Porod malé milé Emílie

Středa, 20. dubna 2016, ráno
Já a můj obří pupek si to štrádujeme na prohlídku k doktorovi. Už asi 2 dny ze mě teče "něco jako voda" a někdy v noci mívám malé bolesti, které jdou však vždy pohodlně zaspat. Doktor točí monitory - NIC, mtrvo, žádná činnost, porod se jen tak neblíží. Jsem 38+0, tak si říkám, ještě je čas. Když mu řeknu o té "něco jako vodě", tak se mi vysměje se slovy: "Jo a vy si myslíte, že by to jako mohla být plodová voda, jo? Nečtěte ten internet! Když praskne voda, tak to určitě poznáte." Aha.. No tak nic - jdu z kontroly zpět domů (a pro jistotu si koupím ve zdravotnických potřebách ph papírky). Ph plodové vody by prý mělo být zásadité - tedy modré a "něco jako voda" je neutrální, takže asi nic.

Čtvrtek, 21. dubna 2016, těsně před půlnocí

V noci mám bolesti v podbříšku (Jó, asi poslíčci nebo co, si říkám) a probudím se s pocitem mírného mokra. (Achjo, asi zase ta "něco jako voda"). Je to docela velké množství.. Když změřím ph papírkem, pořád není modrý.. (I když možná trochu?) Jdu spát (tedy až po tom, co si vyměnim kalhotky).

Pátek, 22. dubna 2016, kolem 4hod ráno

Sakra práce.. Další mokro na kalhotkách, spíše kalhotky úplně durch. No nic, změřím a objeví se - MODRÁ. Je to tady, plodová voda (sláva)! Teče a teče.. Jdu za mužem (jó, říkám mu muž, ale je to přítel) a říkám se smíchem (nevím, co mi přišlo směšné) "Mě asi praskla voda.." Je trošku udiven, ale tak co, jede se. (Říkám: Kdyžtak nás pošlou zpátky). Taška nachystaná večer předem (uf 😀 - asi nějaké tušení nebo co), vezmu pod sebe ručník do auta a jede se. 

Porodnice

Přijdeme, ohlášení, formalitky, (prý "úplněk, tak praská všem voda nebo co"), no když vám praskla voda tak to už tu zůstanete.. Jste otevřená asi na 2 prsty, to je hezký nález.. (ó bóže, jak já ty jejich "kontroly otevřenosti" nesnáším). PA se mnou konzultuje porodní plán, měří se ozvy, vše ok. No tak jdu na hekárnu, můj muž samozřejmě celou dobu se mnou. Budete chtít nějaké léky proti bolesti? (epidural, bla bla..) Prozatím NE, díky. Sprchuju se, cvičím na balóně, mezitím se střídají směny (takže konzultace s předchozí PA nakonec přišla v niveč), nová PA ukazuje cviky, kontroluje nález (achjo!!!), 2 hodiny pořád stejné, nic se neděje.. Dostávám klystýr (měla jsem v porodních přáních). No ten klystýr nic příjemného, na záchod letím tak 5x 😀. Přijde PA a říká, aby se to pohlo, dáme vám nějakou injekci ano? No nechám se zviklat.. Dobře, tak nějakou injekci teda jo. PA přijde s čípkama do ... (zde patří škaredé slovo) - prý: "To je šetrnější, dáme vám čípky, otočte se na bok.." Achjo, tohle mi je totálně nepříjemné, nějaké čípky. Prý to má i zmírnt bolest. Udělá to přesně opak, bolesti se stupňují, ale pořád se to dá vydržet.. (i když už se občas pokroutím jak žížala). Jsem pořád vysmátá, pozitivní, říkám si - je to dobré, za chvíli tu bude s námi Emilka, muž je pořád se mnou a dívá se na systém posuvných dveří (achjo, ti chlapi).

Porod?
Přichází hodina H. Je něco málo před desátou hodinou, porod trvá už asi 6 hodin. Nález? Nic moc, asi 3-4 prsty (přesně už si nevzpomínám). Přijde doktorka a nabídne oxytocin (bolesti už mega velké), že to prodlouží kontrakce.. Tak jo, ale nic jiného už nechci. Odvezou mě na porodní sál. Píchnou mi oxytocin a já muži držím (a drtím) ruku při každé kontrakci. PA pořád říká: Prodýchávat, prodýchávat (no dobře no!).. Ale potom už to nejde. Tělo má tendenci tlačit. Ona si tam chodí dokola a pořád do mě hustí o prodýchávání a já mezitím tajně trošku tlačím, ať je to brzo venku 😀 (ale ona to neví, pššt). Tak pořád čekáme, já teda cítím, že už by to mohlo být, ale ona si tam pořád jenom chodí. Pak teda konečně řekne:"Podíváme se na to" a s překvapením zjistí, že už je tam díra jak pekla (nebo aspoň já jsem to tak cítila - velmi zvláštní pocit), a začne rychle chystat věci.. "No to už je připravené krásně, tak už si můžete i zatlačit." Chystá a chystá. Bohužel zůstávám v pololeže nebo co to je (chtěla jsem spíše dřep nebo tak, ale co nadělám), nohy přitáhlé, tlačím, tlačím.. Doktorka vedle mě mi pořád šahá na břicho (ne aby jí napadlo mi do něj tlačit!), ale jenom lehoučce.. Kontroluje dotykem, jak tlačím a jak děťátko postupuje. Pořád mě povzbuzují. Už je to asi 10 minut a pořád nic, dítě nikde. Pokud možno, nechci nástřih, ale Emilka se trošku na půl hlavy sekne, tak vidím nůžky no. Jenom říkám: "Nevadí.", a cítím střihnutí, ale ne nijak zvlášť. Hlava je venku, poslední zatlačení a venku jsou i ramena a celá Emilka. Položí mi ji na břicho, krásně na nás kouká (trošku nechápavě 😀), čerstvý táta si přestřihává pupeční šňůru. Emilka je trochu modrá, ale moc krásná.

Bonding 

Teď nastává půl hodina, kdy se na naši krasotinku díváme. Mezitím porodím placentu (to jsem ani necítila) a doktroka mě šije. Zde přichází pro mě nejhorší část celého zážitku. Šije a šije.. Bolí to. Možná víc než porod nebo co. Je mi to až otravné, pořád se mi tam hrabe, v duchu jsem jí začla proklínat 😀.. Po půl hodině jde Emilka s tátou na změření, vážení.. 48cm, 3200g, narozená v 38+2 (no ještě že tak neboť být v termínu, nevím, jestli bych ji vytlačila). Mě odvážejí někam.. Pak na pokoj. Mám trochu matné vzpomínky, energie nula nic. Pak přivezou Emilku, hlava zabalená, že měla hraniční teplotu, tak vypadala vtipně. Ale pořád se na nás dívá. Všechno mě bolí.. přemýšlím, co se vůbec událo, volám mamce. Pak se podívám do zrcadla - hrůza, všude na obličeji tečky, to asi z toho tlačení 😀. A pak je Emilka pořád se mnou. Pořád se na ní dívám a nemůžu uvěřit (a doteď tomu nevěřím), že jsem její MAMINKA.