Jedna noha v botě, druhá v sandále. A přesto jsem zářila.

Dneska ráno jsem se vypravila do práce s botaskou na jedné noze a sandálem na druhé. Naštěstí mi to přišlo divné dřív, než jsem stačila vyrazit. Přezula jsem se. A to bylo to jediné, co jsem si dneska stihla promyslet v klidu.

Dny před dovolenou mají zvláštní energii. Hlava už opaluje nohy na pláži, koupe pupík v moři… ale tělo běhá po práci s cílem nechat co nejmíň bordelu pro budoucí Já. To Já, které se vrátí z dovolené s hlavou ještě pořád na dovolené.

A tak jsem jela: Na výpary.
Na kafe.
Na silou vůle a povinností.

Ve výrobě frmol. Zkoušela jsem zrychlit čas i systém. Hromady úkolů, dodělávky, zápisy, zařizování, mailování, dohody... A mezi tím vším v hlavě pořád dokola:
„Dovolená začíná za dva dny. Vydrž. Vydrž. Vydrž!“

Po práci jsem jela k rodičům. Byl tam i děda. Chvíli jsme poseděli. Všichni unavení, ale spolu. Každý se svými starostmi, sdílející ve společném éteru. A to je často ten největší luxus.

Večer? Mražené knedlíky s uzeným. Protože realita není Instagram. A protože to bylo to jediné, na co jsem dneska měla energii.
A taky na sklenku prosecca. Mezi pračkami, smetákem, chystáním a opravováním manželovy vesty na airsoft…

A víš co?

Zářila jsem.
I když jsem večeřela uzené knedlíky místo fit salátu s quinoou.
Zářila jsem.
I když jsem duší byla už někde mezi drinky a mořem.
Zářila jsem.
Protože jsem jela dál, i když se mi chtělo jen lehnout a vypnout. A odletět. Doslova.

 Zářit totiž neznamená být dokonalá.
Znamená to jít dál. S úsměvem. S únavou.
S jednou botaskou, jedním sandálem a mastnými vlasy.
Srdcem naplno – ať už jsi kdekoliv.

A teď ty – co byl dneska tvůj moment záře?

I kdyby to bylo jen to, že jsi přežila den. I to se počítá.