, zda může malému dát vitamín K, vážit, udělat otisk nožičky a případně změřit. Až při vážení Lukášek poprvé krátce zaplakal. 2820g štěstí nám zabalila do ručníku a vrátila do mé náruče . Pak už jen foto na blahopřání a vydáváme se na pokoj. 

A když ro shrnu ...

Lukášek se narodil po indukci v 36+6 nekomplikovaným porodem, který netrval ani tři hodiny. Rodila jsem v poloze na boku, kterou si moje tělo samo zvolilo a neměla jsem žádné poranění. Podařilo se mi porod prožít jako úžasný zážitek, díky pokrokovému smýšlení porodníků LKH Amstetten jsem mohla prožít krásný porod bez zbytečných zásahů a tlaku na mou osobu, bylo mi dopřáno vše, co jsem si přála (a zde je to standart) a Lukášek je do teď miminko klidné a vyrovnané. Když pánbů dá, na porodní sál Amstettenské kliniky se ráda vrátím.

S porodem prvního syna se to absolutně nedá srovnat, to byl porod plný zbytečných zásahů, neproběhl bonding (bezdůvodně, Apgar 10,10,10) a zůstaly mi po něm jizvy nejen na těle.

Moc bych si přála, aby takový porod, jakým přišel na svět druhý syn, mohla prožít každá maminka...

#mujporod

Jako asi většina z nás jsem si i já přála rychlý porod. První trval od prvních kontrakcí 13 hodin, tak jsem doufala, že druhý by mohl být aspoň o polovinu kratší, a taky byl...

Celé druhé těhotenství bylo pohodové, bez komplikací, kdyby malá nekopala, tak bych snad ani nevěděla, že jsem těhotná. Bříško jsem měla až do porodu malé, většina lidí mi ani nevěřila, že už se blíží termín. 

Termín porodu jsem měla 26.5. Už u prvního jsem 5 dní přenášela, takže když jsem i tentokrát byla v den termínu 2v1 a stále se nic nedělo, vůbec mi to nevadilo. Užívala jsem si poslední klidné dny s jedním dítětem a doufala jsem, že by to třeba mohla malá vydržet až do června, abych měla obě děti červnové.

V pátek 1. června jsem šla po obědě na prohlídku a doktorka mi řekla, že už se to k porodu připravuje, ale že to nevypadá, že by to mělo být brzo. A že když neporodím přes víkend, tak ať už jedu v pondělí do porodnice domluvit se na vyvolání. Přišla jsem domů docela zklamaná, protože vyvolávaného porodu jsem se strašně bála a ani za nic jsem ho nechtěla. Zkusila jsem horkou sprchu a doufala jsem, že by se mohlo aspoň něco začít dít, ale břicho bylo úplně klidné, tak jsem se šla natáhnout a rozhodla jsem se, že budu až do porodu odpočívat. Někdy ve tři odpoledne přišla první bolest do zad, trvala asi minutu a byla neskutečně intenzivní. Po pěti minutách znovu, tak jsem se radovala, že se aspoň něco děje a ještě jsem si dělala srandu, že doufám, že jsou to poslíčci, protože kdyby kontrakce byly od začátku takhle bolestivé, porod bych nepřežila. Další kontrakce přišla až po půl hodině a pak už byl klid. 

Někdy před pátou začal být starší syn ospalý a začal se po mně válet, a jak mě při tom pořád kopal a šťouchal do břicha, začalo mi nepříjemně tvrdnout. Šla jsem si s ním na chvilku lehnout a doufala jsem, že usne. Když jsme si lehli do postele, dostala jsem další kontrakci, silnou a rovnou jsem cítila tlak na konečník. Hned jsem volala na manžela, ať okamžitě odveze malého k babičce a že musíme jet, že rodím. Naštěstí máme babičku ani ne 5 minut od nás, takže než se manžel vrátil, sbalila jsem poslední věci a mohli jsme vyrazit. Kontrakce jsem měla rovnou po minutě, maximálně dvou, ani jsem neměla čas je měřit. 

Cesta autem byla jedno velké peklo, kontrakce za kontrakcí, nevěděla jsem, jak si sednout, nohy jsem držela křížem a modlila se, ať to vydržím až do porodnice. Těsně před porodnicí mi praskla plodová voda. Ale dojeli jsem pořád v celku na parkoviště nemocnice a mě najednou došlo, že tím to nekončí, že se ještě musím dostat až na porodní sál.

Konečně jsme dorazili na porodnického oddělení, rychle jsem se převlékla a sestřička mi řekla, že mi natočí monitory. V tu chvíli mě zachvátila panika, když jsem si představila, že bych měla ležet. Přišla další kontrakce a když to sestřička viděla, tak řekla, že teda monitory ne, že mě radši nejdřív vyšetří. Vyšetření trvalo tak půl minuty, než řekla, že rodím a že musíme hned na porodní box. Na ten jsme skoro doběhly, sestřičky ještě rychle volaly doktorku a na dětské, běhaly kolem mě a všechno připravovaly. Ještě jsem si zkusila dojít na WC, ale tam už mě to nutilo tlačit, tak rychle na křeslo, v tu chvíli přišel manžel a já začala tlačit. Pár zatlačení a v 18:34 byla venku naše krásná, úžasná, maličká holčička s mírami 2,67 kg a 46 cm.

Mám ještě nějakou práci a taky jsem si chtěla pustit nějaký starší Gilmorky, jenže mladej pán si na svou novou postel teprve zvyká. Má ji krátce a běžně ho nad ránem nacházím vedle sebe, v naší velký posteli. Počítala jsem s tím, nevadí mi to. A tak, když po dnešní pohádce a zpívání pořád nechtěl pustit mou ruku, řekla jsem si, dojdu si pro knížku a budu u něho sedět, dokud neusne. Cestou pro knížku jsem to ale vzala přes WC a tam, jak známo, přicházejí nápady... zda dobré či špatné, to ať posoudí jiní.

            A tak tu sedím místo u knihy u PC a datluju, jelikož jsem během čůrání přemýšlela o tom, že mateřství je vlastně hlavně o mámě. O mámě, která sedí u postýlky a drží ručičku usínajícího chlapečka. O mámě, která vstane od čehokoliv, co právě dělá, když se ozve z toalety mládě, že je vykakané. O mámě, která přepere pyžamko, které si už zase pokydal jogurtem, protože ví, že v něm spí moc rád a že mu do večera uschne. Rodičovství je taky o tátovi, kterej ráno dělá vajíčka a nechá dospat mámu. O tátovi, kterýmu se sakra nechce hrát Dlouhý, Široký a Bystrozraký už po 139., ale hraje. 

            Bejt máma a táta znamená, vzdát se pohodlí, překonat lenost a dělat to, co musím, i když se mi nechce. Stát pod kopcem, mrznout a čekat, až se dítě dosyta nabaží jízdy na saních, protože zrovna dneska si nepřeje, aby máma jezdila s ním. Čekat, až překoná hranici, kterou včera nezvládl, vyleze zase o dvě větve vejš a nedbá, že fouká, a že mámu zrovna bolí břicho, protože menzes nezajímá, že se dneska odpoledne leze po stromě. Rozečtený knížky, na který po večerech není nálada, ani síla, protože máma usnula ještě o pár minut dřív, než dítě. 

            Bejt rodič, to nejsou nablejskaný fotky. To je bordel v kuchyni, mouka po celým bytě, hromady prádla, počůraná postel, hodiny strávený nad deskovkama a Legem, hodiny probdělý nad rostoucími zuby či nemocným děckem. Frustrace, že to nedělám dobře, když mi bouchnou saze a křičím. Strach. Už napořád. 

            Jsou to chvíle, kdy jdou všechny rady, poučky, chytrý knížky a webináře do kopru, protože každej je jedinečnej a nezbejvá, než to přijmout jak to je a vyšlapat si svoji vlastní cestu. Pochopit, že TO je napořád, že fakt musím vstát, i když jsem spala tři hodiny, jelikož měsíc se snažil mi vypálit díru do hlavy a po třetí partii prší, kterou dítě prohrálo, ještě ustát jeho záchvat vzteku, kdy lítají vzduchem karty, potomek křičí, dupe a pláče a řeči o tom, že se musí naučit prohrávat jsou to nejposlednější, co ho zajímá. 

            Nestěžuju si. Cítím vděk, lásku a děkuji, že jsem měla to štěstí, stát se mámou báječného chlapce. Ale někdy v tom šíleně plavu. Asi jako každá máma, která, když děťátko usne, zapomene na celý svět a kochá se pohledem do jeho spící tváře. Hladí jeho vlásky a něžně líbá jeho líčka. A tu myšlenku si uchová, protože až ho ponese za pár hodin vyčůrat, může se stát, že ji ten spící andílek poškrábe. A nad ránem, až k ní vklouzne pod její deku, ji zaručeně aspoň jednou probudí mocné kopnutí do zad nebo do žeber. 

Tak mne napadlo, zda všechny maminky - prvo,druho,třeti...rodičky - starší 35let prožívají všechno podobně jako já. 

Jmenuji se Sister (když jsem si ve 13letech tuto přezdívku dala, neuměla jsem říci anglicky zdravotní sestra) a je mi 36let. Vlastním jedno osmileté čírtě, o kterém jsem již tady psala na začátku února. Momentálně jsem také 17+5tt. A není to jednoduché. 

Ale od začátku.

Po rozchodu s otcem své dcery jsem se smířila s tím, že další prcek zřejmě nebude. Jak víme, ukázal se v našich životech naprosto jedinečný tvor, ukázka starých  dobrých dob gentlemanských v moderním pojetí, se kterým sdílíme životy již čtvrtým rokem. A zhruba před dvěma lety jsem začla jít do sebe.

Při věku 36let mám taktéž 40kg nadváhy. Nestydím se za to. Trvalo mi celý život smířit se s tím, že prostě nikdy nebudu Twiggy, tak proč s lítostí začínat zrovna teď. Začala jsem se zajímat o zdravější stravování a sestra mne uvrtala do dámského kruhového tréninku s trenérem. Měla jsem slušně našlápnuto - ne na zhubnutí, to už si dávno jako cíl nedávám. Ale na to cítit se dobře a něco pro sebe udělat. A bylo to tak. A pak jsme se začali snažit o nějakého prcka. Přeci jen mě 36, jemu 40, na krku 8leté rozmazlené cosi... Co jiného by se tak dalo podnikat... Trvalo to asi půl roku, ale zadařilo se. 

Ale od začátku bylo všechno špatně - nevolnosti, neschopnost zvednout se z postele, bolesti v podbřišku... Zkrátka a dobře, prcek se rozhodl, že ještě není jeho čas a v 6tt těhotenství zaniklo. Bylo to pro mne bolestné. Asi jako pro každou matku. Nenáviděla jsem to období ne proto, že prcek odešel, ale pro ty účastné pohledy v práci. Pro ty řeči, že si tím každý prošel a že to každá žena zvládla a já taky musím. Kruci, lidi. Když máte v sobě zárodek něčeho, co jednou má být Vaše dítko, tak i kdyby v tomhle týdnu potratilo za existenci země celé lidstvo, mám přeci právo prožít si svou bolest tak, jako bych byla jediná na celé zemi, které se to stalo. Utápět se v sebelítosti a přemýšlet proč. Žena má právo truchlit, ikdyž to byl nějaký zámotek bez srdíčka. Nehledě na to, když vidíte protějšek, jak jen těžko se s tím sžívá. Nebylo to jednoduché - pooperační komplikace atp. Ale je to za námi.

Díky tomu v podstatě vynucenému procesu truchlení jsem došla vlastní vnitřní změny. Snažila jsem se začít chápat svoje tělo a svou duši. Začala jsem se na svět dívat jinýma očima. Se smrtí jako takovou jsem smířená již nějaký ten pátek - byla jsem nucena si tím projít v práci, neboť se pohybuji v prostředí umírajících. A nebylo to lehké. Ale díky tomu ji teď zvládám prožít a respektovat úplně jinak a lépe než ostatní a je jedno, zda se jedná o vlastní rodinu nebo cizí lidi. A ne, neznamená to, že jsem necitelná mrcha.  Ale dál.

Vrhla jsem se na budování kariéry, pronikala do tajů vlastní mysli a potřeb těla, snažila se udělat tunu věcí pro to, abychom se všichni cítili lépe. Chtělo to čas... dlouhej čas...

Mám nějak vyvinutější intuici... takže když jsem otěhotněla, věděla jsem to v podstatě hned po aktu, že to byl ten on. Dneska už bych si asi nevzpomněla na přesné datum, ale přesně po jsem to prostě věděla. Nevím jak.

Nechala jsem to být a čekala jsem. No a jako správný nervák jsem v den, kdy měla dorazit mentruace a nedorazila, zakoupila milion testů a zkoušela je. Hypnotizovala je a viděla v každém odrazu záblesk ducha. A on tam byl, ne zrovna den za dnem, ale sílil. Tentokrát jsem se rozhodla, že nebudu plašit a počkám na řádnou kontrolu za šest týdnů na gyndě. Aby už bylo něco poznat. Objednala jsem se internetovým formulářem. 

Ale co čert nechtěl. Za nějakou dobu jsem začala špinit a bolelo mne břicho, ale nekrvácela jsem. Když už mi bylo fakt mizerně, volala jsem na gyndu, aby mne vzali hned. Na uzv fakt nic nebylo a vzali mi krev na hcg. Druhý den mi volala odpoledne lékařka, že je výsledek pozitivní - 2500- jenže na uzv není nic vidět a tak si myslí, že je to mimoděložní. Čekala jsem všechno možné,ale tohle byla fakt děsně studená sprcha. Byla jsem přesvědčená, že prcek je přesně tam, kde má být. Vždyť před rokem slíbil, že se vrátí a já cítila, že tam je. No, tu cestu, těch 30km v šest večer v prosinci, kdy není na cestu vidět a vy jste v rozpoložení kdy nevíte, zda si máte dát panáka nebo začít řvát, tak tu vám nikomu nepřeju. S pohřebním výrazem jsem dorazila do ordinace, kde mi paní doktorka udělala ultrazvuk, který trval déle než obvyklé tři vteřiny. A ejhle, bylo to tam. Zárodeček přesně tak, jak má být a velikostně tak jak se čeká. Super. A co víc, už i se srdíčkem. Myslela jsem, že lékařku ulíbám k smrtí. Byla mi vystavena těhotenská průkazka a já se dala vlastně ihned na PN, neboť tím stresem v práci by to prcek měl ještě těžší, než má teď. A jela s radostnou novinou domu. Chlap to samozřejmě bral a bere střízlivěji, poučen z předchozího stavu. 

Já si radostně začala plánovat budnoucnost. Jenže ono to tak růžové nebylo. Začala jsem špinit, někdy víc, někdy míň. Do toho jsem měla bolesti v podbřišku, jako při zánětu močáku. Neustále jsem běhala čůrat. Chuť k jídlu se mi vytratila, pachy mne otravovaly kam jsem se vrtla. Ideální stav zůstat pod peřinou a dělat, že tu nejsem. Lékařka mi předepsala Utrogestan, baštila jsem ve velkym hořčík, chlapa iritovala věčným nestravováním se - když něco uvařil tak si to týden baštil sám, dítě se smířilo s faktem, že má mtku pouze v posteli. Nádherný první trimestr. 

Úderem začátku čtvrtého měsíce se stav zázračně nezlepšil. Všechno má svůj čas. Špinění pomalu ustalo, bolesti v podbřišku jako bych měla dostat menses taky. A začaly různé vaginální výtoky. Tu průhledný, tu bílý, tu žlutý. Ani nevím, na čem to závisí. Taky mi povolila TOT páska (operační řešení stresové inkontinence) a občas ukápnu, nedej bože když kašlu. A protože jsem astmatik, tak teda kašlu. Nu, takže do spodárků denně čistá vložka, důslednější hygiena spodních částí antialergickým píč gelem, lactobacily vnitřně a pusou, sex jen s latexem...Samý záživný věci máte-li doma protějšek, jež by se chtěl s vámi mazlit a je zvědavej na to, co máte v kalhotkách.

A co dalšího nás potkalo. No, co takové alergie na potraviny? Ne na všechno. Většinou jen na čokoládu. A protože nebaštím maso (prostě mi nechutná) a jím jen ovoce a zeleninu a sýry, tak jsem asi osypaná i z přemíry vitámínů. Někdy se můžu uškrábat k smrti a jindy je to cajk. 

A co ještě takové ty ostré bolesto v pravém nebo levém podbřišku při pohybu - například otáčení se v leže atp. Natažení vazů držících dělohu. To je taky lahůdka. Tréning na porod, řekla bych.

Většinu svých obtíží se snažím si vygooglit. Některé jsou mi jasné, jsem sestra. Ale celé tohle těhotenství je prostě úplné jiné než před osmi lety. Tolik nových přízanků a věcí, které jsem nikdy nezažívala. Nejsem hysterka, která všechno řeší. Prostě mne zajímá, co je tedy v těhotenství běžné, za co můžou hormony a za co si mohu sama tím, že jsem tlustá. Nedejbože tím, že už mi není dvacet, ale blížřím se ke 40. Což mi připomíná různé screeningy, tak šup k nim.

Prvotrimestrální screening - pro svůj věk a postavu jsem zvolila připlatit 1700 za rozšířený, abych věděla, zda tam bude dispozice k čemukoli. Jsem ve věku, kdy se potřebuji předem připravit na x druhů možných situací. Vím, namítnete, že to není možné. Ale za pokus to stojí. No, vše dopadlo negativně, čili dobře. Na ultrazvuku to bylo krapet složitější, neboť mi paní doktorka nechtěla na plnou pusu říct, že přes ty špeky se jí to dost dobře zrovna nevyšetřuje, nicméně nějaký genetický základ měla a bylo to cajk. 

A pak přišel triple test. Věc, která je 100% nespolehlivá a všechny maminky dokáže pěkně vyděsit. Měla jsem si to uvědomit hned na začátku. A taky jsem netušila, že by se to mohlo dát odmítnout. Jsem vychovaná tak, že co řekne lékař, to se prostě udělá. Pokud to není fakt pitomost. Inu absolvovala jsem krev (mimochodem další takovou prima zábavou je fakt, že v těhotenství při odběru vlastní krve mám tendenci jít k zemi ) a čekala jsem. A ono nic, tak si říkám dobrý. A ono nene. Za několik dní mi volá doktorka, že mi vyšly pozitivní rozštěpové vady páteře a objednala mne na uzv. Víc jsem z ní nevypáčila.

Tohle mne vykolejilo. Protože tohle je něco, v čem se fakt neorientuju. Takže jsem gůglila. Našla jsem pár vysokoškolských prací na toto téma a četla. Dnes už vím, že jsou tři vady a jedna z nich je prostě neslučitelná se životem. Modlila jsem se, ať to není pravda. Bála jsem se, že i přes to, že se mi podařilo úspěšně prcka donosit až do 17tt, se budeme muset rozloučit. A to už vím předem, že bych další pokus už nechtěla. Nějak jsem nemohla pochopit, že to vyšetření ukazuje riziko výskytu této vady a brala jsem to asi 24h tak, že tu vadu prostě má.

Myslím, že chlapa tato informace taky dostala, protože ani neprotestoval a na kontrolu vyrazil se mnou. Až jsem si říkala, zda to byl dobrý nápad, neboť svou frustraci vybíjel rychlostí 130km/h na silnici, kde můžete jen 90. Ale dorazili jsem živi a zdrávi. A bez pokuty nebo bouračky. (pravda, nemám páru kolik radarů jsme minuli)

Lékařka nám nejprve ukázala krevní testy. Riziko rozšpěpové vady se ukázalo jako 1 z 90. Při věku 36let a váze jakou mám. Trochu jsme se uklidnili, protože je to opravdu nízké, nicméně i tak můžeme být ti devadesátí. Toto se kontroluje a vyšetřuje pouze ultrazvukem. Já hlupák, zblblá informacemi o odběru plodovky při pozitivním TT, jsem byla připravena toto odmítnout a jít na krevní testy za prachy. Ještě že jsem to neřekla nahlas, byla bych tam za blbce. Ne proto, že to jako maminka řeknu, ale proto, že u zdravotních sester se automaticky předpokládá, že to všechno přeci vědí. Diskriminace, nemyslíte?

Samotný ultrazvuk trval asi dvacet minut. Jako první se rovnou kázala páteř - prcek byl zrovna zády k nám. A ta byla díky Bohu fakt celá v pořádku. Pak se lékařka podrobněji zaměřila na každou část těla, sdělila nám i pohlaví (protože tu mám sestru a je velká pravděpodobnost, že to bude číst, tak ho zamlčím) a celkový výsledek je - negativní. Všechno v naprostém pořádku. Myslím, že ten šutrák, co nám spadl ze srdce musel být slyšet přes celý svět. Po odchodu z ordinace jsem si musela sednout v čekárně, protože se mi roztřásly nohy a nebyla jsem schopna chvíli se pohybovat. 

UFFF. Další uzv screening až v březnu a ještě čekám na OGTT. To bude taky sranda, protože tři odběry krve a k tomu vypít sladkou břečku - jestli jí tam neomdlím nebo nevrhnu, tak to bude zázrak.

Jak vidíte, jako maminka, které je prostě o něco víc než je zvykem, má velké věkové rozdíly mezi dětmi a navíc je zdravotní sestrou, prožívá těhotenství asi stejně, jako jakákoli jiná maminka, možná trochu víc intenzivněji, pokud si dovolí přemýšlet o věcech více do hloubky a nebo je zkoumat či porovnávat. Nevidím to jako vadu. Beru to tak, že každá věc v mém životě a každá komplikace má svůj účel a něco mne to má naučit. 

Teď mne ještě čeká se psychicky připravit na porod císařem. Normální porod u mne nepřipadá v úvahu ze zdravotních důvodů. 

Jak tento dlouhý výlev mých zmatených myšlenek ukončit? Po pravdě - neměnila bych. Ať už mne potkalo, potkává nebo ještě potká cokoli, zvládnu to. Kvůli sobě, kvůli prckovi, dceři i partnerovi. Všichni mi za to stojí. A ikdyby to mělo být něco trochu horšího, dokud lze všechno řešit medicínou, pak jsem v klidu. Ono to prostě nějak dopadne.

... pokud nechcete schytat 3225 negativních komentářů

1. Načančané selfie před zapatlaným zrcadlem.
2. Načančané selfie v pozadí s rozhrabanou postelí nebo jiným bordelem.
3. Fotku z ultrazvuku se jménem a rodným číslem.
4. Nahaté dítě, které nemá přes ty správné partie smajlíka, hvězdičku nebo domalované trenýrky.
5. Dítě mladší 6 měsíců, které sedí ve sporťáku, v židličce, na gauči, kdekoliv. I kdyby si umělo sednout samo, nikdo vám to neuvěří.
6. Dítě v klokance / neergonomickém nosítku a v žádném případě navíc čelem dopředu.
7. Dítě v chodítku.
8. Dítě v hopsátku.
9. Dítě zkoumající půllitr s pivem.
10. Dítě mladší tří let, které jí pribiňáka, Brumíka nebo Kinder čokoládu. Určité riziko tu je i u fotek staršího dítěte, které jí pribiňáka, Brumíka nebo Kinder čokoládu.

Berte to s nadhledem, nepochybně vymyslíte nejmíň deset dalších.