Jsem máma puberťačky. A tohle je moje realita

Už nepřebaluju miminko. Nemám od krku až po kolena mrkvičku ani kaši. Už nebojuju s batoletem, které nechce plínu.

Teď mám na ramenou občas její slzy. Tíhu jejích prvních zklamání. Chaos jejích emocí. Dospívání.
Vedle mě stojí člověk. Vyšší než já. S vlastním názorem, ostrým jazykem a pohledem, který umí říct všechno – beze slov.

Když jsem si kdysi stěžovala, že mi mizí boty, netušila jsem, že jednou mi začnou zůstávat – protože má větší nohu než já. (Což je jediná výhoda jejího růstu. Konečně mám boty jen pro sebe. Ale výběr se dost zúžil.)

Už neuklízím kostky z podlahy.
Uklízím nálady, tichá dramata, poházené talíře a ponožky v peřinách.
Snažím se být blízko – i když mě nechce nablízku.
Snažím se nesdílet nevyžádané rady – a přesto být připravená, když přijde.

Nečtu pohádky na dobrou noc.
Čtu mezi řádky.
Mezi výkřiky: „Ty mi nerozumíš!“, „Neřvi na mě!“ a tichým „Mami?“, které zazní od srdce.

Neřešíme pohádky.
Řešíme tón hlasu.
První lásky. První slzy.
A taky vztah k tělu, ke světu i sama k sobě.

Už mě nevolá každých pět minut.
Spíš mě pozoruje.
Hodnotí.
Zkoumá, jestli to, co říkám – taky žiju.
A já se snažím nebrat si to osobně. Ne vždycky úspěšně.

Nenápadně kontroluju, jestli spí. Jestli dýchá.
Jestli je v pořádku – aspoň trochu.

Už ji nenosím na rukou.
Ale nesu za ni zodpovědnost.
Za její slzy. Její výbuchy.
Za její křídla, která se učí roztahovat.
A občas se bolestivě praští o futra.

Být mámou puberťáka je jiný level

Je to vyvažování mezi „potřebuju tě“ a „dej mi pokoj“.

Je to zůstávání – i když tě odstrkuje.
Objímání – i když tvrdí, že je na to velká.
Láska – bez nároku na vděk. Bez návodu. Bez jistoty.

Občas si přeju zažít ještě jeden den, kdy byla malá. Kdy jsem ji nesla v náručí, četla jí pohádku a ona mě objala s důvěrou, že svět je v pořádku.

A stejně... bych to nevyměnila.

Protože i když mě dneska občas pošle do háje,
vím, že až bude potřebovat – najde mě.
Až bude chtít nakupovat, smát se, nebo jen mlčet – přijde.

A já tu budu.

Závěrem?

Jsem máma puberťačky.
Někdy unavená. Někdy přetažená. Někdy dojatá.
Ale pořád máma.

A tohle je moje realita.

Ne vždy jednoduchá.
Ale moje.
Opravdová.