Bylo nebylo...
Říkají mi Kluk. Jsou mi čtyři roky. S Mámou, Tátou a Holkou tvoříme Rodinu. Patří k nám také Mopsice a Kočka.
Mámu a Tátu trochu zlobím, když večer nechci chodit spát. Mám totiž hodně práce, víte? Musím si hrát. A hraní není nic jednoduchého, nic, co se dá jen tak ukončit, když si rodiče vzpomenou. Hraní je velká věc a uprostřed hraní se nemůže jít jen tak do postele.
Táta a Máma mne proto musejí do hajan nějak nalákat. Většinou to zkouší pohádkou. A protože já už skoro všechny pohádky znám, musí si Táta vymýšlet nové, vlastní. To jsem pak zvědavý, o čem bude a jak dopadne a souhlasím, že je čas jít na kutě.
A protože pohádky nejen rád poslouchám, ale i sám si je vymýšlím, rozhodli jsme se s Tátou pár pohádek pro zaneprázdněné kluky, co nemají čas chodit spát stejně jako já, sepsat.
Táta vymýšlel a psal, já jen vymýšlel a radil, psát ještě neumím. Tak vznikla tato knížka pohádek. Psali jsme je oba.
Takže kluci, co máte příliš mnoho práce na to, abyste šli večer do peřin, pozorně poslouchejte. Vykoupat se, vyčistit zuby, dát dobrou noc rodičům a sourozencům a šupky hupky do postele. Začínají Klukova dobrodružství: Bylo nebylo...
Doporučujeme
Začni psát komentář...
