Pozdrav od blogerky Mama LIVE! 🙂

Ahoj holky, tety, krásky moje!

Z koníka jsem se před pár měsíci stáhla, ale zůstal mojí srdeční záležitostí. Tady jsem začínala jako těhule, tady jsem oznamovala, že je na světě Barunka, že vznikne blog, že se narodil mimi-pán Jeník. Tady jsem našla kamarádky, které už nedám, tady jsem vždy dostala odpověď a pomoc, když jsem tápala, nevěděla. Ten, kdo na mama servery nasazuje, podle mě nikdy na žádném nebyl, nebo nemá děti 😀

Našemu Honzíkovi byl nedávno rok a já tak nějak bilancuji, jaké to vlastně pro mě je být mámou, double mámou. Jestli se vše povedlo, jak jsem chtěla? A jak jsem se vypořádala se svými obavami a strachy, kterých jsem samozřejmě měla kupu?

Byla jsem si jistá, že chci být jako Lorelei - prostě veselá, ztřeštěná máma, která se nebere až tak vážně, která s Rory skáče po posteli, bulí společně u filmu, cpou se dobrotama a která tu hlavně vždycky je, která vždycky obejme a pohladí. Která ale taky trvá na tom, že Rory bude slušná holka. Já jsem teda doufala, že moje Lorelei nebude mít takovej trabl s chlapama a na tý posteli s náma bude skákat i nějaký "pan Gilmore".

Kdybychom dnes po posteli skákali všichni, jsme do minuty všichni na zemi (nějaké to kilíčko bych dát dolů mohla no). Přece jen jsme už čtyři. Bude to znít nafoukaně, blbě a chlubilsky, ale nikdy jsem se nebála, že nevychováme z malých Osiček slušný, veselý a prima lidi. Ano, tolik jsem si jistá silou genetického základu 😀

Ale řešila jsem jiný malý i velký pochybnosti. Kde se vzaly? Znám se, své silné stránky i slabiny. A jednou z nich je, že mám obě ruce naprosto levý a to z hlediska uměleckosti není vše. Prostě žádný talent.

Kdo tedy našim dětem poskytne umělecký základ? Když já v autě zpívám, ozve se zezadu "Mami, klidně se soustřeď na řízení, zpívat budu já.". Neumím kreslit, obkreslovat ani vybarvovat. Vlna relaxačního vymalování měla na mě jediný efekt - při pohledu na precizně vymalovaného páva jsem cítila, jak mi svým krásným duhovým perem šťourá pod nehty. Já neumím ani zvířátka z kaštanů, zdobit perníčky, natož plést čepičky s bambulkou. Vrchol mého kutilství a DIY je oholit si nohy, sama! Na druhou stranu vedeme děti ke knihám, chodíme na prohlídky zámků, do divadel a do kina.

Do kreslení, lepení a jiného šikulkování se tedy naprosto nepouštím. A máme i stejně naladěné děti - Baru nadchly prstové barvy a pak zjistila, že se do nich namáčí prsty a ty jsou pak špinavé... A proto nám vyhovuje LEGO DUPLO - jsou k tomu návody, perfektně to k sobě pasuje a ještě to není "jen" tak skládání kostek, ale jde u toho vymýšlet příběhy a když se hecnu, tak i rozvíjet mozky všech okolo. Můj mozek jede spíš v pravých úhlech a uznává pravidla a pravidelnost, takže je to ideální hra jak pro mě, tak pro Barunku, která je malá Hujerka a její svět pravidla respektuje, ba dokonce vyžaduje.

A čeho jsem se bála dál? Třeba že budu s miminkem sedět doma sama, že nám nevymyslím a nezrealizuji zajímavý program a budeme se nudit a Baru mi to jednou vyčte (tuším, že Jeník by mohl být ten mlčenlivý hodný mamánek 😀).

Nebudu mít kamarádky s dětmi, budu se bát jezdit metrem nebo dokonce autem a už nikdy se nenajím jinde než ve vlastní kuchyni, protože přece děti dělají v restauracích šílený bordel a všichni pak ty jejich matky nenávidí. Pravda - pro první cestu pražskou MHD jsem nezvolila nejlepší trasu, jako stanici jsem naivně zvolila Pražského povstání a dodnes slyším, jak se mi ta vylidněná stanice se spoustou strmých schodů směje do ksichtu. A ten elegán, co si v den, kdy v prosinci 2012 poprvé napadl v Praze sníh, oblékl zřejmě tématicky sněhově bílé kalhoty, si ještě dnes nadává do pitomců, protože se nabídl nějaký blbce s miminem, že jí tu kraksnu do schodů vynese a jeho sněhově bílé gaťky vypadaly pak jak ten sníh venku, hnědě...

A jestli sedíme doma? Ale kdeže! A kdo mě jako první vytáhl na celodenní akci? Holky z koníka! A kam? No do ZOO, jasná věc! Šlo to MHD a ještě líp to jde autem - to je sice olepené křupkami, všude se válí piškoty, Honza šílí, ale já jsem pyšná na tu rozklepanou holku, co se kdysi bála, že v kopci bude muset zastavit a pak se rozjet.

Před narozením dětí jsme rádi cestovali. Teď to jedeme o dost umírněněji, nepouštíme se do velký dálek. Naučili jsme se nikam nespěchat, do ničeho sebe ani děti nenutit. Ona nám ta exotika neuteče. Povídáme si o dalekých zemích doma a těšíme se, až děti povyrostou a budeme to všichni vnímat.

Jak to teda je? Má se dítě přizpůsobit rodině, do které se narodilo? Nebo se mají plně respektovat potřeby dítěte? A ty jsou jaký? Vždyť to dítě jen valí oči, dásní se o 106 a plní pleny, tak kde je mu nejlíp a s kým? Jsme mudrlanti, co jsou rádi nachystaní, tak jsme samozřejmě četli nejdřív moudré knihy - to se tak přece dělá. Bible typu Koncept kontinua nám nasadily brouka do hlavy, že dítě má být na okraji. Barunka nám hned zpočátku jasně vysvětlila, že na okraj ať si sedneme my, "teď kráááááálovnou jsem jáááááá" - prostě malý mimino se stalo středobodem našeho vesmíru a my to naprosto ochotně přijali.

Ale na druhou stranu - nebudu vařit řepu, když ji neumím, nebudu chodit treky s miminem v krosně a holt nebudeme mít doma plné zdi vlastních obrázků. Jíme, co nám všem chutná, chodíme na výlety, které prokládáme kavárnami a prostě stavíme LEGO a kostky.

Důležitý pro mě je, že Baru při vstupu do kavárny zdraví na plný pecky, nic tam neničí a já na oplátku vždycky vyberu takovou, kde je dětský koutek a kde si může hrát. A kávu si děláme i doma - ptá se mě, jestli chci latté nebo presso a jestli bagetu rozpéct nebo studenou a jestli miminku má přinést stoličku 😀

S Legem si hrajeme, jak se nám zrovna chce. Někdy to jedeme i podle Honzíka - my stavíme, on boří a je nám strašně dobře. Je to totiž hlavně o tomhle - aby nám bylo dobře.

No a protože je to tady teď hlavně o LEGO DUPLO, tak vám ještě řeknu, co se mi na něm líbí asi nejvíc. Už to nejsou jen tak kostky, ale jdou z nich kromě věží a domů stavět cukrárny, stáje princezny Sofie nebo se může letět na cestu kolem světa.

Ale! Je pro všechny. Jak jsme každá máma jiná a i hračky vybíráme podle různých preferencí, tak LEGO máme doma všichni 😀