Malá Aissatou se narodila v roce 1989. Když jí bylo patnáct let, byla zařazena do projektu Centra Dialog “Adopce afrických dětí - projekt pomoci na dálku”. Brzy Aissatu začala podporovat jedna česká rodina, která jí od roku 2004 umožnila pravidelně navštěvovat školu. Úspěšně pak dostudovala práva na univerzitě Kofi Annan v Conakry. Dnes Aissatou pracuje v pojišťovně a chce založit místní školku pro děti. Je přesvědčená, že musí vrátit vše dobré, co jí samotné bylo dáno.  

Aissatou, můžeš nám říct, kdy a jak jsi se seznámila s projektem Centra Dialog?

Kamarádka mé maminky, Mariama Souare, která byla jedním z koordinátorů Centra Dialog jí pověděla o možnosti této podpory. Maminka je vdova a vychovává 5 dětí úplně sama. Chtěla jí pomoci...Tak jsem byla přijata do projektu “Adopce afrických dětí-projekt podpory na dálku”.

Jak tvoje rodina vnímá tento projekt?

Moje rodina byla velmi šťastná, když se objevili lidé z Čech, kteří mi začali platit školné. Mamince se moc ulevilo, protože se už nemusela bát o mé vzdělání. Nastoupila jsem hned do soukromé školy, kde jsem dostala kvalitní vzdělání, na které bych sama nikdy nedosáhla.

Dokážeš si představit, jak by to s tebou asi vypadalo, pokud bys nebyla součástí našeho projektu?

Toni, před pár dny jsi se vrátil z pracovní cesty z Guineje, setkal jsi se se všemi našimi koordinátory, navštívil školy a děti. Byl to pro tebe také návrat “domů”?

Ano, navštívil jsem všechny školy a viděl téměř všechny “naše” děti. Jenom ty, co bydlí daleko nebylo možné stihnout. A jinak máš pravdu, každá cesta do Guineje ve mně vždy vzbudí plno pocitů a emocí. Strávil jsem tam spoustu času, poznal místní lidi a jejich zvyklosti a tak pro mě cesty do Guineje jsou tak trochu návratem domů. Vyhovuje mi tamější atmosféra, která nabízí větší otevřenost v komunikaci, je mnohem snazší s lidmi mluvit. Rádi se s vámi baví, zajímají se hodně o dění a vůbec jsou obecně takoví přístupnější.

Na druhou stranu tady v České republice jsem zapustil kořeny, mám tady rodinu, přátele a musím říct, že se nám tady žije skvěle. Když se narodíte v jedné zemi, žijete čtvrt století v další a dvacet let sdílíte část životní cesty s lidmi z ještě jiné země, je to dobrý základ pro transnacionálnost vaší identity a pochopitelně to ovlivňuje i životní zkušenost a pohled na svět.

Naposledy jsi byl v Guineje loni v únoru, co všechno se za ten rok podařilo?

Když to vezmu z obecného hlediska, tak samotná Guinea je v neustálém vývoji - rozrůstá se tak, jako mnoho dalších oblastí kontinentu. Když přiletíte na letiště Gbessia v Conakry, tak už zdálky vidíte, jak se všude staví, buduje, jak město expanduje. Co se týká našich projektů, tak všechny školy si vedou velice dobře, ale na jednu jsem obzvlášť pyšný. Škola Salif Keita se ze všech škol v regionu umístila prospěchově na druhém místě, což je pro nás obrovský úspěch. Za námi skončily mnohem větší a bohatší školy. Myslím, ze klíčem k úspěchu je přístup, se kterým se věci dělají. Náš koordinátor a kamarád Joseph, který školu založil, vidí v dětech budoucnost země a proto svou práci dělá naplno, poctivě - motivace je velice důležitá. Děti ho milují a do školy chodí moc rády. Když něco děláte s láskou, většinou to děláte dobře.

Toni, proč si myslíš, že je právě osobní kontakt s našimi koordinátory tolik důležitý? Jak vlastně probíhají takové “pracovní schůzky”?

Chodili jste rádi do školy? Bavilo vás učení? Vzpomínáte na školní léta s úsměvem na tváři? Byla to hezká doba?   Chtěla bych se v následujících větách věnovat  jednomu z hlavních projektů Centra Dialog a to Adopce afrických dětí na dálku. Když jsem přemýšlela, o čem to celé vlastně je, tak mě  napadly tyto otázky. Zamyslela jsem se na chvíli nad tím, jak by můj život vypadal, kdybych do školy chodit nemohla. Kdyby nebylo samozřejmostí, že mě v šesti letech rodiče slavnostně pošlou do první třídy a pak na střední a na vysokou. Byli bychom tam, kde jsme teď? Celý projekt Adopce afrických dětí na dálku vlastně vznikl ze základní potřeby vzdělání, která by měla být přirozeným startem do života každého mladého člověka, a to bez rozdílu.  

Jak to vlastně začalo?

S nápadem podpory na dálku přišli naši spolupracovníci v Africe. Jsou to lidé, kteří na místě žijí, znají místní poměry a lidé jim důvěřují. Právě oni vybírají děti do adopce, kontrolují dokumenty, komunikují s námi a starají se, aby vše fungovalo. To, že spolupráce skutečně dlouhodobě funguje, je důsledkem lidského odhodlání, vůle, pracovitosti a nadšení z viditelných výsledků. Nemluvím o nás, ale o lidech, kteří chtějí pro své děti lepší budoucnost.

Proč adoptovat?

Děti, které jsou v adopci zařazeny, pocházejí z velice chudých poměrů. Mnohdy rodiny ani nemají peníze na jídlo, natož, aby mohly platit školné a nezbytné školní pomůcky. O děti se často starají rodinní příbuzní, protože rodiče zemřeli a děti neměly kam jít. Tím, že si na dálku adoptujete dítko, větší nebo menší, dáte minimálně jednomu člověku na Zemi šanci na dobrý život. To už za to stojí, nemyslíte? Velmi často se stává, že lidé, kterým bylo umožněno vzdělání, se v dospělém věku vrací do své rodné vesnice a snaží se své dovednosti a znalosti uplatňovat na místě, kde vyrostli. Je úžasné tyto životní příběhy sledovat.

Kolik to stojí?

 Na konci ledna jsem po roce letěla do Keni. Byla to cesta po delší době, takže jsem tušila, že bude nabitá – aktivitami, prací, ale i energií… 🙂 A nemýlila jsem se.

Prvních pár dní mé cesty bylo ve znamení workshopu pro učitele z našich škol (z různých částí Keni) a komunitních škol z Kibery. Částečně jsme navazovali na seminář, který jsme dělali v Kibeře v srpnu 2015. Po roce a půl jsme chtěli vidět, kam se učitelé posunuli při aplikaci všeho, co nasbírali během kurzu, do praxe.

Když bych vám měla přiblížit, jak vypadá klasické keňské státní školství – shrnula bych to slovy: papouškování, rákoska, tresty a žádný prostor pro kritické myšlení. Přestože děti si obrovsky váží jakékoliv školy, do které mohou chodit, my a naši keňští koordinátoři opravdu věříme, že záleží na kvalitě vzdělání a na formě učení v našich školách. Proto jsme je také zakládali. A také proto chceme, aby se „naši učitelé“ neustále sami vzdělávali.

Workshop dal prostor učitelům z různých koutů země se sejít, podělit se o své zkušenosti a bavit se na mnoho zajímavých témat. Učitelé sdíleli nápady, jak dětem dát více reálných zkušeností s koncepty, které se učí, tak, aby si je mohly „osahat“. Sdíleli, jak vytvořit láskyplné prostředí hlavně pro děti, které prochází traumaty ve svém životě mimo školu…

Půl dne jsme věnovali také tématu čím nahrazovat fyzické tresty a jak děti přátelsky motivovat k práci. Z toho vyplynula též diskuze o tom, jak si nenásilnou komunikaci obhájit před rodiči a opatrovníky dětí a celou komunitou.

Další dny jsem strávila s celým naším keňským týmem. Několikadenní shrnovací a plánovací schůzka byla velmi inspirativní pro všechny. Ohlédli jsme se za rokem 2016, za výzvami, které nám tento rok přinesl a radostmi, které nám dávají sílu pokračovat v našich projektech. Dva dny jsme věnovali pouze tématu adopce. Shrnutí některých příběhů dětí mne nepřestávají udivovat. Děti, které naši koordinátoři doslova a do písmene sbírali z ulice – dnes, po 12 - 14 letech končí vysoké školy. Mají dobré práce. Vrací se zpět do své komunity a pomáhají ji rozvíjet a budovat. Mnoho z našich dětí se dostává na nejlepší univerzity v zemi. Několik dětí studuje medicínu, či práva.

 Máme velikou radost, že vám můžeme představit nového patrona programu “Adopce afrických dětí - projekt pomoci na dálku” - Lukáše Krpálka. Lukáš společně se svou rodinou podporuje Felixe z Guineje ve školní docházce již 3 roky. Jak sám říká, považuje vzdělání za jeden z nejdůležitějších pilířů v životě mladého člověka, bez kterého se jen těžko dítko v životě posouvá dál. Lukášovi každopádně patří naše velké poděkování, protože i přes nejvyšší pracovní nasazení, si na nás našel chvilku a pověděl nám, jak to celé vlastně bylo 🙂

Dobrý den Lukáši, můžete nám prozradit, proč jste se rozhodl podpořit někoho, kdo bydlí tisíce kilometrů daleko?

S tímto nápadem přišla moje žena. Její rodina již roky podporuje a umožňuje studium chlapečkovi jménem Saliphou z Guineje, kterému je dnes 16 let (začali ho podporovat v jeho 6 letech) a my chtěli také alespoň jednomu děťátku takto na dálku pomoci ke vzdělání.

V České republice je mnoho organizací, které se touto formou pomoci na dálku zabývají. Proč jste si vybral Centrum Dialog?

Centrum Dialog nám doporučila maminka manželky. Má s touto organizací zkušenost a peníze a dárky vždy dorazí tam, kam mají. Centrum Dialog pravidelně zasílá fotky dítka ze školy i s malými dárky, které mu jsou zaslány. Organizace pravidelně předává i vysvědčení a obrázek, nebo dopis, který dítko svým adoptivním rodičům napsalo.

Podle čeho jste se rozhodoval, když jste si dítě k adopci vybíral?

Během října jsem měla naplánovanou služební cestu do Keni a při té příležitosti mě napadla myšlenka navštívit mé adoptované dítko jménem Peter Joshua Kamau. Klučinu jsme si adoptovali s přítelem v roce 2013, kdy jsme se rozhodli zapojit do programu “Adopce afrických dětí-projekt pomoci na dálku”.

Několik týdnu jsme hledali vhodnou organizaci. Jako téměř každý jsme se obávali, aby peníze opravdu šly tam, kam mají. Mnoho mých známých mě odrazovalo od adopce na dálku, že v dnešní době chtějí člověka jen okrást, a že se peníze stejně na dobrou věc nikdy nedostanou. Centrum Dialog jsme se rozhodli osobně navštívit a získat informace o adopci. Líbila se nám i myšlenka návštěvy dítka. Také bylo fajn, že na nás nikdo nevyvíjel nátlak a smlouva se dá kdykoli vypovědět. Vrátili jsme se domů s pevným rozhodnutím někomu pomoci.

Otevřeli jsme si databázi, kde bylo mnoho dětí, které potřebovaly pomocnou ruku a bylo velmi těžké učinit výběr. Pak jsme ho objevili, malého usměvavého klučinu. Líbilo se nám, že ho můžeme sponzorovat od začátku (v té době mu bylo pět let). Jako jeden z mála se usmíval i přes veškeré problémy a bídu ve které musel vyrůstat. Postup adopce byl velmi jednoduchý. Po půl roce nám přišel první dopis, ze kterého jsme byli nadšeni. V dopise bylo několik barevných obrázků a pár slov v angličtině. Od té doby nám každých několik měsíců dorazí do schránky dopis od Petera spolu s vysvědčením.

Abych se opět vrátila k mé návštěvě. Jakmile jsem měla letenku, tak jsem kontaktovala paní Lucii Tamášovou, ředitelku organizace. Velmi mě překvapila rychlá reakce a souhlas s návštěvou. Očekávala jsem, že bude nějaký zádrhel. Během dvou dnů jsme vyřešily veškeré potřebné věci a já se mohla těšit na setkání. Den před odletem jsem nakoupila několik fotbalových míčů a pro Petera další maličkosti. Do Nairobi jsem přiletěla šestého října brzy ráno a za pár hodin už na mě na recepci čekali dva místní koordinátoři: Ahmed a Vincent. Po hodinové jízdě jsme dorazili do školy Rosebella Preparatory Academy.

Škola je pro děti z nejchudších vrstev Nairobi a nachází se v oblasti Dandora. Vystoupili jsme z auta a vydali se do budovy školy. V té době probíhala výuka, takže jsem měla možnost nejdříve poznat paní ředitelku Rosabellu Wambui, která stála u zrodu projektu. Paní Rosabella na mě již čekala a mohla mi poskytnout velmi zajímavé informace o chodu školy.

Poté jsme se mohli vydat do různých tříd a děti pozdravit. Děti byly samozřejmě z mé návštěvy nadšení. Vždy mě hezky přivítaly a poté zazpívaly písničku. Starší žáci v angličtině, mladší ve svahilštině. Já se nemohla dočkat společného setkání s Peterem. Obešli jsme ještě několik tříd, než jsme konečně dorazili za chlapcem. Koordinátoři to pojali zábavnou formou a já musela uhodnout, který z dítek je Peter. Po chvilce váhání (všichni jsou si podle mne podobní) jsem uviděla opět ten krásný úsměv a bylo mi jasné, že je to ON. Děti to velmi pobavilo a začaly se smát. Nestává se často, že by někdo za nimi přijel. Následující dvě hodiny jsem měla možnost prozkoumat i zbylé třídy. Dokonce se mi naskytla příležitost navštívit i školičku. Ta byla super, moc se mi to tam líbilo. Dětičky byly kouzelné, i když se ze začátku trošičku bály. Bariéru jsem prolomila za pomoci sladkostí, které jsem jim rozdala ☺