Bouřka venku. Bouřka ve mně

Jsem čarodějnice, když miluju bouřku?

Nevím. Ale vím, že když se obloha zatáhne, když se nebe roztrhne jako stará jizva a z jeho hlubin vytryskne světlo a zvuk, něco se ve mně probudí. Něco, co v běžných dnech spí. Co se nedá vytáhnout meditací ani vůní kadidla. Ale bouřka – ta mě otevře.

Ten příval energie, radosti, štěstí... Jako by průtrž mračen zářila mou vlastní silou.

Miluju být venku, když to přichází.

Vítr mě ohýbá jako vrbu. Lámal by mě, kdybych se bránila. Ale já se nelámu – já tančím. Nechávám se jím kolébat. Tělem i duší. Možná to zní bláznivě. Možná to vypadá nebezpečně. Ale v té vichřici jsem nejvíc doma. Jsem to já. Má duše. Mé nitro.

A když udeří blesk...

Není to strach. Je to úcta. Pokora před silou, která je větší než já. Kterou neovládnu. A přesto je tak blízko. S každým hromem slyším vlastní srdce. Bouřka venku je bouřka ve mně. Zrcadlí mě. A já se v ní nebojím ztratit.

Miluju tu chvíli, kdy se všechno čistí. Vzduch. Krajina. I moje hlava. Myšlenky jsou rozmetané větrem jako popel z ohniště. Zůstává jen ticho – ale ne mrtvé. Živé. Nabité.

Možná jsem čarodějnice. Možná jen žena, která se nebojí přírodních sil – protože je nosí v sobě. A ví, že bouřka není konec. Je to přerod. Čištění. Začátek.

A tak tam stojím. Promočená. Rozechvělá. Ale živá. A svobodná.

A víte, co je na bouřce nejkrásnější?

Že není pořád. Že nepřichází každý den. Je vzácná. Jako všechno, co nás skutečně probouzí. Co nás připomíná. Co nás očišťuje až na kost.

A možná právě proto ji miluju.