Jak jsem (ne)omylem snědla svačinu svého dítěte a rozhodla se mlčet

Byl to úplně normální den. Ráno chaos, opět nestíhám dorazit do práce včas, pes ucpal dveře a já se snažím do kabelky dostat polovinu domácnosti.

Při balení věcí jsem si všimla jednoho krásného, svěže zabaleného rohlíku se sýrem. Pěkně udělaný. Dokonce posypaný. V tu chvíli jsem si pomyslela: „Ty jo, jaká já jsem úžasná, že dělám takové svačiny! Takový rohlík si fakt zasloužím.“

A tak jsem si ho vzala.

A snědla.

Bez výčitek.
Tedy – než jsem přišla domů.

„Mami, pes mi ráno snědl svačinu. Ani se netvářil provinile.“
„Co?“
„Rohlík se sýrem.“

Ta věta mě bodla do srdce jako vidlička do posledního kousku koláče, který už není tvůj. Zatvářila jsem se překvapeně, jako by mě právě obvinila z mezinárodního spiknutí.

„To není možné… zase bude mít průjem...“
„Ne, naštěstí kadil normálně, jen prdí.“

A tady to bylo. Rohlík byl její.

Morální dilema: Přiznat se, nebo... mlčet a nechat v tom psa?

Ve mně se praly dvě verze mámy:

• Varianta A: Upřímná máma. Přiznám, že jsem měla místo mozku mlhu a snědla jsem ho já.
• Varianta B: Matka agentka. Mlčím, zachovám výraz jako při zkoušce z matiky a jedu v příběhu dál.

Tipni si, co jsem udělala?

Ano. Mlčela jsem. Nebohá němá tvář moje tajemství neprozradí.
I když mě při činu viděl. Házela jsem mu předtím kousky salátu.
Proto ty větry...

Druhý den jsem udělala extra svačinu.
Rohlík, zeleninu, malý dortík a přilepila lístek:
„Promiň za včera. Dnešní rohlík je jen tvůj. Maminka.“

Markétka se jen usmála.
A odkráčela jako malý zenový mistr, co ví víc, než říká.

Závěrem:

Každá máma má v životě alespoň jeden moment, kdy udělá něco… ehm… lidského. A svačina? To je jen symbol.
Láska se totiž měří i podle toho, kolik rohlíků jsme schopné vyrobit (a občas nenápadně zkonzumovat).