Sedím se svou ranní kávou a dnes mám nějakou nostalgickou náladu. Takovou tu, kdy člověk kouká z okna, nechá myšlenky volně plynout a má chuť se o ně podělit.

Musím zaklepat na dřevo, ale naší rodině se větší karamboly zatím vyhýbají. Nikdy nás nepoznamenalo žádné velké neštěstí, žádná tragická nehoda ani událost, která by nám převrátila život vzhůru nohama. A pokud někdo z rodiny odejde, bývá to většinou ve vysokém věku. Samozřejmě nás to mrzí a jsme smutní, ale zároveň si pak řekneme, že náš milovaný člověk prožil dlouhý život a že si ho dokázal skutečně užít.

A tak dnes přemýšlím, čím to vlastně je.

Je to tím, že žijeme zodpovědně? Že se zbytečně nevystavujeme nebezpečným situacím? Že na silnicích jezdíme opatrně a snažíme se předvídat chyby ostatních?

Nebo je za tím něco úplně jiného?

Napadla mě ještě jedna, trochu úsměvná teorie. V naší rodině se totiž pojišťujeme snad na všechno. Někdy mám pocit, že na nás funguje obrácený Murphyho zákon. Když jsme pojištění, nestane se vůbec nic a člověk si říká, jestli ty peníze nevyhodil zbytečně. A někde v koutku duše si představuju malého škodolibého čertíka, který čeká na chvíli, kdy na nějaké pojištění zapomeneme, aby mohl udeřit v plné síle.