Dneska nejsem dokonalá máma. A právě proto to všechno drží pohromadě

aneb ticho, ponožky a čaj s příchutí rebelie 

Už pár dní (dobře, týdnů) se cítím jako na horské dráze. Jeden den zářím: směju se, zpívám, tančím, rozdávám úsměvy a pochopení. Druhý den brečím, protože náš seniorský pes spinká jako miminko, manžel hlasitěji chrápne, králík mi okouše ramínko od podprsenky... nebo se mi prostě jen chce brečet.

Ne, nejsou to hormony. Už to trvá celý měsíc – bez ohledu na fázi cyklu.
Je to únava. Čistá, hluboká, chronická. Drží se mě jako žvýkačka v pramenu vlasů.

Nové projekty v práci. Pracovní víkendy. Výstavy.
Dcera s opakovaným zánětem močového měchýře.
Pes sežral čokoládu.
Spím hůř než Wi-Fi v lese.
Přecházím z roční vibrace 9 na 1.
Šéf bručí, protože ho bolí kyčel. Já bručím, protože mě bolí koleno.
A tak nějak... prostě všechno.

Máma na baterky

Dneska ráno jsem si řekla, že pojedu v úsporném režimu. Hlava už nedokázala korigovat tělo ani myšlenky.
Restartováno. Prosím nerušit. Program se aktualizuje.

Slečna M šla do školy.
Pan Božský do práce.
Pes spal.
Králík si v klidu užíval své bobkové hody (protože co je lepší než čerstvé seno? No přece to, co právě vylezlo).

A já jsem zůstala v bytě plném ticha. Ticha, které mě nejdřív pohladilo… a pak trochu vyděsilo.

Ten zvláštní paradox: celý den toužíš po klidu – a když ho konečně máš, stojíš v kuchyni s chladnoucím kafem v ruce a nevíš, co se sebou.

Ticho, které bolí i léčí.

Po týdnech shonu najednou ztichne svět, ztichne hlava… a ty slyšíš jen tikot hodin.
A taky tě vytáčí křivá žaluzie v okně naproti. Každou minutu víc. A stejně z ní nemůžeš spustit oči.

Když je doma ticho, většinou to znamená, že:

• Pes něco žere, králík v tom jede s ním.
• Dcera se dobývá do mojí kosmetické taštičky.

Ale tentokrát… ticho bylo skutečné.

Chvíli jsem jen stála. Čekala, kdy to na mě padne.
A pak jsem se… rozesmála.

Za 30 minut ticha jsem:

• vypít studenou kávu
• vyndala prádlo z pračky,
• schovala sušenku do pusy (rychle, tiše, bez stopy),
• a stihla zameditovat při párování ponožek.

(Milí sousedé – pokud postrádáte ponožky, musely se zákonitě dostat k nám. Anebo u nás žije stonohý mimozemšťan.)

Tohle všechno jsem zvládla než se pes probudil a šel pít vodu ze záchodu. Vítej zpět, realito.

Dneska nevařím. Dneska rebeluju.

Když se dcera vrátila domů, oznámila jsem klidným, pevným hlasem:

• Dneska jsem nevařila.
• Večer si dáme chleba s máslem a vejce.

Dcera se zasmála. Obejmula mě. Dala mi pusu od marmelády a šla si udělat vaječinu.
Večeři si objednáme.
A víte co? Nikdo nezemřel. Nikdo nebrečel.

A já si uvědomila, že nemusím být vždycky máma na plný výkon.
Dokonalá máma s tříchodovým obědem, čistými podlahami a naplánovaným výletem.
Že můžu být i žena, co si dovolí nic.
Že pauza není selhání.
A že i moje rodina si užívá, když máma chvíli jen je. Nebo spíš... chvíli není.

Závěrem?

Dneska nejsem dokonalá máma.
Ani dokonalá manželka. Ani páníček.

• Nepeču muffiny.
• Neorganizuju výlety.
• Nepřepisuju kalendář.
• Zběsile neleštím každý roh.

Ale usmála jsem se na sebe v zrcadle.
Pochválila si vlasy.
Byla jsem na chvíli ve svém vnitřním světě, který mi tak chyběl.
A dostala jsem objetí od pubertální dcery.

A to, myslím, bohatě stačí.