Deset věcí, které jsem si myslela, že nikdy neudělám (a teď je dělám každý den)

Pamatujete si na tu dobu před dětmi? Na ty velkolepé plány, na ty nekompromisní zásady a na to, jak jsme si s úšklebkem říkaly, že TOHLE MY NIKDY DĚLAT NEBUDEME? No, tak já si pamatuju moc dobře. A upřímně, teď se sama sobě a své naivitě směju tak moc, až mi tečou slzy. Mateřství je totiž mistr v revizi životních postojů, hodnot a především – zocelovač nervů. Dneska jsem pro vás sepsala deset věcí, u kterých jsem přísahala, že se mě nikdy týkat nebudou. A pak přišla… realita, aneb puberta na plný pecky.

1. Jíst zbytky jídla po dceři. A že jich je!

Kdysi jsem vyhazovala i ten nejmenší ohryzek od jablka. V těch sladkých dětských letech dcery bylo dojídat po ní můj hlavní dietní plán. Křupky z kapsy, okoralý rohlík zpoza gauče, nebo to neidentifikovatelné, co zbylo na talíři po snídani? Žádný problém. Byl to překvapivě efektivní boj proti plýtvání a věčnému hladu. Dneska? Dcera sní, co vidí, a upřímně, občas si říkám, jestli jednou nesní i mámu. Sláva pubertě a tomu nekonečnému jídlu!

2. Oblékat si pyžamo v pět odpoledne.

Před dcerou bych se v pět odpoledne chystala tak maximálně na večeři nebo na rande. Dneska? Pokud mám sprchu za sebou a pyžamo na sobě, je to vítězství hodné medaile. Pohodlí nade vše. A ten pocit, že už nemusím absolutně nic řešit, je k nezaplacení. A ano, přiznávám se bez mučení: jsou dny, kdy jsem v něm celý den. A co jako?

3. Mít v kabelce rozdrobené sušenky a pískoviště.

Moje kabelka byla před mateřstvím útočištěm rtěnek, diáře a klíčů. Poté to byl spíš pojízdný archiv drobků, písku a záhadných lepkavých předmětů. A samozřejmě taky plných kapesníků a poloprázdných sáčků s křupkami. Každý den se v ní skrývalo malé archeologické naleziště. Dneska je tam maximálně zapomenutá gumička do vlasů, půlka žvýkačky a lísteček s nápisem "Mamíííí, peníze!" – ale prach z pískoviště tam asi bude napořád, už jako relikvie.

4. Zapomenout, co jsem šla dělat do vedlejší místnosti.

Paměť? Ta se po porodu buď odstěhovala na dovolenou, nebo je teď primárně určená k pamatování si kde je ten zatracený nabíjecí kabel na tablet. Častý jev: vejdu do místnosti, zastavím se uprostřed a zírám. Co jsem to sakra chtěla? A kde mám telefon? Kde mám brýle? Spoiler: mám je vždy na očích nebo na hlavě. Případně je na nich otisk dceřiných prstů od čokolády.

5. Konverzovat o kakání s naprostou vážností.

Dříve by mě představa, že s někým probírám frekvenci a konzistenci stolice, přivedla do rozpaků a rudá bych se propadla do země. Teď je to běžná součást našeho každodenního života. "Dneska bylo třikrát, ale jedno bylo... no, spíš jako..." Všichni to chápou. Jsme v tom spolu. A pak přijde puberta a řešení stolice dostane úplně nový, často až existenciální rozměr, ze kterého bolí bránice smíchy. Věřte mi, že se najednou ptáte na detaily, na které jste se nikdy ptát nechtěly.

6. Pít studenou kávu (nebo jakýkoliv jiný nápoj).

Vždycky jsem milovala horkou, čerstvou kávu. Dneska je zázrak, když ji vůbec stihnu připravit, natož vypít. Většinou ji najdu zapomenutou na stole, už dávno studenou, a i tak ji s povzdechem dopiju. Každá kapka kofeinu se počítá, nehledě na teplotu. Navíc, říká se, že studená káva je dobrá na krásu. Takže jsem vlastně modelka, jen to nikdo neví.

7. Používat sprostá slova častěji než předtím.

Moje slovní zásoba se s příchodem dětí značně rozšířila. A bohužel, ne vždy o ta hezká slova. Když už po páté uklízím ten stejný chaos, objevím skvrnu od make-upu na novém ručníku nebo zjišťuji, že někdo opět nechal puštěnou vodu a vytekla ze dřezu, prostě mi to ujede. A občas je to nutné pro duševní hygienu, stejně jako hluboké dýchání a předstírání, že jsi právě ohluchla.

8. Nedokončit větu. Nikdy.

Začnu větu, pak mě přeruší "Mami, kde je můj...?" (doplň cokoliv od ponožky po smysl života), nebo "Máme jídlo?" (ne ta plná lednice je od sousedů) , a já už si prostě nevzpomenu, co jsem chtěla říct. Moje konverzace jsou teď spíš řada polotovarů, které nikdo nikdy nedojí. A když už se mi podaří něco smysluplného říct, obvykle to nikdo neslyší, protože má na uších sluchátka.

9. Cítit se divně bez dětského breku/hluku v pozadí.

Někdy, když je doma absolutní ticho – což se stane tak jednou za rok, když dcera spí nebo je u kamarádky – mám pocit, že něco není v pořádku. Až tak jsem si zvykla na neustálý hluk, křik, smích, pláč, hádky s kamarádkami přes videochat a hlasitou hudbu. Najednou je to ticho téměř ohlušující. Čekám, kdy mi v hlavě začne hrát šílená disko muzika, abych si připadala normálně.

10. Mít doma teenagera, který je chytřejší než já.

Vždycky jsem si myslela, že budu ta moudrá, vševědoucí matka. Realita? Moje puberťačka mi vysvětluje, jak fungují sociální sítě, co je "relevantní" a proč je můj vkus na oblečení "trapný". Občas mám pocit, že jsem v jejích očích jen chodící bankomat a taxi služba s omezenou inteligencí. A nejhorší je, že občas má fakt pravdu. Sakra!

A tak to je. Mateřství nám mění životy od základů, často způsobem, který bychom si nikdy nepředstavily. Ale víte co? I přes ten chaos, únavu, zapomenuté věty a teenagerské drama bych neměnila. Protože za každou tou "nikdy bych neudělala" věcí je spousta lásky, smíchu, neopakovatelných zážitků a poznání, že přežít pubertu je supervelmoc.

A co vy? Jaké "nikdy" se stalo vaším každodenním "už zase", ať už s mrňousky, nebo s těmi našimi malými dospěláky? Podělte se v komentářích!