Co obnáší práce vedoucí výroby v homeopatické laboratoři

Dovolte, abych se představila.

Jsem lesní vila, hrubá síla, drsoň i princezna (princezna výhradně pro manžela).

Pracuju ve výrobě. Ale ne v té klasické – kde hučí stroje, jedou pásy a vře olej. Moje „výroba“ začíná tím, že jdu do lesa, do hor, k rybníku... nebo klidně do hadiho doupěte – a teď nemluvím v metaforách.

Hledám jednu konkrétní rostlinu. Vzácnou. Nenápadnou. Někdy ji najdu za tři hodiny. Jindy až za tři dny. A někdy prostě neroste. Protože letos se rozhodla, že poroste o 20 kilometrů dál. A víš co? Má na to právo.

Nejprve roste. Pak pálí...

Moje práce začíná u rostliny. Nebo u chemikálie. Ne ve sterilní laboratoři, ale venku – v terénu. Na louce, ve svahu, ve vedru, v bouřce, v dusnu i mrazu. Zkoumám, jestli vůbec roste. Jestli je ve správné fázi. Jestli má sílu. Jestli je připravená pomoci.

A když neroste v přírodě, pěstuju si ji sama – na firemní zahradě. Bez hnojiv. S péčí. Mluvím na ni. Hladím ji. Zpívám jí. Jako v pohádce o pyšné princezně.

Většinou jde o prudce jedovaté rostliny, takže místo „a žili šťastně až do smrti“ je to spíš:

„Prosím tě, nespal mě dnes. Nechci tři dny ležet v horečkách, s průjmem a revmatickými bolestmi jako moje babička.“

Výroba, která není jen „výroba“

Pak přichází to, co lidi obvykle nazývají výrobou:

Sběr. Řezání. Macerace. A k tomu zajištění celé laboratoře – testy, sterilita, dávkování, filtrace, dokumentace.

Matečná tinktura může vzniknout za pár dní... nebo taky za několik týdnů.

Každá rostlina, každá chemikálie, každý živočich má svůj čas. A já to respektuju.

Protože oni ví. A když chce léčit, musíš tomu dát prostor. Musíš to slyšet.

A pak… papíry.

Zhruba 95 % mé práce nejsou byliny. Jsou to papíry. Výrobní dokumentace. Záznamy. Šarže. Protokoly. Když se řekne „vedoucí výroby“, možná si představíte ženu v bílé blůze za stolem.

Realita? Kombinace pralesa, laboratoře, hromady tabulek... a kolabujícího duševního zdraví. Někdy po osmi hodinách papírů přemýšlím, jestli nebude jednodušší přepsat celý herbář nohama.

A pak přijde ta chvíle.

Vlasy do drdolu. Sterilní oděv.

A dynamizace – hodiny, dny, týdny, kdy všechno kolem mizí. Jen ticho, koncentrace, vděk a vědomí, že právě vzniká něco posvátného.

Lék. Esence. Naděje.

A když zbydou síly – mluvím

Přednáším. Vystavuju. Překládám svět homeopatie do lidské řeči. A jednou za čas pořádám zážitkové dny v laboratoři – kde mohou návštěvníci zažít celý proces na vlastní kůži. Od květu k léku.

Stojím tam. Mluvím. Odpovídám. Vedu. Učím

A v hlavě mi běží seznam: co zítra, co příště, co nesmím zapomenout.

Ale právě to předávání – to propojení – mě drží nad vodou. Když za mnou někdo přijde a řekne: „Tohle jsem netušila. Teď to vidím jinak.“ – vím, že to má smysl.

Miluju ji. A zároveň mě drtí.

Tuhle práci nemůžeš dělat napůl. Buď ji miluješ, nebo ji neděláš vůbec. Je fyzická. Duševní. Systematická i intuitivní.

Je to tanec mezi toxickou látkou a lidskou citlivostí.

Někdy ti dá prostor nadechnout se.

A jindy tě semele čtrnáct dní v kuse – bez pauzy, bez volného dne, bez dechu.

Ale pak stojíš na louce v husté mlze.

V rukou držíš rostlinu, která může pomoci stovkám lidí. Možná zachránit život. Vztah. Rovnováhu.

A víš, že to má smysl. I když prší. I když hřmí. I když je 30 stupňů.

Jsi tam. Dáváš jí prostor. A ona se ti odmění.

Tohle není jen práce.

Tohle je poslání.

A já jsem vděčná, že ho můžu žít. Že můžu být součástí.