K napsání tohoto fejetonu mě inspirovaly ženy z naší sociální skupinky, se kterou se často setkáváme.

Musela jsem se už mnohokrát zamyslet nad tím, jak působí sociální sítě a to co se na nich prezentuje na duši normální, milující a pečující ženy-matky.

Velmi často slyším ženy jen pípnout: „ já na něj občas zakřičím, jsem strašná matka. Moc mě to mrzí.“ Nebo kající „dala jsem jí teď pohlavek. Fakt jsem to nechtěla udělat, ujela mi ruka. Říkám si, jak to ty ostatní dělají, že se jim to nestává. Připadám si úplně nemožná“ apod.

Než se rozepíšu, tak si dovolím vsuvku. Tento článek nevznikl proto, aby se jím zaklínali rodiče, kteří své děti bijí či na ně řvou celé dny. Opravdu zde není jako výmluva pro rodiče, kteří své děti zmlátí hlava nehlava, aby se pak vymlouvali, že oni to opravdu nechtěli. To hraničí s týráním dětí a patří to rozhodně do rukou úřadů a patřičných odborníků. Tento článek není o nich….

Tento článek je o ženách – matkách, které své děti milují a vědomě plní jejich potřeby. Jsou to ženy, které se nezaklínají rčením o spokojené matce a spokojeném dítěti. Toto rčení nemám ráda, protože hlavně matku kojence činí spokojenou, pokud zvládá uspokojovat potřeby svého dítěte. Obráceně to nefunguje. Tyto ženy velmi frustruje, když ve svých očích občas selžou a mají pocit, že nejsou dobré matky. Těmto skvělým ženám patří můj článek. Proč? Protože byly doby, kdy jsem se také tak cítila a vyčítala si každou sebemenší chybu či rodičovské uklouznutí. Pokaždé jsem z toho hroutila a nechápala, proč mě to nejde, když ty ostatní jsou tak dokonalé. Zpytovala jsem svědomí a obviňovala se, že asi nemám pro děti dost lásky a pochopení.

Na sociálních sítích často čteme rady, tipy, ale i poučení a mentorování od ostatních žen. Žena ze vzteku napíše, jak ji rozčílil její partner a hned se na ni snese poučování od ostatních žen, jak by s tím jejím teda nebyly a co je to proboha za otce. Žena si neví již rady, napíše, co se stalo a ostatní ji v pár řádcích odsoudí, jak ony by tohle nikdy a ani za nic apod…… Sdílí se články o tom jak je poškozující na děti křičet nebo je uhodit (píši o pohlavku v afektu ne o seřezání řemenem. Nepodporuji tělesné tresty na dětech a nepodporuji rodiče, kteří uznávají tento styl výchovy). K tomu se píší příspěvky, že tohle se tedy nedělá a co je to za matku, která tohle udělá a že ony by to nikdy a nikdy a nikdy. Jenže nikdy nikdo nešel v ničích botách a nežije jeho život, takže nemůže vědět proč to tak ten druhý cítí. A tento nereálný svět sociálních sítí působí na ženy-maminky, že ty ostatní jsou dokonalé a zenové………

 V předchozím článku jsem se věnovala vyvrácení mýtů z oblasti móda, zvyk a styl a počasí, roční období. Teď bych ráda na pravou míru uvedla mýty z oblastí praktická činnost.

   Jelikož jsem sama nosila tři děti a to nejmladší stále nosím, tak se pro mě nošení dítěte na těle a intuitivní rodičovství stalo srdcovou záležitostí. Z tohoto důvodu jsme s kamarádkou pro vás od jiných maminek sesbíraly 40 + 1 mýtů, které jsme pro lepší přehlednost seřadily do 4 kategorií + 1 nezařaditelná.

   Pojďme se tedy podívat na nejčastější obavy maminek, které je od nošení odrazují, a to je velká škoda.

Kočárek uveze nákup: to je sice pravda, ale taky může sloužit jako velká nákupní taška. Dítko se může nést a nákup může vést kočárek. Takto to praktikuje mnoho maminek. Jiné zase zvolí praktickou jezdící tašku na kolečkách. Existuje jich spousty, mohou být velké, malé, ale vždy máte možnost si vybrat opravdu pěkné kousky, které mohou ladit s vaším outfitem.

V kočárku přebalím či nakrmím: přebalit se dá miminko případně i na lavičce. Nyní nás čeká zima, takže stejně bude většina z nás hledat místo na přebalení dítěte někde „uvnitř“, tam je pak jedno zda máte či nemáte kočárek. Mnohdy je nepříjemné se na takové místo dostat s kočárkem a přebalovat na fusaku v zimě by se mi moc nechtělo. Co se týče krmení, tak to zvládnete i v šátku. V tom zase i nakojíte a nemusíte hledat místo, kde si s dítkem sednete. Můžete tak učinit třeba ve frontě u pokladny a nikdo si toho navíc nemusí vůbec všimnout.

Kočárek je rychlejší a snadnější na vytažení z auta: upřímně tento mýtus mě naprosto rozesmál. Autoři zřejmě nikdy nezkusili jak snadné je použít nosítko či šátek při přepravování autem. Představa jak na každém parkovišti vytahuji složený kočár z kufru a pak ho tam znovu dávám a zvedám – uf ještě dnes si říkám, že to byla zbytečná a těžká práce. Nosítko či šátek můžete mít na sobě předpřipravené a jen vytáhnete na parkovišti děťátko z autosedačky a vložíte do nosítka či šátku. Vyřídíte, co potřebujete a pak jen uložíte miminko do autosedačky a přejedete na další místo s tím, že nosítko či šátek můžete mít na sobě stále předpřipravené a nemusíte ho vůbec z těla odkládat. Vlastně jen nastupujete a vystupujete. 
(POZOR! Při jízdě autem musí být vaše miminko vždy upoutané v autosedačce. Nosítko ani šátek nelze použít místo autosedačky při jízdě autem!!!!).

Tento článek vznikl na počest Mezinárodního týdne nošení dětí.

  I v dnešní době je stále mnoho maminek, které váhají, zda nosit své dítě, či dokonce pochybují, proč by to měly dělat. Zde uvádím 14 důvodů proč je nošení tou dobrou volbou jak pro miminko tak pro vás jako maminku.

Snadnější cestování nejen v MHD: neomezujete se na bezbariérové vozy, nemusíte hledat pomocníky na nastupování, nemusíte se strachovat, zda není kapacita vozu omezená a zda vás tedy řidič sveze. Nemusíte plánovat výlety jen podle toho, zda se tam dostanete s kočárkem, žádný terén už vás nepřekvapí.

Kojení či krmení kdykoli a kdekoli: v šátku či nosítku můžete miminko pohodlně a diskrétně nakojit třeba i ve frontě na maso. Nemusíte řešit, že je venku zima a kam si s ním sednete. To stejné platí pro krmení ať už z láhve (pokud nekojíte) nebo pevnou stravou. Nejste limitované přátelským prostředím, kde budete tento servis moci dítěti poskytnout. Při přípravě jídla budete mít jako bonus volné ruce.

Působí blahodárně proti kolikám kojenců: poloha klubíčka jemné teplé masírování o břicho maminky či tatínka jsou lékem na dětské koliky, které nic nestojí. Ve spojení s bezplenkovkou už nebudete ani vědět, co to kolika a pláč kvůli ní je.

Snadnější útěcha: děti se v náručí lépe utiší. Je jedno zda je trápí zoubky, teplota a nějaká nemoc nebo strach, u maminky v náručí se vše lépe snáší.

Píše se rok 2012 a náš pětitýdenní syn si právě soustavným pláčem, který ustává pouze u nás v náručí, vydobyl šátek a nošení v něm. Nosíme a je nám skvěle. Ovšem informace se hodí, tak se přihlašuji do diskusní skupinky na Facebooku, která je tematicky zaměřená na nosící rodiče. A čtu a sosám informace.

   Jelikož se mi dítě už nevejde do úvazu kolébka, tak nasávám informace, jak vázat jinak. Učím se vertikální nošení. Kříž s kapsou a dvojitý kříž. Netuším, jak se tomu říká, ale tyhle dva úvazy používám a zase je to fajn.

   Jenže ouha. Po čase je potřeba vyměnit šátek. Začíná řezat a povolovat se v úvazu. Je dost tenký a klouzavý. Mezitím na mě vybafávají informace a chlubící fotky od ostatních maminek s  krásným novým šátkem – se lnem, konopím, vlnou,  hedvábím, kašmírem apod. Jsou to krásné kousky a tak se ptám, proč a k čemu je tam ten jiný materiál. Dostává se mi prozaického vysvětlení, že se tím zvyšuje nosnost šátku. Touhle skupinkou se nese, že len bude nosit za mě. No to by se mi líbilo.

   Nadnáším tuto informaci muži. Ten je dost proti a nechápe, za co musíme dát tolik peněz, když ten náš byl nový za polovic. Říkám bude nosnější. Jenže tohle vysvětlení se zdá být nedostačující, tak si jdu opět pro radu. „Co to je nosnější?“  „No nosnější je, že je ti pohodlnější přeci“. Aha! Tak to interpretuji muži. Dostávám souhlas, ale jedině, když si vyberu takový šátek, který už nebude třeba měnit a vydrží nám až do konce nosícího období a ještě na druhé miminko. Tak s tím souhlasím a jdu se radit.

   Nejdřív zkouším veřejný dotaz. Pak pochopím, že pár žen se vyzná, tak jim píšu soukromě. No, z jedné se vyklubala obchoďačka jistého e-shopu, ale další vypadá dobře. Radí nosnější šátek s vyšší gramáží. Bude pohodlnější. Trošku mě tlačí do příměsí, ale v tom se absolutně nevyznám, tak radši ne. Půjčuji si šátek s větší gramáží a zkouším. Vypadá to dobře, ale nesedí mi vzhled. Tak koukám na stránky e-shopu a vybírám pro sebe líbivější šátek. Má větší gramáž než ten předešlý. Jupí holky říkaly, že je to fajn. Bude nosnější.

   Šátek přichází je bavlněný a tlustý. Dítě má 12 kg, tak to bude dobrý. Navazuji, ale nějak to drhne. Ten Double hammock* (*vícevrstvý úvaz na záda) na zádech není tak pohodlný jako s tím naším starým šátkem, který byl tenký. Sakryš, co s tím? No nemůžu přiznat muži, že jsem se sekla. Tak bojuji. Nakonec si vydělávám brigádou na další šátek. Tentokrát zkouším tenký, ale jinak tkaný. Jo je dobrý, ale takový celtovitý. Prý povolí a bude dobrý. Tak zkouším nosit. Pořád se v tom necítím dobře. Malej těžkne a já jsem těhotná a dost mi to vadí. Dostávám nabídku na koupi šátku s merino vlnou. Prodávám ten celtovitý a jdu do toho. Muž už to nepočítá a jen kroutí hlavou. Pořád to není ono. Šátek je tlustý, houpavý a klouže v úvazu a ty moje vícevrstvé úvazy s ním nejsou nic moc. Tak nakonec zakotvím u úvazu batoh na záda zakončený tibeťanem na prsou. Bříško už mám hodně velké. Za chvíli půjdu rodit. Ten tibeťan je moc velký a dost mi vadí, že mi kazí výhled na zem. Musím koukat jaksi přes něj. Ale to dám, to si asi musím zvyknout. Přeci mám tlustý nosný šátek a ještě s příměsí, to mi přece musí být pohodlný. Holky to psaly na FB a taky psaly, že bude od novoška po batole.

Včera jsem ve zprávách viděla reportáž o slůněti v ZOO, které i přes velkou snahu chovatelů po více než roce po narození zemřelo. U slůněte byl problém v tom, že odmítalo mateřské mléko. A když už si chovatelé mysleli, že je všechno v pořádku a že slůněti umělé mléko prospívá a nic nehrozí, tak zemřelo.

   Savci mají s mateřským mlékem ve volné přírodě problém málokdy. Je to automatická a přirozená věc. V naší moderní lidské společnosti to je ale problém. Je kolem nás obrovská spousta rušivých vlivů, které nás od této přirozenosti vzdalují.

   V následujícím článečku vám představíme čtyři rozdílné příběhy, které spojuje ale jedno doporučení. Připravte se během svého těhotenství především na to, co můžete na 98% ovlivnit (objektivně nemohou prý kojit jen 2% žen). A až poté se soustřeďte na to, co ovlivnit můžete, ale také bohužel nemusíte. Nepodceňujte kvalitní přípravu na kojení. Ano, kojení je v hlavě. Ano, kojení je pro savce tou nepřirozenější věcí na světě. Ano, mělo by to jít i bez přípravy, ale… Naše děti na UM nezemřou jako to slůně, ale pokud si neuvědomíme, že jsme moderním systémem stejně ohrožení jako zvířata v zajetí, tak riskujeme, že sebe i své děti připravíme o to nejcennější, co jim můžeme v raném dětství nabídnout.

1.
   Když se mi narodil můj prostřední syn, měla jsem za to, že jsem už zkušená matka a v kojení mě nic nemůže překvapit. Soustředila jsem se na předporodní přípravu. Chodila k porodní asistentce na konzultace a kurzy, domlouvala jsem s ní doprovod do porodnice. Bylo to sice již 8 let od prvního porodu, ale tehdy jsem přece dokázala kojit i po císaři a dokonce až do 10 měsíců, tak teď  to určitě musím zvládnout taky.

   Jenže ouha. Když jsem po odtoku zkalené plodové vody s mužem a naší PA přijela do porodnice, tak se ukázalo, že předporodní příprava byla téměř k ničemu. V porodnici jsem bojovala o každou píď svého porodního plánu. Moje zkušená PA byla usazena tamním personálem do role duly a vlastně jsme si skoro nic nemohli řídit sami. Nakonec jsem znovu rodila sekcí. Po operaci následovala standardní separace na mnoho hodin. První přisátí bylo až po 17 hodinách. A takové vlažné. Syn mě odmítal. Do toho novorozenecká sestra přišla s jasným příkazem, že musíme přikrmovat. Na moji námitku, že jsem teprve přiložila a prvního syna kojila 10 měsíců mi řekla, že to, že jsem kojila prvního neznamená, že budu kojit druhého. Moji už tak nalomenou psychiku mi ještě víc podlomila a já jsem pak do propuštění jen brečela a brečela.

   Po propuštění se mi najednou spustilo mlíčko, ale tím jak jsem na radu PA a sester v nemocnici neustále odsávala, jsem si rozpumpovala laktaci tak, že následoval zánět v prsu. Opět jak to řešit? Pomohli teplé zábaly, kojit a odsávat. Při první návštěvě pediatra mi sestra vnucovala UM, prý kdyby náhodou, a následovala rada, jaké mám nakoupit lahvičky. Nalomili mě. Následovala laktační krize až do 4 měsíců věku syna. Nakonec mi pomohlo společné spaní kůže na kůži, nošení v šátku a dokrm odstříkaným mlékem cévkou po prsu. Kdybych toto všechno věděla, včetně toho jak moc se zhoršila podpora kojení v porodnicích řešila bych to už v těhotenství...

Jsem velkou nadšenkyní nošení dětí. A to tak velkou, že jsem se v tomto rozhodla podporovat další ženy. Je důležité je povzbudit a rozvíjet na jejich cestě mateřstvím, se kterým nošení dětí a úzký kontakt s miminkem prostě souvisí. Každá chceme své děti dobře vychovat a dát jim to nejlepší, a proto je úžasnou volbou nošení a pěstování blízkého kontaktu už od narození. Své děti nemůžeme rozmazlit tím, že jim věnujeme svou lásku a otevřeme srdce. Naopak z nich tak vychováme empatické, vnímavé, soucitné, ohleduplné, starostlivé, sebejisté a sebevědomé osobnosti.

 V uplynulých měsících jsem pro vás sbírala mýty o nošení dětí. Celkem se mi jich sešlo 41. Poskytnu vám tedy přehled a odpovědi na časté námitky a obavy ztěžující opravdu informované rozhodnutí o nošení dětí. Bez základních a relevantních informací oproštěných od těchto mýtů se mnoha rodičům nechce dávat peníze za kurz nošení dětí či za návštěvu poradkyně pro nošení dětí a vázání šátku. Přicházejí tak o velkou možnost blízkého kontaktu se svým dítětem a praktickou pomůcku v péči o ně.

Zmíněné mýty jsem rozdělila do 4 kategorií + jedna byla navíc – nezařaditelná. Zde přináším první dvě kategorie 🙂.

Kategorie první: Móda, zvyk a styl:

Dotazované maminky se v této kategorii nejvíce zabývaly následujícími námitkami:

• Kočárek:

 Dnes s oblibou říkám, že první dítko mělo jednorázovky, druhé látkovky a třetí bezplenkuji. Zní to úsměvně, ale tak nějak vypadala moje cesta k bezplenkovce....

   Když jsem o ní slyšela asi před 3 lety poprvé, tak jsem si klepala na čelo. Já odchovanec knihami, radami a skripty pana doktora Matějčka, jsem si říkala, že to snad není možné a někdo si ze mě dělá srandu. Jenže nedělá a to jen já jsem před těmi 3mi lety byla totální zabedněnec.

Začalo to látkovými plenkami….
   Když našemu druhorozenému bylo něco kolem půl roku, začalo opravdu šílené teplo. Ten rok bylo mimořádně teplé brzké jaro. Již na konci března jsme byli s dětmi venku a miminko měli v kočárku rozbalené jen v košilce. Začala ve mně hlodat myšlenka, jak mu asi broučkovy musí v těch plenkách být. K tomu jeho věčné problémy s kůží v oblasti plenek a nápad proniknout k látkovým plenám byl na světě. Pustila jsem se do studia a po necelém měsíci jsme již plně látkovali. První čeho jsem si všimla, bylo, že miminko spolehlivě hlásí, že je mokré. Přičítala jsem to látce a říkala si, že nám půjde dobře učit na nočník.

   Látkovali jsme a já si to opravdu užívala. Mazlila jsem se s plenkami, které jsou krásné a ňuňací. A skoro litovala, že po roce a půl tedy téměř ve dvou letech se můj chlapeček začíná odlenkovávat a na můj vkus ještě celkem rychle. Jenže ouha něco se u mě najednou změnilo. Měla jsem radost s ním po každé, když se mu povedlo jít čůrat mimo plenku do nočníčku, záchodu či jen tak na travičku. Když jsme po necelém měsíci byli již na čůrání hodně spolehliví a začalo se nám dařit i kakání, tak přišla ta správná euforie. V té době jsem se opět potkala s maminkami co bezplenkují. Ne že bych je do té doby nepotkávala, ale najednou jsem měla pocit, že jim víc rozumím. A tak jsem otevřela svoji mysl pro informace o bezplenkovce znovu.

   V té době jsem již čekala naše třetí děťátko a začala přemýšlet víc do hloubky o bezplenkové komunikační metodě. Zašla jsem si tedy na kurz BKM, že sama uvidím. Do této doby jsem si ještě pořád říkala, že to jsou takové ty moderní vymoženosti maminek, které už roupama neví, co by, a že jsem zvědavá kde na BKM budu brát čas. Taky jsem měla v hlavě běžné otázky neznalých maminek včetně zakořeněných mýtů o této metodě: 

1. Jak může být tak malé miminko bez plen?
2. Není možné, aby si tak malé dítě uvědomovalo potřebu a umělo ji ovládat?
3. Co to je za moderní výdobytek a výmysl?
4. Miminko ze začátku kaká do každé plenky budu s ním pořád nad nočníkem?
5. Kde na to budu brát čas? To budu muset být s miminkem 24 h denně a neudělám nic jiného?
6. Jak se u toho budu starat o starší bratry? 

 Můj první šátek byl 100 % bavlna. Byl krásný, barevný a veselý. Koupil mi ho můj muž, když náš synek proplakal prvních 5 týdnů a uklidnil se jen, když jsme ho vzali na ruce. V té době jsem neměla vůbec přehled o tom kolik šátků a značek je na trhu. Nevěděla jsem, že existují nějaké příměsi a jak se vlastně pozná nosný šátek a že je důležité si s šátkem tzv. „sednout“.

První šátek jsme koupili u naší porodní asistentky- A to pro mě bylo v těhotenství scifi dát 1000 korun za kus látky. Nechápala jsem co je na tom tak drahého. Všechny taje šátkování se mi začaly odkrývat, až když jsem v šátku začala aktivně nosit našeho chlapečka.

Od začátku jsem zkoušela hlavně pevné šátky. Myslím si, že je velmi snadné naučit se vázat pevný šátek, který vám může vydržet od novorozenečka až po batolátko. Elastické šátky nemají tak univerzální vlastnosti. Proto se budu věnovat pouze výběru pevného šátku.

Bavlna nebo příměsi

Dnes nosím aktivně už třetí dítě a mám nazkoušený slušný počet šátků. Zkoušela jsem jak 100% bavlnu, tak i různé příměsi (vlnu, merino vlnu, len, konopí, hedvábí, kašmír apod.). Každá z uvedených příměsí svým způsobem zvyšuje nosnost šátku (pohodlnost pro nosiče těžších dětí) a vytváří jeho specifické vlastnosti. Některé příměsi způsobují, že šátek víc pruží, hůře se dotahuje, může více klouzat nebo se úvaz může povolovat. Každopádně vždy záleží na konkrétním šátku a na konkrétní značce a procentu složení.

Mé testování mě utvrdilo v tom, že nejlepší šátek pro začínající nosící rodiče je ze 100% bavlny. Snadno se udržuje, nevyžaduje žádnou speciální péči, většinou se dá prát na 60° C. Dobře se s ním váže, a hlavně se s ním dobře toto vázání učí. Navíc některé značky mají i ve 100% bavlně velmi nosné šátky.

 Část 1. těhotenství a příprava na něj:

   Můj porodní příběh začal vlastně ještě před otěhotněním. Měla jsem za sebou dva porody císařským řezem. Pro některé lékaře dost kontroverzní stav. Jsou i tací, kteří striktně další těhotenství nedoporučují. Naštěstí pro mě můj ošetřující gynekolog tento názor nezastává. Musím říct, že s naším plánem mít další děťátko neměl vůbec žádný problém a dokonce nám aktivně pomáhal s přípravami.

   Proto jsem také rok po druhé sekci absolvovala speciální vyšetření jizvy sonohysterografii, které se dělá pouze na specializovaném pracovišti. Vtipné bylo, že lékařka provádějící toto vyšetření nejdříve nemohla jizvu vůbec najít. Pak mě ujistila, že všechny parametry, které prověřila, nebrání dalšímu těhotenství.

   Měla jsem radost a začali jsme plánovat další miminko. Bylo jasné, že mě asi budou chtít poslat na plánovaný císařský řez. Takže bylo potřeba, aby byly děti od sebe alespoň dva roky. Měla jsem tedy pár měsíců čas na klasickou přípravu – trošku zhubnout, jíst zdravě, aby mi nic nechybělo... V té době jsem ještě kojila starší dítě. Podle mého gynekologa to mohlo brzdit těhotenství, ale strach jsem z toho opravdu neměla. Pravidelný cyklus se mi obnovil už velmi brzy po porodu a to i přes plné kojení dítka.

Ještě před těhotenstvím mi do cesty osud přihrál pár setkání se zajímavými porodními asistentkami a dulami. Tyto ženy se do jedné shodly na tom, že dva císařské řezy nemusí nutně znamenat další porod císařem.

   Semínko bylo zaseto a v mé hlavě dál rostlo. Po otěhotnění jsem se na způsob  dalšího porodu zeptala i svého doktora. Potvrdil mi, co jsem se dozvěděla dříve a od té doby jsme všechny ultrazvuky směřovali k tomu, abych měla co nejvíce argumentů pro přirozený porod. Bylo báječné mít takového spojence z řad lékařů a ještě ke všemu bývalého porodníka. Byl to příjemný pocit. Věděla jsem, že nás hlídá, ale že mi moje přání nebere. V závěru těhotenství souhlasil i s přechodem do poradny k mé porodní asistentce, kterou jsem si vybrala k porodu.

Jak asi tušíte, tak své výhrůžky z předchozí části příběhu jsem nesplnila a po 8 letech jsem znovu otěhotněla. Bohužel se těhotenství nezdařilo a já v 7 tt samovolně těhotenství ztratila. V té době jsem si další dítě moc přála, tak to byla pro mě velká rána. Lékař mě ubezpečil, že to bylo samovolné a tedy není důvod chovat se zdrženlivě. Až bude tělo připraveno, otěhotním. Povedlo se tak již po měsíci od této události.

   Celé těhotenství jsem se chovala velmi úzkostlivě. Bohužel za to trošku mohla paní doktorka z pohotovosti, která mě při potratu prohlížela a řekla mi, co jsem histerická, že to není těhotenství, ale počátek gravidity. Nejspíš byla s tou sestrou z novorozeneckého a tehdy sloužícím lékařem za školou, když probírali tu empatii…. Získala jsem pocit, že jsem jen číslo a je jedno co se s mým dítětem děje. Naštěstí můj ošetřující ženský lékař je jiná liga. Je to nejen odborník, ale i velmi empatický člověk. Další velmi „empatický“ člověk byla lékařka na ultrazvuku ve 20 tt, která mi vysvětlila, že mám nízko placentu, tak ať počítám s plánovaným císařským řezem. Plakala jsem svému ošetřujícímu gynekologovi, že budu muset jít na císaře. On se spravedlivě rozzlobil, že o placentě ví již od 16 tt a že netuší, proč mě paní doktorka straší s věcmi, které jí nepřísluší. Ubezpečil mě, že se placenta ještě vytáhne nahoru, jak bude růst děloha. Že je děloha v těhotenství jako nafukovací balónek… Placenta se vytáhla a já se ve 30 tt dozvěděla, že již vůbec nebrání hlavičce v průchodu porodními cestami.

   Poučena předchozími zážitky jsem si řekla, že už vím, co nechci. Bohužel chybělo to podstatné, vědět co chci, ale i tak to byl krok správným směrem. Domluvila jsem si svoji soukromou porodní asistentku, která nás při porodu doprovodí. ‚Velkou chybou bylo, že jsem se nechala přemluvit k porodu ve stejné porodnici jako předtím, jelikož ji máme nejblíže.

   Až při porodu jsem zjistila, že s sebou mám sice erudovanou PA, která by mi mohla pomáhat při porodu, ale v té porodnici nesměla nic jen mě podporovat psychicky. Byla tam, vlastně jen jako dula. Porod opět trval. Tentokrát jsem se brzkému odjezdu do porodnice nevyhnula, jelikož mi odtekla zkalená plodová voda. Dítko se přestalo hýbat a my na radu mé PA odjeli do porodnice. Ona se k nám chvilku po přijetí přidala.

   Plni optimismu a dobré nálady jsme se pustili do společného díla. PA mě uložila do postele, přikryla přikrývkou, neboť mi byla zima. Zhasnula světla a tiše jako myška se usadila v koutku pokoje, aby nerušila. Jen náznaky něžně povzbudila muže v jeho roli. V této pěkné intimní atmosféře se mi pěkně začaly rozjíždět porodní stahy. Najednou se rozrazily dveře a dovnitř vplula místní PA natočit monitor srdíčka. Ikdyž jsem měla v porodním plánu, že si nepřeji nabízet léky, utišující prostředky, epidural atd., tak mi nezapomněly místní sestřičky při každé návštěvě vysvětlit, že jsem si měla nechat dát něco na spaní a pak vyvolávačku a měla bych to už za sebou.

   Pak přišla přijímající lékařka, že uvidíme, jak to bude s tím přirozeným porodem vzhledem k předchozímu císaři a té nízké placentě. Nevím, zda ten porod skončil sekcí, protože ta placenta byla opravdu nízko nebo jen 100krát nic umořilo vola, ale v neděli odpoledne, tedy 36 hodin po odtoku zkalené plodové vody mi navrhl sloužící lékař sekci, protože jsem se vůbec neotevřela a zůstal mi dokonce i 1 cm děložního čípku. Již od předchozího dne jsem dostávala antibiotika a byla již vyčerpaná, tak jsem souhlasila.

Můj třetí porodní příběh, který mě jako matku a ženu naplnil a mám z něj nejlepší zážitek a ty nejlepší vzpomínky, vlastně začal už před 11 lety, kdy jsem na svět přivedla své první dítě. Asi se ptáte, jak je to možné, ale abyste, milé čtenářky a možná i čtenáři, pochopili, proč tomu tak je, tak opravdu musím začít už v té době.

Když jsem rodila poprvé, tak mi bylo sotva 22 let. Přenášela jsem už asi 10 dní. V poradně jsem byla v pátek a bylo mi řečeno, že pokud do neděle neporodím, pak nastupuji na vyvolání. Dnes už vím, že pokud nejde o zdravotní důvody, pak je vyvolání porodu zbytečné a proto bych ho už nepodstoupila. Mé dítě ale naštěstí poslechlo a v noci jsme jeli do porodnice.

Byla jsem v tu chvíli vyděšenou prvorodičkou, která začala krvácet. Šlo jen o hlenovou zátku a já vlastně nikam nemusela jezdit, ale to jsem tenkrát nevěděla. V porodnici si mě nechali, protože jsem se už začala otvírat. Zřejmě jsem se na jejich vkus otvírala moc pomalu. Do odpoledne jsem to zvládla jen na 3 cm. Pak přišel lékař a prý dáme oxytocin. Moje maminka, která mi dělala doprovod, znala jen porody s oxytocinem, takže jí to přišlo v pořádku. Následné bolesti s oxytocinem byly nesnesitelné. Pochopila jsem, odkud se berou ty názory žen: „je to strašné, musím to vydržet a rychle zapomenout“. Opravdu jsem si přála, aby to netrvalo dlouho a aby to dítě ze mě někdo rychle vytáhl. To vše mi moc na klidu nepřidalo a já jsem začala panikařit… Neotvírám se, strašně to bolí… Do toho sestra při vyšetření: „maminko, vy se nám vůbec neotvíráte“…

Korunu tomu všemu nasadil sloužící lékař, který mi řekl, že za Marie Terezie bych nepřežila porod ani já ani dítě, tak ať jsem ráda, že mi pomáhají a že jsem v nemocnici. Teď si říkám, že pan doktor asi chyběl, když probírali empatii. Asi nemusím psát, že se mi po této lékařské poznámce porod zastavil a bolesti ustaly i přes oxytocin. Další informace, která od tohoto lékaře následovala, byla ještě empatičtější a profesionálnější. Varoval mě, že císařský řez bych si neměla přát, protože ho teď dvě ženy nepřežily. Po tomto vyjádření se markantně zhoršily ozvy mého dítěte a bylo rozhodnuto – akutní císařský řez. Na sál jsem jela totálně vystresovaná a „vyndali“ ze mě absolutně vyděšené miminko, které stále jen plakalo.

Po porodu mě odvezli na pooperační pokoj, kde jsem byla s dalšími šesti stejně „postiženými“ ženami. Byla noc, když jsem se probudila z narkózy a hledala své děťátko. Vše mě bolelo, ale nejvíce moje duše. Nedokázala jsem porodit své dítě a hlavně jsem ani nevěděla, kde je. Moje náruč byla prázdná stejně jako mé bříško. Plakala jsem. Sestra jen: „maminko, nebrečte, bude se vám špatně dýchat“… Také měla asi absenci na hodinách empatie…

Dopoledne jsem několikrát urugovala, že chci vidět miminko. Když se přidaly i ostatní maminky, tak nám je asi v 11 hodin přivezli ukázat. Sestra u dveří hlásila jména jako na vojně a na pár vteřin zvedla dané miminko a hned položila do vozíku a odjela. Já jsem pak jen koukala k těm dveřím a myslela na to, že tam na chvíli bylo moje dítě. A opět jsem propukla v pláč. Ostatní maminky na mě koukaly, co jako brečím. Už tehdy jsem si uvědomovala, že toto asi v pořádku opravdu není. Takto to být nemělo… Moje miminko je někde beze mě úplně samo a neví, co se to děje a kde je máma, se kterou bylo do včerejšího dne spojené.