Dědictví, které si nechám

Aneb některé generační vzorce nejsou k zahození

O generačních vzorcích se poslední roky mluví hlavně negativně.

Terapie, knihy, rituály, kurzy na rozvazování rodových karmických lan… znáš to. Všude samé „co všechno dělali špatně“, jak moc nás to poznamenalo a co je nutné přepsat, propustit a hlavně už nikdy neopakovat.

Jasně. Já si tím taky prošla. A upřímně – jo, některé věci fakt nebyly ideální.
Třeba ta schopnost schovat emoce tak hluboko, že už si ani nepamatuješ, co tě původně zabolelo. Emoce jsou zlo? Nejsou. Jsou úžasné.

Nebo věta:
„Hlavně ať to venku vypadá dobře.“
(Tu slyším v hlavě i při věšení prádla. Pro jistotu.)

Ale víš co?

Ne všechno, co jsme zdědily, je průšvih. A ne každá babiččina věta je určená ke spálení v očistném ohni. Některé věty byly k zahození. Jiné k nezaplacení. A kdo to tak nemá? Některé věci si chci nechat. V dobrém. S láskou. Se smíchem.

Ráno, kdy vaříš kaši a držíš rod

Někdy ráno vstanu a už vím, že se dneska pojedeme bomby. Dítě má energii mraku v bouřce, během tornáda. Manžel něco hledá. Pes se vyblil do bot. A já mezi tím míchám kaši a přemýšlím, jestli si zvládnu dát aspoň kafe. Piju ho studené, zatímco s úsměvem (smile through the chaos) zaklínám vlastní nervy. A v tom mi bleskne hlavou: „Moje máma tohle dělala každý den. Bez YouTube meditací. Bez tichého koutku s Palo Santem.“

Jasně, měla své chyby. Však kdo ne? Ale vydržela. Každý den. A to, že dneska ustojím cirkus v kuchyni a ještě si zvládnu obléct triko správně, není jen výsledek sebelásky. To je taky její výdrž. A babiččina. A prababiččina – co měla devět dětí a žádný Google. 

Nejsme jen zranění. Jsme i síla.

Terapie mi pomohly vidět, co bylo bolavé.
Ale život mi ukazuje, co bylo silné. Ty ženy mě naučily přežít. Zasmát se v kuchyni, i když ti v hrnci připaluje budoucnost. Držet slovo. Zůstat, i když by bylo jednodušší odejít. Dělat si srandu – i z věcí, které by tě dřív položily.

A taky třeba tohle:

• Když tě něco bolí, běž umýt nádobí. Ne že by to pomohlo. Ale aspoň budeš mít klid.
• Když se muž tváří, jako kdyby snědl včelu, dej mu jíst. Buď se spraví, nebo usne.
• Když je ti ouvej, běž se projít. Nebo se vyspi. Nebo obojí. Svět tě mezitím chvíli přežije.

Není to dokonalé. Ale je to život.

Nechci přepsat všechno. Chci si něco nechat.

Nechci být jen ta, co všechno rozbíjí. Nechci žít jen v tom, co bylo špatně. Nechci celý život opravovat svůj rod. Chci ho taky někdy milovat. Chci cítit hrdost. I když byla tvrdost. Chci si nechat ten vnitřní grunt. Tu schopnost ustát dny, kdy máš chuť odjet na Měsíc – a ještě dál. Tu zvláštní ženskou magii, která dokáže současně držet dítě, smažit palačinky, řešit pracovní mail a plánovat, co zasadí na jaře. A hlavně – tu radost, která přichází z ničeho. 

Z obyčejnosti. Z kaše, co se tentokrát nepřipálila. Z dcery, co tě obejme, i když jsi ráno ječela. Z toho, že ještě pořád věříš na smích.

Takže tak. Dědictví, které si nechám.

Pevnost.
Smysl pro humor.
Věčnost v obyčejnosti.
A schopnost najít světlo, i když prší – a ty máš zrovna krámy.