Emoce: důkaz, že žijeme

Dneska jsem vzala dceru na HafYogu. A víš, co jsem tam viděla? Emoci štěstí. Syrovou. V přímém přenosu. U puberťačky, která se tváří, že ji nic nerozhodí. Že je jí všechno jedno. Že „to má na háku“. A přitom tam byla – čistá radost. Upřímná, nenucená. Emoce, která mluví víc než slova.

Možná ti někdy říkali, že jsi moc.

Moc citlivá.

Moc náladová.

Moc smutná.

Moc veselá.

Prostě „moc“.

Ale víš co?

Každá tvoje emoce je zpráva. A žádná zpráva není zbytečná.

Emoce nejsou slabost.

Nejsou rozbití.

Jsou život.

Ukazují, že jsme živí, že dýcháme, že milujeme, že ztrácíme, že se učíme. Každá má své místo

Radost říká: „Tohle je správně.“

Smutek šeptá: „Zastav se. Něco bolí.“

Vztek křičí: „Překročil se tvůj práh.“

Strach varuje: „Tady pozor, tady můžeš něco ztratit.“

A láska? Ta jen je. A s ní i všechny ostatní.

Nepotlačuj. Přijmi.

Potlačená emoce nezmizí. Jen si najde jinou cestu – do těla, do únavy, do bolestí, do nespavých nocí. Objeví se jako psychosomatika, která tě nutí zpomalit a konečně poslouchat.

Ale emoce, kterou si dovolíš procítit, ti přináší klid.

I když je to slza, co stéká po tváři.

I když je to výkřik do polštáře.

I to je láska k sobě.

Jsi člověk. Člověk člověčí.

A to znamená, že nemusíš být pořád v pohodě.

Někdy nevíš, co cítíš.

Někdy se směješ a zároveň chceš plakat.

A víš co? To je v pořádku. Tak vypadá skutečný život. Ne vyhlazený a bezchybný. Ale syrový, opravdový, pulsující.

Tak buď.

Cítíš?

Pak žiješ.