Dovol si být šťastná

aneb štěstí není odměna – je to tvoje právo

Dlouho jsem si myslela, že štěstí je něco, co přijde až potom.

Až budu mít uklizeno.

Až budu mít hotovou práci.

Až budou děti zdravé.

Až si všechno sedne. Až bude klid. Až si to zasloužím.

Jenže ono to „až“ je zrádné. Odkládá život na neurčito. A já mezitím běžela. Dělala věci pro druhé. Plnila povinnosti, točila se v kolotoči každodennosti.

A štěstí? To stálo opodál a čekalo, jestli se na něj konečně podívám.

Co když štěstí není cíl, ale rozhodnutí?

Ne ten velký, hollywoodský výbuch radosti. Ale ta tichá chvíle, kdy sedíš s čajem v ruce, koukáš z okna a prostě… jsi. Kdy se usměješ sama na sebe, bez důvodu. Kdy si dovolíš vydechnout. A nezpochybňovat, že právě teď to stačí.

Protože co když být šťastná není sobecké?

Co když to není odměna za výkon?

Co když je to způsob, jak uzdravujeme sami sebe i celý svět?

Dovolila jsem si… a bylo to nové

Dovolila jsem si neodpovídat hned.

Dovolila jsem si nesplnit očekávání.

Dovolila jsem si mít radost, i když nebylo všechno perfektní.

Dovolila jsem si jít do lesa bez telefonu.

Dovolila jsem si neusmívat se, když se mi nechtělo.

A hlavně – dovolila jsem si cítit vděčnost.

I za chaos. I za pondělí. I za ten pohled do zrcadla, kdy jsem se poprvé nehodnotila. Jen se na sebe usmála.

Závěrem?

Dovol si být šťastná. Ne „až“. Ale dneska. Klidně teď hned. I v nepořádku. I v tichu. I ve zmatku.

Protože štěstí si nezasloužíš – štěstí je tvoje přirozenost. Jen na něj někdy zapomínáme.

Zkus se dnes usmát. Jen tak. Sama pro sebe.

A kdyby tě někdo náhodou zastavil a zeptal se:

„Proč se usmíváš?“

klidně řekni:

„Dovoluju si být šťastná. A to je dost dobrý důvod.“

A co dnes udělalo šťastnou mě – po celém tom chaotickém dni?

Nová tibetská mísa. Darovaná od manžela.

Z peněz, které si ukládal na svou novou zbraň. (Ano, fakt!)

A víš co? Vím, že jsem si tuhle pozornost zasloužila.

Tak se mějte krásně – jdu týrat rodinku krásným, hlasitým, vysokým zvukem mísy.