Jsem přímá. Jsem silná. A občas to vypadá, že jsem drsná. Jsem ostravačka?

Říkám věci na rovinu. Neomílám je dokola. Vím, co chci. Neztrácím čas řečmi, které nikam nevedou. Nepotřebuju si na nic hrát. Prostě pojmenuju věci pravým jménem. Syrově. Jasně. Bez zbytečných oklik.

A právě proto se občas stane, že mě někdo označí za „drsnou“. „Tvrdou“. Nebo dokonce „nepříjemnou“.

Ale… je to opravdu o mně?

Ne. Je to o nich.

Lidé často zaměňují sílu za krutost. Přímost za neomalenost. Zdravé hranice za aroganci. Někdo se celý život učil mlčet, přizpůsobovat se, být „milý“ za každou cenu. Protože ho to tak naučili. „Teď mlč. Buď hodná. Neříkej, co chceš.“

A pak přijdu já. A řeknu:

„Takhle to mám. Tohle už nechci. Tady končím.“

A ono to zabolí. Ale ne proto, že bych byla špatná. Protože jsem zrcadlo. A ne každý zrcadlo unese.

A přitom si v duchu říkám: "Ale vždyť já už jsem přece konečně hodná a milá..."

Mám se kvůli tomu změnit?

Ne. Ale…

Pokud se v tobě objevila otázka:

„Mám začít ovládat tón?“

pak nejde o přetvářku. Jde o vědomí.

Protože tón není slabost. Tón je nástroj.

Můžeš říct úplně to samé dvěma způsoby – a jeden člověka zraní, druhý ho otevře.

Neznamená to ohýbat se. Znamená to být moudrá.

Umět poznat, kdy je čas říznout – a kdy pohladit.

Kdy říct: „Takhle to bude.“

A kdy podat dlaň a říct: „Pojď, vysvětlím ti to jinak.“

Vědomá komunikace není slabost. Je to síla.

A ruku na srdce – kdo to dnes opravdu umí?

Nemusíš měnit obsah. Nemusíš se přetvářet.

Ale když ovládáš tón, přestáváš reagovat.

Začínáš tvořit. Vědomě.

Víš, jak tvoje slovo působí. Víš, že může léčit – nebo ničit. A ty si vybíráš, co chceš dělat.

Někdy přirozeně. Někdy nevědomě. Ale čím víc si to uvědomíš – tím větší svobodu máš.

Závěr?

Nejsi drsná.

Jsi opravdová.

A když ke své přímosti přidáš jemnost tam, kde je potřeba – stáváš se nezastavitelnou.

Ne proto, že jsi „měkká“.

Ale protože jsi celistvá.

A to je síla, která už nemusí nikoho přesvědčovat.