Poslední roky se u nás rodině co se týče zdraví mele. Začalo to v roce 2011, kdy mamince zjistili malý nádor na štítné žláze. Podařilo se to zachytit včas a tak jsme žili "spokojeně" dál. Zlomené nohy a ruce mé drahé polovičky nepočítám. Pak nastal rok 2014. Na podzim zjistili bráškovi nádor na mozku a mamince současně nádor v děloze....asi máme hodně andělů strážných, protože oba se z toho vykřesali bez větších následků. Život šel dál, děti chodili do školky a život tak nějak plynul bez větších karambolů. Až do 14. září 2015 - moje 73 letá maminka si zlomila současně ruku a nohu - 2 operace, endoprotéza ramena. 2 měsíce v nemocnici a i rok po úrazu má ještě bolesti, ale chodí.

Poslední rok jsem si v duchu říkala, že jsem nějak podezřele bez úrazů a nemocí. Kdybych tušila...Nastalo léto 2016, užili jsme si moře, stanování a já si chtěla ještě poslední 3 dny na konci srpna vybrat dovolenou. Ještě jsme s manželem stihli koncert naší oblíbené folkové skupiny. V neděli 28.8. jsme se jeli projet na kole, já, brácha a manžel. Chtěli jsme se podívat do Velkých Popovic. Jezdíme hodně, já sice kratší trasy, ale vždy jsem dojela v pořádku. Vyjeli jsme, vjíždíme do Mnichovic, kopec dolů, už jsem tam jela tolikrát....jedu a najednou mi kolo sjelo z krajnice a pak už si vybavuju jen vteřinu pádu....hrozně mě bolí levé koleno. Hlava a záda, ruce jsou OK. Za chvíli se objevují neznámí lidé z domku, u kterého jsem slítla. Nemohu se na nohu postavit. Berou dodávku, nakládají moje a manželovo kolo a za strašné bolesti mě nakládají do auta. brácha jede domů na kole. Tam mě posadí na židli a voláme záchranku. V noze škube a vypadá to zle. Sanitka přijíždí asi za 10 minut, odvážejí mě do Říčan. vybaveni rentgenem sice jsou, ale vylezte na rentgen, když vás pekelně bolí noha...a když pak chtěli, abych se otočila na bok - myslela jsem že to nedám. Dala. Pak zpátky za strašné bolesti na lůžko. Rentgen ukazuje tříštivou zlomeninu holenní kosti těsně pod kolenem - to v Říčanech nezvládnou, takže se čeká na sanitku na Bulovku. Cítím jen pekelnou bolest. Sanitka přijíždí asi za 20 minut, nohu mi konečně dávají do nafukovací dlahy a frčíme na Bulovku. Tam zase přesun na jinou postel. Každý pohyb je strašný.....zase rentgen, naštěstí na Bulovce mají posuvný rentgen, takže se hýbat nemusím. Dokonce se sestřičce podařilo mi stáhnout cyklistické kalhoty, aniž by přišly k úhoně. Pak mě ještě na lůžku osprchovali a odvezli na pokoj. Pak tam přišel doktor a že je to ošklivá zlomenina a je nutná operace, ale musí počkat, až zmizí otok. Je neděle po poledni. Když se rozhodne, že ten den operace nebude, tak mi dávají alespoň krajíc chleba. Zkrátím to, na operaci jdu až další den v šest večer. Přesun na operační lůžko - katastrofa, bolest jak "sviňa", když už se tam konečně doškrábu, tak mi říkají, že musím tak 2 hodiny počkat, že anesteziologové mají něco urgentnějšího. Tak zpátky na postel. Zase minuta nesnesitelné bolesti. Asi po hodině prý konečně dojde i na mě....a zase další přesun, bolestí už skoro nevnímám, už si přeju jedno - uspat....a to se mě ještě doktorka ptá, jestli nechci jen epidural. S díky odmítám a žádám celkovou narkózu. Naštěstí dlouho neotálejí a já po 3 vteřinách cítím jen slastnou úle vu....probouzím se, prý to sešroubovali a já začínám cítit palčivou bolest...nabízejí mi něco proti bolesti. Přijímám. Dávají mi asi morfium, protože hned se mi ulevuje a jsem na chvíli "happy". Po 2hodinách na JIPU mažu na pokoj. Ráno se konečně najím a před vizitou mi rozbalují nohu...to co vidím mě vyděsí. Modrá noha, steh od kolene do půli holeně...a bolest. Prognóza - min 6 týdnů ortéza a 3 měsíce nešlapat....úžasné vyhlídky...doma dvě školkové děti, maminka se taky vylízává po to svém úrazu...pobyt v nemocnici...nic moc, ono když zdravý člověk je najednou odkázaný ve všem na ostatní....zvláště říkání o mísu je zvlášť "příjemné"...den pročučím do zdi, občas mrknu na mobil, ale moc mě to nebaví. Ráno vás probudí v 5.30 po noci, kdy se 5 x probudíte....a pak jen další bolestivý den....druhý den po operaci se pomocí rehabilitační sestry opřu o chodítko...ruce mám sice zdravé, ale po spuštění nohy z postele nohu zaplaví bolest...další den ujdu na berlích asi 80 cm....den před propuštěním se s vypětím všech sil dopravím na záchod. Představa, že takhle to bude dalších x měsíců mě sráží psychicky na dno...Týden po operaci mě propouštějí. Nezbytné úpravy doma jako vysazení dveří, zvýšení postele o další matraci...

Po 14 dnech kontrola - postavení kostí OK, ovšem 4 hodinové čekání na sanitku mě dorazí....nohu dostávám z bolesti další 2 dny. Tento deníček píši 4 týdny od operace. Bolí to stále, jedu od prášku na bolest k dalšímu, doplazím se aspoň na WC a pokud se cítím, tak najíst ke stolu. Manžel teď musí odvážet děti a vyzvedávat ze školky, nakupovat...mamka je přes den se mnou, ani kafe si neuvařím, mám jen 2 ruce a 2 berle.

A tak se tu celý den válím v posteli a nadávám si....kdybych tehdy na to kolo nejela...

Ale abych jen nefňukala. Říkám si, sice máš vážně zraněnou nohu, ale zdravé děti, milujícího manžela a rodinu a je to jen kost. Ta sroste. Horší by bylo, kdybych teď ležela doma s vidinou chemoterapie nebo nevyléčitelné nemoci.

Lidičky, važte si zdraví, stačí vteřina a vše je jinak....a dávejte při sportu pozor....díky za přečtení

Pomalu začíná jaro. A s ním i nová energie, sluníčko. Tak mě to donutilo trochu k zamyšlení nad sama sebou i okolím. Každou chvíli tady na koníku i na jiných stránkách čtu akorát hádky a napadání někoho druhého jen kvůli tomu, že má jiný názor. Nebo že jinak vychovává své dítě. Mateřství je dnes IN a s ním i jakási olympiáda, kdo je lepší matka. Naše společnost nás žene k absurdní představě, že musíme být dokonalé a vše stíhat. Mít dokonalé bydlení, vztah, děti, finance. Ženeme se za jakousi utopií a když se nám to nedaří, tak upadáme do smutku. A v tomhle shonu za majetkem, dokonalostí a dobrém obrazu nás samých v očích ostatních zapomínáme na to nejdůležitější. Na to, že život máme jen jeden. Život je mooc křehký a vlastně krátký. Řešíme jiné, sousedy, ale často nemáme čas uklidit si v hlavě a před vlastním prahem. Možná vlastnost nás Čechů. Jak už jsem psala - začíná jaro, tak zkusme jednou místo dokonalého jarního úklidu domu či bytu (stejně po nájezdu dětí ten úklid není znát) udělat úklid v sobě. Sednout si, nebo se jít projít a zamyslet se, co je pro nás v životě opravdu důležité. Nemyslím tím materialisticky, ale duchovně. Asi to bude velmi těžké, ale vyplatí se to. Najednou uvidíte, že děti nejsou tolik zlobivé, manžel tak hrozný a že ten soused je docela prima. 

A proč to píšu, začínám si uvědomovat, jak stárneme a ty chvíle pohody a radosti nám nikdo nevrátí. Bráchovi bude letos 50, mě 40, mamince 72. Možná rekapituluji, ale neštěstí se může stát kdykoliv a jak se říká, nemoci nechodí po horách ale po lidech. A tak místo leštění kuchyně se jděte pomazlit s dětmi nebo udělat hezkou fotku jako památku. Zavolejte lidem, které máte rádi. A zkusme být chvili bez závisti, pomlouvání a řešení ostatních a jejich dětí. Každý ať vychovává dle vlastního svědomí. Však ony nám to ty děti i s úroky vrátí.

Alespoň na chvíli buďme k sobě milejší. Prosím.