Deník matky puberťačky: Od plen po pubertu v barvách duhy

Když se dcera narodila, bylo to období bílé, hnědé a zlaté. Bílé mléko, hnědý obsah plenek (někdy stříkající na místa, kam rozhodně neměl), a zlaté… zlaté bylo všechno ostatní. Malé bezbranné miminko. Malinké prstíky, které jsem s láskou hladila, chytala, pusinkovala, očichávala. Ten malý nosánek, roztomilý jazýček, kulaté bříško, nemotorné pohyby – však to znáte.

Bylo to období, kdy jsem měla neustále ulepené tričko, ale i srdce přetékající láskou. Pak se to začalo měnit. Přišla duha. Dcera začala objevovat svět. Naučila se mluvit, běhat, smát se, dupat, vzdorovat... a já s ní znovu objevovala každodenní maličkosti. Každý den měl jinou barvu. Někdy pastelovou, jindy fosforovou. A občas i šedou. Protože i malý člověk má svoje velké emoce – a zvládat je? Klobouk dolů. To nezvládáme ani my dospělí.

A pak… to bouchlo.

Puberta.

Tohle už nejsou barvy. Tohle je exploze.

Den začíná růžově ("mami, pusť mě dneska ze školy, fakt mě bolí hlava"), pokračuje rudě ("proč se mi zase hrabeš v pokoji?!") a večer je třeba zlatavě dojemný ("mami, stejně tě mám nejradši"). A někdy taky úplně černý ("já už s váma nebudu bydlet, tohle není rodina, to je vězení!"). A přesto – ano, přesto – si to užívám. Není to snadné. Ale je to živé. Člověk se ráno vzbudí (často šokem, třeba že si právě obarvuje vlasy na fialovo v koupelně), ale hned ví, že je naživu. A že vychovávat puberťáka je tak trochu jako turistika bez mapy v bouří, v pralese s jedovatými pavouky – náročná, vyčerpávající, ale neskutečně obohacující. Jen někdy dojdou zásoby čokolády.

Nejtěžší bylo přijmout, že svět mojí dcery je jiný než ten, ve kterém jsem vyrůstala já. Věci, co mi přijdou podivné, jsou pro ni normální. A to, co já považuji za samozřejmé, ona vůbec nechápe. Ale místo abych s tím bojovala, učím se poslouchat, chápat. A znovu se ptát. Možná to není o tom, „přežít pubertu“, ale projít jí spolu, s otevřenýma očima, ušima a někdy i s ucpaným nosem (hlavně když přijdou na řadu pokusy s deodoranty).

Takže drahý deníčku – i když občas třískne dveřmi, o to víc mě těší, když je zase otevře. A třeba jen proto, aby mi řekla, že má hlad.

S láskou v srdci (a se zásobou sušenek ve skříni) a sluncem v duši, 

Máma puberťačky