Mladý rozzlobený muž

...malá ukázka do dnešního dne (a tak to máme prosím pěkne každý den s malými obměnami). Ráno vstávám ve 4, nestíhám, ani posnídat, natož si dát kafe a zapínám počítač, protože pracuji z domu, alespon na půl úvazku. Makám si tak asi do půl osmé. Mezi tím se mi vzbudí Teo (můj zatím nejstarší dvouletý syn) a protože "dřu" a nemám na něj čas, dělá neskutečný binec, který "zarytě" ignoruji. Když do pracuji, jdu se podívat, co mi připravil na uvítanou...např. dneska: vytáhl brambory a škrabku a totálně je rozporcoval na koberci na úplně mini mini kousíčky (bylo jich asi pět kilo) - a jelikož nám dneska nefrčela elektrika cca od 7, tak jsem nemohla ani vysát :(  Za to jsem si musela kleknout a s tím obrovských břichem, které vláčím (ani jsem ve 26tt a nedokážu si představit, kam až to břicho může vyrůst) jsem musela jeden kousíček po druhého posbírat. Totálně KO sotva začalo ráno jsem šla chystat snídani. Mezitím to Teo třikrát nestihl na nočník, pokaždé samozřejmě na jiné místo a jednou to bylo "bobo" takže jsem si mohla gratulovat a šla s hadrem znovu na kolena. TO si Teošek vzpomněl, že ráno vlastně kouká na "Kouzelnou školku," která ale dneska nešla pustit, protože nejela co - ano nejela elektřina...takže asi hodinový řev doprovázený mlácením do televize a sebou samým o zem...postupem času jsem se trochu uklidnili a  došli k zvolání  hlášek jako "dudu" "míííkoo" a "hned," abychom se mohli uklidnit plně! Což se mi nakonec povedlo ;) i bez Kouzelné školy. 

 Venku hnusně, že by ani psa nevyhnal, ale já jsem raději oblíkla teplé věci a vydala se s Teoškem nějaké nejbližší dětské hřiště. S Teoškovou dobrou náladou jsem to bez kočárku raději neriskovala a naložila ho do nové Soly, kterou máme připravenou pro jeho sestřičku, která okupuje můj "pupík," jak hrdě hlásí Teoušek po každém koupání.
S vidinou toho, že si odpočinu alespoň na dětském hřišti, jsem svého divocha vypustila na místo určení a měla snahu se posadit. Ještě jsem si ani nesedla, když se přiřítily dvě učitelky s tloupou děcek ze školy a začali dělat, ale nehorázný binec...takže místo sezení, jsem lítala všude za Teoškem a hlídala, aby nepřišel k nějaké újmě, protože děti na zvolání "Pozor ať neshodíte toho malého chlapečka," očividně nereagovali. Alespoň, že učitelky si sedly. 
Po hodině maratonu školka odchází a my samozřejmě taky, jelikož je čas oběda a bylo otázka, kdy se z kočárku začne ozývat dvouleté batole a vyřvávat na celé kolo "Míííkooo!" Naštěstí jsem to stihli včas a "míííko" začal řvát až doma. Takže místo vaření brambor se muselo udělat "miko" bez elektřiny na sporáku, což samozřejmě trvalo a mladému rozzlobenému muži se to ani za mák nelíbilo. Když bylo hotové mííko, mohlo se jít na pár brambor, které nám zbyly po ranní potatoe mejdle na koberci. Přestala jsem počítat kolikrát to nestihl na nočník. Naštval mě je jednou a to když si to udělal do postele. Rezignovaně postel převlékám a jdu naložit oběd. Brambory nechce, nechce ani mííko, chce maso. Sní plátek domácí sekané, udělá další loužičku a kupodivu mi zahlásí, že "haji a dudu." Lezu nakolena a marně hledám "žlutého šmejda" (můj pracovní název pro dudu, protože ho věčně nemžeme najít ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebujeme)...žluták nalezen, bereme deku, mííko, co se muselo udělat hned a jdem si lehnout...Usnu dřív než on :P Když se probudím, už taky spí...vyčepraná a neodpočatá si jdu uvařit kafe a nadopovat se tunou čokolády, protože den ještě neskočnil ani z daleka...za hodinu to tu mám znova, vyspané, vyhajané, plné síly a celé moje.